Síla
E. Laute
Žijeme! Možnost mysliti umožňuje nám věděti, že žijeme.Umíráme. Víme, že zemřeme.
Jestliže ubíhají hodiny života lidského přirozeně, nevyjímajíc smrti nemocemi, říká se správně: jeho síly ho opouštějí, nebo ho opustily; nastala-li smrt při neštěstí nebo, podobně, byl toho příčinou účinek síly. Když člověk z vlastního rozhodnutí odejde se světa, učiní tak, protože mu chybí síla, kterou by mohl čeliti překážkám, bolesti, utrpení. Učiní-li konec svému pozemskému životu v zatemnění a pominutí mysli, hnala ho k tomu opět nějaká síla.
To prozrazuje, ať se nad tím zamyslíme, nechť toho použijeme kdekoliv a osvětlíme kdekoliv - a kdykoliv, že ke všemu, především však k životu, je třeba síly.
Při správném chápání, i když ne ve všech částech nutně falešném, přece smíme říci: k životu jako celku je třeba síly, veškerý život je síla. Nesmíme se domnívati, že by tu prostě byla síla a že by přinášela hotový život bez vlastní námahy a péče, bez vlastní zodpovědnosti - ne, to znamená něco jiného; aby byl možný život, je třeba síly, je třeba síly vědomě používati!
Síly užíváme k dýchání, k myšlení, k jednání, k pohybům, naše vůle a vědění potřebuje síly, a dokonce ani zemříti nelze bez síly, i když se tomu ještě všeobecně nerozumí.
Všude a vše jest síla! To je samo o sobě správné, a mělo by býti člověku dostatečným podnětem, aby si střízlivým myšlením ujasnil, že tomu, co jest v tomto smyslu označeno jako síla, tomu musí býti přisuzován nejvyšší význam; neboť v užití a uplatnění této síly tkví hodnota či bezcennost, pokrok a vzestup či upadávání v méněcennost s konečným cílem nebytí pro veškerý život, také život člověka.
Můžeme z existence této síly vybrati hodnotu či znehodnocení, vzhůru či dolů, bytí či nebytí, podle zaměření a chtění jednotlivce.
Nyní se naskýtá v první řadě otázka: co je tedy taková síla a kde je tato síla, jak se projevuje, jak jí mohu dosíci a jak jí musím užívati?
Vycházejme při zodpovídání sami ze sebe, zpřítomněme i krátký čas jedné své denní hodiny, při čemž dobře pozorujme a zkoumejme své okolí. Mnohé se nám tím ujasní.
Třebas okamžik, kdy se ráno probudíme. Ihned nám něco projede hlavou, jak se říkává. Na příklad myšlenka, kolik je hodin, musíme vstáti, myslíme, napadne nás denní zaměstnání před námi, myšlenky na nějaké zážitky z minulého dne, na práci, jíž jsme nedokončili a tak to běží dále.
Něco se v nás dalo do pohybu.
Vstali jsme s lůžka, osvěžili se a oblékli, posnídali a při těchto úkonech jsme již také nechali na sebe působit své okolí tak, že jsme vnímali zrakem, sluchem, pocity. Něco se dalo do pohybu na nás a naším prostřednictvím.
Jak se to stalo?
I když jsme nebyli za spánku zcela odříznuti, probuzením jsme určitým způsobem otočili vypínač, připojili jsme se na centrálu a první myšlenka, která je ovšem ve většině případů opakující se navyklá myšlenka, ale může býti ještě jiného druhu a míti původ v minulých dojmech, první hnutí je již zesílené spojení s touto centrálou a současně přívod síly z ní.
Síla je tedy zde! To musí člověk přijmout jako pevnou skutečnost. Zůstane-li bdělý v pozorování sebe sama a svého okolí, bude se mu její existence brzy a vždy znovu potvrzovati jak na něm, tak i na jeho okolí.
Je-li člověk již tak daleko, že zná modlitbu nejen podlé jména a užívá jí, může si bezpochyby také vzpomenouti, že ho modlitba více než jednou vzpružila, že prožil pozvednutí duše. Tím pocítil, že síla skutečně existuje a že má klíček k jejímu dosažení.
Nechť si na to zachová bdělou vzpomínku, nechť touží po tom, aby byl častěji prodchnut podobnými city. Vždy zřetelněji a silněji bude si pak uvědomovati, že je těsně spojen s proudy sil, jež na něho mohou působit. Později mu vzejde vysvětlení a pochopení přirozených pochodů, je-li to jeho přáním.
