Má cesta k svatému Poselství a k Pánovi, až...

 

Má cesta k svatému Poselství a k Pánovi,

až do doby, kdy opustil zemi

 

Josef Wagner

 

 

*

 

Toto je neoficiální překlad

necenzurované verze vzpomínek

Pánova učedníka pana Josefa Wagnera.

 

Tento spis byl osobně panem Wagnerem uschován

na bezpečném místě v ČR, aby byl v pravý čas

předán čtenářům díla

 

„Ve Světle Pravdy - Poselství Grálu“

od Abd-ru-shina.

 

 

***

Určeno jen pro soukromé studijní účely!

 

Části  textu, které jsou v tomto spisu označeny žlutým zvýrazněním, byly z vydání  „Tisk BRNO 1995“ z neznámých důvodů vyjmuty!

 

Má cesta k svatému Poselství a k Pánovi až do doby, kdy opustil zemi

 

 

Bylo to v roce 1931 v Innsbrucku. Jednoho večera jsem šel se svým kolegou, pokud ho tak mohu jmenovat, neboť jsem žádného přítele neměl, do města na procházku. Ulice byly přelidněné, tak jsme šli do parku, kde se náhodou konal velmi hezký zahradní koncert. Naproti koncertního pavilonu stálo mnoho laviček, které sice byly všechny obsazené, ale jak tomu již mělo být, vstali před námi dva lidé a my jsme měli radost, že jsme dostali místo. Hudba hrála velmi hezké věci, jako například Adagio od Maxe Brucha, “Sen rezervisty” a mnoho jiného. Vedle nás seděly starší dámy, se kterými jsme navázali rozhovor. Tu řekla ta starší dáma, která působila velmi ušlechtile:

 

“Podívejte se na ženy dnešního světa se svými krátkými šaty! Tyto dívky se mají jednou státi ženami a matkami budoucnosti, jejichž úkolem by bylo vést a chránit národ. Jsou rozpustilé a nemají žádný pocit studu! Kdyby lidé jenom věděli, jaký osud na ně čeká, tak jak nám řekl náš Pán, Syn Člověka!”

Toto slovo “Syn Člověka” mě upoutalo tak silně, že jsem byl uchvácen a nedalo mi to klidu. Tak jsem se zeptal po chvíli váhání:

 

“Co jste to říkala o Synu Člověka? Kdo je Syn Člověka?”

 

Odpověděla zcela jednoduše:

“Chcete se o tom dovědět více? Tak mě přijďte navštívit. Bydlím v ulici Claudia č. 5, v přízemí nalevo. Paní Baiger. Budu vám ráda vyprávět o Synu Člověka.”

 

“Ano, přijdu rád.” Odpověděl jsem.

Ta dáma řekla něco té druhé, čemuž jsem nerozuměl.

Po chvíli obě odcházely a došlo k milému rozloučení. Pro mě to nebylo vždy lehké, protože jsem kvůli povolání často nemohl odejít, neboť jsem byl často na montáži. Ale kde je vůle, je také cesta. Často jsem přicházel večer velmi pozdě domů. Bylo to v roce 1931-32, ve špatné době. Bylo velmi málo práce.

 

Tak se musel člověk snažit, aby si udržel své pracovní místo, i když často nebylo vůbec dobré. Obě staré paní působily nápadně příjemně a napadlo mne, také nějak jinak, že jsem se rozhodl, tam jít. Nejvíce mi však znělo slovo “Syn Člověka”! Můj kolega tím však nebyl tak nadšen, ale slíbil, že půjde se mnou.

 

Tak přišla neděle, na kterou jsme už čekali. Oba jsme se pěkně, svátečně oblékli a šli k paní Baiger. Byli jsme o půl 8 na místě, jak jsme slíbili. Když jsme tam přišli a jedna ze starších dam nám otevřela, napadlo mě, s jakou radostí a vřelostí nás přijala. V bytě jsem zase pocítil ten blaživý pocit, jinak, tak svátečně, jako bych prožíval něco zcela zvláštního. Byli jsme zavedeni do velkého pokoje, ale jak jsem stál ve dveřích, utkvěl můj pohled na obraze cca 60 cm vysokém. Proti své vůli jsem zůstal stát jako přikován, stále, co jsem se díval na tento nádherný obraz, jsem pomalu řekl:

 

“Tento Pán na obraze má na čele rovnoramenný zářící kříž.”

 

Najednou jsem se cítil zcela jinak. Byl jsem tak dojat! Tu se na mě podívala ta stará paní překvapeně a řekla:

“Cože? Vy to vidíte? Potom jste jeden z povolaných!”

Podíval jsem se před sebe. Řekla:

“Prosím, posaďte se.”

  

V tomto okamžiku jsem cítil, co jsem nemohl popsat. Posadili jsme se k velkému stolu, který stál uprostřed, na němž byla kytice, sedmiramenný hořící svícen a silná, otevřená kniha. Neuniklo mi nic, co mi řekla “potom jste jeden z povolaných”, co mi však nic neříkalo, ale čímž jsem byl občas zaměstnán. 
Stále jsem musel myslet na ten nádherný obraz a na zářící kříž, který nesl Pán na čele. Ještě došlo k tomu, že jsem seděl přímo naproti něho. Dámy se posadily ke stolu, velmi svátečně začala hrát tichá hudba. Starší dáma řekla:

 

“Velice jsme tím potěšeny, že jste dodrželi slovo. Stává se tak stejně jen zřídka. Budu číst přednášku, kterou napsal osobně Syn Člověka: Osud! Co v tom stojí, Vás velmi potěší!”

 

Začala pomalu číst, že bylo rozumět každému slovu. Radoval jsem se, jako bych o tom již věděl. Nic mi nepřipadalo cizí. Bylo to opravdu nádherné!

Poté co byla přednáška u konce, řekla dáma krátkou modlitbu. Potom opět zazněla tichá hudba. Byl jsem tak do přednášky zahloubán, že jsem ani nezpozoroval, že mi po tvářích stékaly slzy. Přednáška mi připadala velmi dlouhá, obšťastňující. Bylo mi blaženě, že jsem směl slyšet tak nádherná slova. Od radosti a díku bych mohl jásat.

Madam byla trochu schopna vidět, tak se na mě podívala velmi vážně. Její oči se leskly, ale po chvíli se zase usmívala. Mně, ale nebylo do smíchu! Tak se mne zeptala:

 

“Líbilo se Vám to? Udělalo Vám to radost?”

“A jakou !” odpověděl jsem.

 

Tak jsme začali rozhovor! Nejprve jsem chtěl vědět o Synu Člověka. Ukázala na obraz, při čemž mi bylo hned jasné, že to musel být On! “Namáhej se, dám vám všechno, abyste se mohli zdokonalovat!”

Dále jsem se zeptal:

“Prosím, mohu se zeptat, je Syn Člověka na zemi? Byl, nebo je ještě mezi námi?”

 

Bylo mi úplně jasné, že něco takového nemohl napsat žádný člověk, tak mě to dojalo. Madam Baiger mi všechno vypravovala. Protože mě to velmi tlačilo, zeptal jsem se, co je to za knihu. Hezky ležela na stole, se zlatým okrajem a v černé vazbě. Tu mi klidně odpověděla:

 

“To je Svaté Slovo, Poselství Grálu!”

Radostně ze mně vzešlo:

“Nádherné! Je možné je získat, koupit? Jak a kde? Dám za to vše, co jen mohu, prosím !”

 

Bylo mi stále jasnější, ano tlačilo mě to, to je ta Pravda, co jsem už dlouho hledal. Byl jsem přešťasten!

Tak jsem prosil, kdy bych opět směl přijít. Tu řekla:

 

“V pátek o půl osmé. Potom se dovíte více”.

“Ano, rád, velmi rád, prosím.”

 

Při rozloučení jsem děkoval co nejsrdečněji za to pěkné, ano, tak velmi pěkné, co jsem směl prožít. Byl jsem plný radosti a díků.

 Můj kolega byl však nula. Nezajímalo ho to vůbec. Ano, on řekl:

 

“Skoro bych usnul! Ty jsi ale nadšen! Z této strany tě ještě vůbec neznám! Už tam více nejdu, ještě k tomu k tak starým ženským! Vznešeně působí, to je pravda, ale pro mě to nic neznamená”.

Dále jsem nemluvil, jako by to každý z nás sám musel vědět. Pro mě to bylo nádherné, jsem velmi vděčný! 

 

Přes týden jsem se při každé příležitosti zaměstnával tímto zážitkem, který jsem získal. Co všechno pěkného stálo v této přednášce “Osud”. Všechno jsem často ještě jednou prožíval. Přednáška ve mně probudila tak mnoho a také to, co jsem se dozvěděl od madam. Budu se muset ještě jednou zeptat, jestli jsem opravdu všemu rozuměl! Syn Člověka je mezi námi! To se musím dovědět! K němu se chci

dostat! Chci mu poděkovat z celého srdce! Sotva jsem se mohl dočkat, až bude pátek. Nejraději bych šel každý den za madam, tak velmi mě to táhlo k Synu Člověka, o něm vědět a slyšet.

 

Konečně přišel vytoužený pátek. Oblékl jsem se svátečně do tmavého, toho nejkrásnějšího a nejčistějšího a šel jsem, takže jsem byl o půl osmé na místě. Jako vždy jsem byl velmi vlídně přijat. Madam sice hned řekla:

“Ihned jsem věděla, že příště přijdete sám.”

Když jsem přišel do obývacího pokoje, sedělo zde již pět žen a tři muži. Napadlo mě, že vše bylo velmi potichu, žádné plané řeči. Úklonem hlavy jsem je pozdravil, což opětovali. Bylo mi přiděleno místo a potom se i madam posadila před otevřenou knihu. Tak jako posledně následovala tichá hudba, potom začala madam opět velmi pomalu číst. Byla to zase velmi krásná přednáška z Poselství Grálu! Po přednášce zase krátká modlitba a hudba. A tak byla pobožnost zase u konce. Povstali jsme. Všichni mi byli představeni. Netrvalo to dlouho, ti ostatní opustili místnost. Po krátkém rozloučení jsem zůstal s madam sám. Bylo toho tolik k vyprávění, např. kde Pán bydlí, což mne velmi zajímalo. Ano, všechno jsem chtěl vědět. A ona mi mnoho vyprávěla, což mi dělalo velkou radost. Tu mi madam vyprávěla něco zcela zvláštního, co už měla předem připravené. Její oči zářily, upjatě se na mě dívala.

 

Zítra, sdělila, přijde jeden velmi znamenitý muž, který by s Vámi chtěl mluvit. Jmenuje se: podplukovník Manz, a rád by Vám položil několik otázek. “Ano, rád”, odpověděl jsem. Byl jsem sice trochu otřesen, myslel jsem si však, že to souvisí s Poselstvím Grálu. Plachý jsem nebyl. Ale když řekla, že tento pán přijde od Syna Člověka z Vomperbergu, bylo mi pojednou horko a vystoupila ve mně radost, že bych chtěl jásat. Řekla mi, že bych sem měl zítra v 16 hodin přijít. Doufám, že se můžete zařídit. A jak rád si to zařídím! A dále jsem se zeptal, kde leží Vomperberg.? Hora? Ano, chtěl bych tam jít. “Ano, vše se dozvíte!” V chůzi ještě dodala:

 

“Pane, Wagnere, zítra budete mít velkou radost.”

Další den jsem byl již velmi neklidný. Volno jsem si vzal již v poledne, abych přišel včas. Často mi bylo, jako bych se měl dovědět něco velkého. V 16 hodin jsem byl místě. Po několika minutách přišla ta velká návštěva. Madam mě posadila do obývacího pokoje. Mezitím jsem se díval na nádherný zářící obraz Pána a zapomněl jsem docela, že ta velká návštěva přijde. Najednou se otevřely dveře, pan podplukovník vešel dovnitř. Byl jsem otřesen, ale hned jsem se vzpamatoval. Pozdravili jsme se, neboť ten pán byl velmi milý a klidný.

 

Ach, Vy jste ten mladý, hezký muž? Znáte Schwaz?”

Odpověděl jsem, že ne.

 

“Ano, to musíte vystoupit na tu Horu, když se chcete dostat k Synu Člověka. Vede tam úzká cesta. Můžete k Němu přijít v neděli dopoledne v 10 hodin.”

 

Musel jsem být v obličeji celý červený, tak moc mi to vstoupilo do hlavy. Ta největší radost, to největší přání se vyplní. Nemohl jsem tomu ani uvěřit! Tento muž se na mě také tak podíval!

 

“To už se těšíte, že?”

Se slzami v očích jsem odpověděl:

 

“Smím k Synu Člověka na Vomperberg!”

 

Taková radost! Byl jsem objednán na neděli! Mé oči zářily díkem. Pan podplukovník byl velmi klidný, velký muž. Bylo vidět vznešenost, která z něho vyzařovala. Působil velmi blahodárně.

 

V 17 hodin musel jet tento pán vlakem zase nazpět, tak měl málo času.

 

“Mám ještě něco pro Vás.”

 

Tu otevřel svou aktovku a předal mi svatou knihu: Poselství Grálu. S díkem jsem se díval na knihu, vzal si ji na sebe a přitiskl bezděčně na hruď. Tento pán se radostně usmíval. Mám takovou radost!

 

“Ihned ji zaplatím.”

“To má čas”, mínil.

“Ale, prosím, smím ji ihned zaplatit?”

 

Znamenalo to pro mě velmi mnoho, že jsem byl jako proměněn vlivem silného prožití.

 

“Tedy, pane Wagnere, v neděli Vás očekává Pán.”

S díkem jsem se na něj podíval. Zalil mě pot.

“Přeji Vám všechno, všechno pěkné a mnoho prožití.”

A když přijdete v neděli, hledejte dům č. 5. Tam mě najdete. Zavedu Vás k Pánu, k Synu Člověka.”

Vlídně se rozloučil a odešel, protože jeho vlak odjížděl v 17,30 hod. Byl jsem velmi potěšen, že jsem se dozvěděl, kde Pán bydlí. Madam stála vedle mne, vyslechla všechno a potom řekla:

 

“Máte důvod se těšit, že smíte přijat tak vysokou milost !”

 

Tento muž řekl, když pozdravil madam, že se Pán již těší, až bude moci pozdravit Wagnera, vyprávěla mi potom, a nechá Vás pozdravovat. Nebyl jsem schopen ani slova. Jak svátečně to řekl!

“Hlaste se u mně, dům č. 5. Přivedu Vás k Pánovi, Synu Člověka!” Následovně mi madam popsala přesně cestu. “A mohu přinést květiny?” zeptal jsem se. To se jen trochu pousmála, jak nesmělý jsem přece byl! Jestli se mohu odvážit přijít k Pánovi. Ale zase mi řekla, ”mohu přijít!” Tak jdu, naplněn velkou radostí. Když budu u Syna Člověka, smím se dovědět celou cestu, kterou musí proputovat člověk, aby mohl přijít vzhůru. Tak jsem přišel zcela sám ke Světlu, k Pánovi a byl tisíckrát za to vděčný, že jsem našel cestu, kterou jsem již dlouho, dlouho od svých dvanácti let hledal, která mě stála tolik námahy. Se svým Svatým Poselstvím jsem šel domů do svého pokoje, převlékl jsem se, vklouzl do domácích bot a posadil ke stolu, neboť mezitím bylo 6 hodin večer.

Můj kolega, se kterým jsem bydlel, nebyl toho dne doma, takže jsem mohl sám a nikým nerušen číst Poselství Grálu. Četl jsem a četl a byl pro to velmi otevřen. Všechno mi bylo jasné. Vše mě tak osvítilo, bylo to prostě nádherné!

 

Čas letěl velmi rychle. Najednou se stalo něco zcela zvláštního. Zdálo se mi, že vše vidím zamlžené, jako závoj, jako šedý světlý mrak, který je zahalený hustou mlhou. Tak mi to připadalo. Ale po kratší době se tento oblak stával světlejším a lehčím. Ano, připadalo mi to, jako bych prožíval něco oblažujícího. Na čele jsem měl pot. Rozpoznal jsem stavby zcela nádherného druhu. Několik kupolí, z nichž ta prostřední, nejvyšší, byla ze zeleného zlata a zářila. Nahoře na špičce této kupole vála trávově zelená vlajka. Nahoře napravo, ve čtverci zlatý, rovnoramenný kříž, na ostatních kupolích byl pokaždé jeden čtverec (kvadrát), na jedné půlměsíc, kruh a trojúhelník. Dlouho jsem se pozorně díval na tento obraz, jako bych si ho chtěl uchovat v paměti. Vše bylo tak oblažující, tak jemné, zelená vlajka nádherně vlála. Vše se zdálo být na dosah ruky. Tvar kupole, zejména té prostřední, byl tak ušlechtilý, stejně jako kříž. Ostatní kupole byly kulaté, ale také velmi pěkné.

Najednou se obraz stával stále slabším. Potom se ztratil. Dlouho jsem se ještě díval před sebe. Obraz, pevně vrytý v paměti, jsem stále viděl. Byla přesně jedna hodina v noci, ptal jsem se sebe, co to mohlo asi být. Musel jsem padnout do postele a usnout, neboť mě přepadla velká únava. V šest hodin ráno jsem se probudil a byl jsem udiven, že jsem ještě oblečený. Měl jsem však velmi málo času, protože jsem měl na práci jeden hezký kousek. Trvalo to několik minut a rychle jsem si načrtl ten obraz, abych ho nezapomněl.

 

Přes den mi to občas proběhlo hlavou, zcela jasně to stálo přede mnou. Uchvátil mě pocit štěstí, byl sem šťasten, že už byl večer. Zase jsem přišel domů do svého pokoje a všední den byl za mnou. Teprve teď mi bylo zcela jasné, že mi byl ukázán obraz ze světlé výšiny, kam se smíme a máme dostati. Tolik jsem se už dověděl ze Svatého Poselství. Často jsem měl pocit, jako by to tryskalo z čistého pramene, tak to bylo obšťastňující! Stále více jsem si uvědomoval, jak velké milosti se mi dostalo, která mohla vyjít pouze od Syna Člověka! Zítra nastane ten velký den, kdy smím přijít k Synu Člověka, který bydlí na Vomperbergu.

 

Tu se mi stalo něco nepříjemného. Madam mi vyprávěla, že Pán bydlí na Hoře. To si tedy musím obléknout něco k chození po horách, pevné boty atd. Proto neodpověděla, když jsem se jí ptal na květiny. Protože pro mě bylo vše zcela nové, jel jsem v 6 hodin ráno z Insbrucku do Schwazu. Když jsem přijel do Schwazu, prohlédl jsem si krajinu. “Tedy tam nahoře, nad těmito lesy, tam nahoře bydlí Syn Člověka, hm....”

 

Zeptal jsem se jedné starší paní:

“Můžete mi prosím říct, kterou cestou se dostanu na Vomperberg?”

“Ano, to mohu. Přejděte železnici, u malého domku vede nahoru na Vomperberg úzká cesta. Je to lovecká a celkem příkrá cesta.”

Tak jsem šel. S díkem jsem té paní podal ruku a vyšel. Ještě si na to pamatuji, jak se za mnou ta paní dívala. Radostně jsem pochodoval nahoru po úzké stezce. V dálce u lesa stál zděný malý domek se dvěma okny a jedněmi dveřmi. Dveře byly otevřené. Ve dveřích stál muž, který měl obě paže opřeny v bocích, což bylo vidět už z dálky. Přicházel jsem stále blíž, vlastně to bylo zvláštní, trochu jsem váhal, ale jenom odvahu, nemohu nic ztratit. Možná, že se musím u tohoto pána nahoře hlásit? Byl to dlouhý, hubený sedlák, který si mě prohlížel svýma velkýma očima. Stojící ve dveřích byl zemědělec a prohlížel si krajinu.

 

Radostně jsem přešel kolem, dále lesem na Horu. Cesta byla stále užší, sotva prošlapaná, jako lovecká stezka. Nechal jsem chod svým myšlenkám a od samého přemýšlení o Vomperbergu jsem se odchýlil od pravé cesty. Co teď dělat? Ano, to se budu muset nahoru vyšplhat po všech čtyřech, nahoru se dostanu za každou cenu. V 8 hodin jsem byl nahoře na okraji lesa, kde stály opravdu jenom dva domy. Dlouho jsem si všechno prohlížel. Který asi patří Synu Člověka? Měl jsem dost času, abych se očistil, protože mé horské boty byly velmi špinavé. Dlouho jsem je čistil, dokonce jsem si je vyzul. Vzal jsem mnoho trávy a dva kapesníky. Jeden čistý jsem si ponechal. Přišel jsem čistý. Byl jsem objednán na 10 hodin, takže jsem měl tedy ještě hodně času. Myslel jsem také na madam, která mi málo vysvětlila. Také jsem si dělal výčitky, že jsem se málo ptal. Ano, tak se člověk učí, jenom prožitím se dostane kupředu. To mi bylo úplně jasné.

 

Stále ve mě vyvstávala radost, že mohu k Synu Člověka, brzy ho smím vidět, pozdravit, smím mu z celého srdce poděkovat. Ó, jak nádherné! Dodal jsem si odvahu, ale přece mě zase přepadl pocit: snad neřeknu nic nevhodného, co nechci. Často jsem se díval na hodinky, abych přišel včas, čtvrt hodiny před tím, k panu podplukovníkovi. Byl jsem zcela čistý! Tak jsem šel o dvacet minut dříve k prvnímu domu a byl to správný dům č. 5. Dřevěný, čistý dům, přede dveřmi stála ještě rohožka na boty, tak jsem si je ještě jednou dobře očistil. Mé srdce silně tlouklo. Připadal jsem si tak malý, že bych se byl nejraději schoval. Přede dveřmi jsem ještě jednou zavřel oči a prosil, abych směl snést sílu, kterou jsem již teď tak silně pociťoval. Ale tu jsem slyšel hlas.

“Měj důvěru, těš se!” Tak jsem zaklepal na dveře.

Velmi urostlá, velká, milá paní s tmavými vlasy otevřela. Řekl jsem: ”Dobrý den.”

“Ach, dobrý den. Vy jste pan Wagner z Insbrucku? Prosím, pojďte dál, posaďte se. Můj muž hned přijde.” Netrvalo to ani minutu a vstoupil pan podplukovník.

“Dobré ráno, pane Wagnere, již jsem Vás viděl ze sklepa. Chcete hned jít? Jste dochvilný, to se musí říct!”

 

Neřekl jsem nic. Na hodinách, které stály v pokoji, byly 3 minuty před desátou.Opustili jsme dům a šli naproti k druhému. Tak, to je tedy dům Pána! Kolem dřevěného domu byl plot. Na mřížích stála tabule: “ Pozor, kousaví psi”. Když jsme byli uvnitř, přišli k nám zpoza rohu opravdu dva psi, vlčáci. Dva hezcí psi, říkal jsem si, kteří nás nechali pokojně dojít k domu. Připadali mi jako zcela klidná zvířata, už proto, jelikož jsem zvířata velmi miloval. V malé předsíni, ke které vedly v domu tři schody, pan podplukovník řekl:

“Teď Vám přeji všechno nejlepší! Tedy jděte dovnitř!” a byl pryč.

Předsíň byla malá. Skleněné dveře se otevřely, následovala větší předsíň, z níž vlevo vedly nahoru schody. Když jsem přišel ke schodům, stál nahoře Pán a řekl: “ Pojďte nahoru, pane Wagnere, už Vás očekávám!”

Tak jsem šel po trochu zahnutých schodech nahoru, kde mě Pán mile pozdravil. Hluboce jsem se poklonil a sotva mohl dýchat. Dvě paní právě šly po horní chodbě. Jistě to byly paní Maria a slečna Irmingard.

“Prosím, pojďte do obývacího pokoje.”

Mohl jsem se posadit na jednu židli. Pán se posadil naproti mne a mnoho se vyprávělo. Tato velká přívětivost byla tak oblažující. Pocítil jsem tlak, ano vlnu síly, která mi dodala velkou odvahu. Cítil jsem se docela lehce a uchvátila mne radost. Pán se na mě podíval, usmál se a řekl:

“Tak jste zase u mne, pane Wagnere.”

Připadalo mi, jako bych znal Pána už dlouho. A Pán se usmíval. To mi dělalo dobře. Cítil jsem se v bezpečí. Celá tíha ze mně spadla, připadal jsem si zcela volný. Z velkého díku jsem začal slzet.. Myslím, že v tomto okamžiku bych nedostal ze sebe žádného slova.

Nejraději bych se vrhl na kolena, tak silně mě to uchvátilo, ale Pán svou dobrotou mi pomohl, abych to mohl překonat.

“Jste opět zde! Jsme opět u sebe. Také se těším z toho, že jste opět nalezl cestu. Tak se jde vzhůru!”

 

Pán se mě ptal na mnohé, moc se mu líbilo mé velmi praktické a mnohostranné zaměstnání, a také na to, jak jsem se dostal k Poselství.

“Směl jste také mnoho prožít?”

“Ano,” odpověděl jsem, “mohu to Pánovi vyprávět.”

 Tak jsem líčil: Od dvanácti jsem začal vědomě hledat, jako šestiletému, sedmiletému chlapci mi bylo směrem na východ často v určitých hodinách ukazováno Světlo. Často jsem to vyprávěl svému otci, který nikdy nic zvláštního nepozoroval. Ano, mínil, možná, že vidíš nějaké světlo té firmy, která má k práci velké dálkové světlo. Často jsem šel sám z malého města Ried na toto místo, abych viděl toto Světlo, které mi vždy dělalo takovou radost. Také ve škole jsem měl těžkosti v katolickém vyučování, neboť jsem to viděl vždy jinak a odchyloval jsem se od celku. Vyrůstal jsem jako umělecký tesař a muzikant. V sedmnácti jsem šel sám do světa, abych se zcela sám probojoval. Chtěl jsem si zcela sám hledat cestu. Táhlo mě to do hor, kde jsem také našel práci. Večer, když jsem byl sám, upíral jsem svou velkou touhu vzhůru, při čemž jsem se v létě při hezkém počasí položil na záda na lavičku a nechal na sebe vše působit. Cítil jsem, že zcela jistě obdržím pomoc shůry! Měl jsem velkou důvěru.

 

Pán všemu pozorně naslouchal:

“Velká důvěra Vám vše dala!” a usmíval se.

Tak jsem Pánovi všechno sdělil. Také jsem mu vyprávěl o hezkém obraze, který jsem uviděl, když jsem měl poprvé Svaté Poselství. Jak mi byl v 1 hodinu v noci ukázán hrad se zelenou vlajkou.

 

Pán se usmál a řekl:

“To Vám byl ukázán hezký obraz z vysoké duchovní úrovně. Pane Wagnere, podívejte se ven z okna.”

Na stožáru jsem uviděl vát tu samou zelenou vlajku, kterou jsem viděl v obraze. Zase mě to rozechvělo, bylo to silné prožití.

 

Pán řekl:

“Zapamatoval jste si ten obraz dobře?”

“Ano, odpověděl jsem. Načrtl jsem ho.”

Ukázal jsem ho Pánovi. Tu Pán odpověděl.

“To budu mít kresliče pro pozdější dobu.”

 

Mohl jsem zůstat u Pána celou hodinu, u Syna Člověka, u Syna Božího! Nevědomě jsem vpíjel do sebe z Pánova vyzařování, byl jsem tak šťasten! Ještě jsme hodně povídali, také o tom, že od nynějška smím přijít na pobožnost na Horu tak často, jak budu moct a chtít! Pán měl radost z paní Baiger. Také jsem se Pánovi omluvil, že jsem přišel v takovém horském oblečení.

“Ach,” řekl Pán. “to není to nejdůležitější!”

Vyprávěl jsem mu, jak jsem vůbec přišel na Horu. Pán se srdečně usmíval a vše ho velmi zajímalo. Posléze jsem se dostal k tomu, že jsem se Pána zeptal, jestli bych případně mohl navždy přijít na Horu, kdyby mě Pán potřeboval? Pán se tomu velmi zaradoval, že jsem mu to nabídl.

Pán řekl:

“Možná vás budu nutně potřebovat, takového mnohostranného řemeslníka. Ale my se uvidíme častěji a budeme spolu hovořit.”.

 

Mnoho otázek zůstalo nevyřknutých, jak Pán pravil. Od nynějška mohu na Svatou pobožnost na Horu, tak často, jak chci! Napadlo mě, já mohu, mohu se nyní účastnit na Svaté pobožnosti! Tisícerý dík jsem pocítil v pohledu na Pána. Při rozloučení jsem Pánovi tiskl pevně ruce, naplněn štěstím a spokojeností, plný pokory, že mi opět vystoupily slzy. Pán byl plný dobroty.

Setkání se Synem Božím, Synem Člověka bylo pro mě vrcholem, že jsem směl tuto milost přijmout, to byl ten největší dárek.

 

Od Pána jsem odcházel zářící a sotva jsem nacházel slova, jenom tisícerý dík. Ještě jednou se na mě hluboce podíval, ale dobrotivě se usmíval. Když jsem vyšel z domu, stáli tu oba psi jako stráž. Ale oba byli vlídní. Řekl jsem si: “Oba jste nádherná zvířata!” Opět jsem šel za panem Manzem.

Byl jsem pln radosti a řekl jsem:

“Od nynějška smím na pobožnost”.

Pan a paní Manzovi se velmi radovali.

 

Cestou domů, která nyní vedla přes Vomp, pěkná, úzká cesta, jsem si ještě jednou všechno, co jsem směl slyšet, vybavil. Vše ve mně ožilo, jak nádherné! Tak jsem přišel ke svaté věci, k Pravdě na Svatou Horu Světla, k samému Pánovi, k Synu Božímu, k Synu Člověka. Tato slova mě probudila.

Nyní, ať se stane, co má se stát! Prosil jsem Pána, aby tento nádherný pocit Světla ve mně navždy zůstal čistý a jasný. Dlouho dobu jsem potřeboval na cestu do Vompu. Také jsem nikoho nepotkal. Tu mě zase napadlo, jak Pán mluvil o hradu. To mi bylo jasné teprve později. Když jsem přišel do Insbrucku, připadalo mi všechno jako změněné. Ostřeji jsem pozoroval, všeho jsem si lépe všiml, byl jsem milejší, ochotnější k pomoci, měl více pochopení. Ano, vše se změnilo, dokonce jsem se radostně usmíval.

Příští večer jsem šel navštívit madam. Potěšilo ji to. Řekl jsem jí ve zkratce všechno důležité, také to, že mohu přijít na svatou Horu na pobožnost. "Pán s potěšením mluvil také o Vás, madam. Mám Vám vyřídit, že Vás Pán dává srdečně pozdravovat."

 Jak jí zářily oči, napadlo mě. Není divu, když Pán někoho pozdravuje, tak ten pocítí velkou sílu, která vychází z Pána. Na pobožnost v Innsbrucku jsem chodíval vždycky, když to šlo, protože jsem býval často na montážích. Když jsem pracoval v Seefeldu, nemohl jsem pokaždé jít v neděli na svatou Horu.

Byla to velmi špatná doba. Člověk byl rád, když měl vůbec zaměstnání a mohl pracovat.

 

Jednoho dne mi nechal Pán vzkaz, že mám po pobožnosti k němu přijít. Byl již květen 1932. Sdělil mi, že si to dlouho rozmýšlel, ale nechá na Svaté Hoře postavit několik domů, neboť na něj stále více 
naléhali ti, kteří na Hoře chtěli bydlet a mít zde stálé bydliště. Prosili Pána a tak Pán povolil, ačkoliv s tím nebyl nikdy docela spokojen. Pán mi sdělil, že mohu počítat s tím, že se brzy stanu na Hoře stálým zaměstnancem.

 

Velice jsem tím byl potěšen. Často se stalo, když jsem potkal Pána na procházce, že jsem od něj směl slyšet několik slov. Čtrnáct dní před tím, než jsem nastálo přišel na Horu, byl jsem ještě jednou pozván Pánem do domu Grálu na kávu, kde jsem mohl tolik pěkného slyšet. Později o tom budu vyprávět. V létě to bylo tak daleko, že jsem mohl přijít. Radostí jsem zářil. Na svaté Hoře se mnoho stavělo.Také stolařství, které bylo dobře zařízeno, dokonce univerzálním strojem. Tak jsem mohl všechno udělat rychleji, neboť se nahromadilo tolik práce, která se vůbec nedala přehlédnout. Stále více řemeslníků přicházelo na Horu. Byl to shon. Každý vydal ze sebe to nejlepší. Bylo to opravdu krásné.

 

V těchto letech se Hora tak změnila, že vůbec nebyla k poznání. V zimě bylo často 3 až 4 metry sněhu.

Skoro každou neděli přednášel Pán poučné přednášky, kterými jsme se mohli vzdělávat ve vysokém vědění. Pokaždé bylo toto vědění rozšiřováno.

Velmi často mluvil Pán na konci přednášky:

“Nyní jděte, jednejte a žijte podle toho! Potom se vám na vaší cestě nemůže nic stát a budete šťastni! Neboť vše se vlní a usiluje, neboť vlákna a vyzařování všude proniknou a budou vás doprovázet, pokud budete čistými. Budete vedeni se shora. Mějte jenom silnou důvěru v Boha, ve Vašeho Pána. Síla Světla Vás potom bude doprovázet.”

 

Pán se stále snažil dávat, abychom se naučili rozumět Poselství, zákonům stvoření, protože jsme byli všichni už tak moc vzdáleni, že sotva jsme tomu mohli jednoduše porozumět a být přirozenými. Proto bylo pro Pána nejtěžší, přinést lidem Svaté Poselství, zformovat je ve slova. To prakticky vůbec nejde, pokud nespolupracuje cítění a to jsme skoro všichni neznali.

 

“Jak rád bych vám lidé dal a jak nutné by to bylo pro vás.”

Tak mluvil Pán často, velmi často!

