Oto z Bamberka
Pozvolna přijaly všechny německé kmeny křesťanství. Všude byly stavěny kláštery a zřizována biskupství, která v Německu upevňovala moc církve. Toto dílo postupovalo nezadržitelně kupředu, od jihu k severu, až konečně zachvátilo i lužicko-srbské a polské národy na východě germánských kmenů, které se nejdéle bránily pronikání křesťanství.
Z dějin oné doby zářivě vyniká postava Oty z Bamberka, který vystoupil ze živoucího přesvědčení pro svou víru a táhl k pohanským Pomořanům, aby jim hlásal křesťanství. Nepočínal si jako horlivý fanatik, ale měl porozumění pro národ, kterému chtěl pomoci a stavěl dále na staré, dosud nevymizelé, i když zatemnělé víře, která v lidu dosud žila. Tak dával, aniž bořil, sklízel lásku, která překonala všechny překážky.
Již tři roky v Pomořanech ubytovaní žoldnéři vévody Boleslava loupili, drancovali a pálili, aniž by se udatným Pomořanům podařilo zbavit se těchto obtížných vetřelců.
Před několika dny padla jejich poslední opora, pevnost Štětín. Zoufale shlukla se šlechta kolem svého vévody a prosila ho, aby udělal konec této bídě. Byli připraveni na každou oběť. Chtěli jen mír, mír za každou cenu.
Zarmoucen díval se vévoda Vratislav na své věrné. Jejich hrady byly zabrány nepřítelem, pole zpustošena, pokladny, jejichž zlatem kdysi bylo možno naverbovat žoldnéře, byly prázdné. Hlad a mor ohrožovaly zemi. A bohové? Bohové se hněvali. Od nich nebylo možné očekávat žádné pomoci. Černý oř Triglavův stál mrzutě v chrámě a odmítal potravu. Co byla platná všechna udatnost, všechna mužná odvaha? Zde mohla pomoci jen chytrost a tato velela vyjednávat s nepřítelem.
S těžkým srdcem odhodlal se vévoda ke slovům: „Nuže, vyšleme posly k vévodovi Boleslavovi, o kterém se říká, že je křesťanem. Snad ho jeho víra nakloní našim prosbám.“
Něco takového se dosud nikdy nestalo, ale země také nikdy neúpěla dosud v takové tísni. Šest nejlepších šlechticů se dobrovolně nabídlo vydat se na tuto těžkou cestu k polskému vévodovi.
Bylo to uprostřed zimy. Cesty byly neschůdné. Po širých, zasněžených lánech hvízdal ostrý východní vítr a závodil s divokým křikem smeček hladových vlků. Poslové vyrazili nebojácně, skoro se šílenou odvahou - bez hlesu, zlomeni téměř nesnesitelným příkořím a strádáním, dostihlo jich pět Boleslava. Nejstarší z nich podlehl po cestě nelidským útrapám.
Vévoda je vlídně přijal a nařídil, aby dříve, než s nimi bude vyjednávat, bylo jim poskytnuto to nejlepší pohostinství. „Musíte být napřed opět muži, kteří by mohli svůj národ důstojně zastupovat,“ zněla jeho slova.
Toto neočekávaně vlídné přijetí probudilo ve zmučených srdcích Pomořanů naději. Kdo je schopen takto mluvit, ten jistě nebude chtít příkoří přemožených. Ale jak málo znali způsoby Poláků. Vévoda Boleslav byl horkokrevný, panovačný muž. Jeho jedinou snahou byla moc a majetek a jeho říše mu nebyla dosti velkou. Své úmysly však dovedně skrýval pod pláštíkem křesťanství. Co učinil v jeho jménu, to mu získalo téměř slávu i záštitu u svatého otce v Římě, proti níž byl i císař bezmocný.
