Bonifác
Země Germánů nebylo možno dobýt zbraní. To, co Římané v jedné či dvou bitvách získali s námahou, vyklouzlo jim okamžitě zase z rukou. Vědomí státní sounáležitosti, které bylo Římany považováno za barbarské, bylo příliš silné, příliš neodlučně spjato s kultem, s Wihinou, s věděním o Bohu, než aby bylo možné Germánům zvenčí něco naočkovat. Římské legie byly bezmocné proti nepříteli, kterého nebylo možné spoutat.
Avšak Řím se dosud nikdy nevzdal svého vyhlédnutého cíle. Nová doba přinesla i nové prostředky, jak pokořit Germanii. Co se nepodařilo zbraní, mělo být dosaženo mocí slova. Již dávno nebylo Césara, který by mohl posílat své voje na výboj, ale v Římě trůnil nový vládce, který kráčel stopami Césarů: Křesťanská církev. Co se nepodařilo Césarům, chtěli uskutečnit papežové.
A opět posílal Řím vyslance do germánských krajů. Tito vyslanci vyhlíželi jinak než vojíni, kteří kdysi řinčivými kroky a těžkou zbrojí navštívili Germánii. Ústroj těchto mužů byl nenápadný, skromný. Nádhera římského odění, četné zbraně, vzbuzovaly kdysi obdiv, ba i zášť Germánů, tito mužové však pochýlených hlav v dlouhých ženských sukních, připomínajících kutny, vzbuzovali jen jejich posměch. Tito mužové se s obyvateli nemohli téměř ani dorozumět, poněvadž neznali skoro ani slovo z řeči, která jim byla cizí.
Za krátký čas si cizinců vůbec nikdo nevšímal. Nechali je chodit po zemi, mluvit a modlit se, poskytovali jim podle starého obyčeje pokrmy a nápoje, ba i přístřeší a v zimě zaopatření, ale o to, co říkali, se nikdo nestaral. Mohli si dělat, co jim bylo libo.
Mniši kázali o cizím Bohu, kterého cizí, neznámí lidé zavraždili. Co znamená toto vědění pro Germány? Jejich bohové žili s nimi a mezi nimi, oni vyciťovali jejich činnost, jejich přítomnost i pomoc a mnozí z nich je mohli i vidět. A bohové zprostředkovali jim opět vědění o Otci všech, který ve své vznešenosti a důstojnosti trůnil nahoře ve vesmíru a jemuž se také bohové v pokoře skláněli. Tak žili Germáni v živoucí spojitosti s Bohem. Jak mohli chápat římské pokřivené křesťanství?
Mnozí z těchto římských vyslanců pozbyli odvahy a vraceli se zpět do Říma a vyprávěli o svých neúspěších. Proto byli posíláni noví poslové, vybráni s daleko větší péčí než předcházející. Nyní bylo přihlíženo také k tomu, aby si osvojili alespoň jedno germánské nářečí. Nejraději byli přijímáni takoví, kteří svým rodem nebyli úplně cizí germánskému smýšlení a bytosti.
Nejvýznamnější mezi nimi byl mnich saského původu, vyrostlý na anglosaských ostrovech, jménem Winfried, kterému církev dala později (jméno) přídomek Bonifác. Byl to chytrý, ba lstivý muž, který pod zevní zbožností skrýval divokou panovačnost a dobyvatelské choutky. Tento mnich Winfried byl poslán papežem ke germánským pohanům, aby je obrátil na víru. Osaměle se ubíral svojí cestou, až konečně nahlédl, jak nesmyslný je takový postup. Vrátil se do Říma s hlavou plnou ctižádosti a dalekosáhlých plánů. Vyprosil si veliký průvod, aby se tak vyslanci církve mohli všude zahnízdit a zdomácnět. Jen tak bude možno, domníval se, trvale něčeho dosáhnout.
Jeho představení seznali, že má pravdu a Winfried brzy nastoupil svoji druhou pouť na sever, doprovázen velikým průvodem mnichů. Polovina z nich měla pod kněžským rouchem ocelová chránidla a brnění.
Zdánlivě bez pevného plánu procházelo mnišské procesí germánskými zeměmi, ale Winfried bystrým zrakem vyhlédl všude místa zvlášť vhodná ke stavbě klášterů. Tak rychle vyrůstaly zde i onde kláštery a poustevny, ve kterých bylo vždy zanecháno několik mnichů a právě tolik ozbrojených bratří. Kam Winfried vkročil, tam od té chvíle vábně hlaholil do dáli hlas zvonu a tam byl také i vztyčen kříž. Dosud k tomu lid klidně přihlížel. Nechť se mniši usídlí, kde je jim libo. Dokud se jen modlí a zůstávají ve zdech svých klášterů, nemají proti nim námitek. Ale čím dál pronikal Winfried na sever, tím více narážel na vzpurné kmeny. Mnohokrát mu byla upírána půda a místo ke stavbě, takže z mnoha míst musel táhnout s nepořízenou.
