Věčné zřídlo
Susanne Schwartzkopff
Je zřídlo ve věčné výši nahoře, tam, kde lze se jen vznésti tuše cítění na křídlech touhy. Věčně šumí a proudí to v něm vlnami, jež nikdy se nevyčerpají, nikdy nenacházejí konce. Jeho čistá voda vlévá se do průhledné koule zářící misky. Z ní tryská čistý pramen, dme se a vlní, aniž kdy přetéká.
Na bělostných stupních vyvýšena, z daleka tím viditelna stojí miska. Zář paprsků nevyrovnatelné čistoty a světelné síly obklopuje ji jako ochrana. Střeží ji bdělí strážci. Klečí kolem svatosti věčného zdroje, v němž stále se obnovuje život.
Proudy světla z Boží přesvaté otcovské ruky jsou to, jež smí zachycovati ono věčně tekoucí zřídlo, proudy lásky, proudy síly. Mocně jako hukot moře, v tepu jako proud života ve všech žilách stvoření, zvukem jako chvála a jásot zbožňování, v záři zlata a bělostného lesku, proudí Život z Boží ruky do misky, kterou Bůh zvolil, aby byla darem jeho lásky všemu tvorstvu.
Utvořila se, jako se rozvírá poupě, když se ho dotkne teplý paprsek světla a drží ji zbožňující dík stvořených, kteří smí přijmouti v sebe proudy Boží lásky. Setrvá do veškeré věčnosti, neboť nikdy nezanikne ve věčných výších, nikdy neustanou velebení a svatá zbožnost v přijímání daru Božího, z něhož všechno žije.
„Nejčistší ze strážců“ střeží nádobu svatou! Dokola v širokém kruhu stojí postava vedle postavy, a stupně za stupni vedou ven do stvoření. Jen kleče může nejvnitřnější kruh přinášeti hold a bdělou oddanost, s pohledem, upřeným na proudící život věčného zřídla. Jiní však stojí, upírajíce pohled na venek, s mečem v ruce, se štítem na rameni.
Světelné proudy zaplavují všechny strážce, prostupují je, oživují, posilují k věrné stráži, otvírají jejich zrak dále a dále a oživují jazyky, aby mohli opěvovati a velebiti Nejvyššího jako dárce života a udržovatele. Od úst k ústům vplétají se v sebe chory radosti, vznášejí se k zlatým stupňům trůnu, vzhůru k Němu, Nedostižnému, jehož láska však zůstává všudypřítomna, všezažitelna.
Z hlubokosti tohoto zřídla žije stvoření. Je to Svatý Grál!
Z něho nesou se proudy živého světla ven do vesmíru. Přinášejí pohyb a rozvoj všude tam, kde dýše něco stvořeného. Na každém stupni stojí pohotově jiní strážci, kteří vytvořili opět, ze svého zbožňování, ze svého jásavého díku nádobu, do níž zachycují valící se proudy.
Také oni klečí před svatostí božského Světla, i jimi protéká proud z věčného zřídla a skrze ně ubírá se dolů, do jiných světů, k nejbližšímu stupni.
Je to vždy zářící koule posvěcené misky, která v sobě shromažďuje proud, vysoko povznesená na světlých stupních, daleko viditelná tam žijícím, uštědřujíc jim život z ruky Boží. Světelné proudy stávají se barevnějšími při sestupném toku, dělí se v nekonečná odvětví, jejich síla proniká do všech špiček, do každého lístku, do každé větve.
Od jednoho okraje zřídla ke druhému snáší se světelný proud, zaplavuje hlídače a strážce, že stojí jako ve světelném, ohnivém dešti. Drží pevně, čeho je jim třeba, a podávají dále, co nejbližší svět musí míti ke svému vzrůstu, ke svému zdaru.
Vidíte vzplanutí svatých misek ve všech světech v proudy lásky z Grálu? Staví se pro ně nádherné chrámy, jen nejčistší smí se jim blížit, v nich je Bůh blízký stvořenému.
Když se nebe otevírá, když Syn z Boha přistupuje k věčnému zdroji v nepomíjivé výši světelné, aby přinášel lásku Otcovu v díku a modlitbě všemu stvoření, když pak v božských rukou pozdvihuje kalich svatého Grálu, tu leží stvoření na kolenou se zastřenou tváří před svatostí Pána.
Nikdo nemůže snésti lesk, který tu zazáří ve věčné misce v božském Světle.
A z ní vzplanou ve všech světech nádoby v chrámech, zasvěcených Bohu. Dotkne se jich paprsek věčnosti s výše, čistý sluha boží smí je pozdvihnout, vzhůru k výsosti, z níž se blíží požehnání. Smí vysílati svou modlitbu k nebi a připojiti ji k prosebným paprskům všech sfér, které se kladou Bohu k nohám jako věnec květů zbožnění.
