Bernard z Clairvaux
Ještě dnes žijí ve vzpomínkách západních národů doby, kdy se lidé shromažďovali ve zbožném zanícení, vydávajíce se na cestu ke svatým místům křesťanství východních zemí, aby je osvobodili a aby tam pro svoji křesťanskou víru bojovali. Jaké dějinné pozadí se za těmito křižáckými výpravami skrývalo, o tom si můžeme učinit teprve dnes pravdivý obraz, kdy příchodem Vyslance Světla, Syna Člověka, světlo Pravdy osvětluje také veškerou minulost lidstva, osvětlujíce a objasňujíce, co pověsti mylně nebo vědomě zkreslily.
Nejlépe ukazuje druhá křižácká výprava celou prohranou, pletichářskou hru jedné církve, která si o sobě říkala, že je křesťanská a samospasitelná, a která přece jen toužila a usilovala po pozemské moci, aniž by se přitom ptala na vůli Boží.
Podnět a duchovní vedení druhé křižácké výpravy bylo uvedeno v život mužem, který sice nezaujímal žádné vysoké postavení v církvi, ale který byl ve skutečnosti pro svou vše převyšující rozumovou chytrost mocnější než sám papež a který ve svých rukou držel všechny politické nitky.
Byl to opat Bernard Clairvaux. Jeho bezmezná ctižádost se nezastavila před ničím a jeho znalost lidské povahy a lidských slabostí mu umožňovala, aby s lidmi pohyboval jako s figurkami na šachovnici. Tyto vlastnosti z něho učinily nejvlivnějšího a nejobávanějšího muže své doby.
Opat Bernard seděl ve své „cele“, jak bratři, tajemně se posmívajíce, označovali mezi sebou pracovnu svého vůdce, vybavenou s překypující nádherou. Paprsky zapadajícího slunce si pohrávaly mírným třpytem na bohatě vyřezávaném nábytku a na velikém kříži, který visel na zdi, naproti opatově pracovnímu stolu. Často se sice mohly opatovy oči pozvednou k tomuto obrazu, kdyby potřeboval ke své práci, týkající se jeho úřadu, vnitřního soustředění. Dnes však jeho zrak kříž neviděl.
Nevrle spočívaly jeho oči na psaní, které již mnohokrát vzal do svých rukou, aby je právě tak často zase odložil na stůl. „Bláhové snění,“ prohodil polohlasně. „Věděl jsem předem, jak to dopadne. Kdo se ptá po tvém vědění, po tvé učenosti? Státnické umění, chytrost, lest, to jsou nástroje, které ti mohou urovnat cestu. Ale tomu především rozumíš méně než nějaké dítě. Ha, kdybych já byl na tvém místě.“
Vyrušilo ho klepání. Vstoupil mnich středních let, který se přiblížil k opatovi bez jakékoliv známky poníženosti. „Bernarde, přeješ si něco ode mně?“ oslovil opata důvěrně. „Co nového přinesl papežský kurýr? Zdá se mi, že to nevypadá příliš dobře s tvým dřívějším žákem.“
„Dobře?“ přerušil ho Bernard prudce. „Řekni raději naprosto špatně. Nedovede se uhájit proti římskému pletichářství. Nyní nahlíží a uznává to, co jsem se mu před nedávnem marně snažil dokazovat: „Že ho kardinálové zvolili za papeže jen proto, poněvadž věřili, že s ním budou mít snadnou hru. A k tomu také skutečně došlo. Strany si ho podávají jako míč. Kdo dnes stojí ještě na jeho straně, zítra ráno je již proti němu. Všude mu uniká půda pod nohama. A takovou měrou, jak se mýlí v lidech, začíná pochybovat i o svém svatém povolání.“
„To je zajisté zlé,“ prohodil mnich Bohumír. „Ale co ty máš s tím co dělat?“
„Já mám radit a pomáhat a již jsem si také sestavil plán. Neodvažuji se však dosud svěřit jej papíru nebo nějakému poslu, a proto musíš jet do Říma ty a papeži Eugenovi sdělit ústně, co považuji za nejdůležitější. Poslouchej proto dobře a to, co ti nyní svěřím, dobře si zapamatuj.
