Susanne Schwartzkopffová
Jedním z mnoha rozšířených jevů našeho současného života je také obava ze stáří.
Staří lidé se proto křečovitě přidržují iluze o mládí, které již dávno uplynulo v dál, a tím ztrácejí na své důstojnosti.
Nejsou, a ani již nemohou být mladými. Taková snaha o přiblížení se mládí musí bezpochyby selhat.
Každému úseku života se musíme přizpůsobit správným způsobem, stejně jako zemi, svému okolí či zaměstnání.
A každý úsek života má svou vlastní krásu, žádný není snad méně obdařen.
Ovšem stáří, které již nemá prvořadě vytvářet něco nového a něco vybudovat, které již nežije mladickou radostnou činorodostí, má svou zralostí a věděním doplňovat to, co mládí při svém bouřlivém rozletu vpřed mít nemůže: přehled o velkých, smysluplných souvislostech života.
Lidé ve stáří mají vyzařovat mír, klid, vyrovnanost, a tento příspěvek pro život není méně významný než příspěvky ostatních úseků života. Vždyť jeden vyplývá z druhého, doplňuje a obohacuje ty druhé, a je nedbáním Boží vůle, jestliže se chceme přidržovat toho, co přece už dávno přešlo do jiného životního úseku.
Kde by také zůstal přechod do jedmnohmotného života, kdyby nebyl právě ve stáří? Jestliže by nebyl spojen s upouštěním od hmotného v důsledku rozlišování podstatného od nepodstatného?
Starý člověk má být jako široce rozvětvený strom, který skýtá blahodárný stín právě proto, že jeho koruna je plně ozářena. Pod ochranou jeho větvoví se nachází opravdu osvěžující stín a lze si v něm dočasně odpočinout od prudkého životního zápolení.
Plody stáří připadnou pak těm, kteří o ně poprosí.
Je nesprávné domnívat se, že si lze zachovat mládí, přizpůsobuje-li se starý člověk jeho vnějším formám...
