Karel Veliký
V obracení na víru pohanských Germánů pokračoval mocnější než Bonifác. Karel, francký král, kterému pozdější svět dal přívlastek „veliký“. Zda právem, to nechť prokáže následující vypravování.
„Posel Karlův, pane.“
„Králův? Vpusť ho dovnitř. Co asi přináší? Něco dobrého jistě ne.“
Vévoda pomalu a s nechutí vstal, vyšel z komnaty a odebral se do vzdálené, prostorné haly, jako by chtěl zamezit, aby nevítaný host vkročil do vnitřních prostor hradu. Venku se posadil na vyvýšené sedadlo a vzal do ruky jako náhodou krátký meč, zkoušeje bedlivě jeho ostří. Widukind byl mužem něco přes padesát let, přímé postavy, širokých ramen, svalnatý a mrštný. Vlasy dosud neprošedivělé splývaly mu v bohatých kadeřích až na ramena, podobajíce se svou barvou liščí kožešině, kterou byl lemován jeho široký, domácí oděv. Ocelově modré blýskající se oči upřely se na příchozího.
„Aj, hleďme, magistr Eginhart,“ zvolal překvapeně, když posel Karlův, poníženě se ukláněje, vstoupil dovnitř.
„To musí být něco zvlášť důležitého, posílá-li Karel, král, svého důvěrného písaře jako posla. Nuže poslouchám, co mi máš vyřídit.“ Příchozí nelibě dotčen výsměšným oslovením se poněkud zarazil, opanoval se však, nedávaje na sobě ničeho znát.
„Můj vznešený velitel, král římský, francké a německé říše, jemuž Pán ráčiž požehnat, posílá mne k vám, urozený kníže. Ustanovil zvláštní knížecí sněm, na který budou sezvána všechna knížata a vévodové německých žup. Králi záleží zvlášť na tom, aby nemusel postrádat vaší moudré rady. Všechno ostatní je sepsáno zde na tomto pergamenu ..“
„Který neumím přečíst,“ přerušil ho Widukind stroze.
„Váš zpovědník, zbožný Anegarius, vám ho s radostí přečte. Zná přece dobrý úmysl, který náš veliký král pro vás chová.“
„Dávám přednost tomu, poslechnout si zprávu krále z tvých úst, magistře Eginharte. Řekneš-li mi, co Karel ode mne žádá, mohu ti také dát ihned odpověď.“
Bylo zřejmě vidět, že Eginhartovi není vhod, že má mluvit a mimo to neodvažoval se otevřít pečeť, aby mohl přečíst obsah pergamenu. Chvíli kolísal. Zatím, co ho Widukind nepohnutě pozoroval, rozhodl se, že promluví.
„Král Karel vyzval knížata k příštímu úplňku měsíce, tedy ode dneška za tři neděle, na pobřeží Ally, kde je u brodu dosti místa k postavení velikých stanových ležení. Král si přeje, aby všechna saská knížata a vévodové se tam sešli se všemi svobodnými Sasy. Jedná se o nové přidělení lén, potvrzení práv a všeho, co s takovými státnickými úkony souvisí. Králi velmi záleží na tom, aby si zajistil spokojenost a souhlas saského lidu.“
„Má strach z nového Suntlu?“ vzplál Widukind. „Jestliže Karlovi žoldnéři budou i nadále tak řádit v našich župách, pak se může lehce stát, že si budeme muset zjednat opět jednou sami pořádek, tak jako u Suntlu a jednu nebo dvě tlupy zahnat.“
„Právě to si král Karel přeje v budoucnu zamezit,“ pokračoval Eginhart lichotivě. „Příliš si cení saských knížat, než aby trpěl, aby se jim, nebo jejich lidu dělo příkoří od bezuzdné soldatesky. Proto má být všechno upraveno co nejlépe. A právě k tomu potřebuje král především vaší rady a vaší přímluvy u ostatních knížat.“
„Řekni svému vládci, že není nutné, aby znovu upravoval něco, co je v nejlepším pořádku. My, saská knížata a vévodové, jsme pány svého lidu a dovedeme ho vést bez přispění franckých žoldnéřů. Kvůli míru jsme se dali pokřtít, ačkoliv cizího, vnuceného Boha jsme potřebovali tak málo, jako nyní jeho královské péče. Pak bychom si museli dát líbit, aby nám svatý otec v Římě vnutil Karla jako svrchovaného pána. Slíbili jsme mu věrnost a dodržíme ji, nebude-li nám to znemožněno. Ale na tom musí být dosti. Co nám záleží na nějakém sněmu knížat, proč máme mluvit a radit se o věcech, které od dob našich praotců jsou pevné a neochvějné? Jak spravujeme své země a vládneme jimi, jen sami si také zodpovíme.
