VI. O SMYSLU ŽIVOTA
Ferdinand Valík
Jan 20, 19-29
Když pak byl večer toho dne, kterýž jest první po sobotě, a dvéře byly zavříny, kdež byli učedlníci shromážděni, pro strach Židovský, přišel Ježíš, a stál uprostřed, a řekl jim: Pokoj vám. A to pověděv, ukázal jim ruce i bok svůj. I zaradovali se učedníci, vidouce Pána. Tedy řekl jim Ježíš opět: Pokoj vám. Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás. A to pověděv, dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějíť se jim; kterýmžkoli zadrželi byste, zadržániť jsou. Tomáš pak jeden ze dvanácti, kterýž sloul Didymus, nebyl s nimi, když byl přišel Ježíš. I řekli jemu jiní učedlníci: Viděli jsme Pána. Ale on řekl jim: Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím. A po osmi dnech opět učedlníci jeho byli uvnitř, a Tomáš s nimi. Přišel Ježíš, a dvéře byly zavříny, i stál uprostřed a řekl: Pokoj vám. Potom řekl Tomášovi: Vložiž prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vpusť v bok můj, a nebudiž nevěřící, ale věrný.I odpověděl Tomáš a řekl jemu: Pán můj a Bůh můj! Dí jemu Ježíš: Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.
Tolik čtení z Písma
Boží mír a klid budiž mezi námi!
Něco, nač všichni lidé bez výjimky věří, je smrt. Každý je přesvědčen, že jednou přijde. Přesto však většina lidí se bojí smrti.
Tento neurčitý strach, který běží vedle člověka po celý jeho život jako stín, vzniká z větší časti z plného vědomí, že nesprávně, lehkomyslně a nezodpovědně, tj. hříšně žil. A když lidé nemohou dojíti klidu jinak, chytají se sebeklamu, že buď smrtí je všemu konec - tím se chtějí a snaží zbaviti se zodpovědnosti - nebo se kojí nadějí, že nejsou o mnoho horší než jiní.
Smrt však přijde, té se nikdo nevyhne... a pak běda takovým lidem již při umírání. Přepadá je úzkost a strach; bojí se, co přijde, neboť plně cítí zodpovědnost za svůj život. Takovému člověku se šíleně splétají myšlenky. Vše, co prožil, se mu zrcadlí Před jeho zrakem jako ve filmu. V hlavě mu to víří, jako když se včely rojí. Je zmaten myšlenkou: Je opravdu smrtí všemu konec? Nevnímá okolí, je cele pohřížen v sebe; prožívá nepříjemné, ba hrůzostrašné chvíle.
Úzkost a strach jsou tedy u mnohých odůvodněny. Tito umírající jasně vycit'ují, že sklidí to, co ve svém životě zaseli, at'již myšlenkami či skutky.
Již z tohoto úvodu vidíme vážnost lidského bytí. V čem tedy spočívá smysl života? Na to si odpovídáme již po šesté. Stručně si zopakujme poslední rozjímání.
Smyslem života jest: Boha ctíti svým životem a bližním nezištně pomáhati. Jinými slovy: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a bližního svého jako sebe samého.
Ježíš praví: "Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; opět opouštím svět a jdu k Otci. " (Jan l6, 28). Tím nám Pan Ježíš přímo dokazuje, že smyslem života jest jedině Bůh. Dále nás touto větou ujišt'uje, že mimo tohoto života pozemského existuje život jiný, tudíž, že smrtí se tento život nekončí. Všichni lidé budou vtaženi do soukolí přísně pracujících zákonů zvratného působení, aby v nich - na onom světě - prožili všechno to, v čem chybovali, či byli odměněni za svůj život v Bohu.
Nyní však přichází otázka: Je-li život posmrtný, čím a jak to dokážete? Nežli odpovím, pouze něco podotknu: již z této otázky vidíme, jak málo lidí věří, či jak ani Panu Ježíši nevěří. Chtějí se stavět nad Krista - Boha. Jsme lidmi s přesyceným mozkem naučených vědomostí a při každé příležitosti žádáme: Dokaž nám to! A když se nám to dokáže, jsme zase týmiž lidmi. Nezměnili jsme se a hřešíme dál.
Vzpomeňme dnešní evangelium, kdy se Pán Ježíš zjevil - po své smrti - učedníkům. "Tomáš pak jeden ze dvanácti, kterýž slul Didymus, nebyl s nimi, když byl Ježíš přišel. I řekli jemu: viděli jsme Pána. Ale on jim odpověděl: Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů a vpustím prst svůj v místo hřebů a ruku svou vložím v bok jeho, dotud neuvěřím!"
Jsme týmiž jako za časů Ježíše Krista. Místo abychom mu věřili a jemu se blížili, vzdalujeme se od něho a hrajeme si víc než často na nadčlověka, který ví všechno; který Boha nepotřebuje a v Něj
o vůbec nevěří. Proto ta nenávist, nedůvěra, chaos a všesvětová krize, která koření v krizi ducha..