U papeže záleží nejvíce na tom, aby si zajistil spojenectví našeho krále Ludvíka a německého císaře Konráda. Přistoupí-li tito oba se svými vojsky k němu, tedy s ním Řím nic nepořídí. Lstiví Římané to však vědí. Proto se ze své strany snaží, aby mezi Francii, Německo a papeže zaseli rozkol. To se také podaří, nedokáže-li papež přemluvit oba vládce, aby společně s ním vystoupili pro nějakou společnou, velikou věc. Domnívám se, že u Ludvíka budu mít snadnou hru. Přemrštěně trpí onou hroznou událostí u Bourges, na které si přikládá vinu. Více než tisíc uhořelých lidí nedopřává mu klidu. Byl to ode mne chytrý tah, že jsem mu namluvil, aby v posledním okamžiku strašného rozčilení dal pokyn k zapálení katedrály, která byla přeplněna až do posledního místečka. Teď ho mám v rukou. Udělá všechno, aby mohl smířit svou domnělou vinu. A na tom jsem založil svůj plán. Obě knížata můžeme nejlépe učinit neškodnými, pošleme-li je někam mimo zem. Proto musíš Eugena přesvědčit, že je jeho povinností, aby vyzval křesťanská knížata k novému křižáckému tažení. Důvodů k tomu je dost a dost, neboť i sám papež mi píše, že již mnoho vyslanců a poselstev přišlo k němu, aby si vyprosili jeho pomoc proti Turkům a Saracenům.“
„Báječné, jedinečné,“ zvolal Bohumír nadšeně. „Tato myšlenka je důstojná velikého Bernarda. Ach, že ty ses nestal papežem místo bezvýznamného, malého Eugena.“
„Trpělivost, příteli. Ještě není večer všech dnů. Až se papež Eugen vyčerpá bojem proti svému okolí, pak bude také docela snadné dostat se ke kormidlu a pobouřené duše silnou pěstí uklidnit.“ Bernard vyskočil a přecházel dlouhými, ráznými kroky komnatou nahoru a dolů. Vstoupil sluha, aby rozsvítil svíce, ale Bernard jej odmítl.
„Příteli Bohumíre, ráno musíš již vyrazit,“ začal znovu, jakmile sluha opustil pokoj. „Věc nestrpí odklad. Vylož papeži Eugenovi se vší důrazností, že musí okamžitě požádat franckého krále o pomoc proti nevěřícím v zaslíbené zemi. Další bude již mou starostí. Ovšem, budu-li s Konrádem tak brzo hotov, jako s Ludvíkem, to dosud nevím.“
„A bude-li se papež zdráhat?“
„Neučiní to, vyřídíš-li mu moje poselství.“
„A jestliže tak přesto učiní?“
„Tedy mu řekneš: Opat Bernard poroučí svému někdejšímu žáku, aby následoval jeho pokynů, poněvadž zná prostředek, jak ho učinit i tehdy, je-li nyní papežem.“
Bohumír plaše pohlédl na svého staršího přítele. Tak tomu bylo vždycky. Vždy držel Bernard ve svých rukou všechny nitky, jednalo-li se o to, učinit někoho povolným a dovedl jej mistrovsky zastrašit pohrůžkami.
Stalo se podle Bernardova plánu. Králi Ludvíkovi došel vlastnoruční list papežův a znovu rozbouřil žal v trýzněné duši. Zde se mu naskytuje příležitost pykat a nalézt klid, a proto se chopil této příležitosti s veškerým mladistvým zápalem. Mimo to vábilo jej dobrodružství a jízda do daleka. Žhavými slovy sdělil papeži, že je ochoten pomáhat utlačeným křesťanům na východě a papež všechny nutné přípravy a především kázání pro křižáckou výpravu přenesl na svého věrného opata Bernarda Clairvauxe.
A kázání Bernardova byla úchvatná, strhující. Král Ludvík jako první dal si na svůj plášť přišít červený kříž. A kamkoliv Bernard přišel, kdekoliv promluvil, jásaly mu davy cele vstříc a urození i prostí ho prosili, aby se směli zúčastnit „svaté války“. Ba i šlechtičny přicházely v zástupech, přijímaly kříž a přísahaly, že se zúčastní tažení. Kdo se ptal na to, co budou na východě dělat, čím tam budou moci být prospěšné. Ony samy považovaly přísahu za dobrý skutek, za který jim nebe neodepře svoje uznání.