Sasští vévodové jsou jednotni. Stojí při sobě jako valy a zdi a jejich národy vzkvétají pod jejich rukama. Necháte-li nás v míru, dodržíme mír i se svými sousedy. To řekni svému králi. Zasedání knížat je zbytečné a já nemám chuti se ho zúčastnit.“
„Pane vévodo, špatně jste to pochopil. Král Karel se netáže, zda chcete přijít - on vám to nařizuje a to jménem vaší přísahy věrnosti.“
„A co se stane, odepřu-li?“ zvolal Widukind nejvýš pobouřen.
„Pak byste porušil vaši přísahu věrnosti a Karel by měl právo prohlásit vaše země za propadlé. Tak daleko to přece nenecháte dojít kvůli nějakému rozmaru.“
„Muži, dávej si pozor na svá slova,“ zahučel vévoda. „Nejedná se o rozmar, nýbrž o ....., ale co ty rozumíš, ty ,cizozemský magistr,“ a přerušil svá slova. Jdi, nech si dát pokrm a nápoj a i o tvé ubytování bude náležitě postaráno. Ráno uslyšíš mou odpověď.“
Na pokyn vévody přistoupili sluhové a vyprovodili Eginharta z haly. Jen krátkou chvíli zůstal Widukind stát pohroužen v myšlenky, pak vyslal posly na dva sousední hrady a vyprosil si, aby ho obě knížata navštívila. Dříve, než slunce zapadlo, tito přijeli a tak se sešli důvěrní přátelé k poradě.
Dorhart, mladší z obou, přijal zprávu klidně.
„Co je na tom,“ pravil, „touží-li Karel rozvinout svoji nádheru a moc? Dopřejte mu té radosti. Dokud rokuje, nemůže válčit. My musíme jen zůstat na stráži, aby na nás se svými knězi nevymámil stará práva.“
Ale Widufred, šedovlasý stařec, který nebyl s Widukindem jen spřízněn, nýbrž byl s ním spojen krevním bratrstvím, pokyvoval starostlivě hlavou.
„To, že jsme se tenkrát dali pokřtít, abychom učinili konec bezúčelnému prolévání krve, bylo počátkem všech zmatků, které ustavičně porušovaly náš mír. Nejdříve nám vnutili Boha, o němž jsme se domnívali, že v něm poznáváme Otce všech. Omyl, tak jako všechno. Vysoko povznesen, trůní Otec všech nad Bohem křesťanů, kterého si kněží zformovali podle své vůle.
Pak se nám řeklo, že o naše duše musí pečovat svatý otec v Římě. Do našich hradů byli nasazeni mniši jako špehové a vyssávači peněz. Pak nás obesílají ke králi jako k vrchnosti. Co si vymyslí nyní?“
Knížata probděla celou noc uvažujíce, co by měla dělat. Nakonec zvítězila zmínka o přísaze věrnosti. Přísaha byla Němcům svatá. Šlechta ji neskládala dobrovolně. Jestliže byli předvoláni jménem přísahy věrnosti, museli uposlechnout, ač to dělali jen neradi. Mohli se pouze vzájemně napomenout, aby měli oči a uši otevřeny, aby jejich stará práva jim zůstala nezkráceně zachována.
