Osobní záření
Jan Nedomanský
72 - Krása a harmonie
Neposledním přírodním zdrojem, majícím vliv na osobní záření, je krása a harmonie. Krása všeho stvořeného, v níž se člověk cítí v radostném okouzlení! Krása přírody, čisté, svérázné a rozmanité, je vždy harmonická a užitečná tím nesmírně ovlivňující lidský organismus, který je též projevem obdivuhodné krásy a účelnosti přírody.
I smyslové vjemy projevů přírody přispívají značně ke zdravé lidskosti. Posvátné ticho lesa nebo jeho velebné šumění způsobuje vnitřní uklidnění. Zurčení potůčků a líbezný zpěv ptactva dávají zapomenouti na chmury starostí. Ba celé přírodní prostředí přispívá k uvolnění nervového napětí, takže přiměřený oddych v lůně přírody je nejcennějším přínosem k uchování zdraví.
Básníky opěvovány, skladateli zhudebněny a malíři zobrazeny jsou neskonalé krásy naší věčně živé pozemské vlasti. Jak je požehnané na ní žít, radovat se a působit.
A přece spočívá stín na jejích údolích a všude, kde jsou příbytky lidí, stín neporozumění zákonitosti stvoření, stín plytkých lidských myšlenek, nenávistných citů a hrubých mravů.
O co krásněji by bylo, kdyby se přestali lidé sužovat, stali se svobodnými a osvobodili od všech tíživých předsudků, nauk a vypočítavých hmotařských cílů. Kdyby se stali láskyplnými lidmi, plnými důvěry a porozumění. Nebylo by zapotřebí žádných strohých zákonů a svět by byl opět zjasnělý, pln ruchu a budování krásy, při účelném sledu osobitého rozvoje jedinců a za využití všech jejich dobrých vloh a snah.
Lidské schopnosti a možnosti jsou neskonale větší a krásnější, než se nám dosud zdá, neboť nic není účelně využíváno, zejména ne pro všeobecné dobro. Spíš zneužito. A přece lidské schopnosti by mohly korunovat dílo země souladným rozvojem s krásou přírody, porozuměním zákonitému pořádku a zjevením řádu duchovního lidského poslání, které neruší zákonitost přírody, ale splývá s ní a vede ji výš k novým projevům vývoje, v logicky z nich vyplývající a vyvíjející se účelnosti.
Člověk rušitel by se stal člověkem budovatelem. Jak nesmírné úkoly ho čekají a jeden krásnější druhého. Rozvoj země teprve nastane. S ním i nový a požehnanější rozvoj techniky k účelům praktických lidských potřeb i k účelům zušlechťování přírody v zahradu rajsky ladných a čistých zemských niv.
Pak bude přírodní a lidské dění spolupracovat a přetvářet dílnu užitečného dění v chrám díků a velebení. V přírodní chrám živé krásy s vysokou klenbou nebes. Ke cti jejich budovatele, ředitele a tvůrce.
Vyzařování různých krajů je odlišné. Má svůj ráz, svoji zákonitost, svou převažující barvu a tóny. I bytostní krajů mají jiná vzezření, jiné povahové vlastnosti, prostě svou místní rázovitost. Do toho člověk buď dobře zapadá druhem své bytosti či vývojové nutnosti, nebo se může cítit velmi nesvůj, když není na svém místě, nebo když se nechce vývojové změně poddat a použít jí.
I krása lidských výtvorů může být osvěžující, pokud jsou vytvářeny v rámci ušlechtilé lidské přirozenosti. Umění všeho druhu se stává na určité výši vývoje nutností pro lidské zdraví a je, ve spojení s přirozeným věděním, nejcennější potravou duše a ducha. Vnímáním krásy přijímáme nápoj ušlechtilosti, který máme často pít, abychom se rozpomněli na krásu vyšších úrovní a svého duchovního domova.
Je nesporné, že vnímání ušlechtilé hudby, obdiv ke krásné literatuře nebo výtvarnému umění skýtá člověku vnitřní harmonii a povznáší ho k čistším oblastem myšlení a citů, k obzorům, které nemůže sám vlastními schopnostmi dosud dostihnout. Uměni má proto být pomocníkem pro osvojovaní si čistých záchvěvů vzestupu.
Není uměním, co k harmonii a vzestupu nepřivádí, i kdyby to mělo punc sebe slovutnějších jmen. Jestliže je zneužíváno umění k nízkým cílům, nedůstojným člověka, hanobí ho.
I v literatuře má krása nových přirozených poznání vést vzhůru, stále výš a dále a nést prapor vědění od jedné mety lidského vývoje k další metě. Neboť úseky lidského zrání mají být vždy cele prožity a vychutnány a má z nich být zřejmá nejen současnost, ale veliký přehled a tím cíl, k němuž se spěje. Taková literatura se stává praporečníkem lidství nových dob, praporečníkem vzestupu, jehož vlajka vítězné pravdy se radostně vlní ve vánku vyzrávajících dob. Je to zejména filozofie, která bude opět královnou věd, ne popelkou, jíž byla dosud.
Vědy mají zaměřit své úsilí též na problémy, jež sleduje filozofie, neboť vývoj a vzestup má svou zákonitost a potřebuje jak hloubku znalostí, tak i vědní zralost, která spočívá v bádání, vynalézání, třídění a usměrňování, prostě ve vědecké kázni.
Pravá filozofie nemůže být žádným vědním poznatkem otřesena, neboť všechny vědy slouží k tomu, aby bylo rozšířeno přirozené poznání, což je i nejvyšším cílem filozofie, tak jako každého vážného a přirozeného umění, literatury, hudby i náboženského cítění. V syntéze těchto směrů se stává zřejmou vyšší zákonitost krásy, jež působí v účelnosti.
Literatura s uměním a hudbou přinášejí proto účelný projev krásy ve všech směrech svého zájmu. Mají přinášet! Tím se stanou pomocí nebývalé účinnosti, zejména v dobách tísně. Pravda léčí, umění léčí, hudba léčí!
Kolik je tu pomocí! Významných, člověka usměrňujících, vynášejících k pravé ušlechtilosti. K užitečnosti duše, která může cítit dech požehnaného tepu stvoření v přírodě i v lidských dobrých dílech, v jásotu tónů, v harmonii barev, ve vlnění citových vibrací i v jasných pohledech porozumění všem tvorům divuplného stvoření.
Také tvary jsou výronem účelnosti a krásy, která může blahodárně působit na zdraví, zejména na stupňování touhy po vývoji. Zaujetí pro účelnou krásu zjemňuje a činí člověka přístupnějším dobru, neboť ve světle čistých sfér je jen krása.
Krása přírody je nepředstižitelná. Ale i to, co člověk tvoří, má v sobě nést zjevení krásy, ať ve věcech prostých či mohutných. Každý ví, že architektonicky ladně řešené obytné budovy pomáhají k dobrému cítění (říká se „cítím se zde dobře, doma“) a jejich praktická zařízení šetří čas a nervy a činí člověka spokojenějším při vnímání souladu. Se souladem kráčí vnitřní klid a mír a touha po stále hlubším proniknutí k cílům ušlechtilého lidského poslání, které je též zjevením krásy a účelnosti stvoření.
Krása čistoty barev a tónů, myšlení a cítění, umění a literatury, krása všech tvarů a přírodních dění je nutnou a nepostradatelnou potravou duše a také pomocí při získávání jemnosti a krásy vlastního vyzáření.
