III. O SMYSLU ŽIVOTA
Ferdinand Valík
Úvodem čtení z evangelia Janova, kap. 14, verše 1-6.
Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byt' nebylo tak pověděl bych vám. Jdu; abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě, samému, abyste, kde jsem já, i vy byli. A kam já jdu, víte, i cestu víte.
Dí jemu Tomáš: Pane, nevíme, kam jdeš. A kterak můžeme cestu věděti ? Dí jemu Ježíš: Já jsem ta cesta, i pravda i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.
Tolik čtení z evangelia.
Boží mír a klid budiž mezi námi!
Až úžasná je skutečnost, jak si lidé málo všímají sebe, jak málo pozoruji své okolí. To vše, co denně běží jako život kolem nás, považujeme za tak samozřejmé, že ani o tom hlouběji nepřemýšlíme, abychom z přemyšlení mohli vyvoditi důsledky pro svůj život. Vědomě opomíjíme (a mnohdy i násilně) nejdůležitější tři otázky, které ve sktytu našeho nitra čekají na oživení:
1.) Odkud jsme přišli ?
2.) Jaký je náš úkol ?
3.) Kam vede naše cesta po životní pouti, po smrti ?
Jinými slovy: Má život lidský nějaký smysl ?
Rozřešení otázky po smyslu života je tak staré jako lidstvo samo. V každém člověku - ať si to přeje či nikoli - ozve se totiž nejednou touha zvědět: Odkud jsem přišel a proč ? Na tuto otázku se obyčejně dává odpověď: To je přece přirozené, nebot' každý chce býti šťastný a každý chce vědět, proč vlastně žije ? Odpověď je sice správná, ale skrývá v sobě něco, co tázajícímu obyčejně unikne. Co je to to „přirozené“ ? Kde se to vzalo ? To si člověk dal sám ? Nikoliv! Tato přirozená touha po poznání byla vnořena do živé podstaty člověka stejnou mocí, jakou byl stvořen člověk sám a celý vesmír. Je to touha, která člověka stále nutí k pohybu, aby neustrnul a vytrvale hledal smysl svého bytí. Je to touha, kterou na zemi nemá žádný tvor - kromě člověka.
Pozorujeme-li přírodu od nejmenší mořské řasy přes veškeré rostlinstvo, hmyz, zvířenu, až po člověka, tu vidíme všude nejen účelnost, moudrost, harmonii, ale i tajuplnost a zázračnost. Pouhý pohled za jasné noci na nekonečnou vesmírnou báň nebes nás naplňuje údivem a působí nám závratě. Vzdálenost, velikost, stejné jako nespočetné, nekonečné množství hvězd zastavuje nám chod našeho rozumu.
A obrátíme-li pohled do sebe, do našeho nitra ? Jak rozřešíme otázku svědomí ? Onoho mravního zákona v nás ? Nad veškerým děním vesmírným i přírodním, nad prazvláštní činností našeho nejvnitřnějšího bytí se musíme prostě pozastavit a pokorně si přiznat, že všude, kam naše oko pohlédne, kde mysl naše spočine, tam se setkáváme s dílem Všemohoucího ! To také cítil, slovem i hudbou vyjádřil jeden ze světových klasických skladatelů Ludvík van Beethoven v písní „Chvála Boží v přírodě “, kterou všichni v melodii známe a jenž zní:
„ I nebe svého jak tvůrce si chválí, a písní věčnou vzývají jej ! Tou zní i proudy a hřímají skály, kdo's člověk, spěj a chápat znej ! Kdo zřídil zástupy hvězd v nebes báni ? Kdo Pánem slunce v den i věk ? To zrána vstává a v soumrak se sklání a vládne nám jak velký rek “.
Vnikneme-li pak blíže do tohoto stvoření, ponoříme-li se do něho, tu musíme přiznat, že vše, co vidíme, má svůj význam, účel a smysl, že zde vládne určitá zákonitost. Závěr by tedy byl: Celý vesmír, svět i my lidé nejsme cílem náhody, ale jisté a určité zákonitosti. Je-li pak všechno cílem zákonitosti, pak vše, nač pohlédneme, má a musí míti svůj smyl. Tedy i život lidský !
