Ve světle Pravdy

Poselství Grálu od Abdrushina

Něco pro malé a velké děti

 

Na stráni

od Marie Halsebandové

 

Mezi lesem a loukou byla stráň, na níž rostly tu a tam stromy a nízké keře. Celý svah byl zalit nádherným svitem jarního slunce. V tom vystrčil cvrček z úkrytu svou černou, buclatou hlavičku a dal se do zpěvu:

„Jak krásně svítí sluníčko! Zima je ta tam! Děkujme Pánu, že nám opět daroval světlo!“

Kolem dokola vykulovali z malých skulinek v zemi ukrytí sousedé cvrčka a jeden po druhém se připojovali k jeho zpěvu. Netrvalo dlouho a celá stráň se ozývala radostným chórem.

„Děkujeme Pánu!“

„Krásná píseň!“ pomyslil si Paleček, který horlivě kypřil půdu, aby rostlinky mohly rychleji rozkvétati. Měl radost, že celá stráň tonula již ve světlé zeleni.

„Vzkříšení života! Pán je opět na zemi! Všechno rozkvete a dvojnásob se rozzáří, aby mu sloužilo v lásce a radosti! Jen kdyby lidé byli jiní!“

„Ale Palečku, kdo pak by myslil na lidi, když slunéčko tak rozkošně svítí!“ ozval se skřítek stromu, který bydlel ve starém dubě, protahuje se v paprscích slunce, takže všechny větve jen jen praskaly. Dlouhým zimním spánkem tak trochu zdřevěněl.

„Máš pravdu!“ odtušil Paleček. „Jen děti přinášejí s sebou trochu té radosti. Doufejme, že zase přijdou, celou zimu jich nebylo vidět.“

Po mezi cupitala malá polní myš, vystavujíc s rozkoší svůj šedý kožíšek teplému slunci.

„To je to příjemné!“ volal myšák, kývaje na Palečka. „Mám skoro zálusk poohlédnouti se po nevěstě!“

„To není pro našince,“ povídá Paleček spokojeně. „Ale rád ti půjdu za kmotra, až budeš mít v hnízdě první tucet dětiček.“

Myšák podrbal se malou pracičkou na špičce čumáčku, aby zakryl blažený úsměv řka, že mu bude velikou ctí, jen co si založí vlastní domácnost. Nahoře, na kraji lesa, bydlí několik roztomilých myších slečinek, může se lehce stát … ale, Paleček bude jistě prvním, kdo dostane oznámení. A myšák rychle odkvapil.

„Či‑li‑li!“ ozvalo se kosovo nesmělé vábení z vrcholku jasanu. Poslouchal, dostane‑li odpověď.

„Hlupáku!“ zvolala lasička, která se právě natřásala a lelkovala před svým doupětem. „Volej přece hlasitěji! Jinak nebude nikdo ani vědět, že jaro je už tady!“

Při těchto slovech poskočila a slupla s velkou chutí tučného cvrčka, který se neopatrně přiblížil až k jejímu doupěti.

„Cvrčkové jsou před obědem tou nejlepší pochoutkou. Nezdá se vám to také, pane?“ a otočila se zdvořile k Palečkovi, který dělal, jako když neslyší.

Malá loupežnice loňského roku vykradla vejce ze všech hnízd co jich na stráni bylo, takže ptáci k Palečkově zármutku museli si jinde hledat místa k hnízdění. Proto nemohl lasičku ani vidět. Vždyť ptáci byli jeho nejlepšími přáteli. Lasička čekala chvíli na odpověď, pak pokrčila trochu uštěpačně pružnými ramínky a přitiskla se k hnědé, čerstvě vyorané brázdě, vonící vlhkou prstí.

Paleček pokračoval ve své práci. Cvrčci, kteří při lasiččině labužnickém zakousnutí jejich druha na chvíli umlkli, zpívali mu doprovod. Paleček pokynul vesele na pozdrav kosu, jehož zpěv byl nyní hlasitější, protože zaslechl v dálce odpověď.

