Arnold z Brescie
Po staletém prvenství církve s doprovodem sporů, intrik a bezohledného uplatňování moci, odrážejí se jasně jednotlivé postavy od temného pozadí své doby. Mnohý Boží bojovník obětoval krev i život za své přesvědčení, vynořil se mnohý věrný hrdina snažící se čistě žít a namáhající se učení Kristovo přeměnit v čin.
Ale takoví lidé byli církvi trnem v oku. Těm, kteří se odvážili mít jiné mínění, než církev předepisovala, bylo vpáleno znamení kacířů a právě tito nejčistší, kteří by mohli církvi pomoci k novému životu, byli nenávistně pronásledováni.
A jednou z těchto postav byl Arnold z Brescie, jeho životní pouť se jedenkrát neblahým způsobem zkřížila s cestou Barbarosy. Toto setkání způsobilo císaři mnoho bolestí, až se i toto osudové nitky v pohybu věčných zákonů směly uvolnit.
Konečně byl u cíle. Jeho žhavé přání, sloužit Bohu všemi svými silami a vzdáním se svého vlastního já, mělo dojít splnění. Dostalo se mu vysvěcení a byl jmenován kanovníkem augustiánského kláštera v Brescii. Arnold byl jako opojen. Chtěl ihned započít s prací pro říši Boží.
Doprovázen pouze několika sluhy, vypravil se bezodkladně na cestu do nové vlasti. Stane se u skutečně vlastí? Nebyla Brescie pouze přechodem, tak jako vše dosud v jeho mladém životě? Kde byl vlastně jeho domov?
Chmurné myšlenky letěly a chtěly na okamžik vytlačit obraz jásavé radosti z jeho nitra. Nedopřál jim však místa. „Doma jsem v lůně církve a jiného domova pro celý svůj příští život nepotřebuji.“ Radostně pobídl ostruhami svého oře a začal si tiše pro sebe odříkávat latinský žalm.
Jeho přijmutí u Augustiánů bylo srdečné. Slyšeli již o něm. Až k nim pronikla jeho pověst, jakožto významného učence a oni se radovali z přírůstku ke svému konventu. Opat, který si na učenost nepotrpěl, ale zato však tím lépe dovedl opatřit svému klášteru bohatství a užitek, viděl v něm jen nový prostředek svých snah. Magistrem Arnoldem měl se klášter stát ještě věhlasnějším.
V tomto smyslu oslovit také opat Manfredo nového kanovníka, jakmile prosil o přidělení svých povinností. „Dejte mi práci, hodně práce!“ tak prosil Arnold se zářícími zraky. „Nutí mne to, abych mohl svá, ze studia zkřivená záda, narovnat a využít svou mladou sílu.“
Opat se s nelibostí zahleděl na mladého kanovníka. „Odkdy je zvykem, aby si sluha Páně určoval způsob a druh svého zaměstnání? Byl jsi nám doporučen svatým otcem pro svoji učenost a právě této chceme využít.
Naše veliká klášterní knihovna čeká již dlouho na ruku, která by ji uspořádala. Zítřkem počínaje, budiž ona tvým působištěm. Čti, studuj, zkoumej a pořádej a teprve, až mi budeš moci podat přesnou zprávu o ceně nebo bezcennosti každého jednotlivého pergamenu a každého jednotlivého svazku, pak se mne otaž na další práci.“
Arnold byl propuštěn. Ve své cele klesl na kolena. Jak hořké bylo jeho zklamání. Opět studovat, opět knižní moudrost, místo živoucího tvora a života. Tisíckrát raději by šel do hor jako poustevník a kázal tam lovcům a pastýřům evangelium. Ale snad nebyl ještě dostatek zralý pro tuto práci. Což neslíbil právě poslušnost svým představeným? Nemá se dříve této poslušnosti naučit? Ale jak může touto prací sloužit Pánu světů?
Vroucími modlitbami se snažil překonat rozpory svého nitra. Tu mu bylo, jako by vnímal jakýsi hlas:
„Dosud si nesmíš vybírat, jakým způsobem bys chtěl sloužit Pánu. Vykonat uloženou práci bez reptání a co nejlépe, s vynaložením všech sil, co je také službou Bohu.“ Tu se jeho vnitřní reptání utišilo a příštího dne se dal s chutí do práce.
Nebyla to veliká knihovna, která tu na něho čekala. Ale všechno bylo během desetiletí zašlé, zaprášené, v nepořádku, zkrátka v neutěšeném stavu. Časem našel mnohou perlu, ale byly tam i takové spisy, o nichž nechápal, jak se mohly dostat do klášterní knihovny. Pln nevole přinesl je opatovi. Tento se dal do smíchu.