Není náhod v přirozeném dění! Každý účinek má nutně i příčinu a tedy i smysl ! Neúchylně a nepodplatně pracuje ve stvoření zákon příčin a následků. Záleží jen na člověku, aby se
rozhlédl kolem sebe a začal vážně přemýšlet a hledat. Ne mudrovat, ale pokorně hledat s veškerou vážností a opravdovostí. Pak se v pravdě přesvědčí, že vše má svůj smysl; štěstí, neštěstí, radost, bolest, utrpení, nemoc, zármutek i smrt. Znovu proto opakuji: Není náhod v přirozeném cítění, vše se děje v přísné zákonitosti!
A ještě otázka: Je smrtí všemu konec ? Jestliže ano, pak je zbytečné se obírat otázkou po smyslu lidského života, protože ho nikdy nenajdeme. My však dnes již bezpečně víme, že na světě se nemůže nic ztratit... jen pozměnit či přeformovat. Lidské vědomí je přece něco, co není možné považovat za věc nereálnou. Je to přece realita nejvyšší a nejcennější. Vždyt' sami říkáme, že lidský život je ten nejcennější statek. Jak by mohl být tak cenný, kdyby trval jen nepatrnou chvilenku u srovnání s věčností ? Má-li opravdu takovou cenu, jakou mu právem připisujeme, pak nutně musí mít i smysl.
Malý příklad: Dovedeme si představit sílu atomu, myslím sílu, která tento atom drží pohromadě ? Snad ano, nebot' výsledek této síly jsme viděli - či o ní četli a slyšeli - při výbuchu v Hirošimě a v Nagasaki. A kdo pochopí sílu kosmického záření? Čím více pronikáme do mikrokosmu a čím více se blížíme k nejzažší hranici hmoty, tím větší energii nacházíme. A odkud je tato energie ? Logický závěr: každý účinek má svoji příčinu. Je-li zde tak obrovská a přímo nepředstavitelná energie, pak zde nutně musí býti i jakýsi prazdroj této síly, odkudž tato vyvěrá! Jak nazveme tento prazdroj síly ? Bůh! Nekonečno? Neznámo? Absolutno? atd... Není nutno dávat tomuto prazdroji nějaký název, ale je nutno tuto logiku pochopit, jinak bychom těžko řešili i jednoduché životní otázky.
Žiji, plánuji, myslím, jednám, cítím atd... je možné, aby toto vše, tj. abych "já" smrtí přestal existovat ? Nemůže-li se nic ztratit, nanejvýše jen přeměnit, proměnit, přeformovat, pak se nemůže ztratit ani moje vlastní "já", které činilo můj život životem. A konečně: Měl by život lidský smysl, kdyby nebylo konečného vyrovnání ?
Kdyby nebylo života posmrtného? Kdyby nebylo věčné spravedlnosti, která vyrovnává spáchané křivdy a hříchy vůbec? At' již zde na zemi či po smrti`? Kdo by potom chtěl býti dobrý? Kdo by vůbec byl dobrým? Proč by lidé měli býti poctivými, mravnými, láskyplnými, pravdomluvnými? Býti dobrým jen pro dobro samo je docela totéž jako býti zlým pro zlo. Kdyby nebylo věčné spravedlnosti, která jedině udržuje lidstvo v mezích zákona dobra, pravdy a spravedlnosti, pak by se nutně musela zhroutit celá lidská společnost.
Co je tedy smyslem lidského života? Vracím se k nedělnímu rozjímání a k dnešnímu evangeliu: Ježíš Kristus! On nám musí býti a také jest jedině směrodatným, nebot' ON jest "cesta, pravda i život", jak sám prohlásil. Pravý smysl života nám ukazuje slovy: "Jdu k tomu, kterýž mne poslal a žádný z vás se mne neptá: Kam jdeš?... Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; opět opouštím svět a jdu k Otci." (Jan 16, 5, 28) Celý svůj život i smrt nazývá Pán Ježíš návratem k Otci, čili cestou k Bohu! Jasně nám tedy říká, že život náš smrtí nekončí, že mimo tohoto života existuje ještě život jiný, ve kterém budeme skládati účty ze svého hospodaření; kde budeme okoušeti plodů své práce.
Pán Ježíš mluví přesvědčivě o posmrtném životě. Chceme-li naplniti smysl svého života, pak vpravdě není jiné cesty mimo Krista!
Amen
