II. O SMYSLU ŽIVOTA
Ferdinand Valík
Úvodem čtení z evangelia Janova, kap. 16, verše 5-7 a 28
Nyní pak jdu k tomu, kterýž mne poslal, a žádný z vás neptá se mne: kam jdeš ? Ale že jsem vám tyto věci mluvil, zármutek naplnil srdce vaše. Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, abych já odešel. Nebo neodejdu-li, Utěšitel nepřijde k vám; a pakli odejdu, pošlu ho k vám.
Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; a opět opouštím svět a jdu k Otci.
Tolik čtení z evangelia.
Boží mír a klid budiž mezi námi!
V minulém rozjímání jsme si řekli, že každý člověk hledá štěstí, neboť ho k tomu vybízí jeho vlastní přirozenost. Nalézti pak pravé štěstí znamená nalézti smysl života. A tato otázka po smyslu života je otázkou nejdůležitější a stále živou. Nikdo se totiž nezbaví myšlenky: odkud jsem přišel a proč jsem přišel na tento svět a co se stane, až odejdu. Jinými slovy: v čem tkví smysl mého života a života vůbec? Tuto otázku řeší filosofie a náboženství; tuto otázku řeší každý zdravě myslící člověk. Tato otázka hýbe celým světem. Vezměme do rukou nejstarší spisy, nejnovější knihy, slyšme rádio, čtěme denní tisk, zajděme do kina, do divadla i na přednášky, všude se setkáváme s různými způsoby a názory řešení tohoto problému.
Valná většina lidí hledá a vidí štěstí - a tím i smysl svého života ve hmotných statcích a pozemském blahobytu, jiný ve zdraví, rodinném štěstí, ve společenském postavení, v úspěších své práce, v tělesných požitcích... atd. - ale ten neklid, ono stálé hledání a putování dokazuje, že trvalého klidu a štěstí nenalezli.
Nemělo by smyslu rozebírat i ty nejběžnější a nejznámější názory filosofické, ať již filosofie idealistické či materialistické, neboť tím bychom se dostali do polemiky a ta není účelem náboženského rozjímání. Pozastavíme se pouze u těch nejběžnějších názorů.
Ti, kteří vidí štěstí v hmotných statcích, mají všechny předpoklady k tomu, aby se stali sobeckými chamtivci a mamonáři. V tom jsou však zárodky zla a tím i utrpení a zkázy. Pozemský blahobyt bez vyššího chápání smyslu života vede k pohodlnosti, lenosti a tím opět ke zkáze.
Ti, kteří vidí smysl života pouze v rodině, v dětech, nemohou mít také pravdu, neboť je mnoho rodin, lépe řečeno manželství. které nemají dětí nebo mají děti debilní. Kde by pak hledali smysl života lidé svobodní, kteří se nežení a nevdávají ? Tito by nutně byli vyloučeni z možnosti prožití pravého štěstí a naplnění smyslu života.
Viděti pak smysl života v tělesných požitcích je více než zřetelným znamením mravního úpadku lidstva. Každá přemíra v ukájení tělesných potřeb stává se vášní a vášně jsou metlou lidstva, které nemohou přivodit štěstí, ale katastrofu.
Také názor, že smyslem života je práce pro blaho celku, nemůže plně uspokojit. Práce je požehnáním života; práce poctivá a nezištná člověka povznáší, činí mu radost, že pomáhá druhým, aby se měli lépe. Když se však poněkud hlouběji zamyslí, že pracuje proto, aby se měli lépe jeho potomci, pak se právem může zeptat: Proč bych měl pracovat tak mnoho ? Musím svým potomkům připravovat úplný blahobyt ? Nestačilo by pracovat méně, abych i já se měl již lépe ? Co z toho mám, že kdosi po mně se bude míti lépe ?
Zde vidíme, že všechny tyto nejběžnější názory na smysl života troskotají. Důkazem toho je stále ten neklid, ano, stálé hledání pravého štěstí.
Co je tedy smyslem života ? Slyšme dnešní evangelium: "Jdu k tomu, kterýž mne poslal a žádný z vás se mne neptá: Kam jdeš ?" Pozorujme život v přírodě. Ptáček vletí do pokoje; létá, naráží, zraní se... až konečně oknem zase vyletí do volné přírody. V letu tohoto ptáčka vizme svůj život. Přišel, zapěl z radosti nad svým životem, poranil se a prchl... nikdo z nás nemůže jej sledovati v jeho dalším letu. A tak se stane i s námi. Prodleli jsme zde na zemi, okusili radosti i žalu a pak nadejde duši naší chvíle odletu do jiného světa, kde ji nemůžeme již sledovati.
V dnešním evangeliu naznačuje Pán Ježíš apoštolům, jak mají na svůj život hleděti. Ukazuje jim pravý smysl života, když praví: "Jdu k tomu, který mne poslal." Nazývá smrt "návratem k Otci." "Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; opět opouštím svět a jdu k Otci" (Jan I6,28)
Ježíš nám jasně ukazuje a nás přesvědčuje, že mimo tohoto života existuje život jiný; že smrtí život nekončí! Není to nová pravda... víra v další život člověka, tedy víra v život posmrtný, táhne se jako zlatá nit všemi náboženstvími - i předkřest'anskými. Všechna náboženství učí, že smrtí končí se jen prvá část života našeho, že po smrti nadejde život další, v němž každý bude cele okoušeti ovoce své vlastní setby, odplatu svých skutků.
Smysl života je vážný. Je to cesta k Otci - k Bohu. Tato hluboká Pravda má nám býti vůdčí myšlenkou při každé práci, nesnázi i bolesti. Žel, že lidé jdou životem a celým stvořením bez zájmu. Vyšších zákonů neznají a ani je nehledají. Pak se v životě potácejí, upadají a zraňují... ba velmi často klnou i Bohu, o kterém nejen že ničeho nevědí, ale ve chvílích blahobytu a zdraví troufale tvrdí, že neexistuje. Když se ale člověku vše hroutí pod nohama, všechno selhává, když ztrácí zdraví, tu víc jak často Boha volá ku pomoci.
"Jdu k Otci", praví Ježíš apoštolům a ihned připojuje podivení nad tím, že nechápou jeho slov a proto dodává:" A žádný z vás se mne neptá: Kam jdeš ?" Nemáme se i my ptáti sebe, když jsme sešli z cesty řádného života: Kam jdeš ? Nemáme si připomenouti věčně platný zákon zvratného působení: Pomni, co zaseješ, že také sklidíš ?
Kdo chceš nejen poznat, ale i vyplnit smysl života, pak se musíš řídit slovy Kristovými: Miluj bližního svého jako sebe samého!
Jinak řečeno: Nepůsobme bolest druhým, chceme-li ukojit nějakou svou žádost a pak budeme št'astni a na zemi zavládne svatý mír a pokoj.
Amen
