Hodiny lidského života
Od Hermanna Wennga
Od té doby, kdy ztratil člověk pravou cestu, spojení s vedením ze Světla a pozbyl svých dřívějších bytostných pomocníků, od toho okamžiku kdy mu pohaslo vědění o věcech týkajících se věčnosti, pod vládou rozumu, jenž vše zastírá a o všem pochybuje, staly se mu i pojmy prostoru a času - nerozlučně spojené a vlastně jedno a totéž - z čehosi skutečného schematem*. „Čas“ je pro něho něco, ,,čeho nemá“, čeho již nechápe. Mnohé hlavy se trápily, aby pochopily rozumem „čas“, mnoho filosofů se zabývalo odůvodněním o jeho vlastní podstatě.
Objasnilo se jim také, lépe řečeno: vytušili, že čas vzniká „sledem změn pohybu“, že čas je něco, co je předem dáno a je zároveň měřeno pohybem, co se teprve pohybem patrně projeví.
Často užívané lidové rčení však praví o „prchajícím času“, který byl zosobňován v postavě „Chrona“ s tekoucími přesýpacími hodinami. Je tedy domněnka, že je možno přijmouti názor, že čas je sám v pohybu, nebo snad pohyb, který jde mimo nás, což je uváděno ve vztah k probíhajícím pohybům hvězd nám viditelných.
Pozemský člověk tedy předpokládá, že čas se pohybuje mimo něj. Nyní však jsme se dověděli v podání Abd-ru-shinově, že čas se nepohybuje, nýbrž klidně stojí, že kolem nás nespěchá, jak si myslíme, nýbrž, že my do něho vstupujeme!
Čas je tedy dán od věčnosti a my se v něm pohybujeme; není tedy v pohybu! Není v pohybu, nýbrž my se pohybujeme.
Tím jsou rozřešeny jedním rázem všecky problémy, které jsou člověku uloženy tímto slovem, tímto pojmem, a my náhle víme, že čas se nám musí jevit takovým, jak my se pohybujeme, že my sami udáváme míru, jakým tempem čas zdánlivě ubíhá. Rytmus našeho pohybu, třeba úder našeho srdce, náš vjem a naše schopnost prožití a obsáhnutí dává míru pro průběh našeho času, jako je dána všemu stvořenému jeho vlastní schopností prožití a obsáhnutí.
Tato schopnost prožití a pochopení je tedy vlastní měrou času. Avšak schopnost vjemu a prožití je zase podle Abd-ru-shina závislá na vzdálenosti úrovně, čili sféry od Prasvětla.
Síla, která proudí z vůle Pána, z Prasvětla, proudí s rostoucí vzdáleností méně silně, méně prudce, tím i méně rychle a tento pohyb, toto proudění Světla tedy umožňuje tvorům větší nebo menší schopnost přijímání. Tato schopnost je zcela logicky nejmenší v hrubohmotnosti, jakožto v úrovni nejvzdálenější od Světla.
Ve středu všech stvoření, v Božské sféře, jež leží Prasvětlu nejblíže, je všechno současné, všechno od věčnosti a setrvávající do věčnosti. Schopnost přijetí, vědění a prožití v těchto sférách nejbližších Prasvětlu je neomezená, aspoň v našich výrazových možnostech. Čím však dále se úrovně vzdalují, tím musí být s úbytkem pohybu tyto úrovně menší.
Mohlo by se tedy zdáti, jakoby se čas tedy přece jen pohyboval; neboť čas je přece proud síly, jeho pohyb, tlak věčné Vůle? Tomu tak není, nýbrž my jsme unášeni zároveň s tímto proudem, vznášíme se v něm a cítíme jej právě tak málo, jako odpoutaný balon proud vzduchu, ve kterém plave.
Neucítíme ani nejsilnějšího orkánu, když se pohybujeme stejnou rychlostí s ním; poznáme jej teprve tehdy, když mu klademe odpor.
Tak také kladou tvorové proudu Světla, Životu, v každé sféře neboli vzdálenosti od středu jinak utvářený odpor. Tím vnímají jen zcela určitý zlomek Života, prožitý v každé sféře různě silně, a to jim určuje pojem času, který musí býti podle toho v různých sférách různý.
Nejvýrazněji se musí tento pojem času projeviti v hrubé hmotnosti, jež poskytuje Světlu největšího odporu, kde také z toho důvodu trvá prožití nejdéle, kde je tedy podle našich pojmů potřebí největšího časového rozpětí, aby bylo přijato určité množství dojmů a zpracováno v poznatky.