„Měli jste přijít dříve,“ oslovil posly, kteří byli konečně předvoláni ke slyšení. „Zajisté, kdybyste měli ve mně více důvěry, nebylo by to s vaší zemí vypadalo tak zle. Místo, co jste mé vojsko popouzeli k planému odporu, který je učinil ještě zpupnějším a krvelačnějším, měli jste mne již dávno poprosit, abych žoldnéře odvolal. Netušil jsem, jak špatně hospodaří ve vašich krajích. Ale nyní není pozdě. Odvolám oddíly a zakrátko budete opět pány v zemi.“
Poslové na sebe udiveni pohlédli. Tolik dobroty a uznalosti nečekali. Jedině Svatepole nedůvěřoval hladkým slovům vévody. Dlouhý, těžký život jej naučil, že se nedává nic, za co by nebyla požadována protihodnota. Dříve, než se mohl připravit otázku, Boleslav pokračoval:
„Poplatek, který ode dneška musíte odvádět, bude vyměřen hodně nízko. Vzhledem k vaší nynější chudobě budeme kvůli formě požadovat jen polovinu poplatků a dávek. Každým příštím rokem budou se opět samozřejmě zvyšovat takovou měrou, jak se vám bude vracet blahobyt.“
Šlechtici neočekávali nic jiného a měli radost, že tak lacino jejich země z toho vyvázne. Vévoda pak pokračoval: „Je ovšem samozřejmé, že se dáte pokřtít, vy, šlechta a s vámi i váš lid. Vaše modloslužba volá k nebesům. Dá-li vás poučit o své svaté víře, dám vám tím také nejdrahocennější klenot, který mám. Dokud lpíte na svých pohanských zlozvycích, nemůže vaše země vzkvétat a dotud znamená také nebezpečí pro sousedy. Rozumějte mi dobře: Nechci se vměšovat do vaší vlády, chci vám jen pomoci, abyste vládli tak, jak je to milé Bohu.“
To byla těžká podmínka a poslové kolísali dlouho, jsou-li oprávněni na ni přistoupit. Po třech dnech, které jim byly poskytnuty na rozmyšlenou, zvítězila chytrost a smlouva byla uzavřena. Za odcházejícími posly se vévoda vítězoslavně usmál. „Nyní jste mi padli do rukou, vy hrdopýšci. Ve jménu křesťanství mohu teď od vás požadovat nadále vše. Vaše země je nyní mou.“
Ale tak snadno, jak si to Boleslav představoval, nedostal přece jen zem po svou moc. Vratislav uznal sice úmluvu a slíbil, že se dá pokřtít jako první s celým svým domem, ba i šlechta byla ochotna následovat jeho příkladu, ale na tom zůstalo. Nenašel se ani jeden z polských duchovních, který by se odhodlal odebrat se do divoké, pohanské země. Hnězdno, sídlo arcibiskupa hýřilo bujným, blahobytným životem a kdo by chtěl tedy zaměnit za odříkání a nouzi, nebo dát dokonce snad i život v sázku?
Veřejně i potají vyhýbal se jeden po druhém službě pro církev a vévodovi nezbylo nic jiného, než se obrátit o pomoc k papeži. Minul téměř celý rok, než konečně přišel k vévodovi římský vyslanec. Byl to španělský řádový bratr, který byl jmenován biskupem jednoho italského města. Toto město se však zdráhalo jej přijmout. Byla to vítaná příležitost, že mu mohlo být vykázáno jiné pole působnosti a to s dvojnásobnou radostí, poněvadž zde bylo dosti lenochů a nespokojenců, kteří si zvolili vzdoropapeže a papeže v Římě chtěli svrhnout.
Biskup Bernard přišel do Hnězdna doprovázen několika papežskými sluhy. Zapadlé, neklidné oči v hubeném obličeji svědčily o fanatické duši. Jeho kostnaté ruce při mluvení sebou neklidně škubaly, jako by byly jen s námahou udržovány, aby se něčeho nechopily. Boleslav, jakmile biskupa spatřil, se zalekl. To nebyl muž, kterého si přál. S tímto duchovním nebylo radno žertovat. Tatáž panovačnost, která ho naplňovala, žila i v tomto biskupu. Vévoda ho prohlédl na první pohled. Nejraději by ho poslal zpět do Říma, ale nešlo to. Musí se proto vynasnažit, aby si tohoto nebezpečného muže naklonil.
Ale zde se vyskytla nová obtíž. Bernard, kromě své mateřské řeči mluvil jen latinsky. Každé slovo, které bylo mezi ním a vévodou během představování vysloveno, museli duchovní překládat. A Boleslav jim nedůvěřoval. V duchu se však smál, když uvážil, jak se tento cizinec chce dorozuměl s lidem v Pomořanech, muž, který ke všemu nemiloval zbytečných slov. Tuto myšlenku pronesl i zdvořile nahlas. Byl však vysokomyslně odbyt.