V té době ani Eginhart nezahálel. Sotva, když se ubytoval v komnatě, která mu byla na noc vykázána, již dostal návštěvu. Byl to Anegarius, zpovědník vévodův, se kterým se již od dřívějška dobře znal. Eginhart se pečlivě přeptal na stav křesťanského učení mezi Sasy, na bohoslužby a mše a především na to, zda se vévoda Widukind konečně vzdal pohanských obyčejů.
Co se dozvěděl, to jej nemohlo uspokojit. V hradní kapli byla mše čtena jen u příležitosti velikých církevních svátků, jinak se však kníže a lid modlili jako dříve ke svým starým bohům.
„I oběti dosud přinášejí,“ horlil Anegarius „a pevně věřím, že i upalují padlé nepřátele.
„Bylo by jim to podobné, i když to jistě tají. Nejsou to jen padlí, nýbrž i přemožení nepřátelé, které zaživa upalují a možná že i snědí. Ó, ti pohanští barbaři. Ó, ty ohavnosti. Jak bude náš vznešený král rozechvěn, až mu budu o tom vyprávět.“
„Nemohu to dokázat,“ namítl Anegarius v rozpacích. „Ještě nikdy se mi nepodařilo, abych mohl být přítomen jejich modloslužbám.
„Jen upokoj své jemné svědomí,“ usmál se Eginhart. „Bude to již tak. A jak je to na hradě se zpovědí a s přijímáním?“
„Vzdor nejvážnějším domluvám z mé strany nemůže se vévoda k tomu odhodlat,“ posteskl si Anegarius. „Je toho přesvědčení, že se jeho předkové obešli bez zpovědi a on že nechce být lepším než oni.“
„Běda, že musíme svatému otci v Římě říci o takové bezbožnosti,“ rozohňoval se Eginhart. Jak bylo obezřetné od Karla, že mne poslal jako posla, abych současně vypátral, jak to vlastně v saských zemích vypadá s křesťanstvím a s poslušností. Pergamen mohl odevzdat každý jiný posel, ale panovníku záleželo na tom, aby dostal přesnou zprávu. On ví, že se na mne může spolehnout. Slyším více než se řekne a vidím i to, co je prostým zrakům utajeno.“
Až příliš správná byla tato poslední slova Eginhartova. Potvrdila to zpráva, kterou králi napsal a v níž skoro ani jediné slovo neodpovídalo pravdě.
Příštího dne povolal Widukind královského posla k sobě a sdělil mu, že se rozhodl uposlechnout královo volání na knížecí sněm a že chce také vynaložit vše, aby ostatní knížata, šlechtici a svobodní na shromáždění nechyběli. S touto zprávou Eginhart odjel spokojeně domů.
Podzimně zbarvenými nivami jižního Německa pohyboval se dlouhý průvod. Oři i jezdci byli z nejčistší krve, takže byla radost na ně pohledět. Ale na obličeji každého z nich spočívala hluboká vážnost, takže nevyměnili mezi sebou ani jediného žertovného slova jako jindy při svých jízdách lesem a polemi. Ba i panoši se zdáli být zaraženi tím, jak jejich páni jsou skoupí na slovo. Mlčky vykonávali své služby.
Když se večerní stíny skláněly na zemi, byly postaveny stany. Stany vévodů a knížat stály těsně vedle sebe. Kolem nich se pak tyčily stany šlechticů a zemanů, které byly opět obklopeny stany panošů. Soumaři a vozová hradba uzavíraly ležení.
Ve stanu Widukindově se sešlo více knížat. V tom se v ležení strhl pokřik. Zaznívalo volání a přicházelo stále blíže. U vchodu do stanu Widukindova se objevil panoš a oznamoval:
„Pane, nějaký cizinec si přeje s vámi mluvit.“
„Jaké je jeho přání?“ tázal se Widukind.
