Synové Krále

 

 

Jeden mocný panovník (vládce) měl jednou dva syny, kteří oba byli jeho srdci stejně drazí. Daleko se rozšiřovala jeho velká říše, ve které všude žili pospolu lidé v míru a štěstí. Jeho synové byli oporami (nosníky) jeho trůnu, vykonávali vůli svého otce a střežili velkou říši až k jejím hranicím.

 

Jednoho dne vnikl surový vojevůdce, který se nazýval „Temný“, do nejodlehlejší části říše a začal ji pustošit. Obyvatelé pohraničí poslali ke svému vládci naléhavé prosby o pomoc. Sami vetřelce nezvládli; neboť měl mnohé pomocníky a spolubojovníky a nezalekl se žádného prostředku, aby se dosadil do držby této úrodné a dobře udržované země. Myslel si, že je tak dalece vzdálená od sídla vládce, že jeho pozornost by tam zaznamenala změny teprve tehdy, až by bylo příliš pozdě. Avšak nevěděl nic o okřídlených služebnících velkého krále. Jemu zůstali neviditelní, mohli by se ukázat jen čistému člověku. Tito okřídlení služebníci bedlivě pohlíželi na vše, co se dělo v říši velkého krále, a ihned mu oznámili, co se stalo.

 

Zarmoucen touto zprávou zavolal si k sobě panovník svého nejstaršího syna.

 

„Můj synu“, řekl, „chci Ti předat úkol, spěchat na pomoc nešťastným, kteří se stali tak hanebně přepadenými a týranými! Nepřítel musí poznat můj hněv! Vyhubeni budou zločinci, kteří se odvážili toho, rušit mír a šířit okolo sebe soužení a nouzi. Avšak nejdříve Ti musí být ukován ostrý meč, neporazitelný meč, který požehnám a ochráním proti každému nepříteli! Potom se musíš vydat do světa, veden mou láskou a silou, a máš obnovit (uzdravit) zkalenou čistotu, mír a nerušené tvoření ve Světle nebeských sil. Chceš přijmout tuto úlohu?“

 

Hluboce se sklonil syn před svým vznešeným otcem a rozhodně a hrdě promluvila jeho ústa:

 

„Můj otče, děkuji Ti za Tvou důvěru! Chci být Tvůj meč!“

 

Král dal svým nejlepším zbraňmistrům nařízení, ukovat a ztužit takový meč, jaký ještě z jejich ruky nevzešel.

 

„Zlomyslný je nepřítel a pln zákeřnosti,“ byla jeho připomínka.

 

„Pokusí se, zasáhnout mého syna zezadu. Proto musí být meč bleskurychlý, nezdolné síly a mohutného (prudkého), nikdy nechybějícího (nechybujícího) úderu.“

 

Když byl meč hotov, vzal si jej královský syn do ruky. Ten rozřízl letící vločku bez toho, aby ji ohnul, a rozbil žulový balvan od shora dolů, aniž by tím utržil jediný zub. Čistě (jasně) a skvěle (zářivě) ležel v jeho ruce, zalesknuvše se, když na něm zamyšleně spočinul jeho pohled. Zářící zlatý kříž ve středu ozdobený jedním překrásným smaragdem tvořil rukojeť. Zelené světlo vyrážející z kamene oslepovalo oči diváků. V jeho lesku tkvěla neodolatelná moc.

 

Během této doby pokračovaly ve vzdáleném pohraničí pustošení a útoky nepřítele. Byly den za dnem horší a ukrutnější. Přívrženci „Temného“ neznali slitování, kdo se dobrovolně nepodrobil, ten byl tak dlouho trápen ďábelskými prostředky, až zlomený podlehl nebo byl zcela odstraněn. Kdysi tak vzkvétající země, ve které dříve zaznívaly šťastné melodie při pilné práci, ztichla a zpustla. Již se rozšiřovaly pustiny tam, kde předtím byla úrodná orná půda, moře začalo zaplavovat pobřeží, když chtělo odnést pryč všechno smetí, které se v zemi nahromadilo, a kromě toho ničivě přitáhly bouře.

 

To nejhorší ale bylo, že to šlo stále rychleji se zatemňováním země! Slunce svítilo matněji (zkaleněji), velká část hvězd zmizela v neprůhledných mlhách a mračna zakryla jasné nebe.