Tomu, kdo se důkladněji zabývá tím, co bylo právě stručně uvedeno a co není zcela nic nového, nýbrž samozřejmé každému, tomu musí napadnouti - chce-li v tom něco nalézti, že při tom od člověka vychází něco, co způsobí spojení s právě zmíněnou centrálou, že on uvede v pohyb páku, kterou by obdržel přívod sil svým myšlením a chtěním.
Myšlení a chtění uvádí vše do pohybu, myšlení a chtění uvolní pohyb této zdánlivě tajemné síly.
Touto silou je živeno veškeré myšlení, veškeré chtění. Ona je darem Božím a možnost jejího užívání nejvyšší milostí pro člověka.
Každý člověk by měl míti před očima železnou zásadu, aby takového daru Božího, jenž je v nejhlubším smyslu životem, bylo užíváno jen ke cti Boží. Měl by mysleti i na to, že cokoliv člověk tvoří, ať ve slově nebo činu, ve velkém nebo malém, že tomu předcházelo odpovídající myšlení a chtění.
Při tom musí přijíti k poznání, že všechny tvořivé činy, kladná díla, vše veliké a vznešené, má za podklad jen dobré myšlenky a dobré chtění, zatím co špatné a zlé může míti jen stejnorodé předpoklady. To je logický sled a je vlastně zbytečné se zde o tom zmiňovati, neboť každý čtenář si již po tom, co bylo řečeno: uvědomí, co má člověk za sílu v rukou, co jí může vytvořiti, co vytvořil a jaká zodpovědnost na něm spočívá.
Nevyžaduje žádné námahy stanoviti plody dobrého či špatného chtění, odděliti je a nalézti, který druh převládá.
Nepřítel dobrého měl zatím převahu. Téměř všichni lidé jsou více či méně v jeho moci, aniž to většinou tuší. Každý z nich je však v nebezpečí, že mu zcela propadne, neboť celé myšlení a chtění se dnes děje bez duchovní bdělosti, a proto nedá vykvésti ničemu tak, jak by to mohlo a mělo býti, tak, jak je to v určení Nejvyššího. Proto se přirozeně pohybuje člověk a jeho způsob života na stupni, na němž nemůže obstáti před svým Stvořitelem.
Otvírá se síle, kterou ovšem k sobě přitahuje a uvádí do pohybu, která také potom působí, jež ho může učiniti správcem a dovolila mu dosáhnouti toho nejvyššího nesprávným způsobem.
Hledí jí užívati svévolně, ješitně, místo v jasném chtění k dobrému a ve vděčnosti k dárci této veliké pomoci.
Je-li však přijímána a užívána člověkem v té skromnosti, jak se očekává od tvora vůči Stvořiteli, může tato síla působiti jen dobro a člověk, který stojí mezi tvory jako hlavní prostředník této síly a je schopen ji rozváděti, může se státi tím, čím býti může, má a dokonce musí: udržujícím a podporujícím činitelem ve stvoření.
Síla daná od Boha! Celý vesmír jest jí živen. Všude se dá nalézti, z každého místa dosáhnouti, aby se z ní čerpalo pro život, neboť ona jest Život.
Přece však jen správným řízením této síly člověkem může býti vytvořeno v této těžké hmotnosti to, co má obstáti, co je podle vůle Boží. Všecko ostatní snažení jest marné a zhoubné.
Od toho závisí pozemské blaho a bolesti národů i jednotlivců.
Tvůrčí síla takto přijata a pochopena rychle dosvědčí Boží všemocnost, moudrost a dobrotu, oprostí člověka od svazků a pout, dá mu soudnost a osvobozující vědomí, že sloužícím životem jednotlivce je věrně plněn úkol v životě veškerenstva, takže duch, pohybující se ve zlaté záři svobody, bude schopen přijmouti věci, jichž dosud dosáhnouti nemohl.
V pokoře může dokonce přijmouti ještě více. Může se mu dostati: vědění o běhu světa, o jeho vzniku, o příčině, proč je se vším, co v něm žije.
Sám teprve potom pochopí svou celou cenu a úkol; neboť smysl obsahu lidského bytí dá se teprve tehdy poznati, když je znám původ a cíl a naznačena a nalezena cesta mezi oběma póly.
Člověk pak může utvářeti vědomě svůj život; prastará proroctví naplní se před jeho očima bez mezery.
Svatý mír a blažená radost naplní jeho ducha, jenž v radostném tvoření vzdá jásavý dík Stvořiteli, vždy znovu přijímaje sílu k tomu z pramene, jemu milostivě na věky otevřeného.