Nezadržitelně, jako řítící se lavina, dalo se toto hnutí do pohybu. Bernard předvídal, že při takovém způsobu vzrůstu, musely by mu nitky vyklouznout z rukou, a proto zakročil. Chtěl si sám ponechat vedení a neměl v úmyslu přenechat je králi.
Pomalu, nepozorovaně musel mu opět vzít otěže z rukou. Nebylo k tomu zapotřebí dlouhých úvah. Nalezl se rychle prostředek, jak odvést krále jiným směrem. Přemluvil Ludvíka, že je jeho povinností vyzvat císaře Konráda ke spoluúčasti na křižáckém tažení. Oba císařové mají společně započít toto bohumilé dílo.
„Německý císař se ztěží osobně zúčastní jízdy,“ pravil lichotivě k Ludvíkovi. „Své vojsko a svou šlechtu podřídí vašemu veličenstvu. Pod vedením našeho rytířského krále bude jim zajisté mnohem lépe, než pod žezlem těžkopádného Němce. Až bude polní tažení skončeno, pak se ukáže, kdo bude pánem Německa.“
„Myslíte skutečně, že by tomu tak mohlo být?“ tázal se královský jinoch s nedůvěrou.
„Naprosto jistě,“ opáčil opat. Musí se to tak stát a stane se tak.“ Nebylo zapotřebí žádného dlouhého domlouvání a král Ludvík prohlásil, že je ochoten vyzvat císaře Konráda ke spoluúčasti. Zprostředkováním tohoto poselství byl na radu Bernardovu pověřen jeden mnich z Clairvaux, lotrinského původu, který uměl německy.
Mnichu Radulfovi, který již dávno toužil dostat se z dosahu klášterní kázně, dostalo se svobody plnou měrou. Nemohl se téměř ani dočkat, až bude smět odevzdat královské psaní. Když jej odevzdal, aniž by čekal na odpověď, chvátal do své otčiny, aby tam kázal o křižáckém tažení, jak to odposlouchal od Bernarda. Úspěch, kterého i on docílil, ho opojil. Jeho řeči byly stále žhavějšími, stále bezuzdnějšími. Přitom jeho nevzdělanost mu zahrála zlý kousek. V zápalu řečnění si popletl Turky, Saracény a Židy. Čemu to škodí? Všichni byli nepřáteli křesťanství a tedy všichni musí být pronásledováni. Pryč s nimi.
Ale Židé byli i zde v zemi. Zcela správně. Nuže, pryč s nimi! A v Lotrinsku začalo pronásledování Židů, které se rozšířilo i do Alsaska, ba po celé oblasti Rýna.
Císař Konrád, který zděšen uslyšel o těchto výtržnostech, ze kterých se místy staly krvavé lázně, nasadil všechnu svoji moc, aby tomu učinil přítrž. Když musel nahlédnout marnost svého snažení, nabídl Židům svobodný pobyt v různých městech, jako ku příkladu v Norimberku a mnoho šlechty a měst následovalo jeho příkladu, dobře vědouce, že v rukou židovských kupců spočívá blahobyt.
Mezitím pronikla zvěst o Radulfově počínání až k opatu Bernardovi, který poděšen povolal svévolného mnicha zpět. Ale tento mnich, který ochutnal dech svobody, odpověděl, že nechce již více náležet klášteru.
Pronásledování Židů pokračovalo a hrozilo, že zachvátí celou Francii. Tu Bernard nahlédl, že musí sám jet do Lotrinska a zamezit těmto výtržnostem. Ovšem bez vojska, které Ludvík současně s ním vyslal, byla by i výmluvnost Bernardova marnou. Jen s námahou se mu podařilo opět uklidnit rozbouřenou mysl a Radulfa umlčet, ale jen tím, že nyní on sám kázal o křižáckém tažení a to dříve, než se císař vyslovil, že je ochoten zúčastnit se tažení. Tím horší bylo, že posel krále Ludvíka přinesl pak hladké odmítnutí císaře Konráda.
Ludvík byl bezradný a prosil Bernarda, aby se vrátil, aby nevzniklo ještě něco horšího než štvaní Židů. To však neodpovídalo Bernardově úmyslu. Císař musí být získán za každou cenu a na každý způsob a když to nepůjde jinak, tedy úkladem.