Abychom se však neuchýlili od vlastního jádra věci: Naší nejdůležitější úvahou musí býti zamyšlení nad vnitřní podstatou člověka. Co je vlastně člověk? Podle běžného názoru je člověk nejvýš organisovanou hmotou. Je to správné; člověk jako koruna tohoto stvoření je vpravdě nejvýš organisovanou hmotou. Zadíváme-li se kolem sebe na přírodu ústrojnou i neústrojnou, všude vidíme hmotu různě organisovanou. Slyšme některé příklady:
"Slunečnice dostala své jméno proto, že po celý den neúnavně obrací svůj květ vstříc slunečním paprskům. Přitom to dělá tak přesně, že v tomto ohledu se jí nemůže rovnat ani mnohá soudobá automatická sledující aparatura. "Sledující systém" slunečnice není těžkopádný, je mimořádně úsporný a hlavně spolehlivý.
Mnohé druhy rostlin představují dosti přesné "biologické hodiny".
I obyčejný mol si zaslouží vážnou pozornost. Má mikroskopický aparát - přijímač ultrakrátkých vln, které vydává netopýr. Tento malý noční dravec se živí různým hmyzem, mezi jiným i moly. Netopýr se skvěle orientuje ve tmě díky tomu, že má zvláštní zařízení vydávající ultrazvukové vlny a schopné tyto vlny analyzovat po jejich odrazu od povrchu blízkých předmětů. A tak se může nejen orientovat za letu, ale také získávat kořist. Je to docela pěkný příklad miniaturního ultrazvukového lokátoru.
Ryby nás učí, jak konstruovat výkonné a miniaturní přijímače a předávače infrazvukových signálů. Vědci zjistili, že rybí měchýř s trubicí, která z něho vychází, představuje aparát, jehož pomocí ryba ve vodě zachycuje i nejmenší změny v tlaku atmosféry nad vodou.
Což není z technického hlediska na příklad zajímavé odhalit tajemství "antény" u některých druhů motýlů, díky které se navzájem zjišt'ují i na dosti velkou vzdálenost? Nebo všem nám známá schopnost poštovního holuba orientovat se v neznámém místě a nalézt cestu domů?
Krátce řečeno, bionika nás učí, jak racionálně kopírovat přírodu." (Tajemství živé přírody do služeb lidí - A. Prochorov.) Zde jsme slyšeli z úst nejpovolanějších o zajímavě organisované
činnosti rostlin, hmyzu, ryb i živočichů. Avšak nejvýš organisovanou hmotou je člověk. Přesto ale člověk nestvoří sám o sobě ničeho, aniž by nepoužil hmoty, které je všude plno. Člověk má schopnosti přetvářet, formovat, stavět, tvořit .., ale jen z materiálu, který mu poskytuje země.
Uvažujme dále: Víme, že hmota je v neustálém pohybu, vývoji a přeměně. Pak-li tomu tak je, jakože ano, tu zde nevývratně musí býti i zdroj toho všeho pohybu, vývoje, proměny. Hmota a organisovaná síla či organisovaná schopnost jsou dvě rozdílné věci, které, ač spolu těsně souvisí, nelze sloučit. Jasný příklad máme na člověku: člověk je nejvýš organisovaná hmota. Kdo je ale tím organisátorem? Máme ho nějak pojmenovat? Záleží na jeho jméně? Jeho jsoucnost a působení vidíme, známe a všude znamenáme. Je to právě ta organisovaná síla, oživující síla, která hmotu ovládla a hmotou se projevuje - u člověka v jeho schopnostech, myšlení, cítění, prožívání a poznávání. Záleží-li nám opravdu na pojmenování, pak můžeme velmi dobře použít běžně užívaného slova: duch! Ovšem pod tímto pojmem "duch"
nutno vidět živou podstatu člověka, která nepodléhá rozkladu jako veškerá tělesnost. Duch je vědomá, velejemná, živá podstata, v níž je zakotveno pravé lidství, které se projevuje u pozemského člověka v srdečné upřímnosti, lidskosti, radosti, dobrotě, prostotě, lásce a čistotě. Totéž čteme v Písmě svatém v epištole ke Galatským 5,22: "Ovocem ducha je láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, shovívavost a zdrženlivost."
Působí-li tedy člověk správně v duchu, prožívá radost, štěstí, spokojenost, klid a mír. Nedbá-li však tohoto kompasu a nechá-li se ve své možnosti svobodného rozhodování ovlivňovat nástrojem ducha pro hmotnost, tj. rozumem, snadno sklouzne na dráhu sobectví, nenávisti, závisti, pomstychtivosti, prostě na dráhu hříchu. Tu se pak ihned ozve hlas ducha ve výčitkách svědomí. Odkud toto svědomí? Z ducha! Rozhodně ne z rozumu, který bývá vždy příčinou přestoupení zákonů přírodních i lidských. Rozum totiž jako veledůležitý nástroj ducha ve hmotnosti, má duchu sloužit, nikoli však vládnout! Stane-li se člověku vládcem rozum, pak je to totéž, jako když pánovi vládne sluha. Jeho vláda se projevuje chladností, vychytralostí, sobectvím, lstí, diplomatickým pokrytectvím, bezohledností a pod.
Tímto jsme si dnes dovodili, že lidské tělo není člověk, ale nástroj, jímž se projevuje vlastní podstata lidství, tj. duch. A již jsme opět u Písma svatého:
"Duch jest, kterýž obživuje, tělo nic neprospívá." (Jan 6, 63) "Jsme-li duchem živi, duchem i chod'me" (ep. ke Gal. 5,25), abychom prožívali království Boží již zde na zemi!
Amen
