Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Osobní záření

Jan Nedomanský

 

71 - Nadzemské záření

 

Z vyšších oblastí plyne k zemi spojující, světelný proud, v němž země žije a vyvíjí se. Tento proud se jemnohmotně dotýká země a obepíná ji, vysoko nad vzduchovými vrstvami i nad zemskou ionosférou. Zprostředkuje duchovní a bytostný život země, jejího tvorstva, který se projevuje zářením. A protože nemůže býti nic živého, co by nevyzařovalo a nepotřebovalo zá­ření, je zprostředkovatelem vědomých vyzáření života a současně vesmírovou cestou tvorstva, putujícího k zemi i od země vzhůru.

Nesmíme ovšem zapomínat, že je to cesta záření, která se svou všeobsáhlostí a ži­vostí vymyká rozumovému pochopení a nemá býti do něj ztrnule vtěsnávána. Je to jen částečná představa, kterou si můžeme učinit, aby nám byly mnohé otázky srozumitelnější.

Směr mocného proudu vyzáření směřuje přes souhvězdí Kasiopey vzhůru do svého cent­ra ve výšinách. Tato dráha světla je spojovacím výchvěvem záření sil, jež jsou jinorodé než nám známé síly hmotné. Hmotné síly jsou pouze odvozeninou, odleskem či štěpením vysokých a mocných sil všehomíra.

Vyzařování jemnohmotné síly, jež obepíná zemi, se spojilo se zářením síly zemského magnetismu a umožnilo na zemi život bytostí, jejichž původ je v oblastech nad hmotnostmi a které sem putují za vývojem, na zkušenou. Jim přináší také vše, co potřebují ke svému vývoji a zrání. Je to nekonečně mnoho. Zůstaňme však dnes u světlých vláken nad námi, která nám zprostředkovávají uvědomění, vnuknutí, osvícení.

Těchto vláken je nespočitatelně mnoho a jsou po celé zemi rozprostřena jako zářící síť světla, putující stále od východu k západu se zněním své teplé žhavosti a jasu. Všechna směřují a vedou do proudu světla nad zemskou vrstvou záření, kde jsou zapojena do kruhu bytostné a duchovně bytostné záře, obepínající zemi.

Vlákna, neboli paprsky, stále dopadají na zemi a zaplavují ji ve věčném koloběhu a stří­dání. Kdyby jich lidé použili, změnili by zcela zemi a učinili by z ní ráj hrubohmotnosti. Takto však putují nevyužita a s lidmi nespojena.

Jen ojedinělá vlákna se sem tam zachytí, oblaží a povzbudí či vnuknou nový výhled do vědění.

Jak je možno se s nimi spojit? Opět jen cestou záření a to rozvlněním výchvěvů citů, chtění, tužeb, prostě oživením duchovního lidství v sobě.

Výchvěvům tohoto lidství napomáhají životní zkušenosti, které jsou naprosto nutnou součástí vývoje a zrání. Kdo proto může zváti svými mnoho i nejtrpčích zkušeností, kráčí vpřed, jestliže v nich nezapomene na vděčnost za dar života.

Jsou to právě výchvěvy ducha, získané ze zážitků, zkušeností a prožití, jež způsobují spojení s vlákny, v jejichž poselství jasu duch zraje jako květina v paprscích slunce. Musí se po­stupně spojit se všemi barvami vláken, nutných k jeho vývoji. Ony ho oplodňují, obohacují, uvě­domují.

Jako květina béře barvy ke svému svéráznému bytí ze slunečního spektra, které je výro­nem nesmírné a neustálé energie mocného slunečního zdroje, tak i člověk béře barvy svého své­rázného bytí z původu sil vesmírných zdrojů žáru, které tak jako slunce jsou magnety a současně ohnisky paprsků, z nichž lidský duch může přijmout vše, co pro svůj růst a vyzrání krásy lidství potřebuje.

Jsou to centra duchovního žáru ve výšinách, jichž jsou hmotná slunce pouhým odleskem. Všechna jsou však napájena silou pravěčného žáru dobrotivé Božské Lásky, která stvořila a vy­živuje všechny úrovně a všehomíry, udržujíc je ve věčném vývojovém chodu.

Paprsky center duchovního jasu způsobují při dobrém lidském chtění zázraky krásy v okruzích vyzáření, která se kolem každého člověka rozviřují, jakmile touží po světe. Jeho tou­ha je vyslyšena, jakmile se otevřel k přijetí paprsků shůry tím, že je proměnil v živý čin vyzařová­ní svého druhu. Touha bez činů je planou, neužitečnou a bezbarvou.