„To chce říci výlučně jen vám samotnému.“
„Řekni mu tedy, že nyní nemám čas pro někoho, kdo má důvod tajit své jméno.“
Dříve však, než se mohl panoš otočit, stál onen cizinec za ním. Byl vysoké postavy a ušlechtilých rysů. Jeho ohnivě rudý vous mu splýval skoro až po pás a stejné barvy byly i kadeře, které mu padaly volně až na ramena.
„Mýlíš se Widukinde. Pro přítele, který tě přišel varovat, máš vždy čas, i když on sám považuje za přiměřené zamlčet panoši své jméno i rod.“
Tato tiše pronesená slova mocně pronikla do srdcí posluchačů. Překvapená knížata pozvedla své oči. Nevěřící Widukind zíral nechápavě na cizince.
„Widukinde, což mne skutečně neznáš?“
Tu kníže vyskočil ze svého sedadla a zaražen se poklonil.
„Ty jsi .....“
Cizinec však odmítl. „Zůstaňme při tom, že mne znáš. Přišel jsem, abych varoval. Špatně smýšlí bledý Karel. Půjdete-li na Verden, podle mého soudu žádný z vás se již touto cestou nevrátí zpět.“
Poděšená knížata vyskočila ze svých sedadel.
„Cizinče mluv, co víš! Odkud máš onu špatnou zvěst? Mluv, ať uslyšíme více.“¨Jeden volal přes druhého horlivě dotírajíce na návštěvníka. Ten stál klidně a zvolna zvedl ruku. Tázající rázem umlkli.
„Již dávno jsou sasští vévodové trnem v oku Karlově. To, že svorně stojí při sobě uprostřed nepokojů, které zmítají jeho ostatními zeměmi, ho popuzuje. Dokud jsou národové svorní, jsou nepřemožitelní. Marně se snaží zasévat mezi vás nesvár - a proto se nyní rozhodl pro poslední tah. Chce vyhladit všechnu ušlechtilou saskou krev. Lstivě vás vyzval na knížecí sněm Jeho žoldnéři leží poschováváni po lesích. Widukinde, ušlechtilá ratolesti nejušlechtilejšího kmene, svědči pro mne u ostatních. Věříš mi?“
„Věřím ti a děkuji ti, že jsi přišel.“
„Nuže uposlechni mé rady a dej rozkaz okamžitě vyrazit, ale nikoliv kupředu k Alle, nýbrž zpět k vašim pevným hradům a zámkům. Připravte se na útok, neboť Karel přijde, aby je oblehl. Je odhodlán ke všemu, buďte proto i vy.“
„To radíš ty mně?, ty .....“
„Střez se vyslovit mého jména.“
Z úst varujícího znělo to téměř jako hrozba. Jeho rudý vous zasvítil. Tajuplné tušení proběhlo dušemi knížat.
„Pane,“ řekl Widukind vzrušen až do hloubi své duše. „Pane, dali jsme slovo, že přijdeme Byli jsme vyzváni přísahou věrnosti a slib věrnosti musíme splnit. Saská věrnost sahá až k poslednímu muži. Proti zradě a věrolomnosti mohou nás chránit jen bohové.“
Cizinec potřásl hlavou. „Nikoliv, proti tomu jsou bezmocní. V poctivém boji mohou vás ochránit, ale proti zákeřnictví nemají zbraní. Varuji vás ještě jednou. Nepříteli se nemusí přísaha dodržet.“
„Přísahali jsme při Otci všech,“ vykřikl vévoda.
