Marie z Magdaly I.

 Marie z Magdaly I.

 

 "Vizte, přiblížilo se království Boží, proto vám pravím: Čiňte pokání, čiňte pokání! Slyšte můj hlas, hlas kazatele z pouště!"

 Tak silně a hlasitě zvučel mocný hlas na silnici.

 Tento hlas každým otřásl. Jaký tón se to v něm chvěl? Při tomto zvuku se do srdce vkrádalo chvění a rozechvívalo tam i nejtajnější hlubiny.

 Vzdor horkému slunečnímu poledni, jež žárem zaplavilo zaprášenou silnici, proniklo mrazení ženou odpočívající v tiché zahradě, skryté před proudem života. Pozvedla se a kráčela k široké nízké zídce, jejíž vrchní část honosně lemovala vysoko položenou zahradu, zatímco těžké masivní zdivo a pilíře, které ji nesly, vedly dolů až k silnici.

 Sklonila se nad zdí a obrátila tvář směrem, odkud stále zazníval zvuk hlasu. Byly to zvuky a slova, které Marii z Magdaly tak mocně rozechvěly : "Čiňte pokání !"

 Zamyšleně sklonila svou krásnou hlavu, která sotva unesla záplavu hustých plavých vlasů. Vlasy byly umělecky upravené a kadeře, které padaly až na ramena, byly římským vlásenkářem pečlivě zkadeřené. Ve slunci, které dopadalo bujným, zaprášeným listím, blýskaly se spony a jehlice.

 Její ruce se lehce opíraly o šedý kámen zdiva, pokrytý vrstvou mechu.

 Marie z Magdaly byla velmi krásná a platila za jednu z nejžádoucnějších žen města. Pověst její krásy však mnohem převyšoval obdiv její moudrosti a ostatních jejích duchovních předností. To ji činilo vlivnou ženou, velmi oblíbenou v kruzích Římanů. Rovněž v Jeruzalémě se těšila velké úctě.

 Ve svém domě udržovala dalekosáhlé pohostinství jako jedna z velkých hetér, které ve starověku vykonávaly velký vliv na umění, politiku a hospodářství.

 K místu, kde stála, blížil se oblak prachu, z nějž znovu zazníval ten zvláštní hlas. Byl přerušován hlaholem a jásotem, voláním slávy, ano i zpěvu.

 Byl to Jan, prorok, který zvěstoval říši Páně. Získával stále více moci nad lidmi. Mluvil silou lásky a ovládal lidi svým čistým chtěním.

 Marii zachvátil strach před prorokem. Tichý povzdech vzedmul její hruď hlubokým nadýchnutím. Byla ještě mladá a přece když se ohlédla na neklidnou hojnost a bohatství svého života, zírala jí vstříc bezútěšná prázdnota.

 Jak náhle poznala dosavadní prázdnotu, stejnou měrou těžce a stísněně vyciťovala dosud prožitá léta.

 Maria byla mocná a uctívaná, ale nebyla šťastná. Její nadšení schopná duše toužila po opravdu velkém prožití, ne po hodinách opojení. Nebyla lehkomyslná ani špatná nebo povrchní. Byla plná touhy pomáhat a opravdu milovat. Ne však tou láskou, která byla od ní žádána a která jí dala nahlédnout do zmateností světa. To nebyla láska podle jejího smyslu.

 Láska, po které toužila, ta snad už ani nebyla na této zemi. Byla částí bohů, a světu se stala jen snem.

 Nad ní šumělo listí a zezdola bylo slyšet hluk a mluvení davu, který táhl kolem. V tom spatřila Jana, kterého nazývali Křtitelem, jak náhle na silnici vystoupil z prašného mračna. Zahleděl se svýma vpadlýma, ohnivýma očima vzhůru do Mariiny tváře. Na okamžik se zastavil a pozvedl ruku jako na pozdrav.

 Maria s uleknutím ustoupila zpět. Ona, jinak tak duchapřítomná, nevěděla co má dělat. Pohled těchto vpadlých, ohnivých očí byl jako výčitka a současně jako otázka.

 Otřesená kráčela Maria zahradou ke svému domu. Vzrušeně přecházela z místnosti do místnosti a zápolila o rozhodnutí, má-li poslat pro tohoto zvláštního proroka. Neměla pokoje, pokud o tom nezpravila svého nejspolehlivějšího služebníka.

 "On nepřijde," řekl služebník, " mluví jen k zástupu a nedá se zvát do domu. Paní, on odmítá všechny výslechy, má docela jiné způsoby než ostatní a odepře to i tobě. On zná jen svou vůli. Je jako hořící oheň, spalující a současně ozařující, ale nebude prokazovat laskavost krásné ženě."

 "Učiň, jak jsem ti poručila, uvidíme! Ostatně tvá řeč je nemístná. Kdo říká, že chci od něho laskavost? Jednej podle mého rozkazu!"

 Krásné oči zaplály hněvem a kolem úst se vyryly rysy trpkosti. I v tom, že se sluha zdráhal a opovážil se tak odpovědět, bylo znamením, jak je posuzovaná.

 Vnořila se do hudby. Ve hře na struny nacházela vždycky útěchu a čistotu nejkrásnější harmonie, po níž její duše hladověla. Nechtěla přijmout žádnou návštěvu, ani přátele. Nešla také do města, ale zůstala na svém venkovském sídle. Její duši zavalila neznámá tíha - očekávala osudový obrat. S úzkostí čekala na Janovu odpověď. Přišla : "Kdo se chce přiblížit ke království Božímu, musí mu vyjít vstříc. Ono za ním nepoběží."

 Tvrdě zasáhla tato slova Marii.

 Nad Jeruzalémem ležely temnoty. Hřích velkého města volal k nebesům. A přece se jeho chrám vznášel jako vzácný poklad v pozemském slunci. Klamem lesku a slibů zakrýval vnitřní zkázu, neboť jak vpravdě vypadalo toto posvátné, oslavované a opětované město, které se zdálo velikým, bohatým a mocným? Jako kletbou stižený hrozil mocný hrad, v němž zavládnul Herodes Antipas, strašlivý panovník, se svou hroznou ženou Herodianou.

 Byla ovládána neřestí. Často podávala zlatý pohár otráveného vína ke rtům svých obětí. Jakoby sama byla naplněná nejprudšími jedy. Kamkoliv vkročila, zhoustnul a ztížil se vzduch.

 Ačkoliv lid sténal pod tlakem Říma, byl jí zotročovaný ještě více. Jako jed z prasklého vředu, který všechno otravuje, co v okolí žije ještě zdravé, tak vycházela nákaza z tohoto místa.

 A do toho výhružně zazníval Janův hlas! Denně, i v noci. Herodianu hnal až na hranici šílenství. Konečně nechala Jana zajmout, aby silou svého zvěstování království Božího na zemi nevzbudil vzpouru lidu.

 "Já vás křtím vodou. ten však, který přijde po mně, bude vás křtít Duchem Svatým!"

 Tak zněla jeho slova.

 A lid si již vyprávěl o zázracích Nazaretského. Z dálky přicházely až neuvěřitelné pověsti. Hněv a strach této ženy se tím stupňoval k takové nenávisti, že si vynutila smrt Janovu.

 Herodes, když dal svolení, zhroutil se strachem a onemocněl za strašných bolestí.

 Železné mlčení se položilo na toto město, jinak tak rušné, když došlo ke strašlivému skutku. Bouře skučela nad zemí a přiváděla obrovské spousty písku, takže postrašila všechny lidi.

 V zemi se ozvalo temné dunění a na chrámovém nádvoří popraskaly dlažební desky.

 Hrozící nebezpečí viselo ve vzduchu. Lidé chodili kolem sebe plaše a nepokojně. Všude byla nespokojenost, ale také němé, potlačené mlčení. Nikde nezaznělo hlasité, otevřené slovo. V kruzích učenců a ostatních velikánů Judy i Říma bylo zvykem jen prázdně mluvit. Každý skrýval svou vlastní tvář, aby na něm nikdo neviděl, co se děje v něm.

 Maria z Magdaly byla v tom mistryní. Od chvíle, kdy udělala ten největší krok, aby ovládla svou pýchu a předstoupila před Jana, aby slyšela jeho slova o království Božím, od té chvíle se jí zprotivil život lži. Bylo jí, jakoby oči prorokovy četly hluboko v její duši. Jistě velmi dobře věděl, jak trpěla.

 Přes to však jednal, jakoby tu nebyla. Mluvil tehdy pro všechny a nikdo se o ni nestaral. To, co by jí bylo jinak nepříjemné a trapné nebo dokonce urážlivé, bylo jí v tuto chvíli vhod, že o ni totiž nikdo nedbal. Byla také zcela prostě oděna a její hlavu i ramena kryl šedivý závoj.

 Bylo to tenkrát naposledy, kdy bylo možno slyšet Jana Křtitele volně mluvit k zástupu. Již pozdě večer byl zajat.

 Lid však stál jako zakletý v dáli a naslouchal jeho hlasu, který teď ještě zazníval z hloubky vězení. Posluchačům nebylo možno vniknout do nádvoří hradu. Byl příliš silně a přísně střežen. Nebylo to však také nutné. Vždyť tomuto hlasu jakoby narostla křídla, která jej vynášela přes všechny překážky až do duší pro něj otevřených. V těchto duších však v několika hodinách způsobil nepopsatelné převraty. Tak se stalo také Marii z Magdaly.

 Ještě jednou před ní proběhl celý její dosavadní život.

 Nikdy ve svém životě nebyla vpravdě rozechvěna. Šla hrdým krokem svou vlastní cestou, která na ní spočívala jako břemeno. Byla vtažená do všeho, čemu by se byla z hloubi duše ráda vyhnula, především do trvalého spojení s lidmi velkého světa.

 Stále tíživěji cítila na sobě prázdnotu tohoto svého života. Toužila po něčem vzácném, co se zdálo být někde zakopané. Hledala, ale nevěděla, co vlastně hledá. Kam přišla, hned v prvém okamžiku narazila na prázdnotu, i když vnější poměry se zdály být sebe lesklejší.

 Vyhledala společnost mudrců, aby se od nich učila. Učila se lehce, ale vědění těchto mužů se jí zdálo být mrtvé. Její hledání smyslu života, který by osvěžil jejího ducha jako tryskající pramen, zůstalo bezvýsledné.

 Vážila si sice vědění učenců v jejich hranicích, ale snažila se překročit tyto hranice. Hledala u žen, ucházela se o jejich přátelství, aby se naučila, jak má vypadat zrale vyvinutá ženská duše. Bylo v ní něco jako vzpomínka, jakoby již byla znala čisté ženy a snad je i milovala.

 Ale i v tomto případě narážela všude jen na zklamání. Nejdříve věřila, že musí hledat vinu v sobě, ale pak uzavírala svoji velkou touhu sama v sobě. Svým bohatstvím a vzděláním, svými vztahy k velkým umělcům a učencům se dostávala stále více do okruhu, ze kterého byly vyloučeny ženy vyšších kruhů.

 Láskou k bohatému římskému umělci byla po léta vázána na tento kruh. Když ji opustil, byla obklopena obdivovateli a přáteli, kteří byli více než ochotni ji utěšovat. Na tuto dobu své vnitřní zoufalosti a svých zevnějších triumfů vzpomínala Maria z Magdaly s ošklivostí. Touha po nepoznaném štěstí byla zcela zasypaná. A kolem Marie bylo temno.

 Dokud však stále ještě vyhledávala vír světa, aby se omámila, nebylo jí lépe. Bez rodičů a osamělá, jak ona byla, přišla k poznání, že se všichni jen snaží, aby z ní něco měli. Její krásu, její majetek nebo její povzbuzující přítomnost. A ona přece tolik toužila, aby mohla dávat. Chtěla však lidem pomáhat svým milujícím dáváním, chtěla obšťastňovat a utěšovat a ne jen zahánět dlouhou chvíli jako hračka.

 Vyhledávala chudé. Tam ji však zasáhla taková vlna nenávisti, podezřívavosti, hořkosti a neporozumění, že její váhající noha stanula na prahu milosrdenství a neodvážila se dalšího kroku. To bylo krátce předtím, než spatřila proroka Jana. A tehdy věděla pevně a nezměnitelně:

 "Může-li ti vůbec nějaký člověk poradit, pak jen tento."

 A on jí také ukázal cestu jedinou krátkou větou, kterou jí vzkázal. Těmito několika slovy strhl zdi falešné představy pozemské svázanosti, které byly kolem ní:

 "Kdo se chce přiblížit ke království Božímu, ať mu jde vstříc, ono nepoběží za ním!"

 Jak mnoho jí dal touto větou. A nyní ho dala Herodias zabít.

 Byla to první opravdu procítěná bolest v Marii, kterou pocítila při této zprávě.

 Na život, který byl za ní, pohlížela zcela jinak od této hodiny, kdy se dověděla o smrti Křtitelově. Jakoby to byl život někoho jiného. Bylo jí, jakoby šla vstříc novému životu a střásla se sebe všechno, co jí tížilo. Křtitelovo slovo ji zaměstnávalo den ze dne více. Hledala království Boží. Zformovalo se to v ní v pevný pojem, který se spojoval s Nazaretským, o kterém Křtitel mluvil.

 Hledala lidi, kteří by jí mohli říci, kde bydlí. Chtěla jednat tak jak to řekl Jan. Chtěla jít vstříc Tomu, který přinášel království Boží.

 Když v ní dozrálo toto rozhodnutí, bylo jí najednou lehce a volně. Slzy jí vstoupily do očí a hluboce se jí zmocnil a vystoupil v ní cit vděčnosti. Takové to musí být, když přijde člověk do svého domova po dlouhé pouti, myslela si. Její čilý rozum učinil toto přirovnání, aniž by věděl, že to byl vskutku podobný děj.

 Trvalo to dlouho, než zvěděla, kde by mohla najít Ježíše. Teď ji nezadrželo již nic: musela k Němu. Kus cesty se nechala nést na nosítkách. Po odpočinku v noclehárně však poslala služebníky zpět.

 Potřásali hlavami. Copak to zase připravuje za dobrodružství? Nebylo možno kárat lidi, kteří tak mluvili, neboť neznali její duši. Přisuzovali jí ty nejdobrodružnější věci, jistě však ne tak důležitý a vážný krok.

 Ale bylo nápadné, jak náhle Maria z Magdaly opovrhla vším přepychem. Dlouhý šedivý oděv halil vysokou postavu. I závoj byl stejné barvy. Její obuv byla pevná, vhodná k putování a tak radostně kráčela po cestě, která jí byla naznačena.

 Lehce a svobodně kráčela v palčivém slunci zaprášenou silnicí. Hodiny míjely jako v letu. V jejím nitru procitlo napětí síly, které bylo pro ni naprosto nové. V přání dosáhnout cíle své duchovní touhy zapomněla na všechno, co by se jí bylo dosud v jejím pohodlném životě zahálky zdálo být velkou, nepřekonatelnou námahou.

