Bouře na moři
Susanne Schwartzkopff
"Jen si poslechni, Baltazare, jak ta bouře venku běsní," řekla Anežka úzkostlivě svému muži, bohatému majiteli lodi, který si hověl v lenošce u plápolajícího krbu a četl noviny. Oheň hřál velmi příjemně, hodilo se to, protože nastaly skutečně ohromné podzimní bouře.
"Připadá mi,jako by ještě nikdy tak neřádily," pokračovala Anežka a ruce s pletením jí klesly do klína. "J en poslouchej!"
Zdálo se, jako by se při náporu bouře celý dům zachvěl. Okna řinčela, venku bouře bičovala stromy.
"Běda lodi, která je dnes na moři," prohodila ještě Anežka, sepjala ruce a vyslovila tichou přímluvnou modlitbu za lodníky venku na moři.
A bylo jí asi zapotřebí. Před přístavem bojovala o život loď nazvaná Annamargret. Dávno ztratila všechny plachty, moře, které jen vřelo, jí urvalo několik stěžňů a pouze hlavní stěžeň ještě odolával. Kapitán Iversen stál na můstku a chraptivým hlasem dával rozkazy, ale nikdo je neslyšel, bouře přehlušila jakýkoliv jiný zvuk. Loď již neposlouchala kormidlo, byla ponechána na milost a nemilost bouři.
Námořníci se s vážnými tvářemi zarputile snažili svinout každičký kousek plachty. Byli nuceni bezmocně přihlížet,jak bouře pohazuje lodí sem a tam. Všichni se museli přivázat, aby nebyli strženi přes palubu.
"Kde je Jan?" zeptal se náhle jeden ze starších námořníků svého kamaráda, který stál vedle něho. Ano, kde je Jan, malý Jan, na něhož všichni pohlížejí trochu jako na dítě, plavčík, kde vězí?
Jindřich se odvázal a ztěžka se vlekl po schodech dolů do místnosti pro mužstvo. Rozhlížel se. Bylo v ní šero, lampa hořela slabě. Vtom spatřil Jana, jak klečí před svou houpací sítí s obličejem skrytým v dlaních. Co dělá ten chlapec tady?
Jindřich přistoupil k němu a zatřásl jím.
"Jane, Jane," volal, "co tady děláš? Lodi hrozí nebezpečí, že ztroskotá, kdo ví, jestli se ještě dožijeme rána! Obleč si všechny svoje teplé věci a vezmi si plovací vestu, abys mohl v rozbouřeném moři aspoň plavat."
Ale Jan zavrtěl hlavou.
"Loď se nepotopí, Jindřichu, neměj strach," řekl tiše.
"Odkud to víš, ty špunte?" zeptal se dobromyslně Jindřich žertem a vytahal Jana za jeho světlé vlasy. Jan ale trval na tom, že se loď nepotopí.
Jindřich ho pustil a vrátil se nahoru. Byla to zlá, zlá noc a trvalo ještě hodiny, než se bouře utišila. Když na východě ohlásil bledý žlutý proužek, že vychází slunce, všichni si oddechli. Připadalo jim, že za denního světla se všechno snáší snadněji. Ale teď teprve bylo vidět, jaké škody bouře na lodi natropila. Všechno, kam se mohla dostat, utrhla, roztříštila nebo smetla přes palubu. Nikdo z mužstva však nechyběl a když se bouře utišila, kapitán Iversen nařídil kuchaři, aby připravil horký nápoj, než se dají do práce, aby loď uvedli znovu do pořádku.
Teplý nápoj námořníky občerstvil a brzy opět létaly od jednoho k druhému žerty. V tu chvíli se ukázal i Janův nevyspalý obličej a plavčík horlivě pomáhal při úklidu. Brzy trochu obnovili pořádek a bylo nutné zjistit, kde se nacházejí. Ukázalo se, že bouře zahnala loď daleko ven na širé moře a velmi ji odchýlila od jejího kursu.
O týden později připlula Annarnargret do přístavu a kapitán Iversen vyprávěl majiteli lodi o její plavbě bouří.
Jindřich se Jana zeptal:
"Pověz, Jane, odkud jsi věděl, že se loď nepotopí?"
Jan zčervenal. Pak zajíkavě řekl:
"Slyšel jsem,jak se někdo za nás modlí, a proto jsem věděl, že máme ochranu, která nám pomůže."
Jindřich se mu vysmál. Jak by mohla přímluva přimět bouři, aby loď ušetřila? To je přece nemožné! Bouře je bouře, šla svou cestou a neptala se po lidském chtění a prošení. Bylo to štěstí, že zůstali ušetřeni, nic než štěstí.
Netrvalo dlouho a Jindřichovi se dostalo poučení o něčem lepším. Opět se dal najmout na loď Annamargret a Jan se této plavby zúčastnil také, protože byl dosud plavčíkem. Musel se ještě dlouho učit, než se z něho stane námořník. Jindřich se od noci, kdy pluli bouří, pokládal trochu za Janova ochránce a choval se k němu otcovsky. Jan si to nechal tiše líbit. Co si o Jindřichově chování myslí, neřekl. Pilně plnil všechny své povinnosti, ale zůstal tichým, zamyšleným mladíkem. Takoví už lidé na severu, ke kterým příroda mluví jinak než na slunném jihu, často bývají.
Annamargret zamířila směrem k Jižní Americe. Měla tam dovézt zboží a vrátit se s kávou, kakaem a vzácnými druhy dřeva. Plavba však dopadla jinak, úplně jinak. Loď ztroskotala na zrádných útesech a klesla brzy i s posádkou ke dnu. Z hrdé lodi nezůstalo nic víc než několik silných prken. Zachytilo se jich několik námořníků, kteří přežili a snažili se zachránit. Jindřich vytáhl zcela vyčerpaného Jana na svoje silné prkno a podařilo se jim přistát na jakémsi ostrově. Ostrov se však nacházel příliš daleko od pevniny, než aby k ní mohli doplavat. Spolu s nimi se zachránili ještě tři další muži, zbytek posádky včetně kapitána museli pokládat za ztracený. Nikdo už po nich nikdy nespatřil ani stopu.