Tu cizinec umlkl a sklonil svou hlavu. Následovalo krátké mlčení. Pak se ujal Widukind opět slova:
„Jsem dalek toho, přátelé, požadovat na vás, abyste sdíleli můj názor. Každý z vás rozhodne podle vlastního uvážení. Kdo je pro návrat, vyslov se otevřeně. Nikdo se nebude proto na něho křivě dívat.“
Bez rozmýšlení semkla se knížata kolem svého vůdce. „I kdyby to bylo vstříc jisté smrti, jdeme s tebou. Raději smrt, než věrolomnost. Nemohou-li nám bohové pomoci, jestliže Otec všech rozhodl o našem zničení, nechť přijde to, co přijít musí,“ zvolali jednohlasně. Ještě jednou se cizinec ujal slova:
„Otec všech nerozhodl o vašem zničení, ale připustil, aby lidská svévole ji přivodila. Přišel jsem varovat. Domníval jsem se, že to neunesu, aby nejušlechtilejší německý národ byl ubíjen jako stádo ovcí. Kdybyste však uposlechli mé výstrahy, nebyli byste již těmi muži, jakými jste vždy byli. Žijte blaze, shledáme se opět.“
Zdálo se, že do stanu veplul mrak. Když se tento rozptýlil, cizinec zmizel.
„Donar, Donar,“ zaznělo všemi ústy.
„Ano, Donar,“ řekl Widukind zamyšleně. „Donar, který mi ukázal, že Bůh, ke kterému se křesťané modlí, je karikaturou Otce všech. Varuje-li nás Donar, jsme v nejvážnějším nebezpečí, ale nechť přijde, co přijít musí, já nemohu zrušit přísahu.“
„Nikdy se nesmí o nás říci, že jsme zbaběle utekli,“ zvolal Widufred.
Ještě dlouho zůstala knížata pohromadě a radila se, jak nejlépe čelit hrozící smrti. Na shromaždiště musíme přijít beze zbraně, jak to káže mrav. Ale bez obrany se nedáme odpravit. Ponecháme si při sobě krátkou zbraň. Na tom se všichni shodli.
Průvod, který se příštího jitra blížil k Alle, byl veliký a nádherný tak, jak se slušelo na knížata. K polednímu narazili na první posly Karlovy, kteří se měli přesvědčit, zda knížata skutečně přijdou. Tito poslové se netajili radostí nad šťastným plánem. Domnívali se, že nikdo nemůže uhodnout pravý důvod jejich radosti.
Při jejich příchodu do ležení, pozval je král Karel, aby s ním sdíleli jeho ležení, které je dostatečně veliké i pro jejich stany.
Widukind vhodně volenými slovy poděkoval za tento důkaz královské přízně, podotkl však, že oni nejsou zvyklí používat ležení, ve kterém by nebyli sami pány. Přenocují tedy ještě jednou po starém zvyku.
Na lůžku pak vévodu míjel spánek. Mučivé myšlenky nedopřávaly mu klidu. Co bude z jeho národa, budou-li všichni vůdcové povražděni? Což není jeho povinností, aby kvůli národu pečoval o bezpečnost knížat? Králi přísahal při Otci všech, ale knížatům přísahal též. Která z těchto přísah je důležitější?
„Otče všech, dej mi znamení své svaté vůle. Máme jít vstříc jisté smrti, nebo se máte nyní v poslední hodině ještě obrátit?“
Něco vedle Widukinda zašeptalo:
„Přísaze jste dostáli, přijeli jste sem, Karel ví, že jste přišli. Kdo vás může označit za věrolomné, jestliže jste zaslechli o jeho potměšilých plánech a v nočních tmách jste odešli?“
„Pryč s tebou, Loki, úskočný pokušiteli,“ zvolal kníže. „Sas se nenaučil spřádat pikle a překrucovat slova. Teprve nyní vím naprosto zřetelně, která cesta je pravá. Půjdeme po ní bez zdráhání a kolísání.“
Znovu zazněl hlas, ale tentokrát to nebyl šepot, nýbrž znělo to hlasitě a jasně.
„Správně činíš, služebníče Widukinde, že pravdu a věrnost si ceníš výše, než svůj život. Nechť tento život ráno zhasne. Je to jen jeden z mnoha. Otec všech tomu dopustil, ale On zamýšlí s vámi něco velikého. Budete-li nyní všichni odvoláni ze země, nebudete tím vyhlazeni, ale budete ochráněni k oněm velikým dobám, kdy bude země opět potřebovat vaší německé věrnosti a pravdy, německé síly a spravedlnosti. Ti z vás, kteří dnes mohou obstát před Božími zraky, budou uchováni až k oné době. Takový je smysl události, kterou přivodila lidská vina, která se však Boží vůlí změní v požehnání.“
Hlas umlkl. Obdivuhodně posílen a pln důvěry odebral se vévoda na své lože a usnul hlubokým, osvěžujícím spánkem.