 

Se smutkem a obavou (starostí) v srdci stál královský syn znovu před svým otcem a chtěl ho požádat, aby ho nyní nechal vyrazit.

 

Ale vládce řekl:

 

„Můj synu, nejprve musíš svůj meč nějaký čas nosit ve své ruce, musíš si zvyknout na jeho úder (ránu) a především musíš nejprve utužit sám sebe, aby ses naučil bez soucitu (slitování) a bez prominutí (odpuštění) zničit to, co nestojí za to, aby žilo! Dobrotivé a láskyplné je Tvé srdce, ale Ty musíš dobrotu a laskavost vykázat ze svého srdce, dokud jsi nesplnil svůj úkol. Jinak nesneseš pohled utrpení, které musí meč přivodit těm lidem, kteří o mně více nechtějí vědět, kteří mou lásku haní a posmívají!“

 

Tu přistoupil druhý syn ke svému bratru. Světle blonďatá byla záplava jeho lesknoucích se kadeří a zářivě modrý paprsek jeho očí, který pronikl hluboko do srdce každému, kdo jej spatřil.

 

„Můj bratře,“ začal vroucně, „můj bratře, nech mě Ti předcházet a razit Ti cestu! Nech mě jít k ubohým nešťastným, kteří bydlí tak daleko vzdáleni od nás, že zcela zapomněli, jaké věrnosti a jaké poslušnosti jsou povinni (dlužni) našemu otci. Dojímá mne, myslet na tyto ubohé, chtěl bych jim pomoci! Oni jsou zbloudilí, utlačovaní nemilosrdným nepřítelem, který si od nich vynucuje zlé a brání jim, dělat správné. Ještě jednou, můj otče, nech mě jít napřed, hned teď, jinak by mohlo být pro ně příliš pozdě!“

 

Láskyplně spočinul pohled panovníka také na tomto synu, jehož láska ke všem tvorům byla tak velká, že se bez váhání sám chtěl chystat, vzít na sebe nebezpečí a utrpení, jestliže mohl pomoci utlačovaným.

 

„Staniž se, jak žádáš,“ rozhodl. „Snad se podaří Tvé čisté lásce, varovat slabé a zbloudilé a uchránit je před úplným zánikem (zkázou, pádem). Avšak věz, že budeš muset trpět pod temnými! Oni nešetří nikoho a neznají žádné slitování! Také má silná náruč Tě nebude moci ochránit, jestliže Ti přivodí zlé. Neboť oni musí dovést své temné dílo až do konce, tím by se vylil plný hněv spravedlnosti na jejich vinnou hlavu.  Zvaž toto dobře, můj milovaný synu!

 

Nebude to pro Tebe lehké, sdružit kolem sebe utlačované! Obava a strach před utlačovateli budou ochromovat ruce podrobených a kalit jejich úsudek (hodnocení, mínění). Jen málokteří se odváží, následovat Tě a postavit se na Tvou stranu, když je znovu upomeneš na jejich povinnosti poddaných. Od prvního dne Tvého bytí tam budeš muset bojovat proti tisícinásobné moci (síle), která se Tě bude neustále snažit zasáhnout ze zálohy, protože nemůže snést čistý pohled Tvých očí!“

 

„Nejspíš to bude těžké, můj otče,“ byla pevná odpověď mladého královského syna. „Avšak jestliže k nim nyní nepřijde pomocník a zachránce, který vzbudí útěchu a odvahu, který jim znovu přinese jistotu Tvé pomoci, Tvé moci, potom jsou všichni tam v dáli ztraceni, nevinní spolu s vinnými.

 

A to mě pálí na srdci. A kdyby to byl jen jeden, kterého bych mohl ještě zachránit, tak by mne to zde neudrželo déle! Raději chci já trpět, ale chci zachránit, co k zachránění ještě je.“

 

Vroucná láska zněla prosbou syna krále a s ní v srdci odešel do dáli, pln naděje a vřelého soucitu.