 

Tak došlo k tomu, že jsem byl v r. 1932 zpečetěn, směl prožít svou první slavnost, ačkoliv jsem byl již r.1931 často na Hoře. Slavnost byla pro mě velkým, mohutným prožitím. Hezká hudba, nádherná vůně růží, rytíři, apoštolové, učedníci, všichni oděni do barev. Ty pěkné šaty, pláště a klobouky, vysoce povolané dámy, každá ve své barvě, tak také rytíři, učedníci měli stříbrně šedé pláště, vzletné klobouky, vše bylo zkrátka pěkné, nádherné. Hudba se stávala najednou stále tišší.

 

Paní Maria vešla v černém plášti, na kterém byl na straně vyšit zlatý kříž, slečna Irmingard v zeleném plášti s vyšitou lilií. Obě měly na hlavě krásný diadém. A již přišel dovnitř Pán ve fialovém plášti s vyšitým lotosovým květem na zádech. Nahoře přestala hrát hudba a Pán začal mluvit. Oltář byl nádherně ozdoben mnoha růžemi. Ve středu stála miska Grálu, okolo sedm zlatých svícnů s hořícími svíčkami, vedle červená miska ke křtu s vodou, také několik táců s vínem a chlebem. Celá pobožnostní hala byla zleva doprava uzavřena dlouhým, bílým, nařaseným závěsem. Za oltářem stál pult Pána, odkud promlouval. Ve středu za pultem byla ve výši Pánovy hlavy zelená plachta, na které bylo vyšito zářící Boží oko. Bylo to prostě nádherné. Vedle napravo vlajka Grálu, kterou držel jeden povolaný. Vlevo a napravo byly vznešené dámy, paní Maria, Boží Láska, slečna Irmingard, čistá Lilie.

Oltář stál na pátém stupni, o 3 stupně níže stály vlevo a vpravo modré židle, na kterých seděli rytíři, apoštolové, dále o něco níže učedníci. V tom byl také trochu rozdíl. Někteří ve stříbrně šedých pláštích, to byli Ti, kteří křtili, jiní ve fraku. Tito učedníci stejně jako učednice seděli v půlkruhu. Na prvním stupni stál pult (k přednášení) s černou plachtou a zlatým křížem, kde jeden z apoštolů v určitém čase mluvil. O jeden stupeň výše stál pult, na kterém byl ke slibu připevněn zlatý kříž. Tam složili nositelé kříže slib slovy: “Slibuji.”, když obdrželi volání k přípravě. Na druhém stupni ležel malý polštář, kde se v kleku přijímalo zpečetění. K tomu přišel Pán ty tři stupně dolů a zpečetil prosící ve jménu Boha.

 

Stále více lidí přicházelo na Svatou Horu, bylo jich asi 600 - 700, kteří měli místo v chrámu. Všichni byli plni pokory a radosti. Pán se radoval.

 

Nakonec byla také vybudována lanovka, aby mohl být pro hostinec dopravován materiál. Hostinec byl nutný, protože se muselo ubytovat mnoho lidí, pokud zde byli. O vše se Pán staral. Dostalo se mi pěkných vztahů s mnoha lidmi, kteří na Hoře bydleli nebo zde byli hosty. Byl jsem mladý muž, laskavý a ochotný pomoci. Na Svaté Hoře bylo mnoho práce. Bylo tomu tak, že jsem velmi často směl a musel přijít k Pánovi, asi o půl šesté večer, kdy muselo být vše projednáno. Mimo jiné, co vše bylo nutné udělat a jaké materiály byly nutné. Také jsem se pokaždé dověděl od Pána z vysoce duchovního: Svět se všude změní, jak bylo shůry zaslíbeno, vývoj na Hoře a v okolí Hory, na světě. Také to, že Svatá Hora bude přestavěna k celku. Proto byly všechny stavby nejprve vyrobeny ze dřeva, aby mohly být zbořeny, v případě, že to bude tak daleko, když bude dostavěn Hrad Grálu.

 

Neboť Hrad Světla se má státi Hradem světa, pro 12 tisíc lidí. Cesta má vésti přes Fiecht až krátce před Hrad, protože žádný vůz nemá a nesmí jet až k Hradu.

 

Celá Hora má být až ke svatému Hradu stupňovitá. Od okraje lesa bude růst mnoho pěkných květinových záhonů a jižních keřů, neboť celý světadíl bude vyzdvižen do lepšího klimatu. Má vzniknout příjemnější zóna. Neboť nad Ziederhofem směrem k Fiecht má být postaven “Mezihrad” pro deset tisíc lidí. Hrad Grálu má být postaven z bílého mramoru a mnoha cizích kamenin, neboť stavby se budou účastnit ti největší umělci a stavitelé. Má to být Hrad světa, tak jak to bylo předpověděno. Tak hezký, jak jen to bude možné, Hrad Světla na zemi. Střední kupole, ta největší, bude zlatá, zeleného lesku, její jedinečná ušlechtilá forma bude z dálky k rozeznání. Na špici má vlát zelená vlajka Grálu, tak jako je již na stožárech domu Grálu a vlaje při slavnostech. Dům Grálu nikdy nebude zbořen, má zůstat znamením spojení s výšinami. Vše jiné půjde pryč. Bude to nádherné! Hrad Světla bude mít sedm kupolí, z nichž každá bude mít jinou barvu: žlutou, světle modrou, modrou, červenou, zelenou, fialovou a bílou, tedy pro každý den k uctívání určitou barvu.

Tak tomu bylo u Abdrushina a tak tomu bude také zde v pozemském hradu Světla, jako stojí a září ve světlých výšinách. Také hrobka Pána, pyramida, jednou, když noha Pána vkročila do písečné pouště, bude bouří odhalena a všechny nádherné poklady budou použity a potřebné k zařízení Hradu Grálu. Bude to Hrad pro 12 000 lidí, kterým bude dána příležitost, aby směli prožít slavnost Grálu na Svaté Hoře. Ale bude to už tak zařízeno, že bude možné jenom uspořádání větších kruhů a pokaždé budou určeny jiné, které budou smět prožít slavnost na Svaté Hoře. Všichni jiní to budou smět vidět z dálky, protože by to jinak nebylo možné. Tak bude každému dána příležitost, aby to prožil, když vezmeme v úvahu, že ti mnozí lidé by nikdy nemohli přijít na Horu. Jak nádherné to bude, když Hrad v celém svém lesku zazáří, to nádherné okolí, jiné klima! Všechny problémy budou hezky vyřešeny, peněz by bylo dost. K tomu je určen červený rytíř.

 

Všichni vstoupili k Pánovi do služby dobrovolně a radostně, aby sloužili Vůli, stejně tak jako Bohu Všemohoucímu, který sám svou láskou vůbec umožnil, abychom se stali lidskými duchy a nechal vzniknout přírodě a zemi.

 

Co my lidé pro to máme udělat, než se o to snažit, abychom se naučili rozpoznat jednoduché zákony a dbát jich a jít pravou cestou. Tak se zalíbíme svému Bohu. To dlužíme Tomu, který nám dal život, Pánu Bohu.

 

Mnohé se stalo v těch letech. Tak byl založen spolek Grálu od 31.7.32 - 16.10.33, škola Grálu 1933, konaly se koncerty, byl založen Hasičský sbor a mnoho jiného bylo vytvořeno. V hostinci se pro všechny společně vařilo, v jídle pro zaměstnance a soukromé osoby nebylo rozdílu. Všichni se dobře najedli. Neboť zaměstnancům se vedlo velmi dobře, bylo o ně hojně a dostatečně postaráno.

Pán říká:

“To jsou moji zaměstnanci, kteří také manuálně pracují a jsou za to správně zaplaceni”.

 

Pán byl pro dobrý, čistý oděv, každý nositel kříže se musel bezchybně chovat, čistý střih vlasů, podle čehož se dokonce pozná charakter. Na Svaté Hoře se hodně pracovalo, každý měl práci jiného druhu. V neděli se konala v 9 hodin pobožnost, na které Pán sám často mluvil, což bylo nejkrásnější. Tak stále více lidí nacházelo cestu ke Světlu, k Pánovi a prosili, aby mu směli sloužit, zejména pozemsky, ale také duchovně.

 

Vše muselo být zařízeno, jako dva koně, osel, pávi, bílé holubice, dva psi, hlídač se psem, který se jmenoval Bare. Ve stolařství bylo velmi mnoho práce, vše muselo být uděláno, jako dveře, okna, nábytek, ploty, psí boudy, zahradní vrata a tak dále. Konečně bylo pořízeno auto, aby Pán a vznešené Dámy mohli jet do Insbrucku na úřady. Řidičem byl učedník Dörpflinger a později pan Deubler.

 

Dlouho to bylo pěkné na Svaté Hoře až do té doby, co se začalo tlačit do popředí lidské. Mohu říct, že jsem za svou osobu dělal vše, ano, vše velmi rád. Stále jsem měl vše před očima a uvědomoval jsem si, proč smím být u Pána a byl jsem vděčný!

Často říkal Pán:

“Dobrý Pane Wagnere, máte tolik práce, ale později to už bude lehčí.”

V roce 1934 jsem byl povolán. Radostně jsem vždy sloužil. Již dříve jsem věděl, co vlastně budu muset a smět vykonat, že člověk musí za každou cenu následovat volání, neboť tím nejhezčím je, být učedníkem Pána, ale docela. Proto jsme nyní v této době byli všichni inkarnováni ke splnění, když nás Pán zavolá, máme být také připraveni. Proto byli tehdy také všichni na Patmos vyzdviženi, aby dali Pánovi slib, že mu budou stát po boku, když je bude potřebovat pozemsky.

 

Mými povolávacími slovy bylo, abych se stal učitelem mládeže, neboť mi byla mládež na čas přidělena v řemeslnictví, cvičení, výchově atd. Bylo to široké pole působnosti, zejména duchovní vývoj byl důležitý, což se pozemsky silně ukázalo. Zejména u hochů se muselo vzít přísné měřítko, neboť přicházeli zdola. To se událo mnohé. Protože měli všichni dobré chtění, tak jsem nechal zavést také hodiny ručních prací (řemeslnictví), které měli všichni rádi. Dal jsem jim podněty, nářadí, materiál, také hodiny diskuse, takže každý mohl vidět, co chtěl.

Kladl jsem na to důraz, aby bylo vše mírné a volné. V 11.15 museli předstoupit, zaujmout přímou pozici, krátká změna. Dochvilnost, čistota, sliby musely být přísně dodržovány, vše co bylo nutné, aby se stali správnými hochy. Pán stál někdy na balkóně a pozoroval. Chlapci byli milí. V 11.30 jsme všichni společně pochodovali k jídlu, do hostince, kde jsme společně seděli u dlouhého stolu, vpředu byl nějaký stolek. Později k tomu přibyl ještě jeden stůl.

 

Každý týden byl jeden z nich přidělen, který byl za všechny zodpovědný, i když nebyli u mne. Při práci docházelo někdy k potížím. Každý chlapec nebyl tak šikovný a některý byl také hodně slabý. Toho využil jiný a pomohl mu, aby byl rychleji se svým dílem hotov. Ale to se stalo často vedle, to jsem byl již na výšině (Höhe). To byl praskot, a nebyl žádný pardon.

Učil jsem je, jak může člověk vědomě poznat cítění. Je dosti příkladů. Chlapci rozuměli všichni velmi dobře. Pro mne to bylo také velmi hezké, že jsem směl mít takové pole působnosti.

Při mém povolání bylo řečeno:

 

“Mnoho budeš moci dát mládeži, neboť se rozvineš jako umělec netušeného umění, stejně jako v malování.”

To mi již bylo dáno.

Často mi říkal Pán:

“Když se člověk podívá do řady, jak se lidi tak snaží, to by muselo být všechno pěkné.

 

Přitom se na mne podíval. Ještě jsem tomu vůbec nerozuměl, proč mi to Pán řekl. Myslel jsem, že to řekl z nějakého důvodu a chtěl jsem na to přijít. Musí se žít bezchybně, jednoduše a pěkně.

Kdo to nedělá, ruší harmonii na Svaté Hoře, ten má odejít. Žel zde byli takoví, kteří nešli touto cestou. Tyto čistota již vyřadí. Potom mi bylo teprve jasné, proč Pán mluvil tato slova.

 

Jednoho dne jsem obdržel od Bílého rytíře skice. Měl se stavět osmihranný pavilón, čtyři metry vysoký, stejně tak široký, docela cizí druh konstrukce, čínský druh. Má sloužit Pánovi jako zahrada Grálu, kde bude moci nerušeně ve volné přírodě pracovat.

Pán nám trvale předával stále více duchovního.

Pavilón bude mít dvoje velké dveře, které se budou dát navenek otevřít. Když jsem to slyšel, velice jsem se zaradoval. Konečně bude moci být Pán docela sám! Vím, že jsem Pánovi někdy říkal, že by měl být Pán sám, aby nebyl rušen.

 

Často přišla řeč na obrazy Stvoření, které budou působit také jako cizí druh, neboť si nikdo nedovede představit, jak by se dalo Poselství blíže znázornit, a to se dalo! V roce 1933 jsem často dělal náčrty. Bylo to o polední přestávce, zase jsem dělal náčrty. Tu stál najednou za mnou Pán, co jsem vůbec nevěděl.

Tu se Pán smál a řekl:

“Vy jste ale zahloubán do práce, už tady stojím pěknou dobu a vy jste mě vůbec nezpozoroval !”

Pán mi dal ihned více podnětů. Celou půlhodinu jsme o tom diskutovali a já jsem vysvětloval, jak vše vidím.

Pán řekl spokojeně:

“Jenom tak dál, pane Wagnere, neboť se musí udělat tři náhledy, ale my o tom budeme stejně častěji mluvit.”

 

Po několika dnech jsem šel vše připravit na stavbu pavilonu. Dalo to hodně práce, než jsem sehnal všechen potřebný materiál. To dřevo, které by se hodilo, tu vůbec nebylo. Jednoho dne naléhal Bílý rytíř, který už něco chtěl vidět, ačkoliv jsem mu vysvětloval, že jsem hned všechno zařídil, abych dostal potřebný materiál. Tu mínil: “Ano, to nemohu docela pochopit.” Představoval si, že je vše velmi jednoduché. Jednoho dne jsem tu měl část materiálu! Univerzální stroj běžel naplno. Bílý rytíř zářil a radoval se, ale nebylo vidět nic víc, než vyhoblované dřevo. Tu se ptal opět netrpělivě. Věděl jsem, že to míní dobře, ale mne to nebylo zrovna příjemné. Jednoho dne, když jsem směl opět v 6 hod. k Pánovi, vyprávěl jsem to Pánovi, že to nebylo zcela lehké, protože tento stavební sloh dal o mnoho víc práce a vše muselo být dobře připraveno, než jsem začal stavět.

Dělám stejně všechno! Neboť Bílý rytíř mi už několikrát káral.

Tu mi řekl Pán: “Pane Wagnere, řeknu to Bílému rytíři, ať stále tak nenaléhá.”.

 

Dělám vše nutné a Bílý rytíř nemá pro tyto práce pochopení .

“Já vím, že vše pro to děláte, abyste se dostal kupředu.”

 

Od té doby byl Bílý rytíř jako vyměněn. Dalšího dne přišel, poklepal mi na záda, omluvil se velice zdvořile:

 “Vy jste ale chlapík” - a smál se.

 

Pán mi stále pomáhal, neboť jsem směl každý den v 6 hodin přijít k Pánovi. Vedle mé práce jsem měl jiné věci na starost, staral jsem se o malíře, kováře, hasiče, chlapce, věžové hodiny a mnoho jiného. Tak jsem měl pořád co sdělit, když jsem mohl a směl k Pánovi. Pán mi daroval mnoho důvěry, ano, někdy mi nabídl sklenici vína, především, když sděloval dobré.

Přitom mi dal mnoho vysoce duchovního, podněty, jak běží nitky ve stvoření.

 

Pavilon rostl ze dne na den, až byla na řadě střecha, což dělalo zvlášť velké potíže. Byla tak klenutá, čínská. To jsem musel každý kus dřeva zkracovat. Ještě k tomu byl pavilon osmihranný, ale šlo to! Byl jsem spokojen. Asi v jednom týdnu bych to mohl postavit, ale nejdříve musí být vybetonovány osmihranné základy. Ty musí také přes neděli schnout.

 

Jednoho dne jsem byl již tak daleko, byl jsem šťasten, že Bílý rytíř, který byl konečně na Hoře za všechno zodpovědný, zajistil velký vůz, na který jsme pavilón ve dvou částech naložili. Bílý rytíř zavolal na pomoc pět mužů, neboť byl velmi těžký, především střecha, která na to musela být vyzdvižena.. Ale pasovalo to dobře! Všechno! Byl jsem šťasten! Tohoto dne muselo panstvo zrovna do Insbrucku. To byla velká podívaná, “Pavilon bude postaven!” Všichni se dívali a radovali. Kdy však panstvo přišlo, byla první cesta Pána na zahradě k pavilonu. Byl už večer a hodina odpočinku. Právě jsem uklízel nářadí, když ke mne přišel Pán a já jsem mu radostně vše referoval.

 

 “Šlo to dobře při montáži a také při postavení.”

Pán se usmál, podal mi ruku a řekl:

“Já to věděl.”

“Tak nyní vše sešroubuji a začnu natírat.”

 

Pán se velmi radoval.

Já jsem taky zářil radostí, protože jsem mohl Pánovi udělat prakticky vše. Byl jsem pokorný a polichocen. Měl jsem skoro 24 let. Vlastně jsem ještě neměl tolik zkušeností, abych si troufal na takovou práci, ale s Pánovou velkou pomocí jde i nemožné!

 

Dalšího dne to pokračovalo dále. Tu se mi něco přihodilo. Přišel jsem do zahrady Grálu s nářadím, chtěl jsem něco vyměřit, vystoupil jsem na stoličku, která spadla, takže jsem musel hledat nářadí. Chyběl mi ještě metr. Ano, ale nebyl tu. Tak jsem musel nazpět do dílny, ale zde také nebyl.

Tak jsem s sebou vzal jiný. Když jsem opět přišel ke dveřím Grálu, stál zde můj přítel pes, s metrem v čumáku a kýval ocasem. Bylo to nádherné! Pohladil jsem ho a řekl jsem mu: “Ty jsi ale šibal.” Všechno bylo zase v pořádku. S radostí jsem se dal do práce a děkoval jsem psovi. Ten pes nebyl vlastně tak milý, byl to ovčák, ale měl jsem ho rád.

 

Při stavbě pavilonu jsem se mnoho naučil, zvláště, jak se má používat cítění, aby to šlo rychle kupředu. To bylo neuvěřitelné, jak se při stavbě pavilonu vše dařilo.

 

Jednou mi Pán řekl:

“Dávejte především velký pozor svým cítěním na bílé záření, nejprve vám to bude ukázáno v obrazech, což nejvíce chybí u většiny obyvatel Hory.”

 

Pán si na to často stěžoval, že to u většiny obyvatel chybí.

Brzy byly nasazeny dveře, položena podlaha, v tom samém týdnu se vše zasklilo, vše jsem dělal sám, vše jsem pěkně natřel, zvenku zčásti citrónově červenou, náplň stříbřitě šedou, uvnitř do 2 m výšky světle šedou, potom světlejší, dále nahoru žlutou, horní střechu zlatou. Dostal jsem nádhernou lampu k osvětlení. Za chvíli byla práce hotova. Zahrada byla mezi tím hezky zařízena. Potůček tekl ze skalky dolů. Protože přes potůček má vésti most, udělal jsem ze nejlepšího dřeva hezky vytvarované zábradlí. Vše se podařilo a bylo hotovo a všichni se radovali, že se tento čínský pavilon dobře hodil do zahrady Grálu.

 

Po dvou dnech byl pavilon pokřtěn, protože to bylo pro Pána něco zcela zvláštního. Pán, paní Maria a slečna Irmingard, já jsem stál pěkný kousek stranou. Přirozeně jsem byl slavnostně oblečen.

Tu mě zavolal Pán k sobě. Dveře se otevřely, světlý trigon se posadil ke stolu, takže já jsem se musel také posadit a byl jsem naplněn velkou radostí!

 

Pán pravil:

“Tak se splnil zase jeden úsek, neboť vy jste to pane Wagnere udělal tak hezky svým cítěním, že se tomu velmi těšíme!”

Nemohl jsem nic říct, jenom děkovat a zářit! Tak mne to přemohlo! Ale Pán mi podal ruku a já se hluboce uklonil.

“Vím, ještě nám uděláte mnoho radosti, tak jako za Abdrushina.”

 

Pán vyprávěl, jak je tomu ve světlých výšinách, jaké nádherné záření plné harmonie jimi proudí, je to jako věčné vlnění a tkaní a všechno naplňuje. Bylo mi tak teplo, že jsem to sotva mohl snést.

Pln vznešenosti mluvil Pán o věcech, že jsem tomu všemu ani nerozuměl. Byl jsem hluboce dojat! On, Pán, mluvil o Ismánech, kteří byly zcela proniknuti cítěním, a správně používali rozumu, kteří věděli, že cítění je nejkrásnějším, největším darem od Boha.

 

“Kdyby se snažilo těch málo to jenom pochopit, byl by mohl vzniknout koloběh a lidstvo by se stalo zářivě pěkným a svobodným.”

 

 

 

 

Vyprávěl:

“Bylo by to přece docela jednoduché, kdyby člověk poslouchal, co mu říká cítění a lidé by to slyšeli bez výjimky. Rozum by se měl podle toho řídit a jednat podle cítění. Potom by to v hrubohmotnosti zůstalo podle zákonů stvoření.”

 

Za Abdrushina jsem už také splnil a učinil mnoho radosti, především při stavbě Hradu, kde jsem mohl spolupůsobit.

“Ano, to vy přece víte”, řekl Pán a smál se.

 

Po dlouhém rozhovoru, z kterého jsem vše ani nemohl přijmout, mluvil Pán k dámám také o tlaku, který podle zákonů vychází vždy se shora do oblastí dolů.

 

Potom panstvo vstalo. Slečna Irmingard měla fotoaparát.

“Tak teď už chceme mít mistra na obrázku!” Tak jsem se musel postavit do otevřených dveří.

“Pane Wagnere, vy máte důvod k radosti.” Potom mě vyfotografovali. Přirozeně jsem zářil!

Později mi Pán řekl:

“Ta fotka byla velmi hezká.”

Také jsem jednu dostal.

Asi 2 hodiny jsem směl zůstat u Pána a u trigonu, kde jsem obdržel nejkrásnější zážitky. Ano bylo

mi mnoho řečeno. Přitom jsem jim udělal velkou radost, stejně jako oni mně! Vše bylo nádherné! Od přírody jsem byl trochu dětský, řekl mi Pán, “a přeji si, aby jste takový zůstal navždy”. Pro sebe jsem nechtěl nic, chtěl jsem pouze sloužit trigonu a ulehčit mu těžkou cestu. Tak jsem měl pouze tisícerý dík, že jsem směl splnit.

Káva a koláč chutnaly výborně! Ale sotva jsem se odvážil jíst a pít. Pán vyprávěl také u kávy o spojení, které bylo jednou uzavřeno a nyní bylo rozvázáno, o tom, že On je zde naposledy a starý svazek musel být “tehdy” rozvázán nové potřebě, tak jak se tomu říká u slavnosti.

 

K mému povolání řekl Pán, že mé povolání bude jiného druhu, že se stanu u Hradu strážcem v uniformě a jiného o tom nechtěl říct. Paní Maria se mně ptala, co je teď mojí největší prací.

 

Pán řekl:

“Pane Wagnere, máte mnoho práce s maličkostmi, které se během stavby pavilonu nahromadily.”

“Ano to mám.”

 

Potom jsem se směl rozloučit se Svatým trigonem a z celého srdce jsem děkoval, také jsem směl podat ruce, kterou mi jako první podal Pán. Potom panstvo odešlo do pavilonu.

 

V roce 1935 jsem se oženil. Pán si nás nechal extra k sobě zavolat a ještě jednou nám přál všechno nejlepší. Nato jsme byli v neděli pozváni do pavilonu na kávu, kde byl také celý trigon a Pán vyprávěl mnoho prožitků také duchovního druhu. O školení, které potřeboval, aby mohl vůbec přinést lidstvu Pravdu, což bylo pro něj nejtěžší. Mnoho špatného musel Pán prožít a protrpět, protože stál na této temné zemi jako cizinec.

 

Potom přišla kapitola “sám sebe poznat”, ačkoliv již mnoho let věděl více, než ostatní.

Tak přišlo najednou poznání, spadlo mu to z očí jako šupiny.

Protože čas již nadešel, bylo mu shůry pomoženo. Vystoupila v něm velká radost. Vše, vše viděl před sebou shora, až po nejhlubší nížiny. On přišel se shora a měl v sobě velkou důvěru, velkou lásku, což z něj silně proudilo. Bylo to nádherné, jak to Pán všechno vyprávěl. Připadalo mi, jakoby zářila celá jeho postava. Bylo nádherné být spolu s trigonem.

 

Večer byly z pavilonu vyneseny stoly a židle o konal se pěkný ohňostroj. Trigon zaujal v 8 hodin místo a začalo se. Všichni obyvatelé Hory směli jít do zahrady Grálu a všichni se radovali. Trvalo to celé dvě hodiny. Bylo to nádherné, neboť rakety, světelné koule a všechny nádherné formy, které létaly ve vzduchu, byly nádherné. Panstvo se smálo a radovalo. Ano, ještě později se o tom vyprávělo. Nakonec poděkoval Pán všem za velkou námahu, kterou jsme rádi udělali pro trigon. Byla to maličkost, Pán stejně směl zažít jen málo radosti.

 

Bylo to na Hoře takové, jaké to právě mělo být, každý se radoval a snažil se. Velký vzor, Pán, Dámy, my všichni jsme neustále pociťovali svatou Sílu, záření, které jsme nutně potřebovali. V pokoře se všichni skláněli a mohli jsme mnoho přijmout, co nám Boží Syn Imanuel stále dával. Ve středu večer se vždy konala pobožnost, kde se četly přednášky různých pánů na rozšíření Poselství. Také nositelé stříbrného kříže směli číst, což bylo také velmi pěkné. V neděli však četl skoro pokaždé Pán, kde Svaté Poselství rozšiřoval. Někdy, když Pán nemluvil, sedělo Panstvo pod stupni oltáře.

 

Často se Pán procházel se slečnou Irmingard kolem osady, přičemž pokaždé přišel do stolařství. Slečna Irmingard šla potom sama do hlavní správy.

Byl jsem velmi zaneprázdněn, takže jsem někdy neviděl přijít Pána, neboť zpravidla jsem mu otvíral dveře. Ale Pán se smál, když mě mohl překvapit. Mne se to nelíbilo, ale Pán řekl:

 

“To je v pořádku, pane Wagnere.”

Tak jsem podal krátkou zprávu, vyprávěl jsem, co mě dojalo, nebo co se nahromadilo. Často mi dal návod a často mne na mnohé upozornil. Potom, když přišli noví hosté, nejprve je vedl do stolařství a představil mne. Ve stolárně to vypadalo celkem špatně, prášilo se, že vše bylo celé šedé. Ale když byla práce s hlavním strojem dokončena, vše jsem ihned uklidil. Jednou ke mně přišel dolů do stolárny Pán. Protože odjížděl, ptal se mě, jestli něco nutně nepotřebuji. Uvnitř byl takový prach, že mě skoro nebylo ani vidět.

 

Tu řekl Pán:

“Jděte ihned na nějakou dobu ven.”

 Pán měl pro všechno takové pochopení. Bylo to jednoduše krásné!

 

Jednoho dne došlo k nepříjemnému překvapení, z čeho Pán neměl radost a byl velice smutný. Časem docházelo v mnohém k nesrovnalostem, co se dostalo k Pánovým uším, sice ne ode mne, ačkoliv jsem to často také pozoroval. Pán přece chtěl jenom každému pomoci. Přirozeně mezi nimi byli někteří, kteří nestáli správně a nebyli vždy pevní. Ale já vím, že je to mrzelo, když bez přemýšlení otevřeli pusu! Byl jsem velmi opatrný a vždy jsem se k těmto lidem choval obzvláště mile.

Lidé je znali,já jsem pro to měl zcela zvláštní cit. Jenom jsem se na někoho podíval a hned jsem věděl, kolik zde uhodilo. Byli zde tedy lidé, kteří Pána nikdy správně nepochopili.

Samotná nařízení, která Pán často dával, by byli nejraději vyložili jinak a vnitřně byli nespokojeni. Moje pozorování mi často říkalo, že Pánovi vždy nesmím všechno říct, když jsem o půl šesté k němu mohl přijít.

 

Pán již byl vzhůru.

Brzy mi řekl:

"Pane Wagnere, vím všechno, vím také, že mě chcete šetřit. Vidím přesně a jasně do smyček a vláken. Chtěl bych Vám za to něco ukázat a říct, pak mě lépe pochopíte i to, jak velice již dlouho trpím."

Tenkrát mi Pán ukázal vyřezávanou hlavu Krista, kterou jsem již nejednou viděl viset v jeho pracovně, ale netroufal jsem si něco říci.

Pán řekl:

“Tak jako zde trpěl můj bratr, tak neuvěřitelně a bolestně trpím také i já.”

 

Několik sekund bylo ticho, až se na mne Pán znovu podíval. Přitom mi bylo jinak a v očích se mi objevily slzy.

Poprvé, ano zcela neočekávaně jsem tušil, co se vlastně děje na světě. Tu mi Pán vyprávěl, co už dlouho pozoroval.

 

“Když to tak půjde dál, tak se sotva bude konat výstavba, neboť povolaní velmi dlouho čekají s příchodem”.

Blížil se už rok 1936. Přitom byl Pán o vánočních svátcích velmi šťasten. Zpíval s námi se zaměstnanci, jedl s námi a nikdo nezpozoroval, že Syn Boží tak hluboce trpí, neboť On, Pán, chtěl jenom dávat.

Tak se stával vždy vážnějším.

 

“Řeknu Vám to Pane Wagnere, neboť vy mi rozumíte. Proto vám chci říct, neboť je to už tak daleko, že Prastvoření hluboce žalují Otci a vnitřně ho prosí o pomoc, neboť žádný duch již nenajde cestu nahoru. Tak mnoho se zapletli. Lidstvo se stává stále nespolehlivějším.

Světlo to vidí dopředu, jak vlákna pomoci visí zvadlé dolů, nejsou více napínána k oživení.

Poctivé dobré chtění by muselo přijít vláknům vstříc a spojit se s nimi, potom by se staly napnutějšími, svítily by a přišly by lidstvu vstříc”.

Teprve teď jsem pochopil, jak Pán řekl, že je pro něj nejtěžší, udělat Svaté Slovo lidem srozumitelné. Často, když byl Pán zase tak smutný, bych se nejraději někam zahrabal, tak silně mě to tlačilo a dojí­malo. Nemohl jsem dát Pánovi útěchu a prosil jsem ho celým svým bytím, aby vydržel, Bůh, až bude na čase, zasáhne.

 

Často mi Pán připadal, jako by byl odpoután, jako by ho nesli v náručí andělé. Vždycky když mluvil Pán o výstavbě, byl opět spokojen. Tak se mohl odpoután radostně smát, zářil, byl to Pán!

 

Mezitím jsem byl zařazen Pánem jako strážce chrámu. Moje žena se později měla starat o květiny a já o Hrad. Vedle chrámu jsme měli byt, neboť Pán byl stále v nebezpečí a stále to narůstalo. Byl jsem stále bdělý.

 

Jedné noci jsem se probudil, neboť okno bylo otevřené. Jakmile jsem uslyšel hluk, skočil jsem hned k oknu a uviděl dva muže v zahradě u chrámu, jak zahnuli za roh, načež jsem na ně začal silně a hlasitě křičet, takže rychle přeskočili plot.

Pak jsem byl u domu Grálu, kde jsem je ještě viděl utíkat. Ti dva nepředpokládali, že v 1 hodinu v noci někdo hlídá. Po této malé příhodě mi bylo jasné, v jakém nebezpečí, zejména Pán, jsme zde na Hoře byli.

Dalšího dne jsem se osobně hlásil Pánovi. Pán mi řekl, že už to věděl od paní Manzové. Tak se temno dostávalo stále více na Svatou Horu. K podobnému případu došlo ještě jednou, ale psi je zahnali.

 

Jednou v neděli mluvil Pán v domě Grálu jednu přednášku, kde především poukazoval na příchozí dobu, že každému musí být jasné, že každý musí být na místě, až přijdou mnohé útoky, ale ještě nutnější je, aby se pěstovala čistota a cítění. To odpuzuje temno.

 

Jednoho dne jsem musel a směl jít s Pánem na půdu hostince. Tam si Pán prohlídl místo, neboť měl na mysli něco určitého, totiž uskladnit velké množství pšenice a prosa. Tyto druhy obilí měly být rozdrceny na vločky, aby obyvatelé Hory, v případě že k tomu shůry dojde, že bude Hora uzavřena, měli zásoby po určitou dobu. K tomu koupil ze Švýcarska stroj na výrobu vloček. Byl jsem při tom, jak byl tento stroj postaven a vyzkoušen. Také to šlo velmi dobře!

Pán se radoval, neboť chtěl lidem na Hoře pomoct a dát jim šanci přežití, aby nikdo nemusel hladovět, neboť doba, předzvěsti se blíží. Půdu jsem vyspravil a utěsnil, aby se žádné zrnko neztratilo.

 

Stroj na vločky obstarali dva učedníci Pána, kteří pocházeli také ze Švýcarska, páni Eisenbeis a Nabholz. Šlo to až po mletí velmi dobře. Potom přišli opět na Horu, velmi nespokojeni. Pán mi řekl již před několika týdny, že cítí, že se mnohé změní, nic pěkného vůči jeho osobě.

A vidíte, přišlo to brzy, neboť tito dva Švýcaři se nechali zcela spoutat temnem, postavili Pána jednoduše před skutečnost, že když Pán ten stroj chce mít, museli by mít 60% zisku, jinak by museli stroj ihned odvézt, protože to od švýcarských úřadů nemohou jenom tak volně dát. Právě v těchto dnech chtěl Pán stroj zaplatit. Také se Pán o tom informoval, jak to bylo s volným prodejem ze strany Švýcarska. To mu bylo vysvětleno: Švýcaři rádi prodají stroj, čímž bylo Pánovi jasné, co tito úředníci chtěli - získat pro sebe kapitál. Nic horšího nemohli udělat! Pán oba klidně vyslechl, podíval se na ně přísně. Bylo mu to odporné.