Tak uvázli na malém ostrově, úplně sami uprostřed nekonečného oceánu! Jindřich se vydal ostrov prozkoumat, ale již brzy se vrátil a prohlásil, že ostrov je neobydlený, nikde ani stopy po lidech, nic než skály a houštiny.
Nyní byla.každá dobrá rada drahá. Co mají ztroskotanci na opuštěném ostrově dělat? Popluje kolem nějaká loď? Může to trvat dlouho, protože bouře je hnala daleko, bouře, která nakonec celou jejich loď zahnala na útesy, kde se roztříštila. A z čeho mají žít? Na ostrově nebylo nic k jídlu.
Muži se bezradně dívali po sobě. Kdyby měli alespoň síť, aby si nalovili ryby, snad by s ní měli štěstí.
"Nepomůže nic," usnesli se po delší poradě, "musíme se pokusit živořit tady tak dobře, jak je to možné, a doufat, že nás přece jen někdo najde."
Jan byl zticha, ale v očích mu svítila naděje. Když nastal večer a všichni si podle možností přichystali lůžko, na němž mohli natáhnout unavené tělo a ve spánku se pokusit zapomenout, že jim v žaludku kručí hladem, klečel Jan dlouho vedle lůžka a vysílal vzhůru k nebi úpěnlivé prosby. Myslel na svůj zážitek během poslední cesty a byl pevně přesvědčen, že bude moci vyprosit pomoc. Proto úpěl k Otci na nebesích, aby jim v jejich nouzi poslal pomoc. Pak si klidně lehl a brzy usnul zdravým spánkem mládí.
Nazítří ráno zalilo slunce ztroskotance teplými a útěšnými paprsky a vzbudilo je. Zívali, protahovali se a vstávali, jako by něco promeškali.Vždyť je možné, že kolem popluje loď, a tu nesmějí propást. Jindřich zarazil na břehu do země velkou tyč, pověsil na ni cosi jako vlajku, kterou sestavil z kousků hadrů, a vydal se ještě jednou prozkoumat ostrov. Ostatní vyrazili na obchůzku stejně jako on a za několik hodin se znovu sešli s nákladem ovoce a ořechů. To stačilo, aby zahnali největší hlad.
"Budeme muset žít jako opice," žertoval Jindřich, přestože mu nebylo do smíchu. Podstrkával Janovi největší sousta a Jan je roztržitě pojídal.
"Na co myslíš, Jane?" zeptal se Jindřich a šťouchl ho trochu nešetrně loktem do boku. Jan sebou trhl.
"Uvažoval jsem," vypravil ze sebe a zajíkl se.
"Jen ven s tím," povzbuzoval ho Jindřich, "chceme to slyšet všichni."
"Uvažoval jsem jenom, jestli moje prosba už došla," řekl Jan tiše.
Jindřich na něho udiveně civěl. "Tvá prosba? Koho jsi prosil a o co jsi prosil?"
"Prosil jsem o pomoc pro nás," řekl Jan ještě tišeji a pak již z něho nic nedostali.
Den pomalu uplynul. Když nastal večer, Jan si opět klekl a ještě jednou poprosil Všemohoucího o pomoc. Byl si tak jist, že jeho prosba byla vyslyšena, že se vůbec nedivil, když ho druhý den ráno vzbudilo jásavé volání "Loď, ahoj!" Protřel si oči a vyběhl spolu s ostatními na břeh.
"Rychle, rozdělejme oheň," navrhl Jindřich a všichni pospíchali nasbírat suché klestí, které pak naházeli do ohně. Jan zasněně přihlížel. Nepohnul ani rukou, hleděl jenom stále na loď a prosil:
"Připluj a vezmi nás, připluj a vezmi nás!"
Loď se obrátila jakoby řízena neviditelnou rukou, změnila kurs a plula k malému ostrovu. Když se dostala do jeho blízkosti, vysadila čluny a jejich posádky veslovaly ke břehu. Námořníci křičeli a mávali, rozdmýchávali oheň ještě víc, ale to vše nebylo nutné. Ztroskotanci zanedlouho vytáhli silnými pěstmi čluny na břeh a mohli se smíchem i pláčem děkovat svým zachráncům.
Když byli všichni v bezpečí na cizí lodi, zeptal se Jindřich:
"Jak jste na to přišli, abyste zamířili sem a vzali nás?"
Cizí námořníci se na sebe podívali, postrčili dopředu jednoho staršího muže a vyzvali ho:
"To musíš vyprávět ty, Gerde!"
Gerd si odkašlal a řekl:
"Slyšel jsem, jak někdo úpěnlivě prosí veveliké nouzi o pomoc a v noci mi byl ten malý ostrov ukázán a zároveň i cesta k němu. Bylo proto snadné najít Vás."
Ztroskotanci mu naslouchali s největším údivem. Jindřich se rychle obrátil k Janovi, zeptal se ho pohledem: "To jsi byl ty?" a Jan mlčky přikývl.
Tu sňal Jindřich čepici, ostatní rovněž a tichá děkovná modlitba stoupala k Otci na nebesích, který vyslyšel chlapcovu prosbu a pomohl jim. "Když je nouze nejvyšší, je nám Boží pomoc nejbližší."
On nezapomíná na žádné ze svých dětí, pošle pomoc dříve, než je pozdě. Myslete na to, až se jednou ocitnete v nouzi!