„Řeč nejsvětější církve je latina. Lid si musí zvyknout, že bohoslužby budou konány v této řeči. Vy, pane vévodo, mi musíte dát tak jako tak vůdce a průvodce onou divokou zemí a to mi stačí, abych se dorozuměl.“
Nechť si tedy Bernard jde, vévodovi je to jedno. S malým průvodem se vypravil na cestu. Léto se chýlilo ke konci. Než dostihnou moře, bude zima. O dobrodružství a hrůzu budou mít tedy postaráno. Vévoda téměř potěšen maloval si tuto jízdu, ale jeho škodolibost náhle pohasla, když si uvědomil, že od Bernardova úspěchu závisí, bude-li nosit vévodský klobouk Pomořan. Měl mu přece jen dát s sebou četu vojska. Nyní bylo již příliš pozdě.
O výpravě nebylo ani slechu. Biskup byl nezvěstný a poplatek nebyl zaplacen. Pomořané mysleli, že pokud nejsou pokřtěni, že toto ustanovení smlouvy nemá platnosti. Vévoda uvažoval: Jeho žoldnéři byli dostatečně zaměstnáni nepokojnými Srby a Wendy. K novému podrobení Pomořan musí vyčkat klidnějších dob. Či měl by se obrátit ještě jednou na papeže?
V té době přinesli mniši, vracející se z pouti do Říma, zprávu, že v křesťanstvu jsou dva, dokonce tři papežové a že jsou až přespříliš zaměstnáni vzájemnými spory o nadvládu. Na nic jiného nemají čas. A pojednou se Bernard opět objevil. Samoten, bez průvodu, vrátil se do Hnězdna vyčerpán námahou a útrapami dlouhého věznění. Vévoda Vratislav a jeho manželka jej zprvu vlídně přijali. A Bernard vycítil u nich touhu po něčem vyšším. Křesťanské učení žádali od něho s nedočkavostí. Ale právě proto, že po něm tolik toužili, jim toto oddaloval.
Měli nejdříve odpřísáhnout, že se vzdají všech svých starých zlozvyků, že se vzdají hříšného života a polepší se. Černého koně Triglavova zabil, chrám zapálil a soše černoboha urazil hlavu.
Tu se lid vzbouřil a vévoda ho nemohl déle chránit a snad si to také ani nepřál. Řekl mu: „Učí-li Bůh křesťanů něčemu takovému, pak uděláme lépe, přidržíme-li se svých bohů.“
Ve Hnězdně Bernard dlouho nevydržel. Chtěl jít do Říma a tam podat zprávu o svém poslání. Jeho tělo bylo příliš vyčerpané, aby sneslo tak dlouhou cestu. Na této cestě se následkem horečky zhroutil. Soucitní mniši jej dopravili do malého kláštera Michelsberku. Tam o něho s láskou pečovali, až nabyl opět svého dřívějšího zdraví. Poprvé za svého života setkal se Bernard s činorodou láskou místo s horlivou vírou jen podle slov. A s nabýváním dřívějších sil probouzel se v něm netušený život.
Viděl, že bohatý duševní život prostých bratrů tyto vysoko pozvedl nad jejich prostředí a dobu, že své hluboké vědomosti spojovali s dětsky zbožnou vírou. Touha v něm se stala přemocnou. Musel se od nich dozvědět, jakým způsobem získali tento svůj vnitřní klid. Učil se německy, aby se se svými opatrovníky mohl dorozumět. Když se po mnoha měsících tak dalece zotavil, že mohl pokračovat ve své cestě do Říma, neměl žádného jiného přání, než aby mohl žít a působit v Michelsberku, jako bratr mezi bratry. A nyní také vyprávěl o svých zážitcích v Pomořanech.