 Bylo jí samozřejmé jít touto horkou, namáhavou cestou. Nedivila se tomu, ale napadlo jí, jak se jí ulehčilo. Vždyť se blížila každým krokem ke svému cíli.

 Zda-li pak Nazaretský opravdu zřizuje království Boží na zemi jak to říkal Jan Křtitel?

 Zcela nejisté, ale skutečně pozemské představy o království Božím panovaly ve světě, v němž Marie Magdalena dosud žila. Ostatní hádali, že je za tím politická, zastřená organizace a ctižádostiví věřili ve vládu pozemské moci. Všichni pak vytvářeli nemožnou směs rozumových představ.

 Sotva někdo z nich rozuměl Janovi a jeho jasným poukazům.

 Marii Magdaleně bylo, jakoby před dávnými a dávnými časy prožila již něco podobného. Pokaždé ji však zachvátil bolestně radostný pocit, který si ani nedovedla vysvětlit nebo popsat. Byla zvyklá sebe i všechno kolem sebe pozorovat. Jako pozorovatel v divadle, tak prožívala sebe a své okolí. Někdy také hrála s sebou, ale jen tehdy, když si byla jista úspěchem.

 Nyní však byla jako dítě, plná plachosti a úzkosti. Když byla však na ni přišla tak blaženě smutná bolest, která se jí jevila jako stesk po domově, pak již nezbylo nic z pyšné, vypočítavé a vášnivé ženy. Byla tu jen velká ostýchavost.

 V zamyšlení postupovala stále kupředu. Nestarala se o tlupu vojáků, kteří jí míjeli, ani o mnohé vozy, kupce a žebráky. Viděla před sebou jen vynořující se městečko, v němž jí byl označen dům, kde se měli scházet učedníci proroka z Nazaretu.

 Zvolna se však u Marie Magdaleny hlásila žízeň a únava. Kroky se zvolnily a nohy bolely. Ani nepozorovala jak se za ní udiveně lidé ohlížejí.

 Krajina byla krásnější, zelenější a tichý, chladný vítr přicházel od jezera. Maria Magdalena však nechtěla odpočívat z obavy, že by zmeškala nejlepší čas. V tom přicházel ve směru od jezera velký zástup lidí. Přicházeli zdaleka a vyhlíželi jako poutníci. Ženy, děti a starci byli mezi nimi, ale také statní muži. Většinou to byli Židé, ale kráčeli mezi nimi i Římané. Na některých bylo vidět, že pocházejí z velmi vznešených, bohatých domů.

 Jedno napadlo Marii především : Výraz společenství, který vycházel z tohoto davu. Jakoby velké, společné štěstí odstranilo jakékoliv chtění jednotlivce.

 Maria se tiše zachvěla. Naplněni velkým prožitím, vyprávěli lidé o zázracích, které se udály v poslední době. Jeden to vyprávěl druhému, jeden k tomu přidával více než druhý a mnohému rozuměli zcela jinak, než jim to bylo řečeno.

 Maria naslouchala a malé zklamání táhlo její duší. Vnášeli lidé do tohoto velkého prožití ducha přece zase jen své malé já, aby se v tom zrcadlilo? Teď byli přece všichni rozechvěni silou, která jí byla hned patrná a přece zůstávají lidé v davu tak nezměnění! Ona však nechtěla soudit, nejdříve musela zkoumat sama sebe.

 Zástup táhl kolem ní. Nechtěně zůstala stát, protože se nechtěla dát strhnout do proudu. Ona k nim přece ještě nepatří. Chtěla jít teprve za posledními. V tom přicházel druhý zástup. Zdálo se, že lidé obklopují někoho ve svém středu.

 Zvolna se blížil i tento zástup k čekající ženě.

Přešlo několik mladých mužů. Byly mezi nimi krásné, statné postavy. Bylo jí nápadné, jak byli příkří a odmítaví k lidem. Maria by se byla nejraději propadla do země. Ale tito muži se jí líbili, vycházel z nich lesk čistoty. Ale proč ta přísnost? Kde byla ta láska, která utěšuje hledající duše?

 To měli být učedníci prorokovi?

 V tom uslyšela hlas, který jim dobrotivě, ale určitě zakazoval být tak přísnými!

 "Pomyslete přece na hodinu, kdy jste stáli u jezera a ptali se: Pane, smíme jít s Tebou?"

 Maria klesla na kolena, pozvedla ruce a vzhlédla : On, který toto pravil, právě kráčel kolem ní.

 Bylo to tak prosté a přece v tom byl celý svět lásky, varování a napravování. I mnoho povzbuzení hledajícím.

 "Je-li tento muž naplněn dobrotou, můžeš se i ty přiblížit, Maria Magdaleno!"

 Řekl to její vnitřní hlas. Ale on již přešel dříve než si správně uvědomila jeho přítomnost. Přece však ji zasáhl pohled. A tento pohled pronikl její duši jako blesk. Bylo jí, jakoby tímto pohledem prohlédl celý její život. A ještě jedno ji napadlo. Vyhlížel jako Říman, ale díval se na ni z něho ještě druhý, mnohem zářivější obličej.

 Ještě stále klečela na okraji silnice. Přicházel malý hlouček opozdilců. Přistoupily k ní dvě ženy. I ony měly jasný lesk na čele a vycházel z nich tichý mír, pečlivost a dobrota.

 Přátelsky pozvedly dojatou a přijaly ji do svého středu. Vlna síly a osvěžení pronikla Marií Magdalenou. Tyto ženy měly něco, po čem Maria tak toužila. Měly lásku a čistotu a prostota jejich bytosti jim dávala velký půvab. Maria Magdalena se cítila v úkrytu.

 Přirozeným citem, který jim Ježíš daroval, vytušily, že tato žena měla těžký život. Přátelsky jí nabídly radu a pomoc.

 Maria Magdalena mnoho nemluvila, ani nemohla. Její duše byla plná zmatku a hrůzy od té chvíle, kdy měla příležitost srovnávat sebe s těmito ženami. Teď věděla, že jí samé scházelo to nejlepší - nejvyšší statek, který žena má : Čistota!

 Teď ji mučila myšlenka, že Ježíš ji zavrhne. Čím více pozorně zkoumala způsob obou žen, tím více si připadala ztracenější.

 Když konečně došly k noclehu a Maria Magdalena byla umístěna v malém, ale čistém pokojíčku, opatřila ji jedna z žen ještě pokrmem. Pak odešly a doporučily jí, aby si odpočinula. Slíbily jí, že se k ní brzy podívají.

 Po krátkém odpočinku však to Maria Magdalena již nevydržela na loži. Vyběhla z domu a pospíchala ulicemi. Byl již večer. Maria šla úzkou ulicí mezi vysokými zdmi. U jedné mřížované brány se zastavila a dívala se do kvetoucí zahrady. Bylo jí jakoby z otevřené síně domu na druhém konci zahrady zazníval hlas, který rozechvěl její srdce. Tak mluvil jen Jeden.

 Kdo jednou slyšel hlas Boží a otevřel svou duši, ten nikdy víc nemůže na něj zapomenout. Tak se stalo i Marii. Znovu ucítila jemné chvění v srdci, opět se jí třásla kolena a znovu cítila, jak jí probudí horká vlna blaženosti, která překryla hořkou bolest její bezcenosti. V Marii Magdaleně to zabouřilo a ona zapomněla na všechno. Teď mluvil již jen její touhyplný duch, který ji hnal k nohám Páně tak, jako kdysi již klečel před jeho silou. Duch se upamatoval na prosbu a slib, o němž rozum již nic nevěděl.

 Byly to dny před Velikonoční slavností a Ježíš chtěl jít se svými učedníky do Jeruzaléma. Byli hosty v domě Šimona v otevřené síni, která skýtala vyhlídku do zahrady a domy trhu. Zvolna se snášel večer, ve větvích vysokých pinií zněl tichý šum. Bohatá květinová výzdoba vysílala své vůně do síně.

 Ježíš byl velmi tichý. Seděl v kruhu svých učedníků, nad nimiž se vznášelo tiché napětí. Jakoby tušení nějakého zlého obratu událostí, jímž se nelze vyhnout.

 Tu zazněly spěšné kroky a ze zahrady hlas strážce. Avšak žena, která přicházela, se nedala zastavit. Pospíchala krátkým, tichým a rychlým krokem, jakoby se sama bála, že ještě v poslední chvíli ztratí odvahu. Vyběhla po schodech a přistoupila k Ježíši. Sklonila se před ním hluboko a líbala jeho nohy.

 Měkký závoj, který ji téměř zahaloval, sklouzl dolů a záplava zlatěrudých vlasů zahalila její tvář. Nezadržitelně tryskaly slzy z jejích velkých očí, které s prosbou vzhlížely k Pánu. Ježíš se mírně naklonil a s trpělivostí i velkou vážností se díval na ni.

 Učedníci však a zvláště hostitel shledávali rušivý vpád této ženy velmi neslušným. Šimon pravil Ježíšovi:

 "Vím, že je to velká hříšnice. Neměl bys ji vykázat?"

 Šimon byl farizej. Ježíš se na něho podíval, pak zkoumavě pohlédl na kruh všech těch, kteří byli kolem něho a mírně potřásl hlavou.

 "Slyš, Šimone, mám ti něco říci : Jeden věřitel měl dva dlužníky. Jeden byl dlužen pětset grošů a druhý padesát. Protože oba nic neměli, odpustil dluh oběma.

 Vidíš tuto ženu? Ona mne umyla slzami a pomazala mé nohy mastí. A ty, učinil jsi totéž?

 Mnoho hříchů je jí odpuštěno, neboť ona odevzdala mnoho lásky. Komu se však málo odpustí, ten málo miluje.

 Maria Magdaleno, tvé hříchy jsou ti odpuštěny, tvá víra ti pomohla. Odejdi v pokoji!"

 Maria Magdalena vstala a vyšla. Jakoby s ní spadla veliká tíha.

 Ti však, co seděli kolem stolu, velmi se divili, že Ježíš odpouští hříchy.

 Kolem Marie Magdaleny se snesl světlý záhal, který ji zesvětlil. Byla šťastná. Šla odtud jako ve snu a nevěděla ani, jak se dostala zpět. Brzy byla opět pohromadě s ostatními ženami, do jejichž blízkosti ji všechno táhlo. Cítila, že teď může s nimi mluvit bez ostychu a tázat se jich na vše, co ji tak zajímalo.

 Bylo jí stále více nápadné, jak prostě a přirozeně přijímaly všechno co se během dne seběhlo a jak radostně přikládaly ruce všude tam, kde mohly jiným nějakým způsobem pomoci.

 Pozorovala každé jejich hnutí. Cítila jejich úmysly a myšlenky a s otevřenou duší naslouchala jejich slovům. Chtěla se od nich učit. Věděla přece, že sám Ježíš je vedl, žehnal a osvítil.

 Mluvili s ní o Ježíšovi a z každého slova svítila jejich věrnost, láska a oddanost Pánovi.

 Stávala se stále tišší, stále skromnější a naslouchala v sobě. Už se ani nepoznávala. Kde byly tak mnohé vzruchy a myšlenky, které ji jinak stále rozechvívaly, které ji často činily tak neklidnou, pánovitou a vášnivou? Pokoj byl v ní a v její duši zněl čistý zvuk jasných zvonků. Vznítilo se v ní světlo a ona se modlila, aniž by hledala slov.

 Často za noci bděla na svém úzkém a tvrdém loži. Ale takto probdělé noci jí přinášely více posily a osvěžení než nejhlubší spánek. Věděla, že když vzejde ráno, musí být celý její život nový. Proto chtěla poprosit Ježíše, aby směla sloužit tak jako ostatní ženy.

 Chtěla se uvolnit od dosavadního života. Chtěla prodat své šperky a všechen svůj majetek a závodit s ženami v pokoře, věrnosti a čistotě. Chtěla nosit v duši zářící světlo jako ony. Byla vedená podivuhodným způsobem. Často se jí zdálo, že jí stojí po boku pomocný duch, který jí radí.

 Plná důvěry a zcela uvolněná poddávala se hnutí své duše a mnoho se při tom naučila. Kdykoliv Ježíš mluvil, byla vždycky přítomná. Jako žíznivá vpíjela do sebe jeho slova.

 

 Zprvu se vůbec nevrátila do svého domu, ale chodila za Pánem. Věděla, že jeho cesta vede do Jeruzaléma a byla tím zvláště sklíčená. Proto se ptala Ježíše, když jednou stál sám v zahradě před domem Šimonovým :

 "Pane, smím jít s Tebou?"

 Vážně se na ni podíval a řekl:

 "Tvá prosba je splněna. Pojď a následuj mne!"

 A pak dobrotivě pokračoval:

 "Maria Magdaleno, budeš svědkem Božích událostí na zemi, ale jen malou část z toho nyní pochopíš a budeš zvěstovat. Tvá cesta není začátkem, jak se domníváš, ale pokračováním. Vrátíš se znovu.

 Vždy, když Božské Světlo vstoupí na zemi, budete vy, vyvolení, přítomni, jestliže nezbloudíte.

 Až přijde Syn Člověka, pak teprve porozumíte celému koloběhu. Ještě nejste pro to zralí. Měl bych vám ještě mnohé říci. Vy však nerozumíte ani tomu, v čem dnes žijete. Jak máte rozumět tomu co přijde?

 Chci vám pomoci, abyste získali život. Dbejte, abyste si ho udrželi!

 Já nepřináším soud, ale vedu vás na cestu do království Božího. Když však přijde Syn Člověka, pak vy všichni uvidíte i mne. Neboť já a Otec jedno jsme a On jest v Něm!"

 Maria Magdalena byla zralá a moudrá, mnohem zralejší než ostatní ženy. Mnohé bolesti, které prožila, jí rychle pomáhaly. Podivuhodně lehce dovedla chápat Ježíšova slova. Kdykoliv s ní promluvil, učinila veliké pokroky ve svém vývoji. Chápala jeho slova duchem a dovedla je v sobě obrazně prožít. Bylo jí jako kdyby do ní přicházelo každým dnem více světla. Tak byla připravovaná, aby poznenáhlu poznala celý život.

 Ale tím také cítila, jak se přiblížila trnitá cesta, které se na této zemi nemohl vyhnout žádný z nich všech. Viděla palčivý žár slunce, který činil ze silnice oslepující muka, když po ní kráčeli v oblaku prachu, často obklopeni hustou zdí lidí, kteří chtěli Ježíše následovat.

 Viděla však také, jak se ve sžírajícím lesku slunce šíří mlžně jemný černý mrak.

 "Musíš Pána varovat před Jeruzalémem," řeklo něco v ní.

 Učinila to. On se však na ni láskyplně podíval:

 "Musím splnit svou cestu, chci-li se vrátit do své říše."

 V tom Maria Magdalena spatřila, jak z postavy Páně vystupuje bílé zářící Světlo ve formě kříže. Neřekla to však žádnému, neboť On jí to zapověděl.

