Chrám Čistoty
Susanne Schwartzkopff
Mladá matka seděla zamyšlená u kolébky svého dítěte. Zaměstnávaly ji mnohé myšlenky. Vždy znovu se snažila povznést svůj vnitřní zrak vzhůru, aby své děťátko svěřila ochraně Nejvyššího.
„Štědře jsi mi požehnal, ó Pane,“ pravila ve svém srdci. „Svěřil jsi mladou duši do mé péče. Pomoz mi nyní také, vést ji správnou cestou a chránit ji před útoky a nebezpečím. Jednoho dne ji ode mne požádáš, neboť je u mne jen na krátkou dobu hostem. Nechť se vrátí čistá a plně rozkvetlá do zahrad, z nichž směla ke mně přijít, aby se zde na zemi zdokonalila.“
Neusmívala se dívenka ve spánku? Jaký krásný obraz asi viděla?
Její drobné prstíky hmataly hravě do vzduchu, jakoby chtěly něco zachytit. Vydechnuvši, položila se opět na druhou stranu a dřímala dále.
„Kdo by jen mohl spatřit, co tvoje oči smí ještě vidět,“ myslela si matka.
Jak často již slyšela zaznívat z kolébky jásavé zvuky, zatímco dítě v ní zcela tiše odpočívalo. Nebylo to, jakoby někdo rozmlouval s touto malou bytostí? Potom vždy vztahovala dosud neobratné ručky po něčem, co zůstávalo matce skryto.
„Jsi v dobré ochraně,“ myslela si matka dále. „Světlé postavy tě obklopují a pomáhají ti, aby ses cítila na zemi jako doma. Jinak bys musela příliš toužit po své domovině, odkud jsi k nám přišla!
Nyní máš žít zde, máš ještě uzrávat a splnit úlohu. Kdybych jen věděla, který úkol tě přitáhl k zemi,“ přemýšlela dále mladá paní. „Mnohému bych pak porozuměla, mohla bych ti lépe pomáhat a poznat, čeho je třeba také mně.“
Maličká otevřela právě modré oči, veliké a jasné a upřela je na matku, jakoby jí chtěla odpovědět. Matce se zdál pohled dítěte vědoucím, plným hlubokého vědění, jež jí samé bylo doposud neznámé.
„Pomoz mi to poznat, Pane,“ prosila vroucně.
Tak veliká byla touha její hledající duše, že náhle zdály se rozšiřovat stěny prostoru, v němž se nacházela se svým dítětem. Prodlužovaly se do nekonečných dálek a současně se zmocnilo mladé ženy neodolatelné nutkání, aby tyto dálky prozkoumala.
Jakási ruka se vsunula do její, ale nevšímala si toho. Pojednou věděla, že ji tam vzadu něco očekává. Řekl jí to někdo? Vzniklo toto vědění v ní samé? Netázala se po tom.
Spěšně, ale jistě, jakoby vedena, kráčela tam její noha. Mírně zvlněná pahorkatina ji přijala. Spočívalo na ní mírné světlo. Keře na pokraji cesty byly pokryty světlými šípkovými růžemi a louky byly posety vonnou krásou světležlutých něžných květů.
Ve vzduchu bylo cítit blažený záchvěv posvátného očekávání, jenž nesl mladou ženu dál a dále.
Odtud znělo zvolání: „Ilago, Ilago!“
Byla tím míněna ona?
„Ano, ano, ty jsi to,“ zaznělo vedle ní.
Udivena zpozorovala teprve nyní, že ji vedla nějaká ruka. Tyto zářící modré oči přece znala? Nebylo to ---?
„Je tomu tak, jsem tvým dítětem na zemi,“ přišla odpověď dříve, než mohla domyslet. „jsme nyní spolupoutníky. Pojď, ukážu ti, odkud jsem k tobě přišla. Pak poznáš moji úlohu na zemi a pomůžeš mi ji splnit.“
Mladá paní nevěděla, co se s ní děje. Beze slova, polo nevědomě, přizpůsobila se kroku postavy po svém boku.
