19 - O důvěře a shodách záření
Výsledky léčení osobním magnetismem - zářením, jsou převážně závislé na důvěře pacienta v možnost uzdravení touto cestou milosti. Bez důvěry je zásah velmi ztížen a nemůže míti trvalejší výsledek.
Ovšem nelze vždy zaměňovati chvilkové rozumové mínění za víru nebo nevíru. Víra vyplývá z citu a nastávají někdy i situace, že pacient má rozumově mnoho výhrad a zdánlivě i nedůvěry a přesto je síle otevřen. Je to volání jeho duše nebo žízeň jeho ducha, skýtající podmínky pro možnost léčení, přesto že pacient se rozumově chce brániti. Naskýtá se nesčetně mnoho pokušení, aby jeho nitro bylo zvikláno. Nastávají situace přímo groteskní, je podrobován zkouškám důvěry svého citu a odolnosti vůči tomu, co včas v sobě nepotlačil, slepým důvodům strohého rozumu.
Pro léčení magnetismem je ideálním stavem, když pacient věří v léčivou sílu a když vědomě přistupuje k tomuto omilostněnému daru. Takoví pacienti jsou léčícímu radostí a při ošetření je cítit, jak výchvěvy požehnání se snášejí k oběma zúčastněným. Mnohdy téměř slavnostní ovzduší to dává poznati.
Jinak je tomu u shora zmíněných pacientů, kteří jsou sice v jádru dobří, důvěřiví, někdy přímo dětského srdce, avšak zápasí se svým rozumem, který se jim stále staví v cestu a sehraje jim někdy kousky velmi důrazně říkající : " Ještě jsem tu také já, tvůj nejlepší rádce, jinému nevěř!" Tito lidé vedou těžký vnitřní boj než svůj rozum ukázní a učiní jej užitečným služebníkem citu.
Dále jsou duchovně lhostejní lidé, kteří uvítají vše, co jim pomůže, jen "aby se dobře měli na zemi", ale nezajímá je, co vyžaduje tato síla, jak se mají chovati nebo proč je vědomý život důležitý. Hlavně když je jim v jejich tísni pomoženo. Starají se jen o sebe sama a poněvadž jejich obzor nevyžaduje žádného rozšířeného vědění, mohlo by je nakonec všechno vyrušovat z jejich nedotknutelného klidu. Přijímají sice každou pomoc jim poskytnutou radostně, ale méně radostně jsou oni ochotni vyjíti vstříc svým bližním. Je to druh sebemilujících, jejichž zájmy jsou omezeny na úzký okruh jejich nejmilejšího já.
Další nevhodný druh pacientů jsou ti, kteří vše stále kriticky zkoumají a chtějí teprve z výsledků nabýti důvěry v tento druh pomoci. U nich se zhusta stává, že všechno probíhá tak, aby jejich kritický rozum přišel na své. Mají situaci kladného poměru k dobré věci stěžovánu do nekonečna. Neuvědomují si, že na jemnější podstatu nelze bráti měřící hodnoty určené pro hmotu a že dobrá věc se nevzpírá, aby jimi byla blahosklonně uznána. Je tady s jejich i bez jejich uznání. Oni ji smějí jen tehdy konstatovat, když jsou citově otevření. Pak teprve vycítí a mohou sledovat podstatu a cíl léčení, ne podružné jevy, které někdy drze a křiklavě chtějí přehlušiti to hlavní.
Blaze těm, jejichž důvěra ve věc samu je dosti silná, aby odolala všem náporům pochybností. Jejich léčení a to ne pouze hrubohmotného těla, vede pak ke kýženému cíli!
O odpůrcích magnetického léčení není třeba se zmiňovati. Není jich mnoho a dík cennosti lidského zdraví nejsou sto trvale se udržovat ve své zpozdilosti či pošetilosti.
Je však na místě se ptáti: Může léčitel magnetickou silou vyléčit všechny pacienty?
Nemůže. Pouze ty, kteří se mohou vhodně svými duševními výchvěvy spojiti s jím zprostředkovaným zářením. Tím není řečeno, že by léčitel nemohl předati záření každému, avšak předaná síla nemůže býti patřičně využita a tím nenastane žádoucí výsledek, což způsobí zbytečné rozladění, případně nedůvěru v tento druh léčení vůbec. To by nebylo nikomu prospěšné, a dobré věci by to ublížilo.