 Kolem Marie Magdaleny se číhavě plížil jeden z učedníků, jakoby ji pozoroval se závistí a podezřením. Byl to Jidáš Iškariotský. Vyhýbala se mu, kde jen mohla. Již od prvního setkání věděla, že z tohoto muže nic dobrého nemůže vzejít. Stále znovu si to vyčítala. Byl to přece učedník Ježíšův a Pán byl k němu zvlášť dobrotivý.

 Zprvu prchala před jeho blízkostí, protože jí vždy nějakou otázkou zkalil její nejkrásnější hodiny. Pak se nutila k přemáhání a snášela ho. Dělo se tak pro Ježíše, ale ona tím trpěla. Nyní zřetelně pozorovala, že Jidáš smýšlí zle. Den ze dne se stával domýšlivějším a pochmurnějším. Marii Magdalenu přepadl velký nepokoj. Stále obcházela a všechno pozorovala. Jen se zastavila k odpočinku a už ji zase všechno pohánělo. Dostala se do stavu strachu a úzkosti, který byl nesnesitelným. Nebyl to strach o sebe, ale o Ježíše.

 Řekla to učedníkům a Petr jí vysvětlil, že již dávno utvořili ochranný kruh kolem svého Pána a že dary, které On do nich vložil, budou z nich působit a přinesou ovoce. Vyprávěl ji také, že vyšle učedníky, aby poznali, co mohou dokázat v jeho vůli. Řekl jí, že může být klidná, když ví, že jeden z nich je v blízkosti Ježíše.

 Neměla však pokoje, až pochopila, že teď nemusí následovat svého Pána, který je přece obklopen svými nejbližšími, ale že by měla spíš předcházet před ním. Šla k Ježíšovi, řekla mu to a prosila, aby ji propustil do Jeruzaléma. Příčinu mu však neřekla.

 Ježíš ji však dobře znal a řekl:

 "Odejdi v pokoji. Uspořádej své věci a připrav spojení se svými přáteli."

 Tentokrát neporozuměla dost dobře slovům Páně. Když však teď pomyslila na lidi, které by po svém vnitřním obrácení měla znovu spatřit, vnímala proud jasných vláken, přicházejících k ní, který ji buď přitahoval nebo odpuzoval. Jakoby šla uprostřed pracujících, zářivých sil a sama je vysílala. Nyní, kdy se ze své vůle rozhodla pracovat pro Ježíše, proudila z ní síla, kterou On ji daroval. A naplněna novým životem odešla a už se více nebála.

 Stala se cizinkou ve svém vlastním domě. Kráčela krásnými, nádhernými místnostmi a bujnou zahradou jakoby zde byla hostem, který sice vděčně užívá krásu a pohodlí, ale brzy chce jít dál a všechno s radostí opustit.

 Služebníci ji vyšli vstříc zcela rozdílně. Někteří z nich, kteří jí dříve byli cizí a plaší, cítili se být k ní přitahováni. ostatní však, kteří jí kdysi horlivě sloužili, jevili skoro nepřátelský, až vyzývavý postoj, když na ně Magdalena promluvila. Nezměrně je dráždilo, že nevěděli, kde paní byla a odkud se tak změněná vrátila.

 Posměšně se dívali na její prostý oděv bez ozdob. Někteří s pokrčením ramen se od ní odvrátili. Poznali, že už zde pro ně již nic není. Zlaté časy byly pryč. Maria z Magdaly nějak zchudla.

 Proto se jí vysmáli. Už nevzpomněli na to, jak k nim bývala dobrotivá

 Maria Magdalena je nechala jít. S bohatou mzdou a dary byli strážcem domu propuštěni. Ostatní však u ní sloužili dál.

 Tak, jak se jí stalo se služebníky v jejím domě, podobně se setkávala se svými známými a přáteli. Mnozí jí více neznali nebo se na ni nechtěli upamatovat.

 Ona sama se na všechny dívala jinýma očima. Často odkryla mnoho hodnoty pod zcela skromnou schránou a zase mnoho prázdnoty a domýšlivosti tam, kde kdysi obdivovala. V krátké době své nepřítomnosti se naučila poznávat hodnotu člověka okem ducha, ne podle lidského úsudku.

 Malý však byl počet těch, které by mohla vést k Ježíši. Ale nejdůležitějším se jí zdálo být, že je má pozorovat a využívat svých styků. Snažila se zachycovat nitky, které jí umožňovaly výhled do jednání farizejů, Římanů a Židů.

 Nebylo to tak lehké v těchto bouřlivých dnech. Mnohý z jejích starých přátel ji plaše pozoroval. Nemohli se odvážit mluvit v její blízkosti. Cítili se nějak sklíčeni.

 Napjatá nálada ve velkém městě doléhala na lidi těžce a tísnivě, mnohem více než jindy. Připadalo jí, jakoby právě v tomto městě se soustřeďovaly nepopsatelné mocnosti temnot. Číhavě se skrývaly, zatím co zázračně jasné světlo se přibližovalo k tomuto bahnu se zářící silou. Opět ji přepadla úzkostná starost.

 Neměla pokoje ve dne v noci a vyzvídala náladu tohoto neblahého města. Přátelé učedníků ji přijali. Mohla jim v mnohém prospět. Jedním z těch, kteří s velkou radostí očekávali příchod Ježíšův, byl Josef z Arimatie. Strojil svůj dům k jeho přijetí.

 Maria Magdalena šla k němu a řekla mu o svém strachu o Ježíše, který jí nedával pokoje a vyprávěla mu o pochmurné postavě Jidášově.

 Josef ji však upokojil. Měl za to, že Jeruzalém s touhou očekává příchod Páně. Celé město si vyprávělo o jeho činech. Slíbil jí, že ho bude střežit bdělým okem.

 Tak přišla velká, osudná hodina, v níž Syn Boží, obklopen jásotem a tancem, oslavován hlučným voláním Hosana, vcházel do města v kruhu svých učedníků. Celé město se změnilo v obrovské, hemžící se mraveniště.

 Davy lidstva se valily ulicemi a náměstími v horečném neklidu. Celé hodiny čekali na cestách na příchod Páně.

 Marii Magdaleně nebylo možno proniknout k Ježíšovi. Dav lidí, který naplňoval úzké ulice, byl příliš hustý. Slyšela jen nepopsatelný jásot zástupů a slyšela, co říkal lid. Celé město bylo jako ve stavu opojení.

 Oklikami se probojovala proti proudu lidského davu k bráně na silnici bethanskou v očekávání, že se tam setká s některými ženami.

 "Maria Magdaleno, slyš, teď začíná tvá práce!"

 Nebyl to hlas jejího Pána, nebo to mluvila nadpozemská bytost - anděl?

 "Po paprscích čistoty proudí k tobě tento hlas s výšin. Tvým chtěním sloužit Bohu jsi se k tomu otevřela. Mnohým utrpením způsobil Pán tvou zralost. Hojnost lásky a jeho milostí učinil tě bohatou. Ujmi se žen. Kde jsou ženy, které jako ty mají v sobě žhavou touhu po nebeské koruně čistoty, tam bude má síla tebou působit."

 Nebeský lesk se lil shůry na Marii Magdalenu. Zasáhl ji ve středu cesty, v úzké uličce mezi dvěma zdmi starého Jeruzaléma. Přemožena překvapujícím leskem Světla opřela se o zeď a zavřela oči. Byla sama.

 Přesto, že zavřela oči, zářil lesk před jejím nitrem a ještě se zesíl. Shora k ní shlížel světlý obličej.

 "Já sama nepřijdu nyní na vaši zemi, jen má síla se tě dotýká, dokud Syn Boží dlí ještě na zemi. Tobě je darována k požehnání pro mnohé, kteří po ní žízní. Ujmi se dívek, sirotků a ztracených. Tobě se dostalo porozumění, tobě samotné dostane se také síly."

 Slovo za slovem snášela se takto zvěst z věčnosti k Marii Magdaleně. Ona byla omilostněnou. Lidé ji však přesto stále nazývali kajícnicí.

 Líbezná postava, která se jí zjevila, měla na hlavě liliovou korunu. Velké a modře zářící oči planuly světlem. V dlouhém, bílém šatu, obklopeném pláštěm světla, stál pravzor Čistoty, Irmingard, před duchem Marie Magdaleny. Rozechvěně sklonila svou hlavu a ukryla ji v dlaních. Zbožnost a vděčnost naplnily její duši.

 Přemýšlejíc o tomto zázračném prožití vykročila Maria Magdalena z brány, která vedla na úzkou silnici k Betanii. Tam v dálce viděla již svítit malé domky. Za nimi na mírných pahorcích se rozkládaly zahrady na hoře Olivetské.

 Cesta jí připadala zvlášť těžká, nohy ji sotva nesly, když se přibližovala k domu Lazarovu. Když se posadila na lavici před domem a vyhlížela ty, kteří se měli vrátit, uviděla zvláštní obrazy.

 Před sloupy velké síně chrámu viděla na nádvoří hustě natlačený zástup lidí. Plni napětí vzhlíželi k chrámovému vchodu. Odtud zněl v divoké vřavě hlas kupců. Vypadalo to jako panika.

 V pozadí divoké scény uviděla Maria Magdalena přicházet Ježíše z chrámu, svítil ve světlém oděvu, který měl dnes na sobě.

 A nyní ho také slyšela mluvit. Jeho hlas jí vnikal do srdce. Davy naslouchaly jako očarované.

 Zvláště se však k němu tlačil zástup zákoníků a mezi nimi viděla Maria Magdalena plná úzkosti vystupovat číhajího hada. Od této chvíle věděla, že tito mužové chtějí zničit Pána.

 Maria a Marta se vrátily a mnoho vyprávěly. Vešly do domu, aby připravily prostou večeři a poradily se jak mají Pánu přichystat slavnost velikonoční. Maria Magdalena s nimi rozmlouvala a snažila se potlačit své vzrušení. Maria však, která vždy jemnocitně poznávala to pravé, pravila k ní:

 "Máš ve své duši současně nejvyšší radost a hořký strach. Dbej, aby Pán viděl jen tvou radost, až přijde. Je dobře být na stráži, ale nestarej se!"

 "Kde je Jidáš:"

 Tato otázka naznačila, že všechny měly stejné podezření. Maria Magdalena se však rozhodla vrátit brzy do města.

 A tohoto večera s nimi Ježíš dlouho rozmlouval.

 Maria Magdalena se zhrozila, když se opět blížila k městu. Celé ovzduší jí připadalo tak neblahé.

 Ona však nesla ve svém srdci světlou blaženost. Bohatě obdarovaná, chtěla radostně a vděčně rozdávat všem lidem, kteří po tom toužili. Přicházela ze zářivého, harmonického kruhu učedníků Ježíšových a byla ještě naplněná životadárným dechem Božím, který obklopoval Ježíše. Chtěla působit, chtěla bdít, chtěla využít všech styků a vykonávat vliv, aby chránila cestu svého Pána. Chtěla také dávat pomáhající lásku všem těm, kdo ji potřebovali, podle příkazů světlé paní.

 Jak to Ježíš řekl, když mu vyprávěla o svém prožití?

 "Udržuj sílu, která do tebe proudí ze světlé říše mého Otce a využij ji. Je ti dána k pomoci pro mnohé, kteří by k ní jinak nedospěli. Ty jsi mostem k lidem. Hluboko ve svém nitru uzavři to, co jsi prožila. Není to pro vědění světa, který nedbá tohoto drahokamu, protože jej nemůže pochopit. To, co jsi z toho získala, přetvoř pro lidstvo, teprve pak vzejde ovoce ze setby ducha."

 A opět, jako vždy, když k ní Pán mluvil přímá slova, působila tato živě a splnila se. V Marii Magdaleně vzrostlo jasné vědění a poznání. Byla v duchu spojená se všemi událostmi, se vším, co nadcházelo.

 Proto se také zhrozila divokého, přehnaného vzrušení lidí, jichž se nyní v čas velikonoc shromažďovalo v hlavním městě stále víc. Byla ráda, že Ježíš nebydlí v těchto zdích.

 Zase znovu ji připadaly myšlenky obav o Ježíše! Jako těžký kámen se kladly na blažené, tiché štěstí její duše.

 Z různých stran slyšela časté poznámky, jakoby se shromažďovalo vojsko pro Ježíše. Zalekla se a odporovala některým, kteří o tom mluvili. Brzy však zmkla, když poznala, že se pro to zlobili a podezřívali ji. Její duše byla náhle jako bičovaná.

 "Oni mu škodí! Srazí ho do zkázy svými bláznivými představami a vlastním přáním pomoci. Co mám dělat? Mám ho zase varovat? Ale on řekl: "Musím jít svou cestou!" A učedníci? Neuvěří mi a vyčiní mi za mou bázlivost a budou si myslet, že mi chybí víra!"

 "Oni přece neví jak falešně ho lidi chápou, když mluví o svém království. Oni sami si přece dělají falešné představy a věří v pozemskou moc. Jak častokrát jim Ježíš již řekl: "Království mé není z tohoto světa!" Ale jak rozumí učedníci těmto slovům?"

 "Petr - ano, on nejspíš - také Jan - a přece ani Jan se nemůže zcela zbavit falešných představ."

 Při těchto myšlenkách byla stále nepokojnější. Znovu prožívala onen příčící se dojem, který na ni učinil předešlého večera zase Jidáš. Stál jako přistižený zloděj mezi dveřmi, když se ho Ježíš ptal:

 "Kde jsi byl?"

 Jeho lež zasáhla ji jako šíp při vědomí, že Ježíš ho prohlédl. Všechny zachvátilo zděšení a ošklivost a v obličeji Páně byl hluboký smutek.

 Opět si pomyslila, že jedině Josef z Arimatie může pomoci. Šla domů a chystala se, že ho navštíví. Za hodinu ji vynesla nosítka k jeho domu.

 Byl opět večer. Srdce ji bolelo a v duchu hledala Ježíše. Cítila, jakoby s ním byla spojená podivuhodným způsobem, jako světlým vláknem, kterým k ní proudila zpráva o tom, co se s ním děje.

 Cítila se osamělou a převládla v ní mučivá bolest opuštěnosti. Náhle se však kolem ní rozšířil zářivý jas.

 Viděla Ježíše stát u dlouhého, bíle prostřeného stolu. Kolem něho se vznášel kroužící, světelný pás. Lámal chléb a podával kalich s vínem svým učedníkům. Všichni učedníci však vyhlíželi jinak. Ježíš byl v zářícím Světle. Obraz, který viděla se jevil v lesku, který nebyl z této země.

 A opět cítila jakoby znala to, co se tu dělo přesto, že tomu nemohla lidským smyslem rozumět. Jakoby se tímto světlým děním stal veliký čin a naplnění Božské Lásky. Nechápala, co směla v duchu prožívat, ale cítila se tím posílená.

 Mezitím dospěla k sídlu Josefa z Arimatie.

 Její nosítka byla vpuštěna velkou branou do dvora obklopeného zahradní zdí. Tiše a jednotvárně bublala voda pramene, jež tryskala ze džbánu, který držel v ruce duch pramene. Byla již temná noc. Vlahý vzduch horkého jarního dne ležel ještě pod mocnými stromy. Mračné stíny zahalovaly vysoký dům, v němž nebylo světel.