Tak minulo pět let. Přiblížila se doba, kdy Winfried slíbil podat zprávu Římu o svých úspěších. Neměla-li tato zpráva vyznít docela uboze, musel se odhodlat k rozhodnému útoku. V tu dobu prodléval Winfried právě u válečného kmene Hessů, který byl v nejtěsnějším spojení s Donarem. Ke cti tohoto ochránce zbudovali své obětiště kolem mohutného pravěkého dubu, který zdaleka viditelný rostl na vysočině a shlížel dolů do údolí. Každý dospělý Hess se alespoň jednou do roka zúčastnil slavné oběti u Donarova dubu a vracel se zpět do svého domova s ratolestí smočenou krví obětního zvířete. Tato ratolest ho chránila před ničivými údery blesku, před nebezpečím ohně a náhlé smrti.
Bylo to v době letního slunovratu. Zdaleka široka hrnuly se proudy lidí ke slavné oběti. Winfried, který se o slavnosti dozvěděl, snažil se se svými lidmi dosáhnout po tajných cestách téhož místa. Dosud se nikdy nesměl zúčastnit nějaké oběti. Tentokrát chtěl být přítomen potají.
Poněvadž Hessové žili v míru se sousedními národy a nemuseli se obávat přepadení, nepostavili z tohoto důvodu také žádné stráže. Tak se Winfriedovi podařilo své lidi bezpečně ukrýt. On sám se připlížil pokud možno co nejblíže, aby mohl všechno vidět a slyšet. Co uviděl, hluboce ho pobouřilo. Nechápal, že se zde před ním zjevuje čistá pravda, pravá víra.
Zvolna a slavnostně ubíralo se dvanáct kněží v bílém rouchu k obětnímu kameni, u něhož stála stařičká kněžka Veleda, ponořená duchem ve vidění. Obětní zvířata byla zabita a jejich krev stékala dolů po kameni. Dlouhé řady mužů s dubovými ratolestmi přistupovaly blíže a smáčely jejich listy v teplé krvi zvířat, zatím co kněží, modlíce se, skrápěli krví peň stromu.
Tu se Winfried již déle nezdržel. Vyskočil ze svého krytu a skočil doprostřed kněží. Výkřik rozhořčení - hmat po zbrani - pak však všechny pozvednuté ruce klesly dolů. Vždyť se přece nalézali na posvátném místě, v posvátném stánku Donarově. Zde na tomto místě usmrtit člověka, bylo by zločinem. A odvaha, se kterou se tento jedinec odvážil mezi tolik nepřátel, vzbudila germánskou rytířskost.
Veleda plna důstojnosti přistoupila k vetřelci a pravila: „Cizinče, proč přicházíš zneuctít svatostánek Donarův? Opusť nás, aby tě jeho blesk nezasáhl.“
Winfried viděl, že přišla hodina, na kterou tak dlouho čekal. Nyní mohl ukázat svou moc. Stál zde na rozkaz Říma, jehož válečníci byli ukryti v pozadí, připraveni k jeho obraně. A Winfried začal kázat a věta za větou stupňovala jen jeho divoký fanatismus. Nemluvil o Bohu, nemluvil o Otci všech, jehož vzývání by mu naklonilo mnohé vzdorné srdce. Nikoliv, on horlil proti bohoslužbě, vysmíval se Donarovi, kterého vidoucí tak zřetelně viděli, jak stojí pod dubem a naslouchá jeho slovům. A když Winfried vykřikl:
„Donare, kde jsi? Jsi-li, ukaž se a ukaž znamení tvé moci, ukaž se našemu chabému zraku,“ tu zvedl Donar své kladivo, sklonil hlavu a v dálce zaduněl dlouho trvající rachot hromu. Germáni zlobně vzhlédli. „Slyšíš Donarovu odpověď? Pryč s tebou, naše trpělivost je ta tam. Ale Winfried se nehnul z místa.
„Donare, falešný bohu, volám tě. Zničím tvůj svatostánek, porazím dub. Zabraň tomu, můžeš-li.“ Zavolal své lidi, kteří přispěchali se zbraněmi a sekyrami v ruce. „Zrada,“ vzkřikli Germáni a chtěli se bránit. Ale kněží a především Veleda, k níž přistoupil Donar, zapřísahali lid, aby na posvátném místě nevraždil.
„Víme, že je Donar s námi a že nepotřebuje naší pomoci. Vyčkejme, co se bude dít.“
Winfried si nepředstavoval, že tak lehce bude moci provést své předsevzetí. Poražením dubu jen vyhrožoval a věřil, že se Germáni ze strachu o svůj svatostánek dají přemluvit, nebo dokonce pokřtít. Ale nechtějí-li jinak, tedy také dobře.
„Poražte dub!“ nařídil svým lidem. „A vy ostatní udělejte kolem nich a kolem dubu kruh, aby nikdo jejich práci nerušil. Uvidíme, dovede-li Donar svůj svatostánek ochránit.“ S posměškem díval se Winfried na nečinně přihlížející Germány. Byli tak zbabělí? To nečekal. Ani ruka se nezvedla na obranu ohroženého posvátného dubu.
