Ve světle Pravdy

Poselství Grálu od Abdrushina

V lesích Afriky

 

Hnědé postavy přecházely kolem ohně, jehož červenavé plápolání ozařovalo jenom nepatrný úsek údolí.

Svítilo nad hradbou z trnitého porostu, jehož květy chystaly se na noc uzavříti své kalichy a vydechovaly sladkou omamující vůni. Velcí pestří motýli byli vábeni touto vůní. Kroužili kolem květů v tichém bzukotu; zatím co dole na zemi se zvedaly moudré, zelené hlavičky mrštných zvířátek, pátrajících po původu vůně.

Lidé však, kteří se tísnili kolem ohně, aby získali výhodné místo, neviděli a necítili ničeho z oné krásy. Ani jindy neměli pro tuto nádheru pohledu. To, co by jim mělo být nápadným, muselo by být daleko hrubší a větší.

Teď se zazdálo, že do jejich spěchu a snažení, vpadl určitý neklid. V hustém věnci dřepěli na zemi, takže jejich hnědá, polooděná těla se dotýkala navzájem, aniž jim to vadilo. Byli tomu zvyklí.

Jejich oči visely s dychtivou žádostivostí na velkém kuse masa, které se nad ohněm pomalu opékalo. Šťáva z masa kapala do ohně a šířila ostrý, přičmoudlý pach, který přehlušil všechnu vůni vůkol.

Šťáva z masa přestala téci, kolem pečeně se utvořila hnědá kůra. Rty počaly mlaskati, jazyky počaly se prudce pohybovati v předtuše chutného požitku.

Nedaleko nalévaly dvě ženy kozí mléko do malých, hliněných nádob, z nichž ani jedna se nepodobala druhé. Byly to výtvory, které vyšly z rukou žen tohoto kmene. Každá z nich měla jiný způsob, jak zdobiti své hliněné zboží. Bylo její pýchou, že stále vymýšlela něco nového.

Nyní skončily svoji práci, kterou prováděly mlčky nedbalými pohyby. Zároveň zvýšené mlaskání oznamovalo, že hostina je připravena.

Na hlasité zavolání ženy, které byla pečeně svěřena, zvedli se dva muži. Měli malé koštěné bubny, na kterých vyluzovali rytmický, ale ohlušující zvuk, který po určitém odstupu časovém zrovna tak ustal, jako byl začal. Nyní naslouchali.

Nedaleko bylo slyšet křik sovy. Tu usedli oba zase uspokojeni a čekali s ostatními.

Netrpělivost čekajících však byla napínána k přísné zkoušce. Dlouhý čas přešel, když konečně bylo vidět blížící se záblesky světla. Po několika málo okamžicích bylo rozeznat lidské postavy, které se pohybovaly k ohni.

Dva temně hnědí, téměř neodění muži, kráčeli vpředu a nesli hořící dřevo, kterým pečlivě osvětlovali stezku. Za nimi přicházelo pět ženských postav.

Nyní přišli do okruhu ohně. Sedící vyskočili vyráželi jakýsi druh zpěvných zvuků, které měly znamenat oddanost a přivítání. Podobaly se však více řevu divé zvěře po potravě. Světlonoši se zastavili za okruhem v blízkosti hradby houštin, zatím co pět žen se přiblížilo k ohni, který je jasně ozářil.

Čtyři z nich se podobaly oblečením navzájem: měly z vláken spletenou, barevnou zástěru, která je kolem dokola zahalovala, k tomu velký čtvercový kus tkaniva, který měl uprostřed otvor, aby se jím mohla prostrčit hlava.

Tento kus zahaloval horní část těla. Nohy byly bosé, nepočítáme‑li za obuv tlusté svazky travin, které byly připevněny kolem kotníku.

Stáří žen bylo různé. Zatím co dvě se zdály být velmi mladými, byly obě ostatní letité. Dobře živené byly všechny. Tlusté líce leskly se tukem, zrovna jako údy, pokud nebyly pokryté tkaninou. Silné jako oteklé rty dodávaly ne nehezkým obličejům odpudivý tah.

Nosem, zcela dole, byla prostrčena tyčinka ze slonové kosti, podobná těm, jaké byly v černých kudrnatých vlasech.

Zcela jinak vyhlížela pátá žena: její zahnědlý obličej byl podlouhlý, úzkých nevelkých rtů, neznetvořeného nosu. Její oblečení se skládalo z bílého šatu, který se zdál být tkán.