„Tam nahoře je posvátný háj, tam musíme jít“, pravil mladistvý hlas vedle ní.
Vážný, avšak přece hluboce šťastný zvuk chvěl se v těchto slovech. Vždy více a více přibližovaly se vysoké kmeny mohutného háje. Majestátně tyčily se světlu vstříc.
Nyní se rozestupovaly v širokou cestu. Ustupovaly vpravo a vlevo, aby učinily místo blížícím se prosebníkům.
Obě nově příchozí viděly na světlém, střbrolesklém jemném písku cesty kráčet dlouhé průvody. Nohy se tiše dotýkaly země a každý stopa nechávala stříbru jasněji zazářit.
Vážené, vysoké lilie lemovaly svou slavnostní krásou sametově zelený pruh trávníku, který se vinul podél cesty na obou stranách. Nebylo lze pronést zde lidské slovo. Ticho se zachvívalo všemi vrcholky jako hudba.
Potom však zazněl zvuk v tomto tichu, tón nevýslovné čistoty: to křišťálově jasné zvuky zvonů ze světla šuměly ve velkých vlnách nad poutníky, odnášejíce jejich duše s sebou tam, odkud se linula jasná záře.
Náhle se zvedl vzdálený hukot.
„Hodina se blíží“, vydechl hlas vedle Ilagy.
Nemohla se již ptát, nenalézala žádných slov, byla jen jako otevřená miska, která přijímá do sebe vše, co do ní vtéká. Nevěděla o sobě a o svém životě na zemi již nic. Byla jen zde, v posvátném háji, v jeho čistotě.
Nyní spatřila na konci cesty, na malé výšině cosi bílého, co k nim zářilo. Štíhlé sloupy nesly jemně vyklenutou střechu, která se zdála vznášet se na nich zázračnou lehkostí.
Nejjasnější, bílé Světlo linulo se mezi sloupy a kladlo světlé pruhy, jako široké stříbrné stuhy, přes zelenou stráň ke stupňům, jež vedly nahoru do chrámu.
„Bílé Světlo, bílé Světlo.“
Znělo tak v srdcích blížících se? Nebylo zde hlasitého slova a přece žil tento zvuk v každé duši.
Jak bylo živé bílé Světlo! Sršelo a lesklo se jako ranní rosa, stoupalo vysoko vzhůru v chrámě, jakoby muselo pozvednout střechu do výše a pak stálo zde opět tak pevně a klidně, jakoby nebylo vánku, který by jím mohl pohnout. V bílém plamenu byl život, byl v sobě živoucím. Avšak kdo jej neviděl, tomu jej nemohou slova vylíčit.
Nyní dospěli prosebníci do chrámu. Ilaga teprve nyní zpozorovala, že všichni tito lidé byli ženy a že mnohé z nich, ba skoro všechny, měly na obličeji závoje. Jen ona, Ilaga, byla bez závoje a to ji zdržovalo vejíti do chrámu.
Ruka její průvodkyně se uvolnila z její; připojila se k těm, které směly vstoupit do chrámu. Ilaga také viděla, jak dovnitř vstupuje množství žen, jakoby nesených světlem; zdálo se, že se jen vznášejí. Vroucí touha spočívala v očích všech a ona v nich četla prosbu, aby směly pít z pramene čistoty.
Celá duše Ilagy byla v jejích očích, když se dívala, přijímala v sebe a na sebe zapomněla.
Šumot sílil, skoro se zdálo, že roztrhne chrám. Ilaga se namáhala, aby si zachovala své místo na stupních, jež vedly dovnitř chrámu.
Její modlící se duše ležela před Bohem.
Po nějaké době, jejíž délku Ilaga nemohla odhadnout, navracel se průvod žen. Mezi sloupovím se vynořila opět splývající bíla roucha. Nebeský lesk spočíval na tazích vracejících se žen. Prozařoval lehkými bílými závoji, vyzařoval z čel a dodával modlící se duši sílu, jaké dosud nepocítila.