Touha má proto směřovat k něčemu určitému. Tím teprve dostává z paprsků duchovní­ho jasu barvu a tón a může být uskutečněna. Vždy pak, když se projeví činem, přinese ovoce dobra všude tam, kam dosáhne a mimo to způsobí vyzáření určitého, barvě a vlastnosti odpoví­dajícího okruhu v těle. Ten, jestliže již před tím byl přiveden k životu, se osvěží a zjemní, nebo nebyl-li dosud vůbec oživen, počne své vířivé nebo výchvěvové působení. Jím člověk získává ne­smírně mnoho, ba začíná v tomto smyslu teprve žít. Rozvíjením schopností navazuje spojení se světlem svého původu. A teprve spojením získává možnost zrání a užitečnosti.

Lidský duch, ač má v sobě množství jednotlivých určitých popudů, má v sobě i celek, je­hož části postupně rozvíjí. Jen tehdy, zazní-li všechny struny jeho duše láskou k veškerenstvu, stává se člověkem, to je tvorem, který může být užitečně použit. Jeho vyzařování není již jedno­stranné, nýbrž on myslí, cítí a jedná pod zorným úhlem celku, ne sama sebe. Tím v sobě rozvíjí rozvážnou všestrannost, která je klenotem vědomého lidství.

To je dopřáno každému lidskému duchu. A má to být vděčným cílem všech lidských snah. Chudý i bohatý, vzdělaný či prostý, mladý i starý, má povinnost a možnost být dobrým a tím všeobecně prospěšným a cenným na zemi i ve stvoření. Má se vřadit do souhry paprsků, jež z výšin všehomíra směřují k zemi, aby ji obklopily jasem duchovních sfér a pomohly vytvořit z ní ostrov míru a pokoje - posvátnou zemi - planetu jasného vědění.

Síť záření zemského okruhu tvoří téměř vždy křížení pozitivního tónu barvy s negativním tónem jiné nebo i téže barvy. Podle toho se rozzáří ohnisko sítě, z jehož výchvěvů smíme přijímat ten druh vědění a samostatných poznání, na nějž jsme se vnitřně naladili.

Všechny druhy paprsků jsou v této síti záření obsaženy a ze všech můžeme přijímat. Čím mnohostrannější je náš zájem, tím více ok sítě dosáhneme a tím více ohnisek září pak do naší lid­ské soustavy vyzařování, aby nás po vyjasnění chmur a jiných zakalení unášely k novým a novým poznáním. Neboť síť záření je živé tkanivo paprsků, proudů a vláken s různým žárem ohnisek a nesčíslnými vlnami výchvěvů, které rozvádějí mízu životní vyzrálosti po celém stromě života stvoření.

Obstarává tkaní osudů národů i lidí tkaním, které je samovolným úkonem přenosu záření podle příkazu dávání a braní.

Tato síť záření je živá souhra paprsků, dějství, událostí, osudů a nových rozhodnutí. Pro­stě je to registratura všeho dění minulosti, přítomnosti i budoucnosti, dohlížitel i odměňovatel. Odměňuje tím, co jsme sami zaseli, jak jsme sítě záření světla využili nebo pomíjeli, jak a s čím jsme zájmy kombinovali a spojovali, tedy křížili, co jsme z nich vychutnali a zpracováním do ní opět vyzářili. Záření jsou tu, i když člověk o nich nic neví. A stěží si může udělati přijatelnou představu. Neboť život ve svém dechu, síle, jasu a žáru záření je věčně proměnný a věčně nepo­stižitelný, protože všestranný.

Sáhnutí do ok sítě záření znamená uzpůsobení svého života nádhernému tkaní stvoření, aby výsledky jednání, cítění a myšlení vyzářily nám vstříc. Pak lze nám lehce kráčet vědomým ži­votem v jasu sílících a pomáhajících pomocí, jichž je ve všem přirozeném kolem nás plno.

Jsou rozestřeny jako neustále připravený stůl stvoření k použití všude a v každý čas. Použití neboli využití nastává duchovním působením, když člověk vyzáří vstříc pomocem ze světla a zpracuje dobro odtud přicházející, druhem své lidské bytosti.

Spojením dosáhneme též přirozené a skromné moudrosti. Moudrosti, v níž je vědomé poznání, že nejsme ničím ve velikém a velebném stvoření, od něhož jsme zcela odvislí a v jehož harmonických záchvěvech smíme spolupůsobit, jestliže se do nich dovedeme veškerou silou dob­ra, jež v nás dříme, vřadit a přizpůsobit. My se musíme přizpůsobit stvoření, ono se nebude při­způsobovat nám, našim rozmarům, choutkám a sklonům, které prozrazují tak nepochopitelně omezenou malost a tvrdohlavost.

Veliké dílo stvoření je dokonalé. Nedokonalí jsme my, lidé. Smíme se však stát lidsky du­chovně užitečnými a do záření nejhrubší hmotnosti na samém konci stvoření, jež jsme zakalili, vnést opět jasno, jak mělo být od počátku.

Přidat komentář

Odeslat