Tak jako u ostatních žen, byl uprostřed vystřižen otvor, kterým byla prostrčena nevelká hlava. Tento bílý oděv však sahal až dolů k nohám a zahaloval celou postavu. Uprostřed byl přepásán provazem, spleteným z pestrých vláken, a k ulehčení chůze trochu podkasán.

Jako zjevení z neznáma stála tato postava mezi ostatními. Její stáří dalo se stěží určiti, prvé mládí měla však již za sebou.

„Bu-anan!“ volali ji lidé. „Bu-anan, Bílá Máti!“

Aniž odpovídala, kráčela ke svému místu, které bylo označeno lví kožešinou, několikanásobně přeloženou. Tím seděla výše než ostatní, kteří měli svá místa na holé zemi.

Obě mladší ženy, které s ní přišly, zůstaly stát za ní, obě ostatní přistoupily k pečeni a pomáhaly třetí ženě odnésti maso z ohně na ploché kameny.

Pak přišli dva muži, kteří rozdělili krátkými, bronzovými noži maso na tolik dílů, kolik jim udaly ženy.

Bu-anan se zvedla s jistým půvabem. Vztáhla ruce vodorovně před sebe, s dlaněmi otevřenými vzhůru.

„Annu, Bože, vzdáváme Ti dík za tento chutný pokrm!“ řekla libozvučným, poněkud zpěvným hlasem.

K ní byly nyní přineseny ploché kameny s rozkrájeným, kouřícím masem. Nástrojem podobným dýce, napichovala jeden kus za druhým a podávala je mužům a ženám, kteří brali rovněž maso na podobné příbory. Nerozdělovala však maso bez výběru. Prohlížela každého pozorně, řekla také několik slov, když vydávala maso.

„Ty jsi pracovala dnes málo, nasytíš se menším množstvím pokrmu,“ mluvila k dívce, která se se svým přídělem kvapně schovala mezi ostatními, jako by se styděla.

Jednomu z mužů dala dva kusy se slovy:

„Tvá ostražitost zachránila dnes naše stáda před žlutými. Vezmi co Ti za to náleží!“

Všichni byli spokojeni a vraceli se na svá místa, když před tím ještě obdrželi z rukou dívek nádobky s mlékem.

Začalo spěšné, hlasité hodování, při kterém nebylo proneseno ani slůvko. Bu-anan se nezúčastnila. Vzala jen misku mléka, pomalu ji vyprázdnila jako v hlubokých myšlenkách.

Když se blížil konec hostiny, vzhlíželi lidé k ní.

„Bu-anan přemýšlí, Bu-anan nám něco poví,“ šeptali si navzájem.

Zřejmě se z toho těšili. Maso bylo beze zbytků spotřebováno, nikdo nemohl obdržeti více, než dostal. Naproti tomu naplnily dívky misky mlékem dvakrát, i třikrát, když to bylo žádáno.

Pak i tato zásoba byla vyčerpána. Lidé se opřeli pohodlně a dívali se plni očekávání na Bu-anan.

Pojednou začala tichounce hovořiti, tak tiše, že bylo skoro obdivuhodné, že lidé mohli slovům rozuměti. Ale byli tomu zvyklí a věděli, že hlas získá na síle, čím déle vidoucí bude mluviti.

„V dávných, dávných dobách, které tak dávno minuly, že jen zrak nazpět obrácený je může spatřovati, žil zde buvolí muž. Byl silný, ale také divoký. Neznal mravů, žil podle své vůle. Co se mu postavilo do cesty, to odstranil. Jeho dech, deroucí se z nozder, byl horký jako kouř ohně. Nebyl oděn, neboť hnědá hrubá srst pokrývala jeho tělo.“

Přerušila vyprávění jako by nechávala před dušemi naslouchajících vyvstávati obraz hodně živě. Pak pokračovala, tentokrát již poněkud hlasitěji:

„Nyní si představte skutečného buvola a nedivte se, že jsem onoho obyvatele této země nazvala buvolím mužem. Byl to však člověk! Pohyboval se po dvou nohách, jako vy, ostatní dvě měl vztaženy před sebou. Také rohy nevyrůstaly mu z hlavy, nýbrž měl je připevněny svazkem ohebné kůry, jak vy nosíte své koruny z peří.“

Nový obraz vyvstal před naslouchajícími, nebyl však již tak jasný. Buvola viděli často. Toho si dovedli představiti. Ale představiti si buvola na dvou nohách, zdálo se být skoro nemožným.