Jeho noví přátelé mu se zděšením naslouchali. Jak bylo možné vzít tak svatou úlohu naprosto obráceně. Rozhořčení a soucit s ubohým národem vyrazil jasným plamenem vzhůru a maličký klášter choval ve svých zdech jen jedinou myšlenku:
„Pomořanům se musí pomoci.“
To se musí dozvědět arcibiskup, zakladatel a otec kláštera. Nejraději by se vydali všichni na cestu do Bamberka, ale nemohli opustit své chudé a nemocné. Tak se vypravila nakonec do Bamberka jen malá skupina. Biskup Bernard byl mezi nimi. A pak stanuli před arcibiskupem, kterého všichni milovali jako svého otce. I Bernard si přiznal, že ještě nikdy nespatřil tak důstojného zástupce církve. To bylo něco zcela jiného než papež a jeho kardinálové.
Arcibiskup Oto byl stár něco přes šedesát let. Sněhobílý vlas padal mu v kadeřích přes ramena. Jeho vysoká postava byla vzpřímená a z jeho temně modrých očí zářilo tolik dobroty a trpělivosti i pravdivosti, že se zdálo, jako by z nich vycházel zlatý třpyt. S klidnou důstojností přijal od mnichů zprávu a přitom se bouřlivé vzrušení všech mluvících poněkud uklidnilo.Když všechno vypověděli, Bernard nevědomky ze sebe vyrazil:
„Arcibiskupe Oto, ujmi se Pomořanů, na kterých jsem se tak těžce prohřešil. Přines jim křesťanství, jakému učíš ty a naprav to, v čem jsem pochybil.“
Dobrotivě podal mu Oto ruku a pravil: „Zůstaň u mne tak dlouho, než si osvojím všechny poznatky o zemi a lidu, které jsi získal. Vy ostatní jděte opět do kláštera a služte Bohu, jak jste činili až dosud. Vaše úloha je vám jasně označena.
Uklidnění mniši se rozloučili. Věděli, že Oto udělá vše, co bude v jeho moci, aby Pomořanům pomohl. Nevěděli však, jak jasným plamenem vzplála bratrská láska v srdci jejich arcibiskupa. Stále naléhavěji vyptával se Oto na mravy a zvyky severských zemí. Zdálo se, že je obdivuhodně obeznámen s germánskou modloslužbou, o níž mluvil s takovou úctou, že to Bernard nedovedl pochopit. Pro něj byli bohové modlami a ohavností, ať se jmenovali jakkoliv. Vysvětlení o nich odložil Ota na pozdější dobu. V této chvíli mu záleželo pouze na tom, aby si z toho, co mu Bernard vyprávěl, mohl vytvořit obraz a ze sutin, které byly zřejmě na něm navršeny, vynořila se stará, čistá nauka. V černobohu poznal opět Odina, v Triglavu Tyra. Ale odkud se vzala tato jména, která neměla naprosto nic společného s germánskou mluvou?
A Oto se netěšil nadarmo pověsti největšího učence své doby. Neustal, dokud nevyzkoumal, že se tak muselo stát pod vlivem cizích kmenů, což pak vedlo i k pomísení víry. Hluboce dojat naslouchal o zanícení a touze Vratislavově po křesťanském učení, kterážto touha zůstala neukojena.
„Bratře, nechápu tě, jak jsi mohl nechat tyto duše žíznit?“ zkoumavě se otázal.
Bernard se snažil ospravedlnit, když odpovídal:
„Vratislav těžce hřeší. Čtrnáct žen žije vedle vévodkyně na jeho hradě jako jeho manželky. Když jsem mu tuto neřest vytkl, řekl mi, že je to v Pomořanech mravem a že všech patnáct žen je s ním jeho kněžími řádně oddáno. Jako kníže má prý povinnost starat se o rozmnožení ušlechtilé krve ve své zemi.
„Nuže dobře,“ řekl Oto. „Pak jsi mu měl ukázat nesprávnost jeho myšlení tím, že bys jej poučil o víře Kristově.“Takto bádaje, došel Oto ve své duši ke stále naléhavějšímu přesvědčení: Ty sám musíš jít k Pomořanům a musíš přinést tomuto lidu světlo víry. Nakonec se svěřil Bernardovi se svým rozhodnutím a nalezl u něho radostnou odezvu.