 

Vysvětlil:

“Ano, když to tak je, vezměte si stroj rychle zase zpět, neboť já nechci žádný groš pro sebe. Chtěl jsem jenom pomoci, stálo by mě to jenom mnoho peněz.”

 

Tak se Pán najednou rozhodl, že jim stroj, od nichž ho měl, vrátí. Učedníci byli tomu udiveni, jak je

Pán od sebe poslal pryč. To vše se rychle rozneslo. Tak se dostal celý řetěz do pohybu, o čemž Pán mluvil, přišla nákaza učedníků, neboť mnohý se ukázal teprve teď, jak to u nich vnitřně vypadalo a vypadá, tak mnohý Pána zapíral.

Tak Pán ztrácel stále více důvěru, neboť když ani učedníci nebyli věrní, jak to teprve muselo vypadat s jinými nositeli kříže a stoupenci. Ještě mnohé se ukázalo, jak byl Pán již delší dobu velmi oklamán.

 

Mnohý nositel zlatého nebo stříbrného kříže opustil Horu, čímž také Pána, všichni tito byli s těmito učedníky ve svazku.

 

Tu přišel požadavek Pána:

“Kdybych měl na Hoře alespoň deset věrných, kterým bych mohl důvěřovat, potom bych byl spokojen!”

 

Když předčítal v modlitebně dění, blýskaly se jeho oči takovou přísností, jak jsem je ještě nikdy neviděl.

“Tak bude svatý meč brzy bít”, byla poslední slova!

 

Přirozeně tato Pánem řečena slova mnohé velmi bolela, protože mezi nimi byli opravdu dobří, poctiví. Ale jako vždycky, každý chtěl patřit mezi těch deset. Tak ješitní byli mnozí!

 

V roce 1936 už smělo býti začato se stavbou Hradu Grálu. Ale žel mi Pán sdělil:

“Lidé neslyší a neslyšeli Svatý hlas ze Světla, který jim má a musel být vším. Jdou dolů a denně se stále víc zaplétají. Na svatý slib, který jim má být vším a který dali, zcela zapomněli!

Tak na ně budu muset i já podle zákona zapomenout. Všichni byli vyzdviženi na Patmos, směli se dívat na nádherný modrý ostrov. Klečíc, prosili a děkovali za tak velké dění všelásky. Jejich slova byla:

“Slibuji Pánovi sloužit, když nás zavolá.”

Proto byli věrně opatrováni a připravováni.

Jenom 144 000 je jich, kteří budou stačit jako vzory státu a opory celému lidstvu. Neboť od toho závisí bytí celého lidstva. Na této hezké zemi budete rozděleni jako němečtí duchové pro národ! Zářící bude vaše bytí a působení.

Vy jste ten kvas, vaše věrnost bude moci po vašem splnění vstoupit do Světlých výšin, kde budete moci radostně spolupůsobit při vědění a věčném koloběhu ve stvoření”.

 

Pán byl velmi smutný, protože nemohl pochopit, jak to vůbec bylo možné, neslyšet ten nejvyšší hlas. V r. 1933 měl přijít Ghándí, Nehru a mnoho jiných, stejně jako všichni ti velcí, kteří byli určeni. Kde zůstávají umělci, řemeslníci? Tak měl jako první také přijít červený rytíř, který svou paní, která měla zlatý kříž, přivedl na Horu na slavnost. On sám zůstal v Insbrucku, kde se dobře odreagovával. Tak to šlo dál a dále. Pán, jako Parsival čekal trpělivě, musel přihlížet, ale jenom krátkou dobu, kde se tak o to snažil, aby osvobodil lidi z jejich sevření. Bylo k tomu třeba jenom chtění jako překročení čáry, namalované křídou a již by byla pýcha překonána.

V r. 1936, v prvních březnových dnech, byl Pán velmi neklidný, jako by mělo přijít zase něco neočekávaného. Jako vždy jsem se strachoval, když mi zase vyprávěl o svém bratru Ježíšovi, který vyzařoval na vyřezané hlavě velkou bolest.

“A tak velmi také trpím”, říkal často.

 

A 11.3.1936 dopoledne došlo k silnému napadení Pána temnem. Pán byl zatčen státní policií z Insbrucku na dobu pro prošetření, kvůli pašování peněz, což bylo způsobeno nákazou učedníků a jedním jeho povolaným.

Tato doba byla velmi těžká pro našeho Pána. On vůbec nevěděl, proč byl nyní zatčen. Teprve nyní nastalo pro Pána to nejtěžší. Byl plný naděje, že se zase vrátí.

Trvalo to už dlouhou dobu, až to bylo tak daleko, že se Pán vrátil. Bylo dokázáno, že Pán opravdu o ničem nevěděl. Způsobili to Němci, kteří bydleli v Rakousku, kteří na Pána svedli pašování peněz.

Po propuštění mi Pán vyprávěl, jak se vše stalo. Pán byl zase kvůli jednomu vysoce povolanému smutný, který Pána nechtěl poškodit, ale stalo se!

 

Kolem Pána to nepřešlo beze stopy.

To se nemělo stát.

 

Bílý rytíř byl při svaté Slavnosti 19.7.1936 vzat a odvolání se konalo po určitou dobu. Po delší době 7.9.1936 to dostal zase zpět. Bílý rytíř si klekl na čtvrtý stupeň před oltář. Bylo to při jedné slavnosti (20 - 21 června?) dne 7.9.1936 , kdy Pán řekl:

 “Nyní jsi zase můj Bílý rytíř.”

 Slyšel jsem, jak Bílý rytíř řekl:

 “Pane, děkuji Ti” a sklonil se.

Potom se podíval na Pána naplněn velkou lítostí. Pán mu odpustil, podíval se dlouze a hluboce na Bílého rytíře, jako by chtěl říci: Jak může prastvořený ve hmotě tak klesnout!

V této době se spojení se shora navrátilo zpět.

Ano, Pán odpustil, ale u Pána nastal hluboký obrat. Věděl jsem vše. Bylo mi to líto kvůli Pánovi, neboť nám ještě méně důvěřoval. Pán neměl nikdy více tu velkou radost, jenom více věcnosti, stával se vážnější. Vystoupil v něm odpor, ale přece láska k těm, kteří byli dobří.

 

Dne 19.7.1936 se konala extra slavnost, sedmé výročí obratu světů. Jedna velmi vysoká slavnost, kde bude Pánova zářící část Imanuele nucena vzít události pevněji do rukou.

Při vysoké slavnosti byl Parsival odloučen od Pána a tato zářící část vzata nahoru, aby mohl Imanuel přímo působit. Byla to jedinečná událost, která se nikdy více nebude opakovat, a která námi lidskými duchy nemůže být v plné hodnotě poznána. Již podle zákona jsme my lidští duchové z duchovního. Při této slavnosti bylo takové neuvěřitelné napětí, tak plné síly, jako by Pán Bůh přišel k nám dolů.

Také nám všem, kteří při tom směli být, sdělil, že od nynějška přijde začátek, že Láska, svatá Láska Maria, která přišla z bezbytostného se pomalu začne uvolňovat od hmoty. S důrazem pronášel Pán tato slova. Oči mu jiskřily tak neuvěřitelně, takovou neproniknutelností a přísností, jako jsem to ještě neviděl a neprožil. Pán zde stál v bílém oděvu, obklopen námi, malým počtem, že se ani neodvažuji napsat, co jsem při tom směl vidět. Síla Světla byla tak silná! Sotva se to dalo snést! Při slavnosti bylo zcela málo obyvatel Hory osobně Pánem pozváno, jako rytíři, apoštolové, učednice a učedníci, tak jako tři nositelé kříže Fritsch, Görtz a já. Večer byly všechny mohutné článkypřítomny.

Vím, bylo 20 min. před 18 hod., kdy byl již Pán v modlitebně, najednou se přihnal velký bouřkový mrak neuvěřitelné síly. Ano, najednou přišla taková bouřka, že se modlitebna jenom třásla.

Apoštol Schwartzkopff stál se mnou v otevřených dveřích modlitebny, tu přišla rána, která byla tak silná, že nás oba odhodila zpátky, bylo to jako orkán.

Přesně v 18.00 hod. začala vysoká slavnost, kde se Pán nechal poznat nám lidem a celému světu.

Vytasil meč z pochvy a nasměroval ho proti lidstvu jako znamení začátku soudu. Pán mluvil tak důrazně, tak mocně, ano řekl to tak, jakoby vypovídal boj a bylo to tak! Neboť řečené vyjadřovalo vše. Vytkl lidskému duchu úplné selhání a nespolehlivost všeho druhu.

Pán mluvil celou hodinu a osvětlil vše, jak to s námi vypadá. Každý tím byl zasáhnut. Pán dal ještě jednou přehled od shora až k nám dolů, jak vše podle zákonů běží a běžet musí, věčný koloběh.

“Neboť kvůli vám nestojí stvoření, Boží soustrojí, které je tak nádherně vystaveno, klidně.

Vy se dostanete mezi mlýny Boží, každý podle svého působení a tak se také stane. Vy jste mohli všechno zachránit, kdybyste bývali chtěli, kdybyste se snažili. Je to tak daleko, že každý jednotlivec to pocítí podle své míry.”

 

Svatý meč jiskřil jako zelený blesk.

“A zlatá špice se svatou silou splňuje, bije nyní ve všech řadách, neboť Boží hněv oddělí hmyz.”

 

Mnoho, mnoho Pán řekl, jako by chtěl říci: Nyní je mi to jedno. Báječní služebníci Pána, bytostní, splnili svůj úkol ve věrnosti, neboť Boží trpělivost je u konce. Tak vládne Bůh!

 

V neděli na to měl Pán zase přednášku neuvěřitelného druhu. Protože viděl všechny hlavy svěšené, řekl:

“Teď není čas, nechat hlavy svěšené, nejvyšším zákonem je, mít ještě více bdělosti! Pokuste se jednat pravdivě! To žádám od každého jedince. Vše jsem musel nechat přese mne přejít a co jste dělali vy?”

 

Od nynějška byl Pán velmi přísný. Byl úplně jiný. Žádný div! To dělalo lidstvo, protože se poctivě nesnažilo. Žalostně se Pán díval do řad lidí. Nejraději by se zcela odvrátil, tak velmi ho to bolelo.

 

Od r. 1932 jsem měl často příležitost, mluvit s Pánem o obrazech stvoření. Jak často mi zase dal ideje, abych se mohl dostat dál, neboť malby šly pomalu kupředu. Ale Pán viděl, že jsem měl málo času, neboť na Hoře bylo mnoho práce. Tak mi dal možnost, abych vše řečené v průběhu napsal, pro pozdější dobu, neboť přijde čas, řekl mi Pán, kdy to budu moci v klidu namalovat. Neboť k tomu patří klid. Ano vím, zase jsem měl v polední přestávce takový tlak, jako často v neděli, abych maloval, lépe řečeno načrtával (skicoval). Přitom jsem musel být do toho hluboce zabrán. Najednou stál přede mnou Pán, že jsem se, až jsem ho uviděl, lekl.

Pán se usmál a řekl:

“To bude zase hezké.”

 

Potom se zase hodně mluvilo, zcela podrobně, protože náčrtky už byly přehledné.

 

Ale tu řekl Pán:

“Nezapomeňte načrtnout úrovně více zaoblené, neboť vypadají jako skořápky. Světy jsou kulaté, ale přijímají, jako skořápky.”

 

Když příště přišel, radoval se mému pokroku. Musel jsem se sám snažit a pracovat cítěním, neboť Pán mi dal pouze podněty, čemuž jsem byl rád, a vděčný. Neboť kresby mají působit, nejenom se líbit.

Večer jsem o půl 6-té zase mohl přijít k Pánovi, přičemž jsme zase začali mluvit o kresbách, neboť byly důležité.

 

Ale nebyla zde možnost, aby byly dokončeny, říkal mi Pán často. Při rozhovoru byl Pán vždy velmi milý, tak volný. Pán byl velmi neobyčejného druhu. Vyzařovalo z něj vše vysoké, čisté. Pociťovalo se to z každého jeho Slova. Bylo to jednoduše nádherné!

 

Já jsem byl za svou osobu vždy velmi naplněn vděčností.. V pokoře jsem se skláněl před majestátní osobností Pána. Pán byl velmi dobře oblečen, všechno se k němu hodilo v plné harmonii. Kdo se poctivě snažil, obdržel nádherné spojení a všechny těžkosti se jenom rozvazovaly.

Nádherné podněty, které z něho vycházely, životnost, přiváděly ty nejtěžší problémy k vyřešení.

Vyzařování Pána bylo neuvěřitelně silné.

 

Zase jsem jednoho dne směl k Pánovi. Tentokrát dopoledne. Pán byl vždy tak laskavý.

 

Řekl:

“V případě, že by zase něco mělo přijít.”

Neboť Pán teď nenacházel více klidu, to, co se teď nedá předpokládat.

 

“Já vím, pane Wagnere, že Vám mohu důvěřovat, neboť Vy patříte zcela ke mně a poctivě se o to snažíte, co mi dělá dobře. Kdyby zase mělo k něčemu dojít, mám Vaši adresu z Vaší vlasti, vašich rodičů z Riedu z Rakouska, kam se na Vás obrátím, kdybych Vás potřeboval.

Bude to už tak zařízeno, že zůstaneme ve spojení.

Vše bude řízeno shůry. Když budete mít pevnou důvěru, nemůže se vám nic vážného stát. Já vím, že se radujete, protože Vám důvěřuji. Já Vám to mohu říci, protože vy nejste ješitný.”

Poděkoval jsem Pánovi srdečně celým svým bytím a slíbil jsem, že se budu snažit.

“Ano, já vím,” řekl a podal mi ruku.

 

Z důvodu přiblížení temna na Horu byly okolo domu Grálu rozestavěny stráže.

Jako první přišli na řadu nejvyšší povolaní. Každé 2 hodiny byli vystřídáni. Ale jak tomu už bylo, netrvalo dlouho a šlo to vysokým pánům na nervy, ačkoliv si mohli ve dne lehnout a odpočinout si. Muselo to být změněno. Došlo k tomu, že pro to byli někteří určeni, jako např. také pan Fritsch, ještě jiní a já. Ale také to nešlo dlouho, protože stráže byly Pánem stáhnuty, a to z určitého důvodu, který bych raději neuváděl, ale bylo tomu tak!

Pána napadlo, že růže, které v létě krášlí cestu kolem domu Grálu, se stávají více hnědými, alespoň mnohé z nich.

 

To bylo způsobeno tím, že mnozí pánové se zde v noci často vymočili! Kvůli tomu se Pán velmi rozčiloval, neboť pro to bylo extra zřízeno místo. Pán byl kvůli tomu zase velmi smutný. Kvůli tomu všem poslal dopis, kde bylo řečeno, že to není nutné a každý si musí uvědomit, že to zabraňuje normálnímu růstu růží.

 

Pán mi řekl, na co sám přišel:

 

“Takoví jsou mnozí povolaní, místo aby děkovali a přinesli malou oběť, což bylo jejich úkolem a vynaložili sílu, aby vše správně splnili. Žel tito, kdož něco takového činí, nepochopili vysokého volání! Tak tady stojím s velkou láskou, chci všem pomoci a dát a jak se ukazují mnozí vysoce povolaní? Zvíře jde svou cestou podle zákonů a co dělá většina lidí?”

 

Mělo to větší důvod, než jako stráže kolem domu Grálu. Pán chtěl právě těmto pánům dát možnost prostřednictvím stráží, což v poměru k jejich přestupku byla jenom malá část, aby to odpykali. Ale to u mnohých nešlo. Tak dokázali svůj duchovní postoj. Od nynějška Pán věděl, jak to bylo s těmi z mála, kteří ještě splnili. Pán mi vypravoval duchovní dění. Jak jsem byl šťasten, že jsem alespoň tady neselhal. Ale Pán mi četl z očí a řekl:

 

“Radujte se pane Wagnere a ponechejte si svoji jednoduchou velikost, věrně a pravdivě.”

 

Jak velice mě to rozechvělo. Věděl jsem, že každý denně dělá ještě mnoho chyb, ale já jsem se alespoň snažil..

Tak došlo k tomu, že učedník Lucien Siffrid byl nejprve sám přiřazen k převzetí stráže kolem domu Grálu. Protože nebyl zaměstnanec, šlo to u něho, již kvůli spánku, lehce.

Po čase jsem byl určen, abych převzal tuto stráž. Velice jsem byl rád a vděčen za velkou důvěru, že jsem mohl převzít vysokou stráž, abych mohl Syna Božího Imanuele co nejlépe strážit a ochraňovat. Pro mě bylo a je jen jedno, splnění a proč jsem směl být vůbec inkarnován a kolik hodně jsem obdržel, abych mohl Synu Božímu jeho těžkou cestu trochu ulehčit.

Sliboval jsem z celého svého bytí, už když jsem poprvé dostal v r. 1931 Poselství.

To mi vyšla hvězda, jako bych směl už vždycky sloužit Pánovi. Všechno se musí dostat člověku před duchovní zrak, potom nemůže nastat žádné selhání, protože člověk je stále cítěním napomínán, svědomí, hřivna. Děkuji, tisíckrát děkuji svatému zařízení - cítění. Mojí modlitbou bylo, abych Pána nikdy nezarmoutil, aby mi Bůh Všemohoucí stále stál svojí silou po boku. Jenom ten, kdo se snaží, může v každý čas počítat s Boží pomocí.

 

Ne nadarmo říká lidové rčení: “Pomoz si sám, potom ti pomůže Bůh”! A tomu se musí rozumět.

V neděli Pán četl často přednášku, co bylo nádherné. Nádherné vidět Pána číst a smět slyšet. Nádherný hlas!

V chrámu bylo mnoho práce. Všechno muselo být připraveno. Oltář se v neděli k pobožnosti zvlášť hezky upravoval, tak jako ve středu byla práce. Oltář se musel otevřít, ozdobit, v kalichu byla voda, zapálené svíčky a mnoho jiného.

Tato úloha mi byla svěřena, což jsem rád dělal. Napravo, když četl Pán, visela před oltářem šikmo na stěně zelená vlajka. Zelená vlajka se také vztyčovala každou neděli před domem Grálu. To bylo také moc hezké. V zimě se topilo ve čtyřech kamnech. Cestu ke chrámu jsem čistil, zametal, a mnoho jiného. Mnoho práce bylo na Svaté Hoře! Každý by měl chtít a pomáhat udržovat Svatou Horu v čistotě a ve vzorovém stavu. Já jsem se v každém případě co nejvíce snažil. Kdyby to všichni dělali, tak by bylo vše v pořádku. K tomu jsme byli inkarnováni. Proto jsme směli také na Horu. Každý o to prosil. Nikdo nebyl volán a nucen.

Že někdo chtěl hrát fajnového “MAXE”, nebo se stranil práce, byla každého věc. Já bych se byl hluboce styděl. Pán měl radost ze všech, kteří pomáhali udržovat na Hoře čistotu. Také se každou neděli pořádalo hasičské cvičení. Pán si to nikdy nenechal ujít a pozoroval to při tom z balkónu a pavilónu. Bylo to často na Svaté Hoře hezké. Byl to život a práce, že se každý radoval.

 

Často říkal Pán:

“Jak by to mohlo být hezké, kdyby to tak navždy zůstalo.”

 

Syn Boží trpěl v tichosti nevyslovitelně! Viděl, jak všechno přijde. Kdyby to lidé jen věděli a snažili se, bylo by možno ještě pomoci. Neboť jak to vůbec skončilo s povolanými! Museli by všichni jásat a děkovat radostí, co vše směli prožít na Patmosu a co jim bylo propůjčeno, ale museli to rozvázat, tak anebo tak. Všichni dali Pánovi před Bohem svatý slib, že mu budou věrně sloužit.

„Když Já, Syn Boží, Vás povolám,“ řekl Pán, „abyste byli zde, protože Vás potřebuji, protože musím s Vámi se všemi řídit výstavbu. Těch 144 000 to musí být, ale docela. Oni jsou ten kvas, z kterého má a musí správně povstat celý svět, neboť Vy jste velké vzory.

“Také vám všem bude propůjčena vyšší síla, neboť jde o všechno, o celé bytí.”

 

Stále znovu říkal Pán:

“Pomyslete, když Vy nesplníte, zřítí se s vámi celé lidstvo, a vy musíte žalostně zahynout. Buďte bdělými, vy lidé, splňte to, co jste slíbili. Poctivost a věrnost musíte mít v sobě, za každou cenu. Neboť národy čekají. Ano, dokonce země bude vyzdvižena do příjemnější oblasti, jiného klimatu. Často, tak často jsem Vám to již říkal, ale jakou jste tomu do nynějška věnovali pozornost? Proto napomínání ustává! Nyní nadejdou údery. Božský meč do vás zajede jako zelený blesk a bude každého bít tam, kde to bude nutné.

Neboť já jsem vás chtěl vést pokojně k radostné výstavbě tak nádherného stvoření. Tak je tady doba, protože jste nechtěli přijímat, tak jako děti, kdy bude svatý soud dělat všechno ostatní.

Neboť Svaté je Slovo, tak Svaté, že bych je opět chtěl odejmout, protože Vám chybí veškeré chápání. Nemohu to vůbec vyslovit, nebo na to myslet. S hrůzou se o vás strachuji, neboť já vidím všechny působící nitky, které musí bytostní napínat, aby Vás tlačily dolů.

 

Pro mnohé je již příliš pozdě! Co se se mnou stane, to Vám nemohu říci! Dával jsem Vám ve velkém množství a nedostává se mi více času! Myslete na to! Tak je to se mnou !

Mnoho přednášek, které Pán přednášel v chrámu, byly zčásti rozmnožovány a prodány, které každý, když je obdržel, také s díky koupil, zvlášť když nebyly drahé.

Tehdy se stavělo, pokud Pánovi stačily peníze, dům pro hosty, což nutně potřebovalo cestu pro materiál, protože jednoduše dlouhá cesta na Horu byla příliš úzká. Také bylo obstaráno auto, a tak panstvo mohlo častěji do Insbrucku.

Stále znovu prosili mnozí lidé Pána: Oni by chtěli přijít nastálo na Horu, ačkoliv Pán viděl, že mnozí mezi nimi nebyli praví, což se po několika měsících ukázalo. Neboť jim chybělo na Hoře mnohé pohodlí!

 

 

V roce 1936 viděl Pán, že mnozí povolaní nesplní, na svůj slib na Patmosu zcela zapomněli a nepřijdou, jak bylo nahlídnuto. To bylo největší zklamání pro Pána a velmi ho to bolelo. Nato se stával Pán klidnějším, jeho oči byly ostřejší. 120 osob bylo na Hoře, z nichž se mnozí vůbec hezky nepohybovali. Nezachvívali se, ano, rušili. Postaveno bylo už vše, co měl Pán v úmyslu a co bylo naplánováno. Nebylo divu, že Pánovi bylo stále více jasné, že se světlý Hrad více stavět nebude.

 

Říkal:

“Tak přijde čas, kdy lidé, to mínil nositelé kříže, sami zpozorují: už je příliš pozdě! Vyrovnání je již v plném proudu a nebude se více měnit.”

 

Pán mi často říkal, jak to přesně přijde, jak se vyrovnání budou projevovat. Ale já jsem to neměl nikomu říci, ani ne své ženě! Neboť to přijde, jak to stojí v bibli, a tam to nestojí růžově!

Více nechce Pán lidem říci, protože by mu to nevěřili, jinak by dnes jednali jinak. Po zatčení v r. 1936 se vše změnilo.

 

Pán mluvil při slavnosti mimo jiné:

“Maria, Božská Láska, se začíná pomalu uvolňovat od hmoty.”

Tato věta mi dala mnoho přemýšlení. Dobře jsem si ji zapamatoval: Co to říkal Pán? Láska se začíná pomalu uvolňovat?

Ano, to znamená, že Božské bude z rozvinutého lidského ducha odejmuto a zůstane lidský duch, který mohl bezbytostnou část přijmout, která skrze něj působila. Božské bezbytostné je část záření, o čemž  by Pán podrobně napsal v devíti svazcích, které by měly přijít. Mnoho jsem se směl od Pána dovědět, o čemž nemám psát, neboť by to jednoduše nebylo pochopeno. Potom nesla slečna Irmingard při této slavnosti závoj, což mělo také hluboký důvod a příčiny. Ale pokud je Pán ve hmotě, je také ona. Mnoho se stalo, co nositelé kříže vůbec nevzali na vědomí, tak mnoho spali, protože se chovají jako věřící církví. Ano, tak to vypadalo na Svaté Hoře.

 

Proto říkal Pán stále znovu:

“Bude to jinak a stane se jinak! Když se tomu nositelé kříže nenaučí, potom budou přinuceni ke změně a přijde nouze, tak jako sedm běd, sedm apokalyptických jezdců potom táhne.” Rozdíl se stále více ukazoval, neboť mnozí nebyli žádnými nositeli kříže, nýbrž jenom přívrženci (kteří mu byli velkou zátěží). “Kolik se jich opravdu snaží. To vypadá velmi špatně. Žel!”

 

Pán to měl velmi těžké v životě. Svět spatřil jako syn obchodníka v Bischofswerdě v Sasku, kde se učil také obchodníkem, později šel do zahraničí, do Ameriky, do Indie, aby našel lepší možnost výdělku, ale také aby poznal svět a lidi. V Indii by byl skoro otráven, kdyby nebyl svým sluhou, který byl velmi věrný, varován, aby z toho nápoje nepil. Tenkrát to bylo pro Němce velmi těžké! Když byl Pán na to upozorněn, aby z nápoje nepil, viděl Pán, jak nějaký muž rychle zmizel za závěsem lokálu. Poté Pán odešel z hostince a stal se ještě opatrnějším. Člověk si může myslet, že byl Pán na každém kroku pozorován. Ten, který zmizel za závěsem, byl fakír, který nemohl na to přijít, proč se Pán nenapil. Ale ten služebník to věděl. Sloužícímu, kterého Pán velmi miloval, protože byl k němu dobrý, vyvstaly slzy, když vyprávěl, co pozoroval. Tak mu byl Pán velmi vděčný. Fakírové nebyli praví. Pánovi šlo o to, aby je poznal. Tu se prokázalo, že fakír Pána stopoval a napadl ho na ulici. Ale dopadlo to ještě dobře, neboť Pán byl velice pozorný a opatrný. Fakírovi šlo jenom o peníze. Ale ještě tam byli jogíni, kteří jsou duševně praví a o to silnější, neboť začali pokaždé duchovní boj, aby odzbrojili fakíry. Fakírové měli před jogíny strach. Jogíni byli opravdu jemní lidé a Pán se tímto způsobem učil znát jejich způsobům. Muselo vše tak být, aby Pán mohl všechno poznat. O tomto vyprávění bych mohl napsat celou knihu. Jedno chci ještě uvést. Ten fakír nespustil Pána z očí už proto, protože byl cizinec.

 

Tu se fakír proti Pánovi zase postavil a došlo k napadení. Ale jak už tomu mělo být, přišel Pánovi na pomoc jeden muž a fakír musel odejít.

 

Při této příležitosti poznal Pán jednoho muže, který byl pro něj velmi důležitý. Byl to Rakušan, který vlastnil v Indii pěkné, velké sídlo a pozval také Pána k sobě. Pánovi se líbilo, jak vše hezky po indicku zařídil. Tak došlo na rozhovor, neboť ten Rakušan byl specialista na vykopávky. Tak mu Pán také vyprávěl o své pyramidě, o Abdrushinově pyramidě, což tohoto pána velmi zaujímalo. Neboť takový muž byl pro Pána důležitý, neboť Pán už dlouho věděl o pyramidě. Tento pán mu byl dán a tak s ním Pán zůstal ve spojení. Jednoho dne musel Pán zase pryč z Indie. Sluha děkoval Pánovi z celého srdce. Pán věděl, že sluha brzy ukončí svůj život. Vzít ho nemohl. Tak tomu bylo v Indii. Ale Pán mu radostně řekl, že ho jednou vezme s sebou nahoru pro jeho věrnost a služby.

 

Jakmile Pán přijel do Švýcarska, odkud odešel, byl ihned zatčen. Důvod: Zrada. Pán byl tím velmi udiven, neměl žádné tušení! Ale jak to? Tu se ukázalo, že jeho úzký spolupracovník, se kterým už dlouho spolupracoval, který již jednou Pánovým podpisem zfalšoval směnku, zmizel. Hned se na to přišlo.

 

Proto se už čekalo na Pána. Bylo známo, že v tuto dobu a den přijde. Pán zde stál jako podvodník! Momentálně Pán nemohl nic udělat. Tak došlo k tomu, že byl vyhoštěn ze země, ze Švýcarska.

Na všech jeho cestách se mu nedařilo jinak. Ano, tak Pán musel prožít mnoho utrpení. To patřilo k jeho cestě, aby všechno mohl poznat. Také se Pán oženil a měl jednu dceru. Jeho žena mu nerozuměla. Tak zůstal niterně také sám, neboť tvrdá hlava a nálady této ženy mu to dělaly nesnesitelným. Tak musel Pán prožít také těžký rozvod.

 

Během 1. světové války byl Pán internován, protože byl Němec. Byl vzat do zajetí. Ale od tohoto zajetí se vše změnilo, neboť Pán měl mnoho příležitostí a mohl se niterně hluboce otevřít, aby tak mohl mnoho prožitků sepsat. Ano, stále mu bylo jasnější, jaká mise ho na zemi čekala. Ztráta mnoha peněz kvůli tabákové režii, kterou dlouho zastupoval v nákupu tabákového zboží, mu k tomu pomohla. Rozumový život všech lidí mu připadal nepochopitelný. Velmi trpěl. Lidé mu nevěřili, hlavně před soudem. Skrz psaní prožitého mu byla Stvořitelem ukazována cesta, kterou musel jíti. Najednou mohl poznat celé zákony stvoření, prazákony se mu staly vlastní. Vzešel v něm jeho požadavek, jak může být tomuto lidstvu vůbec možno pomoci! Velký dík ho uchvátil! Nemohl se zbavit stálého sevření! Mohutná prosba stoupla k nejvyššímu a spojila se s Pánem Bohem. Všechno byla vysoká duchovní škola a nutilo ho to psát, až před ním stála cesta, jasně a jednoznačně.

 

Tak vzniklo Svaté Poselství. V něm přišlo a bylo poznání, kdo On vůbec je. Svatý Syn Parsival! Syn Světla v jedné osobě! Paprsek ze Světlého Hradu, který musel vést boj s Luciferem ve hmotnosti za každou cenu! Jako šupiny mu to spadlo z očí. Uviděl celé to dění se shora, ze Svatého Hradu až dolů do hmoty a ještě hlouběji.

 

Čas byl zde, kdy se v něm vzplála Božská jiskra a on ucítil spojení s Imanuelem, který přišel z bezbytostného ke Světlému Hradu, kde má svůj trůn. Prakrálovna k němu přišla a tiše ho vedla. Spojení

Imanuel-Parsival nastalo vědomě. Bylo to nádherné! Potom přišlo setkání s Marií, Irmingard, Elisabeth a Alexandrem. Vysoké duchovní vedení se ukázalo. Poznání vysokého duchovního doplnění bylo zde. Tímto byl božský trigon sjednocen.

Také došlo k manželství, paní Maria byla vdova. Ale duchovní spojení by nastalo i tak. Nastalo velké splnění ve hmotě a v duchovním, jak to bylo určeno se shora.

Vysokou, ano, nejvyšší duchovní silou začala výstavba 1928 - 1929, Světový učitel jako nositel Pravdy, jako rytíř a Svatý Duch začal působit.

 

Pán začal psát základy Svatého Poselství v Bischofswerdě v malém pokojíku s malým oknem při svíčce. Brzy bylo vidět, že postupuje rychle vpřed. Pro silné vyzařování našli mnozí lidé cestu k Pánovi, k Parsivalovi, první povolaní, kteří uslyšeli a poznali volání. V r. 1932 mi to Pán radostně sděloval, jak vše bylo vedeno, jak bytostní pozemsky radostně spolupůsobili, bylo to pěkné. V r. 1927 se Pán odstěhoval z Německa do Rakouska, do “Igls” u Insbrucku, kde se určitý čas zdržoval. V r. 1928 mu bylo jasné, že pěkná část země na Vomperbergu se stala místem, které bylo posvěceno a předurčeno k tomu, kde On, Pán se má usadit, kde má začít svůj duchovní cíl.

 

 

Pán psal:

 

Můj cíl

 

Stále častěji se vynořují všechny možné a často i nemožné pomluvy o mém cílu a účelu osady Grálu na Vomperbergu v Tyrolsku.

Tyto pomluvy vznikají z úplné nevědomosti a jsou z velké části rozšiřovány se zlým úmyslem; neboť ve skutečnosti jsem dosud vůbec neměl žádný pevný plán. Jednoduše jsem psal své Poselství, nutilo mne přinést ho lidem. Protože toto Poselství obsahuje vědění celého působení stvoření, tak bez mezer, jak to dosud ještě nikdy nemohlo být dáno, poznají v něm lidé přesně ty cesty, kterými mají jíti, aby dosáhli vnitřního míru a mohli již na zemi dojíti radostného tvoření. Při tomto poznání se v mnoha čtenářích probudila touha, aby mohli žíti v mé blízkosti, aby se v tomto vědění mohli dále rozvíjet a mohli je rozvinout v prožití.

 

Abych vyhověl těmto mnohým naléhavým přáním, vznikla osada, aniž by byla předem plánována. Tímto jsem pouze vyhověl této nutnosti a zformoval poněkud jenom to, co ke mě přišlo v těchto vztazích.

 

Z důvodu těchto neustávajících, více nebo méně fantastických, nebo závistivých a nenávistí naplněných nepravd se proto rozhodnu k pevnému plánu a tento také oznámím:

 

“Můj cíl je duchovního druhu”!

