Starý hrad
Susanne Schwartzkopff
Jednoho teplého dne koncem jara kráčel zvolna podél velké řeky student svěží, mladé krve. Na zádech měl tlumok a v ruce držel pevnou cestovní hůl.
Nalevo stoupaly po stráních zalitých sluncem vinice, napravo šuměl blýskavý veletok. Jeho vody se valily údolím směrem k velkému městu, kam měl Viktor namířeno.
Obklopila ho opojná vůně kvetoucí vinné révy, kterou od dětství dobře znal. Jeho hlas zněl stále radostněji a do dálky se rozléhalo:
"Když kvete réva, slyším radostné vyzvánění. Až bude zrát mladé víno, budu zase o něco starší, ale stejně veselý jako dnes."
Ano, veselý byl Viktor vždy. Jeho hnědé šibalské oči se smály na svět tak vesele, že ho musel mít každý rád.
Končily svatodušní prázdniny, které strávil doma, a opět ho volala práce na vysoké škole. Dnes však chtěl ještě z celého srdce užít dne. Zastavil se, aby plně zachytil překrásný obraz domova, který mu byl tak milý a důvěrně známý.
Byla to ta milá, stará, pověstmi opředená řeka, kterou vroubily hrady v rozvalinách, staré domy s vyřezávanými dřevěnými štíty a rozpálené vinice.
"Jaké by to bylo, kdybych dnes opět po čase navštívil hrad svých předků?" zeptal se Viktor sám sebe. "Dlouho jsem tam nebyl a musím se přece podívat, kolik ještě z té zříceniny zbylo."
Nemusel by si moc zacházet, uvažoval. Shora by měl ještě krásnější vyhlídku na lesnaté vrchy. Mohl by tam v klidu prozkoumat, jaké dobroty mu matka nabalila do tlumoku, a trochu si odpočinout v poledním vedru, které začíná být tíživé.
Rozhlédl se. Správně, tady nalevo stoupá úzká cestička. Příkře se klikatila vzhůru a vedla na výšinu, na níž stály trosky hradu.
Mladé nohy donesly Viktora za necelou půlhodinku k cíli. Zastavil se a oddechl si. Jak nádherná byla velká řeka tekoucí pod ním!
"Kdybys tak mohla vyprávět, stařenko," uklouzlo Viktorovi. "Viděla jsi toho tolik, na své široké hladině jsi nesla krále i císaře a slyše-la jsi radostně zpívat nejednu mladou blaženou dvojici."
"Až bude zrát mladé víno, budu zase o něco starší, ale stejně veselý jako dnes," zahlaholilo ještě jednou nad vodou.
Pak se Viktor rozhlédl kolem sebe, kde by našel nejlepší místo na oběd. Ze starého hradu jeho předků toho již mnoho nestálo.
"Vaše časy už minuly!" smál se Viktor. "Podívejte se na posledního nositele vašeho hrdého jména, jak se protlouká pěšky světem. Nebude jednou vládnout na hradě, který se vypíná na vysokém kopci, ale chce učit chlapce, aby se z nich stali správní muži. Myslím, že to taky za něco stojí! I když jsem nemajetný, nechci, aby se ze mě stal ničema!" Při těchto slovech mu po jasné, upřímné tváři přeletěl šibalský úsměv.
Ano, kde je nejlepší místo? Tamhle ještě stojí zbytek mohutné hradní věže a pod ní leží kameny pokryté mechem a zarostlé květinami a býlím. Podle zbytků staré zdi bylo ještě možné rozeznat i hradní nádvoří. Na jedné straně se dokonce ještě zachovalo vysoké okno s lomeným obloukem, to poslední, co zbylo z panského domu.
Viktor se posadil na zeď, takže měl volný výhled na všechny strany, a s chutí se pustil do jídla. Zasnil se a před svým duchovním zrakem si promítal obrazy starých časů, které poznal už jako chlapec z vyprávění svého otce.
V jeho chlapeckých vzpomínkách hrála vyprávění o dřívějších dobách velkou roli. Jak často si hrával s kamarády na "rytíře a urozené slečny"! Jestlipak tomu ovšem bylo tak, jak si to představovali ve své dětské fantazii? Kdyby tak někdo mohl nahlédnout do minulosti! V jeho žilách koluje krev tohoto rodu. Cítí se být jaksi spojen s tímto místem, které již často navštívil.