Mezi lískovými keři bylo báječně ukryto a chráněno sluncem ozářené místečko, jemuž věnoval obzvláštní péči. Stále tam cosi kutil, urovnával, hladil a pěstoval a když se zdálo, že všechna práce je již vykonána, přece znovu a znovu obracel starostlivě oči na místo, které nyní přelétl jemný, mírný svit.

Mladý, štěkající psík vyběhl nahoru po stráni a větřil cvrččí skrýše. Pustil se horlivě do rozhrabávaní země, takže prsť za ním jen jen odletovala.

„Chraň se vkročit na mé místečko, ty zbujníku!“ volal na něho staroch, chystaje se k obraně místečka, tak pečlivě připraveného.

„Ale co!“ zavrčel pes, rozradostněný krásným slunným dnem. „Zrovna zde je tak pěkně teploučko, to by se to válelo! Hejsa, jak je ten život krásný!“

Palečkovy oči zahořely hněvem.

„Zde je půda světlem připravovaná!“ řekl velitelsky. „Rozuměl jsi mi?!“

Maličký pes stáhl ocas.

„Nu, jen se nedurdi, vždyť já už jdu. Zde to tak hezky voní po lasičce; ale nic ve zlém, staroušku!“

A v nově probuzené radosti ze života vyběhl po stráni nahoru, aby se tam na lesní mýtince dosyta proválel.

„V minulém týdnu sežrala tam liška kuře,“ řekla si spokojeně lasička, která psa po celou dobu nespustila s očí. „Teď bude páchnout a lidé toho nesnášejí.“

Měla již teď radost z mrzutosti, která za chvíli vznikne mezi psem a jeho pánem, neboť oba byli jejími nejúhlavnějšími nepřáteli.

Na kraji lesa bylo slyšet hlasy. Paleček nastavil ucho, zakýval spokojeně hlavou a vrhl ještě poslední pohled na malý kousíček půdy, na němž rozkvétaly květiny a mezi nimiž skotačilo něžné dítě skřítků.

Hlasy ozývaly se již hodně na blízku a hned na to vstoupila na mýtinku mladičká dívka, provázena třemi dětmi. Zpívaly prostou, krátkou jarní píseň. Zněla jasně a čistě a chvěla se v drsném vzduchu svěží země a mladé zeleně.

„Zní to tak hezky!“ prohodil Paleček. „Můžete se posadit tamhle na sluníčko.“

Dívky jakoby mu rozuměly, následovaly jeho pozvání a usadily se mezi kořeny stromu na pokraji svahu, odkud byl nejkrásnější výhled na celé údolí. Mladá dívka rozhlédla se blaženě kolem sebe, sepjala ruce a pojednou zajásala:

„Och, jak je krásný ten nádherný Boží svět! Jak je to krásné, že ho smíme obývat!“

„Kde vlasně bydlí milý Bůhi?“ ptalo se nejmenší děvčátko.

„Všude a nikde, malá Helenko,“ odpověděla Běla. „Bůh je všudypřítomný.“

„A kde ho potom máme najít?“ tázala se sedmiletá Anička.

„V jeho díle! Podívejte se přece kolem sebe, děti! Vidíte, jak divukrásný je svět, jak nádherně je všechno stvořeno až po to nejmenší? Hle, na Helenčinu červenou zástěrku usedl čmelák. Není překrásný ve svém hnědožlutém kožíšku?

Který pak člověk by byl schopen udělat něco tak jemného a krásného? A i kdyby se mu to podařilo – vdechnout život může jedině milý Bůh. Jen on dává život a světlo zvířatům, lidem i rostlinám. Posílá nám déšť, sníh, hřejivé, paprsky slunce i vanoucí větry. Všude můžeme vycítiti jeho svatou ruku, jen když ji chceme vidět! Rozumíte již, co tím míním: všude a nikde?“

„Pak musí mít také hodně starostí,“ zvolala Berta, která si až dosud hrála ulamováním kousku stromové kůry, aby zjistila, zda larvy brouků dobře v ní přezimovaly.