Její průvodkyně ji něžně k sobě přitáhla a znova vzala její ruku do své. Téměř táhla s sebou tu, která se nechtěla odloučit od svatého místa čisté síly.
„Musíme zpět,“ zaznělo v jejím sluchu.
Mlčky kráčely stejnou cestou, kterou přišly. Opět obklopilo je posvátné ticho, opět kráčela Ilaga jako ve snu, avšak jistě vedena, podél vysokých lilií, které se leskly ještě běleji, ještě slavnostněji nežli před tím. A, ó div, nehleděly na ně z kalichů obličeje? Nevlály bílé závoje kolem něžných ženských bytostí, nepohybovaly se vysoké stonky, nemávaly na ni? Ilaga nemohla říci, zda její oči správně viděly.
Cesta je vedla podél tyčících se kmenů posvátného háje, až je opět přijaly kvetoucí louky a jejich krok se stával stále váhavějším.
Nech mne ještě krátký čas tady prodlévat,“ prosila Ilaga. „Prožití bylo příliš veliké. Nechci je ztratit, ale přála bych si zcela si je přivlastnit.“
Obě spočinuly na měkkém trávníku. Dlouhý průvod žen zmizel, zmizel i posvátný háj se svými hlubokými tajemstvími. Zmizel, nebyl však zapomenut!
„Byla jsi v chrámě čistoty?“ otázala se Ilaga po dlouhé době.
„Směla jsem přijmout doušek z pramene čistoty, které se sám v sobě obnovuje. Hleď, tento pohár směla jsem naplnit chladivým nápojem, smím jej vzít s sebou a podat ženám, které touha po něm stravuje. Vždy znovu smím nastoupit pouť, abych jej nově naplnila, jestliže na zemi nezbloudím a uchovám se čistou pro tento vznešený úkol.“
„Budu také jednou smět vstoupit do chrámu?“
Ilaga si to jen pomyslela. Ale její průvodkyně mohla si číst v její duši, neboť řekla nadějně:
„Pomáhej mi, abych nikdy neopustila správnou cestu, a chci ti pomoci, abys ji našla celou, vedoucí k čistotě. Byla jsi již zcela blízko, již jen několik málo stupňů, abys i ty mohla vstoupit do svatyně. Pak budeš smět pít ze svatého pramene. Kdo jednou učinil z něj doušek, toho již nikdy neopustí touha znovu se jím občerstvovat. Ten by chtěl připravit všem ženám stejné štěstí a poskytnout jim tutéž posilu. Věčná je tato touha a nejlepším cílem ženy.“
Hlas její průvodkyně se stával stále tišším. Louky a pahorky slily se v jedno, květy zbledly – a hluboce vydechujíc, uviděla se matka sedět u kolébky svého dítěte.
Co to bylo?
Tu napadly ji opět její otázky a prosby. Vždyť teď se jí dostalo odpovědi.
„Jak Ti mám děkovat, Všemohoucí, že jsi mne nechal vidět? Že jsem směla prožít, jaká úloha leží přede mnou! Chci ji věrně splnit, chci ji uchovat svatou. Nikdy nezapomenu na posvátný háj s jeho chrámem čistoty. Nyní Ti děkuji ještě vroucněji za Tvůj dar, který leží přede mnou v tomto dítěti.“
V zamyšlení pohlížela na dítě, které mělo dosud zářivé modré oči upřené na matku.
„Doušek z pramene čistoty přineslo jsi na zem, mé dítě! Chci ti pomáhat, aby ani kapka z něj nebyla rozlita.“
S jásotem vztáhlo dítě obě paže a na okamžik pozvedl se závoj z očí matky: Viděla světlou ruku, která přidržovala dítěti pohár, v němž to kypělo jasným světlem. Vůně lilií vznášela se kolem sladkou vlnou.
Pak obraz zmizel. Matka jej však nikdy nezapomněla. Uchovala jej hluboko ve svém srdci, společně s probuzenou touhou po prameni čistoty.