Viktor vstal a přistoupil k vysokému oknu s lomeným obloukem. Podíval se oknem na druhou stranu. Kde však nechal oči? Za oknem totiž spatřil zachovalou, velkou komnatu! Se svými úzkými okny vypadala trochu ponuře. Přestože bylo letní teplo, hořel v krbu jasný oheň. Před krbem ležela tlustá kožešina a leželo zde i několik bukových polen čekajících na to, až je někdo přiloží do ohně.
U krbu stálo vysoké křeslo a v něm - Viktor by málem vykřikl, když to zjistil - seděla přihrbeně postava ve světle modré kazajce s širokými, rozstřiženými rukávy a v přiléhavých kalhotách. Na stolečku po její pravici stál těžký korbel. Rytíř po něm právě vztáhl ruku, když vtom se otevřely dveře v pozadí místnosti a dovnitř rychle vstoupila druhá, podobná postava. Druhý rytíř nevypadal tak zasmušile jako muž sedící v křesle, zdálo se, že s ním vešlo do sálu jasnější světlo.
Přistoupil s nataženou rukou k sedícímu rytíři, ten však ani nevzhlédl.
Bratře!" zvolal pohnutým hlasem. "Dnes je opět ten den." Vidím, že na to také myslíš. Už jsi mi odpustil?" Jeho hlas zněl naléhavě, ba prosebně. Jako by chtěl svou prosbu ještě zdůraznit, položil druhému muži ruku na rameno.
Ten ji nevrle setřásl a tvrdě odpověděl: "Ne!" Odmítnutý prosebník se však s jeho odpovědí nespokojil.
"Poslyš, Bořku, jak dlouho ještě chceš pobývat zde na starém hradě? Jsi k němu totiž při-poután svou nesmiřitelností. Cožpak ještě stále nevíš, že jsem za svou horkokrevnost pykal tisícerými mukami, že jsem jako bratrovrah prchal před sebou samým i před světem a putoval jsem po zemi jako psanec? Nepykal jsem snad ještě dost?"
"Ty si myslíš, Albrechte, že já jsem trpěl mé-ně?" přišla truchlivá odpověď. "Vzal jsi mi všechno, nejdřív lásku Etely a pak, když jsme o ni chtěli bojovat, jsi mě probodl mečem. Podívej, tady na podlaze je tmavá skvrna! Tam sté-kala má krev! Vidíš, jak se k smrti polekaná Etela nade mnou sklonila? Vzal jsi mi všechno, nemohu ti odpustit!"
"A já jsem dosáhl štěstí?" odpověděl Albrecht. "Také já jsem všechno ztratil, protože zároveň se svým neblahým činem - nechtěl jsem tě zabít, to ti přísahám - jsem ztratil i Etelu. Chtěl jsem nad tebou zvítězit, ale nikdy jsem tě nechtěl zabít!
Dnes ti však, bratře, mohu poprvé přinést ra-dostnou zprávu: Etela mi odpustila, směl jsem ji opět nalézt. Odpustila mi, že jsem jí připravil takový zármutek, a když mi odpustíš i ty, budu moci vystoupit výš do Božího Světla. Jen tvůj hněv, tvá nesmiřitelnost mě ještě váže! Nezadr-žuj mě, prosím tě!"
"Co mi na tobě záleží!" zasmál se druhý muž pronikavě.
Posadil se v křesle zpříma.
"Od té chvíle jsem byl neklidný a nešťastný. Stále znovu mě to hnalo sem na toto místo, kde se událost stala. Hledal jsem Etelu, chtěl jsem si ji vydobýt násilím, ale nikdy jsem ji nemohl najít. A teď přicházíš ty a říkáš mi, že jsi ji našel, abys mohl stoupat - s ní, to jsi zamlčel, že? - s ní, kterou jsem miloval a kterou jsi mi uloupil ne jednou, ale tisíckrát!"
Vyčerpán klesl zpět do křesla.
