Erarijci - Germáni
Po tisíciletí přelévaly se mořské vlny místy, kde se kdysi vypínala hrdá Atlantida. Z těch, kdož o ní věděli, nikdo již nežil, kdo by o ní mohl vyprávět.
Tu nadešla hodina, kdy na Boží příkaz ustoupily vody zpět a z vodní záplavy vystoupila země. Panenská byla země, která se vynořila z moře a na niž dosud lidská noha nevstoupila. Bytostní pobíhali v horečné činnosti sem a tam, aby zjednali pořádek ve zmatcích skalních masivů, písku a kamení. Odtékajícím vodám stavěli cesty a pod jejich ochranou vyrůstaly na vlhké, moři urvané půdě, obrovské pralesy.
Dlouho to trvalo, než se opět vynořili na zemi lidé a než se usadili podél toků řek. Tito lidé byli menší postavy než Atlantové, zato ale urostlí a silní. Jejich vlasy, které jim většinou volně splývaly z hlavy, byly světlé, nebo narudlé. Oči měli temně modré. Neuchovali si žádných vzpomínek na to, že již kdysi byli na zemi a že zahynuli s Atlantidou.
O Atlantidě samé nevěděli již ničeho. Ale v nich, někdejších Erarijcích, dřímalo dosud vědění o Bohu a právě tak, jako kdysi ve starých dobách, mohli vidět bytostné a dorozumívat se s nimi, tak tomu bylo i nyní. Ale nyní nebyli již pány, kteří by si mohli podmanit ochotné pomocníky.
Viděli naopak převahu bytostných a téměř se jich báli, zvláště obrů, kteří se opět tu a tam objevovali v pralesích. Tito obři, kteří kdysi trpěli pod vládou Erarijců, nechtěli již o lidech vědět a když zpozorovali, že tito noví lidé se jich bojí, využili toho tak, jak to činí i zvířata tam, kde tuší strach - útočí. Tak panoval ustavičný svár mezi Germány a obry, až konečně bytostný vůdce obry odvolal do jiných končin země.
Naproti tomu trpaslíci se stali lidem učiteli a naučili je všelijakým ručním pracím, zvláště zpracovávání rud ke zhotovování zbraní a štítů. Také vůdcové bytostných ukazovali se lidem častěji. Lidé zpočátku vyciťovali jejich převahu a považovali je za bohy. Vzývali je a přinášeli jim oběti, buď aby jim z vděčnosti projevili svou lásku, nebo aby si je naklonili, protože se obávali jejich moci.
Nejvyšší z těchto bohů byl Odin, jak mu říkali na jihu germánských žup, nebo Wuotan podle Germánů severských. Ze svého nadoblačného hradu Walhaly, kde trůnil, řídil osudy národů. Tam směli vejít jen hrdinové, kteří padli za dobrou věc, nebo když obětovali svůj život na bojišti, či zápasišti. Po tomto boji byli odvedeni valkýrami do Walhaly.
Zpočátku Germáni ještě věděli, že nad Odinem a všemi ostatními bohy trůní svatá bytost, která je neviditelná, ale které je podroben celý svět. Této bytosti říkali „Otec všech“ a vzývali ji pro její svatost. Slunce, pozemský dárce světla, bylo jeho okem. A toto oko, které pronikalo vším, bylo dobrotivé a mírné, přinášelo požehnání a oživení a zjasňovalo temnoty a jím shlížel „Otec všech“ na všechny své tvory.
V pozdějších dobách nevěděli již o tomto svatém tajemství, o této „wihine“, jak Germáné říkali vědění o svatých věcech. O Wuotanovi spřádaly se pozvolna nesčetné báje, přimísily se do nich mnohé omyly, až konečně byl „Otec všech“ zaměněn s Wuotanem a oba byli pak považováni za jedno a totéž. A nyní podle bájí bylo slunce okem Wuotanovým. Kde ale bylo jeho druhé oko? Patrně ho ztratil. A tak vznikla báje, že své druhé oko dal za jeden doušek z Mimiry, pramene to obří moudrosti. Ale jako bůh nepotřeboval si přece Wuotan vykupovat moudrost. Měl a má dvě oči, ale pro lidskou zrakovou schopnost má většinou polovinu obličeje zahalenou mračným závojem, aby lidé mohli snést jeho pohled. Žádný smrtelník nespatřil u Wuotana nikdy více, než jen jedno oko.