 

Ale v zemi nyní zcela podrobené a ovládnuté nepřítelem to vypadalo ještě mnohem hůře, než si myslel. Žádné svobodné slovo se sem nesmělo odvážit, tam žijící byli služebníci „Temného“, který nesnesl žádnou jinou vůli než tu svou. A když k nim přišel syn krále, vysmívali se mu, protože jim nesliboval peníze a moc, nýbrž od nich vyžadoval čistotu a věrnost, poslušnost a pokoru. Vypuzovali ho z jejich země, roztrhali jeho šaty a chtěli jej dokonce zabít. Jen málokteří poznali, co jim přinesl za nesmírné bohatství, jen málokteří viděli zářit velikou lásku v jeho pohledu. Tito nemnozí s ním prošli nouzí a bojem, sloužili mu, tak dobře, jak dokázali, a když se musel navrátit ke svému otci s nepořízenou, vzal tyto věrné s sebou. Pohraničí však klesalo do stále větší temnoty.

 

Smutek zachvátil velkého krále a jeho přívržence (věrné), smutek a svatý hněv, když se nejmladší královský syn vrátil s roztrhaným rouchem, krvavá trnová koruna na hlavě, s prázdnýma rukama a hlubokou bolestí v srdci!

 

„Odešel jsi k napadeným jako posel mé lásky,“ zvolal král. „Oni Tě odvrhli a posmívali – nyní jim pošlu můj meč! Nyní vyrazíš Ty, můj synu, který jsi má ruka meče! Přines nevěrným můj svatý hněv! Neušetři žádného, který se mi nechce podrobit. Čistou se opět má stát země, jaká byla, aby nechyběl žádný drahokam na mé koruně. Posílám Tě pro toto dílo, můj synu! Dávám Ti s sebou na Tvou cestu silné služebníky, kteří Tě mají neviditelně obklopit, aby Ti nemohl žádný způsobit utrpení. Potrestej všechny, kteří hanobili a pronásledovali Tvého bratra, spravedlivým mečem! Toto je má nezlomná vůle!“

 

„Budiž, jak si to přeješ, můj otče,“ tak se ozývalo zpět z úst staršího syna. „Znovu Ti přinesu Tvou zem, s jejími obyvateli nebo bez nich, avšak na každý pád zbavenou nepřítele (očištěnou od nepřítele).“

 

„Ještě jedno, můj synu,“ řekl vládce přívětivě. „Přijmi tuto růži z mé ruky. Má Tě doprovázet na všech Tvých cestách. A když Ti přinese Tvá úloha bolest a zklamání, když budeš chtít téměř zmalomyslnět ze zloby lidí, tak se podívej na tuto růži! Z ní k Tobě budu hovořit a nikdy mne nemusíš marně volat!“

 

Dlouho se dívali zde zůstávající za královským synem, na jehož  hlavě spočinula žehnajíce ruka otce, dříve než se, s mečem v pravici, odebral na putování. Odešel odtud doprovázen věrnými služebníky, s pouze jediným cílem před očima: znovuobnovit poslušnost a mír v odpadlé zemi.

 

Dlouhá byla cesta a obtížné putování. Bylo chladněji a chladněji, čím hlouběji pronikal do pohraničí; neboť již dlouho jej více nezahřívalo světlo slunce. Jeho věrní mu položili těsný (nepropustný) plášť okolo ramen, ale zdál se mu drtivě (tísnivě) těžký. Nebyl na to zvyklý, zahalovat se tak těsnými a těžkými rouchy ve své slunečné zemi. Tam proudil život ve Světle lásky krále lehce a nerušeně (bezstarostně, nezatíženě).

 

A přece to muselo být.

 

„Vezmi si jej ke své ochraně, ó pane!“ řekli služebníci. „Nepoznán musíš pod ním nějakou chvíli žít. Tvou důvěru by mohli hanebně oklamat, jak to udělali u Tvého bratra, kdyby ses dal ihned poznat. Nejprve se je musíš naučit znát, musíš vědět, kdo jsou Tvoji nepřátelé a jaké jsou jejich zbraně. Potom, až budeš všechno znát, můžeš vítězně vytáhnout Tvůj meč.“

 

Osamělé dlouhé, dlouhé putování spočívalo ještě před královským synem. Musel se pomalu táhnout cestou za cestou, musel všude vidět obrazy hrůzy (děsu) a bídy, musel žít s dalšími pod zatemnělou oblohou, jíst jejich zkaženou stravu a účastnit se na jejich nešťastném životě.

 

Někdy jej zachvátila touha po míru (pokoji) a kráse otcovy říše s takovou silou, že myslel, že to snad není déle k vydržení. Potom vzal růži, kterou neustále nosil na svém srdci, do ruky a podíval se do jejího čistého kalichu. Otázky a prosby pak vystupovaly z jeho srdce.

