Osobní záření
Jan Nedomanský
21 - Posloupnost životů
Je přirozené, že plný vývoj lidských schopností, ba i jen vlastností a vloh nemůže být rozvržen na jediný pozemský život, který je poměrně velmi krátkým úsekem věčného bytí. Proč bychom proto popírali samozřejmou skutečnost vícero lidských životů na zemi, tak potřebnou k vývoji? Bylo by to násilné strkání hlavy do písku.
Jak by byl život nespravedlivý, nevěcný, ba někdy i bez smyslu, kdyby nebylo této veliké vývojové možnosti, tohoto pochodu k získání vědomé lidskosti. Jednotlivé životy jsou kroky vývojového životního určení. V jednom životě získáváme část náležitostí vědomého bytí, v druhém životě opět další část, až se v několika životních pozemských proměnách probudíme k jasnému vědomí, ke své sounáležitosti s celkem a jeho vývojem, do něhož se pak vřadíme a plníme smysl své lidské existence v rámci tvůrčího plánu výstavby stvoření.
To je věc tak úžasná, veliká a mocná, že lidské životní starosti jsou jen nepatrnými epizodami nutného vývoje, s potřebnými změnami. Jsou sice pro jednotlivce velmi důležitými, ale v celkovém bytí mají význam pouze tehdy, jestliže dovedly člověka k zušlechtění, tedy k žádanému výsledku.
Pouze kladný životní výsledek je přínosem celku. Ostatní prožívání bylo nutností jen potud, pokud bylo využito k docílení dobrého výsledku. Prožití nevyužitá byla plýtváním času, případně byla i rizikem ztráty celého bytí.
Proto máme využít všech lidských možností, aby naše vývojová cesta byla úspěšná. Aby jejím výsledkem bylo vědomé vřazení se do zákonité souhry v působení stvoření. K tomu jsou životní proměny vícero životů základní pomocí a možností. Bez možnosti znovuzrozování nebylo by přirozeného vývojového vzestupu.
Naivní lidé namítnou, že přece z toho nic nemají, když si nepamatují dřívější životy, že to byl někdo jiný a podobné lehkovážnosti. Duch však zůstává týž! Je věčným, neumírá při pozemské smrti, ani není jiným při novém zrodu. Co si jednou osvojil, nese si s sebou stále a nezcizitelně, leda že by se sám zpronevěřil svému vlastnímu dřívějšímu dobrému životu. Je to stále on, jmenuje-li se dnes tak a příště onak. Je-li dnes Čech nebo byl-li dříve Arabem, Asyřanem nebo Inkou. To byla pouze vnější forma, pod níž je věčný a vývoji podrobený duch, který v různých okolnostech, v různých tělech a životních podmínkách prožívá své vývojové nutnosti.
Na něm samém však záleží, zda jsou využity správně a tím je počet životů menší, nebo zda se musí neustále tvrdě plahočit, jestliže nechápe účelné kroky vývoje nebo se dokonce proviňuje proti přirozeným podmínkám vzestupného bytí, které mu jsou vždy nově nabízeny. Proto je nutné úplné zapomenutí, aby mohl začínat znovu, nezatížen starými vzpomínkami, které by mu byly každopádně přítěží a překážkou. Je to chtěno pro potřebu nových neovlivněných rozhodnutí, v nichž se ukazuje, zda je polepšení ducha opravdové a upřímné.
Kajícník má tak neskonale ulehčenou možnost nápravy. A právě on se tak často naivně ptá: „Proč o tom, jak a kde jsem žil, nyní nic nevím?“ Zatím co má děkovati za tuto milost zapomenutí a snažit se, aby nyní žil správně a to využitím přítomnosti, ne vzpomínkami na minulost, která je nenávratně za námi.
Posloupnost životů je zákonem! Je moudrým zřízením zákonodárce všeho bytí.