 

Avšak nepřináším nové náboženství, nechci založit novou církev, právě jako nějakou sektu, nýbrž podám se vší jednoduchosti jasný obraz samočinného působení ve stvoření, které nese Boží vůli, z čehož může člověk jasně poznat, které cesty jsou pro něho dobré.

 

Všechno, co se mi lidé snaží na pozemských úmyslech připsat, odmítám; neboť ony pocházejí z cizích pramenů a přicházejí právě prostřednictvím těch, kteří je rozšiřují a chtějí použít proti mě.

 

Politická přání nebo “názory” jsou mi rovněž úplně vzdáleny; neboť k tomu mi chybí nutné pochopení.

 

 

Osadu Grálu na Vomperbergu v Tyrolích chci udělat

 

“Záštitou míru”

a

“Pramenem duchovní Síly”

 

 

pro všechny, kteří o to vážně usilují.

 

 

Každý návštěvník Hory musí všechno hodné napodobení pociťovat, co vidí a slyší, a tuto touhu si musí vzít nesmazatelně s sebou, až podle ní zformuje svůj pozemský život.

Potom přináší lidé vnitřní mír do svého domu, své země a s ním novou Sílu k radostnému tvoření!

 

Mír se nedá oddělit od spokojenosti! A v tom musí štěstí kořeny rozvinout tam, kde k tomu snaha najde pravou půdu.

 

“Záštita míru! Pramen duchovní Síly!”

 

Jenom na Vomperbergu v Tyrolsku je má jediná snaha tvořit, která jenom může každému člověku a tím také každé rodině a každému státu přinést užitek.

 

 Na Vomperbergu, v r. 1936

 Abdrushin

 

 

Toto Pán vydal, aby lidé přesně věděli, už od r. 1929, co chce. Pán vlastně nechtěl založit nějakou osadu, protože chtěl v tichosti přinést lidem Svaté Slovo. Ale ukázalo se, že se stále více povolaných rozhodlo zůstat na Hoře a prosili Pána, aby zde mohli bydlet. Tak to bylo 120 osob. K tomu bylo dokonce nutné zařízení, takže byl založen sklad s potravinami a byly obstarány vlastní peníze v osadě, aby se nemuselo stále chodit do Vompu. Peníze měly na jedné straně velkého anděla. Byly vydány poukázky od 5 do 20 šilinků, dobře se hodící pro malý nákup. Tento obchod vedl učedník Dörflinger a byl privátní. Nakupovat se dalo od 8,00 do 12,00 hod. Tak se Pán o všechno staral. Pán se tak staral, že se tito mnozí mohli dobře rozvíjet. Pokud byli dobří, vše klapalo. Láska Pána byla tak velká! To samé očekával však od nositelů kříže. Vše bylo nádherně zařízeno, aby každý mohl v plné harmonii dělat svoji práci. Dlouho vše zářilo. Svatý trigon se radoval. Ano, přišel k nám na naši zemi. Já jsem měl jenom tisíceré díky, že jsem směl tuto vážnost pochopit. Neboť kdo poctivě chtěl a hledal, tomu muselo být nápadné, co Pán s plnýma rukama dával. On, Syn Boží! To muselo být každému stále jasné. Potom nemůže dojít k tomu, aby se reptalo! Ale reptalo se! Znamení pro to, co tito lidé, nebo mnozí lidé nikdy nepochopili. Tito patří s Hory pryč. Šlo to tak dlouho dobře, pokud zde měla místo pokora. Pokora neznamená nic jiného, než odvahu sloužit.

 

Pán pravil:

 

 “Sloužit musí každý, také já. To je ta cesta ve Stvoření, která všechno udržuje a vládne, formuje celé soustrojí v nádherném záření a tvoření.”

 

Často, velmi často mluvil Pán po zatčení r. 1936:

 

“Všechno mělo přijít jinak, než si myslíte, neboť k tomu měla býti připravena půda, aby zaslíbení v písmu došlo splnění .”

 

Mělo to být jinak, kdyby lidstvo pochopilo Svaté Slovo a cestu Pána připravilo růžověji, místo ji poklást trním a kamením. A dále to znamená: “A tak to přijde jako znamení. Určete radu a nic z toho nebude. Promlouvejte se a neobstojíte, neboť zde je Imanuel!”

Tak to stojí v Bibli, od Matouše, kap. 24, verš 24 a tak dále ... Lukáš kap. 27, verš 24, Daniel kap. 7, verš 13. Čtvrté evangelium, Jan 16, verš 5, také 14. V té době mluvil Ježíš ke svým učedníkům:

 

“Jdu k tomu, který mě vyslal; a nikdo z vás se mě neptá: “Kam jdeš?” Častokrát, protože jsem vám to říkal, naplnil smutek vaše srdce. Já vám však říkám pravdu. Je to pro vás dobře, že odcházím. Neboť když tam nepůjdu, nedostane se vám útěchy. Ale když tam půjdu, tak Ho k vám pošlu. Když On přijde, usvědčí svět a přesvědčí z hříchů a spravedlnosti a soudu.

Z hříchu, protože ve mě nevěříte, spravedlnosti však, protože já jdu ke svému Otci a vy mě už nikdy neuvidíte. Soud, protože kníže tohoto světa, Lucifer už byl souzen.

Ještě víc bych vám měl říci, ale vy byste to teď ještě nepochopili. Ale až přijde tento Duch Pravdy, zasvětí vás do vší pravdy, neboť on nebude mluvit o sobě. Tento mě bude velebit, neboť bude brát z mého a vám to zvěstovat.”

 

Tak to stojí ve svatém písmu. Čtěte s bdělostí přednášky Pána a najdete v tom všechno, mějte otevřené srdce.

 

“V nádherných zákonech stvoření stojí všechno. Jenom tak najdete cestu ke Světlu.”

 

A tak mluvil Pán často a zase znovu.

 

“Ano, dal jsem vám dosti poukázání, abyste mohli jít dále.”

 

Avšak přišlo zase to nejhorší pro našeho Pána! Stále více to poznání, že je lidstvo skutečně nespolehlivé, v každém druhu. Bylo neuvěřitelné, že lidstvo, které obdrželo tak vysoké milosti, nepochopilo nádherné zařízení, nepoznalo a nenaučilo se používat cítění. Bez cítění neexistuje ve hmotě žádná výstavba. Ono je A a O, to je vůbec nejdůležitější na zemi! A to Lucifer dobře pochopil a vzal je kolísavému lidstvu. Avšak ono je samo vinno! Lidé na to neměli nikdy slyšeti. Pán často upozorňoval:

 

“Dávejte pozor na cítění, když k vám promlouvá. Rozum si musí říct: Co mi bylo řečeno? Udělej to hned! Nebo si to napiš! Jinak to zapomeneš! Tak by byla cesta jednoduchou a stvoření by zářilo, protože by se šlo po cestě podle zákonů, a to, že tomu rozum nechce naslouchat, je dědičný hřích, který nám dal Lucifer jako špatný zárodek, aby měl lidstvo v hrsti a mohl je přivést k zničení. Proto se musí člověk naučit, aby dbal cítění, ale žel se tomu nenaučí nikdy.”

 

Pán mluvil:

“Je nepochopitelné, zde je přece nutné každé minuty, avšak člověk se tomu nikdy nenaučí.”

To Pána dělalo velmi smutným. Také proto, že zde neexistuje žádná pomoc, protože každý se to musí naučit sám, jinak dojde zavržení. Na onom světě potom nemá žádnou cenu. Nato napsal Pán přednášku “Rána” a tato slova by si měl každý hluboce vrýt do paměti a dbát jich, kde se říká:

“Strhující přesvědčení vás může ještě zachránit, a tak dále; jinak existuje už jenom “příliš pozdě.”

 

V r. 1930-31 se stalo něco, co dobře nedopadlo. Tu pan Alexandr spadl do jedné odpadní jámy s koně, přičemž si přivodil hlubokou ránu v obličeji. Říkalo se, že se v této době do ducha Alexandra inkarnoval Lev, neboť Lev prosil se shora Pána, bylo mi r. 1931 řečeno, aby směl sloužit zde ve hmotě. Pan Alexandr dostal inkarnací paprsku Lva ochrnutí. Toto ochrnutí pomine, až bude zase správně stát. Protože ve zdravém těle musí být zdravý duch, tak jako u Krišny. Neboť prastvořený Lev musí být pevný a zdravý, aby mohl správně stát a působit.

 

Krátce před zatčením napsal jeden vysoce povolaný přednášku: “Pánovi se už více nic nestane”. Podívejte, nebylo to správné! Kde zde bylo cítění? Smutně mi později řekl Pán: “Tak velice pracovali na sobě povolaní!” A zase mluvil Pán o několika týdnech, což obzvlášť zdůraznil: “To rozhodující teprve přijde.”

Zítřejšího dne, 13.3.1938. šel Pán, jako skoro každý den, na procházku okolo osady a jako vždy se slečnou Irmingard. Viděl jsem ji jenom z dálky, protože jsem byl právě na cestě do hostince s taškou na nářadí v ruce. Jak jsem vycházel z branky právě roklinou dolů, uviděl jsem dva nacisty v uniformě, kteří přicházeli nahoru. Najednou jsem položil svou brašnu a utíkal co nejrychleji k Pánovi. Právě jsem ho potkal, jak šel do správní budovy. Rychle jsem mu řekl o tom dění, na což šel Pán do domu Grálu. Ale když šel Pán do domu Grálu, skočili dva nacisti, jeden se jmenoval “Brem”, do zahrady Grálu k Pánovi. Mluvili velmi krátce, potom šli do domu. Již jsem tušil, co přijde, protože Pán byl již několik dní smutný a nervózní.

 

 

“Ano vím”, řekl mimo jiné.

“Vidím všechno, je příliš pozdě! Zrada a zrada!” Tak jsem skočil bleskem do svého bytu a přinesl svoji pistoli, kterou jsem měl každý den na stráži, protože moje stráž v domu Grálu trvala do té doby, než byl Pán zatčen. Když jsem přišel k brance, šel právě Pán s oběma nacisty cestou dolů, kde byl Pán posazen na motorku, a odsud jeli do Schwazu! Pro mě bylo jenom jedno: “za nimi” a tak jsem utíkal přes pole a ploty, do lesa, kde jsem je také viděl, ale jeli klidně cestou dolů směrem na Schwaz.

Tak jsem se stal trochu klidnějším, neboť jsem se domníval, že by se Pánovi mohlo něco stát. To bych nebyl přežil. Po rozčílení jsem se zakymácel, přičemž jsem upadl. Musel jsem běžet dosti dlouho, neboť jak jsem přišel, byl Wagner už dlouho hledán. Měl jsem to přece hlásit, ale dále nebylo více co říci, jako že náš Pán byl převezen pravděpodobně do Schwazu. Bohu dík, že se v lese nic nestalo!

V osadě byli všichni rozrušeni. Bylo poletováno sem a tam, běháno, telefonováno, až vznešené Dámy dostaly zprávu, kde se Pán toho času zdržuje. Byl ve vazbě a měl být převezen do Insbrucku. Ti dva nacisté pocházeli ze Schwazu. V 13.00 hod. přišla velká skupina nacistů, nařízení z Insbrucku, která nechala odvolat všechny obyvatele z Hory. Jako první se ptali po zbraních.

Lucien Siffrid řekl:

“Pane Wagnere, vytáhněte pistoli, aby se ještě více nestalo.”

A měl Pravdu! Dále nám bylo řečeno, že pan Bernhardt bude převezen do Innsbrucku kvůli stejnému případu jako v r. 1936, peněžní záležitosti. Nic se nestane. Případ z roku 1936 bude ještě jednou přešetřován. Obě dámy byly pod dozorem a vzaty do Frankova domu, který stojí vedle chrámu. Nikdo neměl k dámám přístup. My jsme byli všichni rozděleni, muži extra, tak jako ženy. Bylo s námi zacházeno a dohlíženo jako na zajatce. K jídlu jsme byli zavřeni do hostince, ale brzy se ukázalo, jak viděli, že jsme pokojní občané.

Tak se stalo, že jsme opět mohli začít pracovat. Já, jako stolař jsem byl propuštěn, protože mě bylo potřeba. Celá osada byla vzhůru nohama. Byly zavedeny stráže, což dlouho nevydrželo. Hlídkující mužové-SA vysvětlili, že to nemá význam, zde nahoře dávají pozor oni na nás a ne my na ně. Všechno, ano, všechny sklepy byly do posledního rohu prohledány. Kanceláře byly prohledány. Mnoho bylo spáleno, a tak dále. Chtěli najít schované spisy.

 

Dalšího dne byl nasazen jeden nesympatický muž, jménem Mayer, který celou správu řídil.

 

Dával to najevo, jako by byl král! Já jsem si myslel: “Jenom počkej, tebe už dostanu!” Správce mě nechal hned zavolat. Chtěl ode mne vědět vše nemožné. Byl jsem velmi vlídný a šel jsem vstříc. Tu přišel také chrám na řadu: “Ano”, řekl jsem, “půjdeme ihned dovnitř.” “Ne, ne dovnitř”, odvětil, “jenom zapečetit!” “Ach, já jsem myslel, že chcete dovnitř!” “ Ano, ano, ... ne!”, mínil. Tu jsem viděl, jaký byl zbabělec.

 

 “Ha!”, mínil ,”tu obchází strašidlo.”

Proto nešel žádný nacista, nebo muž-SA do chrámu, také to bylo dobře! Zvlášť pro nás to bylo dobře! Jednoho dne velmi hlasitě nadával na Hoře. Já jsem se jako vždy choval velmi klidně.

 

To ho dělalo velmi zlostným. Tak jsem mu jednou řekl: “Mějte přece kuráž! Vy jste chlap! Mějte odvahu jít dovnitř a prohlédněte si všechno v klidu, abyste přestal nadávat.” Ale potom byl zase klidný.

 

Jednoho dne přišel vysoce postavený oficír k paní Marii, jemný muž, který ji ujistil, že se Pánovi nic nestane, že bude opět brzy propuštěn, protože mu nebylo nic dokázáno. Ale nepřijde zpět na Horu, protože zde bylo nalezeno vhodné místo pro župní školu.

Proto musel Pán pryč. Tak se také stalo! Tento oficír mi byl ve stolárně také představen. Tento se ptal vlastně jenom na bezvýznamné věci. Po nějaké době byl Pán volný, ale bylo to něco jako vyhoštění ze země. Pán byl ve vězení v Insbrucku s několika muži ze Schwazu, tak jako okresní setník. Vazba byla pro Pána také strašná. Pět mužů v jedné cele, nikdo nevěděl proč. Mně to bylo velmi líto! Jídlo ještě šlo, ale Pán trpěl nevyslovitelně! Pro osadu bylo vždy určeno více nacistů, mezi nimiž byli celkem také dobří. Dalo se s nimi opravdu bavit. Já jsem směl paní Marii a slečnu Irmingard denně navštěvovat a podat zprávu o všem, co se vše stalo v osadě.

Připadal jsem si jako tajný. Stále jsem dával pozor. Časem jsem přišel také na to, že obchodník Brem ze Schwazu, který Pána zatkl, s sebou vzal skříňku, kde byly uchovávány čelenky paní Marie a slečny Irmingard.

Škola byla založena. Vedoucí školy byl dobrý muž. Jednou mi řekl, že rytíři Grálu by mohli beze všeho zůstat. To mi později sdělil také nacistický vůdce. Čas v Insbrucku utíkal našemu Pánovi velmi pomalu. Pán mohl být také navštěvován. Ale pánové jednali s Pánem velmi zle. Přičemž byl Pán velmi nervózní, stále byl u křížového výslechu, neboť z něj chtěli něco dostat, ale kde nic není, nemůže také nic být. Tak to museli vzdát.

Na Hoře lidé opouštěli postupně své byty, neboť nechtěli vše postavit na hlavu a neviděli také možnost, aby dále zůstali. Tak mnozí ukázali svoji pravou tvář, ale byli mezi nositeli kříže také dobří, jichž to velmi bolelo. Tak se dalo rozpoznat, kteří byli už tehdy vnitřně proti našemu Pánovi. Zrádcové, kteří k tomu přispěli, že Pán musel z Hory.

Jednoho dne odešly dámy z Hory do Insbrucku do Hungerburgu, kde žily určitou dobu a mohly každý den navštěvovat Pána. To bylo pro Pána určité ulehčení a já jsem byl rád.

Tak přišel ten den, kdy byl Pán propuštěn z vazby. Když si představíme, že Pán musel v takové cele strávit tak dlouhý čas, na to se nedalo ani pomyslet!

Skákal jsem vysoko radostí, když jsem se dozvěděl, že je Pán zase volný!

Tisícerý dík! Slzy mi stékaly po tváři.

 

Alespoň to dobře skončilo. Velká láska k našemu Pánovi, k Nejvyššímu, mi byla vším. Svatý trigon byl opět sjednocen, hluboce jsem si oddechl. Děkuji!

 

Ale abych byl upřímný, již tehdy jsem přesně předvídal budoucnost, bylo mi to hrozně ukázáno! Viděl jsem odsud, že svět klesá, viděl jsem vše jinýma očima. Všechno šlo zpátky. Pěkná země bude jako měsíc, jak je zaslíbeno, nemá více žádného života. A tak bude hezká země, světová část Ephesus pomalu zanikat, neboť se budou tato znamení stále více ukazovat, tak jak nám to bylo řečeno.

Ústup zpět se bude mohutně stupňovat, soud už začal a více neskončí, říkal Pán světů mnohdy.

Příroda to bude ukazovat. Ryby, ptáci ve vzduchu, zvířata na zemi, voda bude zamořena, všechno bude hynout, neboť vzduch bude stále znečišťován a duchové budou klesat. Morálka bude horší.

Bytostní stále více bijí, neboť Boží meč Pána hoří a bije do vzniklého močálu a tak vzniká stále větší zmatek až k zoufalství. Jenom nemnozí poznají Světlo.

 

Chrám zůstal zapečetěn, ale byla jedna cesta, aby se alespoň vynesly ty hezké předměty, neboť já, jako strážce chrámu, jsem se vyznal v celém chrámu, vevnitř i venku.

Tak byla vzadu malá dvířka, která jsem v tichosti vybudoval, abych mohl případně ještě dovnitř.

A vyšlo to! Cítění mi už dávno předem pomohlo, jako by všechno vědělo, a vědělo to! V chrámu ležel před oltářem hezký koberec, pod tím byla dřevěná podlaha. Tu se ukázalo, že muselo být něco, což jsem udělal, rozkouskováno. Přitom mi přesně řeklo cítění: Dřevěné desky nemusíš dělat vůbec tak pevně. Řekl jsem si “Ano, ale proč?” Aniž bych se ptal na něco jiného, upevnil jsem je jenom jedním hřebíkem. Ano, když mi to bylo řečeno, potom to má svůj účel. Často jsem o tom přemýšlel, ale poslechl jsem. Tak to bylo u mě skoro vždy. Bylo mi jasné, proč jsem tenkrát ta prkna nezatloukl pořádně. Tak jsem dostal nápad: “Vyrvi prkna, která jsi tenkrát zatloukl, nahoru, potom můžeš bez námahy do chrámu! Nebyl to sklep, ale vchod, který vedl pod oltář. Působil jako zahrabaný vchod, a tak jsem mohl zespodu vniknout do chrámu. V chrámu bylo mnoho hezkých věcí, především to byly věci, které se neměly dostat do cizích rukou, jako kalich, červená miska na křtění, mnoho svícnů, vlajka, koberce, obrazy atd. Tyto cenné věci jsem nosil během doby, kdy ještě dámy bydlely ve Frankově domě, z chrámu k nim dovnitř. Paní Maria se radovala! Když se dámy stěhovaly, mohlo být všechno v klidu zabaleno a dáno do skladu.

Tak přišel čas, když se dostala řada na mne, ale já jsem byl plně vědomý a vyzbrojen. Mým způsobem bylo, ukazovat se na Hoře vždy velmi svědomitě. O všem jsem věděl, znal všechno, byl jsem také ochoten pomoci, což mi šlo.

Tak mi správce začal plně důvěřovat, že navrhl, aby pan Wagner zůstal navždy na Hoře.

Přirozeně by za to byla káznice, kdyby se dověděli, že chodím do chrámu, kdy se mi zachce, neboť byl zapečetěn!

 

Jednoho dne jsem zpozoroval, že správce mi nedůvěřoval. Dával pozor jako liška. Mnohé se domníval, neboť cítění mu také říkalo, jestli může Wagnerovi zcela důvěřovat, takže muselo dojít mezi námi k roztržce. Ukázalo se, že jsem potřeboval dřevo pro jednu hezkou práci, ale toto pěkné dřevo si chtěl správce osobně ponechat. Já jsem z toho dřeva vzal. Tak, to byl se mnou konec. Udělal mi výstup: “Ano, to si nenechám líbit! To je mé dřevo, to chci mít! Ano, to dám k soudu!”

 

A tak dále..., protože jsem vzal ze zakázaného. Přitom to bylo nejkrásnější dřevo, které patřilo Pánovi, a které si chtěl správce nechat pro sebe. Nechal to přirozeně jít dále, ale ukázalo se, že jsem to dřevo vzal na zkrášlení správní budovy. To správce opět uklidnilo. Celou dobu to tak šlo. Ale stále proti mě zbrojil. Své uši a oči jsem měl všude, za co jsem byl velmi vděčný. Mezitím už na Hoře nebyli žádní nositelé kříže a já se svoji rodinou, mezi těmi muži, jsem zde byl sám. Když paní Maria odcházela a z Hory, ještě mě pověřila, abych dobře dával pozor, aby všechny věci, které byly zabaleny, byly vzaty, až pro ně přijedou nákladním autem. Dával jsem pozor jako rys. Chrám a pracovna Pána zůstaly nedotčeny a napořád zapečetěny. To mi obzvlášť vyhovovalo.

 

Mezitím uběhly měsíce. Dne 8.10.1938 se narodila moje dcera a nacisté vycházeli neobyčejně vstříc. Nejlepší opatrování mé ženě velmi prospělo, ležela na 1. třídě, proto všechno dobře dopadlo. Správce mě ale nenechal na pokoji. Vrtal a vrtal, už proto, že jsem nebyl členem strany.Pak došlo k tomu, že zase uměl být milým a vrtal mile. Já bych přece neměl být tak hloupým, říkal. Při každém slově jsem vše vycítil. Také mínil “takového dobrého řemeslníka je třeba! Výplatu velmi zvýším a nemusíte se stát nikdy vojákem, atd.” Všechno by mi slíbil.

 

Ale nic nepomohlo, i když, jak se říká, “ mi bylo slíbeno modré z nebe.” Můj slib platil jenom Pánovi, to mi bylo vším na světě. Od toho by mě nemohlo nic odradit, neboť můj slib mi byl svatý a děkoval jsem z celého srdce. Když jsem takto myslel, uviděl jsem najednou před sebou Pána. Smál se a zvýšená síla do mne proudila, kterou jsem také vědomě cítil víc a víc. Zase ve mně vystoupil dík a radost. Správce, který vedle mne stál, se na mne také často díval. Nevěděl, co se ve mně děje.

 

V r. 1932 jsem jednou dostal dopis od Pána, dříve, než jsem natrvalo přišel na Horu, kde mimo jiné psal: “Těšte se pane Wagnere, ten poklad, který máte v sobě, vám nikdo nemůže vzít”, a to stále ve mně zní, je to přece tak krásné!

 

Protože jsem nikdy nesvolil vstoupit do strany, řekl mi správce docela ostře:

“Musíte zkrátka do strany.”

Řekl jsem mu následovně:

“Podívejte se, pane správce Mayere, nejednal bych správně! Poctivý k tomu nemůže přistoupit, když tu věc nezná a nepřezkoušel ji. To bych nemohl nikdy udělat. Tomu musíte porozumět.”

A opět řekl:

“To je přece jedno!”“Ano, ale mně ne, potom bych byl přece zrádce! To musíte přece pochopit!”

Říkal jsem to velmi klidně a přesvědčivě. To ho úplně vyvedlo z míry. Neboť dále jsem mu řekl, ale také mile:

„Podívejte se, tak by ze mě pan Hitler neměl radost, protože bych nebyl žádný poctivý.”

Potom se na mě podíval, ale protože jsem tato slova řekl velmi důrazně, tak to musel pochopit.

“Ano”, mínil, “provádím jenom pověření, které mi bylo uděleno. Když ale nechcete.”

“Ne”, řekl jsem mile, “to nemá s chtěním co dělat.”

“Ano, rozumím.”

“Prosím, pane Mayere, řekněte o mém postoji pánům nahoře v Insbrucku, kteří Vás pověřili, stejně tak mile, jako jsem to řekl já.”

“Ano, to řeknu,” bylo jeho poslední slovo.

 

Po několika dnech přišel skutečně jeden velice vysoký důstojník, který již jednou byl u mne v dílně, který měl mnoho zlatých hvězd na ramenech a řekl:

“Mohu s vámi mluvit?”

 

Byl velmi laskavý.

“Ano, prosím. Pojďme ven, v dílně se velmi práší… Jenom byste si umazal ty pěkné šaty.”

“Ano,” mínil, “dobře! Děkuji!”

 

Byl jsem jako vždy vlídný a ochotný. Omluvil jsem se, protože jsem byl tak zaprášený, jelikož jsem právě pracoval s pilou. Radostně mě pozdravil a mimo jiné řekl:

 

“Ano, pane Wagnere, pan Mayer mi vyprávěl o celém rozhovoru, který s vámi vedl, tak jak to bylo, tak jak jste mu odpověděl a co jste mu řekl. To vám musím vyslovit úctu, jak jste to řekl. Když je to tak, tak máte pravdu. Je to ta nauka Grálu, kterou žel neznám?”

Jedním ano, jsem odpověděl, to je ta pravda, kterou nás učí Poselství Grálu. Nauka a vědění o stvoření. Svaté Slovo, které nám lidem sděluje Pán, pan Bernhardt, kde může každý poznat svou cestu na zemi, na které žijeme v hrubohmotnosti.

Ano, každý má povinnost, jít touto cestou, jinak ho tlačí svaté záření, které proudí světem, k zemi. Když jsem to tomu důstojníkovi řekl, byl jako zaražený. Jenom se tak na mě díval, já na něj také!

“Ano”, mínil, “pane Wagnere, tak jak mi to sdělujete, musíte vést spokojený život, plný harmonie. Měl jsem z vás radost, z vaší úlohy, z vaší upřímnosti. Dá se vycítit, že to vychází ze srdce.”

„Ano,” řekl jsem, „tak je to, protože je to pravda a to je život.”

Dále jsem však nechtěl náš rozhovor rozvíjet, ale hned jsem ho prosil:

 

 “Prosím, jednejte tak také s panem Bernhardtem, který je upřímný a opravdu chce jenom to nejlepší.”

“Ano”, odpověděl, “blahopřeji vám, tak se mnou ještě nikdo nemluvil.”

 

“A já vám děkuji za vaši návštěvu.”

Když už chtěl tento pán odejít, najednou projelo mým cítěním: “Mohu vyslovit ještě jednu prosbu?”

“Ano, pane Wagnere, a to by bylo?”

“Nechte mne, prosím, abych se s rodinou odstěhoval, ale prosím, bez těžkostí, neboť já znám správce Mayera. Vy jste muž, se kterým se dá mluvit a máte také pochopení a srdce. Mám z vás takovou radost.”

Tak mi to slíbil a já jsem byl vděčný. Ještě řekl velmi mile:

 

“Dám vám svoji adresu, moje jméno, abyste se na mě mohl odvolat, to by bylo Schönhauer, Landhaus, Zimmer Nr. 5. Přeji vám mnoho štěstí, pane Wagnere.”

“Já vám také, pane Schönhauer, a mockrát děkuji.”

 

Za týden došlo se správcem Mayerem k hádce, tak jako často, nebyl nikdy spokojen. Pozoroval, že jsem všechno hezky uklidil. Tak šel dolů do stolárny. Tu viděl, že jsem právě končil.

“Co to má znamenat?” mínil.

“Ano, pane Mayere, vy to stejně víte! Chci vám ještě jednou laskavě říci, že se připravuji k odjezdu. Za týden, je to již tak daleko.”

“Pan Schönhauer mi všechno řekl. To jste mohl říci i mně.”

“Ano, to máte výjimečně pravdu, ale vy jenom nadáváte a tak se s vámi nedá mluvit. S vámi přece mluvit nejde.”

“Ano, je dobře!”, odpověděl cynicky, “že se rozejdeme!”

 

Přívětivým tónem jsem mu řekl:

“Těžkosti jste se mnou nikdy neměl.”

“To ne”, mínil.

“Tak se mohu v klidu odstěhovat.”

“Ano, tak jděte!”

Přirozeně jsem na Hoře vše bez donucení odevzdal, jako např. všechny uzavírací kohouty od vodovodu, kde je to přesně všechno popsáno, aby to věděli a mohli se podívat.”

Na velký list papíru jsem všechno sepsal, aby nic nemohli říci, že jsem byl nedbalý. Vše jsem mu pozorně a klidně přečetl. Byl spokojen.

 

Pan Ledermayer přijel svým velkým autem a potom se jelo do Riedu, do Horního Rakouska, k mým rodičům, na které jsem dal Pánovi adresu. Také jsem vzal s sebou v bedně čtyři pávy, které Pán tak miloval a které jsem v Riedu daroval, protože by na Hoře zahynuli. Nacisté je nechtěli. Moji rodiče nebyli příliš našim náhlým příchodem nadšeni, i když nás měli rádi, ale kritické okolnosti ohledně nacistů, kde bylo všechno ostře pozorováno, nebyly dobré. Řekl jsem rodičům na rovinu, jak to je: “K tomu je nutná neochvějná důvěra a tu musíme mít. Nechte mne vše udělat, nemluvte nedůležité, potom to půjde báječně. Zůstanu jenom krátkou dobu.”

Pán řekl: “Pán světů nás bude vést, mějte důvěru.”

 

Mé cítění mi vše řeklo. Byl jsem neuvěřitelně veden, další den jsem dostal malý byt. Vypakovali jsme málo, jenom to nejnutnější, protože cítění mi říkalo, že to dlouho trvat nebude. Na přání jsem dostal také pracovní místo. Jeden můj přítel ze školy, který mě okamžitě zaměstnal, vedl dobrou stolárnu, ačkoliv jsem mu jako první vysvětlil, že zůstanu jenom krátce. “Ano, dobře, Josefe,” řekl, “že to vím, znám tě moc dobře.”

 

Tak jsem se mohl vždy odstěhovat. Dále se mě nic neptal. Kdyby se mě zeptal, jenom bych mu vyhýbavě řekl, že vše urovnám, ale nyní ještě nic konkrétního nevím. Byl jsem tak vybičován! Byl jsem bdělý. Také jsem měl v prvních dnech potíže s jedním mužem ohledně mého domku, který hned přišel, aby udělal vydatnou dobročinnou sbírku pro nacionální socialisty. To bylo pro mě nové, stejně jsem neměl žádné peníze, ale přizpůsobil jsem se. Třetího dne přišel zase, tentokrát za organizaci. Byl to velký nacista. Byt byl tak špatný, že voda prosakovala skrz zdi. Byla to novostavba, která by měla nejdříve vyschnout.

 

Přesně za měsíc přišlo rozřešení, dopis od Pána osobně, který mám ještě dnes, jak bylo tehdy už ujednáno a co jsem v plné věrnosti slíbil a také dodržel! Velká radost mě uchvátila. Smím opět k Pánovi! Výskal jsem radostí a děkoval! Tak se šlo pryč z Riedu, krátké rozloučení s rodiči. Musím mít velkou důvěru, potom půjde vše dobře a zase se uvidíme. Kdy? To je neurčité. Cesta šla směrem Německo, Drážďany, Kipsdorf, celkem daleko. Rodiče měli velké těžkosti, protože jim bylo předhozeno, že je jejich syn špión. Přišel a odešel beze slova. Taková podivná věc! Najednou byl pryč. Kde? To je neznámé!

Už jsem to tak dělal 7 let a nikdy jsem o tom moc nemluvil! Nyní byla pro nás pouze cesta do Kipsdorfu. Během cesty vlakem, kdy žena spala v rohu s dítětem, jsem přemýšlel o tom, jak se utvářel můj dosavadní život. Jako chlapec jsem chtěl pořád pryč od rodičů. V 17 letech jsem šel hledat své štěstí. Měl jsem mnoho těžkostí, v tichosti jsem často pohledem vzhůru hledal. Poznání dobrého a zlého se neobešlo beze stop, trpěl jsem hladem a nouzí, i když bylo málo k jídlu, měl jsem přece stále pomoc ze Světla.

Jednou, když jsem ležel na lavičce na vyvýšenině a svůj pohled jsem směroval s velkou prostotou a touhou vzhůru, byla mi ukázána cesta, která mi přinese mír. Často mě to tak zachvátilo, že mi tekly slzy. Ale stále do mě proudila radost a bylo mi pomoženo. To jsem pociťoval a také chtěl.

Jeden den a noc jsme byly na cestě ve vlaku. Pomalu to šlo do Drážďan, zase přestupovat, potom se jelo dráhou do Kipsdorfu, kde bylo všechno velmi zalesněno; konečně jsme dorazili do Krušných hor. Tak jsem si říkal, kdyby už byly také naše věci zde! Žel to trvalo 14 dní a asi polovina nám byla ukradena! Do vagónu se vloupali a vše bylo prohrabáno. Ano, dokonce několik pěkných věcí, které jsem uchoval pro Pána, bylo, žel, pryč! Jak dobře, že mi nechali ve vagónu nářadí, které jsem si vzal z Vomperbergu, protože to bylo pro mě nejdůležitější.

Tak jsem hned mohl začít v domě pracovat. Také jsem to vyprávěl Pánovi, protože jsem ho chtěl překvapit.

“Ano, pane Wagnere, tak se nám také často stává!”