„Co bylo dobré našim předchůdcům, to bude dobré i nám,“ projevil opat své mínění. „Jsou to rozkošné spisy, které nám v zimních dnech zaženou mnohou dlouhou chvíli.“
„Ale tyto spisy nejednají o Bohu, ani o naší svaté církvi, naopak se víře posmívají. Nebyl jsem sto přečíst z nich více než jen několik vět,“ pravil Arnold rozhořčen.
„Nech je zde u mne,“ pravil opat. „Co se zdá být tvému mládí hříšným, může moudrému stáří sloužit ke kratochvíli.“
Zaražený Arnold se vrátil ke své práci. Právě následující svazky, které mu padly do rukou, vyvolaly znovu jeho hnus, ale střežil se, aby je přinesl svému představenému. A poněvadž je nesměl zničit, hledal pro ně nějakou vhodnou skrýš. A bylo to nutné, protože nyní ho častěji navštěvoval ten či onen kanovník, který zaslechl o rozkošných spisech a chtěl se pokusit některý takový si vypůjčit.
Při těchto příležitostech bylo možné zřít udivené obličeje. Arnold sedával při své práci u prostého jedlového stolu na nejubožejší ze všech židlí, zatím co kolem bylo bohatě vyřezávaných lenošek víc než dost. Ačkoliv byla zima, v kamnech neplápolal oheň. Na udivené otázky bratří Arnold mírně odpověděl, že nestojí o to trávit svůj život v blahobytu, když Spasitel světa neměl místa, kam by hlavu položil.
Bratři potřásali rozpačitě hlavou, ale žádný z nich se neodvážil mu posmívat. Něco nepopsatelně vznešeného, čistého, obklopovalo tohoto mladého kanovníka, co si vynucovalo veškerou úctu a jeho laskavá bytost, ochotná ku pomoci, přispívala velmi k tomu, že se z něho pozvolna stával miláček starších bratří. Nejeden z nich se zastyděl, když v postních dnech viděl Arnolda přísně se postit, zatím co si ostatní bez výčitek svědomí pochutnávali na chutných „postních“ pokrmech.
Tak minulo několik let. Ze slabého jinocha se přísnou sebekázní stal poctivý, silný muž. Pojednou opat Manfredo neočekávaně zemřel a Arnold byl jednohlasně zvolen za jeho nástupce. Papež tuto volbu potvrdil a týž den, když práce v knihovně byla ukončena, otevíralo se novému opatu nové pole působnosti.
„Můj Bože a Pane, nadešel již nyní čas, kdy smím pro tebe pracovat, jak považuji za správné a důstojné?“ modlil se Arnold a radostná jistota naplňující jeho nitro, byla odpovědí na jeho otázku.
Svolal kanovníky a bratry, aby tak, jak bylo zvykem, pronesl svou nástupní řeč. Ve vroucí modlitbě usiloval o osvícení a pomoc shůry a pak pevně vyrovnán, předstoupil před svěřené mu bratry. Začal nesměle, ale každá další věta mu přinášela vždy větší sílu. Konečně se jako vichr dralo z jeho nitra ven to, co až dosud tak dlouho nosil skryto ve své duši.
Mluvil o okázalosti a blahobytu duchovenstva, které stojí v tak příkrém protikladu se životem Kristovým, k obyčejům prvních křesťanů a k počátkům církve. Nesluší se sluhům Božím žít v bohatství a blahobytu, nýbrž v chudobě a pokoře. Co máte, dejte chudým a utlačeným, pomáhejte tím, co vám bylo dáno, těm, kteří trpí nouzí. Jděte skutečně stopami Kristovými. Vzpomínejte na to, co Jeho svatá ústa pronesla:
„Měli jste také někdy nedostatek?“ a jak ti, kteří sami ničeho neměli, museli přiznat: „Nikoliv, Pane, nikdy.“
Jeho výmluvnost byla stále žhavější a oheň svatého přesvědčení vyšlehující z něho zapálil i srdce jeho posluchačů. Nebylo mezi nimi ani jediného, který by nebyl ochoten následovat nového opata jeho novými cestami.
