Heřman osvoboditel
Germánské kmeny zůstaly dlouho prosty cizích vlivů. Tu rozpřáhl Řím, nenasytný a žádostivý moci své ruce i na divoké, lesnaté země severu. Germáni, kteří si svoji svobodu cenili výše než svůj život, se sice houževnatě bránili, nemohli však zamezit, aby se Římané nezmocnili některých oblastí. A za vlády Augusta nastal okamžik, kdy vyšel z Říma rozhodný útok proti „barbarům“ na severu. Nyní měli být konečně úplně podmaněni a přivtěleni k Římské říši.
Ale stalo se jinak, než si César myslel. Germánům přišel v pravou hodinu pomocník, který je sjednotil a odvrátil nebezpečný útok. Byl to Heřman, kterému v Římě říkali Arminius.
Byl večer. Nad forem mocného Říma stál měsíc v úplňku a vrhal své stříbrné světlo na mohutné budovy a jejich sloupoví a ozařoval rozlehlé náměstí, po němž se právě ubírali dva vojíni, zabráni do vážného rozhovoru.
„Příteli, nerozumím ti dnes večer,“ řekl starší skoro vyčítavě. „Již mnoho let sloužíš v naší pověstné armádě, vydobyl sis cti a postavení, daleko přesahující tvůj věk a těšíval ses jako všichni ostatní na každé polní tažení, které ti mohlo přinést další vavříny, A teď, když se jedná o severské barbary, kde ti má jako jednomu, který zná jejich řeč, kynout nová sláva, chceš se pojednou vzdát?“
„Zapomínáš Claudie, že jsem jedním z těch tebou opovrhovaných barbarů, že jsem Germánem.“
„Arminie, nejsi jím již, neb výchova a návyk učinily z tebe našince. Bylo by od tebe bláhové, kdyby se chtěl nyní ohlížet zpět, nyní, když ti kyne volná cesta k výšinám a vábně se před tebou rozprostírá.“
„Jsem Germán a zůstanu jím. Dokud jste se dívali na moji zemi, jako na svoji provincii, avšak nechávali ji na pokoji, dotud jsem mohl zdánlivě zapomenout, která zem je mojí otčinou. Ale jestliže jste vytáhli, abyste uloupili mému lidu klid a majetek, či abyste ho dokonce zotročili, pak se naše cesty rozcházejí. Hned časně zrána ohlásím svému představenému, že vystupuji z římského vojska.“
Tato slova byla pronesena s naprostou neochvějností, ale Říman se přece ještě dosud nevzdal. „On tě nepropustí,“ pravil. „Nezapomínej Arminie na jedno: Co ses naučil, za to děkuješ nám a to máš také i použít ke službě Římu. Nebuď blázen, nepromarni svoji zlatou budoucnost, která leží před tebou. A kdybys byl desetkrát Germánem, co může pro tebe znamenat národ, který nic neví a nic neumí?“
„Jedno umí: Být věrným,“ pravil jinoch vážně.
Následujícího jitra stál Arminius před velitelem své části legie. Claudius mu poradil, aby zamlčel pravý důvod svého vystoupení z vojska a udal nějaký jiný. Ale Arminius pohrdal lží. Na otázku, proč si přeje odejít, odpověděl:
„Jsem Germánem a nemohu jít proti svému národu.“
„Tedy budeš donucen!“ vykřikl velitel.
Germán tiše se usmívaje, díval se před sebe. To popudilo velitele ještě více.
„Přemýšlíš, jak bys nám mohl utéci? Řím má pro sběhy ještě závory a pouta,“ pravil.
Nyní i jinocha opustil klid. „Kdybych chtěl volit tuto cestu, zajisté bych nešel dříve k tobě, abych si vyprosil propuštění. Vstoupil jsem do vojska dobrovolně, dobrovolně jsem přísahal poslušnost, ale nepřísahal jsem korouhvi. Dobrovolně opustím nyní římské legie, které hodlají vytáhnout do boje proti mému lidu.“
Již chtěl velitel, kterého jisté a hrdé vystoupení Germánovo neustále popuzovalo, dát rozkaz k zatčení Arminia, když hlasité volání oznamovalo příchod Césarův. O několik okamžiků později přijížděl Augustus kolem řad legií k oběma pobouřeným mužům.
„Co se zde děje? Proč jste oba tak pohoršení?“ tázal se císař.
Velitel, dosud rozmluvou popuzen, vyprávěl císaři o žádosti Germána a Augustus se opovržlivě zasmál: „Co na tom, bude-li v našich řadách o jednoho barbara více nebo méně? Zakrátko jich budeme mít více než dost a to takových, kteří budou pokorně žadonit, aby směli sloužit v našich proslavených legiích. Zapamatuj si tohoto muže, aby později, až přijde k jinému poznání, nebyl přijat. Nyní ho nech, ať si jde, kam je mu libo.“ Arminius chtěl poděkovat, ale na nemilostivý pokyn císařovy ruky se rychle odvrátil.
„Co je s tím mladíkem, že ti připadalo tak zatěžko jej propustit?“ s těmito slovy se obrátil Augustus k veliteli, který se tvářil při onom rozkazu císařovu téměř uleknutě.
