13 - Prostředník léčivé síly
Síla k léčení zářením, magnetismus, plynoucí z jemnohmotnosti, má svůj poslední výchvěv v léčivém daru, vloženém do ducha k tomu uzpůsobeného člověka. Ten čerpá z jemnohmotnosti, odkud léčivá síla k němu plyne, aby ji jako prostředník předával dále.
Léčení zářením je dar krásný a požehnaný, jestliže jej provází skromnost léčitelova a jeho vděčnost východisku síly.
Je to celá soustava léčících pomocí, které z výchvěvů jemnohmotných středisek jsou sesílány a působí. Něco tak důmyslně radostného, čistě působícího a oživeného nelze pozemskými slovy bez rizika zakalení nebo ustrnutí vylíčit.
V živé soustavě záření, linoucí se shůry, působí jako křížící se ohniska slunné bytosti, přivádějící patřičný druh jimi přetransformované síly dále k použití. Přetransformování je nutné proto, aby mohlo býti jemnohmotnou silou zapůsobeno v hrubším hmotnějším prostředí, tedy na vyzařování těl jemné a střední hrubohmotnosti.
Poslední prostředník, magnetický léčitel, je transformátorem síly, kterou svým uschopněním předává k zapůsobení na choré v hrubohmotném těle. Je to celý řetěz ohnisek a výchvěvů jednoho a téhož léčivého proudu.
Každý léčitel zářením má nechati volný průchod síle tak, aby samovolně poznával vhodný způsob léčení a podřídil se mu. Osobní pohodlí, tedy snadnost léčení, tu nesmí hráti roli, zrovna tak jako vyměření časového rozpětí převážně na zisk. Zde je především nutno naučit se vědomě přijímat a láskyplně dávat. Neboť léčení jest milosrdenství!
Když však pacient neprosí o léčení zářením ze své vlastní vůle /mimo duševních chorob/, nemá se mu ošetření dostati. Neboť přijetí síly v míře potřebné k uzdravení je závislé na jeho podmínkách přijetí a na touze po něm.
Škoda však, jestliže samého léčitele přílišné sebevědomí nebo ješitnost chce odvádět na cesty domýšlivého chtění. Pak se stává hříčkou nesvědomitého poblouznění. A domýšlivost nezná nikdy míru odpovědnosti.
Léčbě přírodním magnetismem se přikládá bud' málo oprávnění k úspěšné léčbě a to lidmi jednostranně přepěstěného rozumu, nebo se od něj očekává příliš mnoho, často i věci, které se příčí zdravému rozumu i citu.
Tomu často napomáhají sami ti, kteří jsouce obdařeni darem léčení nejsou dosti ukáznění a nemluví o tom, co cítí, střízlivě a věcně, anebo, což jest lepší, o vlastních prožitích nemluví.
Člověk, obdařený tímto darem léčící silou, s níž on sám nemá nic společného než to, že smí na ni býti zapojen, nemůže nikdy mluvit o sobě, že on uzdravuje, tak jako ku příkladu elektrotechnik nemůže tvrditi, že on svítí, i když na zapojení elektrického proudu má účast. Tedy více skromnosti je zde na místě.
Pošetilost některých magnetických léčitelů škodí dobrému jménu těchto průkopníků nové lékařské vědy nejvíce. Vědy, která vyplývá z přirozeného poznání síly a soustav záření ve stvoření vůbec, což není tak snadné. Je k tomu zapotřebí mnoho duševní námahy a vážného odhodlání k náročné, láskyplné, vědoucí pomoci.
Každý prostředník léčivé síly koná svou službu v rozpětí svého uschopnění. Může býti při tom zaměřen převážně:
na pozemské tělo a stanoviti i diagnosu tělesné nemoci, na osobní vyzařování a jeho okruhy a nedostatky, případně i na sledování příčinné duševní diagnosy, na osvěžování a kypřeni půdy pro zdravý rozvoj duchovních sil.
Je to zpravidla pouze jeden z těchto tří druhů magnetického léčení, který je mu v převaze poskytnut a pro nějž je svou duševní a duchovní výzbrojí nejlépe uschopněn, mimo samozřejmého, přímého léčení chorob.
