20 - Schopnost k přijetí síly dobra
V nynějších dobách pustého materialismu není mnoho lidí schopných vědomého přijetí síly léčivého magnetismu. Jestliže se přece mnozí s obtížemi dostávají ven ze začarovaného kruhu pochyb a nevíry, k věci smyslově nepociťovatelné a dosud vědecky neprobádané, pak není řečeno, že by se roj jejich pochyb nemohl stupňovati dále. Mají k tomu staré důvody.
Jedním z nich je urychlené vyžívání karmy, tj. náhlé čilejší plynutí splátek starých vin, která se po léčivém magnetickém zásahu může rozpoutat, aby konečný cíl, všestranné uzdravení, se mohlo jednou s blažeností přiblížiti. Urychlené vyvíjení karmy však snáší s neotřesenou důvěrou jen opravdu silní lidé, lidé vskutku dobří, jejichž pokornou a opravdovou snahou je, splatiti v tomto životě co nejvíce důsledků starých osudových vin, aby mohli začíti po oproštění se ode všeho starého balastu život nový, ke štěstí a požehnání. K tomu je zapotřebí mnoho skromnosti a celého chtění po poznání opravdového dobra.
Dobro není vše, co se za dobro vydává a co bývá často i většinou lidí za dobro označováno. Dobro spočívá především v plnění zákonů vývoje. Tu hřeší kde kdo, neboť vývoj je rád zanedbáván. Vždyť klid je tak sladký. Klid ustáleného myšlení a starých návyků, rozbředlých pocitů a pohodlného dosavadního stavu.
Zlo zanedbávání však málokdo uznává a nesnaží se je poznati. Málokdo je ochoten dospívat k novým, hlubším poznatkům a s jejich přijetím odkládat staré zvyklosti a omyly. Vpravování se do nového, zákonitějšího a tedy lidštějšího, vyžaduje námahy a jarých rozhodnutí a činů, práce i odříkání, neustálé vlastní akce a splňování, prostě čilý pohyb ke kráse a zušlechtění.
V tom je cesta ke zdraví, to vytváří podmínky plynulého rozvoje hodnot dobra v nitru. Člověk je od přírody prostoupen ideou zušlechtění všeho daného a neustálými popudy vytvářeti nové, ještě hodnotnější, které jej vřazuje do souznění s vesmírným děním a jeho pohybem vpřed a výš.
Nic nesmí ustrnout. V zastavení je zkáza, tlení, smrt. Ve zmeškávání či nedostatcích lidského duchovního vývoje číhají nemoci jako tíživé úroky z prodlení, jimiž se stávají splátky starých vin ještě tvrdší a neúnosnější a vytvářejí se potíže nové.
Lidé, kteří nedělají nic zlého, se domnívají, že svým neděláním zla jsou dobří, aby však byl člověk dobrý, musí dobro uskutečňovat. Musí neustále aktivně vytvářet krásu, spolupracovat s řádem světů, s řádem přírody a plnit lidské určení. Jinak zanedbává sebe i své okolí. Člověk zanedbaný však není dobrý, on v domnění své dobroty dokonce zahnívá.
To se často stává lidem, kteří jsou slepě věřící ve všech vyznáních i politických směrech a někdy i módních vědních naukách. Pravda se má stále ověřovat, ona chce býti hledána a nalézána, vyžaduje neustálé pohotovosti a bdělého zkoumání, strohé věcnosti i povznášejícího idealismu, skromnosti i nadšení.
Lidé dobří jsou lidmi neustále učícími se, směřujícími k novým metám a ochotnými po věcném poznání nového a lepšího odkládati staré ustrnulé. Jsou to lidé vývojoví, ladící se s rytmem zákonů věčnosti. Jim je pak zpravidla shůry všestranně pomáháno podle výstižného rčení: "Člověče, přičiň se a Bůh ti požehná!"
Bez vlastního přičinění není požehnání a ani jej nemůže býti. Požehnání nutně vyžaduje pohyb, který je předním zákonem stvoření a jedinou silou vývoje. Pohyb ve všech věcech, ve vytváření hmotných hodnot, v duševním zachvívání a obohacování i v duchovní tvořivosti. Všude následuje požehnání až po projeveném pohybu a to po pohybu radostném, láskyplném, přirozeném.
Jen v pohybu je život, zastavení je smrt. Ovšem pohyb s náležitostmi věčného vývojového zrání, ne pohyb uchvatitelský, omezený, k hmotě připoutaný. Pohyb, jenž udržuje harmonii všude, ve všech složkách lidského bytí. Má to býti pohyb k pozemské užitečnosti, k duševnímu rozvoji i ke tvořivým hodnotám ducha, jehož síly v nás dřímají, očekávajíce probuzení a vydání svědectví krásy.
U takových lidí přijímání síly léčivého magnetismu může vykonati divy, neboť oni sílu nejen pasivně přijímají, ale používají ji ke svému duševnímu obohacení, což je nejcennějším zužitkováním živě se vlnící léčivé síly.
To se nemusí díti vždy vědomě. Člověk, usilující o dobro cítí po léčení, že mu ono pomáhá též k tomu, aby se rozvil v krásnější květ své osobnosti a zanechal všech malých i větších nedostatků, které jej tísní a omezují v letu do světů krás. Ty nejsou daleko a jsou zakotveny v každém člověku. Osvobodí-li se z pout tíživých sklonů a z připoutání se jen na hmotné zájmy, pak v něm zapůsobí bohatá prociťování krás všeho druhu a všech tvarů a odstínů, neboť i nás lidi na tomto světě obklopuje jen krása a účelnost. Ošklivost je z nás. Krása je projevem tvořivého přírodního dění v účelných zákonech života, na nás nezávislých a proto způsobujících harmonii, v níž jediné je zdraví jedince, rodiny, národa a lidstva. V harmonii s věčností.
Jedná-li člověk v souladu se zákony stvoření, nalézá ve všem jen posilu a pomoc, kterých může využít pro dobro své i rozšíření kruhů požehnání do všeho, co touží po harmonii. Touha po zdraví je jednou z nich. Nesmí však býti jediná. Jsou ještě jiné životní cíle, pro něž je zdraví poskytováno a které mají býti brány v úvahu při niterné prosbě o uzdravení. Jsou to cíle vědomého lidství, směřující k dobru, pravdě, spravedlnosti a lásce v čistotě vysokých ideálů mravnosti.
Takový člověk může býti nejen uzdraven, ale také obšťastněn, povzbuzen a povznesen. Neboť i jeho nitra se dotkla síla z oblastí bližších duchovnímu domovu ve výšinách. Co v jiných zanechalo jen tělesné pocity ulehčení, to v něm bylo svátkem nitra, duševním občerstvením. Nápoj zdraví byl pit s plným účastenstvím a při bdělém stavu všech smyslů a pocitů, při dobré vůli ducha. Pak požehnanou je i odpověď ze světla zákonitostí, ze světa pomáhajících sil nejobsáhlejšího druhu.