A později seděli oba dva, z nichž se stali mezi tím přátelé, dlouho pospolu a horlivě osnovali plány, jak by bylo možno provést veliké dílo. Bernard zapřísahal arcibiskupa, aby se vydal na cestu s veškerou nádherou, odpovídající jeho důstojnosti a nechal se provázet četou vojska. Oto však odmítl. Pravil:
„Při všem, co podnikám, táži se nejprve sama sebe:“
„Jak by asi jednal Ježíš na mém místě? Bratře, domníváš se skutečně, že by se vydal Ježíš na cestu v průvodu vojska a s pozemskou pompou“?
„Naše doba vyžaduje něco jiného, než doba Ježíšova,“ rozhorloval se Bernard. „Na to nezapomínej.“
„Žel, že se časy ještě více změnily, ovšem k horšímu,“ Posteskl si Oto. Mělo to však býti důvodem, abychom napodobovali to, co je špatné? Kdybych přišel k polodivokému národu, jsa doprovázen vojskem, a s velikou nádherou, zdaž by se pak nemuseli domnívat, že jim opět hrozí nějaký vpád, jako od žoldnéřů Boleslavových? Nenarážel bych již ihned od počátku na odpor, který by pak znemožnil moje působení?
Ne, kdo chce kázati o lásce Boží, ten musí s láskou přicházeti. Vroucí láska plá v mém srdci k těmto ubohým, štvaným a špatně vedeným lidem. A tuto lásku jim chci dát!“
A stalo se, jak si to Oto představoval. Byl to sice dosti velký průvod, který o několik měsíců později vyrazil z bran Bamberka a v jehož čele jel Oto, obklopen duchovními hodnostáři, ale počet sloužících bratří byl mnohem větší a počet nákladních vozů mnohonásobně převyšoval počtem vozy ozbrojenců.
Oto směřoval nejdříve do Hvězdna, poněvadž se mu příčilo, aby odjel do Pomořan bez vědomí Boleslavova. O Boleslavovi toho slyšel hodně, aby si o jeho charakteru učinil jasný obraz. Viděl ho před sebou se vší jeho ponížeností a podlézavostí Poláka, za kterýmižto vlastnostmi se skrývaly jeho nespoutané vášně. Před takovým mužem je třeba objeviti se v plné nádheře a lesku církevního knížete.
Soumaři a sloužící bratří byli zanecháni v narychlo zřízeném ležení, asi ve vzdálenosti dvou dní cesty od Hvězdna, zatím co Oto se svým průvodem jel zvolna k hlavnímu městu, kamž vyslal před tím své posly.
Stalo se, jak očekával. Druhého dne přicházel mu vstříc Boleslav s velikým průvodem. V ujišťování své poníženosti a radosti nad příchodem tak vznešeného hosta byl nepřekonatelný, ale ze všeho vyznívala starostlivá otázka, co tato návštěva má znamenat. Teprve když knížata po hostině seděla vedle sebe, vysvětlil Oto vévodovi účel svého příchodu a Boleslavova radost byla veliká a nepředstíraná.
V co se téměř neodvažoval doufat, to mělo přece jen dojít splnění. Vzpurní Pomořané měli být pokřtěni. Tím padla překážka, která se až dosud stavěla do cesty jeho chytrým plánům. Přešťasten slíbil všemožné přispění a byl překvapen, že měl Otovi obstarat pouze jediného vůdce znalého země. Pak si tedy uspoří i ozbrojence, kterých Otovi nebude nucen na cestu poskytnout.
Otův pobyt ve Hnězdně byl krátký. Vykonal jen v dómu, kde byly uchovány pozůstatky svatého Vojtěcha, svůj vznešený úřad a odsloužil mši. Pak ho to hnalo dále, pryč z tohoto dusného dvorského života, který ve své bujnosti byl takovým protikladem jeho vlastní životosprávy.
Když se svým průvodem překročil hranice Pomořan, poslal polského vůdce zpět domů. Zpozoroval, s jakou nedůvěrou se lid na něho dívá. Oto i jeho průvodci odložili nyní všechen přepych a cestovali dále jako prostí duchovní.
Vévoda Vratislav, který byl zpraven a vyrozuměn o blížícím se průvodu, jel mu vstříc s velkou družinou, aby mu v případě nutnosti zabránil v dalším postupu. Ale nic z toho, čeho se obával, se nestalo.