V tu dobu se měl ve Špýru konat církevní sněm, ke kterému císař sezval všechny duchovní i světské hodnostáře. Bernard se nedal zadržet a prosil o dovolení, aby se jej směl také zúčastnit. První den seděl tiše a skromně vedle ostatních opatů. Druhý den měl započít slavnostní mší. Tu náhle přistoupil Bernard k oltáři a začal daleko slyšitelným hlasem kázat.
Pravil, že na něho sestoupil Duch Boží, že měl právě zjevení a že je od Boha zplnomocněn mluvit. Na pokyn císařův, biskupové, kteří mu chtěli bránit, odstoupili stranou a tak mohl Bernard bez překážek mluvit dále.
Nyní se obrátil na císaře a svoje kázání řídil výhradně na něj. „Bůh sám se táže,“ tak pravil, „co chce císař pro něho vykonat? Zda si je císař vědom toho, že všechno, co ví a má, mu bylo dáno jako dar milosti z ruky Boží? Co on nabídne Bohu za to? Císař zaražen naslouchal. Bernard uhodil na správnou strunu. Konrád byl ve svém nitru zbožný muž a vzdor svému pokročilému věku dětský a bezelstný. Beze všeho věřil ve zjevení, o kterém Bernard mluvil a vzal si jeho slova hluboko k srdci. Když Bernard své bouřlivé kázání skončil slovy:
„Co odpovíš, až se tě Spasitel otáže: Člověče, co jsi pro mne vykonal?“ tu císař, maje obličej zaplavený slzami, povstal a pravil: „Nuže, chci mu odpovědět již dnes: Chci pro tvé jméno a pro tvé učení vejít do zaslíbené země. Chci se zúčastnit křižáckého tažení.“
Bernard přešťasten nad svým úspěchem, připevnil císaři na ramena kříž a německá šlechta překotně následovala příkladu svého pána tak, že Bernard neměl ani dostatek křížů pro všechny. Následovaly dny téměř opojného nadšení, ale Bernard brzy vystřízlivěl. Konrád chtěl, aby jeho oběť byla dokonalá a přál si jet sám do Palestiny a poněvadž byl z obou vládců starší, muselo mu připadnout velení nad oběma vojsky. O tom nebylo pochyb. To bylo ale právě to, co si Bernard nepřál.
Chtěl však zpočátku vyčkávat, aby císaře nepopudil. Na Konrádovo přání vyzýval stále v německých župách ke křižáckému tažení a vymýšlel při tom neustále prostředky, aby buď císařovu účast, kterou si zprvu tak naléhavě přál, zamezil, nebo aby dokonce celému křižáckému tažení zabránil. Papež Eugen mu velmi potěšen psal o úspěších původních plánů. Neměl ani tušení, jak se mezitím situace změnila.
Bernard se ve velikém rozčilení vypravil konečně na zpáteční cestu. Teď se jednalo jen o to, uklidnit krále Ludvíka, který se cítil podveden ve své naději na vrchní velení. A mladý král to Bernardovi sám ulehčil. Byl úplně zabrán do příprav na veliké tažení a všechno ostatní v této době ustoupilo stranou. Snad mu to bylo i zcela milé, že nemusí nést zodpovědnost za obrovské masy lidí, které se nyní shromáždily. Nyní se proudy těchto mas blížily.
Šlechta s panoši a ozbrojenci, jednotlivé korouhve i veliká vojska, všechno se začalo shromažďovat. Vlnilo se to sem jako mořský příboj, který chce prolomit hráz. Ludvíkovi z toho bylo úzko. Volal Konráda ku pomoci a on přijel. S úžasným klidem přehlížel ležení. Co se až dosud zdálo být nemožné, probudilo jeho bdělost.
Vnesl do zástupů pořádek, zvláště když z německých oddílů vycházela dosud kázeň a mrav. Ale Konrád viděl také, že přípravy vykonané ve Francii zdaleka nedostačují, aby mohly uvést do pohybu tak velikou výpravu. Krátce rozhodnut přenechal Ludvíkovi francké oddíly, které se shromáždily u Met a převzal velení nad německým vojskem, které se shromáždilo u Řezna. Odtud pak vytáhl jako první. Cesta ho vedla zemskou stezkou přes Uhry do malé Asie. O něco později vyrazil Ludvík z Met. Převládala u něho radost, když viděl pro něho tak těžkou odpovědnost v rukou druhého. I Bernard mu nemohl tuto radost vzít vzdor tomu, že se mu snažil namluvit, jakou škodu tím utrpí jeho moc, když německý císař tak samozřejmě převzal vrchní velení a předvoj.