 V oblouku nad vchodem vedoucím do otevřené síně, byla zastrčená pochodeň. Stál tu Říman v bílém plášti a uctivě se skláněl před pozdní návštěvou. Byl to správce velkého domu, který zastupoval svého pána v jeho nepřítomnosti. Maria Magdalena na něho zklamaně pohlédla, když ho spatřila. Bylo to znamení, že Josef z Arimatie není doma.

 Rozechvěně zněl její hlas, když se tázala na pána domu. Dostalo se jí odpovědi : "Josef z Arimatie odejel před několika dny a nikdo neví, kde se pán zdržuje."

 V rysech Magdaleny se zračilo zklamání a hluboká bezradnost. Vedený soucitem, zval ji správce domu, aby si odpočinula. Již, již chtěla odmítnout, ale pak přece za ním vkročila do nízké místnosti, která v přízemí sloužila za strážnici. Magdalena přijala vybídnutí správcovo v naději, že se dozví něco bližšího o Josefovi z Arimatie.

 Ale muž byl skoupý na slovo. Nechtěl s řečí ven přesto, že viděl, jak je Magdalena hluboce pohnutá. Musel si přiznat, že tato žena nepřišla bez zvláštního důvodu v tak nezvyklou hodinu. Mlčky stál před ní. Zklamána a vyčerpaná zvrátila hlavu a přivřela oči. Náhle a mimovolně vyšlo z jejích rtů :

 "Přicházím k vůli Ježíši z Nazareta!"

 Toto jméno způsobilo jako heslo. Hladká, ovládaná tvář Římana se rozjasnila světlem vnitřní radosti.

 "Vidím, že jsi jeho stoupencem," řekla Maria Magdalena, " a mně můžeš důvěřovat."

 "Ano, miluji Ježíše a chtěl bych mu sloužit," zněla odpověď. "Já vím, že mohu otevřeně mluvit k Marii z Magdaly. Kníže mi o ní vyprávěl. Odejel s Markem - Římanem. Důvodem byly politické nepokoje. Zatahovali do toho Pána. Musím zde střežit. Mám zprostředkovat poselství?"

 Marie Magdalena vyprávěla o svém pozorování a svých starostech.

 "Neboj se. Co bylo možno učinit, to již bylo učiněno."

Jasně a určitě zněla uklidňující slova ze rtů Římana.

 Po těchto slovech stal se opět zdvořilý a uzavřený. Hluboce a slavnostně se před ženou uklonil. Uctivěji než bylo zvykem Římanů.

 A Magdalena se vracela domů temnou nocí. Její tělo bylo k smrti unaveno. Vyčerpána položila se do polštářů svých nosítek. Temnota ji zcela obklopila, jen lehké kolísání nosítek uklidňovalo její nervy. Když zář pochodní jejích průvodců matně a přerušovaně ozařovala okraje cesty, snesl se na ni velký klid a síla. Jakoby v její blízkosti byla moc, která ji vede, ochraňuje a oživuje. A přesto byla smutná.

 K smrti smutná, vzdálená všemu pozemskému. Co to jen bylo?

 Zvolna v ní procitla vzpomínka. Vzpomněla si na dobu, kdy se od probuzení svého ducha otevírala duchovnu. Vzpomínala prožití na cestě do Bethanie a obšťastňujícího zjevení, kterého se jí dostalo.

 Teď však náhle cítila bolest smrti. Nepopsatelná úzkost, opuštěnost a bezútěšnost, zápas duše, která se v nekonečné bolesti odlučuje od těla. Lidské utrpení prožívané ve velké výši, tak jí to připadalo. A přece to nebylo její utrpení. Ale koho tedy?

 Její srdce hořelo, oči byly zaplavené slzami a z čela padal studený pot. Ledové ruce byly sevřené jako v modlitbě. V duchu viděla obraz. Temnota zahalovala postavu, která v bolesti klesla na kámen. Osamělost, bylo slyšet jen šumot olivových stromů. Těžké mraky táhly po ztemnělé obloze a sotva chvílemi propouštěly šeré světlo měsíce.

 Bylo dusno jako před bouří. Olověná únava tížila tvory země. Bylo to jako blížící se umírání přírody.

 V Magdaleně se toto utrpení stalo jistotou. Trpěla dlouho a bylo jí, jakoby musela odejít z této země. Její tělo trpělo vědomě nevýslovnými bolestmi. Nemohla již více myslet na své vlastní já. Kde byla? Oslňující jas prorazil jako sloup tuto temnotu.

 "Otče, Otče!" slyšela Ježíšův hlas. Tento tón se chvěl všemi nebesy.

 Mocně se rozložil oslňující pár křídel v lesku záře a jasná, bíle planoucí ruka podávala pohár ze Světla. Více Maria Magdalena neviděla.

 Donesli ji domů jako mrtvou, když v ranním soumraku ve chvíli, kdy kohout poprvé zakokrhal, zastavili před branou.

 Maria Magdalena sice viděla, že ji přinesli domů a uložili ji k odpočinku. Věrná Bethsabe, její služebnice, dlela u ní. Proudila z ní pečlivá mateřská láska. Bethsabe byla jediná ze služebnic, která opravdu znala Marii Magdalenu. Viděla jak v uzavřené duši této panovačné, zevně chladné paní žhnou drahokamy Bohem do ní vložené. Ještě donedávna byly zapadlé. Probuzením Magdaleny zažehla a rozhořela se láska k Ježíši také v její služebnici.

 Když ošetřila úplně vyčerpané tělo své paní, zapálila Bethsabe malou ampuli, jejíž klidné světlo měla Maria Magdalena ráda. Pak tiše odešla do předsíně ložnice, aby tam střežila. Její myšlenky byly smutné a starostlivé. Vždyť v noci přiběhl posel, který ohlašoval:

 "Přicházím z Betanie : Řekni Marii z Magdaly, že Pána zajali a odvedli před Kaifáše."

 Bethsabé bylo jakoby jí země mizela pod nohama. Jako šíp ji zasáhla tato zpráva a trpěla tak velikou obavou, že nebyla sto předat zprávu dále. Magdalena byla nyní zde. Jak měla oznámit své paní tuto zprávu, když byla tak hluboce rozechvělá, že sotva pootvírala oči? Strach a bolest rvaly tuto věrnou duši. I ona trpěla pro Pána, který jí byl tím nejvyšším.

 V hořkém strachu strávila celý den. Přehlušení svých starostí hledala v práci.

 V ložnici paní se pohnulo světlo. Bylo slyšet hluboký vzlyk, pak opět všechno utichlo. Bethsabé vstala a naslouchala. Odhrnula závěs a pohlédla na Marii Magdalenu. Neležela jako mrtvá? Její, jindy tak živě planoucí oči, byly jako vyhaslé. Krůpěje potu smáčely bohaté vlasy nad čelem.

 Bethsabé ji omývala a Maria Magdalena se pohnula. Bethsabé se chvěla úzkostí před okamžikem, kdy bude muset svou hroznou zprávou zasadit své paní hořkou ránu. Tu pozvedla Magdalena svou hlavu z polštářů, vztyčila se a hleděla někam daleko.

 "Bethsabé, stalo se něco strašného. Zajali našeho Pána, Jidáš ho zradil! Ježíš je nevinen, ale oni mu chtějí způsobit utrpení. My nemůžeme dělat nic, leda že by se nám dostalo pomoci od jeho Otce. Vím všechno, ale neptej se a nemluv o tom, co slyšíš z mých úst. Není to můj majetek, který bych mohla rozdávat. Co jsem zkusila, je pouze pro Světlo."

 Bethsabé nerozuměla své paní a bála se. Maria Magdalena mluvila jako v horečce. Náhle řekla:

 "Chci do Betanie!" a zkusila se postavit. Ale bylo jí, jakoby světlá síla jí tlačila dolů na lože a neviditelná ruka držela před jejíma očima jasné zrcadlo. Viděla, že se v něm vynořují obrazy, které na ni vykonávaly tak mocný vliv, že trpěla těžkými bolestmi.

 Viděla sedět Ježíše na nádvoří na otepi slámy. Jeho ruce byly svázané a na jeho hlavu byla naražen věnec z trní. Do ruky mu vtiskli hůl. Ve dvoře byla tma. V dálce zakokrhal kohout. Ježíšovou postavou proběhl tichý, bolestný záchvěv. Nehybně seděl a hleděl před sebe, ale jeho oči byly prázdné.

 Kde byl? Bolest byla od něho téměř odňatá, ale zdál se být jako vyhaslý. Co teď ještě přicházelo, míjelo jej.

 Magdalena byla zaměstnávána jen jedním přáním: aby mohla pomáhat odvrátit to strašné, co téměř s jistotou cítila přicházet. Jen něco dělat, jen nečekat nečinně, až se přivalí konec.

 Jako na jemných strunách nesl se k ní hlas Pána:

 "Nemyslíš, že bych mohl prosit svého Otce, aby mi poslal houf andělů? Až s vámi nebudu a vám se dostane pomoci, pak mi teprve budete rozumět. Což jsem vám často neříkal, že moje hodina přijde brzy?"

 Maria Magdalena se chvěla, když vnímala hlas Ježíšův. Jakoby ji proudily svítící paprsky.

 Opět zmučeně klesla na lože. S tichým pláčem klesla služebnice u jejího lože a čekala, bude-li jí třeba. Neodvážila se ani pohnout.

 K ránu Maria Magdalena vstala. Její tělo bylo posílené, její duše klidná a utěšená po všem tom utrpení.

 Měla jen jediné přání : Jít k Pilátovi. Proto pospíchala a sebrala všechnu svou sílu k této cestě.

 *

 Pontius Pilát stál zamyšlen v atriu svého domu. Bylo ještě časné ráno a on byl již připraven. Čekal ho těžký, černý den. Odpočinek této noci ho nezbavil tlaku, který se stupňoval v napjatou a nepokojnou stísněnost již od včerejšího večera. Stále přecházel v šerém světle sem a tam po terase. Bylo mu jakoby nad jeho hlavou stál dnes široký, spalující sluneční paprsek, který jej tísnivě zasahoval z nepochopitelných kosmických zákonů. Chtěl se bránit proti této osudově těžké síle, která jako hora tížila tohoto mocného, neovlivnitelného, velkého Římana. Ale tato zářící síla byla tak nutící, že šla za ním všude, kam se obrátil.

 Byl nejistý a přemýšlel o něčem neposatelném, co se mu ještě nikdy nestalo a teď náhle vkročilo do jeho života. Stál jako před prahem a měl učinit rozhodnutí. On muž zralých, rychlých rozhodnutí, který se nikdy neobával, který měl jasný rozum, srdce plné přísné dobroty, stál zde a přemýšlel. Byl měkký a dojatý, utlačený silou, která se mu nezdála být pozemskou.

 Tak nalezla Maria Magdalena místodržitele, prvního úředníka Říma, se kterým chtěla mluvit. Chladná převaha Římana, ihned napjala rysy, povolené jeho předcházející nejistotou, když mu sluha hlásil rannou návštěvu.

 S pokrčením ramen, prudkým pohybem pravice chtěl již návštěvu odmítnout. Ale vůle Marie Magdaleny byla plná síly a bez pochybností. Důvěřovala, že touha působit pro Pána přenáší hory, obměkčí kameny. Proč by neobměkčila srdce vysokého, vznešeného Římana jakým byl Pilátus. Neznala strachu ani pochyb a Pilátus ji přijal.

 S důstojností a jistotou stanula Maria Magdalena vstříc mocnému. Stále před ním v největší zdvořilosti.

 Mluvila o Ježíši. Nebyla to kajícnice ani ponížená a opovrhovaná. Byla přesvědčenou služebnicí velkého Spasitele lidstva.

 Pilátus vzrušeně naslouchal. Už dávno se zájmem sledoval vývoj náboženského hnutí Židů. On sám byl filozof a hledal Boha. Co Jan připravoval, zdálo se být dokončené Ježíšem.

 Nepopíral však, že získal mnoho stoupenců. On byl Říman a co mu bylo do věci Židů. On vládl pro Řím. Co mu bylo do náboženství tohoto národa? A přece, zde bylo něco víc než náboženství. Zde bylo něco, po čem volala duše. Pilátus to cítil.

 Maria Magdalena vyprávěla, co věděla o Ježíšově životě a jeho působení, aby Pontius Pilátus mohl poznat pravdu. Neprosila za Pána, nemohla prosit člověka za Něho. Hluboko v ní se stále ještě ozýval napomínající hlas Ježíšův:

 "Nemyslíš, že bych mohl prosit svého Otce, aby mi poslal zástup andělů ku pomoci?"

 Po dlouhé rozmluvě propustil Říman Marii Magdalenu. Chtěl se ujmout tohoto proroka.

 Pilatus Pontius kráčel jako osvobozen od tlaku této noci zpět do atria. Tam našel psaní své ženy.

 Měla prý sen. Nechť neprovádí nic s tímto spravedlivým prorokem. Výstrahou mu byla tato slova jeho moudré a ušlechtilé ženy.

 Tak byla připravena hodina, v níž Pontius Pilatus byl postaven před rozhodnutí svého života.

 *

 Blížil se hluk zástupu. Jednotlivě z něj zaznívaly výkřiky a stráže se musely namáhat, aby zabránily lidu vstup do dvora. Malý shluk ozbrojenců vedl nyní zajatce před správce země.

 Pilát vyšel na schodiště pod sloupy domu. S klidnou, chladnou věcností pozoroval muže, který stál před ním.

 Prostá vznešenost, která ho obklopovala, vnukla mu úctu. Pilát v duchu cítil jemné tušení nepoznané a nepochopitelné moci. Zde bylo něco jiného než moc silnějšího, zde byla moc ducha.

 Na první pohled věděl zkušený úředník Říma:

 "Tento je bez viny!"

 A vyslovil to.

 Ježíš pozvedl své oči a spoutanou pravicí učinil pohyb, jakoby jí chtěl pozvednout ducha Pilátova. Osvobozující výdech pozvedl Římanovu hruď. Ježíš mu dal víc, než mohl Pilát tušit.

 On však nemohl přejít text svých předpisů a musel Židům, kteří s netrpělivým křikem obléhali dvůr, položit otázku, kterou předpisoval zákon: Kterého z obžalovaných si přejete osvobodit k velikonoční slavnosti? Očekával, že přirozeně zvolí Ježíše, neboť ti ostatní byli sprostí zločinci.

 Nevěřil svým uším, když volali jméno "Barabáš." Neblahé a svírající bylo ticho, které pak zavládlo. Ani tichý šum větru, ani hlas ptáčka nebylo slyšet. Svět ztrnul jako mrtvý. Všem se zastavil dech a tep.

 Pilát stál jako zasažen ranou. Nevypočítatelná duše lidu zase jednou odkryla celou svou méněcennost. Ošklivil se mu tento zbabělý a zákeřný dav. Nejraději by je byl nechal všechny zničit.

