Osobní záření
Jan Nedomanský
23 - Velká vývojová pouť lidského ducha stvořením
Lidský duch, vyšlý z duchovní oblasti, z ráje, jako vypuzený duchovní zárodek na cestu vývoje do hmotnosti, prošel bytostnou říší a stanul na hranicích jemnohmotna, kde obdržel první záhal, který formoval zárodek k lidské podobě. Tento záhal, tato lidská podoba, kterou v sobě nosíme, je duše. Tvoří niterný projev lidské osobnosti, soustavu vyzářeného já, nejjemnější nervstvo.
Před tímto zformováním duše z bytostnosti do lidského tvaru byl člověk jen zárodkem, jiskrou ducha, duchovním semenem, které veliký rozsévač rozsel do hmotné části světů k uzrávání. Duše umožnila tedy člověku formovat se v dítě stvoření.
Pak béře na sebe člověk další jemnohmotně tělesný obal, v němž se přizpůsobuje zvolna hmotnosti a zvyká si na její poměry, až nakonec přijme astrální formu těla ve střední hrubohmotnosti, s níž se vtělí na zem přijetím hrubohmotného pláště - pozemského těla, pro možnost života na ní.
Teprve tento poslední obal je naše tělo, jak je známe nebo učíme se znát. V něm je symbolický odlesk celého nesmírného díla stvoření, jeho úrovní a oblastí. Nejmenší části, buňky, symbolizují světy.
V pozemskosti nabývá člověk uvědomění, sbírá zkušenosti a vyvíjí se tisíciletími k určitému vyzrání. Jen svěžím poznáváním může uskutečnit opravdu vědomé životy a dosíci na konec možnosti osvobodit se z přitažlivosti hmoty ke vzestupu. Vzestup však musí napřed předcházet v nitru, musí být započat již na zemi, celou bytostí chtěn a budujícím úsilím rozvlněn k záchvěvům síly, která ho pak vynáší vzhůru k dalšímu vývoji zjasňováním a očišťováním.
Na tomto velikém vývojovém vzestupu ho čekají ještě dva stupně zjasňování neboli vzestupného uzrávání ke stále produchovnělejšímu planoucímu lidství, jehož žhavost čistých zušlechtěných citů skýtá možnost vzestupu branou zralosti do ráje sebevědomých lidských duchů, vyšlých z vývoje. Ráj je na okraji duchovní úrovně jako říše blaženého tvoření, věčný a jediný lidský domov. Zde, při dobrém a stále vzestupnějším a ušlechtilejším úsilí může a má jednou skončit veliká vývojová pouť lidského ducha stvořením. Pouť kolosální s nesčíslnými zkušenostmi a prožitími (obraz č. 2).
Jak je to nádherné! Napřed žhavá, palčivá touha lidských zárodků, nepotřebných to zbytků vyzařování velebných sfér po vývoji. Mohutný průchod branou vývoje ven do ochlazenějších oblastí a zakotvení v jemnohmotnosti. Zde pozvolné probuzení a uvědomování za nejláskyplnější péče bytostných.
Po dosažení určité zralosti opět cesta níže, k další vývojové etapě a po jejím ochutnávajícím prožívání vnoření se do hrubohmotnosti ke vtělení na některém vesmírném, k tomu uzpůsobeném tělese, v našem případě Zemi.
Země je pro nás bodem obratu s možnostmi prožívání, kterými původní zárodek dozrává k plnému vědomí nesčíslným množstvím zkušeností, jež obohacují prožívání pozvolným vývojem k sebevědomému životu. V něm je již první stupeň vzestupu a možnost osvobodit se z výlučně hmotných zájmů života k duševnímu zjasňování svého bytí a výšinám života, k duchovnímu prožívání. To všechno musí člověk prožít a rozvlnit v sobě ještě zde na zemi, jinak by nenastal onen očekávaný obrat a ustrnul by ve hmotě. Nakonec by prodělal s ní její zákonitý věčně se opakující rozklad, jenž by pro něj byl katastrofou, celoživotní ztrátou.
Na začátku vývoje osvěcovalo a vedlo ho převážně světlo vůle, působící k vývoji svobodné lidské vůle v pravdě, dále ho usměrňovala láska k žáru požehnaného života a nakonec jas čistoty k pohybu tvořivého zachvívání, kterým musí dozráti k vědomému pozemskému působení ve věrnosti Světlu, z jehož milosti směl tuto kolosální vývojovou pouť nastoupit.
Teprve když je v něm probuzen vědomý život, může, po dosažení určitých stupňů porozumění tvůrčím úmyslům, nastoupit cestu vzestupu při dalším plně vědomém prožívání.
Prvním stupněm obratu ke vzestupu je tato země, na níž musí odložit hmotné zájmy a úzkoprsou osobivost a poznati veliký celek stvoření s jeho zájmy a potřebami. Rozproudit v sobě plně duševní život i rozžhavit život ducha s jeho cítěním a poznáním.
Po duchovním vyzrání, po dobrých pozemských životech, smí vědomě a osobně putovati vzhůru nad hrubou hmotu, do jasu světlejších oblastí stvoření, na jiné Světy se zářivými životními podmínkami.
Tam prodlévají vědomější lidští duchové, s nimiž se učí nová a nová nádherná poznání prožíváním. Je to druhý stupeň vzestupu, na němž po zjasnění a očistění se od všech zálib a přání a sklonů odkládá jemnohmotné tělo, v němž dosud žil.
Zjasniv na nich a odloživ poslední zbytky hmotných zakalení smí pak stoupat opět výše, do jasu třetího stupně vzestupu, kde se po žhavém prožívání života v lásce může stát planoucím duchem, vyzrálým rozechvěním lásky k pravdě tak, že může projít bytostnou oblastí jako planoucí duch, naplněný získanou silou světla k bráně zralosti, vedoucí do duchovních oblastí.
Kdyby nebyl zcela čistý, osvobozený ode všeho osobivého, nežádoucího, nebyl by vpuštěn a musel by se vrátit tam, kde je pro něj možnost očistění prožitím.
V příznivém případě vstupuje kolem přísných stráží do říše blaženého tvoření, do ráje sebevědomých duchů, vyšlých z vývoje k dalšímu věčnému působení na velebném díle nekonečného stvoření. Stvoření! Nejen vesmíru, který je pouze hrubohmotnou základnou života, nejzazší oblastí stvoření, i když je zdánlivě nekonečný a pro lidský rozum nepochopitelně veliký. Chápavost rozumu je vždy ohraničena a vyšší poznání může vnímat a prožívat pouze volný, vědomý duch. Neboť o ducha se jedná, on je to hlavní v člověku, co nastoupilo velikou vývojovou pouť stvořením ke zralosti a návratu domů.
Dále lidský vývoj nevede. V rámci svého druhu je věčným, stále zářivějším, vědoměji působícím a zachvívajícím se. Lidský duch nahoře, v duchovní říši, je stále více účasten zázraků nového a vždy mocnějšího vytváření krásy v dílně vznešeného tvůrce života.
Pro přehlednost jsou na obraze č. 2 naznačeny ještě vyšší úrovně, které jsou nekonečně větší než celé stvoření. I tak je však patrné, že Stvořitel je vysoko, vysoko nad duchovními oblastmi, vysoko nad oblastmi praduchovními, nad samou sférou nejsvětějšího božského vyzáření. On sám je bezbytostný, nesmírný a velebností nepochopitelný zdroj Prasvětla, Prasíly, On - Bůh.
Obraz č. 2