Když Bernard těmito domluvami ničeho nedosáhl, chtěl se alespoň zúčastnit křižáckého tažení v králově průvodu, ale Ludvík se tomu vzepřel zcela otevřeně. Nechtěl být stále postrkován a donucován, chtěl mít klid a dobrodružství, která se mu naskytnou, chtěl užívat svobodně a z plna srdce.
Vysvětlil Bernardovi proto, že pro Francii je mnohem důležitější, jestliže takový schopný muž, jako je on, zůstane v zemi. A když Bernard ve svém naléhání neustával, vysvětlil mu, že do Palestiny může jet pouze jeden z nich. Chce-li Bernard tedy mermomocí jet, zůstane tedy on, král, doma.
Tu byl Bernard nucen upustit od své žádosti. Udělal to však s hořkostí a s hněvem v srdci. Zahloubán v neveselé myšlenky vrátil se zpět do Clairvaux a dnem i nocí přemýšlel, jak by se mohl pomstít. Teď mu bylo jasné, že císaře Konráda daleko podcenil. To nebyl muž, který by nechal sebou jen tak pohrávat. Přímo a poctivě, tak jako v celém svém myšlení, šel svou cestou a nedíval se ani vpravo ani vlevo. Přísahal-li, že vydobude ztracené části zaslíbené země, tedy tuto přísahu bude chtít splnit i s nasazením všech svých sil. To však nebylo ani papežovým, ani Bernardovým úmyslem.
Bylo zapotřebí jednat rychle. V rouchu sloužícího bratra vypravil se Bernard do Říma a jednoho dne se objevil zcela neočekávaně před svým někdejším žákem Bernardem, nynějším Eugenem. Tento se nemálo ulekl, když mu Bernard sdělil své obavy. To se nesmí na žádný způsob stát, aby Konrád znovu dobyl Palestiny, neboť kdo mohl vědět, zda by se pak neprohlásil Jeruzalémským králem? Tím by vliv papežův a moc na východě byly zničeny, což by se mohlo nejhorším způsobem projevit na prvenství církve na západě. K tomu nesmělo dojít.
Mezitím se Konrád snažil obtížnými pochody proniknout nesjízdnými krajinami dále vpřed. Vojsko Ludvíkovo následovalo za ním ve vzdálenosti několika dní jízdy a muselo překonávat ještě daleko větší obtíže, protože vojsko Konrádovo před ním postupující spotřebovalo v krajích, kudy procházelo, většinou všechny potraviny.
Na těchto okolnostech zbudoval Bernard svůj nový plán. Vyslal do Uher a k Řekům do Malé Asie jménem papežovým posly, aby obyvatele těchto zemí poštval proti valícím se vojskům. V poselství stálo, že svatý otec varuje své ovečky, aby nedůvěřovaly dravým vlkům Oba vládcové nemají nic jiného v úmyslu, než podrobit si celou Malou Asii. Je nutno, aby se měli na pozoru. Od této chvíle, strašnými útrapami pochodů napolo zničené vojsko, se setkávalo se zjevným nepřátelstvím, které se mu všude stavělo do cesty.
Tak vznikly bezúčelné boje, které trvaly plné dva roky. Pak se oba vládcové rozhodli křižácké tažení odvolat a vrátit se se zbytkem svých vojsk domů. Ale ani desetina těch, kteří se s takovou radostí vydali na cestu, nevrátila se do vlasti.
A ve vlasti čekaly na oba vladaře jen nepokoje a zmatky, takže neměli již možnost vyzbrojit nové vojsko na jinou výpravu. Později byl opat Bernard z Clairvaux za své zásluhy o křesťanství prohlášen církví za svatého, ačkoliv církev dobře věděla, že celé druhé křižácké tažení, jím a papežem prohlášené za zbožné dílo, nebylo nic jiného, než neslýchané pletichy.