Nelze proto doporučovati léčení všech pacientů léčivým magnetismem bez jakéhokoliv výběru, nebo z důvodů, které s možností léčení mají pramálo společného, tedy ku příkladu pro příznivou hospodářskou situaci pacienta, pro jeho postavení atd. Důležitá je možnost nebo nemožnost spojení pacienta s druhem předávané síly. Když při léčení osobním magnetismem bude toho dbáno, bude méně rozladění, polemik a zklamání a více spokojenosti na obou stranách. Jen tam, kde se druh pacienta a jeho nemoci shodne s druhem léčitelovy magnetické léčivé síly, jsou dány příznivé podmínky k úplnému vyléčení.
Sem spadají tak zvaná zázračná vyléčení nejtěžších, lékařsky nevyléčitelných chorob. I v méně příznivých podmínkách může však nastati uzdravení, v každém případě ulehčení a osvěžení. Ideálem však zůstává plná shoda druhů osobního záření pacientova s druhem osobního záření léčitele a tím nejpříznivější zprostředkování léčivé síly. Pak jsou výsledky všestranně uspokojivé, ba většinou nejvýš překvapivé. Lze vyléčiti nemoci dosud nevyléčitelné.
V tom je veliké dobrodiní tohoto druhu léčení na poli tělesném. V dalších druzích lidského zdraví je potřebnost tohoto druhu léčení u příčin nemocí zcela bez konkurence. Vždyť příčiny nemocí v jemnohmotném porušeném záření nebyly dosud předmětem reálných studií a úsilí, tím méně vážného a odpovědného vědeckého bádání. Tato doba je teprve před námi.
Léčivá síla je určena lidem dobré vůle. Ne každý člověk je schopen ji vděčně přijmout, čímž se sám oddaluje od možnosti uzdravení, i když by mohl býti též tohoto dobrodiní účasten. Pro rozumový druh lidí je všeobecně vhodnější jen rychlý a energičtější zásah lékařský, který více vyhovuje jejich snaze vyrovnat se s pozemskou skutečností, aniž byl pohled zaměřován na příčiny a původ jevů, pro něž oni nemají pochopení a ochoty, ani snad vnitřního, jemně citového uzpůsobení.
Pro tyto lidi je lékařská věda obzvláštním dobrodiním a předmětem jejich důvěry a to zcela správně a odůvodněně. Vždyť navrací každodenně milionům lidí všeho druhu zdraví způsobem, který je výsledkem staletých zkušeností.
Lékařská věda také léčí pokud možno všechny pacienty stejně pečlivě a to právem. Je to jejím příkazem a povinností.
Léčení osobním magnetismem je však darem navíc. Jím lze pomáhati jen tam, kde je člověku zjevnou touha po dobru, i když je mnohdy ještě přikryta struskami nevědomostí a omylů. Pacientovy oči a vyzařování srdce tuto touhu prozrazují.
Nemístná nebo předčasná pomoc by vracela pacienta znovu do prostředí jeho malicherných osobních zájmů a sklonů. Tím by se nestala pomocí ke vzestupu, nýbrž brzdou, což by stále odkládalo nutné probuzení ducha. Je-li nutné duchovní vývojové probuzení možné jen utrpením, pak je ono prozatím tou nejlepší a jedinou pomocí. Není jiné. Jedná se při něm přece o záchranu pro celé bytí, ne pouze pro tento krátký životní úsek. To nelze přezírati.
Všude tam však, kde je srdce otevřeno dobrému a čistému, radostně pomáhati je zákonem milosrdenství. Milosrdenství je určeno trpícím, slabým, poníženým, ne však zlovolným. V tom je splnění přikázání: " Milovati budeš Boha svého nade všechno. " Budeš posilovati to, co chce žíti v jeho vůli, co jej chce milovati. Pak můžeš také " svého bližního milovati jako sebe samého. "
Vycházení vstříc bez splnění první části přikázání nebylo by výstavbové, naopak bylo by zlem. Nová doba chce však přinášeti jen dobro, pravdu a posílení skutečných hodnot věčnosti v člověku a ve všech tvorech tohoto pozdějšího stvoření.Léčení zářením je tedy léčení výstavbové, ne všeobecnou pomocí. Neboť síla k němu je dána shůry pro obnovu života světla na zemi.
Někteří pacienti proud léčivé síly cítí a zjišťují i kudy probíhá. Jiní necítí zhola nic. A přece i jejich léčení je úspěšné. Není tedy účinek léčivé síly závislý na tom, zda jej pacient vnímá, zda jej, smyslově pociťuje nebo o něm neví. Jako u všeho je i zde prožívání vědomé a nevědomé. Že vědomé prožívání je cennější je lehce pochopitelné. Vědomé prožívání se však netýká pouze vědomí smyslů. Někdo léčivý proud smyslově nepociťuje a přece tento druh léčení zcela vědomě prožívá. Jeho duševní vnímání nebo vyciťování je silnějším vjemem a skýtá větší dávku důvěry než vjemy pouze smyslové.