Jest zřejmo, že ne každý, kdo má v sobě dar léčení magnetismem, může a má přímo léčiti nemoci hrubohmotných těl. Naopak, uvedený poslední druh touto silou obdařených by lehce přijímal tělesné nemoci pacientů. On léčí slovy, duševním účastenstvím a spolucítěním v duševních svízelích a starostech, které jakoby přijímal na sebe, aby se do nich vžil a mohl je s porozuměním řešit. V tom je podmínka pochopení svízelné situace a výhled z ní, neboť řešení pravého východiska nelze dosíci jinak než plným vžitím se do situace a všech jejích podstatných okolností.
U tělesných nemocí však není zapotřebí spoluprožívati nemoc s nemocným, abychom jí mohli čeliti. Naopak, musíme stát nad ní, abychom ji zvládli.
Dar léčivého magnetismu činí člověka jarým, svěžím, plným vnitřní energie, popudů a nápadů. Vždyť se tu stále setkává s novými a novými problémy a řešením, pro něž není obdoby a šablony, kde přichází stále nové situace a souvislosti, neboť život každého je jinou skutečností, jinak utvářenou a neustále proměnnou.
Léčení osobním magnetismem se nelze naučit. Ten, kdo byl pro ně omilostněn, ví, co má činiti a bylo by chybou, kdyby v nedostatku cítění si chtěl vypomoci rozumovým výpočtem nebo napodobováním. V omilostnění je sama sebou dána schopnost vhodného vyciťování a tedy svůj druh a způsob léčení. Naučené by nebylo omilostněním, ale výsledkem rozumové námahy a píle, která je ve všech věcech pozemských a naukových zcela na místě, zde by však byla na újmu přirozenému a samovolně z nitra vyvěrajícímu projevu působení.
Člověk, obdařený touto schopností léčení, má naslouchati hlasu svého nitra a učiti se z vlastních prožití, neovlivněn a nebržděn. Jeho působení má býti spontánní. Kde toho není, tam dar není v člověku dozrálý a neměl by býti předčasně probouzen a uplatňován. Má býti vyčkáno doby, která sama ukáže čas a potřebu použití. Vnitřní nedočkavost a rozumové chtění ruší čisté výchvěvy poznání a nenechávají projeviti se daru, který je u každého poněkud odlišný, svůj.
Omilostnění nemůže býti předmětem osobní spekulace a nemá také býti rouškou samolibosti, v níž se někteří lidé rádi sluní. Ono skýtá naopak více pokory a skromnosti, které jsou jeho nerozlučnými součástmi a nezbytnými potřebami při dobré vůli. Takový člověk cítí více než jiný, že je nepatrným tvorem tohoto stvoření a všechno jeho osobní vědění je oproti obdivuhodnému stvoření malicherností. Čím více cítí, tím je skromnější a přirozenější, ohleduplnější a přejícnější.
Omilostnění se projevuje v člověku nejlépe pokud je dětsky prostý, srdečný, skromný. Když si uchoval čistotu nitra a důvěřivou mysl, prostě zdravou životní poctivost a přirozenost, podle slov Ježíšových: "Buďte jako děti!"
Omilostnění se nejraději proto snáší k prostým dětem stvoření. Po nich nelze žádat obšírné vědecké vědomosti, které rozviřují rozum, avšak nešlechtí a nezjemňují cítění. Cítění má jiné potřeby růstu a uzrávání, které jsou skryty hluboko v nitru a mají své zákonité náležitosti.
Tyto náležitosti rozněcují světla v nitru, světla poznání. Člověk jimi zjistí, že je pouze součástí velikého celku. Může býti součástí užitečnou, dovede-li vyciťovati a uskutečňovati svůj podíl na rozvoji části lidstva, nebo neužitečnou, jestliže se vypíná v osobním domnění své důležitosti. Jedině důležité ba nejdůležitější je však to, aby poznal sama sebe a celek stvoření, do něhož náleží, a dovedl se rozvinouti k užitečnosti na zemi.