Nejméně je tento pojem znatelný v oblastech Světlu blízkých, zcela musí chyběti ve Světle samotném - neboť: tisíc let jest mu jako den a den jako tisíc let!
Náš pozemský život, byť se nám zdál sebe delší, scvrkne se tedy v nic, když je na něho patřeno s nejvyšších výšek, a jen čím níže jest pozorován, tím nabývá na rozsahu a tedy na významu.
Dokonalému duchu se tedy bude zdáti naše schopnost přijetí a prožití rovna nule. Často asi přeběhne mráz po zádech pozorovateli, který dlí ve světlých výšinách, nad naší pomalostí, nad naším nepatrným pojmovým bohatstvím, nad omezenou schopností přijímání, předpokládaje, že v daném případě vůbec existuje a není úplně podvázána působením rozumu - to padá v úvahu pro nejvyšší vrcholek řetězu vedení, které se o nás stará, kdybychom užili pozemského přirovnání, které se z povolání zabývá naší nedostatečností.
Každému, kdo sledoval tyto vývody, bude teď jasno, že připadáme zralému duchu jako jepice! To málo, co jsme schopni za celý svůj pozemský život z pravdy přijmout, k tomu nepotřebuje duch, stojící na vrcholu našeho vedení ani jediného dne. Náš celý život probíhá v jediném jeho dni; roky, které nás těžce zaměstnávají, připadají mu jako minuty.
V duchovních hodinách se však rytmicky zachvívá náš život v tepu proudící síly!
Život jednoho každého člověka probíhá v těchže věčně stejných kmitech síly, ve věčných časových intervalech. My všichni dlíme v nejnižším bodě hmotnosti a jdeme vstříc tomuto proudu unášeni protiproudem proti němu, a pro každého pozemšťana jsou hodiny stejné. Od první až k poslední minutě jeho pozemského bytí působí na každého stejná síla, pro každého jednotlivce platí stejný čas, do něhož vchází, pro každého jest stejný zákon, který cítí jako „čas“, a tento čas má pro každého jednotlivce stejný vliv, stejný rytmus.
Pociťuje stejnou vlnu ve svém pozemském utváření a růstu a stejně se jmenují tyto hodiny jeho života podle zákona čísla, oddělené zákonem lásky, tepem lásky, zákonem stvoření! Tak jest podle jejího čísla rozdělen pozemský život člověka v hodiny, jež se musí každému stejně jeviti jako roky, které řídí hvězdy svým zářením a svým pohybem.
Pět jest číslo Lásky! Není každému člověku znám měsíc květen a jako takový opěván? Pět našich let nese jméno jedné hodiny, ona jsou hodinou pro ducha, který nás vede s výše prostřednictvím mnohých pomocníků, a má jméno, jež jí dal zákon a ukazuje, jak působí tep síly na člověka ve vývoji, ukazuje, může ukázati smysl a účel našeho života.
Mohou nám však také ukázati, že nebyl dán pozemský život člověku pro věci, ze kterých si učinil bůžky, jemu nade vše důležité, nýbrž že byl dán pro poznání, aby zrál a rostl, aby se vědomý, zralý vrátil do úrovně, z níž vyšel, aby jednou vědomě sloužil věčné Lásce, věčnému zákonu Života.
Kolik lidí tak prožije jeden den! Kdo z nás může žíti 24 takových hodin? Mnozí prožijí sotva polovinu. Jak mnozí by však měli využívati svých hodin skutečně tak, jak by měli?
První hodiny využívá skutečně každý, ačkoliv i tu jsou překážky, které si vytvořil v dřívějším bytí. Přece však neužívá, nemůže užívati této hodiny síly!
Člověk si v ní ovšem nepočíná jinak, než že nechá na sebe působiti sílu, pasivně, a prostě roste jako dítě; působí však překážky, které až dosud vytvořil, vetkávajíce chyby ducha do hmotnosti. Často se projevují jako nemoci a nutí ducha v pozdějších hodinách k obratu a podporují tak jeho probuzení.
Tak přejde hodina síly, čistého utváření a růstu, ve druhou hodinu, ve druhých pět let našeho života: Hodinu stvoření!
