Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Nález práva u Germánů.

 

Tak jako Germáni vzývali své bohy ve volné přírodě a přinášeli jim oběti, tak také pod širým nebem vynášeli soud. V tajuplném, slavnostním světle měsíčního úplňku se „župané“ shromažďovali, aby modlíce se, pátrali po Boží vůli a podle ní pak vynášeli své rozsudky. Tyto soudy měly být prosty lidské malosti. Jen čistý hlas citu a ve starých soudních výrocích uchované vědění o Božských zákonech mělo zde slovo. Jak si v podobných případech počínali, ukazuje následující prožití.

Podzimní pestrou nádherou svítily listy na stromech a křovinách, které se táhly od břehů Bodamského jezera vzhůru k nejbližší vysočině. Jejich větve se vzájemně proplétaly tak, že houštím bylo sotva možné proniknout. A přece musela tudy vést cesta, neboť krátce po poledni sem přišli muži, pěší i na koních a jednotlivě se prodírajíce touto divočinou, zmizeli v ní. Právě nyní, kdy slunce zapadlo, blížili se opět dva jezdci a cílevědomě odbočili od břehů jezera k vysočině. Jeli mlčky a jejich oči se pátravě rozhlížely kolem dokola. Držení těla, ústroj a zbraně prozrazovaly, že jsou to knížata. Dlouhé vlasy jim spadaly až na ramena. Jeden z nich měl vlasy stříbrošedé, právě tak jako vous, který mu sahal skoro až po pás. Vlasy druhého byly zlatorudé, kadeřavé.

Sotva vyjeli kousek cesty nahoru, nalezli spleť větví tak hustou, že museli sesednout s koní a pokračovat ve své cestě pěšky. V témže okamžiku se před nimi vynořili dva muži, jako by náhle vyrostli ze země a chopili se otěží koní. Jeden z nich přitom oznamoval:

„Pane, všechno je připraveno. Všechny cesty jsou obsazeny, stráž a mužstvo je v horských jeskyních. Ani oko zvěda ničeho nepostřehne. Župané jsou již všichni shromážděni“. „Nuže, ani my nenecháme na sebe čekat,“ pravil stříbrovlasý muž a hbitě vykročil na pěšinku, znatelnou jen zasvěcenci. Tak stoupali asi hodinu, když stromy náhle prořídly. Křoví ustoupilo stranou a před kráčejícími se objevilo okrouhlé místo, jež bylo kolem dokola uzavřeno skalními balvany.

Ve skalách vytesané schody vedly vzhůru k pohodlným sedadlům. Jedenáct stejně velikých sedadel bylo postaveno do kruhu, zatím co dvanácté, uzavírající kruh, bylo o něco širší než ostatní a stálo obráceno směrem k východu, o několik stupňů výše. Nad ním ve skále byl vytesán rovnoramenný kříž. Tlumené výkřiky pozdravovaly oba příchozí. Ze všech stran vynořovaly se z křoví postavy, které prozrazovaly, že patří k urozeným země.

Když jeden z nich oznámil, že jsou shromážděni již všichni, vstoupil stříbrovlasý muž do kruhu. Ostatní pak následovali jeho příkladu. Zvolna a důstojně přehodil si přes ramena bílý plášť, který až dosud nesl přes ruku. Totéž učinili i jeho průvodci a ještě dva jiní, kdežto ostatní oblékli na sebe pláště barevné.

Pak všichni zarazili do země své meče a položili na ně křížem své ruce. Jeden stařec, sedící na knížecím sedadle, zvedl je v modlitbě vzhůru k nebesům a zvučným hlasem pravil:

„Otče na nebesích, slyš nás!

Vinu i bezpráví dlužno soudit, krvi a hanbě zbraňovat,

rouhání nutno odpykat, neb vina podmiňuje utrpení.

Otče na nebesích, sešli nám moudrost!

Nenech nás soudit podle lidských smyslů.