„Milý Bůh má své služebníky, kteří provádějí jeho vůli,“ řekla vážně Běla. „Bůh jest příliš vzdálený a příliš svatý, než aby se staral o něco tak maličkého, jako je země a člověk. Myslete si jen, že má sto tisíc a ještě daleko více takových světů, na nichž žije nespočetně živých bytostí. A přesto o všem ví a všechno vidí!“

„Zcela správně!“ pokyvoval si Paleček spokojeně. Seděl poblíže dívek na volně vyčnívajícím kořenu stromu a houpal se. „Možná, že vám přece ukáži své malé místečko. No, za chvilenku uvidím, smím‑li tak učinit.“

Dívky se daly opět do zpěvu. Helenka vyšplhala se nahoru k lesu a za chvíli se vracela zpět s několika květinkami v ruce, které položila Běle do klína. Bylo to několik chudobek s krátkými stopkami, dva petrklíče a jaterník. Běla je vzala do ruky a láskyplně se na ně zadívala.

„Všechno žije z Boží milosti,“ prohodila zamyšleně. „Bůh dal člověku všechnu krásu, ale to nejkrásnější co vyšlo z jeho ruky, jsou květiny. Víte děti, když Pán stvořil svět, tu chtěl, aby jeho služebníci žili a působili uprostřed radosti. Pokynul proto svým andělům, aby přinesli z nebeských zahrad ty nejkrásnější květiny a rozhodili je všude po všech světech.

Rozkošné, něžné, světelné bytosti – skřítkové se jim říká – ošetřovali a starali se o květiny, které se stále více rozmnožovaly ke cti Páně a k radosti všeho živoucího. Tak přinesli také květiny až do těch nejvzdálenějších částí stvoření, kde bydlí lidé, poněvadž oni jsou těmi nejmenšími mezi Pánovými tvory v duchu. Krása květin měla v nich udržovati bdělou touhu po světle a probouzeti snahu po dosažení nádhery ráje.

Věční pomocníci rozseli své nejkrásnější květinové dary dolů na světy lidí, neboť dobře věděli, že lidé potřebují mnoho pomoci, jelikož žijí tak daleko od milého Boha a jeho síly světla. Tak vyrostly žluté květiny, které je měly vždy upomínati na svaté světlo, z něhož jim byly darovány. Tu rozkvétaly rudé květ, aby jim povždy připomínaly lásku Páně, která jim darovala život a stvoření. Bělostné květy, svítící ve světle čistoty měly lidem věčně připomínat obraz čistoty. Modré květiny, rozkvétající na znamení svazku mezi Pánem a jeho tvorstvem, měly jim býti symbolem věrné služby a upomínat je na vůli Páně, na níž neměli nikdy zapomenout.

S nebe přicházeli skřítkové a pěstovali květiny, jichž něžnou krásu prožhavovali svou silou, neboť skřítkové jsou ze světla a zachvívají se zcela ve vůli Boha Otce. Lidé se radovali z květin, děkovali Pánu za jeho dobrotu a byli šťastni.

Ale žel, tak jak to již bývá, přijímali lidé znenáhla všechno, co jim Pán daroval, jako samozřejmost, zapomněli mu děkovat, dokonce zapomněli i na svého Stvořitele a Pána a chtěli sami udělat všechno ještě krásnější a lepší. Hloupí, zlí lidé! A tak za krátko i květiny se jim zdály málo krásné, poněvadž zapomněli, co znamenají barvy světla a co jim měly připomínat. Pěstovali veliké a pestrobarevné květiny, ale činili tak všechno bez lásky a modlitby. Proto se nedostavilo požehnání světla, skřítkové se s rozhořčením odvrátili a proto tyto květiny vypěstěné lidskou rukou mnohem rychleji uvadají.

Tak jako s květinami, tak to učinili lidé se vším. Tím se připravili o veškeré dary pomocníků, neviditelných sluhů Božích, uzavírajíce si sami světlé cesty k věčnosti.

A přece ještě i dnes ukazují květiny cestu k výšinám, jen kdyby to chtěli lidé ještě vidět.

„A skřítkové?“ ptala se Anička, opírajíc si hlavičku o Bělino rámě. „Umírají i oni také tak rychle, jako jejich květiny?“

„Oni ošetřují květiny, ale nejsou s nimi spojeni. Vypěstují‑li květinu, či je‑li dokonce nějaká rostlina uříznuta nebo zaschne‑li, pak jdou opět vzhůru do světlejších úrovní a čekají, až dostanou novou práci. Jen jednou jsem viděla, jak šli s květinami a byli při tom blažení.“

„Ó Bělinko, tys mohla vidět skřítky?“ zvolaly udivené děti.