Oto poznal v pomořanském vévodovi duši hledající Boha a mluvil s ním dobrotivě a prostě. Tímto způsobem si získal brzy jeho plnou důvěru. Jediným zklamáním pro Vratislava bylo, že Oto chtěl nejdříve jet dále, aby poznal zemi a lid a že s ním nejel ihned do Štětína, aby tam učil a křtil.
Ihned po Bernardově útěku tehdy, vyhledal vévoda ve vší tichosti svých čtrnáct žen a zapudil je a jeho příkladu pak následovala většina jeho stoupenců. Proto doufal nyní v brzký křest. Ale všechny prosby a domluvy byly marné. Tu nechal Otu odejet, ale dal mu na jeho obtížnou a nebezpečnou cestu vůdce a sluhy. To bylo velmi nutné, poněvadž stavěných cest bylo v tomto drsném kraji velmi málo. Neproniknutelné, husté lesy znemožňovaly častokrát delší cestu, rozlehlé úseky byly pokryty bahnem a blátem a dravá zvěř všeho druhu, byla-li vyrušena ze svého klidu, ohrožovala častokrát životy cestujících.
Zřejmě však spočívala Boží ochrana nad neohroženou družinou. To bylo právě to, co pohnulo nejdříve srdcem nedůvěřivých Pomořanů. Cizinců se toto nebezpečí nedotklo. Jak mocní musí být bohové, kteří je takto ochraňují. A jak dobří lidé to musí být, že jim bohové takto pomáhají.
A tak, kamkoliv Oto vkročil, změnila se počáteční nedůvěra v úžas, pak v dětskou víru a zvědavost, která nakonec ustoupila právě tak dětsky vyjádřené radosti, když Oto mírnil jejich nouzi a nedostatek a když jeho bratři obvazovali a pečovali o choré. Průvod ubíral se jen zvolna kupředu, ale kdekoliv byl, všude zanechával za sebou světlou stopu: Dílo pomáhající lásky k bližnímu. Ztvrdlá srdce divokých Pomořanů byla otevřena a otřesena, jejich duše uvolněny a připraveny k přijetí semen, která Oto později zamýšlel rozsévat. Dosud nepromluvil ani slova, ale jeho činy o tom zářivě vyprávěly.
Cílem jeho cesty byl ostrov na Odře, Volyň, o němž mu bylo vyprávěno, že tam již před staletím stála křesťanská kaplička. Tam se chtěl usadit a odtud začít se svým posláním.
Ze všech Pomořanů byli volyňští rybáři nejdivočejší a nejdrsnější. Ustavičný boj s mořem a boj o denní chléb udělal z nich to, čím byli. Nadarmo se Oto ucházel o jejich přátelství, nadarmo jim prokazoval dobrodiní a přátelské služby - nedůvěřivě se uzavřeli všem jeho snahám. Ale čím těžší se jevila jím samotných vyhlédnutá úloha, tím více rostla v Otově srdci láska k tomuto národu, k němuž se cítil tak mocně přitahován.
Jednoho ráda se postavil uprostřed náměstí, kde rybáři prodávali svoji kořist a začal kázat. Zvučným, daleko se rozléhajícím hlasem, mluvil tento statný stařec, v jehož slovech se chvělo něco, co nutilo k poslechu.
Několik žen přistoupilo blíže, posléze se k nim přidružilo i několik mužů a na konec byl obklopen hustým kruhem posluchačů. Jeho mniši tomu starostlivě přihlíželi. Na jeho pokyn zůstali však stát v povzdálí a nyní se obávali o jeho život. Lid však nad tím, co slyšel, úplně zapomněl na samotného řečníka.
Oto k nim mluvil o Odinovi a Donaru, o Tyru a Freyerovi, o starých bozích a jejich vztahu a spojitosti s lidským pokolením. Ukázal jim, že to jsou jejich staří bohové vzdor tomu, že nyní mají jiná jména a že bohové jsou stále stejní, jen lidé že se změnili a to nikoliv k lepšímu. Dav v tichosti poslouchal. Když Oto skončil, lidé se zvolna rozcházeli. Jedna z žen pozvedla hlavu a tázala se:
„Budeš mluvit opět zítra ráno?“ Oto radostně přisvědčil.
Když se příštího jitra opět objevil, viděl, že zástup lidí již na něho čeká. Tak tomu bylo i v následujících dnech. Pak byl požádán, aby kázal raději navečer, kdy je na poslouchání více času. Přistoupil na to a využil denních hodin k návštěvám žen rybářů a jejich chat.