 Proč nenáviděli tohoto Čistého? V těchto krátkých okamžicích rozhodnutí, jež byly hodinami, se napjal duchovní tlak na nejvyšší míru. To, co povzbuzovalo síly těch, kdo se blížili Pravdě, to hnalo temnoty k šílenství, krvelačnosti a vzteku. Vzkřiklo to jako jeden hlas z nesčetných hrdel: "Ukřižuj ho!"

 A ještě dvakrát totéž.

 A Pilát si umyl ruce na znamení, že není vinen touto vraždou.

 Potom se ozbrojenci Říma seskupili kolem Ježíše. Vojáci ho odvedli a střežili ho. Velká železná brána ho skryla před očima lůzy.

 Vyzařování myšlenek spočívalo jako rudý plamen téměř viditelně nad lůzou a projevilo se strašlivým výrazem ve slovech:

 "Krev jeho na nás a naše děti!"

 ***

 

 I v městě vypukl teď ryčný ruch a zmatek. Již několik dní přicházely ze země zprávy o nepokojích a bojích. Římané však s nemilosrdnou tvrdostí zjednali brzy pořádek. Jen duše lidu a ovzduší celého města bylo prosycené potlačovaným vztekem, krví a vzpourou.

 Ženy se ani neodvažovaly do ulic. Plaše a sevřeně vyčkávaly v úzké uličce, která vedla k příkré cestě na Golgatu. Čekaly na smutný průvod, který byl obklopený vojáky a přicházel ze soudního dvora. Připojily se k němu.

 S olověnou tváří táhl kolem nich zvolna strašlivý obraz. Vypadalo to jakoby již nežily.

 Hlučný zvuk vojenských kroků se mísil se štkaním opodál jdoucích průvodců, kteří se tupě oddávali tlaku bolesti, pod níž sténalo celé město.

 Byly to strašné hodiny. Potlačovaně znělo štkaní ze zástupů, které lemovaly ulice.

 Maria Magdalena stála opodál popraviště mezi ostatními ženami. Trpěla nevýslovnou bolestí těla i duše. Byly to bolesti, jaké nepovažovala ani za možné. Vzdor své přítomnosti neviděla nic z toho, co se dělo na zemi. Jen Maria, matka Ježíšova, vedená Janem, která stála blízko pod křížem, utkvěla v očích Marie Magdaleny. Při tom pocítila, jak hořká muka svírala její srdce a tušila: Jak velké musí být utrpení matky!

 Slovy se nedá vyjádřit hrůza, která otřásla zemí. Jakoby se nebesa řítila a zakrývala toto město závojem smutku.

 Smrtelná hodina Ježíšova se blížila ke konci.

 Tiše, skoro neslyšně zaznělo pak ještě dolů s kříže:

 "D o k o n á n o j e s t !"

 V tomto okamžiku všechno zazářilo v bílém Božím Světle, které obklopovalo Ježíše a zraky Magdaleny se široce rozevřely. Viděla něco tak čistého a vznešeného a zemi vzdáleného, že to bylo lidskému duchu až nepochopitelné.

 Na černé zemi popraviště stál kříž. Ale dřevo kříže nebylo již viditelné. Všechno pod ním bylo zahaleno v černý mrak. Nahoře však, kde viselo tělo Ježíšovo, bylo tolik Božského světla, že v něm pozemské formy úplně zanikaly.

 Magdalena viděla jen krvácející ránu v boku, znamení na nohou a rukou, jež svítila a zářící obličej s čelem zbroceným krví. Trnová koruna se zdála být z tekoucího zlata a žhnula jako v utrpení. Byla to však zcela jiná bolest než pozemská. Vždyť tu si Ježíš vytrpěl již předem.

 Krev se leskla rudě jako rubín. Tvář, ruce a nohy, tak jako krajina srdeční byly prosvícené zářícím světlem. Tam, kde byly roztažené ruce, vznášely se mocné, zlatě planoucí světelné peruti. A celý tento obraz zvolna přecházel ve svatou zář a stoupal vzhůru skrze bránu Světla, vroubenou rytíři. Bylo vidět stupně, které vedly do nekonečných výšin. Středem temnoty pozemského zatemnění táhl se tento pruh Božího Světla v krátkém okmažiku přechodu při slovech:

 " O t č e, d o r u k o u t v ý c h

 p o r o u č í m d u c h a s v é h o ! "

 Byl to záblesk Božího paprsku a návrat do Světla!

 Lidé však nepozorovali nic.

 Ještě jednou šlehla oslnivá zář Světla. Nad křížem se rozestřela planoucí křídla.

 V tom zazněl ze zástupu přesvědčený hlas nějakého muže:

 "Tento byl opravdu Syn Boží!"

 Země se zatemnila, půda se zatřásla. Lidé se chvěli plni strachu a úzkosti. Ztrnule a se skelnýma očima hleděli jeden na druhého. Hrůza, strach před nepojmenovanou bolestí je stlačoval.

 Tak se valila odpovědnost na lidského ducha.

 

 Posel Marie Magdaleny dostihl Josefa z Arimatie příliš pozdě. Vzdor tomu, že ihned odejel ze svého venkovského sídla, položeného za městem, nemohl dospět tak rychle do Jeruzaléma.

 Když Josef z Arimatie došel na popraviště, byl Pán již zesnulý. Jeho přátelé ještě stáli rozechvěni v malých skupinách.

 Vojáci Pontia Piláta zjednali pořádek a rozehnali lid.

 Pak dal Josef z Arimatie sejmout tělo Páně. Položili je na rozestřený plášť knížete a zahalili je do bílých látek.

 Plaše se přibližovaly ženy z Betanie. Byla s nimi i Maria Magdalena.

 Pilatus, správce země, dovolil knížeti Josefu z Arimatie na jeho prosbu pohřbít tělo Ježíšovo ve skalním hrobě.

 Mrtvá byla příroda, mrtvé věci, které se jindy leskly. Jako prázdné schrány se pohybovali lidé směrem k hrobu.

 Učedníci nesli tělo Páně. Ostatní následovali. Položili tělo do hrobu a uzavřeli jej velkým kamenem.

 Maria Magdalena se ztěží mohla odloučit od hrobu. Úzká stezka vedla vzhůru do skal nad svahem. Ponořena v sebe, stoupala po ní vzhůru mocí dolehla na ni tíha cesty, kterou si sama zvolila. Teď se cítila cizí a bez domova mezi učedníky, jimž byl její Syn domovem. Poznala a věděla, že může dále žít jen s nimi, v kruhu jejich myšlenek a jejich živé lásky, v níž každou hodinou poznávala setbu svého Božského Syna.

 Její utrpení a poznání pod křížem poskytly jí však pomoc, o které dosud nevěděla a které nerozuměla v jejím duchovním působení. Jan, který stále víc nahlížel na události pozemského života očima svého Mistra, svým věděním o Božských zákonech to poznával a pozoroval Marii s vnitřní radostí.

 Marie Magdalena byla nezadržitelnou mocí k ní přitahována. Již dříve jí bylo dáno, aby s láskou vedla ty, kteří potřebovali útěchu, obtížené a ustarané. Dovedla je v mnohém vést lépe než ti ostatní, kteří se domnívali mít jistotu a svou spokojeností často na sebe pletli těžká osudová zauzlení.

 Pán dal Marii Magdaleně také dar, že v těchto dnech bolesti mohla na sobě i na jiných otevřeným zrakem pozorovat následky všech činů.

 Zůstávala však uzavřenou knihou a snažila se, aby jen ovoce jejích zkušeností se dostávalo laskavou péčí jiným ku pomoci. Neodkrývala však své vědění. Vždyť tak to mělo být.

 Často přicházela do styku s Marií a brzy si získala její důvěru. Maria Magdalena viděla s vroucí radostí jak se kolem matky Ježíšovy šíří světlo a halí ji do pláště. Ona to také byla, která mohla spolu s Janem dát těžce zkroušené, tělesně i duševně trpící znovu sebedůvěru. Vědomí povinnosti a důvěru probudila ve váhavé duši, která se domnívala, že Pán již nechce přijímat její služby. Pozvolna začínala Maria znovu žít.

 Pak se i jí zjevil Božský Syn. Jako žehnající cítila sílu Jeho živoucího Světla nad svými vlasy, které zbělely.

 "Matko Mario, viděla jsi Pána? " pravil Jan a chvěl se. Maria tiše šeptala :

 "Ano, můj Syn žije a je s námi !"

 Duch Páně jakoby hnal Marii Magdalenu do blízkosti jeho matky, aby jí stála ku pomoci. Ona sama v tom cítila útěchu a stále více stupňující se příliv síly i pomoci ve všem, co podnikla. Připravovala se v kruhu jí milých žen vědomě na svůj úřad, o kterém s ní Ježíš mluvil.

 Bylo v ní stále jasněji. V duchu prožila všechna zjevení svého Pána, i když nebyla mezi učedníky. Oni jí tehdy nevěřili, když přinesla zvěst o zmrtvýchvstání Páně. Brzy však i oni potkali Ježíše a plni radosti jí to oznamovali. Ona však věděla, že jeho zjevení, druh jeho těla, jež vstalo z mrtvých, nikdy zcela nepochopí.

 Jednou opět seděla mezi ženami. Zatím co tyto obstarávaly domácí práce, obšívala kraje šátku pro matku Marii. Náhle jí bylo, jakoby hlasy žen zněly jen zdálky. Její hlava se opřela dozadu o holou, dřevěnou stěnu výklenku. Malá olejová lampička nestejnoměrně blikala a vrhala světlo a stíny nízkou jizbou. V rohu v otevřeném krbu ještě hořel plný oheň pod velkým kotlem.

 Tichá, světelná záře stále více naplňovala ducha Marie Magdaleny a ona hleděla do bílé, prosté místnosti, ve které poznávala učedníky Ježíšovy. Seděli kolem stolu, ale všichni nebyli přítomní.

 Slyšela, jak vyprávěli o Pánovi. V tu chvíli zazářil mezi Janem a Petrem světlý oblak, který se nato změnil v zářící postavu Páně. Učedníci horlivě rozmlouvali a nepozorovali nic, až se jich Ježíš jemně dotknul. Teprve pak Ho uviděli jak stojí mezi nimi a polekali se.

 On však ukázal na své rány a pravil:

 "Tyto rány nosím pro vás, abyste lépe poznali a na památku. Neboť jinak byste nevěděli, kdo jsem, až bych vám podal chléb a víno."

 A jim tak známý a milovaný hlas hluboko pronikal všemi duchy jako kdysi, když jim Ježíš podával Poslední večeři.

 "Žehnám chléb, který vám podávám jako jsem vám podal své tělo - tak jako podávám sebe sama všem, kteří touží po nebeském chlebu. A žehnám víno, které zaplane v hodinu dokonání mého času a já se v nebeském paprsku vrátím k Otci.

 Rozumíte nyní, co jsem vám tehdy řekl slovy: přicházím ze Světla a vejdu zase do Světla, až nadejde hodina obnovení síly? Na vlnách Světla budu nesen zpět do říše mého Otce a když mi bylo pozemské tělo odebráno dříve než nadešla hodina vylití, musím čekat tak dlouho, až se budu moci spojit s Božským paprskem - až se mi Otec otevře!

 Připravuji vás na to. Vy, moji učedníci, máte to prožít. Pokoj s vámi. Jako Otec poslal mne, tak i já posílám Vás!"

 Když to vyslovil, zazářilo z jeho postavy něco jako bílý blesk a z jeho vztyčených rukou tryskaly paprsky po celé místnosti. Množili se v jemných vlnách a učedníci cítili, že pronikají jejich hlavami a srdcem jako dech Boží. Svaté ticho, mír a blaženost spočívala nad nimi jako světlá záře a posilovala je.

 "Přijměte sílu Ducha Svatého!" tak zněl hlas Syna Božího těmito světlými vlnami a každé ze slov se podobalo živým semenům, která se ujímala a vzrůstala. Bílé paprsky sahaly stále výš. Již nebylo vidět strop místnosti pro velkou záři. Jako bílé sloupy a oblouky se klenula nekonečnost nad Synem Božím. V nekonečné dálce se jevilo něco jako skleněné moře, širé, bílé a křišťálově jasné. Tam byla Svatá Holubice, svatý Duch Boží, kterého Syn svým učedníkům zaslíbil.

 Hluboko do duše Marie Magdaleny pronikl Božský hlas. Pohlížela do moře pohybu a lesku a nemohla pochopit působení a tvoření této Božské síly. Ale to, co bylo jí a učedníkům v tuto hodinu zaslíbeno Božským hlasem, se splnilo.

 Každý den přinášel jim nová prožití a pokrok v poznání. Ještě častokrát se jim zjevil Ježíš, mluvil a naplnil je silou svého svatého Slova. Přikázal jim, aby zůstali v městě Jeruzalémě až do dne zjasnění.

 Příroda rozkvétala vstříc k nebesům a horké světlo Slunce se chvělo zlatem. Jásavé hlasy zaznívaly v dalekých zahradách, na výšinách a v polích.

 A v modrém míru nebes, proudícím světle Božího požehnání, v bzučení hmyzu a zpěvu ptactva kráčel Syn Boží ve světlém těle po zemi naposledy před svými učedníky.

 Maria Magdalena to viděla svým živým zřením, které jí bylo dáno, jak učedníci následují svého Pána, který šel před nimi do Betanie.

 Mluvil k nim v lásce. Při tom se ho tázali na Tisíciletou říši. On však je odkázal:

 "Nenáleží vám znát čas a hodinu, která je vyhražena moci Otcově. Přijměte sílu Jeho Svatého Ducha a budete mými svědky v Jeruzalémě."

 Stáli na pahorku a postava Páně se v planoucím Světle odrážela od jasně modrého nebe. Bílé světlo ji obklopovalo v širokém kruhu a z ní pronikaly paprsky ve formě kříže. Bíle planoucí proud Světla kroužil kolem Jeho stále jasnější a průzračnější postavy, která se znenáhla zvedala od země.

 Bílý, zářící kruh Světla padl dolů z nekonečné modré oblohy a spojil se se světlem Syna Božího živoucí vlnou, která přicházela z prasíly jeho Otce a obnovovala zemi. Paprsek z Božího světla ho pozvedl vzhůru a unášel zpět do prapůvodu. Miliardy jisker Světla, které v tuto hodinu oživily vesmír, zahalily ještě zářícími vločkami ducha vidoucí ženy, která směla prožít tuto Božskou událost. Duch pak upadl v hluboký spánek.

 Dvě světlé postavy zanesly spícího ducha opět dolů do pozemského těla a řekly mu při procitnutí:

 "Očekávej Ducha Svatého, který přijde pro tebe jako tento Syn Boží!"

 V jejím duchu hořel svatý oheň a šlehal vzhůru. Hleděla na něj s oslněním. Při tom proudila nad zemí síla, jakoby Světlo vylévalo celou svoji moc z modrého nebe dolů na hříšné lidstvo.