 

V Kipsdorfu se nám vůbec nelíbilo. Jak hezky je v Horním Rakousku! Byli jsme ubytováni v docela staré chalupě, která byla připravena panem Gieseckem, učedníkem Pána. Tento učedník byl naskrz takový neobyčejný ospalec a trvalo mu, než se rozhýbal. Učedník byl bohatý muž, také měl statek vedle Schweizerhofu a ještě domy. To nejdůležitější pro nás bylo, připravit trigonu místo, kde by se mohli cítit jako doma. Jako však všem lidem, tak se stalo i nám. K tomu jsme museli nejprve prožít to nejhorší, abychom pochopili, jak se jednou vedlo Pánovi, Synu Božímu Imanuelovi.

Pán s rodinou byl nejdříve ubytován u učedníka Müllera ve Schlauroutu, který měl rytířský statek.

Smutně a ještě smutněji jsme shledávali, jak zde vše běží. Ano, nebylo to tam nic zvláštního, Pán tam měl těžkosti; tak muselo panstvo trpět všude k vůli vině lidí.

Když jsme přišli k Schweizerhofu a uviděli dům, bylo mi docela zle. To bylo Pánovi nabídnuto! Velký dům, který byl již dávno zchátralý, okna a dveře, podlaha, všechno bylo zničené!

Mnoho bylo nutné opravit. V domě to smrdělo mrtvolným pachem. Vedle Schweizerhofu stál malý starší domek, který byl přidělen nám. Vypadal jako šopa! Statek, který také patřil Schweizerhofu, byl ve velmi špatném stavu. Všechno zpustošené. Hospodář byl velmi nevlídný muž, hrubý v každém směru.

 

Hned se mě zeptal:

“Odkud přicházíte?”

 

Ale jakým tónem! Klidně jsme mu odpověděli a mluvili velmi málo. Dalšího dne jsme šli udělat trochu pořádek. Nářadí jsem měl u sebe v kufru, jako kladivo, štípací kleště, dláto, pilku, klih, skelný papír, atd. Každý den to šlo o pořádný kousek dále. Po 14-ti dnech jsme obdrželi také naše věci. Jak? To jsem už vysvětlil. Katastrofa! Ale nenechali jsme se tím ovlivnit. Jenom pracovat! Velmi nás to tížilo! Mělo to jenom jeden háček. Pan Giesecke, učedník Pána, přicházel často. Také nám za několik dní slíbil, že se postará o to, abychom dostali do několika dní peníze, aby se mohlo koupit to nejnutnější.

Protože jsme prakticky žádné neměli, měli jsme také všechno sepsat, co jsme vydali za mnoho materiálu k renovování Schweizerhofu. Žel, musel jsem mu hned říci:

“Kde mohu všechno koupit bez peněz?”

“Ano, vy snad ještě budete mít”, odvětil.

Tu jsem mu musel zase říci “ne.”

“Kdybyste věděl, v jakém stavu jsme se sem dostali, abychom zde vůbec mohli přijít!”

 

Celý transport se musel zaplatit dopředu. Už od Vomperbergu jsem nedostal žádnou výplatu, protože jsem odešel v době, kdy už nebyly žádné peníze. Ale já jsem podle svého cítění musel odejít! A to byla poslední možnost, poslední moment, abych vůbec odešel.

 

“Ano”, mínil, “tyto záležitosti znám velmi dobře.”

Řekl jsem:

“Stejně jsem vám nikdy nechtěl nic vyprávět.”

Prohlédl jsem ho. Ale když se jedná o peníze, a ještě k tomu pro Schweizerhof!

Tu řekl:

“Vyplatím vám co nejdříve větší sumu, abyste mohl koupit, co je nutné.”

 

Zase dny utíkaly. Čekal jsem a čekal, ale nic nepřicházelo. Až jednoho dne vyšel po schodech nahoru, připadl mi zvláštní. Ale já jsem nemohl jinak. Sám jsem si nadával “jak můžeš jenom tak nečistě myslet?” Tu přišel dveřmi dovnitř a dal mi 50 marek.

“20 marek na vaše živobytí, to ostatní na věci!”

“Prosím, nechci být troufalý.”

Ale to nebylo skoro nic.

“300-500 marek bychom potřeboval, abych mohl koupit alespoň ten nejnutnější materiál.”

 

Řekl:

 “Následující dny přijdu stejně zase!”

Nemohl jsem tomu uvěřit. Hodně, ale Giesecke nabídl! Všechno pro Pána. Ale když zase přišel, všechno jsem mu důrazně řekl! Aby tomu rozuměl, pro koho to všechno dělám. On přece měl peníze, ale zklamal.

 

“Já z velké lásky udělám všechno a všechno dám jenom Pánovi, abych mu připravil přiměřeně příjemné prostředí. My sami jsme se ty všechny mnohé dny živili pouze chlebem. Protože nic nechcete dát!”

Všechno jsem mu však řekl: “Ale až jednou opustíte zemi, rád byste to zpětně zaplatil, ale zvratné působení každému vrátí to, co si zaslouží.”

Byl jsem rozčílený, neboť když má peníze a nechce je dát, alespoň pro Pána, je to velká špinavost. Všechny tyto lidi jsem poznal! Když přišel k Pánovi, dělal, jakoby byl dobrota sama, ten nejlepší. Tak se ve Schweizerhofu trpělo jen proto, že on nejednal správně.

Jednoho dne přišel dopis od našeho Pána, v němž nám Pán oznamoval, že se na skok podívá do Kipsdorfu.

 

Pán se velmi radoval, paní Maria méně. Ptala se, proč jsem to a ono neudělal. Na to jsem jí také správně odpověděl, že to záleží na p. Gieseckem, který tak dlouho váhal. Tu mi zase odpověděla:

“No, udělejte to alespoň teď!”

Pán se na mě jenom tak podíval, ale neřekl nic. Moje oči nyní mluvily tou řečí, které Pán rozuměl. Moje žena, jak to jenom šlo, uklízela. Ruce byly bolavé. Tu paní Maria odpověděla:

“Nakrémujte si přece ty ruce!”

 Ano, to bylo lehce řečeno, ale kde vzít krém? Musím zcela upřímně říci, že mi paní Maria připadla, jako by během těchto let nic neprožila. Tento pocit mi stále znovu dával, žel, potvrzení. Stále jsem se ho nemohl zbavit. Paní Maria se v roce 1936 změnila, což mi Pán potvrdil slovy:

 

“Vy jste to pane Wagnere již v r. 1936 při slavnosti zpozoroval, kde jste po slavnosti vrtěl hlavou a nic neříkal. Tenkrát jsem to pozoroval.”

 

Tak jsem přesně věděl, co si Pán vnitřně myslel. Pro každý případ jsme dělali vše, abychom zůstali nepozorováni. Velmi to bolelo! Myslel jsem jenom na Pána, který mi byl vším a který nám musel být vším. Prvořadé pro mne bylo, abych se pokusil mu ulehčit život, jak to jenom šlo. Stále jsem prosil o pomoc.

 

Pan učedník Giesecke byl s paní Marií v úzkém kontaktu. Pán mnoho nemluvil. Připadalo mi, jako by trpěl a bylo to tak, a dokonce velmi! Toto potvrzení mi bylo stále jasnější, o tom ještě jednou zvlášť napíši, protože se to do této zprávy nehodí.

 

Pán po první návštěvě zase opustil Kipsdorf a byl velmi spokojen. Bylo to na něm vidět. Děkovali jsme, že jsme směli pomoci. Po 14-ti dnech přišel opět dopis od Pána. Stěhování proběhne 27. března, kdy přišly také věci ze skladu z Rozenheimu. Tak bylo panstvo zase ve svém domě. Děkuji, tisíckrát děkuji, alespoň za toto dění. Ale jak často mi byl ukazován obraz, který se neodvažuji vůbec popsat, co mi zprostředkovali bytostní a ono to tak bylo!

 

Ve Schweizerhofu bylo nejprve mnoho práce v domácnosti a ještě všechno, co k tomu přišlo. Pán si chtěl ve Schweizerhofu všechno prohlédnout, kde mě vzal s sebou a všechno bylo prodiskutováno, co bych měl ještě zkrášlit a zlepšit. Tu mluvil zase Pán o minulosti od 1935-36 až po r. 1938. Říkal mi to, co jsem už mohl uvidět a prožít. Bylo mi to zcela vědomé. Také má být ve Schweizerhofu ještě uděláno jenom to nejdůležitější.

 

“Že to bylo pro paní Marii tak málo, musíte pochopit, pane Wagnere. Chce mít všechno najednou a to nejde. Měl byste to vědět, že se musí pozemskému přizpůsobit, jinak nejedná správně. Zákony z Výšin se nedají srovnat s těmi, které platí zde. Budu vám, až budeme spolu, mnohé vysvětlovat, co ostatním musí zůstat upřeno. Nemohli by tomu nikdy rozumět z jednoduchého důvodu, protože jim chybí prožití. Také proto, že my dlouho nezůstaneme v pozemském. Protože to tak můj otec, Bůh Všemohoucí, zařídí. Dělejte všechno, co můžete.”

 

A zase mi stékaly slzy, když to Pán říkal.

“Zůstane při tom, že chci vždy budovat, neboť Světlo ze své přirozenosti, nic jiného nezná a nikdy nebude jinak. Jsou jenom dvě cesty: budovat a bořit. Temno jenom ničí, což mi povolaní dokázali.”

Ale Pán měl radost, že se nám v tak krátké době podařilo zanedbaný dům ve Schweizerhofu přivést do tak dobrého stavu. Jenom jsem řekl:

“Pane, děkuji, že se mi to podařilo s pomocí bytostných a duchovního vedení.”

 

Tu se Pán usmíval a podíval se na mě! Neboť moje oči se leskly radostí! Pán ještě řekl:

“Já jsem věděl, že vy splníte!”

 

Pán byl tak veliký, mocný, plný dobroty, že to mohl vytušit pouze ten, kdo se pro to otevře. Často se mi zdálo, jako by zářila celá postava. Nemohu to jinak popsat. Paní Maria však byla úplně jiná. Hned řekla:

 

“To se musí ještě udělat a to ještě taky.”

“Ano”, řekl jsem, “to ještě udělám”.

“Tak to tedy udělejte hned!”

 

Nic jsem na to neřekl, protože to často vůbec jinak nešlo. Pro mě to přece bylo panstvo. Všude jsem chtěl pomáhat, ačkoliv paní Maria jenom nadávala! Vím, jak mi jednou Pán řekl:

 

“Já vím, pane Wagnere, že to paní Maria jenom přiostřuje. Když se to nezmění, stane se něco zcela rozhodujícího, že bude donucena. Ale naše rozmluva musí platit jenom pro vás, ne pro vaši ženu. Vy víte, že mnohé ženy povolí svému přání a rády dále vykládají, i když ne se zlými úmysly, ale to je falešné.”

Tak se stalo, že jsem se směl od Pána dozvídat stále víc, až nahoru do světlých úrovní.

 

Řekl:

“Jednejte tak, jak to stojí napsáno v Poselství, tak se to celé postupně objeví před vámi. A vy budete jako vědoucí v duchu přihlížet všemu vznášení a vlnění ve Stvoření, které jde okolo vás. Tak jako se ukazuje se shora dolů spojení podle zákonů, co jsem ještě vůbec správně nevysvětlil, protože jsem nejprve musel položit základ ve Svatém Poselství, které bude později v devíti svazcích rozšířeno, jak to je vůbec nádherné.

 

Tu si ještě člověk nemůže udělat žádnou představu, neboť je to tak těžké pomoci lidskému duchu z tohoto chaosu a zbloudění. Proto mi vůbec není možné, psát o mnohém vyšším. V oběhu je mnoho od autorů, kteří jenom fantazírují a jenom zcela zřídka se najdou zrnka pravdy. Náznaky, které ještě tu a tam udělám, mají napomoci duchu, který má potřebnou bdělost, k přemýšlení.

Vy pane Wagnere, budete z tohoto sděleného ještě mnohé sepisovat, ačkoliv by to nebyla Vaše úloha a Vaše věc, ale tak mnozí selžou, že podle Vašeho druhu budete ještě mnohé chtít dát, jak vás znám, k dispozici. Dávejte dobře pozor na sebe, abyste ten luk nepřepnul, abyste dal k poslednímu to poslední, co jsem Vám obzvlášť dal, to byste měl uchovat jenom pro Váš vzestup. Dávejte jenom tolik, kolik můžete, ale jenom těm, kteří jsou stejného druhu jako Vy. Ti ostatní nejsou toho hodni. Váš druh jim bude tak velmi blízký, že pro sebe pozemsky všechno obdržíte, co potřebujete k životu. Mějte jenom velkou vnitřní důvěru a zůstaňte takovým, jaký jste. Vyrovnání, spojování záření - proudění Vás postaví na ten stupeň, kam patříte. Nyní jsme ve Schweizerhofu. Mnohé se časem bude dít. Vám to už bylo ukázáno.”

 

Tak jsem se dozvěděl, že Pán věděl o tom, co mi bylo ukázáno. Proto s ním mohu mluvit. Slečna Irmingard byla velmi rezervovaná, bylo vidět velký odstup, ale vždy věcná.

Málo jsem s ní přišel do styku. Připadalo mi, jako by se u paní změnila celá podstata. Pán tomu rozuměl a pomáhal nám, hlavně mně, abych to pochopil, abych překlenul nervozitu paní Marie.Jinak bych byl odtud odešel.

Těžkosti ve Schweizerhofu se denně nakupovaly. Gestapo chodilo každým okamžikem a chtělo Pána vyslýchat, a jak zle mluvili a dělali, aby z Pána něco dostali! Nikdy jsem se neukazoval, i když přišla návštěva. Ajax musel okamžitě pryč, neboť by byl jinak nebezpečný. Člověk musel být na pozoru. Výslech Pána dělal nervózním, to neměl mít ani tady v Kipsdorfu klid?

 

To bylo to nejtěžší pro našeho Pána. Tito nositelé kříže byli tak nízcí! Jednoduše hrozné! Pán Giesecke měl vedle Schweizerhofu své sídlo, statek, kde dohodl se správcem: “Pan Wagner k vám bude často chodit, a bude vám pomáhat pracovat.” Tomuto správci to bylo obzvlášť vítané, neboť ten statek tak - tak stihl.

 

Jednoho dne křičel přes plot.

“Pane Wagnere, co je s tou pomocí? Jste tu už dlouho a vůbec se neukážete při práci! Odpoledne vás velmi nutně budu potřebovat! Od zítřka každý den od 6.00 ráno!”

 

Správce byl zcela nečistý, hrubý nacista. Potom jsem se musel přívětivě zeptat:

 

“Prosím, proč mi chcete přidělovat práci?”

“Neřekl vám to pan Giesecke?”

“Ne, dal mi pouze na srozuměnou, že když mě budete nutně potřebovat, mám vám pomoci.”

“No”, řekl, “to si zítra hned vyjasníme.”

“Ano, prosím, pane Erdmanne.”

 

Tak se jmenoval správce. Nato jsem šel do domu a vyprávěl jsem to Pánovi, paní Marii a slečně Irmingard. Paní Maria byla velmi rozčílená! Pán jenom řekl:

“To se musí vysvětlit.”

Ale pan Giesecke to otočil, jakoby správce, pan Erdmann jenom tak mluvil. Já mám ve Schweizerhofu stejně hodně práce, především si musím hledat místo ve svém oboru, musím přece také něco vydělávat! Pan Giesecke se jenom točil okolo toho, co mi slíbil, že mi dá. Pán to zcela prohlédl. No, jaký pan Giesecke byl, z toho Pán nebyl moudrý, byla to jenom výmluva.

Tu jednoduše Pán řekl:

“Až budete mít pracovní místo, bude to vyřízeno.”

 

Toho samého dne jsem šel za jedním mistrem, který mě rád zaměstnal. Od té doby mi šel pan Giesecke zcela z cesty. Pan Bauer tomu porozuměl, když jsem mu vysvětlil, že musím také něco vydělávat, právě proto, že pan Giesecke nedržel svůj slib.

Ale pan Bauer se na mě jenom tak podíval, nehodila se mu ta představa, když jeho zaměstnavatel nedrží slovo. Abych to krátce popsal, došlo k tomu, že jak pan Bauer stál u plotu, vycházela z domu právě paní Maria. Pan Bauer se nedokázal udržet a oslovil hrubě a hloupě paní Marii. Paní Maria byla také pobouřena! Tak dal jeden, jedno slovo druhému. Paní Maria mu to vrátila, že se nestačil divit.

 

“Tak”, řekl pan Bauer, “teď je toho už dost! Pan Giesecke musí sem!”

 

A po dvou a půl týdnech jsem dostal povolání k armádě. To byla odpověď na ostrý rozhovor paní Marie s tímto pánem Bauerem!

 

Pán se tímto stal ještě tišším a řekl k povolání tato slova:

“To nám ještě scházelo!”

 

Velmi mě to bolelo,už jak pan Bauer řekl paní Marii:

“No, jenom počkejte! To bude brzy.”

Pán projednal s paní Marií velmi důkladně tento případu, ale kdyby se bývala uměla trochu lépe ovládat!

Ale tu už nic nepomůže. Tak to šlo neodvratně dále, o čemž nechci psát.

 

Schweizerhof ležel ještě vysoko, takže se dolů do vesnice muselo jít 14 minut, neboť často přišly dráhou balíky, které se musely odnést nahoru, anebo musely být vyvezeny pomocí vozíku.

Na Pána ještě zůstalo zcela málo spojení, sice zřídka, neboť na sebe neměl vázat žádné kontakty. Ale přese mne by byly možné mnohé kontakty, protože moje cesta vedla 20 minut podél lesa, a tímto způsobem by bylo lehké podporovat Pána, alespoň finančně! Důvěra, cítění mělo být použito. To zcela chybělo.

Pán, s hlubokým pohledem na mne, mi někdy říkal :

“Vy pane Wagnere, vy plníte svou cestu, dáváte dokonce ještě to málo co vyděláváte pro mnohé výdaje jako poštu, dráhu a vše, co je nutné. Vím také, že zadržujete menší účty a platíte je. Kde jsou ti praví nositelé kříže! Bytostní činí vše, to je zařízeno, aby mi ulehčili cestu, ale zcela bez lidí to přece nejde. Proto slíbili!”

 

Dva roky to tak šlo neustále. Kolosální tlak panoval v domě. Ano, denně se zesiloval. Pán trpěl neuvěřitelně.

Jak často jsem směl k Pánovi, kde mi vyprávěl o tom, co nikdo netušil, jak je to ve hmotném vedeno, zářivě hezky.

Pán mluvil:

“Žel tomu lidé nerozumí! A já jim nemohu pomoci, protože oni nechtějí. Jak dlouho to ještě tak půjde, to nemohu říct! Potom je konec na Ephesu! Tak trpím, jako můj bratr Ježíš.”

Přitom se na mě Pán tak podíval, že jsem se začal strachovat. Ale Pán to zpozoroval a dodal:

“Vy jste pane Wagnere udělal vše. Zůstaňte mi alespoň Vy věrný.”

 

A zase, jak již často, přišlo gestapo. Všichni jsme se ulekli, neboť to již viselo ve vzduchu, že bude Pán odvezen do koncentračního tábora. Ale viděli, že Pán byl na tom velice špatně, hlavně zdravotně.

Často přišel Pán s láhví vína pod paží a říkal:

“Milá rodino Wagnerova, přinesl jsem vám dobrou láhev vína, kterého se musíte dnes napít, protože dobře chutná.”

Přirozeně jsme z toho měli radost, ale pokaždé mě velmi bolelo, neboť jsem toto vše přál Pánovi samotnému, proto jsem mu řekl :

“Prosím Pane, neodvažujeme se toto přijmout.” “Ano, to musíte, my máme také ještě pro nás.”

Pán nám chtěl jenom pomoct, což bylo velmi dobře vidět. Chtěl nás vést velmi jemně. Dámy byly zaměstnány něčím jiným. U nás to denně šlo až do 23,00 hod., potom do postele, a v 5,00 vstávat!

Ano, často ještě dříve.

 

Velká doga byl hezký pes, báječné zvíře, s kterým se musel jít už brzy ráno ven. Také jsem musel jít brzy do práce. Byl jsem pod neustálým tlakem. Doga byla sice ještě štěně, ale velmi nebezpečné, ale již jsem věděl, kam s ním mohu jít.

 

Mé dítě, Edith, přišlo do rodiny Vollmannových do Rosenheimu, protože paní Maria byla tak nervózní, že dítě, které jinak bylo velmi hodné, muselo pryč a aby moje paní měla ještě více času na tak mnohou práci.

Zase jsem směl k Pánovi do jeho pracovny, kde leželo na stole mnoho otevřených přednášek.

Pán mluvil tak důkladně, vyprávěl mi o vztahu celého stvoření, jak to přijde, o běhu všech věcí, o nád­herné zákonitosti, o výstavbě a jejím zachování. Dal důkazy pro pozdější dobu, jak bude možné leh­čeji rozeznat ve hmotnosti vedení se shora.

Vše hluboce přehlížející, jak bytostní pracují a jak se již více nestarají o lidské chtění a věci.

Neboť nyní panuje Svatá Vůle zcela sama.

 

“Dávejte na to pozor. Tak uvidíte sám, že to všechno ve světě jde jinak. V těch devíti svazcích měl bych to všechno napsat.”

 

Velký je Pán, moudrý a vznešený, Imanuel, Duch Boží, který chtěl tuto hezkou zemi zachránit! Zakotvil naposledy Světlo ve hmotnosti.

V případě, že by Pán odešel předčasně, existuje jenom ještě jedna záchrana pro těch málo dobrých, kteří však selháním kvasu, vysokých povolaných, kteří jim vzali a nedali možnost najít světlou cestu, opětovná inkarnace do výše ležící světové části, kde se lidstvo lépe vyvinulo, a proto stojí výše.

Neboť Láska nejvyššího nenechá nikoho padnout, který opravdu chce, proto ta cesta, která je ještě možná, jestliže o to usilujete v čisté modlitbě. Blaze jim!

Bylo 7 světových částí, potom je ještě 5, které jsou světlejší než my. Přirozeně, že ve světovém dění nenastal klid.. Jde to stále dále a stále se staví. S tímto světem to jde velmi rychle dolů a soud již nikdy neskončí. Musíme to vidět, ale jenom s těmi málo, kteří jsou bdělí. Znamení se stále častěji objevují.

 

Opět řekl Pán:

“Pane Wagnere, měl bych něco zcela zvláštního v úmyslu (bylo to 11. srpna 1940). Chtěl bych s Vámi a Vaší paní již zítra podniknout cestu do Bischofswerdy, do mého rodného města, přes Drážďany a potom okruhem zase domů. Ale jenom, když budete chtít. Tento den může práce počkat.”

 

Přirozeně jsme byli oba dva potěšeni, zvláště když jsme byli pozváni Pánem.

“Tedy hned zítra ráno! Odjezd v 5,00 vlakem! Vyjdeme ve 4,40 hod. dolů.

 

Moje žena připravila Pánovi jeho snídani a šlo se dolů.

“Domů přijedeme až v 11,00 hod. v noci.

Byli jsme s tím srozuměni.

Pán řekl:

“Vím vše, dámám se to nelíbí.”

Ale Pán nyní řekl:

“Chceme nyní na vše zapomenout! Chci vám udělat radost, která pro vás bude celým životem, ano celým bytím, pro vaši upřímnou snahu a to mi dělá radost. Ale ještě více mě těší, že si nikdy nestěžujete a vždycky jste odvážní, nikdy nejste zamračeni. Máte odvahu ke službě.”

 

Pán nám dal ve vlaku na srozuměnou, že je to poslední možnost, kdy můžeme být Pánovi sami tak nablízku. Pán nám vyprávěl mnoho ze svého života. Z Kipsdorfu do Drážďan jsme jeli vlakem, potom autobusem do Bischofswerdy.

Po celou cestu nám Pán mnoho vyprávěl! Také mnoho pěkného bylo v jeho životě! Pán byl tak otevřený, jako ještě nikdy. Ještě jednou se těšil, že může podniknout tuto cestu a říkal:

“Konečně zcela sám s rodinou Wagnerových.”

Dal nám mnoho ve spojení s Výšinami, jak jinak nemusel dát nikomu. Byli jsme obzvlášť otevřeni a děkovali jsme. Já jsem osobně rozpoznal hlubokou vážnost situace. Vyzařování Pána bylo tak velké, mohutné a tak příjemné, blahodárné, že jsme se ve vší pokoře sklonili před Svatou vůlí Pána. Pán položil ruku na naše ramena a řekl zcela vážně, ale přece láskyplně záříc :

 

“Zůstaňte mi alespoň Vy věrní, potom vás jednou budu moci vzíti k sobě nahoru. ”

 

Sotva jsem mohl dýchat, tak silně jsem vyciťoval Svatou Sílu. Ale On současně řekl ve svém pohledu, že nás brzy opustí. Neodvažoval jsem se to před ním vyslovit nebo se ho zeptat.

 

“Radujte se”, řekl, “je to ta jediná cesta!”

Bylo mi docela jinak, ale zase lehčeji, když se na mě a také na moji ženu tak laskavě podíval.

 

Pán mi ještě jednou zcela sám řekl:

“Nemusíte mi to říkat nebo se mne ptát. Je to od vás hezké. Proto jsem Vám dal již o všem vědět. Ještě jednou to uchovejte zcela pro sebe do té doby, než přijde čas, kdy budete moci mluvit. Lidstvo tomu nechce věřit, co jsem všechno již řekl, jak se mají chovat v soudu , i když již opustí zemi, na co mají a musí především dbát, aby mohli být zařazeni na onom světě jako potřebné články. Člověku musí být na této zemi již jasno, co chce vlastně dělat, co vnitřně chce a s jakou láskou to chce činit, co v něm spočívá.”

 

O projevech záření, obou dámách, o svaté nádobě paní Marie - Božské Lásce, a slečně Irmingard - Čistotě ve spojení s vyvinutým lidským duchem, čímž může Božská Láska působit na zemi, sám Pán jako část záření Imanuele v Bernhardtovi. Jak k tomu vlastně došlo, je zcela přirozené.

 

“Jak k tomu došlo, nemohu dnes lidem ještě říct. Bdělí lidé musí na to přijít dokonce sami, když na to dbají, co v daných slovech stojí, neboť jsem dal dost naznačení. Svaté Poselství má být dalece rozšířeno, z každého slova mají být napsány přednášky a celé knihy, dokonce i kresby.“

 

Tak stojí Imanuel na zemi v hluboké hmotnosti a působí a soudí ve jménu svého Otce. Maria je s Irmingard sjednocena v Pánovi, kdy Maria, zlatá Růže, Láska, duchovně svléká ze sebe kabát a vchází do Svaté bezbytostnosti Věčného Boha. Mnohé Pán vyprávěl. Dal nám mnohé vědět, vše jsem si mohl zapamatovat a doma jsem vše ihned sepsal. Žel, moje paní všemu nerozuměla. Já jsem byl naopak tak naplněn a pokusil jsem se to vysoké pochopit. Také, protože se lidé neodvažují Svaté Slovo rozebírat, ačkoliv by měli citem, mluvil Pán:

 

“Bůh, Pán dal přece každému to nutné, svobodnou vůli, kde ta zůstává? Selhání, kam se člověk podívá!”

 

O cestě do Bischofswerdy budu zcela přesně vyprávět, byla velmi nádherná.

Ve Schweizerhofu říkal Pán mimo jiné, že by chtěl již zítra schovat napsané části, především před nacisty, na které však nikdy nenadával.

 

“Vy pane Wagnere již najdete místo!”

A že najdu! Když jsem vyšel z pracovny, bylo mi ukázáno místo, které jsem ukázal Pánovi:

Pán řekl:

“Tak tedy zítra.”

 

Obrazy stvoření přišly také na řadu, o kterých bylo naléhavě hovořeno, které vy potom, jak říkal Pán, později hezky dokončíte. Všechno bude dáno pro službu lidem, k probuzení.

Bylo toho ještě mnoho k sepsání, také jsem měl ještě udělat řidičský průkaz, je to vždycky praktické! Také mluvil Pán o pozdější době, že to ještě budu mít velmi těžké.

 

“Mnoho Vám budou lidé závidět, že smíte být se mnou. Jednoho dne budete muset na delší dobu opustit Horu, ale budete sloužit dál.”

 

Mluvil také o tom, že zlatý kříž mi nikdy nikdo nesmí vzít, neboť ten mne s Ním spojuje.

To se nesmí nikdo odvážit, nebo za to těžce zaplatí. Bylo ještě mnoho nepříjemností, o kterých nechci vyprávět, tak byly zničující! Ano, Pán to měl neuvěřitelně těžké! Všechno na něj padalo! Svatý tlak shůry se stále zesiloval.

Paprsek, který vycházel z Imanuele do hmoty, se stále více stahoval zpátky. Často se mi zdálo, jako by Pán visel stále na tenčím hedvábném vlákně. Pán mi to již vyprávěl, takže jsem tomu mohl

rozumět. Ano, také jsem tomu rozuměl. Někdy v Pánovi vyvolali hloupí, nic nechápající lidé velký hněv a Pán byl zase velmi zklamán. Často, když jsem směl k Němu, jsem měl dojem, že Pána vůbec nejde poznat. Zdálo se mi, jako by zářila celá Jeho postava. Vypadal vážně, na první pohled jako by zde již vůbec nebyl.

 

Mluvil:

“Růže a Lilie jsou ve mně spojeny, nádherná cesta nahoru vlevo a vpravo lemovaná anděly, blahodárně mi to proudí vstříc, jako bych směl již být vzat zpět.

Svatá Síla ke mně proudí s výšenou mírou a spojuje mě s Bohem Otcem, Pravěčným, Všemohoucím. Země bude zahalena Prasílou, planoucí Světlo pohasne.”

 

Pán byl často velmi unaven, ačkoliv mluvil jenom budujíc, protože Svaté Světlo nic jiného neumí a nezná. Rozklad je Světlu cizí. Existuje pouze rozklad podle zákona. Pán se připravoval na veliké zde na zemi, co má a musí působit převratně.

Žel, je již příliš pozdě. Kdyby to byli lidé pochopili, bylo všechno úplně jinak! Každý to měl pochopit! Bylo mi zcela jinak, když tak mluvil. Nevěděl jsem si rady. Ajax stál vedle Pána bděle a pozoroval Ho.

 

Někdy Pán říkal:

“Nemohu ani vyslovit, jak to bude v budoucnosti.”

 

Když jsem ukázal Pánovi úkryt na cenné spisy, dal mi Pán jeden svazek. Byl asi 5 cm silný, který jsem vzal a položil jsem jej pod jeden trám na střeše, hned u prvního schodu na střechu, kde bylo trámoví špičatým výklenkem spojeno. Ze střechy se tam dalo velmi špatně dostat, neboť se muselo plazit po břiše.

 

Ze schodů, kde jsem na straně uvolnil prkno prvního schodu, jsem do skrýše pod trám položil svazek, přičemž jsem si svítil baterkou. Ukázal jsem to Pánovi.

“Tak je to dobře”, řekl.

Pán také vyprávěl o světlém Hradu na Hoře, jak pěkné by to bylo, jak bylo vše pro to promyšleno. Bytostní by nás oba vedli báječným způsobem.

 

“Vaše paní se měla starat o květiny, protože má na to již ruce. Vy Pane Wagnere byste odevzdal chlapeckou školu, zato byste fungoval v uniformě jako první chrámový ochránce se zlatým křížem s kamenem, barvy, která se pro Vaše celé bytí hodí. Pouze v pozemském se vše změnilo, ale ne v duchovním. O tom se všechno dozvíte, a v pokoře upřete pohled vzhůru s radostným poznáním, proč jste se tak snažil.“

 

O paní Marii řekl Pán, že je nyní velmi těžké jí porozumět, neví už více kudy kam, všechno by musela být láska.

“Často to jde až příliš daleko, proč, to víte. Již od roku 1936. Její jednání by muselo být moudré.

Ale vy, paní Wagnerová, musíte jenom vydržeti, brzy se to změní, potom bude všechno dobré.”

 

Moje žena měla slzy v očích, neboť pro ní nebylo lehké, snést toto zacházení, které bylo často nehezké. Ale a zase ale, všechno se snášelo na Pána!

Paní Maria a slečna Irmingard byly velmi nervózní, což je pochopitelné.

Pán k tomu dal vysvětlení a náznaky, jak to půjde dál.

 

 

 

 ***

 

 

Nyní cesta do Bischofswerdy.

 

 

Poslední cesta Pána do rodného města Bischofswerdy

 

 

V pět hodin ráno vyšel Pán z domu. Již jsme na Něho čekali. Společně jsme sešli s Pánem dolů na nádraží do Kipsdorfu, odkud jsme jeli vlakem do Drážďan. V Drážďanech se jelo dále do rodného města Pána. Během cesty začalo pršet, ale již brzy začalo vykukovat zase slunce. V blízkosti Bischofswerdy se nacházely hezké aleje, které působily nádherně. Když jsme dojeli do Bischofswerdy, rozprostřelo se před námi malé, čisté městečko, které působilo velmi dobrým a udržovaným dojmem.

Silnice a uličky byly čistě zametené.

 Pán řekl: “Zde bylo vždycky čisto”.

Dali jsme se na cestu, přímo dolů, okolo hrnčířské továrny, o které psal Pán ve Svatém Poselství.

Šli jsme k oknu a dívali se dovnitř, jak zde dva hrnčíři pomocí palce a prstů právě formují. Naše nosy jsme tlačili na sklo, abychom mohli co nejlépe vidět dovnitř. Srdečně jsme se smáli, také ti dva hrnčíři se smáli této návštěvě, neboť na to zcela jistě nebyli zvyklí.

Pán nám mimo jiné řekl:

“Po sociální stránce se zde nedostali kupředu, je to zcela zastaralá metoda.”

Kynuli jsme hrnčířům s díkem na pozdrav.

 

Kousek dále jsme šli okolo kostela, kde Pán nám chtěl něco ukázat a tak jsme zcela tiše vstoupili dovnitř. Kostel byl jednoduchý, pěkný, postavený velice zajímavě. Šli jsme dále skoro až k oltáři, kde ve středu leží zelená přikrývka. Tato přikrývka měla přesně stejnou barvu jako vlajka Grálu, a na něm byl vyšit zlatý kříž Grálu. Působilo to nádherně, tak půvabně. V tomto evangelickém kostele byl Pán pokřtěn.

