24 - Spojka světů

Svým původem a zářícím spojením se svým domovem se mohl a měl člověk stát spojkou mezi světy, nositelem duchovního, požehnání do nížin hmotnosti.

On však zklamal a z vděčného tvora se stal tvor svéhlavý, panovačný a zpupný. S neslý­chanou bezuzdností se chová v dílně světů jako násilník, ne jako host, který by krátký pozemský život pečlivě využil ke svému vnitřnímu vývinu a rozvoji.

A tak jen v hrůzách, které si sám připravuje, může poznati svůj omyl. Není jiné otřesnější věci ku zkypření půdy jeho nitra než plná sklizeň jeho zpupné tisícileté myšlenkové a citové set­by, kterou se tvrdohlavě odchyloval od přírodních zákonů a navršil nutnost velikých katastrof. Z nich však vysvitne poznání.

Pak, skromný a za vše vděčný, vstoupí vědomě do svého úkolu a bude uskutečňovat v desetiletích to, co měl uskutečňovat věky. Neboť čas duchovní zralosti nadešel. Bud' vzhůru a vpřed ke splnění krásného a volného lidského poslání v blaženosti a jasu nebo dolů do hlubin násilností, vzteku a zoufalství, do temnot. Není jiné cesty. Lhostejnost je pádem.

Po hrůzách a děsu lidských násilností vyvstane nový člověk, obrozený a přerozený, svo­bodný v duchu, žijící v pravdě a vyzařující v čistotě svého lidství to, co již dávno měl vlastnit: ra­dost z poznání, vděčnost za milost bytí, snahu pevně státi v zákonech a působit se všemi tvory na výstavbě díla světla na zemi. Především ve svém duchu, pak ve svém větším zemském okruhu, a nakonec jako meziplanetární poutník vývoje, spějící za ideálem lidské věčnosti, skutečné zá­konné a krásné.

Pozemský člověk má celým svým bytím vytvářet spojku mezi světem hrubohmotným, jemnohmotným a dalšími úrovněmi. Vždyť celá jeho existence je závislá na proudech světla, z nichž a v nichž on na zemi žije. Tím není míněno to všechno, co zde ze síly světla bylo již před jeho příchodem zformováno a v čem smí on žít, vyvíjet se a působit, přesto, že jen v tom je vů­bec možnost jeho pobytu zde v hrubé hmotě. Míní se zde jeho osobní přímé bytí a působení, kte­ré je umožněno tím, že k němu shůry plynou vyživující vlákna světla, která v něm spojují ducha s duší a jemnohmotným i hrubohmotným tělem, aby se člověk jako celek mohl duchovně lidsky projevovat a vyžívat, prostě vůbec být. Je mu to poskytnuto na pouť stvořením jako výbava a výzbroj, bez níž by jeho pobyt ve hmotě nebyl vůbec možný nebo zcela bezútěšný, bez světla, bez tepla, bez života.

Spojení s vyživujícími proudy světla umožňuje v člověku nervstvo sluneční pleteně, v níž je středisko všech spojení, jež bychom mohli nazvati existenčními. Spojení k prohloubeněj­šímu vědění však přichází cestou jemnohmotné a hrubohmotné tělesné aparatury, jež je při vní­mání rozvlněna vibracemi poznání, kmity to vědomé přirozenosti. Ty mají v těle své vychvění a kotviště v mozcích, nad nimiž se vlní jemnohmotné výchvěvy v jemnohmotném okruhu přijímá­ní. Jím přijatým poznáním, které přichází z duševních a duchovních oblastí, se člověk povznáší k obsažnějšímu pochopení stvoření. A v tom začíná teprve lidsky vědomý život.

V přijímání je vše. Jak život nevědomý, který je udržován spojením druhů, těla, duše a ducha ve sluneční pleteni, tak život vědomý, který přijímáním zadního mozku směřuje k osví­cení ducha zářivým věděním z míst jeho původu, z jeho domova, odkud k němu v důsledku jeho druhu plynou výchvěvy této úrovně a jako její dech oblažují své poutníky stvořením, aby je osvě­žily, posílily, připomněly jim cíl jejich putování světy a nutnost vědomého působení v nich.

Je tedy dvojí druh přijímání. Nevědomé čili samovolně, téměř jásavě působící a vědomé, neboli vnímavě působící. Stručně řečeno udržující a osvěžující. Obojí je stejně důležité a obojí čerpá z jednoho pramene, z duchovních center síly, z nichž plyne neustálý tok života do pozděj­šího stvoření a ta čerpají opět z vyšších center zjevené slávy Boží.