Bu-anan se však domýšlela, že jim dopřála dosti času. Pozvedla poněkud hlavu a tiše se zvedly i její ruce, které oproti krátkým a kulatým rukám ostatních žen, byly dlouhé a úzké.

„Buvolí muž měl ženu. Nevím jak k ní přišel. Nazývala se Ra-a, a byla to opravdová lidská žena, jenom větší, než jsme my dnes. Nebyla ještě dlouho u něho, když zpozorovala, že světlo dne bylo zhasnuto. Temno bylo kolkolem; hvězdy noci se uložily ke spánku. Rozplakala se. Buvolí muž se jí však vysmál.

„Budeme spát, Ra-a,“ pravil, „jednou se zase rozední.“

Ona však měla strach, že by mohlo dlouho trvati, než by světlo zase zasvitlo. A kdyby temno podrželo vládu nad světem, opustí všechna noční zvěř, všechno zlé a nedobré své temné brlohy.

Nyní však věděla, že nad světem žije Pán, ke kterému lze se v nejvyšší nouzi uchýliti. Tu poslala své myšlenky na perutích bělostné sovy ve vřelé touze vzhůru.

„Nevím, zda sova mohla až nahoru,“ přerušila vidoucí dětským hlasem své vyprávění, které až dosud přednášela slavnostně. „Myslím si, že jí přišly vstříc bytosti, které tichýma dobrotivýma rukama, přejaly prosby a donesly je Pánu.“

Pak pokračovala ve vyprávění:

„Ra-a se modlila, aby jí Pán poslal pomoc; neboť chtěla jít vyhledat slunce. A opustila buvolího muže, který ji ztěžoval odchod, poněvadž jí nechtěl postrádati.

Kráčela pískem a trnitým býlím, mezi hady a ropuchami, neboť nemohla přece vidět, kam došlapovala. Zranila si nohy. Její strach byl veliký, ale nepovolila. Vždycky, když ochabovala, zvolala: „Pane!“ a dostalo se jí nové síly.

A pak nalezla slunce!

Zlý je zastrčil do velké kamenné bedny spolu se skopcem. Bednu však uložil do hluboké vody. Skulinou v kamenné bedně viděla Ra-a paprsky slunce a radovala se tolik, že skoro zemřela.

Pak zvolala třikráte: „Pane,“ neboť potřebovala trojnásobnou sílu.

Tu mohla skulinu rozšířiti na tolik, že skopec mohl protlačiti svůj roh. Potom už nebylo mnoho třeba a slunce, nádherné, jasné mohlo vyklouznout. Skopec se pak osvobodil nakonec sám.

Ra-a vyzvedla pak slunce z vody a přivedla je na nebeskou báň. Na její ruce nemohl zlý nebeskému světlu škoditi, poněvadž Ra-a byla naplněna silou Páně.

Od těch dob se slunce již neztratilo. Jmenuje se od toho dne Ra-na, jak je všichni nazýváme. Předtím se jmenovalo Ta-te-ki, jak je ještě naše děti jmenují.“

Bu-anan zmlkla, ostatní obživli. Vyprávění se jim líbilo. Jak by to bylo strašné, kdyby dnes slunce bylo opět ukradeno! „Bu-anan by nám je opět našla, jako to udělala Ra-a,“ utěšovala jedna z žen.

„Co se stalo se skopcem?“, chtěl věděti jeden muž.

„Ach ovšem, skopec! Skopec! O tom jsi nám nic neřekla!“ naléhali všichni.

Bu-anan vzhlédla a zcela tichý úsměv pohrával kolem jejich rtů.

„Skopec se již nemohl vrátit na zem, poněvadž se nalokal příliš jasu sluneční záře,“ řekla, aby je poučila. „Smí státi na nebi! V nočním času můžete jej spatřiti.“

„Od těch dob jsou skopci přinášeni jako oběť?“ tázali se muži.

Bu-anan přisvědčila.

„To je správné, ale nepřinášíme jich již ke cti Ra-a; neboť to byla jenom lidská žena. Pánu, Anu, obětujeme bílého skopce s černou hlavou a Jeho Synovi úplně bílého nebo také jehně, není-li úplně bílého skopce ve stádě.“

Dále štěbetali vzrušení lidé, ale byli tak silně pod vlivem Bílé Máti, že ztlumili své hlasy. Jednou zažili, že Bu-anan opustila oheň, když nevázaně křičeli. Po druhé nechtěli něco takového způsobiti.