 Kolem Pánových učedníků zářilo bílé, čisté světlo. Jejich kruh se zachvíval radostí, láskou a jednotou, kterou nic pozemského nemohlo již zkalit. Všichni byli oduševněni myšlenkou, že Ježíš jim zaslíbil sílu Ducha Svatého. Jejich duch na ni čekal.

 Málo se jich dotýkala nenávist lidí, kteří znenáhla opět začínali pronásledovat učedníky Nazaretského. Domnívali se, že zavražděním Ježíše byl učiněn konec tomuto hnutí. Doufali, že obtížení Galilejci, kteří zaváděli lid, svou nejednotností se rozdělí a rozprchnou do větru.

 Hněv, zklamání a strach se však zmocnil farizejů a zákoníků, když se dověděli o znovuvzkříšeném Kristovi. Rozsévali proto zlé pomluvy proti učedníkům a štvali, kde jen mohli.

 Malá obec, která se úzce spojila, byla pozorována, nedá-li se jim vytknout něco, co by je mohlo zničit.

 Ale učedníci byli tišší, skromní a zdrženliví. Za to světlý lesk, který se zdál proudit z jejich hlav, velmi sílil v těchto dnech. Kdo jej chtěl napadnout, ten pozbyl v jejich blízkosti odvahu nebo mu unikla příležitost. Učedníci sami však nikoho nenapadali. Byla v nich velká důvěra. Přišel-li někdo s prosbou o radu nebo pomoc, odcházel od nich vždycky posílen a potěšen.

 Nikomu se nepodařilo vniknout do jejich pevně semknutého kruhu, když byli pospolu. Často to bylo přes sto lidí.

 Čím více se blížilo vylití Ducha Svatého, tím více proudila čistá síla v jejich kruhu. I ženy bývaly nyní často přítomné. Maria, matka Ježíšova a Marta s Marií, Lazarovy sestry i Maria Magdalena. Ta žila ve vysokém napětí. Její duchovní zrak jí byl dále otevřen a ona cítila jak se blíží svaté splnění zákona ve stvoření, kterému ještě nerozuměla.

 Probuzení a obnovení v přírodě bylo ji odedávna slavností. Vyciťovala to jako dar Boží, jehož se každoročně dostává všemu světu.

 Kdysi přinášela oběti bohům jara. Také slavila slavnost Židů na paměť jejich odchodu z Egypta. V této době vydávala matka příroda vždycky své nejkrásnější dary. V její duši byla hojnost, radost a jásot i vroucí dík Nejvyššímu. Současně však také bolest touhy, kterou nemohla zaplašit, ale také ne pochopit.

 Rok za rokem od dětských let až po dobu jejího nejtěžšího utrpení jí býval tento čas nejslavnostnější, ale také nejtěžší a nejvíc ji nutil k hlubokému přemýšlení a toužení. Na celém jejím pozemském bytí to leželo jako tíha osudu. Teď se stal tento čas okamžikem znovuzrození jejího ducha.

 Často jí přinášel světlý duch z nejvyšších výšin, který se stal jejím vůdcem, napomínání a poselství, která měla předávat učedníkům.

 Tak jí také oznámil hodinu dne, ve kterém měli být jednomyslní a pospolu. Marii Magdaleně bylo, jakoby její nohy kráčely po oblacích. Vzduch pak roznášel libé, jemné vůně, květiny a trávy svítily jakoby odrážely světlo nebes.

 Putovala k matce Marii a přinášela jí a Janovi poselství. Radost a mír byl s nimi.

 A přišla hodina splnění. Všichni se shromáždili v krásné, okrouhlé síni, kterou jim přenechal k pobožnostem Marek, Říman. Světlé byly desky na podlaze, světlé a jasné byly i stěny. Ženy rozestavěly do všech výklenků síně nádoby s mnohými květy i květinami.

 Nahoře se klenula síň v malou kulatou kupoli, která byla obklopena plochou nástřešní zahradou. Dům stál v zahradě obklopené vysokou zdí. Byl nepoužívaný a téměř prázdný.

 Ticho bylo kolem, že bylo slyšet i padání květů z větví. Ani vánek se nepohnul. Poslední mír spočíval na střechách jinak tak rušného Jeruzaléma.

 Když byli všichni shromážděni a seděli ve velkém kruhu kolem učedníků, zazněl z nebes hučící tón. Jako silný, bouřlivý vichr zahučel kolem domu. Světla na stěnách a květiny uspořádané k ozdobě místnosti neklidně vlály sem a tam.

 Všichni shromáždění seděli v němém očekávání, v nábožném povznesení svých duchů a všichni hledali svého Pána a modlili se k Bohu.

 Zářící síla je zřetelně obklopila. Ve světlých kruzích, stále více se blížících, čím více se přibližoval věnec záření, snášela se třpytivá světlá Holubice k pozdějšímu stvoření. Radostně otvírali učedníci svého ducha a cestou proudu Božského záření se na ně snášela síla Ducha Svatého.

 Celý prostor planul zlatem a v jeho nejvyšším středu zářil bílý kruh paprsků a v něm formou učiněná Vůle Boží: Svatá Holubice.

 A matka Marie vděčně vzpomínala dne, ve kterém jí Ježíš byl zvěstován. Cítila opět sílu a lásku Boží jako v oné svaté hodině. Současně se vznesla plamenná zář nad všemi hlavami a lidé počali chválit Boha a Jemu děkovat.

 Proniklo do nich Boží Světlo, osvítilo je a povolalo. Teď byli připraveni, aby světu zvěstovali Slovo svého Boha a Pána.

 Opět nastalo ticho kolem domu i v obrovských dálkách nebes. Hukot dozněl. Hluboce rozechvěni a duchovně tak bohatě obdarovaní, stáli lidé v modlitbě před svým Bohem a Pánem.

 Když otevřeli dveře, aby odešli domů, stál kolem domu zástup lidí. V dalekém okruhu bylo slyšet hučící bouři a bylo vidět jak sestupující Světlo proudí s nebe.

 Lidé se velmi divili, když viděli učedníky zářících očí, naplněné silou a mocí slova, mluvit a hlasitě zvěstovat chválu Ježíše.

 Potřásali hlavami a mínili:

 "Tito se napili vína."

 A tu Petr použil sílu lásky a radosti. Poprvé jim zvěstoval poselství Páně a zaslíbil jim osvícení silou Ducha Svatého při křtu. Mnozí se otevřeli Slovu a následovali učedníky.

 Maria s Janem však odešli domů. Chtěli ve službě Boží začít nový život.

 Tak nadešla chvíle, ve které se učedníci rozešli. Každého z nich hnala síla ducha na to místo, které mu Pán určil. A rozsévali Světlo Boží mezi národy.

 Síla Ducha Svatého povznesla Marii Magdalenu do světlých výšin. Bylo jí, jakoby se probudila na nové úrovni k novému životu.

 Na zářícím proudu, který je možno přirovnat jasem a silou k nejčistší vodě, se perlila živá jádra Světla dolů do hmotnosti, kterou zanechala daleko pod sebou.

 Oslnivé byly terasy, po kterých stupeň po stupni vystupovala stále výš a výše.

 Ze skupin nádherných rostlin, svítících rajskými barvami, z cest, které byly lemovány kmeny vysokých stromů, jejichž koruny tvořily klenbu ze světla a zlata, se k ní blížily světlé postavy a vedly ji.

 Ona sama nebyla již Marií Magdalenou, ale stala se plamenem, svítícím, modře bílým a klidným. Kolem ní se vznášelo jiné jméno, jméno, které bylo napsáno ve zlaté knize. Měla dojem, že je dítětem. Byla svobodná, všechna pozemská tíže od ní odpadla. Daleko dole zůstal i hřích, který lidstvo stahoval do kruhu svého zvratného působení.

 Planula v ní síla Ducha Svatého, osvobození od dědičného hříchu a čistota znovuzrození v duchu.

 Nějakou ruku pocítila na svém rameni a vykročila v následování jemného tlaku. Nevěděla, kdo šel po jejím boku. Nechtěla to také vyzvědět. Kráčela vzhůru a v tom bylo všechno její snažení. Stoupala v uctívání a díku, s věděním o lásce Ježíšově a o vylití Ducha Svatého.

 Při tom poznala, že toto stvoření končilo teprve tam, kde myslela, že již najde Boha. Poznala, že dosud kráčela jen říší hutnější hmoty, která byla obrazem toho, co její udivující a radostné cítění zde poznávalo jako Prastvoření. A při tom se v ní vynořila vzpomínka, jakoby již znala všechnu tu nádheru, na kterou v dlouhém snu jen zapomněla.

 Stále větší, rozlehlejší, stále zářivější byly kruhy, kterými putovala vzhůru. Konečně se viděla mezi květinami, obklopená stejnými plameny, jaký měla sama.

 Blížili se k ní stále zářící světlí obři, muži i ženy s rozhodnými a krásnými pohyby. Sám jejich výraz dával hned poznat jejich druh v nejdokonalejší formě. I to, co chtěli říci, co působili svým chtěním, všechno bylo ihned živě poznat jako samozřejmost.

 Tak viděla Marie Magdalena, že ji zvali, aby s nimi prošla vysokou branou, z níž proudily zlaté proudy plné života. Nemluvili a přece znala jejich vůli a jejich mínění. Tak také věděla, že sama je mohla následovat až tam jen proto, že se jí od Syna Božího dostalo živé jiskry ducha z této sféry.

 Spatřila obrovský sál, jehož mohutné kupole byly nesené světlými sloupy. Světlo přicházelo širokými proudy z nejvyššího místa. Stupně vedly vzhůru k bílé tabuli. Za ní stál zlatý, jasný trůn.

 "Já jsem od věčnosti, začátek a konec!" tak to znělo a šumělo v proudícím Světle.

 Co to bylo? Byl to hlas Božského Syna, který její ucho tak často blaženě vnímalo? Byl to jiný hlas, který její duch již jednou slyšel? Kde to bylo?

 Vzdálené vzpomínky na pozemskou pouť i putování světy se vynořily a všemi se jako dech táhl let jejího ducha. Jako vzdálený sen vystoupila před ní země egyptská, zlaté světlo chrámu, tvář dítěte. Hvězdné dráhy a světové proudy jí přerušily tento pohled. Opět vzhlížela do výše.

 "Pomoz mi, Pane, abych si vzpomněla, " pravil její duch, "je-li to tvá vůle!"

 "Já jsem Vůle Boží!" zaznělo shůry. "Já rozsévám svá semena do hmotnosti. Tobě, plamenný duchu, dal jsem sílu ke vzestupu. Použij jí, až budeš světu zvěstovat velikost vznešenosti Boží."

 Stále rychleji jako v letu se blížila trůnu plamenně světlého knížete, který zde vysílal proud paprsků. Po jeho stranách zářila Růže a Lilie.

 Ale ještě nebyl konec vznešenosti, kterou směla spatřit. Opět zazněla zvonící slova:

 "Sféro, čistě duchovního, nejvyšší hranice lidského ducha, rozšiř se!"

 Tato slova přicházela z proudu živoucího světelného kříže, jehož forma se zhušťovala v praobraz člověka. Svaté mystérium Světla obetkalo plamen, kterému z nezměrné lásky byla propůjčena čistě duchovní jiskra.

 "Ke splnění tvého poslání, lidský duchu, vystup a prožij, co je ti určeno od prapočátku. Viz kroužení živoucí síly."

 Zářící kruhy zformovaly nádobu, z níž padala síla dolů. Světlé bytosti ji střežily a obklopily sloupy síly, jimiž vystupovalo Božské nahoru i dolů.

 Zde byla Svatá Holubice. Přicházela dolů do svatého hradu. Zde bylo i světlo Ježíše, Syna Božího. Vystupovalo vzhůru, stále výš a nakonec splývalo v moři jasu, které se rozšiřovalo, kroužilo a prohlubovalo.

 Bez začátku, bez konce kroužilo Světlo, jasnější a mocnější než slunce.

 "Já a Otec jedno jsme! " zněl hlas Ježíšův nad lidským duchem.

 Pak zazněl mocný, hromový hlas do vesmíru:

 "Viz Mou Vůli, kterou ustanovuji soudcem a vysílám nad spravedlivé i nespravedlivé. Jmenuje se Imanuel."

 Bíle planoucí, vystoupil ze zdroje Světla, oslňující jako blesk, ostrý jako meč, mocný anděl hněvu a na jeho hlavě Svatá Holubice. Před Ním se šířilo růžové světlo. Z jeho pravice vystupovala Růže a u jeho nohou rozkvétala Lilie. On sám byl na pohled jako král.

 Nad zářícím hradem pluly růžové a světlé závoje, a ve všem se chvělo jméno : Parsifal.

 V klesání nastoupil omilostněný lidský duch svůj návrat do hmoty. Modlil se a děkoval. Jako sen zůstala v něm vzpomínka.

 To se stalo Marii Magdaleně.

 Když procitla opět na zemi, nemohla se zprvu pohnout. Starostlivě dlely v těchto dnech Maria s Martou po jejím boku. Bethsabe se vůbec nevzdálila od lůžka své paní, která tu ležela v polštářích jako mrtvá, nehybná. Nechápala, co se s Marií Magdalenou stalo. Ale ostatní ženy vedly Bethsabe a poskytovaly jí sílu a klid.

 Brzy však v Marii Magdaleně procitla zase vůle a mohla se pozvednout. Byla proniknuta pocitem veliké síly, kterou chtěla hned proměnit v čin.

 Její duch ji hnal k chudým a zavrženým. Její cesta byla těžká, ale ona šla s vědomím, že ji poslal Pán.

 Uplynul delší čas. Magdalena již nevídala Pána. Vyvíjela jen svou pozemskou činnost. K tomu se jí dostávalo silné duchovní pomoci v každém okamžiku, kdykoliv ji potřebovala. Ženy se cítily být k ní přitahovány, zvláště pak mladé dívky. Maria Magdalena sama nevěděla jak silně působí síla přitažlivosti, které se jí shůry dostávalo.

 Stále více se cítila spojená s onou krásnou bytostí, která se jí kdysi zjevila v postavě panny ve světlezeleném plášti zdobeném liliemi. Byla to Irmingard, Čistá Lilie, která vnořila svou vůdčí sílu do spojení na zemi, aby pozemské ženy mohly najít pevnou oporu, jestliže ji hledaly. A všichni ti, kteří se otevřeli slovu Ježíšovu a následovali učedníky, našli také pomoc a sílu v poznání pravé čistoty.

 Mnoho žen z bohatých domů bylo přitahováno učením Syna Božího, které učedníci veřejně hlásali. Dávaly se křtít a dávaly sebe i své do služeb Světla.

 Čím více vzrůstal počet stoupenců, tím více začal zase had zvedat hlavu. Zvláště se stupňovala zášť Židů, kteří hrozně trpěli pod následky svého činu na Ježíši.

 Od té chvíle, co Ježíš opustil zemi, bylo to s lidmi v židovské říši špatné. Na mnohé se položila chmurná pěst a tiskla je k zemi s tuhou neúprosností.