 

Přirozeně jsme se rozhlédli kolem sebe. Velice potichu!

Pán řekl opatrně a klidně:

“Je to zde velmi hezké. Vůbec se to tady nezměnilo.”

Potichu jsme se krátce pomodlili a opustili místnost. Na mne to velice zapůsobilo. Pán zde byl pokřtěn! Až jsme byli venku, vyprávěl nám Pán, že měl v tomto kostele mnohé pěkné prožitky, především pozemsky se tu dostal kupředu.

 

Po několika ulicích jsme došli k hostinci a palírně, která patřila jeho rodičům.

Žel, nápisy nebylo možné již přečíst, neboť dům po několika letech velmi utrpěl. Především dům nebyl již obydlen, jak bylo možné vidět. Za ním stál malý domeček, který rovněž patřil jeho rodičům. Pán ukázal na malé okýnko v 1. patře, které mělo rozměry jenom 60-80 cm. Za tímto oknem psal Pán, převážně Poselství - u svíčky! Skoro se tomu nedá uvěřit!

Na chvíli zůstal stát, a zdálo se, jako by tento čas chtěl nechat přejít před jeho duchovníma očima.

Pán byl v této minutě velice smutný. Netrvalo to dlouho a už byl zase veselý. Nedaleko se nacházelo místo, které mu za jeho času učení sloužilo jako pracovní místo. Ano, ukázal nám dokonce okno, pod kterým stál jeho pracovní stůl, kde se učil obchodníkem.

Průběžně Pán vyprávěl, jak to tehdy bylo. Vyprávěl nám, co se všechno odehrálo během čtyř let jeho učení. Mnoho se mohl naučit. A mnoho směl uvidět a uslyšet.

 

A pak jsme šli dál, kolem míst, k nimž se vázaly Pánovy vzpomínky. Z města jsme šli do lesa a potom na hezkou louku s mnoha květinami všeho druhu. Dostali jsme se na polní cestu. Pán zůstal stát, aby se mohl rozhlédnout a radoval se! Ten pohled byl tak hezký, kolem dokola byl obklopen lesem. Opět cesta vedla do lesa, kde nám Pán chtěl ukázat to nejhezčí, o čemž nám již za jízdy vyprávěl.

Najednou se Pán zastavil a tázal se:

“Líbí se vám to?”

“Ano, velmi”, odpověděli jsme.

Byli jsme hluboce dojati tím pěkným lesem. Takové hezké lesy u nás v Tyrolsku nemáme.

A mimo jiné jsme jindy neměli příležitost dostat se do hezkého světa. Proto nám všechno ukázané připadalo nádherné a také proto, že nás vedl Pán.

 

Vždy zase píši “my” a zase “my”, tímto však nikdy nemyslím, že my patříme k Pánovi, neboť to tak není. To nám bylo stále jasné, směli jsme být s Pánem a v pokoře jsme se skláněli.

Toto jsem jednou řekl Pánovi, na což mi odpověděl:

“Už je to dobré pane Wagnere, já vím jak to myslíte!”

 

Beze slov jsme urazili další kus cesty lesem a najednou se mi zdálo, jako by se Pán vznášel, tak majestátně na mě působil, ano jako by z něho spadlo veškeré břímě. Vypadal tak čerstvě a radostně, tak zotaven!

Je pro mě obtížné, vložit své cítění do slov. Pomalá chůze Mu dělala dobře.

Pán řekl radostně:

“Dnes budeme prožívat jenom to hezké. Já Vám ukáži, co sami smíte a máte prožít.”

 

Po několika minutách vedla hezká měkká cesta do lesního průseku, který byl nádherně porostlý zelení. Tak světlý a zelený trávník, jako by byl jenom z nejhezčích koberců. S Pánem jsme z toho měli radost. Tento lesní průsek se táhl přímo daleko dozadu, a stával se stále užším. Tu jsem najednou zpozoroval, že zde bylo vidět modré záření, které na mě působilo tak nevyslovitelně blaženým dojmem. To samé zpozorovala moje žena, až do mne trochu šťouchla, beze slov, jako by to také zpozorovala. Pán byl zcela potichu. Velmi se radoval! Toto záření mu dělalo obzvlášť dobře!

 

Ale šli jsme ještě dále, plni očekávání, když se Pán na nás slavnostně podíval. Tato nádherná postava mi připadala hluboce zářící! Díval se na nás pevně, ale současně s takovou láskou, která mnou celým pronikla. V tomto okamžiku jsem se neodvážil ani dýchat. Z daleka přicházelo toto záření. Jak dlouho trval tento moment, nemohu říci. Pro mne, jako pro lidského ducha, toho bylo příliš mnoho.

 

Naše oči zářily a plakaly.

Nebyl jsem schopen vyřknout slovo.

Pán se usmál a řekl:

“Zpozorovali jste to? To je blahodárné proudění záření z výšin, které máte přijmout, abyste získali ponětí o tom, jak nádherné je to ve vysokých úrovních! Co všechno můj Otec dal duchům z velké lásky! Toto hezké záření přichází se shora ve spojení s touto horninou, kterou tento kousek země chová uvnitř. Proto jsem zde byl inkarnován. Světlý pozdrav z mé Světlé vlasti mi dal Bůh Otec, Věčný pramen a Dárce života! Směli jste se na tom podílet pro vaši opravdovou snahu, která Vás jednou ponese do Světlých výšin.”

 

Toto modré záření svítilo v mnoha barvách. Pán byl velice uchvácen a radoval se. Také měl radost z toho, že jsme byli tak otevření, neboť jsme to vzali jako děti a ohromně jsme se radovali. Tyto okamžiky nedovedu vůbec zpětně vyjádřit, tak jedinečně a mohutně všechno působilo.Tak se stalo, že nám Pán ještě mnoho vyprávěl. Dal nám výňatky se shora z duchovního, ale také z pozemského.

Pán mluvil:

“Jenom tak má a musí lidský duch růst, když se chce dostat do Světlých výšin. Každý musí proto dbát na svůj správný postoj, aby mohl být veden.”

Bylo to pro nás to nejhezčí, co nám Pán umožnil v této velké naději.

 

Pán opět mluvil:

“To hezké záření jsem vám chtěl obzvlášť ukázat, abyste to směli prožít. To byl vlastně hlavní důvod naší cesty, abych ukázal Wagnerovým, co žádnému jinému nebude umožněno. Má to být pozdrav z ráje. Já sám se pokaždé raduji, když na to jenom myslím. Je to pozdrav s výšin, který mě v tichosti spojuje a táhne nahoru k opětnému sjednocení.”

 

Poté se Pán stal velmi tichým. Chovali jsme se zcela klidně, když tak mluvil. Také jsme mezitím nikdy nemluvili, neboť náš Pán měl velkou touhu, kterou si lidský duch nemůže představit. To nám bylo úplně jasné. Pán mi také jednou řekl, že se k němu dobře hodíme, protože se snažíme, abychom mu dobře porozuměli, neboť podívejme se na to opravdově, kdo si může dovolit, pochopit Pána?

 

V každém případě jsme se snažili a to dělalo Pánovi dobře. Proto mě již v r. 1936 povolával slovy:

“V případě, že to jednou dojde tak daleko, přijedete zase ke mně.”

Těšil jsem se!

Často mluvil Pán:

“Jenom se podívejte, jak nádherné by to na této pěkné zemi mohlo být. Já jsem přišel sem dolů, abych vám mohl pomoci! Mnoho, mnoho bych mohl dáti, abych dovedl lidského ducha nahoru do Světlých výšin, kam jednou po jeho putování patří a kde může prožívat věčnou radost, tak jak to určil Bůh.

Lidé, snažte se, přezkoušejte se důkladně, jenom poctivé chtění se musí stát činem, ať máte možnost dostat se vzhůru! Boží záření by vše probudilo k rozkvětu, kdyby to člověk vzal vážně!”

 

Také nám Pán velmi často vyprávěl, jak my to nádherné zařízení, cítění, potřebujeme, neboť když mluví cítění, musí rozum najednou poslechnout a říci: “ano udělám to hned!” Nebo: “napíši si to, abych to nezapomněl!” Nebo říká cítění: “udělej to, nezmeškej to, nebuď nedbalý!” Více nemohl Pán lidstvu dát nebo pomoci. Při tom nemohl Pán pomoci. To musí vyjít z lidského ducha samotného.

Neboť to selhání leží v rozumu. Zde leží tzv. dědičný hřích. To je také příčinou pro velké selhání. V tom leží A a O. Jenom tak mohlo být vytvořeno spojení ze Světla, do pozemského skrz cítění přes rozum. Tak vzniká normální světlá cesta, která by vedla a udržovala vše čisté a pěkné.

 

Pán měl ve své aktovce čokoládu, kterou nám často dával.

 

Řekl:

Dáme si zase čokoládu, to dělá dobře!”

 Už když Pán vycházel z domu v Kipsdorfu, chtěl jsem mu vzít aktovku, ale Pán to odmítl a řekl přívětivým hlasem:

“Aktovku ponesu celou cestu sám.”

Když Pán opustil ten hezký lesní průsek, ještě jednou se otočil a podíval se do toho nádherného modrého záření.

Zdálo se, jako by řekl, na shledanou, jako by někomu zamával, koho jsme neviděli. Vše v nás vyvolávalo radost. Pán byl tak šťasten, tak uvolněn, chybí mi k tomu slova, abych to napsal a opět vyjádřil. Při zpáteční cestě Pán opět hovořil o blahodárném světlém záření.

 

“To věřím, že se Vám to líbilo! To jsem Vám chtěl ukázat, abyste to směli prožít. Část s výšin!”

 

Pán vyprávěl ještě něco pěkného ze svého dětství, co mu udělalo velkou radost. Jako chlapec chodil často na procházku s jednou starou paní. Tuto ženu měl velmi rád. Jak jsem vyrozuměl, musela mít vysoké duchovní vedení! Možná, že to bylo Pánovi ukázáno jenom duchovně. Pán to vyprávěl tak, jako by to bylo včera! V každém případě to bylo pro Pána obzvlášť určeno. Pán měl tuto dámu rád proto, protože tak hezky mluvila a duchovně všechno znala až po nejvyšší úrovně, až k Prakrálovně! To Pána zajímalo nejvíc. Nikdy nebyl tímto poslechem nasycen. Také láska ke zvířatům v něm byla prostřednictvím této paní ještě více probuzena! Naši tiší, němí přátelé, kteří jsou tak přirození, tak jak je stvořil Nejvyšší, kteří jsou lidem nevyslovitelně věrní, nezměnitelně! Tak ta moudrá žena, která měla docela bílé vlasy, vyprávěla také o nádherném záření, které zasahuje se shora na tuto pěknou zemi a proudí nezměnitelně, jako krevní oběh k srdci. Ukázala mu vývoj celého stvoření. Pán často mluvil o této moudré ženě.

Také vyprávěl o tom, že jeho otázky, které jí kladl, odpovídala s velkým pochopením. Tak se stalo, že získal a měl jiný postoj jako druzí.

 

Již jako mladému člověku mu bylo úplně jasné, že se na všechno musí dívat jinýma očima. Tato moudrá žena z toho měla velkou radost, když jí kladl takové duchovní otázky.

Tak se stalo, že Pán byl již brzy na mnohé připraven, mnohostranně, takže byla jeho touha s každým dnem větší. Ano, takto již jako malý chlapec pochopitelně získal touhu po svém domově a přece již tehdy věděl, že jeho místo bude po dlouhou dobu na této zemi. Pro něj platilo jenom: učení, přijímání a pozorování. Okolí bylo pro něj hezké, ale ještě hezčí jsou úrovně v nebi, odkud všechno pochází!

Opět se Pán usmíval, byl spokojen, když vyprávěl.

Nám vyhrkly slzy, protože Pán vypadal tak šťastně. Stále znovu musím psát: Když se vezme v úvahu, že jsme se od toho Nejvyššího směli tolik dovědět, což je prakticky určeno jenom těm nejvyšším vyvinutým, můžete si představit, jak jsme se my malí lidé asi cítili. Ano, nejraději bychom se někam schovali. Pán nás zahrnoval dary.

 

Když jsme opustili les, řekl Pán:

“Ještě vám ukáži něco pěkného, co mě vždycky potěší.”

Byl to malý hezký rybník, ve kterém se prohánělo mnoho malých zvířat, jako kachen a jiných vodních živočichů. Byl zde čilý pohyb. Nikdo nerušil druhého! Bylo jednoduše nádherné tomu přihlížet!

Uprostřed rybníku stál domek, který sloužil zvířatům jako přístřeší. Tam byly chráněni před deštěm a chladem, a v noci našli útočiště. Byly zde také labutě.

Řekl jsem:

“Je to div, jak je zde o milá zvířata postaráno.”

“Ano,” mínil Pán, “tak je to správné.”

Kolem rybníka bylo vidět ledňáčka, stehlíka, křivonosku, sýkorky. Okolo rybníka stály tlusté stromy, tak správně stvořené jako příbytek pro zvířata. Do domku, který vyčníval z vody asi jeden a půl metru a hezky zapadal do krajiny, bylo uděláno několik děr. To se mohlo jít dovnitř a ven a vypadalo to, jako by si zvířata spolu hrála.

Bylo to tak sváteční a míruplné, že bylo možno cítit harmonii. Lidé, kteří pečovali o tento kousek země a vše udržovali v čistotě, museli být ušlechtilí lidé. Bylo hezké se na to vše dívat. Také kolem dokola byly čistě natřené lavičky, odkud mohli obyvatelé v klidu pozorovat toto pěkné dění. Ve vodě kvetly bílé a červené lekníny a několik vrb viselo do vody.

Pán nám dal opět čokoládu, kterou jsme s díkem přijali a společně jsme jedli.

Pán řekl:

„Pěkné městečko Bischofswerda stojí na velmi pěkné žule, která báječně září, což lidé budou muset teprve objevit.“

 Obyvatelé této oblasti musí být velice čistotní, neboť vše vypadá velmi udržované, nápadně jako při velké návštěvě! Ano, to byl také On, největší návštěva světa! Ihned jsem si všiml této čistoty, když jsme vstoupili do městečka Bischofswerda.

Jak tomu mohlo být však jinak, když byl Pán zrozen do tohoto okolí! Když jsme se rozloučili s pěkným pohledem na rybník, zavedl nás Pán na vyvýšeninu k dlouhé lavičce, odkud jsme si to čisté městečko mohli prohlédnout.

Řekl jsem:

“Hezký kousek země.”

 “Kdyby takoví byli také lidé!”

Vzal jsem však tuto poznámku zpět, protože Pán řekl: “Dnes chceme poslouchat jenom to hezké.”

Výlet byl neuvěřitelně hezký a provázela ho nebeská harmonie. Pán byl tak uvolněný, jako by vše odložil, alespoň v těchto hodinách.

 

Často říkal Pán:

“Zde jsme vytaženi ze všeho zmatku, jako v jiném světě!”

Byli jsme plni prožitků, které nám daroval Pán Imanuel v takové nadměrné míře, že jsme jenom tisíckrát děkovali za tak velkou dobrotu a lásku. Pro Pána to byla poslední návštěva v Bischofswerdě.

 

Často při řeči řekl:

“Toto všechno chci rodině Wagnerů ukázat k prožití, protože mi to dělá radost!”

Při odchodu z vyvýšeniny nás Pán vedl kolem školy. Tu nám Pán vyprávěl něco milého, jak se mu dařilo ve škole, neboť jeho školní léta byla hezká. Když se dělaly zkoušky, tak se o tom ve městě mnoho mluvilo. Pán vše pozoroval v klidu. Bylo to zvykem, že otec doprovázel syna ke zkoušce, zejména, když byl velice dobrý a vážený občan.

Ale jako vždy byl velmi zdrženlivý, a proto váhal, jestli s ním má jít ke zkoušce.

Již u jeho bratra tomu tak bylo! Otec měl vždy svíravý pocit.

“Otec sice nevěděl, že ho pozoruji. Vždy dal vyhýbavou odpověď: Musím tam jít?” Nevím, jestli chlapci všechno ovládají. Raději ať jde matka. Ať se ona zesměšní, já k tomu nemám důvěru.” Protože mínil, že já jsem byl stejně chlapec, o kterém se nedalo přesně říct, jestli ano nebo ne! Ale mě to nevadilo co můj otec říkal, neboť jsem ho přesně znal.

Řekl jsem si však: “Já mu to ukážu!”

Všeobecně jsem se choval velmi tiše, trochu rezervovaně, s odstupem, protože jsem si toto všechno nechal pochopitelně důkladně projít hlavou, jací jsou opravdu lidé. Bylo to pro mne něco zvláštního, neboť s oblibou jsem psal především slohové práce. Došlo ke zkoušce, nejprve ústní. Jako vždy jsem klidně pozoroval matku. Byl jsem uvolněn, připraven.

Pán to vyprávěl tak živě, jako by se stalo včera.

 

“Při zkouškách, které byly velmi obtížné, bylo mnoho odpadlíků. Ano, říkal jsem si, byl jsem takový čilý chlapec, ať už to přijde! Tu dal zkoušející znamení a mínil, teď jsi ty na řadě, pro tebe máme jednu precizní otázku. Byla položena otázka, jednalo se o naleziště v cizině. Nechal jsem si projít odpověď hlavou a najednou jsem ze sebe dostal odpověď, ano, ještě navíc, takže se zkoušející nestačili divit.

Tu se mě zeptali: “Odkud to všechno máš? Tak dalece jsme se to neučili.”

Ale Pán se smál, protože na něco takového nebyli vůbec připraveni, to se jim na jejich učitelské dráze ještě nepřihodilo. Totéž se opakovalo při dalších zkouškách.

Když Pán ukončil svá školní léta, dostal hned vysoké místo. Tak se stalo, že byl Pán vynikajícím spolupracovníkem jisté firmy. Matka byla pyšná na svého syna, otec se oproti tomu velmi styděl.

Řekl: “Přirozeně bych byl rád šel také spolu s vámi ke zkouškám.”

 

Nejraději by se synovi omluvil, kterého tak nízce oceňoval ještě k tomu v době, kdy celé město o synovi tak dobře mluvilo. Otec se radoval se a ještě se něco přiučil. Pán byl velmi nadaný mladý muž, velmi udržovaný a dobře vypadající. Protože Pán právě vyprávěl o tom, že by člověk měl na sebe dbát, musím také vyprávět, co jednou řekla Paní Maria:

“Každého poznáme, kdo jaký je. Muž musí mít bezchybné chování, musí být čistě oblečen a účes se musí k němu hodit, musí být co možná nejkratší, v tom se pozná charakter.”

Ještě něco, co si má zapamatovat každý nositel kříže, žena nebo muž:

“Když jdete na pobožnost, měli byste si být jistí, že se posadíte rovně, ne zkrouceně, jenom tak se člověk zachvívá a může v duchu přijímat. Většina jich si usedá tak pohodlně, pozorujte to přece sami.” Pán často hovořil o pohodlnosti: “Já jsem si už déle přivykl sedět rovně, je to skutečně lepší. Ano, vždy mi to přijde na mysl, když jdu na pobožnost.”

 

Pán byl právě velmi bystrý, mladý udržovaný muž. Učitelé vyprávěli, že vždy psal velmi dobré slohové práce, které měly nádhernou skladbu.

“Ano, to spisovatelství v něm již spočívalo.”

Jeho učitelé na něj byli pyšní, ačkoliv mu to nikdy nedali najevo.

Šli jsme kousek dále, až jsme došli k milému, čistému hostinci. Tam jsme poobědvali, dobré knedlíky s telecím masem a zákusek, k tomu sklenici vína. Pán jedl velmi málo, jenom jeden knedlík. Zbytek jsem musel sníst já.

 

Pán řekl:

“Pane Wagnere, musíte všechno sníst, neboť já všechno platím! Já sám jím také doma velmi málo.

 

Pán myslel jenom na nás, cítil jsem to velmi dobře! Ale tu skleničku vína vypil náš Pán rád.

Po jídle jsme šli pod silný dub, chráněnou památku, kde naproti stála zastávka autobusu a kde jsme na lavičce strávili pěknou chvilku.

Pán nám vyprávěl ještě mnoho ze svého života, jak tomu bude v budoucnosti, o znameních a časech které nastanou a že i jiná světová tělesa se znepokojují nad osudem lidstva. Dala by se o tom napsat tlustá kniha, aby se mohlo všechno vyjádřit. Poslední minuty pod dubem se mi zdály jako celá věčnost. Skrze Pána mi Bischofswerda tolik dala, tolik mnoho vysokého duchovního vědění a k tomu ta báječná vysvětlení, vyzařování a vznešenost Pána mi zprostředkovala mohutný dojem.

V pokoře jsem z celého srdce děkoval Pánovi, že mi ve své veliké lásce tolik dal a že jsem směl tolik přijmout.

 

Ve 13,30 jsme zase odjížděli autobusem z rodného města Pána do Drážďan. Drážďany bylo také pěkné město. Krátce před zahradou, kterou nám chtěl Pán obzvlášť ukázat, jsme zastavili. Byl pěkný den, skoro bez mraků. Dalo se zde tolik pěkného vidět, také nám Pán vyprávěl o jeho cestách do světa - Marseille, Amerika, Indie, Arábie, a o mnoha městech, krajinách a vodách. Tenkrát cestování ještě nebylo tak jednoduché jako nyní. V Drážďanech nám Pán ukázal hezké stavby jako Zlatého Anděla na jedné budově a mnoho jiného. Ale Bischofswerda se mi líbila desetkrát víc. Čas rychle utíkal.

 

V sedm hodin večer jsme zase odjížděli vlakem z Drážďan směrem na Kipsdorf. Schweizerhof ležel trochu výš. Cestu z nádraží šel Pán velmi pomalu. Často, velmi často zůstal stát a otáčel se. Zpětně nám byl pěkný den ještě několikrát přidržen před očima.

 

„Já vím, řekl Pán, udělalo Vám to radost, tak jako mně, neboť Bischofswerda mě vždy úzce spojuje s mojí Světlou vlastí, ke které budu brzy přitáhnout zpět, abych mohl zářivě působit v divotvorném Stvoření, kterému můj Otec nechal vzniknout od shora až hluboko dolů, z Jeho velké Svaté Lásky, aby se nic neztratilo ze Svaté Síly, která podporuje věčný koloběh. Já jsem své splnil.

Chtěl jsem lidskému duchu ukázat světlou cestu, sepsal jsem hlavní podstatu, aby každý, který chce, mohl poznat cestu vzhůru.“

 

V noci v 11 hod. jsme dorazili do Schweizerhofu, kde obě vznešené paní již čekaly. U branky plotu jsme Pánovi z celého srdce poděkovali za radost, kterou nám udělal a prožití, které jsme směli prožít, to pěkné Světlé bytí a Pánovu radost. Opět jsme dali Pánovi slib, věrně sloužit, ať přijde cokoliv.

 

“Ano, ano, řekl Pán, to vím dobře. Dal jsem vám a nechal jsem vás nahlédnout, jak nádherné to je ve Světlých výšinách, což jste směli přijmout za Vaši opravdovou snahu, která Vás ve věrnosti jednou povede vzhůru. Ale budete muset ještě mnohé prožít ku pomoci pro ty nemnohé, i pro sebe samotné.

Buďte vděční, budu k vám všechno vysílat, mějte jenom důvěru a věrnost.

Cítění vás bude ochraňovat, jenom na to dávejte pozor! Vy pane Wagnere, když budete brát jenom z mého a nikdy nebudete mluvit za sebe, potom také nemůže nikdy ve vás vyvstati temno. S vaším manželstvím to bude tak dlouho dobré, pokud vaše žena bude usilovat ke Světlu. Dávejte na to dobrý pozor. Dnešního dne jsem vám dal věčné hodnoty a tím cestu ke Světlu. Více už nemohu! Více nemůže ještě lidský duch přijmout!”

 

Potom šel Pán do Schweizerhofu a my do malého domku vedle. Děkoval jsem v tichosti srdce z hlubokého bytí, že jsem to všechno skrze Imanuele směl prožít, že jsem byl již zde na zemi vyzdvižen vysoko nahoru v radostné službě Pánu.

 

Mnoho teď bylo k psaní. Této noci jsem si vše sepsal v bodech na papír, tak jak to řekl Pán, abych jednou mohl působit. Byl to pro mne nejhezčí den s Pánem.

 

Následujícího dne se mne Pán zeptal:

“Líbilo se vám to? Spal jste dobře? Byl ten den hezký, že?

“Ano nádherný. Ještě jednou tisícerý dík, Pane, bylo to to nejhezčí.”

“Ano, také pro mě, co jsem vám chtěl dát a co jsem vám směl ukázat.”

“Ty velké prožitky budeme vždycky nosit v sobě, Pane. Já, v každém případě.”

 

 

Řekl jsem:

“Pane, já jsem si směl této noci mnohé v bodech sepsat.

“Ha, to jsem si myslel, že to uděláte, potom jste tedy dobře nespal.”

Řekl jsem: “Přece, ale směl jsem se mnoho naučit.”

Tu se Pán usmál a řekl:

“Cit vám potom bude dále velmi pomáhat. Potom se budete moci uchopit mé ruky, abyste byl přiveden nahoru ke Světlu. Tu cestu nyní již znáte.”

 

Skoro každý den jsem směl dvakrát k Pánovi, přičemž jsme mimo jiné hovořili o pěkném výletě, o tom a onom, ale také o vysokém duchovním. Jako například o Prastvořených, jak nás Pán učil ve svém Svatém Poselství a dal nám přehled, kde se říká, že Prastvoření září silně dolů, ve hmotě se však něco stane s tímto zářením, které savě proudí zpět, zde je pociťována síla, která snad nikdy nemůže být více nalezena k doplnění, neboť věda je na špatné cestě. Dělení atomů je začátek, ostatní bylo sice zčásti již objeveno, ale spojení s bytostným chybí docela. Proto neexistuje žádné dále. I když jsou lidé tak chytří, podstata chybí. Spočívá to u stavitele hmoty, o čemž člověk nechce nic vědět, neboť k tomu chybí znalosti prazákonů. Jenom Pán by to byl mohl dát, měl to zprostředkovat, kdyby ho byli lidé, kteří k tomu byli povoláni, poslechli. Bylo by to docela jednoduché, co lidem zde na této zemi zůstane navždy tajemstvím, potom by nádherná výstavba postupovala rychle kupředu, neboť už sama Síla, která nese všechna těla ve hmotě, ano dokonce celé velké stvoření, to neví nikdo, co to je!Člověk ví odkud, ale celé to skládání by nám řekl stavitel, proto to bytostné a bytostní.

Vše nádherně působí, nádherně! Nemám o tom dále psát, protože by se dnes ukázalo jenom vědění rozumu. Pán mluvil o onom světě a dalších úrovních vývoje, tak také co každý člověk musí dělat již zde na zemi, aby mohl být, když opustí zemi, zařazen jako potřebný článek.

Každému musí být zde již jasno, k čemu má schopnosti, s jakou láskou to dělá, jak to půjde dále, protože všechno žije. Na to nechce člověk vůbec myslet, ale on musí. Také na postupy záření, na obě nádoby Marii a Irmingard, jehož postup příchodu a odchodu, cesty, jež zde již dvakrát byly a nebyly nikdy pochopeny.

Pán mluvil také dále o obrazech stvoření, kde mě upozornil na to, jaké dolů obdržím. Mnozí to chtějí vědět lépe.

 

“Ale jenom je nechejte, neboť pro Vás jenom to platí, co jsem vám již jednou psal, poklad, který máte v sobě, Vám nemůže nikdo vzít. Vaše věrnost je pevná, ať přijde cokoliv , tak také Vaše povolání, které jste ode mě obdržel, již tehdy od Abdrushina a které Vás dnes opět vedlo a muselo vést ke mě.

 

Děkujete a pokoušíte se je splnit. Kdyby to udělalo i těch 144 000, potom by to bylo jiné a na zemi by to vypadalo jinak. Těžké, velmi těžké to bude pro vás, ale vy zůstanete věrný a já budu stát vždy při Vás. Děláte mi velkou radost.

 

Časem se mnohé změní. Lidstvo jde nazpět. Magnetická síla, která se změní a poleví, bude brzy pociťována, tak jako země bude vysávána, jako krev z těla. Vodstvo prosákne, bude znečistěno, ptáci

budou padat ze vzduchu a ryby vymírat. Nahota se stále více bude ukazovat. Charakter se ztratí. Lidé ztratí stud. Nedodržuje se slovo.

Bude méně kyslíku. Znamení se ukazují víc a víc. Tak to vypadá okolo země, neboť celá jemnohmotnost je již otrávena.

 

Jednoho dne mi řekl Pán:

“Nechcete si udělat řidičskou zkoušku? Bylo by to pro vás dobré!”

To byla pro mě smrtelná rána, neuvěřitelné.

“Ano”, řekl jsem váhavě.

“Ano”, to musíte udělat pane Wagnere, ještě to budete potřebovat.”

 

Brzy jsem si zjistil, kdy budou kurzy a za 14 dní to klaplo. Vlastně to nebylo tak neuvěřitelné. Držel jsem se velmi zpátky, měl jsem velmi málo spojení, a proto jsem byl vděčný. Chtěl jsem přece Pánovi pomoct, jen jak to bylo možné. Na Schweizerhofu i v jeho okolí bylo velmi mnoho práce.

 

Věděl jsem, že za 18 dní budu povolán, což mě velmi tísnilo. Proto mi dal Pán ještě tak mnoho a také tu možnost, podniknout tu pěknou cestu do Bischofswerdy. Statkář se šklebil za plotem. Byl jsem jako vždy laskavý. Za 14 dní jsem dělal řidičskou zkoušku. Ukázalo se, že Pán měl pravdu, když před 4 týdny načal toto téma. Nyní, řekl, bych mohl přijít k pojízdné skupině nebo k sanitární službě.

“Je to o mnoho lepší než k pěchotě.”

Pán byl vlastně velmi smutný. Řekl:

“To tak ještě! Kdo bude dělat všechnu tuto práci, které je hodně? A vy musíte narukovat!”

 

Bylo toho hodně, co mi Pán musel říct, mne naučit, především spojení hmotného s bytostným a duchovním. Byl jsem velmi rád, každý den jsem směl k Pánovi, kde se o všem naléhavě diskutovalo.

Viděl jsem, co by se lidstvo muselo ještě naučit, aby vůbec uvidělo cestu, která vede ke Světlu, aby se jednou mohlo odpoutat od hmoty. Žel, to bude sotva možné na této zemi, ale pro opravdové, upřímné existuje ještě možnost, protože je ještě 5 světových částí světlejších, aby mohlo být pomoženo prosícím. Málo jich bude moci jít normální cestou, tak je již všechno otráveno. Pán mluvil také o věcech, z čehož jsem byl velmi smutný, ale on řekl:

 

“Musí to být vysloveno, vy to máte vědět, největší selhání, největší zklamání bylo selhání povolaných, nesplnění jejich slibu. Proto to bude jinak. Bůh Otec to nechá jinak běžet, protože to pro toto lidstvo na této zemi, která byla posledním zakotvením Světla, ale již byla příliš zasáhnuta temnem, je již příliš pozdě. Proto to musí jinak běžet a přijde to jinak. Ale ne růžově. Přijdou údery na údery, protože tento soud, který je Božím soudem, nikdy více na této zemi neskončí.

Rok od roku se stále více projevuje úplná nepotřebná nespolehlivost lidí. Dokonce učedníci propadají temnu, sotva že se jeden může zachránit! Tak velmi je vše otráveno! Pozorujte jejich jednání, jejich život, vymykají se Pravdě, skrývají se pod tlustý pláštík, a proto nemohou a nepotřebují více působit.

 

Ano, oni více nechtějí. Je to pro ně nepohodlné, ale Světlo nespí, nemůže spát. Zpětné působení pracuje neochvějně, proto je pro těch málo dobrých ještě otevřena cesta, když o to prosí, protože jim vyvolení nedali možnost najít světlou cestu. Vy lidé, proste o to, pak vám bude ještě umožněno, najít a dokončit cestu na vyšším světovém tělese. Budete vedeni skrze mě. Pán nenechá zahynout žádnou duši, neboť jeho láska podporuje všechny dobré, upřímné, mějte jenom důvěru!

Po svém zatčení v r. 1936 jsem mluvil k stoupencům, nositelům kříže zcela jasnou řečí, co jim bylo nejtěžší pochopit, že se Boží Láska začíná pozvolna uvolňovat od hmoty, doslova řečeno, ale neslyšel jsem žádný tón, že by se někdo zajímal o to, aby slyšel další. Tak velmi se spalo na Hoře!”

V posledních 14 dnech jsem začal tušit a to každým dnem po mém povolání více, co se ani neodvažuji vyslovit, že se s Pánem děje něco zcela velkého.

 

Mluvil zcela jinak když říkal:

 “Na vše je již příliš pozdě, odejdu brzy.”

“Prosím, jenom jeden příklad, říkal Pán:

“Pane Wagnere, dám vám ještě něco, co můžete a máte pochopit, ale jenom pro Váš vlastní vývoj. Učte se spojení hmoty s duchovním, abyste byl hotov jednou moci stoupat vzhůru v další službě pro Světlo. Udržte si svoji věrnost, potom se Vám nic nestane. Mám z Vás radost, Vy víte víc, než všichni ostatní, protože jste se snažil. Dal jsem vám k tomu nástroj.“

 

Pán také řekl:

“Žádný Boží Syn více nevstoupí na tuto zemi, protože Božská noha byla provždy vzata zpět.”

Z řečeného vyplývá, že Pán tuto zemi brzy opustí. Občas mi dal takové naznačení, které jsem vždy s úlekem vědomě přijal. Jednou jsem se odvážil zeptat, a On mi zcela vážně odpověděl:

“Není se čemu divit, jednou je Boží trpělivost u konce.”

Zastyděl jsem se, že jsem se vůbec tak ptal.