S díkem v srdci k Bohu začal Arnold přeměňovat své myšlenky v čin. Všechen zbytečný a škodlivý přepych byl z kláštera odstraněn. Postní dny byly prožívány v přísné zdrženlivosti. Víno k církevním účelům a pro nemocné bylo zakázáno. Přitom panoval v klášteře tak čilý a radostný život, že proti novému pořádku nenastalo žádné reptání. Mnohý sice, postrádaje blahobytu, na který si navykl, vzdychal, ale jen potají, stydě se za to.
Když na podzim hořely na polích ohne, dal Arnold vynést z knihovny necudné spisy a za jásotu mnichů je spálil. Všichni byli jako děti. Ten kdo je dovedl vést, mohl s nimi dosáhnout všeho.
Brescia neležela při veřejné vojenské silnici vedoucí do Říma, ale přesto si získala určitou pověst. A čas od času přicházela církevní knížata, nebo jednotliví bratři do krajin, kde v konventě svatého Augustýna byli radostně přijati. Většina z nich se smála „bláznům“, kteří si ukládají zbytečná odříkání a vůbec nevědí, jak příjemným může být život Kristova služebníka. Někteří, v jejichž srdcích klíčilo něco jako závist, shledávali novoty povážlivé a proto se také během doby dozvěděl i papež Inocenc o tomto „nebezpečném hnutí“.
Vyžádal si podrobnou zprávu od příslušného biskupa Mainfreda. Tento urozený šlechtic neměl až do této chvíle čas, aby se blíže staral o podřízené kláštery. Stačilo mu, šlo-li všechno hladce bez třenic a když na něm opatové nežádali peníze. Nyní byl ovšem nucen podívat se na celou věc zblízka, a proto vyzval Arnolda, aby se k němu přišel podívat a zodpovídat se.
Opat Arnold přišel a neměl strach jsa přesvědčen, že neučinil nic nesprávného a také že ničemu nesprávnému neučil. Přesto si byl jist, že výsledek této rozmluvy bude přinejmenším pochybný.
S výsměchem předhazoval mu biskup ubohý život v jeho klášteře. „Jakých strašných hříchů jste se museli dopustit, že činíte pokání v pytlovině a v popeli?“ Tak zněla jeho závěrečná slova. „Jsme hříšníky,“ odpověděl Arnold klidně, „a jsme si toho dobře vědomi. Ale nepovažujeme se za horší ostatních. Sluší se všem služebníkům Kristovým následovat Jej, svého Pána, i v zevnější pouti životem.“
„Čítáš mezi - ty ostatní- také biskupy či dokonce preláty, kardinály a - horibile dictu - také svatého otce?“
„Nepřísluší mi, abych posuzoval život papežův. Ten nechť se zodpoví Bohu a Pánu. Míním však všechny sluhy církve zastávající jakýkoliv úřad,“ zněla Arnoldova odpověď.
„Tedy myslíš, že i já mám prožívat svůj život v chudobě a odříkání?“ ptal se biskup povýšeně. Ani o vlásek neustoupil Arnold od svého přesvědčení, když pravil: „Kdyby se biskupovy oči otevřely Kristově velebnosti, netoužil by již po světském blahobytu.“
Opate Arnolde, dej si pozor na svá slova. Čeho se to opovažuješ?“ A biskup se rozčiloval stále více.
„Dal jsem jen odpověď na otázku. Až dosud jsem nikoho neobtěžoval svými názory. V klášteře stojíme všichni jednomyslně za svým svatým přesvědčením. Nechť nás nechají na pokoji, pak se také i my nebudeme starat o nikoho, kdo je jiného mínění než my.“
Biskup ho nenechal déle mluvit. Propustil jej v nemilosti, poněvadž si osoboval právo předpisovat svému biskupu způsob života. Zpráva papeží byla okamžitě vyhotovena a aniž by příliš přeháněl, byl Arnold poznamenán jako nebezpečný a podezřelý opat opovažující se mít vlastní myšlenky.
V Brescii se stala rozmluva Arnoldova s biskupem brzy známou. Ale opat nebyl nikterak zesměšněn, jak biskup očekával, nýbrž městská rada se postavila jako jeden muž na stranu augustiánského opata. A žvanivosti biskupovou a jeho okolí stala se zprvu čistě církevní záležitost záležitostí světskou, neboť vnesla do města rozkol a rozdělila obyvatelstvo na dvě strany, pro a proti a vyvolala tak nepříjemné roztržky, ba i spory.
Nato povolal papež biskupa do Říma, aby se od něho dozvěděl něco bližšího. Této doby využila městská rada k tomu, aby získala všechny rozhodující osobnosti na svou stranu.