 Tím více však vyvřela nenávist v jejich duši. Začali zprvu potajmu, ale pak i veřejně pronásledovat stoupence Ježíše.

 Jedné noci ozářil pokoj Marie Magdaleny jasný paprsek jako blesk. Ale nenásledovalo žádné zahřmění ani bouře. Spíše byl kolem hluboký klid a v Marii Magdaleně byla jasnost a blaženost, jakou nepocítila již od té doby, kdy Ježíš od nich odešel.

 Byla úplně bdělá a viděla všechno jasně ozářené. Z nejvyšší výše zazněl hlas jako pozoun:

 "Ráno za šera vyjdi k hrobu svého Pána a čekej tam. Ještě jednu věc máš splnit v tomto temném městě. Pak vyhledej matku Marii, neboť je k tomu již čas, nejvyšší čas. Až splníš svůj úkol, neobracej svých kroků zpět do Jeruzaléma.

 Zanechej svou práci jiným, kteří ji dobře konají a odevzdej se vedení svého ducha. Nemáš znát místa svého večerního odpočinku, máš následovat Slovo svého Pána a shánět jeho ovečky do stáda. Provždy si uvědom, že chodíš v síle svého Pána a jednej podle toho.

 Magdalena se vzchopila a připravovala se na cestu. Opatřila vše nejnutnější. Dala také příkazy pro první dobu své nepřítomnosti a pak odešla.

 Rychle prošla zahradou a branou ještě za tmy. Pospíchala ven. Vybrala si tiché uličky, neboť na silnicích byl již za časného rána prudký shon. Výkřiky ječivých hlasů a různé druhy řečí se zde vzájemně na náměstích mísily. Pohaněči oslů a velbloudů křičeli na svá zvířata, zatížená zbožím všeho druhu a táhli branami.

 Magdalena si oddechla, když došla na horskou stezku, kterou kdysi v nejtěžších dnech tak často chodila k hrobu Pána. Tam ho pochovali, ale když se jí zjevila jeho světlá schrána, jeho pozemské tělo bylo již odnešeno.

 Najednou se Marie Magdaleny zmocnila vroucí touha vypátrat místo, kde se skutečně skrývalo tělo Páně. Rychle kráčela úzkou stezkou a brzy stála u hrobu.

 Byl velmi změněný. To už nebyl více hrob Pána.

 Marie Magdalena tušila, čím by jednou mohlo být toto místo jakožto místo kultu a výdělkářství. Pojednou pochopila, proč nebyla Vůle Otcova, aby schrána, která skrývala jeho Syna, padla do rukou pozdějšímu světu.

 Co jí bylo tehdy nepochopitelné, neodůvodněné a strašné, že tělo Ježíšovo se ztratilo, připadalo jí nyní plné útěchy jako správné, Bohem chtěné a byla tomu ráda.

 Nemohla se již více modlit na tomto místě. Šla dále po cestě a zahnula doleva na hustě zalesněný svah po úzké, nově vyšlapané cestičce. Obklopilo ji šedozelené listoví a větve se klenuly nad její hlavou jako nízká chodba, takže se musela až ohýbat. Tak došla na poloviční výši svahu ke skupině skal a byla před jeskyní, nad jejímž pravým obloukem byly vytesané tři kříže.

 Vstoupila do této jeskyně, která se zdála být útočištěm pastýřů v nepohodě. Na pravé straně se zjevila hluboká, úzká trhlina, takže sotva bylo možné, aby se jí tělo protlačilo.

 Cílevědomě, až to Marii Magdalenu samo udivovalo, se odvážila pokusu proniknout úzkým otvorem. Našla, co očekávala: úzkou, nízkou chodbu.

 Jako v zrcadle viděla postavy Josefa z Arimatie a Jana jak před ní nesou tělo Páně zahalené v prostěradlech.

 Marie Magdalena věděla, že tyto zrcadlové, jasné a barevné obrazy, které před ní předstupují jako živé, jí mají podat zprávu o útulku pozemské schrány Syna Božího. Posvátná, úctyplná plachost ji zachvátila spolu s bolestí, která schvátila její duši při smrti Ježíšově. Cítila, jakoby skutečně kráčela sehnutá krok za krokem s oběma věrnými temnou úzkou chodbou, aby bylo milované tělo Pána skryto a chráněno podle příkazu Světla.

 Prožila okamžik, kdy se úzká chodba rozšířila a muži vstoupili do malé jeskyně. Položili tělo Ježíšovo na kamennou lávku, podle předpisu je nabalsámovali a zahalili do bílých pláten. Malou, otevřenou průrvou bylo vidět z jeskyně na daleký, zelenající se kraj v mlhách, který ještě spal v soumraku ranného jitra.

 Vlastníma rukama zazdil Josef z Arimatie tuto mezeru kusem kamene. Vpadl tam přirozeně jakoby tam patřil. každá trhlina byla pečlivě utěsněná hlínou promíchanou suchými travinami a zatlučenou tak, že tvořila vzduchotěsnou zeď.

 V této hrobce, v níž oba učedníci po dvě noci pilně a tajně pracovali, odpočívalo tělo Páně. Hlavu obklopovala zář bílého světla.

 Když se Maria Magdalena vrátila k bdělému vědomí, stála na konci malé chodby, sehnutá, jak se tam vešla. Přitiskla tvář ke studené, vlhké zdi přírodní skály. Byla drsná, hlinitá a poněkud vlhká. Dál nemohla. Věděla, že je to vchod k výklenku, ve kterém učedníci pohřbili Pána.

 Poté bílé světlo, které ji v noci přikazovalo jít k hrobu, vzplálo opět vedle ní. Zdálo se jí, jakoby svou září pronikalo silnou zdí před ní.

 Viděla bílou, propadlou schránu z bílých pláten, která skrývala tělo Páně. Viděla jeho hlavu krásného, ušlechtilého tvaru, zvláště spánky a okrouhlé, stejnoměrné klenutí hlavy.

 V oslnivě bílé řadě horních zubů však chyběl špičák. Toto malé, černé místo se vrylo hluboce do její paměti jako zvláštní znamení.

 Rychle, tak jako přišlo, světlo zase zmizelo a rovněž tak obraz, který ukázalo. Obraz budoucnosti jak se jí zdálo.

 Maria Magdalena nemohla jít dál, obrátila se. S tichou vroucí modlitbou se vracela cestou, kterou přišla.

 Teď hledala nejbližší stezku, po níž by došla k obydlí matky Marie.

 Maria bydlela v domě Janově u Galilejského jezera. Byla docela změněná. Všechno staré od ní odpadlo od té chvíle, kdy byla naplněná silou Ducha Svatého, aby se ve víře otevřela poznání Světla.

 Vryté, ostré rysy se vyhladily a její tvář zářila. Celá její bytost byla naplněná klidem a láskou. Rušně a činně procházela domem a dobře vedla všechny členy domu i čeládku.

 Marii to pohánělo, aby nahradila zmeškané. S velkou radostí pracovala na odčinění své viny. Vysoké světlé vedení k ní přistupovalo a plnilo ji vždy znovu silou a radostí, která v její tváři a očích rozněcovala nadpozemský lesk.

 Jan se z toho radoval. Obával se však, že její jemné a mnohými duševními mukami oslabené tělo dlouho nesnese takové vypětí.

 Byla jako čisté světlo, které se stále většími plameny stravuje. Byla v ní však prosba: "Otče na nebesích, dej mi ještě jednou možnost sloužit!"

 Její pozemské tělo však již sláblo. Takovou ji nalezla Maria Magdalena, která byla s Janem stejného názoru, že Maria brzy dokončí svou cestu.

 Což nebylo kolem ní světlo, které nemohlo být z této země, čisté světlo růžových paprsků jak je vysílá síla Čistoty, když ji Maria Magdalena spatřila? Nepřicházela na něžných obláčcích vůně lilií tak zřetelně, že Maria pozvedla unavenou hlavu z měkkých polštářů a hluboce dýchala s nasloucháním v tuto stranu? Jejími rysy proběhl pak jemný úsměv.

 Jakoby jiná, cizí, ještě jasnější tvář se nad ni snesla a dýchala na ni dechem své nebeské jiskry.

 Všichni pečovali o to, aby její poslední dny na zemi byly krásné. Byla obklopena láskou. Z jejího pokoje vystupovalo něco, co ostatním samozřejmě přikazovalo, aby se blížili jen tiše.

 Duch matky Ježíšovy byl vyproštěn z pozemského těla s velkou péčí a láskou.

 Postavy pomocných duchů zvolna sestupovaly dolů. Jejich paprsky upravovaly pozemské okolí a stále více zjemňovaly její schránu.

 Maria Magdalena zůstala u jejího lože. Od chvíle, kdy se přibližoval Duch Svatý, nebyly obklopené tak jasnými, světlými proudy. Byl-li tehdy onen děj silou a bouřlivou mocí, pak v tomto porovnání byl návrat Marie jako jemný jarní vánek. I Magdalenu zasáhl svým požehnáním.

 V jasné síni hořela světla a zář jejich pohyblivých plamenů kmitala nad vyzařováním unikajícího ducha.

 Bylo to několik hodin před Mariinou smrtí. Shora přicházela světlá postava, která jí vztahovala ruce vstříc. Sklonila se k Marii, aby ji pozvedla.

 Zazněly jásavé hlasy, plné vřelosti a lesku.

 Maria se usmívala. Její oči měly výraz, jakoby se, plné údivu, dívaly na světlé říše ducha. Síla Irmingard šla před ní a na jejích paprscích vystupoval její duch vzhůru do luhů věčného míru, v nichž hledal říši synovu.

 Její oči přeběhl stín a pak ztrnuly.

 Ani jediné slovo bolesti nezaznělo v místnosti. Jen rozechvěná prosba a vroucí dík stoupaly vzhůru a doprovázely uvolněného ducha matky Ježíšovy.

 Po týdnech mohla Maria Magdalena ještě jednou duchem vidět tu, která vystoupila do výšin. Jevila se jí jasnější, zářivější. Z bílého závoje, který zahaloval hlavu, proudily jemné, zlaté paprsky, které působily jako chladivý vánek.

Maria pravila:

 "Má touha a vroucí prosba o službu mne vynesly vzhůru. Věrná, přímá, neúprosná láska Janova mi mnoho pomohla.

 Brána říše míru se zvonivě otevřela. Vystupovala jsem vzhůru po zlatém záření, které vysílala Lilie v křišťálové čistotě.

 Poznala jsem, že všechny mé pozemské bolesti byly jen k tomu, abych na nich zrála. Vždyť mně bylo určeno, abych byla kolem Spasitele. Tuto úlohu jsem splňovala jen v první části svého mládí, pak již ne. Nevzdala jsem se sebe a dosavadního starého. Přesto jsem však směla stoupat vzhůru, když mne utrpení opět otevřelo Světlu. Ještě málo mi zbývá k uvolnění.

 Dostalo se mi však také obrazu budoucnosti : Zdržovat by mne ještě mohlo falešné jednání lidských duchů, které by se na mne upínalo uctíváním.

 Jsem však chráněná před těmito špatnými následky. Lilie a Růže rozkvétají ve zlatém Světle. Vysoko v dálce vidím třpytivé věže zlatého hradu. Čistě duchovní mne oděli ochranným pláštěm. Tak stojím nedotčena a čekám, až nadejde poslední hodina mého uvolnění. Neboť ze Světla mi bylo zvěstováno:

 "Maria z Nazaretu se smí službou osvobodit podruhé!"

 Takové byly zprávy, které Maria Magdalena duchovně přijala ještě od Marie, matky Ježíšovy. Pak ji proud událostí zanesl do světa, jak jí to bylo zaslíbeno.

 Opět, jako častokráte, putovala Maria Magdalena osaměle hlubokým prachem úzkých silnic v oslnivě jasné záři slunce.

 Vyhýbala se širokým cestám Římanů a silnicím, na kterých by potkávala mnoho lidí. Vycházela na svou pouť za časného jitra. Když se přiblížily chvíle největšího žáru, odpočívala tam, kde k tomu měla příležitost. Protože nebyla náročná, nenosila sebou mnoho věcí. Navštěvovala domy lidí, kteří ji rádi přijímali.

 Magdalena byla volná. Nic pozemského ji neobtěžovalo. Z její paměti zmizely doby, v nichž se starala o nějaký majetek. V jejím duchu žila jen vůle ke Světlu, láska k Ježíši a vysoký úkol přinést lidem Jeho Slovo.

 Nějaké světlo šlo před ní a Maria Magdalena je následovala plná důvěry, neboť myslela na to, co jí bylo řečeno:

 "Máš následovat ducha a nemáš vědět, kde budeš večer odpočívat!"

 Jako dítě, které se svěřuje vedení svého otce, tak se dávala vést tímto paprskem. Vzdor tomu však zůstávala pozemsky bdělá a činná. Bylo toho také třeba. Vždyť v těchto dobách bylo stále více nepokojů a nebezpečí.

 Učedníků Ježíšových, kteří šířili učení Syna Božího v okolních zemích, rychle přibývalo. Křtili silou Ducha Svatého a vykonali mnoho dobrých skutků, které lidi přesvědčovaly o moci a síle jejich Boha. Stále více bylo věřících a proto rostla i nenávist Židů. Již kladli léčky ve školách a chrámech, v nichž učedníci kázali Slovo a život Páně němým, dojatým lidem. Ale začínali také štvát lidi a pak tvrdili, že příčinou nepokojů jsou stoupenci Ježíšovi, které nazývali křesťany. Vědomě vnášeli pochybnosti a nevíru mezi lidi a nenávistně horlili všude, kde jen mohli.

 Již několik učedníků se stalo obětí lůzy. Štěpán byl již zavražděn kameny zuřícího davu. Dusivě a hrozivě se kladlo temno na duchy a dráždilo stejnorodé k témuž počínání.

 Když Maria Magdalena vstupovala do osad nebo městeček, ihned cítila na tlaku, který se k ní blížil, má-li toto místo obejít či zda v něm smí zůstat. Často byla již unavená a přece ještě obrátila své kroky, aby obešla takovou osadu.

 Z dálky viděla Maria Magdalena oblaka prachu na velké silnici, vedoucí z Jeruzaléma do Damašku. Ve slunci se blýskaly vyleštěné zbraně. Jako donucení cítila jít vstříc tomuto útvaru římských vojáků.

 Zlé tušení tížilo srdce poutnice. Přicházela právě po malé polní cestě a byla nucena křížit hlavní vojenskou silnici. Byla by ráda zaváhala, nebo se skryla či vešla do některé chaty. Nebyla k tomu však příležitost. Kam oko pohlédlo, byly jen sluncem zaplavené nízké pastviny. Nikde ani pahrbku, ani křoví, které by poskytlo úkryt.