Ani na okamžik nespustili očí s obličeje vidoucí. Nechtěli překážeti, kdyby snad k ním chtěla ještě hovořiti. A skutečně. Teď se zvedla úzká tvář ještě jednou a zazněl hlas Bu-anan:

„Ra-a, žena to byla, která překonala temno. Podle vůle Páně, má tomu být tak vždycky. Ženy a dívky mají v sobě více světlého než muži, kterým jest za to dáno více rozumu a lidské síly.

Ženy mají vložiti své prosby na perutě sovy a vyprošovati sílu Anu - Boha vždy, když jí potřebují.

Ženy mají dbáti toho, aby mravy kmene byly vždy světlejší a čistší, aby mohly obstáti před očima Anu.

Aby to ženy dokázaly, musíte je pokládat za nejdražší, co máte, muži! Nedotýkejte se jich nečistýma rukama, neposkvrňujte jich nečistými myšlenkami. Mají být paprsky, které vám seslal Anu, aby zjasnily vaše žití! Odvážíte se zakaliti sluneční paprsky?“

Všichni ujišťovali, že by je to nikdy nenapadlo.

„A nyní se rozejdeme. Večer byl krásný. Vzdejme dík Anu!“

Vidoucí sestoupila doprostřed kruhu, kde plameny již uhasínaly. Opět vztáhla ruce rovně před sebe. Bílý oděv splýval volně po nich dolů, že se podobaly velkým perutím.

„Anu- Bože, děkujeme Ti! Vlož něco své síly do mých rukou, ať ji mohu předati dále. Tvé požehnání ať se snáší na naši noc.“

Když skončila, zvedla ruce a obrátila dlaně dolů, jako by chtěla sílu, kterou obdržela vylíti na skloněné hlavy příslušníků svého kmene.

Oba temněhnědí bleskurychle přiskočili a vzali z ohně hořící dřeva. Osvětlovali stezku, kterou Bu-anan kráčela, obklopena svými čtyřmi ženami.

Nikdo nepromluvil slova. Tím by se síla, právě obdržená, znehodnotila.

Když Bílá Máti se dostatečně vzdálila, vytrhli i ostatní hořící dřeva z ohně a spěchali ke svým obydlím. Kde před chvílí plápolal oheň, byla teď už jen hromádka popele.

 

 

Jasné slunce zářilo o několik dnů později nad Tuimah-Uru, sídlem lidí kmene Tuimah.

Svítilo na samé kulaté chýše, spletené ze slámy, větví a travin, které se velmi podobaly obráceným košům. U země byl v chýši otvor, do kterého se nemohlo vejít vzpřímeně, nýbrž muselo se lézti po čtyřech.

Avšak u vrchu, kde přecházela svislá stěna koše do vypouklého víka, bylo několik šikmých otvorů, které sice propouštěly světlo a vzduch, nikoliv však déšť - nepřicházel-li hodně šikmo. Pak se muselo vlhko trpěti.

Uvnitř byla celá chýše vyložena kožešinami a udržována v čistotě. Kdo chýši znečistil, nesměl do ní nikdy vstoupiti. Kůže bývaly dokonce v určitých obdobích v roce venku vytřepávány a kladeny na slunce, aby z něho nassály léčivé síly. Když ukořistil muž nové kožišiny, byly starší postoupeny dále, většinou vdovám.

Ke každé z těchto pozoruhodných chýší byl na straně, chráněné od větrů, přistaven jakýsi druh dřevěné kůlny, kde měla rodina uskladněno všechno nářadí. Bylo chloubou žen, když měly pokud možno pěkné mísy, koše, nože a nádoby a když bylo všechno v pořádku uložené.

Vedle toho byly opřeny nástroje a zbraně mužů. Byla tam i kamenná bedna, ve které byly uloženy oděvy. Nejvyšší ctižádostí žen bylo, naplniti bednu až po okraj pěknými, pevnými a pěkně vypracovanými předměty.

Kolem osady popásala se až do velké dálky nádherná stáda koz, ovcí, skotu, buvolů a pruhovaných, rousnatých koní.

Mužové vybírali pečlivě pastviny pro zvířata, která patřila všem společně. Byli zodpovědni celému kmeni za zdárný vývoj stáda jim svěřeného.

Když byly stříhány ovce, byla vlna uskladněna, až přišel čas, kdy ženy z ní mohly něco zhotoviti. Pak rozdílela Bu-anan podle počtu hlav rodiny a bylo záležitostí žen, aby bylo pokud možno zhotoveno mnoho a krásných věcí.

Právě tak tomu bylo při rozdílení kozích kůží, ze kterých dovedli muži zhotoviti hebkou kůži, která jim sloužila za slavnostní oděv.