Již dávno pohlížena šlechta na přepych dvorů církevních hodnostářů. Zde se naskytla příležitost uspořádat tyto ošklivé věci. Bratři svatého Augustina se těšili naproti tomu nejlepší pověsti. Starali se o choré a chudé bez omrzelosti a dat vydatně, že uspořili městské pokladně mnohé vydání. Nebylo pak divu, že se město přidalo na stranu kláštera a jeho názorů. V krátké době to byly jen nepokojné a zlu přející živly, které se vzpíraly Arnoldově reformě.
Když se Mainfred po několika měsíční cestě vracel z Říma domů, zavřelo město brány a nevpustilo biskupa do města. Mainfred volal papeže na pomoc a když jim tento pohrozil klatbou a vyobcováním, museli se podvolit a biskupu návrat povolit. Musel však slíbit, že Arnolda nebude ohrožovat na životě a nebude ho rušit v jeho činnosti.
Několik let byl klid. Ale jen zdánlivý, protože biskup nezapomněl, jakého příkoří se mu dostalo. I kdyby tak chtěl, bylo mu to nemožné, protože ho vždy znovu zasahovala posměšná slova, stále znovu mu byli předhazováni bratři svatého Augustina za vzor. Skřípaje zuby čekal jen na příležitost, aby se pomstil.
A pomsta přišla, když papež Inocenc svolal církevní sněm. Zde obžaloval Mainfred Arnolda z bludů a hanobení církve. Papeži to bylo nanejvýš nepříjemné. Bylo by mu milejší, kdyby se tato záležitost nemusela dostat na veřejnost, neboť v hloubi duše věděl, že Arnold byl v právu. Ale jak by to vypadalo, kdyby to veřejně přiznal. Mainfred se pak již předem postaral o to, aby jeho žaloba vešla ve známost a tak nezbylo papeži nic jiného, než Arnolda předvolat.
Klidně a pokojně stál Arnold před koncilem. Aniž by pohnul brvou a aniž by pronesl jediného slova, naslouchal nepravdivým obžalobám. Jeho chování učinilo na mnohé hluboký dojem. Kdo mohl zůstat tak klidným, byl jistě nevinen, myslili tak mnozí. Tím větší byl pak jejich údiv, když obžalovaný i po přečtení všech obvinění zůstal ještě tichým. Přátelé i nepřátelé nyní naléhavě žádali, aby se ospravedlnil. Avšak teprve na rozkaz papežův Arnold předstoupil a pravil:
„Slyšel jsem vše, z čeho jsem byl obviněn. Kdyby jen část z toho byla pravda, byl by mne svatý otec již dávno zbavil mého úřadu. Že tak neučinil, může vám být důkazem mojí neviny. Více nemám, co bych odpověděl.“
Tato obhajoba nikoho neuspokojila a byl nyní dotazován na své názory, které takovým způsobem popudily biskupa proti němu. „Podej nám důkazy ze svatého písma, že sluhové církve mají žít v chudobě,“ zněl požadavek.
„Dokažte mi nejdříve vy, že mají hýřit v blahobytu a bohatství, že mají promarňovat svůj čas světskými záležitostmi a že mají žít sobě k libosti.“ To byl jeho protipožadavek. Zdvihly se bouřlivé řeči pro i proti. Jen několik jich bylo pro Arnolda a z těch se žádný neodvážil veřejně se ho zastat. Byl úplně osamocen. Jediný proti všem. Ale bylo to jakoby kolem něho stáli neviditelní pomocníci. Ani na jediný okamžik ho neopustila jeho radostná mysl a klid.
Tu se papež sám rozhodl k poslednímu útoku:
„Buďto se poddáš a odvoláš, nebo budu mít zato, že jsi také dost drzý, abys posuzoval dle svých názorů i svatého otce.“ Hluboké ticho se rozhostilo kolem. Arnold pozvedl hlavu, sepjal ruce a pomalu a zřetelně promluvil:
Pane Ježíši, který jsi byl chudý na zemi a chtěl jsi, aby tě tvoji učedníci následovali, otevři oči svých služebníků tak, aby byli vpravdě tvými.“
A obrácen k papeži, řekl skromně, ale určitě: „Neodvolám.“
Zvedl se hlasitý křik, Arnold byl zbaven svého úřadu a vypovězen ze země. Bez odmluvy se podrobil tomuto rozsudku.