Albrecht se ho pokusil uklidnit. "Neuloupil jsem ti ji, Bořku. Darovala svou lásku mně, ale nevěděl jsem to. Bála se tě, měla obavu, že budeš prchlivý, kdyby se pro mě veřejně rozhodla. Nechala nás proto v nejistotě, a tak došlo k tomu nešťastnému boji, ve kterém jsem zůstal vítězem a přesto jsem přišel o všechno. Nikdy bys nezískal její lásku, ani kdyby to dopadlo obráceně, věř mi!"
"Tím spíše ji nesmíš mít ani teď!" procedil Bořek mezi zuby. "Držím tě pevně, zůstaneš připoután k tomuto místu, tak jako já jsem připoután ke svému trápení!"
"Bořku, odsuzuješ nejenom mě, ale i sebe k věčné bolesti! Proč ses neodpoutal od toho, co bylo a co pominulo? Podívej, Boží láska a milosrdenství umožní i tobě vstoupit na cestu do světlých výšin, jestliže za sebou zanecháš to, co bylo, a jestliže projevíš snahu stoupat vzhůru!"
Viktor, neviditelný divák, se zachvěl hrůzou. Zdálo se, jako by Bořkovu duši svíral železný krunýř nepřipouštějící žádné slitování, žádné citové hnutí. V Albrechtových očích bylo vidět úpěnlivou prosbu a nesmírný zármutek.
"Bořku, i ty budeš smět opět spatřit Etelu, pokud roztrhneš železnou obruč kolem svého srdce. I ty potřebuješ, aby ti Etela odpustila. Nechceš jít se mnou? Pokusím se tě k ní dovést."
"Aby si tě znovu vyvolila a mnou opovrhla? Ne, už nikdy, buď ty nebo já, oba dohromady nikdy! Nepřestanu Etelu hledat a nutit ji svými myšlenkami, aby přišla sem, na místo, kde jsme žili na zemi, dokud mě nevyslyší!"
"Bratře, to nebude nikdy!" vlídně připomněl mladší bratr "Etela pobývá ve výšinách, ze kterých ji nemůžeš stáhnout dolů. Její pohled již není zaměřen na pozemské věci. Našla Toho, který je vysoko povznesen nad lidskou bolest a lidský hřích. V Něm žije a Jemu slouží. Proto se tam, kde pobývá Etela, snažím dostat i já.
Věř mi, Bořku," pokusil se na bratra zapůsobit ještě jednou, "také ty budeš šťastný teprve tehdy, až přestaneš toužit po Etele! Nehledej ji, hledej Toho, který nás stvořil a který nám otvírá bránu ke své nádherné říši Světla, když ho o to pokorně poprosíme! Tam už si nikdo nic nepřeje. Kdo se tam dostane, je šťastný!"
Ale ani tato slova nenalezla odezvu v Bořkově srdci. Zachmuřeně zíral na tmavou skvrnu na podlaze před sebou, která uchovávala vzpomínku na den, kdy se přihodilo to neštěstí.
"Jen dnes jsem k tobě mohl přijít, Bořku," za-zněl ještě jednou Albrechtův hlas. "Když zůstaneš stále ještě nesmiřitelný, bude muset uplynout opět rok, než se budu smět vrátit - pokud to pak bude ještě možné," dodal sám pro sebe. "Jeden rok! Rok tvého neodvratného trápení, protože tvá nesmiřitelnost tě otravuje. Rok mého smutku a hrozné bolesti. Vidím před sebou cestu do světlých výšin a nemohu po ní jít, protože ty mě držíš!"
Do očí mu vstoupily hořké slzy.
"Kolik století již uplynulo! Pořád ještě sedíš tady u krbu, bloumáš zříceninou a nemůžeš se odpoutat. Když nechceš pomoci mně, pomoz aspoň sobě!"
Viktor stále ještě stál jako přimrazen u okna a hleděl do temné komnaty, kterou občas osvětlil plápolající oheň a v níž se potýkali oba bratři.
Neudělala se tam uvnitř ještě větší tma? Venku prudce zahřmělo, až se všechno zatřáslo. Následoval oslnivý blesk a hned po něm zahřmělo podruhé. V zášlehu blesku bylo zřetelně vidět Albrechtovu bledou tvář i tvář staršího bratra, která nepřátelstvím a odporem celá strnula.