Chov dobytka a lov byly vlastním zaměstnáním mužů. Vedle toho vydělávali kůže, zhotovovali chýše a konali těžkou práci, kterou ženy mnohdy požadovaly.

Ženy obstarávaly malý počet polí nedaleko chýší. Rostl tam určitý druh hubeného prosa, ze kterého pekly společně chléb, když předtím rozdrtily proso mezi dvěma velkými kameny.

Tento chléb byl vedle kozího mléka hlavní potravou všech. Skotu nebylo mléko odebíráno, poněvadž muži věřili, že by telata zahynula. Chtěli však míti mnoho mladého dobytka, jehož maso jim chutnalo, jehož maso jim chutnalo lépe, než maso starých zvířat.

Datle, fíky a jiné plody k doplnění potravy musely hledat děti, které byly záhy přidržovány k práci. Musely také vyhledávat vajíčka, která bylo možno s dovolením Bu-anan vzíti různým druhům ptáků.

Nedaleko osady rozkládalo se značně hluboké jezero, jehož voda však nemohla osvěžiti ani člověka ani zvěř, poněvadž byla většinou šedě zakalená. S večerem sem přicházelo mnoho velkých zvířat, aby se napojila, kromě toho hemžilo se ve vodě mnoho ošklivých krokodýlů, kteří zde převalovali svá šupinatá těla.

Bylo štěstím, že malý potok přinášel své vody tomuto jezeru a že se před vtokem dal rozšířiti v jakýsi druh zděné nádrže, ze které bylo možno čerpati dostatečné množství vody. Ovšem, když se na dlouhou dobu nedostavily deště, nastala nouze, ale Anu pomohl vždycky.

Za tohoto krásného slunného jitra stanula Bu-anan před svojí chýší. Její chýše byla největší a nejkrásnější z celé osady a Bu-anan ji obývala zcela sama. Její ženy žily ve dvou obydlích nedaleko, tmaví služebníci nebo otroci ještě o něco dále ve velké kulaté chatrči.

Ženy rozprostřely pečlivě před vstupem do chýše bílou tkaninu, aby si Bu-anan nepošpinila ruce a oděv, když opouštěla chýši.

Nebylo tak snadné, vylézti po čtyřech z obydlí a ihned se postaviti na nohy.

Bu-anan ovládala toto těžké umění tak dokonale, že u ní vypadalo půvabně to, co u jiných bylo často příčinou k smíchu. Mnohé z žen takřka se vykulily z otvoru a potřebovaly mnoho času, než byly schopny postaviti se na nohy.

Když vstala, kráčela Bílá Máti ihned k potůčku, kde umyla svůj obličej a ruce. Pak se posadila na kraj a svěsila nohy do bublající vody.

Jiná žena přistoupila k ní.

„Nač myslí Bu-anan?“ ptala se důvěrně, ale uctivě.

Oslovená otočila hlavu.

„To jsi ty, Pa-uru?“ divila se. „Myslila jsem, že již dávno tkáš?“ Žena pochopila dobře předhůzku, ale nechtěla ji tentokráte slyšeti.

„Postavila jsem k práci Pa-un, dceru a vyšla jsem, abych Tě vyhledala, Bílá Máti. Chci se Tě otázati na důležité věci.“

Bu-anan vytáhla nohy z vody a zcela se otočila k tazatelce.

„Tedy mluv,“ vybídla a její oči byly přívětivější než její strohá slova.

„Ty víš, Bu-anan, že nepocházím z tohoto kmene; Amru, muž, mne uloupil, když mne jednou potkal na honě za žlutými. Byla jsem s tím spokojena a zůstala jsem ráda. Moji doma mne pokládali za mrtvou.“

„Odkud to víš, Pa-uru?“ tázala se Bu-anan. „Možná, že po tobě pátrali.“

„Vím, že toho neučinili; neboť od dnešního východu slunce, jest můj bratr v naší chýši. Zbloudil na honě. Včera prozradil mu oheň naše sídlo. Neodvážil se však blíže a zůstal ležet za ostnatou hradbou. Tam usnul. Dnes mne hledal, poněvadž mne včera viděl a poznal. A nyní je zde.“

Když skončila, oddechla si žena, protože jí samé zdála se být tato řeč až nepříslušně dlouhá.

Hlavou Bu-anan prolétly několikeré myšlenky, ale musely zůstat vyhraženy pozdějšímu rozmýšlení. Teď musela žena obdržet odpověď na nevyslovenou otázku.