Největší posvátností ve všech kruzích stvoření a pozdějšího stvoření je chrám svaté misky, věrně střežený v neúnavné stráži. Jen když se otvírá Grál, když tu je hodina, v níž se vylévá jeho požehnání, otvírají se tyto chrámy zbožňování a modlící se smí se k nim blížit.
Dokud trvají světadíly, lze v každém najíti takové chrámy. Slavnosti, jež se v nich konají, víží stvořené pevněji k světlu, otvírají jim nové cesty do výšin věčnosti.
Také na zemi byly kdysi chrámy Světla, které měly připravovati lidi pro jediný svatý chrám posvěcené misky. Rozpadly se od doby, kdy se země odvrátila od Boha.
Z nepomíjivé výsosti Života viděl Nejvyšší pohasnutí plamenů světla na zemi. A připravovala se nádoba, která se měla státi svatou miskou na zemi. Největší milosti dostalo se tím lidským duchům, jen božská láska mohla zformovati takovou nádobu a vyslati ji ku pomoci do propadlé hloubky.
Čistá byla nádoba, průhledně něžná a jasná, a přece silnější než všechno pozemské. Andělské ruce, požehnané Láskou, nesli ji do hlubin bez světla. Zářivě odrážela se od černa pozemského okolí. Dosud svítila jen v skrytu. Bůh si ponechával hodinu, v níž směla zazářiti, a měla volati k sobě z blízka i z dáli jako daleko viditelné světelné znamení.
Růžové a bílé, zlaté a skvoucí žilo věčné Světlo ve svaté misce. Zprvu byla jako poupě květu. Otevřena jen nahoře, s ochrannými lístky obalu přiléhajícími těsně k nádhernému jádru, přijímala, co do ní proudilo s výše. Zvolna rozvíjel se lístek za lístkem, zvolna spadával obal za obalem. Dále a dále rozkládaly se vnitřní sněhobílé listy, až se objevil zlatý střed.
Tu začalo nezadržitelně vyzařovat její světlo. Křisťálový kalich, skvoucí zlatý střed, nebeská vůně a nebeská krása! Neměla nádoba obraceti na sebe oči všech?
Na zemi neznalo se již krásy. Před dávnými časy ji zahnali již lidé a vzali spolu i radost a štěstí. Proto se jevila krása nebeské nádoby podivně uprostřed ošklivosti pozemských lidí. Působila cize na mnohé, ba dokonce tísnivě.
Spočívala v ní síla přítažlivosti, ale i odporu. Pociťoval to každý podle toho, co sám v sobě nosil. Uchoval-li v sobě ještě zrnečko touhy po světle, vábilo ho to neodolatelně k nádobě, která osaměle, cize a nepochopeně vysílala své paprsky do temna země. Kdo se však přizpůsobil temnu, ten před ní prchal, odpuzován silou její čistoty.
A začalo to dmout a se vlnit v nebeské nádobě na zemi. Síla její mocné plnosti světelné nemohla odpočívat v klidu, pudilo ji to k činnému osvědčení. Vždy jasněji probleskovalo světlo v nitru průhlednými stěnami čisté misky. Ještě krásněji, zářivěji stála tu mezi lidmi. Byla to, co lidé dávno, dávno již neznali: Byla svatá.
Tušené božství zmocnilo se toho, kdo se jí úctyplně blížil. Ale temné podněcovala tato svatost ke zlým činům.
Bylo nyní třeba vystavěti chrám, který by ochranně obklopoval svatou nádobu na zemi, jak je tomu v nebesích a ve všech světech. Chrám, do kterého směli vejíti jen čistí, který měli vyhledati jen zbožní. Měly se v něm spojiti modlitby lidí se světelnými proudy s výše, jež se rozlévaly do otevřené misky jako zlaté vlny.
Kladly se první kameny. Pojily se k sobě podle zvuku slov, jež byla volána z výsosti věčného zřídla do hutnosti země. Ruce je valily a srovnávaly, otesávaly a hladily, kde to stěžovaly hrany a výčnělky, a brzy uzavíral se kruh základních kamenů kolem posvátné nádoby uprostřed. Světelné ruce zbudovaly jí oltář, na kterém trůnila nepřístupně.
Hledajíce přicházeli první lidé, přilákáni světelnou silou božské misky. Poklekali v zbožňování a skláněli se před milostí Boha, který jim z Věčnosti do jejich temnoty seslal pramen Světla.
Černě rozkládala se pozemská noc kolem jediného světlého bodu na tomto světě. Zvyšovala jen světelnou záři, kterou šířila miska kolem sebe, vytyčovala ji ze všeho pozemského. Zář poutala srdce modlících se, takže se dmula silněji vlnami nevýslovného díku a bezeslovné radosti.
A šířil se malý okruh, z něhož jednou měl býti utvořen chrám kolem svatosti na zemi. Neviditelné ruce rozšiřovaly kruh tak daleko od sebe, že mohly sem vejíti zástupy zářících postav a zesíliti stěnu (zeď) obklopující oltář.