Bleskurychle vylétly do výše dvě sekery a jejich ostří se drtivě zaseklo do kmene u kořeně. V tom předstoupil Donar a jeho rudý vous se zaleskl chvějícím plamenem. Ledabyle vyhodil své kladivo do vzduchu - a plamenný blesk sjel dolů a zasáhl oba rouhače smrtelných úderem. Výkřiky rouhačů byly přerušeny burácením hromu.
„Tak chrání Donar svůj svatostánek,“ zvolala hlasitě Veleda. K smrti vyděšení vojáci v kněžském rouchu utíkali do lesa. Rozpoutala se strašlivá nepohoda a hnala je dál a dál, vždy hlouběji do lesů. Blesky se kmitaly kolem nich a stromy se s rachotem kácely k zemi.
Germáni však vycítili Donarovu moc a semkli se opět kolem dubu a obětního kamene, majíce v srdcích a na rtech dík a jásot.
Večer, daleko od Donarova dubu, shromáždil Winfried kolem sebe část svých lidí, kteří zůstali dosud naživu. Mnozí z jeho průvodu zůstali ležet v lese zabiti, jiní zahynuli v dravých proudech rozvodněné řeky, nebo byli na útěku zasaženi padajícími kameny.
Jemu samotnému se nestalo nic. I Valerius, vůdce vojínů, zůstal nezraněn. Nyní oba uvažovali, co by měli počít. Zatím co Valerius oplakával veliký počet mrtvých, Winfried si ani nevzpomněl na ty, kteří zahynuli jeho vinou. Záleželo mu jen na tom, aby mohl poslat do Říma pokud možno příznivou zprávu.
Ze svých lidí nemohl sice nikoho pověřit poselstvím, poněvadž všichni spoluprožili dnešní porážku. Ale vzdor tomu hodlal zprávu ihned poslat. A Winfried psal, jak se všechno daří podle jeho přání a plánů. Jeho myšlenky změnily se ve slova a pokrývaly plochy papíru a než se rozednilo, byl dohotoven seznam klášterů, kteří Winfried založil, s přesným popisem jejich polohy. Kromě toho byl ke zprávě připojen i popis obětní slavnosti Hessů, při níž Winfried přes odpor Germánů dal porazit posvátný dub. Otřeseni a bědujíce poznali, jak bezmocnou je jejich modla, jejich Donar a mnozí padli na kolena a dali se pokřtít. Ze dřeva dubu je nyní kříž.
Tato zpráva se také skutečně dostala do Říma a vzbudila tam veliké nadšení. Vznětlivému Winfriedovi se podařilo to, oč se jiní marně namáhali a pokoušeli. Kdo by mohl váhat? Jeho horlivá snaha, jeho hrdinství musí být po zásluze odměněno. A papež ho jmenoval germánským arcibiskupem a poslal za ním dopis a pečeť o tomto povýšení. Poslové jej měli hledat od kláštera ke klášteru, jsouce vedeni stopami jeho slávy.
Mezitím Winfried zabloudil v hustých lesích severu. Místo, aby šel na jih, jak mu Valerius radil a zde navštívil založené kláštery, usiloval proniknout dále na sever, kde by nikdo nevěděl o jeho neúspěchu. Ale neštěstí jej pronásledovalo dále. V jeho průvodu propukla nemoc a mnoho jich pokosila. I věrný Valerius padl za oběť moru.
Ale ještě jednou vzepřel se ve Winfriedovi všechen vzdor. Musím těmto falešným bohům a jejich kněžím dokázat, že já, Winfried jsem silnější. Řím je při mně. Ještě jednou se vetřel do svatyně, aby mohl vyslechnout slavnou oběť a rušit ji. Tentokrát chtěl začít dovedněji. Nedošlo však k tomu. Divoký kmen Friezů, kteří žil v nepřátelství se svými sousedy, postavil stráže, které ho jako zvěda neslavně zabili. Jeho mrtvola byla jeho lidmi tajně v lese pohřbena. Takový byl konec jeho ctižádostivých plánů. Ti, kdož ho přežili, dali se na jih, až se dostali do kláštera ve Fuldě, odkud se dostala zpráva o Winfriedově smrti do Říma.
Řím věděl jen o hrdinných činech Winfriedových a ze lstivého, ctižádostivého, prolhaného Winfrieda, který hlásal pouze svoji a římskou moc, zapomínaje při tom úplně na svého Boha, udělali v Římě svatého Bonifáce, tak jak ho zná dnešní svět.
Jeden z jeho družiny směl odhalit pravdu o Bonifáci. Na sklonku svého života velmi trpěl tím, že mu v klášteře nikdo nechtěl uvěřit, co přece on sám spoluprožíval. Prohlásili, že jeho duch je bolestí nad smrtí Bonifácovou porušen a tak byl považován za choromyslného, všemi opomíjen, až skončil ve Fuldě svoji pozemskou pouť.
Teprve Imanuelovým bytím na zemi mu bylo umožněno osvětlit pravdu.