“Vy jste to už dávno musel zpozorovat,” řekl Pán .

“Ano”, řekl jsem.

“Ano”, odvětil Pán, “to je dobře.”

 

Protože mnohé věci musely být ještě prodiskutovány, dal mi to, co jsem měl nechat jen pro sebe a také mojí ženě o tom nic neříct.

“Vy víte, protože jsem vám již naznačil, že to s Vaším manželstvím půjde tak dlouho dobře, dokud Vaše žena usiluje ke Světlu.

Zařiďte si tak svůj život a jednejte chytře, neboť těch pár poctivých vyvolených to bude mít na této zemi ještě těžké, když se dostanou zde na této zemi mezi lidi, ale tyto může moje ruka uchopit vždy skrze cítění. Dal jsem Vám, pane Wagnere také spisy, které uschoval. Možná, že budou sloužit ještě k dobrému účelu.”

Pán při tom vypadal, jako by tu ani nebyl. Zase jsem se lekl. Připadal mi, jako zcela tenká slupka, průhledně svítící. Potom pokračoval:

“Žádný z nositelů kříže nehledá se mnou spojení, takže bude jednoduché, uvolnit se od hmoty.”

A zase řekl Pán:

 “Pane Wagnere, ještě bych měl něco pro Vás, za Vaši poctivou snahu a pochopení.”

A Pán se spokojeně usmíval. Byl jsem ze všeho tak zničený, jako polámaný a stěží jsem mohl něco říct.

Přede mnou stál odchod Pána.

“Ještě jste silný. Dal jsem Vám nástroj.”

Řekl jsem:

“Co potom, když nás opustí Pán, což je již zcela blízko!”

“Milý pane Wagnere, chci Vám ještě něco předat, protože vím, že Vám to udělá radost. Mne to potěší a Vás to posílí.”

Tu vzal Pán ze svého stolu svůj privátní obraz , který již dlouho visel také v domě Grálu a předal mi ho. Dlouho se na mě hluboce díval, ale s jakou láskou, s jakou dobrotou! Byl jsem velice dojat. Nestyděl jsem se.Slzy mi stékaly po tváři.

Pán řekl:

“Ano, milý pane Wagnere, já vím, že mi rozumíte, všemu,co jsem vám řekl. Tak se mi daří stejně, jako mému bratru Ježíšovi, který také než odešel, nevyslovitelně trpěl!”

 

Pán vypadal velmi projasněný. Ajax stál vedle něho jako plamen, na stráži . Rád bych padl na kolena, ale to by ten velký bytostný Ajax nesnesl, to mi dal jednou Pán na srozuměnou. Pán stál přede mnou majestátně, královsky, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Vycházely z Něho paprsky ze všech stran, byl jako soudce, přísný a požadující. Poslední dny, kdy jsem směl být ještě u Pána, ještě než jsem musel odejít, se daly sotva snést, kdy jsem přesně věděl, co vše přijde a měl jsem jednu jedinou prosbu k Nejvyššímu:

 

“Pane Bože, Tvoje spravedlnost všechno obklopuje, vládne celému stvoření, pomoz nám, těm málo, kteří Tě o to upřímně prosí. Tisícerý dík. Velebím Tě, vzdávám Ti chválu, že mohu žít v tak nádherném stvoření. A svůj slib dodržím, že budu Imanuelovi ve věrnosti sloužit.”

 

A zase poté, co si mě nechal Pán zavolat, jsem mu podal ruku. Sotva jsem mohl vyslovit slovo.

Pán řekl s velkou láskou:

“Vy přijdete zase brzy na Horu, kde je Vaše vlast. Také dávejte pozor na to, abyste byl zařazen jako řidič nákladního auta. Potom to půjde dobře.”

 

Již, když mě nechal Pán zavolat, musel jsem vypadat velmi rozrušeně. Zaklepal jsem, otevřel dveře, ve dveřích na mě skočil Ajax, ale hlas Pána ho zadržel zpátky. Ajax byl velmi neklidný:

Pán mluvil:

“Pojďte jenom dál. Zachovejte si jenom důvěru, pane Wagnere, potom půjde vše dobře. Přesvědčení Vás vždy povede k důvěře. Cítění udržujte v bdělosti. Pak budete stále u mne. Myslete na hezkou přednášku “Zející rána”. Přeji vám mnoho štěstí v prožití, k další zralosti vašeho ducha. To již víte, že se můžete vždy uchopit mojí ruky. Tak se vám nic vážného nemůže stát.”

 

Pán byl tak klidný, plný dobroty. Připadalo mi, jako by jeho postava opět svítila. Proudila z něho čistá vlna síly, plná přísnosti a nebeské lásky. Přitom jsem měl vidění, jak jedna světlá postava, paprsek spojuje nás lidi s Pánem, který byl jako plamenná koule, která se táhne vzhůru.

Doga zde stála jako hrdinná stráž, nádherně oděna, vedle svítící postavy Pána. U Pána byl cítit vždy odstup. Nikdy bych se neodvážil přijít blíže k Pánovi, neboť Pán nikdy neměl a nebude moci míti přítele, i když se choval sám tak přátelsky. On byl Pán Imanuel, Duch Boží. To musí být každému jasné. Všechno jiné je lichvářství nejvyššího stupně.

A opět mě zavolal Pán, podal mi krátce ruku na rozloučenou , přičemž se na mě hluboce podíval.

Sklonil jsem se v pokoře a měl jsem o Pána obavy. Krátce jsem se rozloučil s dámami a se svou ženou a šel jsem k zahradní brance, kde byla cesta do Schweizerhofu. U zahradní branky jsem se ještě jednou ohlédl na Pána. Pán mi ještě jednou pokynul a usmál se. Nastoupil jsem do vlaku, přičemž mi mnohé přišlo na mysl. Prosil jsem Pána, aby mi prominul, jestliže jsem něco neudělal dobře. Ale jedno jsem věděl: chtěl jsem být upřímný. U dam jsem byl malou chvíli, připadalo mi to tam studené. Chtěl jsem také vše nejlepší pro ně. Pán pro mne znamenal všechno, pozemsky a duchovně. Byl srozumitelný a vznešeného zjevu. Tak jak se to dá vycítit, vše, co přichází shůry, je moudré a spravedlivé.

 

Po dvou a půl měsících jsem mohl skutečně jít na deset dní na dovolenou, přirozeně k Pánovi. Při školení jsem se ukázal velmi dovedný, velice rychle jsem všemu porozuměl, takže jsem zkoušku absolvoval s jedním A. Potom jsem šel na 10 dní na dovolenou a zmizel jsem jako vítr. Neměl jsem žádnou příležitost napsat do Kipsdorfu, a proto se Pán z mého příjezdu obzvlášť radoval. Jako první mě pozdravila moje žena u zahradní branky, která byla vždy zamčena. Jaké haló bylo ve Schweizerhofu! Paní Maria a slečna Irmingard se radovaly. Moje dcera Edith byla u Vollmannů v Rosenheimu.

 

Mohl jsem hned k Pánovi nahoru do pracovny. Ajax stál na stráži vedle Pána a pozoroval.

Tak jsem směl opět k Pánovi. Mohl jsem mu, k velké radosti a s díkem, podat ruku. Pán byl také velmi milý a přátelský. Při podání ruky mě napadlo, jako by byl již daleko pryč. Pocítil jsem vlnu síly, ale jinak než při odchodu. Pánovi jsem sdělil jak vše proběhlo, jak jsem přišel k této dovolené.

Tu řekl Pán:

“Vypadá to, že se stanete důstojníkem.”

“Ne”, řekl jsem, “jenom to ne”.

“No, kdo ví”, odpověděl Pán.

 

Teď k Pánovi. Věděl jsem předem, jak se Pánovi daří. Ihned mi připadal tak vzdálený, že jsem se hluboce polekal. Pán se dokonce pozemsky stáhl od lidských duchů do ústraní.

Byl tak citlivý jako struna. Pán byl ve dvou a půl měsících, když jsem byl pryč, velmi týrán gestapem. Viselo to jenom na velmi tenkém hedvábném vlákně, že Pán nebyl odvezen do koncentračního tábora.

Pán mi ještě srozumitelněji vyprávěl o odchodu, že nahoře ve Světlých výšinách stojí již andělé, aby Pána, jejich Pána, směli doprovodit zpátky do Světlé říše k Svému Věčnému Otci.

Když toto Pán vyprávěl,velmi mohutně vyzařoval. Pán byl zahalen a nesen proudem tekoucího Světla. Sdělil mi ještě mnohé, jako pozdrav na rozloučenou od působících sil v celém stvoření. Mluvil zcela jinak než jindy, požadovačně, nutíce, určujíce, s výstavbou v každém druhu.

“Nyní se projeví svatý meč ve své činnosti silněji. Bude pálit v každé duši, neboť nikdo nesplnil, tak jak vás Bůh, můj Otec o to všechny prosil. Kde zůstává slib? Žít věrně dle cítění, aby byl splněn Svatý zákon ve věčném běhu a koloběhu nádherného stvoření. Já jsem splnil, nyní to má lidstvo samo uvidět dle zákona. Zpětné působení vyrovná vše ostatní. Buď bdělý a modli se, lidský duchu, aby tě zpětné působení nerozdrtilo.”

 

Pán již takto vícekrát mluvil. Bylo to řečeno pro celé lidstvo. Mnoho i ke mně mluvil. Pán byl plný nebeské dobroty, přestože trpěl neuvěřitelně, přicházel mi vstříc. Nemohu to všechno vůbec vylíčit. V těch deseti dnech se naskytly velmi často příležitosti, kdy mě Pán uviděl a zavolal.

 

 

Řekl:

“Můžete být šťasten, nikdy se Vám nestane nic vážného.”

 

Nahromadilo se hodně práce, která nebyla udělána nebo která byla odkládána. Nikdo tady nebyl, také nebylo možné sehnat žádné pracovní síly. Vrhl jsem se do práce a radoval se, že jsem mohl tak mnohou práci udělat.

Je sotva k uvěření, že se tak mnoho práce mohlo nahromadit ve dvou a půl měsících. Před 11,00 hod. večer jsem nešel ještě spát. Když to Pán zpozoroval , odešel o půl 11 hod. v noci do sklepa a s láhví vína pod paží, jak tomu bylo již dříve, řekl:

“Pane Wagnere, už si odpočiňte, bude přece již 11 hod.”

“Ano, Pane,” odpověděl jsem “prosím, mohl bych těchto dnů ještě využít, abych uklidil dřevo a uhlí.”

Také mnohé opravy se musí ještě udělat.”

Na Schweizerhofu bylo ještě mnoho oprav, tak vlastně bylo stále co dělat. Ano, tak nutný by byl řemeslník, myslel jsem si a Pán to také věděl.

Potom řekl:

„Ano, rozumím tomu, ale nyní musíte se svou ženou vypít tuto dobrou láhev vína. Udělá vám to dobře a nechte si chutnat. Já vím, že pracujete rád.”

 Pán se zase spokojeně usmíval.

Každý den jsem směl na určitou dobu k Pánovi sám do pracovny, kde opět řekl:

“Radujte se, že jste mohl a směl přijít ke mně milý pane Wagnere. Co to znamená, směti být u mne, to vám všechno bude teprve později jasné a ještě více, když budete kráčet cestu vzhůru. Teprve potom si toho bude váš duch správně vědom v prožití. Potom bude stoupat dík k Nejvyššímu a vy poznáte, jak jste se upřímně a věrně snažil a sloužil. Mír a požehnání se snesou ve velké míře na vašeho ducha a vy jásavě budete směřovat pohled vzhůru, tu velkou milost smět přijímat a splnit svatý slib. Zůstaňte jen takový, jaký jste.”

 

Děkoval jsem z celého srdce pro tak vysokou milost, která mi byla udělena.

“Ano, vy jste to udělal sám od sebe a to je správné. Vy víte, je mnoho těch, kteří tvoří, pracují co mohou, ale nemají z toho žádný zisk, protože jejich práce nežije, je jenom rozumová, bez lásky!”

 

Také řekl Pán:

“Ještě není každý den večer, mnozí se mohou ještě zachránit, když budou chtít. Ke všemu patří láska a čistota, v tom leží velikost.”

 

Dny uběhly a směl jsem zase k Pánovi. Když jsem přišel do jeho pracovny, abych se rozloučil, stál Pán přede mnou, mohutný a vznešený, Ajax vedle. Pán se na mě pronikavě přísně podíval.

Svými slovy mluvil k lidem:

“Musí to tak být, že selhání bylo a je tak velké. Svatý zákon to nechce jinak, protože lidé dávají přednost jenom pohodlnosti, nechtějí to pěkné, pravé.

 

Stvořitel musí zůstat tvrdým, a tak se stane. Já, Pán, Imanuel, jsem vyslán Vůlí svého Otce jako soudce. Zelený blesk, jeho meč bude pálit tam, kde je to nutné. Mnohé se rozváže, co je svázané a bude uvolněno k splnění ve hmotě, v duchovním, aby mohla v posledním okamžiku přijít čistota. To zachová Bůh, můj Otec!”

 

Potom jsem šel dál do Ruska, kde jsem to první čas měl velmi hezké. Vzdělával jsem mnohé lidi tak, jak to šlo dle mého uvážení, aby měli ponětí o tom, jak se mají zachovat v boji. Ale hlavní podstatu, což jsem jim sotva mohl dát, bylo cítění. O to se postará osud až po jejich životním obratu. Často jsem psal do Kipsdorfu, žel, dostalo se tam velmi málo pošty.

Věděl jsem, že Pán velmi trpí. Vypadal již velmi napaden. Hořela v něm Svatá Síla, která již nemohla jeho tělo udržovat vzpřímeně.

Jednou jsem dostal poštu od paní Marie, kde mi sdělila, že Pán postonával. Musí poslat Pána k prohlídce do Drážďan. Mně bylo úplně jasné, co se dělo s Pánem. Nikomu jinému, kromě mne, to neřekl. Musím být a také zůstat silným. Zakrátko jsem dostal dopis od své ženy, že byl Pán v Drážďanech prohlédnut třemi profesory, ale nebyla stanovena žádná organická poškození, jenom je nutné, aby se šetřil. A tak byl Pán opět odvezen domů. Mé tušení mi řeklo všechno. Už to bylo tak daleko, o čemž Pán tak často mluvil. Ano, On mi to řekl, takže jsem musel být v obraze. Ano, já vím , když jsem mohl naposled stát před Pánem světů, řekl:

“My, pane Wagnere, se jednou v radosti setkáme, vydržte, bude to pro vás velmi těžké, protože moc mají velcí závistníci. Všechno bude jinak vedeno, ne dle Mojí Vůle, proto špatně. To je budoucnost. Dal jsem vám mnoho, ale všechno jsem vám nemohl dát, protože to musíte sám prožít. Buďte bdělý a nenechte se oklamat. Na světovém díle Ephesus není více žádného místa pro zakotvení Světla.”

 

Přitom skočil Ajax svýma předníma nohama najednou do výšky. Pán nebyl vůbec překvapen. Hladil Ajaxe s velkou láskou. Přitom mi vyhrkly slzy a nemohl jsem více nic říct.

“Ale my si rozumíme”, řekl Pán, “to všechno má být jenom pro vás. Nechám Vás to všechno prožít za vaši neochvějnou věrnost. Tak bude Svatý světlý paprsek vítězstvím.

Bůh Otec mi kyne. Připravují se všichni světlí, bytostnými počínaje, až nahoru. Světlo může vždy jen budovat. Tak tomu chce zákon.”

Přirozeně mi to všechno proběhlo hlavou. Měl již Pán opravdu odejít? Sotva jsem tomu mohl uvěřit. Že již neexistuje žádná zlepšení, bylo vlastně jasné. To mi Pán již zcela jednoznačně řekl. Často jsem se ptal, co potom bude? Byl jsem nervózní, nevěděl jsem kudy kam. Jak to řekl Pán? Vydržet.

 

Zasáhl mě neklid, který se stále stupňoval. Pán již brzy nebude s námi. Na frontě to šlo nahoru a dolů. Najednou jsem uviděl před sebou Pána, jak obklopen mořem plamenů, je pozvedán do výše. Často jsem se probudil zalit potem. Každý den jsem se modlil, aby přišla ze Světla nějaká pomoc. Plamenný vlak mi řekl stejně všechno. Ráno jsem napsal hned svojí ženě, co jsem viděl.

Jednoho dne mi bylo oznámeno : “Poddůstojník Wagner do kanceláře, za dva dny jedete do Berlína, pryč z Ruska, Berlín - Spandau na důstojnický kurz. Byl jste pro to vybrán.”

 

Měl jsem z toho radost. Na 3 týdny do Berlína, to určitě ještě jednou přijedu do Kipsdorfu, alespoň na jeden den. To není daleko. Hned jsem to napsal svojí ženě. V noci z 5-6.12 mi ještě jednou byl ukázán obraz, jeden báječný světlý děj tak pěkného druhu, sjednocení kroužícího proudu Ephesu zpět až nahoru k Světlým výšinám.

V ten jsem byl k ničemu, ačkoliv jsme toho měli hodně na učení. Tyto dny jsem trpěl neuvěřitelně! Můj kamarád Hoppe řekl:

“Co se to s tebou děje? V noci se převaluješ sem a tam, pak se zase směješ.”

Já jsem mu jenom řekl:

“Se mnou se děje něco velikého, o čem vůbec nemohu vyprávět.”

Za dva dny jsem obdržel poštu od své ženy, jenom několik řádek, že nás Pán 6.12 v 16.15 hod. zcela opustil té noci, ve které jsem měl to krásné prožití. Dlouho, dlouho jsem se díval před sebe. Vnitřně jsem plakal, jak již často. Tak odešlo Světlo navždy z této země, z této hezké země. Všechno mi připadalo prázdné. Prosil jsem, abych to mohl snést, a to každý večer a každé ráno s prosbou, ačkoliv jsem věděl co přijde, ale přece jsem tomu neuvěřil, že to půjde tak rychle.

Pána velmi bolelo, že skoro všichni jeho povolaní na něho zapomněli, selhali. Oni mu měli pomoct, silnou Sílu Imanuele odebírat a tím podporovat oběh.

Hned jsem prosil generála, aby mi dal dva dny volna na pohřeb. Ale bylo to zamítnuto. Odpověděl mi: “Jenom, když to budete moci písemně dokázat, že je to váš otec.”

“Ne”, řekl jsem “Pán byl pro mne více.”

 

Tak jsem zůstal v Berlíně s myšlenkami u našeho Pána, který byl v tichosti pochován. Všechno jsem znovu prožíval. Společné bytí s ním, všechno prožité se mi vybavilo, jako plápolající oheň stál přede mnou. Celé tělo mne bolelo. Pán shořel ve své vlastní Síle, která mu nemohla být odebírána, především těmi 144000 vyvolenými, kteří dali svatý slib na PATMOSU, aby mu sloužili. Tak musel Pán tuto hezkou matku zemi opustit, kde bylo jeho poslání splněno, ale zcela zklamali skoro všichni povolaní. Pán byl svým Otcem Bohem vzat zpět. Paprsek Imanuele se odloučil od hmoty.

 

Pán řekl:

“Nyní má lidstvo jít cestou, kterou chce. Bytostní a zvratné působení pracují dle Svatého zákona, aby každý dostal to, co si zaslouží.

Uzavřel se světelný kanál mezi lidstvem, ty vše pronikají paprsky, které udržují chod, běh, věčný koloběh svatě a zářivě, v plamenném hněvu stojí Imanuel nad lidstvem, jehož křik brzy všechno jiné přehluší, když bude v zoufalství volat po Světle. Avšak Bůh a Pán je nevyslyší.

Povolal svého Syna zpět přes zlatá vrata, který vzal Růži a Čistotu s sebou, aby Svatý trigon mohl vládnout a vylévat svou Sílu ve věčném koloběhu. Nyní stojí soud mohutně nad zemí. Imanuel, soudce Boží, dokonává Vůli Otce dle Svatého věčného zákona, věčného práva, která samotná má ještě vládnout na zemi.

Rychleji krouží nyní zlaté proudy věčného Světla, rychleji a prudčeji se projevují události, temno zase syčí a provádí hrozivé činy v posledním zoufalství a rouhání se Bohu, kdy se Luciferovi trabanti pokoušejí v hněvu všechno s sebou strhnout.

Teror bude mít nadvládu nad celou zemí. Svatá je vláda věčné Vůle, Svatá, nepopsatelná, nepochopitelná lidským duchům, přestože všechno obdrželi. Nyní vám budou předhozeny vaše činy a selhání. Vám, nemnohým, zůstane pouze jenom Svaté vědění pro vaši záchranu. Všemohoucnost působí, Imanuel Svatá Vůle vládne. Amen.

 

Moje služba platila jenom Bohu Všemohoucímu a Pánovi, Vševědoucímu s jeho oběma Syny, Ježíšem a Imanuelem.

 

Nechť zde září vždy Svatý kříž. Nechť září kříž s výšin dolů: Bílý Imanuel, dole Abdrushin v zeleném, vlevo vodorovně Parsival ve fialovém, vpravo Syn Člověka v červeném. Věčně se modlí věční: “Pane, Tvoje je Síla a nádhera. Tvá vůle je zase na zemi v Tvém Synovi a Tvé Svaté Slovo teď bude soudit a vykupovat. Amen.

 

 Tak tomu a tak to bylo. Amen.”

 

Toto sepsané je plné pravdy. Blaze tomu, kdo tomu rozumí, zažije Pána v plném lesku, ale také ještě více, jak velmi Pán trpěl, nevyslovitelně, až ho všemohoucí Otec vzal k sobě a lidstvo nechá jít svou chtěnou cestou, protože Svatý zákon bude všechno soudit tak, jak komu přináleží a jak si to zasloužil. Vina lidských duchů této zemi odejmula Světlo. Boží Láska nechá však ještě jednu cestu, předčasným odchodem Pána, otevřenou pro ty, kteří jsou ještě dobré vůle a selháním povolaných neobdrželi možnost, aby mohli zesílit a dospět nahoru k Světlu.

Mohou si v čisté prosbě vyprosit inkarnaci na jednom z pěti světových částí, kde je to lepší, aby jednou mohli a směli stoupat, až se lidé naučí modlit, jinak není více žádné jiné cesty.

 

Zase něco ze sepsaného, co Pán mluvil, ale s obavami a varujíc r. 1936.

“ Lidé slyší a čtou celá léta Svaté Slovo, aniž by se dostali o krok dopředu. Myslí si, jak vysoko stojí, jak je pěkné smět všechno slyšet a vědět a při tom nepozorují, že při tom úplně ustrnuli. Toto se musí změnit, neboť nestačí Svaté Slovo jenom číst a slyšet, aby natrvalo nezevšednělo a člověk se nestal věřícím ze zvyku, posluchačem ze zvyku, tak jak se tomu stalo u všech věřících církví. To Svaté Slovo nepřipustí. Musí to být prožito, jinak to bude zase nějakým způsobem vzato. Když se to nezmění, stane se vám , že budete vzati zpět jako selhající, protože jste nesplnili svou úlohu, k čemu jste přišli na zemi. Vaše pozemské věci musí přijít na druhé místo, uvažte přece, když budete vzati zpět, potom jste všechno zmeškali a nemůžete si z pozemského nic vzít s sebou, ani haléř. To máte mít stále před očima. Jistě, vy máte také dbát a pečovat o pozemské a bezchybně vystupovat, ale jako první má a musí být splněna úloha vůči Svaté věci. Na zemi není nikdo, kdo by mi důvěřoval, proto nemáte dbát na mou osobu.

Máte jenom jednoho nadřízeného, cítění. Máte pracovat čistě a samostatně, neboť vaši vůdcové a pomocníci vám stojí po boku. Když se jedná o Svatou věc, ale také: dávejte pozor na to, že prostřednictvím vašich myšlenek je vše vedeno, ony jsou kanálky se shora přes cítění k mozku. Musíte na to jen dbát, jinak vám vaše nitro nedá pokoj.

Je zajedno s vašim cítěním. Stejně tak vás vaše touha nenechá klidu. Berte ohled na druhé, mluvte spolu a tím si budete blíže. Tak se v nouzi utvoří mezi vámi v poznání malé skupiny, které se mi v tichosti přiblíží. Slíbil jsem vám, že vám pomůžu, ale vy mi musíte přijít naproti svým chtěním a činem, jenom ukažte svou pravou podstatu. Tak budete patřit k těm nemnohým, které jednou vezmu k sobě nahoru, to jsou ti vyvolení. Uvažte, jak to nyní půjde dále, všechno jde zpět, mnohé ustrnulo. Svaté Slovo to ani vteřinu nepřipustí a proto žijte a budujte, vy lidé, zbývá vám již jen krátký čas. Pomáhejte si navzájem, stůjte při sobě, buďte k sobě zcela upřímní, neboť všichni pocházíte z jednoho pokolení. Nikdo nestojí výše, když se jedná o splnění; pozemský stav zde nesmí hrát žádnou roli, stejně jako při odloučení.

Ne nadarmo se říká “vaše skutky jdou za vámi.”.

Musíte vytvořit dvě skupiny, které se budou starat o přípravu Svatého Slova. První skupina je ta největší, která má stále poukazovat na Horu, kde musí panovat mír a krása. Přicházející lidé musí uvidět vaše vzorné chování. V každém směru, v mluvě, činu a jednání je nejvyšší zákon, jinak běda, protože od toho závisí rozšíření Svatého Slova. Musíte žít bezchybně, jak jste slibovali. Uvažte, že úder, který má přijít, spočívá ve vašich rukou, vypuďte všechny, kteří nejsou praví. K první skupině patří většina lidí, proto je jednoduché, že se tak mnohý člověk vymlouvá na většinu lidí, kteří jsou velmi špatní.

 

Řekl jsem vám: Myslete na to, buďte bdělí!

Nikdy jsem nechtěl být uctíván, to dělají jenom lichváři a pochlebáři, to je špatné, věcnost je to pravé. Vy jste všichni dílem Nejvyššího, tak také já. Promluvte si o tom spolu, přičemž má být zastoupen každý stav. Protože ze středního stavu je zastoupena většina nejvyšších, proto platila výstavba střednímu stavu. Druhá skupina se jeví skoro oddělená od první, její úlohou, která patří k těm nejtěžším, ale také nejhezčím, je mé napsané Slovo do hloubky rozebírat. Jde to jenom cítěním. Z každé věty může být mnoho napsáno.

 

Snažte se, vše jsem Vám naznačil, abyste mohli jíti dále. Sestavte to dohromady v obrazu a písmu, tak se vám trvale dostane nového poznání, protože já stojím za vámi dávajíce a udržujíce. Někteří z vás to mají sepsat, kteří jsou z určité duchovní školy, tudíž se zachvívají v lásce.

Vaše vědění musíte předávat dále, nikdy nesmí zůstal ležet ladem. O to se má v tichosti starat druhá skupina, musí pomáhat a dávat těm prvně řečeným. Já sám chci u vás zůstat ještě 40 let a učit vás, jak vše tká, usiluje a žije dle zákonů stvoření.

 

Musí vám to být důvěrně známo, musíte v tichosti spolupracovat, v tom leží koruna všeho. Stále být bdělý. Svaté Slovo se nemá nikdy stát zvyklostí, protože žije, tak k tomu musí stále přicházet nové v působení druhé skupiny, která to také přijímá. Dbejte toho!

 

Ještě něco: “Každý člověk se musí tak dalece vzdělávat a rozvíjet, když opustí zemi, aby mohl být na druhé straně přijat a zařazen jako potřebný článek. Proto má každý již zde na zemi myslet na to, co bude dělat na onom světě, jinak zmešká mnoho času. Protože každý bude dosazen pouze tam, k čemu má vlohy, aby to mohl vykonávat s láskou. Potom se dostane na onen svět a bude tam moci žít.

 

*

 

Odchod Pána

 

jak mi to bylo líčeno mojí ženou

 

Dne 6. 12. 1941 v 16.00 hod. 15 min. opustil Pán Imanuel zemi. Činy lidí to zapříčinily. Pánovi bylo několik dní velice špatně, celé tělo ho bolelo, hořelo. Tři profesoři ho prohlíželi, avšak nenašli žádnou organickou chybu, tedy vše bylo zcela v pořádku. Tak Ho zase propustili z kliniky z Drážďan, ale měl se šetřit, na nic nemyslet, ničím se nezatěžovat. Doma v Kipsdorfu bylo Pánovi dobře, když byl v koupeli, tedy pod vodou. Pak nepociťoval žádné bolesti. Ale Pán byl denně hubenější, ano, až byl jako kostra, přitom vypadal tak čerstvě a bez vrásek, žádná vrásčitá kůže.

Ve Schweizerhofu byly paní Maria, slečna Irmingard a moje žena, které dělaly všechno, co bylo potřeba. Moje žena musela často k Pánovi, aby mu přinesla dobře vonící jablko, co mu dělalo velmi dobře. To byla vlastně jeho hlavní strava.

Často říkal Pán potichu:

“Dobrá paní Wagner, doneste mi zase brzy tak vonící jablko, ale nic jiného jídlu.”

 

 Pán mluvil, když se zase cítil lépe, jak výstavba půjde rychle kupředu, ale jinak. Znovu a znovu mluvil o výstavbě, jak všechno přijde, ano, ohromně se všechno změní. Pán mluvil mnoho o nádherné vodě a jejím účinku, jak velká síla v ní spočívá. Lidstvo to dnes neumí ještě vůbec ocenit. Je to nejsilnější živel, blahodárný, budující, léčící každým směrem. Pánova řeč se stávala stále tišší a tišší, mluvil tak potichu,že mu sotva bylo rozumět. Nakonec přišel čas, kdy jenom potichu šeptal, tak byl sláb. Potom se jen na všechny díval, plně vědomě a přísně. Pán na kost zhubl, jenom jeho jasné, pronikavé oči zářily nádherným leskem. Nebyl vůbec unaven, což bylo něco výjimečného. Doktor Hütter byl vyrozuměn paní Marií, aby přišel. Byl to lékař a nositel zlatého kříže, kterého měl Pán vždy velmi rád. Návštěvy přicházely však velmi zřídka.

Pánova velká přívětivost byla obdivuhodná. Jíst nechtěl Pán už vůbec nic.

Bylo vidět, že se Pán připravuje na odchod. Byl tichý, nápadně tichý, a skoro nikdo nemohl uvěřit, že by už byl částečně na odchodu. Doktor Hütter dal Pánovi ještě jednu injekci na posílení, protože Pán byl už hodně v agónii, ale brzy přišel zase k sobě. Pán otevřel opět své velké oči, byl opět zase tady a velice klidný. Ale často byl Pán v boji, to na něm bylo vidět, protože rukama tak mohutně pohyboval, jako kdyby držel meč v boji neuvěřitelného druhu. Tak se stalo, že si doktor Hütter dělal výčitky, že Pánovi ještě dal, na přání paní Marie, tuto injekci Zcela zoufalý pobíhal sem a tam a mluvil:

“Neudělal jsem teď jednu velkou chybu? Jde přece o Pána!”

 

Držel si hlavu, nevěděl si teď rady. Dámy byly také už velmi nervózní a neklidné. Běhalo se sem a tam. Pán zase upadl do agónie a zase přišel k sobě, držel ruku doktora Hüttera, zcela pevně, s přátelským pohledem. Pán již nemohl více mluvit, zato zářily jeho oči. Pán byl opět velmi neklidný, upadl opět do agónie.

V 16 hod. 15 min. opustil Pán navždy zemi, tímto zhaslo Svaté Božské Světlo na této zemi, ale také

 pro nás, lidi. Pán Imanuel byl vzat zpět a opět sjednocen se Svatým Božským Světlem. Již více žádný Božský Syn nevstoupí na tuto zemi, řekl mi Pán.

Paní Maria prý, hned potom, volala, když Pán opustil tuto zemi:

“Imanueli, chceš nás opustit?”

Na tomto dění nesou vinu jenom lidští duchové, neboť jak Pán řekl, jeho cesta byla poseta jenom kameny. Pán byl teprve až druhý den oblečen, protože jeden učedník mínil:

“Pán by se mohl vrátit ještě zpět.”

Toto sepsané je plné pravdy.

 

*

 

 

Zážitek Pána jako uzavření do kruhu

 

Když byl r 1929 Pán v Igls, jelo několik učedníků s Pánem do okolí, poněvadž lázně byly velmi hezky umístněny ve středohoří, nedaleko Insbrucku. Tu se stalo následující: Před ním narazil jezdec na motorce do protijedoucího vozidla, při čemž s těžkým zraněním upadl. Vozidlo bylo auto, které zůstalo hned stát. Také Pánovo auto zastavilo, z něhož Pán také vystoupil. Tu přistoupil Pán k muži, který ležel na zádech a podíval se přímo na něho.

Jezdec na motorce velmi krvácel. Jak se Pán nad něj sklonil, otevřeli se mu oči a řekl jedno slovo:

“Abdrushin!” Potom byl mrtev.

Pak přišla také policie, aby převzala tento případ. Pán šel opět zpátky do svého auta a řekl učedníkům:

“To bylo opět jedno uzavření do kruhu.”

Mrtvý jezdec na motorce byl totiž černoch, který Abdrushina tenkrát zavraždil. Tak pracují zákony.

 

 

*

 

 

Povolaní

 

Jedno dění Světla za druhým pulsují nad nádherným světovým dílem “Ephesus”. Již před dávnými časy, před říší Ismánů, dávalo Světlo trvale lidským duchům možnost dalšího rozvoje, aby mohli neustále stoupat ke Světlu. Ismáni byli duchové, kteří patřili k těm nejvýše vyvinutým, neboť byly vedeni jako povolaní. Byl to kmen za vysokou horou, kde vysoká stěna skály uzavírala údolí, před pohledem na široké roviny.

Tato skalní stěna se dala rozevřít trochu stranou, aby se utvořil východ. Ismáni byli takoví lidé, jakými mají být podle soudu.