Blížil se podzim. Bouře burácely nad krajinou a znemožňovaly kázání pod širým nebem. Dříve ještě, než si Oto mohl vzpomenout na nějaké místo, kde by mohl konat svá kázání, přišli k němu rybáři s prosbou, aby kázal v chrámě.
To mu dodalo odvahy. A když stál při plápolavém svitu pochodní ve svatyni bohů, začal poprvé mluvit o Věčném, který trůní vysoko nad bohy a řídí jejich osudy i osudy lidí. Jako jemná rosa dopadala jeho slova do otevřených srdcí. O Otci všech mnohý stařec a mnohá stařena slýchávali mluvit za svého mládí. A nyní cítili, že kdyby neztratili víru v Otce všech, pak by jim bohové ještě i dnes pomáhali a nebyli by je trestali. A stalo se, v co se Oto skoro neodvažoval doufat.
Právě tito nejdivočejší obyvatelé Pomořan byli prvními, kteří otevřeli svá srdce novému poselství a on k nim mohl otevřeně mluvit o tom, co bylo obsahem jeho života. Mezi jeho posluchači objevovali se již po delší dobu pravidelně dva krásní jinoši, synové volyňského knížete, který byl právě na válečném tažení. Jednoho večera po kázání k němu přistoupili a prosili ho o křest. Oto je vzal s sebou do svého obydlí a denně je vyučovat. Zdráhal se však tajně je pokřtít v nepřítomnosti otcově. Chtěl ve všem jednat jen otevřeně.
Tu k němu přišla matka obou jinochů a sdělila mu, že jako malé dítě byla pokřtěna v daleké zemi, odkud byla uloupena. Nyní si přeje i se svými syny obnovení křtu.
„Ano, ale učiňme tak teprve tehdy, až se vrátí tvůj muž a bude se moci této slavnosti zúčastnit,“ řekl Oto vlídně.
Mnozí z jeho společníků ho nechápali. Zde byla tak vhodná příležitost k začátku a kdož ví, zda návratem hraběte vše neztroskotá? Hrabě se vrátil domů. Jeho žena a synové byli tak přeplněni tím, co v nich vyrostlo, že neminula ani hodina a hrabě již o všem věděl. Okamžitě spěchal k Otovi a začal:
„Mluv cizinče, proč ses zdráhal pokřtít mou rodinu, ačkoliv tě o to žádala?“
„Protože jsem nechtěl dělat nic za tvými zády, neboť ty jsi pánem v domě,“ odpověděl Oto. Dlouho se díval hrabě mlčky na Otu, pak přelétl záblesk světla přes jeho obličej.
„Nechal jsem si namluvit, že křesťané jsou zbabělí, zženštilí mužové. Nyní vím, že kdo to řekl, lhal. Ty jsi tak skálopevně věrný muž jako málokterý. Čemu ty věříš, musí být pravdou. Uč a pokřti také i mne.“
Tak byl učiněn počátek a to tak krásný, že Oto tomu nechtěl ani uvěřit. S hraběcí rodinou šla ke křtu celá jeho domácnost a po ní se připojilo ještě i mnoho jiných. Poněvadž Oto věděl, co kdysi znamenala Germánům bílá barva, dal obléci ty, kteří chtěli být pokřtěni, do bílých rouch, která směli pak nosit ještě šest dní. Bílý šat ke křtu se stal slavnostním rouchem a ti, kdo jej nosili, byli na něho hrdí a rádi se v něm veřejně ukazovali.
Rok rychle minul. Volyň a okolí bylo pokřtěno a začínal vzkvétat bohatý duševní život. Oto s radostí pohlížel, jak jeho láska k tomuto zdánlivě drsnému lidu nepadla na nepravou půdu. Tento lid se rozpomněl opět na své germánství a odkládal wendské a polské zvyky, které během doby převzal od svých sousedů.