Podobným způsobem bylo mnoho drahocenného vědění o svatých věcech, germánských „wihinei“ potomky znetvořeno a zničeno. Vedle Wuotana, ovšem ne tak mocný jako on, byl Donar nebo Thor, rudobradý hromovládce, vůdce vzdušných duchů. Jestliže hřmělo a blýskalo se, bylo to proto, že Donar ve hněvu házel kladivem, které se k němu ustavičně vracelo zpět a jeho rudý vous přitom poletoval ve větru.
Nerta nebo Herta, matka země, kráčela nivami přinášejíc požehnání. Pečovala o to, aby se polní úrody nezneužívalo. Její oči byly modré jako kvítka lnu, a proto tuto květinu obzvlášť milovala a chránila pilné přadleny. Herta, která byla v některých krajinách nazývána Hollou, byla vůdkyní elfů a duchů stromů. Pečovala o úrodnost a přírodu.
Živlem Germánů byl boj. Proto museli mít také boha války, poněvadž si nedovedli představit nějaký boj bez božího vedení. Tak si vytvořili postavu Tyra, či Tia, který směl mít pouze jednu ruku a to ruku třímající meč. Aby se mohl krýt štítem, to jako bůh neměl zapotřebí, a proto byla druhá ruka zbytečná. Proto ho také jmenovali „jednorukým bohem“.
Světlou postavou byl Baldur, nebo Freyer, vůdce světlých duchů. Bez něho nebyl možný žádný život, a proto vznikly také báje o jeho smrti a vzkříšení. Jeho protějškem byl Loki, či Logo, temný zlý bůh, v němž poznáváme Lucifera.
Celý život Germánů byl těsně spjat s jejich bohy, a proto byl také každý den zasvěcen některému z nich. Neděle byla dnem Nejvyššího, jehož se neodvažovali jmenovat. Proto pojmenovali den podle jeho oka. Pondělí bylo zasvěceno měsíci, na něhož Germáni pohlíželi jako na vůdce zemřelých duší. Úterý bylo dnem Tia, či Zia. Středa byla dnem Wuotanovým (jak lze poznat ještě dnes v angličtině - Wednes-day). Čtvrtek byl dnem Donarovým a pátek dnem Friggy, pojmenovaným po manželce Wuotanově.
Germánům byli jejich bohové posvátní, a proto si nedělali o nich žádných obrazů a žádný chrám nezdál se jim být dosti důstojným, aby je v něm uctívali. Jejich bohoslužby se konaly vždy jen ve volné přírodě, v posvátných hájích, na vrcholcích hor a u čistých pramenů. Podle svého dávného vědění zbudovali a vystavěli svá božiště právě tak, jak to činili v Atlantidě. Kde nebylo možné nalézt dostatečný počet obrovských kamenů, tam byly v kruhu vysázeny křoviny, nejraději pak sázeli keře jalovce. Náboženskými obřady byli pověřeni kněží a kněžky, kde ženy zaujímaly vyšší místo, poněvadž uměly předpovídat a dovedly rozeznat pravdu od lži.
Bohům byly přinášeny zvířecí oběti. Stékala-li krev obětovaného zvířete po obětním kameni dolů na zem a tato se tak napojila božím požehnáním, bylo zvíře pak jako součást svatého kultu společně snědeno.
Tak jako kdysi Erarijci, tak také Germáni byli úzce spojeni s přírodou. Z ní čerpali své vědění o božských zákonech, které se v nich zachvívaly a v nichž žili, pokud zůstali prosti všech cizích vlivů. Hluboká zbožnost byla jim vlastní, zbožnost, která se neprojevovala slovy, ale pronikala celým jejich chováním. Odvaha a věrnost, pravdivost, láska k vlasti a pohostinnost byly jejich samozřejmé ctnosti. Jedna vyvěrala z druhé.
Ženy se těšily nejvyšší úctě. Mužové, kteří odcházeli na lov a do válek, viděli v ženách ochránkyně a strážkyně domácího krbu, který jim byl posvátný. Viděli v ženách i matky, jak své vlastní, tak i matky svých dětí a mateřství jim bylo posvátné. Germánská žena si zasluhovala tohoto svého vznešeného místa. Byla bezúhonná, vesele a pilně pracovala v domě a snažila se všemožným způsobem rozšířit své vědění, aby v něm mohla vyučovat své dítky. Byla plná síly, její chůze byla ladná a její oděv zahaloval celé její tělo. Nikdy se nezúčastnila mužských porad nebo hlučného veselí.