Vysoké a vyšší umění bylo všem dáno. Byli to krásní lidé. Cítění je vedlo k nejvyššímu rozkvětu bytostného tvoření, čistě a jasně. Tito Ismáni byli jenom krátkou dobu na této zemi, dokud nesplnili svoji úlohu. Neměli žádné potomky. Ismael, velký duchovní vůdce, který těch 7 světadílů musel připravit k soudu, přišel z 5-té praduchovní úrovně dolů, aby splnil vysokou úlohu. Byl to vůdce pěkného kmene říše Ismánů, který světle a v pokoře zazářil.

Jednou se musel Ismael docela sám odebrat na cestu, následovat hlas, aby přinesl Syna Světla Abdrushina - Parsivala, který se narodil perskému královskému páru, protože bylo předvídáno, že mu hrozilo nebezpečí. Ismael malého chlapce hezky a radostně vychovával ve své říši, až do té doby,než se sám mohl rozhodovat. Abdrushin znamená Syn Člověka, Parsival, kterého to brzy nutilo vystěhovat se z pěkné říše Ismánů. Ismael mu dal polovinu průvodu a pokladů k jeho splnění. Tak jel se svým velkým průvodem bránou, kde se skalní stěny doširoka otevřely, daleko do světa, kde mu bylo ukázáno místo k usazení v jižní oblasti. Tam založil svoji říši s věrnými Ismány, kteří Ho doprovázeli. Spojený se Světlem stál spolu s Ismaelem nahoře. Všechno,co Abdrushin nevěděl, mu řekl Ismael, neboť Abdrushin ve hmotě byl cizincem, ale brzy našel sebe sama. Jeho říše rychle vzkvétala.

Jeho soused faraón mu však velmi záviděl. Jednoho dne narazil Abdrushin v poušti na karavanu, kde došlo k boji s písečnými loupežníky. Tam v posledním okamžiku zachránil dívku, malou dívku s matkou.

Tuto malou dívku s matkou vzal s sebou na svůj dvůr, kde se děvčátko začalo velmi dobře rozvíjet. Abdrushin měl radost z toho stvoření. Byla to Nahome, která přišla ze Světlých výšin. Brzy byl k Abdrushinovi přiveden dětsky důvěřivý kmen. S rostoucí důvěrou, naplněni radostí, že našli takového vůdce, se smáli, křičeli a tancovali.

Jejich vůdce, kterého měli, se s Abdrushinem stále více sbližoval.

 

Tak došlo k tomu, že tento dětský kmen i s jejich vůdcem zůstal u Abdrushina, kterého uznali za svého knížete. Vůdce tohoto národa se jmenoval Jusu a lid obdržel hezké jméno Is-ra. Nádherně zářila Abdrushinova říše vzorového druhu. Syn Světla Abdrushin Parsival byl vyslaný se shora Imanuelem. Ismael se často díval do křišťálové koule, kde viděl nádherné působení Syna Božího, Abdrushina Parsivala. Vystoupila v něm velká radost a dík za to, že smí působit. Avšak toto nádherné působení přineslo neuvěřitelné vyřešení, tak jako Mojžíš, později Kasandra z Božského a Svaté poslání, Láska, Ježíš, Ismael zase jako Jan Křtitel, který takto působil na zemi naposled. Tak také Jan, miláček a učedník Ježíšův, působil na Patmosu. Mezitím byli vždy vysláni proroci jako pomoc ze Světla. Ježíš, který přišel z bezbytostného, dal všemu ještě jednou velký impuls, jako poslední záchrannou kotvu.

 

Nyní přišel poslední úsek Světla, povolaní měli přijít ke konečnému soudu. Mělo jich být 144 000, které Bůh Otec již jednou nechal připravit se na zemi. Jsou to děti Is-Ra, kteří byli pečlivě vyhledáni, kteří se také snažili, aniž by to věděli, aby jednou mohli patřit k vyvolenému národu v hodině Božího soudu. K tomu Světlo svěřilo těmto duchům vysokou misi, aby Parsival splnil s těmito 144 000 Svatou misi. Dětskému národu Is-Ra, který také zůstal na zemi, bylo dle vyzařování mnoho dáno. Byli vyzdviženi na světlý duchovní ostrov Patmos, aby dali před Bohem Imanuelem svatý, ale také těžký slib, který je zavazuje, aby ho také splnili, který je na věky spojuje s Parsivalem, Synem Světla. Oni mají být vyvolení ve Svatém soudu, mají být Parsivalovi v každém směru k dispozici se všemi svými schopnostmi a uměním, které všechny za tím účelem obdrželi, každý podle své míry. Všichni měli být připraveni na zavolání, až budou Parsivalem povoláni. Proudila k nim zvýšená síla, jejich vědění mohutně zesílilo. Jejich cítění bude světleji zářit. Jejich bytost působí jako magnet. Jejich oči mají v důvěře zářit. Každý byl postaven do takové pozemské pozice, která odpovídala jeho druhu. Každý ovšem tak, aby je Pán mohl pozemsky dosadit a mohl v radosti a míru provést uzavřené dílo, protože svatá Síla působí na všechny dolů.

Jejich prožití na Patmosu bylo tak velké, tak mohutné, že všichni padli s díky na kolena a slibovali své splnění. Tak byli povolaní opět postaveni na pěknou, zářící, zelenou planetu zemi - na Ephesus, kde budou učeni a vedeni na těch místech, která jim budou určena ke splnění jejich úkolu. Všichni pocházejí z jednoho rodu, nikdo nestojí výše, protože každá služba je a má být službou Grálu. Všichni přijali své místo s díkem a radostí. Slib na Patmosu je bude všude provázet, bude jim stále připomínat jejich úlohu, aby zůstali bdělými. Dopomůže jim k tomu jejich svědomí,nitro a cit, který je bude neustále napomínat, aby mohli být na své pouti přivedeni ke svatému Poselství, k Pravdě. Každý z těchto vyvolených bude moci projevovati pravou pokoru, což bude z jejich slov a jejich bytí nápadné, z jejich vzorového chování, počínaje jejich dětstvím až k jejich splnění. Tak moc se Světlo namáhalo na přípravě povolaných!

 

Parsival stál již jednou ve hmotě jako cizinec, kde byl zavražděn. Nyní je zde zase, již naposled, jako Oskar Ernst Bernhardt,aby ve dvacátých letech psal spisy a sešity a vydával je, aby mohl dát čtenáři možnost proniknout do zákonů stvoření, které si stále více uvědomoval. V r. 1926 - 27 byl již tak veden, že se setkal s paní Marií a třemi vysoce povolanými dětmi a vytvořili jednu rodinu.

V r. 1927-28 přišel Pán na Vomberberg, kde založil osadu Grálu. Spisy a sešity silně zapůsobily na mnohé povolané. Zajímali se o to. Ano, chtěli spisovatele poznat. Tak došlo k tomu, že se tehdy v těch letech, až do roku 1929 probudili první povolaní.

 

Dne 29.12.1929 přišel ze Světla silný hrom, kdy se v Ernstovi Bernhardtovi usídlil Parsival a skrze něj zazářil a tím poznal sebe sama.

Parsival, Syn Světla, část záření Imanuele se nechal poznat celému světu. Svatá Božská Síla mohutně proudila z Parsivala dolů na první povolané. Ve stejné hodině začala Parsivalova hvězda svoji dráhu z praduchovního dolů. Ale jenom v této hodině byl vyslán Svatý hlas, ano, vyslán do světa okolo země k povolaným, aby všichni tento hlas uslyšeli a museli vzít na vědomí, aby to ucítili a hledali. Syn Světla Parsival, který byl vyslán, aby spoutal Lucifera, aby mu odejmul svaté kopí, a tím by mu byla vzata jeho síla k působení. Parsival bude řídit Boží soud, poslední soud, ale současně bude připravovat tisíciletou říši, která bude vystavena po soudu. Těch 144 000 byli všichni němečtí duchové. Povolaný národ má hrdě a opravdově splnit. Byl z dětského národa Is-Ra. Tak musí být nyní jako němečtí duchové vzory v každém směru. Byli rozděleni mezi všechny národy země k působení. Nyní bylo vysláno volání k těm 144000, kdy museli ukázat, zda zůstali bdělí a věrní, jestli svatý slib brali vážně, nebo jestli se nechali uspat Luciferem a stali se rozumovými mrzáky. Mohutně proudí Svatá Síla, burcujíc a probouzejíc všechny,což každý musel poznat, ba muselo ho to nutit ,ano, aby pod tlakem svatého slibu na Patmosu došel k splnění. Věrnost, nevyslovitelnou věrnost požaduje Parsival od každého.Volá ke Svaté službě těch 144 000, které potřebuje pro pozemské splnění.

 

Dne 29.12.1929 se konala první Slavnost Grálu Božské Síly, kde ti, kteří uslyšeli hlas, se stali nejvýše povolanými.

On Pán, Parsival, pronesl při tom Svatá slova tak, jak byla řečena při každé slavnosti a zpečetil je slovy:
“Čistotou této vody vám dávám znamení Mého otce, našeho Boha a Pána, které máte učiniti vlastním a spojiti se s Ním a se Světlem. Přijmete Sílu Svatého Ducha, která vás ochrání, bude vésti a osvětlovat tak dlouho, pokud budete usilovat ke Světlu. Amen.”

 

Podivuhodná, tiše znějící hudba nesla přitom vzhůru jedinečné, svaté dění slavnosti.

Také Pán pronesl nádherná slova, která jsou vyvrcholením slavnosti při svaté hostině:

"Přistupme nyní k hostině, která ruší starý svazek a znovu spojuje s trpělivostí Boha. Modlete se k výšinám. Síla Pána se vylévá nyní na vás i do vás. Pijte z daru s vážným chtěním k dobrému, aby mohl jednou dovolit otevřít před vámi bránu k světlé říši Svatého Otce."

Modlitba Pána:

“Nyní přijďte všichni ke stolu Pána a vezměte Sílu k pokrmu, který jsem Vám směl připravit. Dbejte toho, aby Boží Láska osvětlovala Vaši cestu. Amen.”

Tato nádherná slova pronášel Pán s velkou láskou a důvěrou, ale také s velkou radostí, neboť dal lidským duchům Božskou Sílu a vědění. První povolaní toto vnitřně přijali plni pokory. Dík, tisícerý dík, jenž v nich planul,vzdávali tito duchové, tak jako jednou na Patmosu. Při poslední slavnosti bylo naposledy uvolněno spojení tohoto starého kruhu, poutající lidského ducha na tuto zemi.

 

Pán mluvil při této vysoké slavnosti v domě Grálu mocná Slova (prosinec 1929 - Vánoce):

“U všech vyvolených ať hoří svatý slib k probuzení. Zvýšená síla proudí ke všem, aby otevřela jejich nitro, což jednomu každému stejně nepopřeje klidu. Síla Světla, jejich povinnost vůči Bohu, jim mohla utrhnout srdce.”

 

Parsival, Syn Světla čekal a čekal. Pomalu přicházeli a mnozí naslouchali Svatému hlasu. Bylo jich asi dva až tři tisíce, řekl mi Pán v roce 1931, jak moc se radoval a s jakou velkou důvěrou jim šel vstříc. Jeho vyvolení přišli k němu, vedeni Jeho Silou a Jím podporováni.

 

V roce 1930 dal Pán v jedné přednášce na vědomí, že si povolaní dávají hodně na čas a on již pozoruje, jak mnozí svůj svatý slib již zahrabali, ano, již o něm skoro vůbec nevědí. To Pána velmi bolelo. Dělalo ho to velmi smutným, neboť pro ně už bude potom příliš pozdě.

V letech do roku 1935 přišli ještě někteří, kteří uslyšeli Jeho hlas, neboť jejich nitro jim nedalo klidu, vysvětluje se dodatečně. Muselo to tak být, neboť touha v nich budila neklid, ale žel jich přišlo velmi málo. Neudrželi se bdělými. V roce 1934-35 již měli přijít vedoucí Indie a Persie, protože to bylo určeno především pro tyto národy. Upřímnost se postupně vytrácela. To Pán u některých povolaných již uviděl. Za nějaký čas se ukázali ze zcela jiné stránky, byli totiž pohodlní. Dávali přednost tomu, aby se jim dobře vedlo na získaných pozicích. Ano, to našeho Pána velmi bolelo. Nemohl to vůbec pochopit, že německý duch, povolaný duch, mohl být nečistý, neupřímný, bezmezně domýšivý. To bylo Synu Božímu, Synu Světla, Parsivalovi, nepochopitelné. Jak se mohlo při tak vysokém vedení něco takového stát! Pán upozorňoval na to, že když těch 144 000 nesplní, tak se s nimi zřítí celý Ephesus. On, Pán, to vyslovil tak, jako by vypověděl boj. A podívejte se, v roce 1935 přišel velký zásah temna od povolaných, kteří se stali temnými. Byli to dva švýcarští učedníci, kteří se opovážili, jít proti našemu Pánovi. Tak přišla tak zvaná nákaza učedníků.

 

V roce 1936 měl být postaven světlý Hrad, Hrad Grálu, světový hrad, všechno z ušlechtilého kamene z Ameriky a Egypta. Měla být objevena Abdrushinova pyramida, jakmile by vstoupil na tento světadíl. Všechny poklady z ní měly být použity ke stavbě tohoto Světlého Hradu se sedmi kopulemi, sedmi jeskyněmi.

 

Tak přišlo v březnu roce 1936 první zatčení Pána, vyvolané nákazou učedníků. Po zatčení mluvil Pán závažná slova, protože už většina povolaných nepřišla, žalostně zklamali. On, Pán, vytýkal vyvoleným úplnou nespolehlivost v každém směru. Těch málo poctivých to nemohlo zvládnout.

“Bůh Všemohoucí, který vám dal život, který vás nechal tak moudře připravit se, bez jehož svaté Síly byste nemohli vůbec obstát, vy jste mu nezůstali věrní. Proto nemůžete být více nazýváni lidmi. V hodině nouze vás již nebudu znát. Máte uboze zahynout, neboť rozumové mrzáctví se blíží ke konci. Rozpoutá se nad vámi zkáza, současně s bolestí, protože jste věrně nesplnili Svatý slib, který vám Imanuel dovolil složit, abyste byli vzory celému lidstvu. Využíváte drahocenného dění se shora jenom pro žalostně sebe, a to značí váš pád. Odporní jsou mi všichni tito duchové.”

 

Svázaný Lucifer se jenom smál.

Pán mluvil:

“Ale povolaní budou plakat a krvácet. Je pro ně již příliš pozdě. Božská trpělivost se nenechá posmívat. Pro těch málo dobrých bude ve Světlých výšinách s láskou věrně postaráno. Tak vládne Všemohoucí Bůh. Po druhém zatčení v roce 1938, které mi bylo opět připraveno temnem, jsem musel shořet ve vlastní Síle, neboť vyvolený národ, německý duch selhal a neodebíral mi Svatou Sílu, a proto byla od Mého Otce v poslední minutě vzata zpět ze hmoty. Byla to vina lidského ducha, německého ducha, povolaného ducha. Vyvolený národe, co jsi to učinil! Je to vaše vina, vaše selhání a váš život bude vymazán.”

 

Imanuel, Pán řekl:

“Nyní na tuto nádhernou zelenou zemi nepřijde více žádný Boží Syn, protože lidstvo už toho není více hodno. Jenom samé selhání! Nyní ale udeří paprsek Božího hněvu. Pro vás nemnohé, kteří jste se snažili, bude Jeho příchod velkou radostí. Tisícerý dík bude stoupat v pokoře a věrnosti k Nejvyššímu. Imanuel vám jednou přijde naproti ve Světlých výšinách, tak vládne Bůh. Obě zářící části, Maria a Irmingard, by zde na zemi nemohly žít bez paprsku Imanuele. Byli by bez ochrany vydány všanc.”

 

V letech 1936-1940 bylo řečeno Pánem:

 

“Tvůj jsem Pane, můj život má být jen díkem Tobě. Ó, přijmi ode mně milostivě toto chtění a dej mi také na tento den pomoc Tvé Síly”.

 

Toto patří k nejkrásnějším modlitbám.

 

*

 

O Lohengrinovi

 

 Aby to mohlo být správně pochopeno, musíme začít úplně se shora.

 

Pán mluvil následující:

“Sám Bůh, Pán, jak se praví ve svatém Poselství, si sám od času obléká Božsky bytostný plášť, aby pronikl do dění stvoření, což pokaždé znamená něco velikého. Maria Božská Láska navštěvuje často ostrov Růží a Lilií, aby jim darovala sílu. Imanuel z Boha se celý zahalil do božského bytostného pláště, aby působil a byl trvale ve stvoření. Prakrálovna, jako první Božsky-bytostná navštěvuje častěji pod ní ležící zářící čisté ostrovy.

Archandělé jsou ztělesněné bytosti, které žijí a mohou působit jen ve vyzařování Boha. Jsou první poslové Pána, kteří jsou v božské sféře, aby mohli rychleji zprostředkovat, protože svatá Síla jde svojí dráhou dle zákonů. Potom jsou ještě andělé, kteří mají perutě a jsou poslové. Všichni v sobě mají praduchovní a duchovně bytostné, proto mají lidskou formu.”

 

O této oblasti se Pán ještě nevyjádřil, protože tito andělé mohou se dostat od jedné úrovně ke druhé. Teprve svaté Poselství přineslo hlavní podstatu, tedy základ. Mimoto mají povolaní dále stavět na Slově.

“Stojím za vámi, pokud si uchováte své cítění věrné, bude vám ode mne všechno řečeno. Mějte jenom důvěru.”

 

Tak je Lohengrin posel, který vyšel z nádherné úrovně nejvyšších stvořených, na vrcholu duchovního, tedy když se díváme se shora, z prvního stupně duchovního. Tam mu byla jako věrnému přidána praduchovní jiskra pro působení, stejně tak, jako učedníkům Pána, kteří navíc obdrželi plamen učedníků. Skrz tento plamen prošel Lohengrin a skrz šedivý ochranný obal na Patmos. Zde působí z duchovního a přijímá zvěst z praduchovního. Pán napsal ve svém Poselství, že on není žádný bod záření, což je lehce pochopitelné. Také proto stavím Lohengrina v Božích obrazech na první místo v duchovním. Lohengrin je velký vzor se shora dolů, ale také ze zdola nahoru, neboť on to je, který kdysi přinesl zvěst se shora do hmotnosti. Šel cestou od Ismaele přes velké duchovně bytostné k lidem, protože ta mnohá zvěstování obdržel jednou se shora.

Lohengrin má převážně co dělat s duchovním, především s věrnými povolanými, počínaje nositeli křížů až k rytířům a umělcům, neboť obdržel z labutího ostrova nádhernou hudbu a tóny, které předává dále nadaným. Velké, duchovně bytostné vedoucí živly ho podporují v jeho bytí a radostně působí. Je nutné se na Lohengrina zaměřit, abychom s ním získali spojení.Lohengrin to také byl, který přišel k Prastvořeným se žalobou, že již žádný lidský duch nepřichází více do ráje, na což Prastvoření prosili Imanuele o rychlou pomoc. Ale to byl již Parsival připravován na těžkou cestu ve hmotnosti. Když Parsival sestoupil dolů do hradu, potkal Lohengrina klečícího v pokoře, který obdržel zesílenou sílu pro věčný koloběh v tak nádherném stvoření. Amfortas byl oproti tomu jako král sesazen, zůstal tam však ještě jako rytíř, protože jeho provinění bylo jenom lehčího stupně, ale byl z dráhy vymrštěn a na jeho místo byl posazen jiný. Velký strážce Lohengrin, nade vše čistý, jasný a pravý,svůj úřad splnil s díkem. V tomto smyslu to vysvětlil Pán několika slovy. Žel, bylo velmi málo času na to, aby mohl dát o Lohengrinovi zcela rozsáhlé působení.

 

To vše by Pán byl vysvětlil v těch devíti svazcích. Tak jak působí Lohengrin, mají působit všichni učedníci, apoštolové, rytíři v Pánovi, v té nádherné hrubé hmotnosti, až nahoru ke svému domovu.

 

“O to se snaž, lidský duchu, abys byl věrným a pravdivým. Jenom tak ti bude otevřený ráj. Boží moudrost vládne světem. Usilujte lidé, abyste vytušili poznání svého bytí a vaší velikosti.”

 

Tak ke mně mluvil Pán.

A zase smím sepsat to, co mluvil Pán, protože se jedná o působení. V podstatě je nutné k tomu říct, že to záleží jenom na samotném člověku, aby poznal Svaté Poselství, tak bude působit. Proto musí být Poselství studováno, důkladně se s tím zabývat a procítit je. Jenom tak se mu to stane vlastním, nikdy jinak. A to většinou často chybí také u mnoha povolaných.

Začněme u zpečetění, kde každý bude tázán:

“Věříš v Boha?”

A když se dále zeptají:

“Chceš mu náležet?”

Odpovídá se slovem “Ano”. Musíme si představit, co to znamená dát Bohu tento slib. Je to nejdůležitější okamžik celého bytí, že mu smíme vědomě patřit. Jaký závazek s tímto “Ano” vznikl, musí si každý zcela ujasnit a uvědomit. Tak se dostanu k tomu, co chci vlastně říci: Touto příslušností vznikla velká povinnost, být takovým, zařídit si celý život tak, aby se nositel kříže stal a byl vzorem v každém směru.

 

Proto Pán řekl:

"Vaše bytí a život se musejí stát bezúhonnými v řeči, jednání i v činu."

Jen tak si můžeme zjistit, zda působí podle svatého Zákona. Laskavost v každém ohledu, ale vycházející z nitra, to u mnohých chybí. Nesmí se dělat žádný rozdíl, jak se to často děje. Stačí jen otevřít oči a pozorovat. Zdravíme jen určité lidi, často nezdravíme vůbec nebo jenom přes rameno. Ba dokonce často ani nepoděkujeme. Jak je to ubohé, jak odpudivě to působí na bližního. To musí člověk prožít. Být nositelem kříže zavazuje v každém směru, v co největší míře působit vzorně, být ušlechtilý, a což teprve povolaní. Člověk může zažít, vidět a pozorovat nejnemožnější věci: Každý by se měl sám sebe ptát a odpovědět si:

 

"Jsem úplně čestný? Chci být věcný? Jak žiji? Jak se chovám? Jak se dávám svým bližním? Jak působím na bližního? "

 

Aby se každý z nás zeptal:

“Nedělám žádného rozdílu?”

To vnější je však jeho vlastní úloha, která ho zavazuje, aby rozpoznal všechny mezery vzdělání ve styku se svými bližními. To by si měl vzít každý člověk k srdci, to je to nejdůležitější. Jenom tak bude každý působit ve smyslu Pána a nikdy jinak.

Pán mluvil:

“Jednejte tak, potom se před vámi postupně stane vše živoucím a vy budete moci v duchu jako vidoucí pozorovatelé nechat přes sebe přejít vlnění a tkaní ve stvoření. V Božském je se shora dolů proudění Božských světelných vln v činnosti. Teprve v Hradu Grálu dochází k výměně a nasazuje vně Hradu proudíc dolů, potom kroužení, které vyvolává a pohybuje všemi stvořeními. Takový je velký obraz formy všech pohybů, tedy přírodní síly.”

 

*

 

Kruh bytostného

 

 Pod kruhem rozumíme zcela něco jiného, než co se jednoduše označuje bytostným. Tyto dosud mnou označované, ve svém působení zformované směrem dolů a zase nahoru, jsou proudící světelné vlny, které běží mezi velkými proudy, tedy v mohutné a přímé linii a řetězci, které jsou ve spojení s Hradem Grálu. Nejsou to kroužící síly, v tom spočívá rozdíl. Také kroužící síly jsou ve svém působení zformovány. Avšak jsou jiného druhu, které mohly vzniknout jenom křížením vyzařování, tak jako bytostní. Ještě o tom nic nevíte, nebo jenom velmi málo.

Tento krouživý pohyb má svůj vznik, tedy začátek, v oddělení pozitivního od negativního, které vychází z Hradu Grálu a co jsem označil na začátku mého dnešního vysvětlení jako změnu proudění. ¨

Obě velká proudění způsobují a pohánějí velký koloběh světového dění a všechno je jimi udržováno.

Bytostnost dolů darujíce, duchovní také dolů proudíce, ale s tím rozdílem, že duchovní působí přitažlivě savě nahoru, tímto je všechno udržováno a působí a žene koloběh světového dění.

Oddělením pozitivního od negativního existují dva druhy záření, které běží mezi velkými proudy, zatím co nad Hradem jsou oba druhy jednotné. Všichni bytostní mají vlastní teplo až po hmotu a prohřívají všechny úrovně, darujíc v každém směru.

V kruhu bytostného se všichni bytostní stahují dohromady, vyrábějí semena, skrz toto se vytvářejí od bytostných skupin centrály k vytváření přírody jako hory, řeky, lesy, louky, pole, země a nerosty a rostliny, ale také zvířata, která postupně obdrží formu, která se sice za čas rozplyne, budou vsáknuty, proto se nazývají skupinové duše.

Jedno si může zvíře podržet, pevnou formu láskou k člověku. V nejvyšší sféře jsou také zvířata nejčistšího druhu, která jsou také inkarnována na zemi. Viz. Ajax, Pánův pes. Avšak všechny formy vázané na jedno místo, elementy, nemají žádnou duši.

Jen zvířata jsou na místě ve stvoření nezávislá, mohou se volně pohybovat, mají vlastní jádro, tedy duši. Můžeme vidět, jak důležité jsou proudy vlnění pro vznik, vývoj, pro všechno ve stvoření. Vlny jsou proudy, především bytostné a duchovní. Jsou to druhy záření, hranice záření a systémy záření a tak dále ... k zformování a pomoci a rozvoji od Hradu až k nám dolů.

Takové je také oddělení poslední duchovní úrovně, oddělení positivního od negativního, které je hned patrno u vypuzení duchovních zárodků, jako při vzniku v průběhu vývoje - v těle matky vajíčko dítěte - všechno je jednotný zákon. Zvířata jsou formována také z bytostných vln proudění, spojením bytostného, protože v každé úrovni je vývoj a formování k vývoji, k proteplení, prohřátí, a to všechno od Hradu dolů. Tak vidíme, že se můžeme jako hosté v nádherném Stvoření rozvíjet, poznávat a působit, můžeme být v duchu vědoucí pozorovatelé, vlnění a tkaní nechat ve Stvoření proudit nad námi, všechny bytostné v každém druhu, což zase slouží k udržení, k prohřátí celého Stvoření, nádherného díla Nejvyššího. Tisícerý dík!

 

Pán píše:

“Napsal jsem vám své Poselství, pro vás, nemnohé, aby jste se naučili poznávat, pochopit k vašemu vzestupu. V případě, že se to nepodaří, tak musí vyvinutý lidský duch být stažen zase zpátky až k té hranici, kde se nemůže více vyvíjet k vlastnímu sebevědomí a z níž už duchovní semena nebudou nikdy vypuzena.“

 

*

 

 

Obrazy stvoření

 

Nádherná je pomoc Světla pro hledajícího člověka. Cílem obrazů stvoření je, aby pomohly lidem lépe pochopit svaté Poselství, dát celkový obraz se shora dolů a ze zdola nahoru. Tak, jak nás to učí Poselství. Obrazy mají pravé nositele kříže nutit k tomu, aby se více zabývali věděním, aby tímto měli před sebou svaté Poselství v celkovém obrazu. Obrazy mají také přispívat k tomu, abychom o všem přemýšleli. Má se s přesvědčením mluvit o obsahu těchto obrazů, neboť každý svaté Slovo přijme jinak. Různá zobrazení na kresbách mají pozorovatele nutit k zamyšlení. Tak musí být všechno uvedeno do života, musí proto přijít více přesvědčení. Tyto obrazy jsou dány od Pána, a ruka se nechala nésti v duchu a pokoře. Takové jsou také věty, které jsou již dány v úrovních.

 

Každý se má zcela sám zajímat o to, zabývat se tím, ve svatém Poselství hledat, jak a kde všechno stojí. Tak má každý celé Poselství o mnoho lépe a živěji před sebou. Jenom tak může a přijde každý rychleji k cíli.

 

Obrazy jsou rozděleny na čísla 1, 2, 3, to má zvláštní smysl a účel, který má každý hledající sám poznat a sestavit. V tomto pořadí obrazy vedou a učí pozorovatele. Na obraze číslo 2 je uveden krystal, který má ukázat, že je celé stvoření sestaveno se shora až dolů, jako trojúhelník a v číslech. Člověk to musí již uvidět, ať to chce, nebo ne.

Proto božský trigon: Bůh - Ježíš - Imanuel, Imanuel - Maria - Irmingard, stavba těla: hlava - ramena – sepnuté ruce, sluneční paprsky, také paprsky na kresbách.

 

Všechno to jsou trojúhelníky, tak také čísla od 1 do 24. O tom má a musí být nucen přemýšlet každý sám, aby byl pozemsky a duchovně čilý a bdělý.

 

Potom ještě něco zcela důležitého: Člověk se musí naučit, modlit se bez slov. Přitom si sestaví obrazy, celkovou výstavbu, přehled až nahoru k Imanuelovi, k Bohu. Tak již může dostat spojení, když pocítí čistotu a touhu. Cítí, jak je to všechno krásné, svaté Slovo, smět mít vědění, umět si v obrazech představit záření, které z jednoho místa vycházejí, nesou vzhůru a které nelze odít do slov. Prosba a dík potom přicházejí beze slov. Neboť každý musí ze sebe vydat to nejlepší. Jenom tak je to možné beze slov krásně a čistě se zachvívat, neboť čistota musí být dosažena v každém případě. K tomu mají také dopomoci obrazy v pohledu vzhůru k Bohu, Pánu, skrze velikou Lásku, která k nám směla přijít přes Imanuele. Děkujme, probouzejíc se tisíckrát ve slibu, že se budeme o hodně více snažit. Potom, ano, jenom potom, můžeme počítat se Všemohoucností Boží.

“Stůjte v modlitbě k Pánu a dejte se cele.”

Tak mluvil Pán.

 

Zase něco, co řekl Pán:

“Každý poctivý člověk si již nyní staví tisíciletou říši, již nyní, jinak to není možné. Ale kdo se již nyní poctivě snaží, ten to dokáže. Skoro žádný člověk se nesnaží, aby čistě myslel, přijít do spojení s bytostným, neboť bez bytostného není žádného vzestupu. Dal jsem vám dost pokynů. Dbát na duchovní tlak, vidět více než vlastní stupeň, to leží již v duchovním semínku, to patří k jeho nejvlastnější povaze.”

 

*

 

Proč byl Syn Boží zavražděn

 

 Je to již dávno, když lidé hledali jenom pohodlí. A to i při vraždě Ježíše. Ačkoliv povolaní byli kolem něho, kteří již se vzdělávali za Abdrushina, protože většina jich pocházela z rodu Is-Ra. Jednotlivci byli duchovně povzneseni ke slibu na Patmos, kde jim bylo všechno dáno, největší prožití a neochvějná síla, aby jednou mohli na zemi sloužit nejprve Synu Božímu Ježíši a později Parsivalovi Imanuelovi.

 

Měli celým svým bytím stát při Ježíši, aby Ježíš, nerušen na své pozemské pouti, měl ochranu proti silnému temnu. Proto byli určeni povolaní, aby pomohli Synu Božímu v každém směru, kteří byli zase inkarnováni, neboť již dovršili svůj vývoj. Jejich cítění by jim mělo všechno říci, duchovně i pozemsky, aby správně jednali podle zákona.

Avšak temno hledalo cestu a také ji našlo, aby v jakékoliv formě odvrátilo povolané na jejich dráze, v jejich úloze. Protože nebyli bdělí, i když byli vzdělaní ve své úloze, nechali se ovlivnit temnými proudy. Povolaní byli všichni dobře situovaní obchodníci, k nimž chodil Ježíš jako domů .On je učil a vedl.

Ale jak se stávalo, táhli obchodníci často daleko do země, do vnitra, aby mohli uskutečnit obchody, a přitom zapomněli na Syna Božího, že byl obklopen silným temnem. Cítění by jim bylo řeklo, aby byli na pozoru. Ale kdyby byli bdělí, věděli by velmi dobře, že Syn Boží velmi trpěl, což museli vytušit, že se v jejich nepřítomnosti může cokoliv odehrát. Došlo také k povstání, kde se temno silně postavilo do popředí. Ačkoliv židé volali “Hosana”, “Hosana”, brzy na to získal nadvládu vliv temna, který židy přeladil a volali “ukřižuj ho”. Jidáš čekal před branou “Gentsemanské” zahrady na Ježíše, který se modlil, aby kalich hořkosti od Něj odešel, protože již věděl, co se s ním stane. Tu políbil Jidáš Ježíše na tvář na znamení, že je to On. A to všechno za jeden pytlík peněz.

Byl to Jidáš, který vydal Ježíše. Těch několik málo povolaných, kteří tu byli, nebyli tak silní, aby podali námitku u Piláta. Tak došlo k velkému selhání. Povolaní, kteří byli všichni vysoce vážení obchodníci, museli by tenkrát důrazně, se vší silou, podat protest u Piláta, museli by ho k tomu přinutit, aby Ježíše nikdy nepostavil před soud. Stalo se tak, protože povolaní tehdy nenaslouchali svému citu a prakticky nechali Ježíše bez ochrany. Plán temna vyšel: Ježíš byl posmíván, hanoben a pošpiněn.

 

 

*** 

OBSAH:

 

 

J O S E F   W A G N E R.. 1

Má cesta k svatému Poselství a k Pánovi až do doby, kdy opustil zemi 2

Poslední cesta Pána do rodného města Bischofswerdy. 40

Odchod Pána. 54

Zážitek Pána jako uzavření do kruhu. 56

Povolaní 57

O Lohengrinovi 61

Kruh bytostného. 63

Obrazy stvoření 64

Proč byl Syn Boží zavražděn. 65

OBSAH: 66

 

 

 

Poznámka:

Text nemohl být zkontrolován s originálem, pro překlad byla k disposici německá kopie v textovém editoru na disketě.

Části  textu, které jsou v tomto spisu označeny žlutým zvýrazněním, byly z vydání  „Tisk BRNO 1995“ z neznámých důvodů vyjmuty!

 

 

* * *