„Jen jednou jsem je viděla a to při nádherné slavnosti. Stůl Páně byl pokryt růžemi a nad touto nádherně vonicí rudou krásou vznášeli se skřítkové v jásavém uctívání. Jejich něžná tělíčka žhnula ve světle Boží lásky, která zářila shůry.

Když jsem po slavnosti ještě celá rozechvěna vyšla ven do přírody, tu ožily louky i les kolem dokola samými maličkými postavičkami, které tak jako my lidé naslouchaly Božímu slovu.“

„Nyní vím, pro koho jsou určeny moje květiny!“ zvolal Paleček spokojeně a radostí udělal kotrmelec. Pak odkvapil k blízkým lískovým keřům a rozhrnul jejich větve.

„Ó!“ zajásala náhle Helenka a rozběhla se k místečku. „Kus nebe spadlý na zem! Podívejte se jen jaká to krása!“

Poklekla nadšením před chráněným maličkým zákoutím, které bylo celičké pokryto svítivou modří květů hořce.

„Jaký líbezný, modrý zázrak nebes“ řekla Běla, přistupujíc blíže.

Ale Paleček, který stál vedle a měl ruce zastrčeny v kapsičkách u kalhot, přeskakoval nadšením s nohy na nohu.

„To jsou květiny věrnosti,“ pokračovala Běla zamyšleně. ,,Věřím, že smím ráno vyhrabati jednu květinu i s kořínky a vzíti ji s sebou na Horu.“

Paleček radostí vyskočil do výše a zvolal:

„No, konečně! Proto jsme je přece vypěstovali a opatrovali! Ale dítě skřítků půjde s nimi, aby zůstaly úplně svěží.“

„Bělo, ty odejdeš?“ ptala se Helenka.

„Ano, ale pouze na dva dny. Půjdu opět na slavnost, která se bude konati ke cti a chvále Boží. Budu tam smět slyšet Boží slovo.“

„Směly bychom ti dáti s sebou i naše květiny?“ ptaly se děti jedno přes druhé. „Mám v zahrádce anemonky!“ „A já červené tulipány!“

„Já mám jen bílou hyacintu!“ řekla Helenka smutně. „Co myslíš, mohla bys ji také vzít s sebou?“

„Vašimi květinami vyzdobíme košíček, do něhož vložíme hvězdičky hořce. To bude krása!“ pravila Běla vesele. „Až se opět navrátím, budu vám moci jistě vyprávěti mnoho nového o nádherném Božím tkaní ve stvoření, které nyní opět povede lidi po světlých cestách vůle Boží.“

Plny radosti a horlivosti všechny čtyři odběhly.

Paleček, maje ruce opřeny v bok, díval se za nimi.

„Nuže!“ pokývl nahoru na kosa. „Teď zpívej, jak nejlépe dovedeš, neboť zemi i všem služebníkům světla nastalo opravdu jaro: Boží jaro nového lidského žití!“

 

Pro komentování článků musíte být přihlášení

Fotogalerie

Celkem členů

200 registrovaných
0 dnes
1 včera
0 tento týden
1 tento měsíc

Poslední příspěvky

Fórum statistika

  • Celkem příspěvků: 226
  • Celkem témat: 105
  • Dnes založeno: 0
  • Včera založeno: 0
  • Dnes odpovědí: 1
  • Včera odpovědí: 0

Komentáře fotografií

  • Trigon a rytíři
  • Komentáře: 1
  • Pavel Krajíček: "Zleva: Zelený rytíř (Kurt Illig), Bílý rytíř (Friedrich Halseband), Trigon, Lev, Praporečník"
  • Hermann Wenng_10
  • Komentáře: 1
  • Pavel Krajíček: "Toto je první komentář zde ve fotogalerii. Jde o testovací komentář, bude časem smazán :yes:"
  • Abdrushin
  • Komentáře: 0
Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nejprve se přihlaste

Pouze registrovaní uživatelé mohou kopírovat