Příštího dne, dříve než Sasové odjeli na shromaždiště, povolal Widukind některé z nich k sobě do stanu a vyprávěl jim, co v noci slyšel. Tu se duše všech naplnily svatou, úchvatnou touhou a odvahou. Oblékli se co nejkrásněji. Jejich ušlechtilí oři byli vyzdobeni tak, že Frankové byli blížícím se průvodem přímo oslepeni. Daleko vpředu jel Widukind na bílém hřebci a vycházela z něho taková záře a třpyt, jako by byl celý oděn ve zlatě.
Podle obyčeje odložili Sasové zbraně před shromaždištěm a sestoupili s koní, které panoši odvedli. Nějaký francký maršálek k nim přistoupil a žádal je, aby odložili i krátké boční zbraně.
„To není u nás mravem,“ odpověděl vévoda tak příkře a panovačně, že Frank oněměl. Král Karel vítal knížata velmi vlídně a vykázal jim jejich místa. Tato byla záměrně volena tak, že mezi dva Sasy přišlo vždy několik Franků. Ale saská knížata bez jakéhokoliv domlouvání vstala a posadila se těsně vedle sebe.
„Ztížilo by to vzájemné dohovoření,“ vysvětloval Widufred na otázku překvapeného krále, kdybychom se nemohli mezi sebou dorozumět.“
Proti tomu nebylo vhodné námitky.
Nyní mělo započít zasedání. Jako první pronesl biskup dlouhou latinskou modlitbu. Když dokončil, Widukind povstal. Všichni mu v tom chtěli zabránit, poněvadž něco takového nebylo u nich zvykem. On se však nedal.
„Chceme se také pomodlit, ale tak, abychom všichni rozuměli tomu, co budeme říkat,“ pravil neohroženě.
Pak zvedl své ruce a zvolal:
„Otče všech, ty znáš všechny věci. Ty také víš, že potměšilost a zrada číhají kolem nás. Stůj při nás v naší poslední hodině a ochraňuj náš osiřelý lid.“
Ještě ani neskončil a biskup jej drsně přerušil:
„Jak ty se opovažuješ, jako pokřtěný křesťan mezi tolika pravověrnými křesťany, modlit se ke svým bohům? To je zrada, zrada na víře.“
Zrada, zrada, řvali Frankové a vrhli se na saská knížata ze všech stran. Z okolních lesů se vynořily tlupy žoldnéřů, kterým Frankové s radostí přenechali strašlivé vraždění.
Karel se svojí družinou utekl na pahorek a odtud pozoroval, jak Sasové vzdor své zmužilé obraně, byli přemocnou přesilou odpravováni. Byla to několikahodinová krvavá lázeň, z níž se téměř nikdo nezachránil. Ale i čety žoldnéřů vykazovaly více než polovinu vojínů na ztrátě. Mnohý Frank, přepaden hrůzou, zakrýval si obličej, aby se nemusel dívat na tuto strašlivou řež.
Naproti tomu Karel a jeho hodnostáři přihlíželi s radostí k tomu, jak obávaní nepřátelé byli konečně zničeni.
Vraždění zvolna ustávalo. Vyhlídnuté oběti byly mrtvy. Po místě hrůzy kráčela však veliká, velitelská postava. Rudý vous splýval jí až po pás a hlavu zdobil zlatý kroužek, z něhož vycházelo tajemné blýskání a záře. Mnohý meč pozvedl se proti němu, ale ruka, která jej třímala, klesla bezmocně dolů, neschopná rány.