Dej, ať v soudu neznáme bratra, ni pokrevního přítele, ni rod a stav.

Otče na nebesích, pronikni naše srdce svojí září,

aby se v nich neozvala závist nebo nenávist.

S čistou myslí a s čistým srdcem, tak nás nech přikročit ke svatému soudu!“

Tak stáli všichni nějakou chvíli v mlčení, jsouce pohrouženi do modlitby. Pak přikročil stařec zvolna ke svému vyvýšenému místu, posadil se na sedadlo a položil si meč napříč přes kolena. Jeden z mužů v bílém plášti předstoupil před něj, poklonil se, lehce přitom ohýbaje nohu v koleně a čekal na starcova slova:

„Soudče, ujmi se svého úřadu!“ nařizoval mu kníže.

Soudce se obrátil, kráčel zpět až k protilehlému sedadlu, kde zůstal stát a hlasitě zvolal:

„Župané, přišli jste ke svatému soudu. Nemáte soudit podle způsobu lidí, ale máte soudit na místě „Otce všech“. Čí ruka je prosta viny, kterou máme soudit, ten ji zvedni k nebesům. Všechny ruce se zvedly vzhůru. Na to soudce pravil:

„Zaujměte proto svá sedadla tak, jak vás budu volat.“

„Strážce spásy, volám tě. I tebe, který střežíš posvátné výroky soudu, aby našemu soudu nechyběla „Wihina“, vědění o svatých věcech.

Průvodce starého knížete a jeden starý župan vykročili důstojně k místům vpravo i vlevo od vyvýšeného sedadla.

Tak byl volán jeden župan po druhém. Vedle strážce soudních výroků usedl jejich zastánce, vedle pak strážce spásy její zastánce, oba v modrých pláštích. Ochránci mravů a země měli pláště rudé barvy, strážce pokladu a národa pláště zelené. Obhájce ozbrojené moci a práva, kteří se posadili vedle soudce, měli pláště černé.

Na pokyn muže, který řídil tajný soud, zvedl se obhájce práva a pronesl před shromážděnými obžalobu na jednoho z urozených županů. Nejmenoval přitom žádné jméno, aby rozsudek zůstal neovlivněn náklonností, či nepřátelstvím. Ozývaly se hlasy pro vinu i proti ní, pro viníka i proti němu. Strážci spásy i soudních výroků museli stále znovu upozorňovat na odůvodněné zákony, odvozené z prastarých soudních výroků. Nakonec promluvil sám kníže a k jeho rozsudku se přiklonili všichni.

Soudce opustil kruh a ve shromáždění zavládlo hluboké ticho. Když se znovu objevil, kráčel po jeho boku jinoch, krásný a ztepilý, jehož každý pohyb prozrazoval žhavou, nepokojnou krev. Beze zbraně, ale nespoután, vstoupil do kruhu. Obhájce práva pronesl znovu obžalobu a kruhem soudců zachvělo hluboké pohnutí. Prohlásit „vinen“ tváří v tvář takovému mládí a kráse bylo velmi těžké.

„Hartliebe, hrabě župy Sundské, vznáším na tebe obžalobu, že jsi unesl svoji vlastní sestru a podržel ji u sebe jako svoji manželku. Přiznáváš se k vině?“

„Ano.“

„Můžeš uvést něco, co by mohlo zmírnit tvoji vinu?““

„Pane, jako malé děcko byl jsem uloupen a vyrůstal jsem vzdálen od domova. Teprve před třemi lety vrátil jsem se do těchto končin. Náš hrad byl zničen, rodiče mrtví. Více jsem se nedozvěděl. Dal jsem hrad znovu vystavět a pátral jsem po okolí. Tu jsem se setkal s děvčátkem krásným jako jarní den. Osaměle vyrůstalo u starých lidí v lese. Vzpláli jsme k sobě vzájemnou láskou, ale staří naší lásce nepřáli. Poněvadž nám dobrovolně nechtěli dát své požehnání, uloupil jsem dívku s jejím svolením a odvedl jsem ji daleko odtud. Tak jsme žili spolu šťastně po celý rok. Pak jsme se vrátili domů do hradu, který byl mezitím dohotoven.