„A nyní chceš věděti, zdali mu smíš poskytnouti útulek. Je tomu tak, Pa-uru?“ tázala se přátelsky.

Žena přikývla.

Bu-anan krátce přemýšlela. Zdálo se, že s někým rozmlouvá, ale žena neviděla nikoho, pak vzhlédla a rozsoudila.

„Není zvykem u nás, že zbloudilým odepřeme nocleh a stravu. Lidem kmene Tuimah není také třeba, aby se někoho obávali. Když tvůj bratr uvidí, že jsi šťastna, nechá tvého muže na pokoji.“

„Děkuji Ti, Bu-anan. Ráno s východem slunce chce se můj bratr vydati na cestu.“

Žena rychle odešla.

Bu-anan však rozvažovala. Pokládala ohniště za tak bezpečné před zraky slídilů. Nyní bylo možné, že cizinec mohl nepozorován ležeti za ohradou! To se v budoucnosti nesmělo státi.

Lidé Tuimah neměli ovšem co by skrývali, ale sousedy byly neklidné kmeny, které často vycházely na lup dívek. Nebylo přípustno, aby slepá bezstarostnost jim k tornu dávala možnosti.

A pak - - - - co se týče ženy, o tu byla bez starosti. Viděla však předem, že s návratem jejího bratra domů mohou nastati těžkosti pro celý kmen.

Bylo by nejlíp, kdyby žena šla se svým bratrem, ale bylo nelidské, jí to uložiti. Ať přijde, co má přijít, Anu snad pomůže!

Bu-anan se zvedla a šla k chýši, vedle níž se ozývalo klepání velkého tkalcovského stavu. Několik žen sedělo při práci a zpívalo k tomu píseň ve stejném tónu, jen silou zpívaného zvuku tvořila se změna.

Bílá Máti prohlížela tkaninu a pochválila pracovnice.

Kráčela od chaty k chatě. V jejím nitru byl nezvyklý neklid. Pozorovala to a snažila se, aby se co nejdříve dostala do klidného zátiší, aby se mohla soustřediti. Co mohla požadovati od druhých, nebyla-li sama vyrovnaná?

Tu narazila nečekaně na muže, který se zdánlivě líně potuloval, při tom však ostrými pohledy zkoumal všechno a dokonce čítal kroky, nebo je kladl podle určitého rytmu.

Krátké vnitřní soustředění a pak věděla, co se mělo stát. Zavolala na cizince.

„Kdo jsi cizinče, který zde obcházíš, zatím co muži opustili toto místo?“

„Kdo jsi ty, ženo, že se odvažuješ mne osloviti?“ přišla místo odpovědi otázka.

Muž nebyl ochoten dáti vysvětlení o svém konání. Tím více však Bu-anan věděla, že se nesmí dát odsunout stranou.

„Zdá se že nejsi zvyklý dobrým mravům, jinak bys věděl, že cizinec, i když prodlévá jako host v nějaké osadě, je povinen podříditi se vládnoucím obyčejům. U nás odcházejí muži za ranního svítání za svou prací mimo osadu, která zůstává svěřena ženám. Je-li jim to nějakými okolnostmi znemožněno, neopouštějí chýše. Nyní to víš. Zařiď se podle toho.“

Zcela jinak mu to chtěla říci, když jej vyhledávala, nyní však, když se setkání uskutečnilo neočekávaně brzo, bylo všechno rozmyšlené zapomenuto.

Musela k němu hovořit tak, jak právě učinila. Muž se díval na ženu, která vyhlížela zcela jinak, než všechny ostatní, a která se odvážila takto mluviti s mužem. Ještě se nepodvolil.

„U nás není zvykem že ženy oslovují muže,“ řekl s nevážností. „Mohu mluviti Tvými slovy: nejsi, zdá se, zvyklá dobrým mravům.“

„Jsem Bu-anan,“ odvětila žena povznešeně, jako by tím bylo všechno vysvětleno.

Muž se smál. „Jmenuješ se Bílá Máti? Co to znamená? Běž ke svým malým budou po Tobě volat, Bílá Máti.“

Obrátil se nevšímavě a chtěl pokračovati ve své pochůzce. Tornu muselo být zabráněno. Bu-anan bylo zřejmo, že se vloudil do osady pod záminkou, že zbloudil a nebyl vůbec bratrem Pa-uru, která jej lehkověrně přijala.

Jednala nyní jako Ra-a, o které vyprávěla a prosila Anu o sílu a moudrost. Pak řekla klidně, s velkou určitostí.