Albrecht se zděsil. Pozorně naslouchal - zdálo se, že zaslechl ještě jiné zvuky než burácení hromu. Velmi vzrušen se obrátil na svého bratra:
"Znamení, Bořku! To je znamení!"
Bořek udiveně vzhlédl. "Jaké znamení? Nerozumím ti."
"Copak neslyšíš pozouny, bratře?" Albrechtovo vzrušení se stále více stupňovalo.
"Bořku, víš, co volají? Rozumíš jejich hlasu?" Starší bratr zavrtěl hlavou.
"Poslouchej, musíš přece slyšet, co volají! Volají stále totéž: ,Probuďte se, probuďte se! Soud! Soud!`"
Albrecht se chvěl po celém těle. Nezalekl se toho, že se jeho bratr zatvářil odmítavě, chytil ho za ruku a domlouval mu tak naléhavě, jak jen mohl:
"Dej na jejich volání, Bořku! Přede dveřmi stojí soudný den! Pozouny jsou začátkem. Zachraň se, zachraň se! Jestliže uvázneš zde dole, připoután ke své nenávisti, bude s tebou konec! Zachraň se, bratře, je nejvyšší čas!"
Bořek na něho udiveně upíral oči. Nechápal, co tím jeho bratr myslí, ale viděl, že to bere vážně, a v jeho nitru se probudilo první vřelejší hnutí. Ještě jednou je však potlačil.
"Ty si myslíš, že mě můžeš nutit?" zeptal se potměšile. "Nedám se přelstít!"
Albrecht jím téměř hněvivě zatřásl:
"Nemyslím na sebe, strachuji se o tebe! Bořku, zahrabal ses zde v minulosti a nemůžeš se z ní vyprostit. Cítil jsi ke mně nepřátelství a živil jsi je, až tě opanovalo. Kvůli tomu jsi nezpozoroval nic z toho, co se odehrálo venku. Nevíš, že Všemohoucí chce spravedlivě soudit zemi se vším, co je na ní, a že jenom ten, kdo se dokáže odpoutat od temna, najde cestu do výšin, které nezasáhne smrt. Slyším už, jak se sem valí vody zániku, které pohltí všechno, co neusiluje po-vznést se k Bohu! Bratře, ještě jednou ti říkám: dej na mé varování, zachraň se! Zanechej nenávisti a nepřátelství, které v sobě cítíš. Zbav se všech temných myšlenek a bude ti lehko a volně. Budeš moci blaženě vykročit novou cestou, která tě povede do výšin!"
Bořek pozorně sledoval bratrovu tvář Viděl, že je hluboce vážná. Váhal a položil bratrovi otázku:
"A co ty?"
"Půjdeme společně, vezmu tě s sebou," odpověděl Albrecht a podal Bořkovi ruku.
Bořek vstal, postoupil o krok k bratrovi a vtom se komnata otřásla třetí, ještě prudší ranou. Blesk a hrom udeřily téměř současně, zdálo se, že z komnaty vyšlehl plamen. Viktor právě ještě spatřil, jak si Bořek rukama zakryl obličej, potácí se k bratrovi a ten ho zachytává. Hromová rána byla tak prudká, že Viktor sám upadl nazad a - zjistil, že leží na hradním nádvoří zasypaném troskami! Před chvílí se zatáhla obloha a nad hradní zříceninu se přihnal velký černý mrak. Pak do okna s lomeným obloukem uhodil blesk, takže se zřítilo. Byl div, že při tom Viktor neutrpěl úraz.
Vstal, ohmatal si ruce i nohy a protřel si oči. Co to jen zažil? Domníval se, že ještě slyší naléhavou prosbu:
"Bratře, zachraň se!" To je zvláštní, velmi zvláštní. Celá událost, jejímž svědkem byl před chvílí, ho hluboce dojala.
Sbalil si tlumok a vydal se rychle na zpáteční cestu, protože z oblohy se začaly hrnout první přívaly deště.
A zatímco spěchal dolů, z jeho vřelého mladého srdce vystoupila prosba:
"Pane, odpusť mu, jako on odpustí!"
Jeho veselé, hnědé šibalské oči velmi zvážněly V uších si s sebou odnášel zvuk pozounů, které volaly k začátku soudného dne.