 

A v kalichu růže viděl jediný, nade vše milovaný obličej svého otce, viděl jeho dobrotivý úsměv a slyšel tón jeho hlasu, který mu poskytoval útěchu a sílu pro každou chvíli. Bez růže by život v temné zemi nevydržel. Na jejích zlatočervených plátcích spočívala stále kapka nebeské rosy, která ho občerstvovala. Stále zněla okolo něj sladká, líbezná melodie, když ji vytáhl.

 

A když udeřila hodina (chvíle), kdy se měl dát poznat lidem, když (po)znal všechny jejich temné cesty, zakusil na sobě jejich otrávené zbraně, když byl dost utužený, aby neměl již více žádné slitování se zrádci a nevěrnými, tu rozkvetla jednoho dne u jeho nohou překrásná stříbrnobílá lilie. Byla darem jeho otce, který mu ji poslal pro jeho potěšení. Lesk neposkvrněné čistoty se nacházel v jejím třpytivém kalichu a paprsek této čistoty osvítil jeho cesty, nechal neúprosně dopadat Světlo na všechno falešné, ponuré a nečisté. Před tímto paprskem padaly masky, pod kterými se k němu chtěli nepřátelé nepozorovaně vplížit. Čistota lilie ho ochraňovala před každým podvodem.

 

Vděčně a šťastně si vzal královský syn také lilii na své srdce. Pečoval o obě květiny jako o své nejdražší bohatství, které mu darovala láska otce. Jim šeptal slova, ve kterých skrytě spočívala jeho nejvnitřnější tajemství a jejich vůně sílila a těšila jej v každou dobu.

 

Nyní mohl vytasit svůj meč! Jasně se leskl při první ráně, která otřásla temnými, spící probudila a nemnohé hledající varovala.  „Ke mně!“ při tom volal jeho světlý dalekosáhlý hlas, kterému se nevěděl ubránit žádný opravdově toužící po vysvobození.

 

Přišli, avšak ach! Jak nemnozí to byli! Jak malá hrstka pouze! Služebníci syna krále je vzali do svých řad a všichni společně chránili svým tělem vůdce meče.

 

A začal se těžký zápas. Také když syn krále polapil a spoutal vůdce temných, nebylo to ještě skončeno. Ten měl mnoho pomocníků a společníků a každý jednotlivý musel být poražen. Z jejich skrytých doupat sem pronikaly stále znovu nové zástupy útočníků. Proto ještě mnohý z malého hloučku před velkou převahou zmalomyslněl. Mnohý byl zachvácen strachem a zběhl ještě v poslední chvíli k nepříteli. Avšak ti, co zůstali, byli skrze svou věrnost spoluskováni (skováni dohromady) do pevného kruhu a ostrost (síla) meče srazila vše temné k zemi.

 

Příšerné bylo umírání. Nepřátelé tu leželi hustě pokoseni, meč neustále svištěl, žádný nebyl ušetřen.

 

Pak nastalo ticho. Vydechnuvše si se královský syn rozhlížel. Měl okolo sebe ještě pouze své věrné (přívržence) a co ještě vylézalo ze svých úkrytů, to mu vysvobozené děkovalo, že je osvobodil z hrůzy temna. Přinesli svému zachránci, co ještě měli za poklady, ale on se bránil (odmítl):

 

„Neděkujte mně! Děkujte mému otci, který mě k vám poslal!“

 

Tu přislíbili velkému králi novou věrnost a poslušnost, a královský syn viděl, že to s jejich přísahou bylo vážné. Požehnal je svým mečem, každého jednotlivce, a paprsek (záření) meče je prožhavil novou živoucí silou.

 

Už nikdy nevpadl nějaký nepřítel do vzdáleného pohraničí. Začalo znovu vzkvétat a prospívat po strašlivém soudu, a když syn krále viděl, že vše spočívalo ve věrných rukách, že neviditelní služebníci krále všude učili a vedli lidi, tu se otevřel, aby se navrátil ke svému otci. Svěží a zářivé, jako právě rozkvetlé, ležely růže a lilie v jeho ruce a meč odpočíval v pochvě. Šťastný úsměv na tváři, tak se vracel královský syn domů. Jeho úkol byl splněn.