Co se událo ve Volyni, nemohlo zůstat utajeno. Když se vévoda Vratislav o tom dozvěděl, tím důtklivěji si přál slyšet o této víře, k níž přistoupilo zakrátko takové množství jeho poddaných. Vyslal k Otovi posly, kteří ho naléhavě prosili, aby přišel do Štětína. Tu Oto zanechal ve Volyni svého nejmilejšího žáka Vojtěcha a plavil se do Štětína, ačkoliv se těžce loučil se svou mladou obcí. Ve Štětíně byl přivítán bouřlivým jásotem, který byl však brzy zakalen poselstvím polského vévody.
Tento psal, že slyšel, jak křesťanství činí v Pomořanech pokroky a že se raduje, že bude moci brzy přivtělit novou křesťanskou zemi ke své.
Nato se vévoda a šlechtici rozhodli, aby si udrželi svobodu, že se nedají pokřtít. Protože měli Otu v podezření, že je Boleslavovým vyslancem, zatajili mu důvod svého náhlého obratu. Oto směl kázat, směl učit a vyučovat, ale ke křtu se nikdo nehlásil.
„Přestaň kázat,“ radili mu jeho průvodci. „Až lidé zpozorují a poznají, že mohou dostat slovo jen tehdy, až se nechají pokřtít, pak také ke křtu přijdou.“
Ale Oto odvětil: „Mně se příčí, abych na ně nějakým způsobem doléhal. Touha po křtu musí vycházet z nich samotných, neboť jinak nemá žádné ceny.“ A trpělivě čekal jsa přesvědčen, že seménka, která tak v hojnosti rozséval, jednoho dne vzklíčí.
Tento okamžik se dostavil rychleji než si myslel. Opět poslal Boleslav psaní, tentokrát ale Otovi. Vévoda naléhal, aby se Pomořany nyní podrobily jeho vládě a navrhoval Otovi, aby k rychlejšímu dosažení tohoto cíle založil ve Štětíně arcibiskupství, který by jako arcibiskup na Boleslavův příkaz spravoval. Všechno, co k tomu bude zapotřebí, jako kněžská roucha, nádoby a peníze, dá on k dispozici a dokonce i sám se dostaví k vysvěcení nově postaveného chrámu.
Oto pln rozhořčení ukázal toto psaní vévodovi, který udiven, pravil:
„Což ty nejsi vyslancem Boleslavovým?
„Já, vyslancem Poláka?“ zvolal Oto. „Přišel jsem z vlastního popudu, z vřelé lásky k vám, poněvadž jsem slyšel, že ty, Vratislave, toužebně prahneš po křesťanství.“
Tu padly závory nedůvěry a hrdosti, které se mezi nimi postavily a nyní všichni šlechtici naléhali, aby byli pokřtěni a přede všemi Vratislav a jeho choť.
Jeden slavný křest následoval za druhým, ale pod Otovým vlivem zůstaly všechny slavnosti vážné. Žádná nebyla znesvěcena hostinami. Bylo to, jako by se v Otově přítomnosti všechno nízké zastydělo. Kdekoliv prodléval, zdálo se, jako by bylo cítit dech věčnosti.
I osud země vzal Oto na prosbu vévodovu do svých rukou. Touže cestou, po které před třemi roky přišel z Hnězdna, vracel se zpět k polskému vévodovi, aby s ním vyjednával. Dlouho to trvalo, než jej přesvědčil. Ale Oto byl výmluvný řečník nejen v náboženských věcech. Dokázal vévodovi, že by nad nepoddajnými Pomořany nemohl nikdy vládnout.
Bude mnohem lépe, bude-li mít v Pomořanech věrného, pokojného souseda, který by mu ročně odváděl malý poplatek, než aby z Pomořanů učinil nepřátele, čemuž by se natrvalo nemohl tak jako tak vyhnout.
Vévoda Boleslav konečně svolil. Oto obdržel dopis a pečetě pro novou smlouvu a vypravil se znovu do Pomořan. Vratislav a šlechta mu přišli naproti až na samé hranice. Bylo to, jako by se vracel milovaný otec země.
Nyní se mohl Oto dát i do poslední práce. Zničení pohanských chrámů a soch. Na jejich místech dal zbudovat chrámy a kaple a když se o dvě léta později opět vrátil do Bamberka, zanechal za sebou křesťanskou, uspořádanou zemi.
Na přání vévody Vratislava přijal Pomořansko ke svému bamberskému arcibiskupství, kam až do jeho smrti náleželo.