„Tam, tam,“ sípal Karel, maje vytřeštěny své oči. „Vidíte knížete? Je to Widukind, nebo někdo jiný z jeho rodu? Nesmí odejít odtud živ. Za jeho hlavu slibuji cenu.“
Ačkoliv se celé skupiny žoldnéřů a Franků postavily proti rudovousému, nikomu z nich se nepodařilo jej zasáhnout. Nedotčena kráčela tato vysoká postava kolem nich a rychlými kroky přibližovala se stále více k místu, na kterém stál král.
„Což mne nikdo neochrání před nepřítelem?“ vykřikl přestrašený král. Ve svém zoufalství vytáhl meč z pochvy, ale cizinec, který stál nyní již před ním, odhodil jeho zbraň klidným pohybem ruky.
„Králi Karle, králi Karle,“ řekl hlasem, který zněl jako dunění hromu. „To, co jsi dnes učinil, stane se tobě a tvým lidem kletbou. Bůh, nade vše povznesený, jehož jméno pronášíš ústy, aniž bys ho znal, nebude nadále znát i tebe. Budeš se potácet po zemi, nemaje klidu, až nadejde čas, kdy se všechny osudy rozuzlí. Až do té doby budeš se stále znovu navracet na zem, budeš na ní žít nemaje pokoje a nenalézaje usmíření, až i Widukind se objeví opět mezi lidmi. Pak budeš jeho sluhou .....
Král, který naslouchal a jehož zděšení se stupňovalo, nenechal ho domluvit.
„Jeho sluhou?“ přerušil ho. „Ty lžeš.“
Dunivé, dlouho trvající burácení hromu bylo mu odpovědí. Zdálo se, že ostrý blesk roztrhl oblohu a v této záři postava cizince zmizela.
„Doveďte mne do mého stanu, jsem nemocen,“ vzdychal král. „Události dnešního dne byly pro mne příliš veliké.“ Přinesli nosítka a nesli krále přes mrtvoly, brodíce se krví, do jeho ležení.
„Hledejte mrtvolu Widukindovu,“ nařizoval král. „Kdo ji přinese, dostane lénem jeho hrad, i kdyby to byl jen prostý vojín.“ Po celém bojišti, zbroceném krví, nastalo horečné hledání. Vojáci se vrhli jako hyeny na zavražděné, olupujíce je o oděv i všechny šperky. Mrtvoly padlých byly zčásti naházeny do Álly, zčásti sneseny na hromadu a spáleny. A ačkoliv všichni horlivě hledali, Widukindova mrtvola nalezena nebyla.
„Tedy přece jen unikl,“ procedil Karel mezi zuby, když mu výsledek hledání v příštích dnech sdělovali. „Nebudu mít ani hodinu klidu, neboť dokud Widukind žije, nejsem si jist před Sasy. Uděláme alespoň to, co je možné. Moc knížete není zlomena dříve, dokud není zničeno jeho hnízdo. Zabereme jejich hrady a žádná z knížecích ratolestí mužského rodu nesmí zůstat naživu. S dívkami naložte jak je vám libo.“
A bez milosti a slitování řádil Karel v saských zemích a všechno, co z ušlechtilé krve mohl dopadnout, dal popravit. Zatím, co se toto odehrávalo, odeslal jeho věrný písař Eginhart zprávu papeži, která zněla:
Saská knížata, která byla pozvána k pokojné poradě, zachovala se nejvýše vzpurně. Vzali s sebou do shromáždění své zbraně a vzývali své bohy, posmívajíce se přitom Bohu. Konečně vyvolali spor a vrhli se jako divá zvěř na řady paladinů. Bylo nutno se bránit a když těžká, vítězná bitva byla vybojována, žel, většina saských knížat padla za oběť své vlastní bezuzdnosti. Král Karel k tomu přihlížel s krvácejícím srdcem a postaral se o křesťanské pohřbení mrtvých. Na bojišti bude vybudována kaple. Saský národ, který nyní nemá vůdce, bude spravovat král vlastní rukou a přivede jej svatému otci. Widukind, který zbaběle utekl, unikl tak smrti. Proto byla jeho země prohlášena za propadlou. Neustaneme ovšem v pátrání po něm, aby i on byl přiveden k pravé víře.