Uplynulo asi deset let. Arnold vyhledal svého stařičkého učitele Abelarda v Paříži a pomáhal mu ve vší tichosti při jeho práci u nemocných a trpících bídou. Tu stařec onemocněl a prosil Arnolda, aby ho zastupoval při jeho kázáních. Ačkoliv kaple, ve které se kázání konala, stála v jen málo známém předměstí, vzbuzovala Arnoldova kázání stále větší pozornost. Konečně býval nával tak veliký, že byl požádán, aby kázal i v některých větších pařížských chrámech. Po dohodě s Abelardem tomuto přání vyhověl.
V rouchu prostého mnicha vstoupil na kazatelnu a počal mluvit. Co kázal, nebylo nikterak novým, ale bylo to pronášeno s hlubokým přesvědčením a zbožností, bylo to prožíváno a tak probouzelo v posluchačích všechno v nich dřímající dobro.
I král Ludvík zaslechl o novém kazateli a neodolatelně jen to táhlo do kostela, kde Arnold kázal. Král nadšeně poslouchal. O tom musí vyprávět svému důvěrníku, Bernardu z Clairvaux. Tohoto mnicha musí být použito na jiném místě.
Bernard přišel, slyšel a viděl okamžitě, že na Arnolda nedorostl. Tento mnich musí být učiněn neškodným. S pomocí svých věrných přátel pátral po minulosti Arnoldově, ale nebylo možné nalézt nic, co by svědčilo proti němu. Tu se Bernard rozhodl jednat sám.
Vyhledal stále více chřadnoucího Abelarda, mluvil sním nadšeně o jeho zástupci a tak se v nejkratší době vyptal na všechno, co se mu zdálo být důležité. Abelard, který cítil blížící se konec, se radoval, že v Bernardovi našel pro svého někdejšího žáka tak mocného ochránce. Nedůvěry byl daleko vzdálen.
A Bernard se nyní obrátil na biskupa Mainfreda o další zprávy a jeho prostřednictvím se dozvěděl o Arnoldově minulosti. Teď mohl králi dokázat, jak je nebezpečné nechat toho vlka v rouše beránčím kázat dál a když jeho všechna námaha Arnolda odstranit byla bezvýsledná, dal si papežem Inocencem vystavit list, kterým byl Arnold dán do klatby.
To pomohlo. Během dvou dnů musel klatbou postižený opustit půdu Francie. Nyní nastala pro Arnolda doba těžké pouti. Jeho cesta jej vedla přes Švýcary, Německo, Čechy a Moravu. Kamkoliv vkročil, provázelo ho Boží požehnání. Odkud odcházel, tam zanechával za sebou vděčná srdce.
Ale on neodpočíval. Nikde nemohl zůstat delší čas na místě, neboť jej Bernard stále pronásledoval. Dopisy z Clairvaux mu všude znemožňovaly delší pobyt. Ach, a on byl ustavičným putováním již tak unaven. Jak rád by shromáždil bratry opět kolem sebe, aby mohl pokračovat v Brescii započatém díle lásky k bližnímu. To byla jeho ustavičná prosba k Bohu. A měla dojít k vyslyšení.
Jeden z papežských vyslanců, který projížděl skrze Čechy, se sešel s Arnoldem a nemohl se ubránit jeho vlivu. Pln obdivu vyprávěl pak papeži Eugenovi o někdejším brescianském opatu. Inocenc, Arnoldův nepřítel, mezitím již zemřel. Eugen byl jiný muž než jeho předchůdce. Chtěl to nejlepší, ale proti svému okolí nic nezmohl. Proto také nemohl podržet Arnolda, kterého k sobě povolal, ve své blízkosti, ačkoliv by ho rád u sebe ponechal. Znemožňovala mu v tom žárlivost kardinálů. Ale mohl učinit alespoň to, po čem srdce Arnoldovo prahlo:
Vykázat mu chrám, ve kterém pak mohl kázat a obvod, ve kterém mohl pracovat a působit.
Arnold byl šťasten. Obezřele se zdržoval jakémukoliv rozšiřování svých ideí. A kruh těch, kteří se kolem něho shromažďovali, stále vzrůstal. Zanedlouho měl v Římě tak velký vliv, že jeho stoupenci znamenali moc, kterou nebylo možno přehlížet. A opět jako v Brescii přidal se senát města na jeho stranu, ale současně vyžadoval, aby Arnold kázal proti světské církevní moci.
Po předčasné smrti papeže Eugena počaly se mezi jeho stoupenci rozmáhat nesváry, které město Řím nechtělo trpět. Mezi městem a církví se rozevřela propast a Řím se domníval, že jen s pomocí Arnoldovou zvítězí. Ale on nechtěl o tom ani slyšet.