„Neplodných slov bylo nyní proneseno již dosti! Nezván, přišel jsi mezi nás. Nyní zůstaň a až se nám zlíbí propustíme tě.“

Nerozvážně odvětil:

„Jak mne chcete zadržet, ženy? Vaši muži jsou již dávno a daleko vzdáleni. Zůstanu jak dlouho mně se hodí! Pak půjdu, ne dříve a ne později!“

Bu-anan vdechla zhluboka. Pak vyrazila hlasité, zvučné zavolání sovy, které ještě dvakráte opakovala.

Jakoby zapůsobilo nějaké kouzlo, zdálo se najednou muži. Se všech stran přiskočili tmaví, téměř neodění muži, překonávajíce všechny překážky. Za okamžik byl tak těsně obklíčen, že se nemohl ani pohnout, ačkoliv se ho nikdo ani nedotkl.

Jako kamenná hradba stála nízká, ale široká a mocná těla kolem něho. Všichni se otočili zády k němu, aby viděli na Bu-anan, která s vnitřním ulehčením vydechla.

„Vemte tohoto muže s sebou!“ poručila tónem, ve kterém nebylo ani stopy po předchozím niterném váhání. „Jest to cizinec, který se k nám lživě vloudil. Přišel, aby nás vyslídil. Nedopusťte, aby unikl!“

Polohlasité zvolání tmavých bylo odpovědí, pak ucítil cizinec, že je uchopen a odváděn. Nebylo s ním zacházeno špatně, ale síla byla tak veliká, že vzepřít se, bylo by marné.

S velkou rychlostí se vzdalovali ze zastavěné části osady. Značný kus cesty byl překonán rychlým krokem, když zůstali muži stát.

Cizinec se nacházel před vchodem do podzemní dutiny. Byl vybídnut, aby vstoupil. Poslechl již ze zvědavosti. Několik mužů ho následovalo a vedli ho dále před sebou úzkými chodbami, které, zdálo se, byly pod zemí různě zatočeny.

„Co zde provádíte?“ tázal se muž, neobdržel však žádné odpovědi.

Konečně došli cíle. Nalézali se v dosti rozlehlé prostoře, do které nepřicházelo denní světlo. Na zemi ležela velká otep třísek. Jedna byla v přineseném ohni rozsvícena a zastrčena do skuliny ve skále. Pak ukázal jeden z mužů na kámen, který byl pokryt kůžemi.

Sotva se cizinec posadil na kámen, opustili ho ostatní a uzavřeli vchod obrovským balvanem, který přesně přiléhal. Zřejmě byla tato jeskyně vězením tohoto kmene.

Dva z tmavých uložili se pohodlně u východu a tvářili se spokojeně. Museli hlídati cizince, ale určitá škodolibost z jeho uvěznění činila jim úlohu lehčí.

Ostatní spěchali skoro v běhu k práci, kterou opustili na zavolání sovy.

Zrovna tak pod zemí byla dobře uspořádána kovárna, z níž kouř se odváděl na povrch. Bylo to vlastně několik kováren, které byly navzájem spojeny; v jedné byly zhotovovány bronzové nože a dýky, v jiné byly vyráběny jemnější věci, ku příkladu široké, zdobené obroučky z bronzu k ozdobě paží a kotníků a malé prsteny, které nosili mnozí muži jako ozdobu na nose.

Ve třetím oddělení dělaly se ploché a hluboké misky rovněž z bronzu a ze slitiny, která jasněji svítila než tmavý bronz.

Uhlíky ještě doutnaly. Rychle byly zase rozdělány ohně a práce byla zase s velkou radostí zahájena. Strašidelně blikaly plameny na polonahých, tmavých tělech.

Dosti dlouhý čas uplynul, když tu zazněl prostorem ostrý hvizd, který přehlušil všechen pracovní hluk.

Mnozí z mužů nechali práce a vydali se rychlým krokem úzkou chodbou do veliké, obzvláště vzdušné prostory. Byly zde uloženy hotové a polohotové nástroje a ozdoby, kov a vzácné kameny byly nakupeny do malých a velkých hromad.

Uprostřed těchto věcí stál velmi malý, starý muž. Dlouhý bílý vous sahal mu až po kolena a stříbrobílé vlasy padaly dolů pod špičatou čepicí z kozí kůže, která pokrývala jeho hlavu. Rovněž z kozí kůže byl přiléhavý oblek, skládající se z nohavic a kabátce. Dokonce i šlapky a nárt byly obaleny koží.