Smyslový vjem je bezprostřednější, hmatatelnější, tedy rozumově doložený. Jemnohmotné vnímání je více tušením, vyciťováním, tedy věcí důvěry a víry, případně věcným zkoumáním jemnějšími smyly a citem. Člověk tohoto druhu ví, že pomoc léčivé síly je zcela správná, je o ní přesvědčen a důvěřuje její hojivé moci přesto, že v počátcích nemá o ní žádného zjevného důkazu. Jeho hlas citu, hlas svědomí je však důkazem nejsilnějším, neboť, jak již dříve bylo řečeno, skutečnost duševní a duchovní je stejně věcná, ba pro člověka s duší a duchem věcnější než skutečnost pouze pozemsky tělesná. V tom tkví jádro všeho chápání magnetického druhu léčení.
U člověka, který smyslově pociťuje tok léčivé síly, je duševní a duchovní důvěra posílena i praktickým důkazem její jsoucnosti. Jestliže by však nenásledovalo duševní a duchovní prožití, nebyl by její účinek ani tak trvalý jako u člověka, který sice nemá smyslově pociťovatelného důkazu, ale vnitřně prožije vroucí děj blaženého povznesení.
Kdo však nevnímá léčivou sílu ani smyslově, ani vnitřně, tedy kdo je k ní apatický, ten vlastně mimoděk pomoc léčivou silou zdržuje či odmítá, i když ji nezbytně potřebuje. Svým lhostejným postojem se s ní nespojuje a nedopřává jí požehnaného zapůsobení. Ona tu přesto je i bez jeho uznání, není však pro něj, dokud v něm záporný postoj k duchovním cílům života neprolomí hráze strohé, tvrdé a vyšším projevům života nepřístupné, mnohdy až nepřátelské rozumovosti, která je největším odpůrcem skutečně přirozeného života.
Léčivý proud síly probíhá u mnoha pacientů přibližně stejným způsobem, i když se v účincích a průběhu různí. Někdy však nastává průběh výjimečně krásný a hřejivý. To v případě, když pacient je celým nitrem účasten a shůry se snáší záslibná dobrotivost plným tokem uzdravujícího omilostnění. Tu proudy léčivé síly nabývají větší žhavosti a její tóny jsou vroucnější, velebnější, jasnější, takže celé jemnohmotné okolí tone v živé záři, jejíž výchvěvy zní čistými melodiemi písní a dobrotivosti Boží.
I tyto písně jsou však vždy jiné a doprovázejí omilostněný zásah, v němž duše zúčastněných jihnou v blaživém povznesení. Z jednoho zdroje léčivé síly proudy plynou a přece vždy jiný je průběh léčivého ošetření v neviditelném a přece tak působivém světě střední hrubohmotnosti, významně působící na tělesné uzdravení.
Často slyšíme vyslovenou i nevyslovenou otázku, zaměstnávající nemocné. Budu ještě zdráv? Zdravá? Je v ní obsažen smutek, tíseň, lítost a žal i skrytá naděje, která by nejraději člověka cele ovládla. Právem. Vždyť možnost uzdravení spočívá v člověku samém. Mohl by býti připraven uzpůsobit podmínky, aby byl opět zdráv!
Spisovatel Abd-ru-shin řešil celý tento problém jasně a jednoznačně v odpovědi na otázku, která mu byla ve vztahu k léčení položena. Odpověď zněla: "Vkládáním rukou plyne nová životní síla do nemocného. Kristova slova: "Staniž se podle víry tvé", jsou též zde klíčem k průběhu. Výsledek se řídí zcela hodnotou člověka, to znamená, jak dalece je cenným, aby byl vyléčen, nebo jinými slovy nynější doby: jak si skutečně vnitřně stojí, ne jak si to sám předstírá. Na tom stupni, ne více a ne méně, obdrží své uzdravení! "
Také toto se utváří zcela ve vratném působení neúchylných zákonů stvoření. Kdo je vnitřně obrácen k temnu, nemůže přijmouti do sebe sílu světla k uzdravení a kdo nechce, tomu nemůže býti uzdravení vnuceno! Síla světla povolaného prostředníka pak od něho odplyne pryč. Přesně jako u evangelia. Sám Kristus nemohl nikoho přivésti do nebeské říše, kdo se nevřadil do jeho evangelia, to znamená, kdo nežije podle něj.
Vřelé přání po uzdravení je zajisté též uzpůsobením vedoucím k přijetí a zapůsobení síly.