Tato zpráva byla mistrovským dílem písařského umění věrného Eginharta a získala mu čest a četná důstojenství. A srdce svatého otce v Římě naklonil úplně svému pánu, císaři. Tolik věrnosti a horlivosti ve víře muselo být odměněno. Karel byl jmenován císařem. To byl čin, který papeže mnoho nestál, ale který „hloupé Němce“ tím neodlučněji k němu připoutal. Byl nyní císařem „z milosti papeže“.
Widukind byl mrtev. Ani smutek jeho věrných, ani úzkost nově jmenovaného papeže ho neprobudila k novému životu. Widufred, stařec, viděl, jak padl. S vynaložením všech svých sil odtáhl jeho mrtvé tělo z řad bojujících a po nevýslovné námaze se mu podařilo dostat se na místo, kde se saští koně ve svých ohlávkách divoce vzpínali.
Snadno našel bílého Widukindova hřebce. Odvázal ho a vyšvihl se na něho s mrtvolou drahého pokrevního přítele a věrnému zvířeti přenechal pak již vše ostatní. Kůň se vyřítil z těchto míst s takovou prudkostí, jako by ani nenesl dvojnásobné břímě a složil svého jezdce kdesi na severu u prostých lidí, věrných, kteří s hrůzou vyslechli Widufredovu zprávu a s bolestí a zármutkem ve svých srdcích vykopali neznámému knížeti hrob. Widufred zůstal dlouho v oné krajině a doufal, že tam bude moci zemřít, aby i jeho tělo mohlo odpočívat po boku jeho přítele.
Ale jednoho dne přišla zpráva, že císař Karel odtáhl do své francké země a že cesta pro Widufreda je opět volnou. A ještě více než to: Widukind není mrtev. Shromáždí Sasy a povede je k odvetné bitvě proti jejich vražedníkům. A to doufal národ, proto žil a snášel, co by se jinak sotva dalo unést.
To byla pro Widufreda radostná zpráva. Věděl sice, že Widukind je mrtev, ale poznal, že v jeho lidu nevymřela dosud odvaha a statečnost. Pln důvěry vracel se Widufred do své otčiny. Jeho hrady byly zničeny, žena a děti usmrceny. Řekli mu, že jedna dcera unikla smrti, ale jak se zachránila a kde je, nemohl mu nikdo říci. A on neměl ani času po zmizelé pátrat.
Táhl saskými zeměmi a shromažďoval kolem sebe všechny věrné. Mohlo se zbrojit otevřeně, poněvadž Karel byl daleko a věřil, že má tuto zemi cele ve své moci, takže zde zanechal jen něco málo úředníků a jen několik čet žoldnéřů. Tito byli snadno přemoženi a než o tom pronikla zpráva až k císaři, Sasové znovu opevnili pobořené hrady a obsadili hranice velkými ozbrojenými četami.
Dva roky se bránil Widufred se svými muži vpádu franckých žoldnéřů, když jej náhle zasáhl meč a ukončil jeho život. Sasové, nyní bez velitele, bojovali proti Karlovým vojskům ještě více než rok, ale pak se konečně museli podrobit a uzavřít mír.
Karel, který stále žil ve strachu, že Widukind žije a jsa zapleten i do jiných válek, chtěl uspokojit Sasy a svolil k příznivým pro ně podmínkám. Směli si podržet samosprávu a své vlastní zákony. Jedinou podmínkou, kterou si kladl bylo, že všichni musí být křesťany, ale stačilo, když se jimi stali jen podle jména.
Od té doby byl Karel již mnohokrát na zemi, ale žádný z pozemských životů mu nepřinesl mír a usmíření jeho těžké viny. Snad nyní najde příležitost, aby ji odpykal, kdy se i Widukind znovu vrátil, aby Synu Člověka sloužil ze vší síly své a své odevzdanosti.