„Nesluší se služebníku Kristovu mísit se do světských věcí,“ to byl jeho názor. „Nechte mne jít mou cestou a sloužit Bohu a tak nebudu škodit ani vám, ani církvi.“
Šel tiše po své práci a jeho obec stoupenců stále vzrůstala. Okolí papežovo starostlivě pozorovalo tento vývoj. Nikdo z tohoto okolí nevěřil, že Arnold pracuje na svém díle jen pro službu Bohu a ku cti Boží. Podezřívali jej z tajných úmyslů, které by mohly uškodit jednou církvi.
V této době byl naprosto neschopný nástupce Eugenův opět sesazen a jeden Angličan, jako papež Hadrián, dosedl na stolec Petrův. Muž chladného severu mezi horkokrevnými hlavami. Hadrián věřil, že bude moci vést Kristovu obec a sloužit církvi, ale nyní poznával, že je proti své vůli hnán do světských bojů dobyvatelských choutek, sporů o prvenství, ba i do válečných tažení. Byl zapleten do věcí jemu cizích, do nichž nebyl zasvěcen a jejichž začátky, do kterých nebyl zasvěcen, patřily dřívějším dobám. Proto si také nemohl učinit pravdivý obraz o stavu v Římě. O to raději se tedy připojil k mínění kardinálů, kteří tvrdili, že Arnold káže proti církvi a papeži a že to jsou jeho přívrženci, kteří vyvolali všechny spory.
Hadrián, aby zjednal mír, vypověděl domnělého rušitele míru z Říma. Arnoldovi stoupenci se tomu vzepřeli. Nechtěli ho nechat jen tak odejít a on sám, nejsa si vědom žádné viny, nechtěl odejít dříve, dokud nepromluví se samotným papežem.
Ale právě tomu chtěli kardinálové zabránit. Muselo se něco stát, co by otřáslo lhostejným Angličanem a vyburcovalo ho z jeho klidu. A mužové, kteří si říkali služebníci Kristovi, chopili se vpravdě ďábelského plánu. Dali ve večerních temnotách zavraždit jednoho ze svých spolubratří, který se právě ubíral k papeži. Bylo to nastraženo tak dovedně, že to budilo zdání, jako by tato vražda byla provedena Arnoldovými stoupenci. To si ovšem papež nemohl nechat líbit. Výpočet kardinálů byl správný.
Nad Římem byla prohlášena klatba. To byla papežova odpověď. V žádném kostele se nesmělo kázat, zvony nesměly zvonit, zpovědi se nesměly nikde odbývat, ani udílet poslední pomazání. Řím byl zoufalý. Doufalo se, že papež klatbu opět sejme, ale blížily se velikonoce a zákaz nebyl odvolán. Tu se rozhodli, že nechají Arnolda odejít, aby papeže usmířili.
Hadrián povolal k sobě představené města. Museli mu přísahat, že Arnold opustí město a na to byla klatba odvolána. Arnold byl však dán znovu do klatby.
A klatbou stižený, prchal severní Itálií a po dlouhých útrapách našel konečně útočiště u dvou přátel v horách. Unaven a zlomen ranami osudu doufal, že najde konečně klid a objasnění. Ale papežovo nepřátelství pronásledovalo jej až sem. Když Friedrich Hohenstaufen, německý vladař, táhl Lombardií, papež si od něho vyžádal, aby Arnolda, dopadne-li ho, zajal jako buřiče. A skutečně. Arnold byl jedním duchovním z Brescie vypátrán na osamělém zámku na skále, kam utekl a Friedrich, donucen papežskými legáty a duchovními, ho papeži poslal.
Nyní byl osud Arnolda zpečetěn. Bez výslechu byl odsouzen na smrt. O provedení rozsudku se již papež nestaral. Tato starost byla předána jednomu jeho kardinálovi.
Klidně a odhodlaně kráčel Arnold na smrt. Očekával, že bude upálen na hranici. Nezalekl se však ani, když uviděl, že jej očekává šibenice, popravčí to nástroj zločinců.
„Pane Ježíši, děkuji ti, že tě i v tomto smím následovat. Ty na kříži, já na šibenici.“ To byla poslední slova Arnoldova. Jeho mrtvola byla spálena a popel vhozen do Tibery ze strachu, aby se nestal ještě předmětem uctívání.
Od té doby byl Arnold ještě dvakrát na zemi. Poznal Syna Člověka a smí mu nyní sloužit všemi svými silami.