„Císaři, to byl náš nejlepší voják. Žádný není tak odvážný, žádný není tak bezpříkladně udatný a žádný tak ohleduplný a spravedlivý při rozdílení kořisti. Mohl být lehce přijat za Římana. Tak bez chyby byl jeho mrav.“
„Vzdor tomu není radno mu důvěřovat. Považuje-li se za Germána, mohl by se z něho lehce stát přeběhlík, který by naše plány mohl zradit nepříteli. Je lépe postrádat jej dříve, dokud nezpůsobil nějakou škodu.“
A v přípravách na válku upadl Arminius brzy v zapomenutí.
Germánskými lesy procházeli poslové od osady k osadě. Zvali knížata a hrabata na sněm. A všichni, kteří byli zavoláni, přišli, aby vyslechli, co jim jejich stařičký král oznámí.
Po boku králově se nalézal z Říma se navrátivší Arminius, který se nyní opět jmenoval svým starým germánským jménem Heřman. Cheruskové ho přivítali s jásotem a zvolili si ho svým vůdcem, neboť od smrti Heřmanova otce neměli žádného, kdo by je vedl. Heřman přinesl z ciziny vážné zprávy. Žhavými slovy líčil shromážděným nebezpečí, které jim hrozí z Říma a které vyžaduje, aby se postavili se zbraní na odpor.
Uchváceni naslouchali jeho slovům. Bylo to sice již dosti zlé, že se římští úředníci domnívali být oprávněni vměšovat se do jejich vlády, že na jih od Dunaje se nalézali římští vojáci, kteří museli být vydržováni na účet germánských kmenů. Co to všechno má vlastně znamenat, to si nikdo z nich tak jasně neuvědomoval. Všichni doufali, že cizáci opět jednoho dne zase odtáhnou tak, jak nevoláni a neprošeni přišli. A nyní slyšeli z úst Heřmanových o plánech a záměrech Říma. Mají být otroky, služebníky Říma oni, Germáni, zrození ke svobodě. Vykřikli jakoby jedněmi ústy: „Nikdy! Raději bojovat a padnout na bojišti až do posledního muže.“
Ale muselo by dojít až k tomu? Což by nemohli zvítězit, zvítězit nad nepřítelem, na jehož straně nebylo přece právo? Nabyli přesvědčení, že musí bojovat a zvítězit. Ale kdo by je měl v boji vést? Král byl již starý, aby jako vojvoda mohl jít před nimi a vést je do bitvy. Ale byl zde přece Heřman. Heřman, který se od Římanů naučil jejich válečnému umění. Ano, Heřman, kníže Cherusků budiž jejich vojvodou, jejich vůdcem.
Hromově zaznělo jeho jméno s jásotem všemi ústy. A Heřman přijal volbu a ujal se okamžitě svého úkolu. Nejprve musel přesvědčit knížata, že by bylo nemoudré napadat nepřítele tak jako dosud ve viditelných skupinách. Chce je vést chytře a nevyhýbat se v bojích proti přesile nepřítele ani lsti. A co by jinému bývalo nemožné, toho dosáhl Heřman cele bez námahy a v krátkém čase. Jeho výmluvnosti a jeho ohnivé lásce k otčině nemohl nikdo odporovat.
Všichni slíbili podřídit se jeho vojenským plánům. A tento jeho plán byl chytře vymyšlen. Od Cherusků se Heřman dozvěděl, že severně od nich, u Frízů, se zdržuje náhodně více římských úředníků a také větší počet legií vojska. Tyto čekají jen na vhodnou příležitost, aby se přeplavily na zelené ostrovy, které byly již častěji cílem římských výprav. Heřman však prohlédl plán Římanů. Kdyby římské legie pronikly z jihu sem, mezi Germány, pak by se ony legie, které byly zatím již na severu, obrátily a táhly jim v ústrety a tak by dostaly germánské národy mezi sebe a potřely by je.
A k tomu nesmělo dojít. Nejdříve musí být nepřátelé, nalézající se v zemi, učiněni neškodnými. Bylo snadné přemluvit frízská knížata, aby se se svým lidem postavila se zbraní v ruce proti Římanům. Heřman počítal s tím, že nepříteli budou poslány na pomoc římské legie tak, jak si to přál. Při svém rychlém postupu postiženým územím nebudou moci nadělat mnoho škod. Na tom zbudoval svůj plán. Obratní nevolníci mají být poučeni, jak mají Římanům ukazovat cesty, které by jejich oddíly dovedly právě tam, kde je chtěl Heřman mít. V zemích Cherusků, nedaleko Wesery byl hornatý les. Tam se měly ukrýt germánské voje a vyčkávat nepřítele.
Stalo se, jak Heřman předvídal. Bylo sice pravdou, že nečekal, že Augustus pošle tak silné voje, které nyní pod vrchním velením Varusovým táhly germánskými župami.
Ale Otec všech poslal jim pomoc v podobě dlouho trvajících lijáků, které již dosti špatné cesty učinily ještě neschůdnějšími a chladna, která zavládla, způsobila, že zchoulostivělí Římané se třásli zimou. A když na svém pochodu přišli do Teutoburgského lesa, vyrazil na ně Heřman se svými četami ze všech stran a hrdé římské voje úplně zničil. Jen nepatrná hrstka jich unikla. Když Varus viděl, jak hanebně skončilo jeho vítězné tažení, nechtěl přežít svoji hanbu a proklál se svým vlastním mečem.
Germanie byla opět svobodná a Heřman zůstal vojvodou Germánů. Ale ještě častokrát musel vytáhnout do boje proti Římanům, až konečně tito sami nahlédli, že Germáni jsou protivníky přinejmenším stejnorodými.