Ukazuje se nyní způsobilá forma, zcela určitý člověk se ohlašuje, forma se zdokonaluje podle sklonů, které mu duch dal, aby nyní působil v ní a ve třetí hodině, ve třetích pěti letech, připraven vystoupiti, vše prozářiti a oživiti. Nyní svítá v člověku! Probouzejí se síly, které v něm působí jako světlo, jako rozum, cit, a tak se počíná hodina zrání, čtvrtá pětice, zvaná hodina přírody!
Duch má nyní ovládati tělo. Člověku vzchází smysl pro všecko, co je zváno přírodou. I on sám jí podléhá, jeho přirozenost, jeho charakter, jeho způsob prožívání se ukazuje a zdokonaluje. Tak vejde do páté hodiny, hodiny lásky, páté pětice pozemských let!
Nyní má duch ovládati přírodu a věděti o lásce ducha. I přijdou v této hodině člověku prožití, jež podporují jeho zrání a zkoušejí ho, je přiváděn ke všemu, co si vytvořil v dobách minulých a všecko, co se týká lásky, bude nejmocnější v těchto letech, aby probuzený duch nyní v šesté pětici, v hodině moci získal moc sám nad sebou a tedy nad svým pozemským osudem, aby on, člověk řídil život země po zákonu! Dostane se mu při tom moci jako daru, aby byl při tom silný proti veškerému lpění na bezcenném; neboť pak přijde hodina sedmá, hodina vůle!
Sedmá pětice. Zkouši vůli, zda je s to odolati pokušení, které ji tlačí na postranní cesty. V této hodině jsou od něho požadovány oběti, jež mají ukázati, zda poznal pravé hodnoty svého bytí, zda dovede přemoci sám sebe; neboť nastává hodina ducha, jež mu bude osudem, jestliže dosud ducha potlačoval a žil jen rozumu a jeho žádostem. Přináší mu osud, prožití, jež ho připraví pro devátou hodinu, jež se jmenuje hodina víry!
Devětkrát pět let lidského života ukončuje jeden díl. Člověk má být hotov, aby jeho duch nalezl most k životu v Pravdě. Jestliže správně žil, obrátí se k vyšším věcem. Bude mu zřejmé a vědomé, co jest víra, v zenitu života, v zenitu působících sil ve hmotě. Musí dáti přednost snažení po nejvyšších hodnotách před dosud nadřaděnými pozemskými snahami; neboť nyní přichází obrat, ubývání pozemské síly v desáté hodině, jež opět nese jméno síly, a to přeměna síly, která se hlásí jako úbytek pozemské tělesné schránky!
To vše prožívá každý na sobě, jeden zřetelněji než druhý, podle vlastního tepu, podle toho, jak v něm duch žije nebo spí, podle síly prožití, kterou vyvíjí. Tuto desátou hodinu, obrat síly, musí každý cítit, ať chce, či nechce. Má to být napomenutí člověku, aby se nyní obnovil, vše znovu prožil v následujících hodinách života, avšak jinak, s vyššího stupně, aby byl duchovním člověkem!
A opět se vytváří v jedenácté pětici let, v hodině ohrození!
V ní se má člověk připraviti, obnoviti se, přetaviti vše, co prožil, aby ten, komu je ještě dána milost pozemského života. toho použil k blahu ostatních a ke svému užitku. A když se tedy připravuje, dostane se mu ve dvanácté hodině prožití Světla. Jako zjevení k němu přijde v této hodině po dvanácté pět let!
Uzří život v jeho pravé podobě v této dvanácté hodině, jež vede k třinácté, kdy k němu opět mluví příroda, ale v nové podobě! Mluví k němu řečí věrnosti, ne řečí pudů, neboť nyní přichází opět hodina lásky!
Čtrnáctá pětice, v níž se stala láska čistým zákonem, láska ducha, jež chce, aby duch žil. Cítí-li a žije podle toho, dostane se mu darem v patnácté hodině moci, jež spočívá ve vzrostlém duchu. Dar, který připadá zralosti podle zákona, jenž nehledá sám sebe, jenž není veden sobectvím. Tak nastane šestnáctá hodina nové vůle, jež se obrací od země a zná ještě jedinou vůli, jež je nad ní: Věčnou vůli Věčného!
Kdo však ještě v sedmnácté hodině nevejde do duchovní říše, musí prožíti víru v nejčistším způsobu osmnácté hodiny, jež se nazývá opět hodina víry, ale víry vytříbené, hodina Pravdy!
Vždy se musí naplniti v zákonu znamení a čísla. Blaze tomu, kdo správně používá hodin života, neboť na tom se musí naplnit jako dar milosti ze Světla!
*) mrtvý obrazec