Lidé nepozorovali světlých postav, ale cítili závan nebeské blízkosti a blaženost vstupovala do jejich srdcí. Světlé ruce je podpíraly, světlé oči spočívaly na nich, tichá slova šeptala se jim v sluch (do uší), slova, jež je měla probuditi pro dary Světla.
Ale přes hlavy všech putovaly paprsky světla ze svaté misky. Hledaly, kde ještě čekali duchové na den osvobození. Naléhavě blížily se k nim, obléhaly je, vytrhávaly je z jejich pozemské tísně a obdarovávaly je předtuchou velkého, božského dění, božské blízkosti na zemi. Nové kameny mohly být vsunuty do spodní stavby chrámu.
Ale teď si již temno nedalo pokoje. Házelo bláto a kamení na čistou nádobu, vysílalo jedovaté šípy, které ji měly prokláti.
Světlé ruce odvracely vše. Ale v podzemní podvratné práci vytrhly špinavé ruce několik kamenů z kamenného okruhu. Kameny se rozdrobovaly a rozpadávaly v prach. S jásotem roztrhovaly temné ruce šíře mezery a snažily se vniknouti hlouběji do stavby chrámu. Sesbíraly úlomky kamenů jako nejlepší zbraň a vrh za vrhem letěl k misce, která nerozbitna, stále průzračnější, stále zářivější se zdvihala nade vši hrůzu.
Srdcervoucí bol zmocnil se stvoření, kterému bylo hleděti, jak Boží dar lásky lidstvu byl pošpiněn, její ochranný chrám vylomen.
A stalo se něco, co otřáslo všemi světy až do nejzazších hlubin: do záplavy čistého nebeského světla, vlnící se a dmoucí v nádobě nezměněně a mocně, mísily se slzy. Horké, krvavé slzy kanuly s výše a stékaly po stěnách zářivé misky do jejího světla. Plnily nádobu, div že nepřetékala. První krůpěje se již řinuly přes okraj. Zlaté světelné proudy v misce se měnily, byly zlobně rudé a vlnily se bouřlivě, jakoby chtěly roztrhnouti nádobu.
Vtom zasáhla všemocná ruka s výše věčnosti k nádobě, uchopila ji, zdvihla vysoko a ozval se hlas:
„Svatost Páně bude odňata hříšnému tvorstvu!“
Současně rostly stupně, na kterých stála nádoba do příkré výšky, nedostupné pro jakýkoli zásah temna. Trůnila nyní vysoko nad pobořeným kruhem. Lidské ruce nemohly se jí již dotknouti. Zůstaly v hlubině.
Ale znovu volal hlas a tentokráte volal ze svaté misky:
„Kdo může vystoupiti ke mně, smí se připojiti do nového kruhu, který nebude rozlomen! Ale cesta je příkrá a nedostane se vám tentokráte žádné pomoci! Seberte všechnu sílu! Jsem a zůstávám ve věčnosti! Kdo mne chce najíti, nasaď pro to svůj život!“
Hluboko dole větraly rozdrobené kameny. Světlí pomocníci stáli stranou.
Tu vzalo se několik lidí za ruce a slézali pracně příkrou stezku, vedoucí do výše božské misky. Krok za krokem, stopa za stopou cesty musely být vybojovány, dobyty, protrpěny. Kamení valilo se proti poutníkům, poslední síly hrozily je často opustiti. Tu pozdvihovaly oči vzhůru k zlaté, světelné nádobě a oživila je nová síla.
Byl to boj na život a na smrt. To viděli. Temná havěť snažila se lézti za nimi a strhla ještě mnohého do hlubin. Ale ti se pevně přidržovali paprsků světla, byli obrněni proti takovému nebezpečí a každým krokem do výše rostla jejich síla.
Zlaté světelné paprsky však kladly mosty do dáli pro nové lidské duše. Přicházely přivábeny a hledajíce, řadily se v kruh světlých strážců a zvolna tvořil se nový ochranný kruh, který se stal nedotknutelným chrámem pro svatou nádobu.
Nepřístupná, nedostižná pro lidské duchy trůní na své příkré, osamělé výši. Proudy živého Světla rozlévají se z Boží ruky do misky, která se snesla s věčných výsostí, aby osvětlovala znovu temnotu světa, odvráceného od světla. Tato miska čerpá z hlubin věčného zdroje, který věčně proudí, nikdy nevysýchá.
Nechť zajde země, svatá miska zůstává, chráněna věrností a láskou. Dává sílu k životu těm, kdo nacházejí k ní cestu, která se vinou lidí stala delší, příkřejší a těžší. Je a trvá, až Bůh Otec vezme ji opět k Sobě a ona bude opět za jedno se zdrojem věčnosti.
Lidstvo, čerpej z této nádoby proud života! Není jiného pramene kromě tohoto! Vzchop se, neleň, probojuj se k němu, chceš-li se zachrániti před vodami zániku.
