VII. O SMYSLU ŽIVOTA
Ferdinand Valík
Úvodem čtení z evangelia Lukáše l6, 19 -31
Byl pak člověk jeden bohatý, a obtáčel s v šarlat a v kment, a hodoval na každý den skvostně. A byl jeden žebrák, jménem Lazar, kterýž ležel u vrat jeho vředovitý, žádaje nasycen býti těmi drobty, kteříž padali z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho. I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben jest. Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama z daleka, a Lazara v lůnu jeho. I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého ve vodě, a svlaží jazyk můj; nebo se mučím v tomto plameni. I řekl Abraham: Synu rozpomeň se, že ty vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar též zlé. Nyní pak tento se těší, ale ty se mučíš. A nad to nadevšecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtí odsud k vám jíti, nemohli, ani od onud k nám přejíti.I řekl: Ale prosím tebe, otče, abys ho poslal do domu otce mého. Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i ono nepřišli do tohoto místa muk. I řekl jemu Abraham: Majiť Mojžíše a proroky, nechť jich poslouchají. A on řekl: Nic, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých čel k nim, budou pokání činiti. I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a proroků neposlouchají, aniž byť kdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu.
Tolik čtení z Písma.
Boží mír a klid budiž mezi námi!
Z dnešního evangelického čtení jsme slyšeli známé podobenství o bohatci a Lazarovi. Tímto podobenstvím nemíní Pán Ježíš líčit život posmrtný v tom smyslu, kterak lidé hříšní budou trápeni v ohni, lidé dobří pak že budou prožívat věčnou blaženost. Tímto podobenstvím vyjadřuje Pán Ježíš smysl života; Pomni, člověče, že to, co jsi zasel, to sklidíš! Nikdo se nevyhneš zodpovědnosti za svůj život!
V minulém rozjímaní jsme si dovodili, že hmota a organisovaná síla či schopnost jsou dvě naprosto rozdílné věci a že lidské tělo není člověk, ale nástroj, jímž se projevuje vlastní podstata lidství, tj. duch.
Kdyby snad ještě v někom vznikaly pochybnosti o existenci živého ducha. Pak uvažujme dále: Lidské vědomí je nepopiratelně nejvyšší realita, ačkoli ji nemůžeme uchopit, zvážit, ani změřit. Po pozemské smrti neprojevuje tělo - jako nejvýš organisovaná hmota – žádných známek života, ba naopak nastupuje cestu rozkladu. Bylo by logické, abychom najednou neuznávali vědecký fakt, že se nic nemůže ztratit? Tento názor je nejen nelogický, ale současně je tragickým omylem, který může přivodit netušené škody. Násilným a tvrdým prosazováním tohoto tragického omylu, že totiž pozemskou smrtí je všemu konec, že individuum žijící lidské bytosti zaniká, ve skutečnosti šíříme nebezpečný názor, že lidský život nemá smyslu. Proč budování nebo proč ohledy na někoho, když všechno jednou docela skonči? Pak celý život by byl pouhou fraškou či tragedií!
Kdo by snad ještě odmítal tyto logické úvahy o smyslu života, pak by zde byl pouze jeden důvod: strach před zodpovědností za svůj život.
Aby se zbavil – ovšem domněle zbavil – zodpovědnosti pak raději tvrdí: Není Boha,není věčné spravedlnosti, smrtí vše končí. To je ovšem věcí každého jednotlivce; má svobodnou vůli, může mluvit i konat co chce. Důsledky ale ponese!
Zase naopak, člověk vpavdě myslící se musí radovat z tohoto názoru a z těchto logických vývodů, které jedině zaručí nejen pokoj a mír, ale i radost a štěstí. Teprve přijetí tohoto základního poznání umožní nám úspěšně rozřešit otázku smyslu života. Každý totiž nabude pevného přesvědčení, že ani smrtí nikdo neunikne neomylné ruce spravedlnosti, kterou můžeme nazvat různě: buď zákonem zvratného působení, nebo zákone, setby a sklizně či vesmírnou zákonitostí nebo spravedlností Boží.
Tím, že jsme jasně rozlišili ducha - tj. živou podstatu člověka od hmoty, půjdeme v úvaze ještě poněkud dále. Jelikož duch je něco velejemného a nesrovnatelně dokonalejšího nežli jakákoli hmota, musím z prosté logiky hledat jeho původ v říši či oblasti jemu vlastní. Tak jako ryba se zrozuje ve svém živlu - ve vodě tak i duch se musel zrodit ve svém živlu: tj. v oblasti ducha. Proč ale žije zde na zemi?
Každé nemluvně je ve svém začátku nedokonalé. Potřebuje jistý čas ku svému vývoji, který má svůj zákonitý řád a smysl. Tak také zárodek lidského ducha při svém zrodu musel být podle tohoto zákona nedokonalý a nevyvinutý. Mnoho o životě nevěděl. Nemluvně má podvědomou touhu po životě; projevuje ji jmenovitě pláčem, když má hlad. Odlesk tohoto dění můžeme pozorovat i u zárodku lidského ducha.I tento má v sobě touhu po životě, po životě plného sebeuvědomění.
Pro snadnější pochopení můžeme zárodek lidského ducha přirovnat ke kterémukoli semenu zemských plodin. Má-li kterékoli semeno vydat plody svého určení, musí být ponořeno do hmotnosti, kde nejprve zakoření, vyklíčí, vyroste, rozkvete a nakonec vydá plody. Je přirozené, že tento zákon se vztahuje na celé dílo stvoření, tedy i na člověka. Proto musel zárodek lidského ducha do hmotnosti za účelem sebeuvědomění, tj. aby si uvědomil své "já". To, co je u pozemských plodin vydání plodu, to je u člověka sebeuvědomění; prostě jeho zralost. Tato zralost tkví v živém poznání veškeré zákonitosti a v dobrovolném radostném působení v této zákonitosti.
Dospíváme k závěru: Člověk není pouze nejvýš organisovanou hmotou, ale je ve své podstatě duchem. Za účelem svého vývoje musel sestoupit z oblasti svého domova, biblicky vyjádřeno z ráje, do hmotnosti. Jeho povinností, neboli smyslem jeho bytí, je poznat a uvědomit si, že sám je dílem vznešeného Stvořitele, kterého musí z celé duše a mysli své ctít a milovat. To znamená: usilovně poznávat vůli Boží, která je vetknuta v zákonech přírody a celého kosmu, a těmto zákonům se dobrovolně podřídit. To je smyslem života!
Není ovšem nikde psáno, že bychom museli dbát vůle Boží, že bychom se museli podřídit zákonům přírodním. Vzpomeňme na dnešní evangelium. Boháč neměl soucit s ubohým člověkem;
přímo jej vykázal na smetiště. Důsledky však nesl sám!
Podívejme se na turisty, jaké zážitky, nevýslovně krásné zážitky prožívají na horách... ovšem jen tenkráte, podřizují-li se značkám. A tak je to i s člověkem na zemi: Bude-li dbát Božích značek, tj. zákonů ve stvoření, bude žít život v trvalém štěstí a míru.
Amen