Tu se jednoho dne objevila u nás stařena a sdělovala mi, proč se zdráhali dát mi onu dívku. Měli podezření, že děcko zachráněné z hořícího hradu je mojí sestrou. Nyní to vědí oba naprosto bezpečně a ona přichází, aby mi řekla, že žijeme v krvesmilství. A to nyní, když jsem se radoval ze svého štěstí po celý rok. Poštval jsem na stařenu psy a dal ji vyhnat z hradu. Své choti jsem zatajil onen strašný stařenin výrok a doufal jsem, že budu mít klid.

Avšak „Otec všech“ rozhodl jinak. Den, který měl ze mne učinit nejšťastnějšího člověka na zemi, udělal ze mne největšího ubožáka. Narodil se mi syn, ale moje choť, moje všechno, zavřela své oči navždy. A za několik hodin poté, odešlo i mé děťátko.

Od té doby uplynulo šest měsíců. Jsem zlomený muž. Že ona stařena roznesla mé tajemství, to mne netrápí, poněvadž ta, která by tím neskonale trpěla, již nežije. Naložte se mnou, jak považujete za spravedlivé.“

Mnohý z posluchačů - soudců při tomto jeho vyprávění zakolísal ve svém rozsudku. Snad by mohl přece odčinit svou vinu pokáním? I šedovlasý kníže smýšlel podobně. Cítil s ním a ze soucitu se jej zeptal: „Hartliebe, lituješ toho, co jsi učinil?“

Ve shromáždění zavládlo na okamžik napjaté ticho. Pak se obžalovaný prudce vzpřímil. Úplněk měsíce jasně ozařoval jeho bledý, k nebi obrácený obličej, když pravil:

„Nikoliv, soudcové, nelituji. Kdybych mohl, jednal bych i dnes právě tak.“

Tím vyslovil rozsudek sám nad sebou. Nikdo se již neodvážil se jej zastat. A on zde stál skoro jako nezúčastněný, zatím co v kruhu byly rozdíleny černé a bílé hůlky a soudce chodil poté kolem s posvátnou urnou a sbíral rozsudky.

Když kníže pak vyprazdňoval urnu, nenašel ani jediné bílé hůlky a z jeho rtů pak splynulo: „vinen!“ Avšak dosud se zdráhal. Ještě jednou v něm zvítězilo slitování.

„Hartliebe, je mi těžko vydat tě chladné smrti. Nechceš poprosit o milost?“

„Ano pane, vyprošuji si milost“, zněla odpověď, „nenechte mne soudit rukou katovou. Budiž mi dopřáno, abych směl skočit s této výše do jezera.“

Kníže očekával však jinou prosbu, ale pak vážně pokynul hlavou na souhlas. Obžalovaný spěšně opustil kruh, ale před vyvýšeným sedadlem se zarazil. Klesl na kolena a pozvedl ruce:

„Pane, prosím vás o vaše požehnání na svoji poslední cestu.“ A stařec zvedl své ruce a prosil, aby Otec všech byl milostivým soudcem zbloudilému. Po několika okamžicích zvuk vody v jezeře oznamoval, že rozsudek je vykonán.

Kníže se ještě jednou pomodlil a pak se župané mlčky a vážně rozešli. Jednotlivě, nebo po dvou sestoupili dolů na úpatí vysočiny, kde na ně čekali jejich sluhové a koně. Stráže, které postavil župan, v jehož župě se konal tento tajný soud, byly odvolány a když jitřní slunce vycházelo nad jezerem, nespatřilo ani stopy po tom, co se v noci odehrálo na výšině.

Přidat komentář

Odeslat