Bez vyzvání shromažďovali se muži kolem starce, který mlčky zvedl nějakou práci z kovu a ukazoval ji.

Byl to ostře nabroušený nástroj z jasného kovu, který upevněn na dřevěné rukojeti, podobal se asi dnešní sekyře.

Obdivovali se, aniž se zatím domýšleli, k jakému účelu by se tato věc dala upotřebiti. Zdá se, že to nebylo pro ně důležité. Věděli jenom, že se měli pokusit napodobit předměty, které jim starý ukazoval. Návod k tomu obdrželi.

Nyní vzal stařec připravený kus dřeva, postavil jej svisle a novým nástrojem jej hladce rozštípl.

Radostný křik ukazoval, jak byli mužové nadšeni netušeným účinkem nástroje. Mnoho rukou se vztáhlo současně po věci.

Stařec však rychle s nástrojem uhnul a seřadil muže. Potom podal nástroj jednomu z nich, který jasnějším zrakem než ostatní věc si prohlížel.

Jako drahocenný poklad vzal muž nástroj do svých rukou. Pak se mlčky zase všichni rozešli. Také stařec nepromluvil ani slůvka.

Když se den chýlil ku konci, zvedlo se několik tmavých, aby přinesli z osady jídlo. Vrátili se obtěžkáni chlebem, mlékem a ovocem a všichni vyšli na volné prostranství, aby společně pojedli z darů.

Předtím přinesli dva muži zajatci jeho díl. Našli jej sklíčeného a nemluvného na jeho lůžku a nechali jej ležeti. Pokrmy postavili před něj na zem. Vchod byl potom zase pečlivě uzavřen.

Později se ukázalo, že tito tmaví mužové zde pod zemí také spali. V chodbách, které vedly k vězení cizince a ke kovárnám, uložili se na rychle zbudovaných rohožích a brzy oznamovalo pravidelné oddechování, že usnuli.

I v osadě se rozhostil klid. Z jednotlivých chýší zazníval rychle ukonejšený, dětský plač, jinak nebylo slyšet žádného zvuku.

Před svým obydlím se opírala Bu-anan u dívala se na noční oblohu. Události dne ji tísnily. Byla ráda, že směla konečně v klidu vyhledati pomoc a radu.

„Ummu eddonit, Ummu eddonit,“ šeptaly její rty, „nebeská matko země, pomoz mi! Jsem malá a slabá a měla jsem přece býti velká a silná, abych přivedla ženy vzhůru k Anu, mocnému Bohu.“ „Ženy máš poučovat, mužům bránit,“ znělo volání Anu ke mně, když mne učinil svojí služebnicí na zemi. Ummu eddonit, nepomůžeš-li mi, nemohu ukončiti svoji práci.“

Ještě několikrát zašeptala dívka posvátné jméno v hluboké od  danosti a vroucnosti, pak zavřela oči a čekala.

Zářivý jas ji probudil. Před ní se vznášela téměř průhledná světlá postava, tvarem podobna Bu-anan, ale mnohem větší než ona.

„Posílá mne nebeská Máti, abych stála při tobě, dítě světlých zahrad,“ znělo konejšivě.

Slova padala konejšivě do váhající duše Bu-anan. Náhle se jí zdálo být malicherným, co ještě před chvílí bylo nepřekonatelným.

Vyprávěla o tom, co přinesl den. Mluvila polohlasitě. Věděla dobře, že nebylo třeba formovaných slov, ale pro ni samotnou bylo dobrodiním nechat zaznívati to, co tísnilo její duši.

Pokračování.

 

Pro komentování článků musíte být přihlášení

Fotogalerie

Celkem členů

200 registrovaných
0 dnes
1 včera
0 tento týden
1 tento měsíc

Poslední příspěvky

Fórum statistika

  • Celkem příspěvků: 226
  • Celkem témat: 105
  • Dnes založeno: 0
  • Včera založeno: 0
  • Dnes odpovědí: 1
  • Včera odpovědí: 0

Komentáře fotografií

  • Trigon a rytíři
  • Komentáře: 1
  • Pavel Krajíček: "Zleva: Zelený rytíř (Kurt Illig), Bílý rytíř (Friedrich Halseband), Trigon, Lev, Praporečník"
  • Hermann Wenng_10
  • Komentáře: 1
  • Pavel Krajíček: "Toto je první komentář zde ve fotogalerii. Jde o testovací komentář, bude časem smazán :yes:"
  • Abdrushin
  • Komentáře: 0
Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nejprve se přihlaste

Pouze registrovaní uživatelé mohou kopírovat