 Maria Magdalena neznala strachu. Šla dál a blížila se oddílu vojska, jehož cval bylo již slyšet. Museli se sejít na křižovatce. Samovolně zahalila Maria Magdalena hlavu šátkem jakoby se bála, že zlatý lesk jejích vlasů by mohl upozornit jezdce. Hůl, kterou nesla, se jemně chvěla v ruce. V tom zřetelně uslyšela slova:

 "Slyš, Maria Magdaleno : Co přijde, musí se stát! Neboj se, neboť chci skrze tebe vzbudit člověka, který má být pochodní hledajícím. Cesta je připravená. I kdyby tě krvavě dřely drsné kameny, pokládej svou nohu na jejich nejostřejší hroty a neuhni. Pamatuj, že náležíš mně a ne sobě!"

 Její vysoká postava se vzpřímila. Pevným, delším krokem kráčela k silnici. Ten, který jel v čele Římanů, ji zpozoroval. Byl to farizej, ale byl ozbrojený jako válečník a vyhlížel jako umělec. Vysoký, statný, žhnoucích očí, divoce, ale vznešeně a hrdě na svém koni. Teď zvedl svou ruku k pozdravu.

 "To je zvláštnost vidět zde osamělou putující ženu. Domnívám se, že byste mohla zabloudit, krásná křesťanko. My vás lépe ochráníme."

 Znělo to zdvořile a přece v tom bylo cítit výsměšný spodní tón, který by byl Marii Magdalenu jindy popudil.

 "Ne všechny ženy potřebují mužskou ochranu, zvláště, když jsou v pokročilém věku a samostatné. Moje ochrana a průvod je větší a mocnější než vojsko císaře. Ustup z cesty, Římane a nechej mne na pokoji!"

 Tvář Římana zrudla, jeho pýcha se vzpírala chladné odvetě této křesťanky. Dráždila ho. Nevěděl ani proč, ale nezkrotný vztek naplnil jeho násilnickou duši, když pocítil tichou sílu této sekty. Nebylo to, jakoby stáli ponořeni ve Světle, kterým nemůže proniknout světské násilí. Ani nenávist, závist nebo posměch?

 Jak častokrát se cítil méněcenným, když v horlení své víry zuřil! A tato bezmocnost, spojená s pozemskou mocí, kterou mu dával Řím k dispozici, způsobovala rozpoutání všech násilností vůči odvážným vyznavačům tohoto nenáviděného Ježíše, kterého jmenovali králem Židů, znovu vzkříšeným Synem Božím.

 Všechna učenost, všechna farizejova znalost zákonů, všechno vědění Římana, který byl filozofem, se vzpíralo proti velikosti těchto primitivních rybářů, kteří se nazývali apoštoly, kteří zvěstovali pohádky a tiše bez mnohých slov a skromně působili tam, kde ostatní byli bezmocní.

 Už po měsíce byl v Šavlovi mučivý rozpor a boj a čím déle trval, tím těžší bylo utrpení, které se snášelo na stoupence Ježíšovy. Jeho nenávist a chuť ničit rostla den ze dne.

 Čím více však zuřil, tím více, čistší a prostší, vystupovali mučení křesťané před jeho duchem. Jako k výsměchu, viděl svým ostrým rozumem selhávající moc židovství, římské vlády a farizejské domýšlivosti.

 Šavel trpěl. Trpěl nevýslovná muka, když přišel k poznání, že moc rozumu, důstojenství a peněz nemají v sobě žádných hodnot proti síle tohoto ducha, který naplňoval nenáviděné křesťany. Když cítil jak toto poznání vystupuje v něm jako stín, tu je znovu potíral zoufalou domýšlivostí Říma a farizejů.

 Teď vstoupila nějaká žena do jeho cesty uprostřed silnice do Damašku, ve kterém chtěl vést velký úder proti křesťanům. A vstoupila s důstojností ženy, silou muže, s hrdostí a pevností toho, kdo má převahu. Řekla jen několik nezávadných slov, ale tato doléhala jako těžké rány nějakého obra na nepokořitelného Šavla.

 Ukázal na ni rukou se slovy: "Chopte se jí! Ať nás doprovodí do Damašku! Ať se této osamělé hrdosti nic nestane, dokud ji nepřipojíme k bratřím, kteří čekají na náš soud."

 V bdělé poslušnosti srazili se vojáci jako pevná zeď kolem Marie Magdaleny.

 Několik průvodců se přidružilo k Šavlovi a jeli napřed. Magdalena byla vysazena na koně a musela je následovat.

 Bylo jí velmi úzko. Zůstala však klidná a v jejím věřícím srdci vznikla modlitba, která směla prorazit cestu a přivolat zářivé proudy v prosící důvěře na Římana Šavla.

 Zástup dojel cvalem do úrodnější krajiny, která naznačovala, že teď jsou v okolí Damašku. Vlahý večer se snášel a přecházel do chladné noci.

 Bylo zamračeno, začínal první zimní, deštivý čas tohoto roku. Omrzele seděli na svých koních a únava byla stále citelnější. Jen Šavel nedbal žádné slabosti. Byl ve svém chtění houževnatý. Hnalo ho to nezadržitelně kupředu.

 Byl to pravý Hebrej. S vytrvalostí a nezkrotnou, železnou pevností sledoval až do konce jednou předsevzatý cíl. S velkou pílí a ctižádostí získal bohaté vědění. V jeho nitru hořel mocný plamen: opravdová touha po Bohu.

 Zdánlivě byl ještě uspokojen učeností farizejů, z jejichž škol vyšel. Ještě se slunil v moudrosti řeckých učení, která studoval. Měl obsáhlý rozum, který dovedl jít všemu na kloub, co jednou začal. V jeho duchu byly také základy opravdové, hluboké nábožnosti.

 Za výchovu však a za způsob vystupování měl co děkovat římskému vlivu, který byl velmi blízký jeho snaze po vzdělání a vědění. Přátelé ho proto nazývali "Šavel Říman." Židé tak činili s lehkým nádechem ironie a hořkosti, ostatní však s úctou.

 Byl oblíbený a obávaný, neboť byl přísný a neúprosně spravedlivý. Jeho řeč byla pravdivá a prostá i výstižná. Jeho výtky zasahovaly jako ostří nože. Měl neklamný zrak pro všechno dobré, pravé, čisté a nenáviděl poťouchlost a podlézavost. Vojáci ho proto milovali jako otce. Slaboši však a potměšilci ho nenáviděli až k smrti a snažili se ho pomlouvat.

 S jistotou však zasahoval bolestivá místa a popouzel všechno zlo. Nikde nestrpěl skrytou špínu. S rozhodností šel do všeho, co vzbuzovalo nejasnost, co přinášelo neklid a co nepovažoval za správné.

 S touto umíněností a s předem zaujatým lepším věděním se zakousl i do boje proti křesťanům. Nyní zuřila jeho fanatická vůle směřující k zničení a rozhodl se, že v Damašku provede těžký úder. Pospíchal tam pln netrpělivosti.

 V tom však na křižovatce před něho předstoupí tato žena. Jak že to řekla?

 "Má ochrana a doprovod jsou větší a mocnější než vojska císařova!"

 Od tohoto výroku ctil tuto ženu. Odkud má tuto sílu, klid a onu moc, kterou nerad přiznával a přece cítil? Od jejího Boha?

 Ještě nikdy nebyl Šavel v takovém rozporu a tak uzavřen vůči svým průvodcům. Němě jeli vedle sebe. Šavlův kůň se stal nepokojným. Jistě cítil neklid a napětí svého jezdce. Maria Magdalena se však uklidnila. Žádná starost netížila jejího ducha. Viděla před sebou jasný, vedoucí plamen a věděla, že není opuštěná.

 Nad hlavou Šavlovou se však sbíhaly síly, které se podobaly ohnivému meči. Viděla, jak tento muž stojí v takové chvíli osudového obratu, jako kdysi ona sama, když k ní zazněl Janův hlas. Byla by mu ráda řekla pomáhající slovo. Byla však jeho zajatkyní a on jí zdánlivě vůbec nedbal.

 Když se snesla noc, dojeli k malé pevnosti po straně silnice. Tam se průvod zastavil. Zazněly stručné rozkazy. Několik Římanů přijalo zapečetěné dopisy z vůdcovy ruky. Byla vyměněna spěšná, tichá slova. Šavel jel vpředu.

 Část průvodu vjela s Magdalenou do dvora malé pevnosti. Maria Magdalena cítila něco neblahého, ale její duše zůstala klidná.

 Šavel dal Magdalenu Římanům do ochrany. Nechtěl vejít do Damašku s touto ženou.

 Jezdci vjeli do tmavého dvora. Několik pochodní plápolalo po zdích, které vedly k pošmourné rohové věži, zdánlivě sloužící k hlídání.

 Marii Magdalenu zavedli to této věže. Byla v malé, pevně uzavřené místnosti. Její srdce se ledově sevřelo, když zapadly dvéře a těžké závory skřípaly při zamykání. Z její duše však nevymizel utěšující klid.

 Posadila se na malou lavičku a modlila se. Oči se zavřely a duch putoval po prostorách pevnosti. Bylo to, jakoby se před její vůlí otevíraly dvéře.

 Její duše pronikala pevnými zdmi do místnosti, které sloužily za útulek stále se střídajícím strážím a byly čtyřhranné, drsné a pusté, zařízeny jen tím nejnutnějším. Noclehárny, stáje, hospodářské místnosti.

 Všechno bylo ponořeno v hluboký spánek. Jen několik stráží chodilo sem a tam a jejich zbroj a kování harašilo. Koně ve spánku lehce řehtali. Noční můry a netopýři tiše přeletovali. Noc byla tmavá.

 Jemný déšť všechno očistil, uhladil a vyleštil. Plápolající pochodně se zdrcadlily v kalužinách. Tiše sténavě naříkal vítr nad věží a vanul do skřípající dřevěné kolny v rohu dvora.

 Jednotvárně narážel jako varovné klepání na vrata hlavní brány.

 Stráže, ještě ospalé z vína, zdvihaly hlavy a sahaly po zbrani. Rychle se zaleskly zbraně při vztyku pohotovosti, ale třeskně padly náhle k zemi. Zpola zdušený výkřik unikl z drsných hrdel. Oslepeni drželi si muži ruce na očích. Výkřik z nich sejmul únavu.

 "Pospěšte si, je to zajatá křesťanka, která tam jde! Jak je to možné, že se dostala ven?"

 Vykřikl to vedoucí stráže, stísněný, zahanbující skutečností, že byl přelstěn. Vojáci však byli jako ochromení. Ztrnule hleděli do středu dvora, kde stála Maria Magdalena, obklopená světlým kruhem.

 "Chopte se jí a spoutejte ji! Nesmí nám uniknout, Šavel ji bude požadovat, tak zní rozkaz. Když to nepůjde jinak, raději mrtvou než živou!"

 Tři vzrušeně tápající postavy se vrhly na bezbrannou ženu. Ale co to? Sahali, chytali za její šaty, domnívali se, že ji drží a sahali do prázdna!

 Přesto stála těsně před nimi, ustoupila jen malý krok stranou a promluvila k nim. Všichni tři slyšeli její hlas, když řekla:

 "Čeho se bojíte? Myslíte, že vám chci uprchnout? Máte mne přece pevně zavřenou za touto tlustou zdí. Nezapomněli jste své povinnosti. Avšak vizte a věřte: Můj Pán, Ježíš Kristus, je se mnou! On nedopustí, aby kterémukoliv z jeho dětí byl zkřiven vlas na hlavě předčasně, neboť mám ještě něco vykonat v Jeho jménu.

 Nebojte se proto, já vám neuprchnu. Chci vám jen dosvědčit moc našeho Boha, který vysvobozuje zajatce podle své vůle a zákona, který pomáhá, když ho ve víře prosíme!

 Následujte mne do mé cely a spoutejte mne. Já však vám říkám jeho jménem : Nebude to dlouho trvat a Maria Magdalena bude volná. Toto však přijměte jako znamení moci Kristovy!"

 Vojáci byli jako očarovaní. Ještě nikdy něco takového nezažili. Ještě na ně nikdy nepřešla taková hojnost síly a klidu z nějakého zajatce. Ještě nikdy neviděli člověka takto svítit. Přepadl je strach před Bohem křesťanů. Byli velmi napjati očekáváním jak tato událost skončí. Proto z povzdálí a váhavě, se zvědavostí sledovali před nimi kráčející ženu.

 Zazněly signály rohů a seběhlo se mnoho vojáků. Otevřeli vězení a hleděli jako zkamenělí. Dvéře byly pevně zamknuté a nedotčené.

 Maria Magdalena stála ve středu malé cely, kterou svým pozemským tělem neopustila. Na jejím obličeji spočívala bílá záře. Zvědavě se tlačili vojáci kolem ní a naslouchali slovům, která se řinula z jejich rtů jako proudy. Vyprávěla vojákům o Ježíši. Mluvila o jeho životě, jeho učení a o jeho smrti. Pak je zpravila o vzkříšení jeho Božské části a jejím znovuspojení s Otcem. Mluvila o síle Ducha Svatého, ve které jeho učedníci smí působit a o moci Jeho vůle, kterou oni na sobě právě prožili. Jeden ze zástupu vystoupil, poklekl a pravil:

 "Je možné, abychom i my přijali sílu a požehnání tvého Krista? Vždyť já věřím, že On je živoucí Bůh."

 A Maria Magdalena položila ruku na jeho skloněnou hlavu a žehnala mu. On cítil sílu Světla a řekl to svým společníkům.

 Šeřilo se k ránu a vzcházel den. Maria Magdalena zůstala klidná ve své cele a čekala na zprávu od Šavla, neboť věděla, že Pán ho osvítil.

 Zatím Šavel a jeho přátelé s doprovodem římských vojáků jeli dál. Malý zadní voj, jejž zanechal zpět s křesťankou, měl je opět zvolna následovat. Náhle se zatmělo nebe. Těžká tísnivá tíha dolehla na jezdce. Znaveně, mlčky a rozmrzele táhli svou cestou.

 Vůdce hleděl před sebe pochmurně a nemohl se rozhodnout prohodit nějaké slovo se svými průvodci. Znatelné bylo napětí, které se stále zvyšovalo a zesilovalo. Znenáhla se muže zmocnil pocit strachu. Žádný však nechtěl dát na sobě nic znát. Vnitřně se bránili síle tohoto tlaku, kterou nechápali, ale přesto zřetelně cítili.

 Nad velitelem útvaru se shromažďovala mocná síla záření. Šavel se však bránil jako lev proti hlasu svého ducha, který ho trvale volal k bdělosti. Obával se okamžiku, kterému se nemohl vyhnout a který chtěl odsunout. Jeho násilnické povahy se zmocnil hněv, protože se cítil bezbranný jako malé dítě.

 Zpozoroval, že je pod vyšší mocí. Jeho bystrý rozum hledal začátek tohoto zvláštního vztahu a musel si přiznat, že to všechno souvisí se zajetím křesťanské ženy.

 Ještě nikdy nebylo Šavlovi tak dobře jako v okamžiku, kdy mu tato žena řekla několik slov. K tomu to byla ještě slova chladné odmítavosti. Spočívala v nich však důvěra a víra v jejich Boha, což přivádělo Šavla do stavu duchovního otřesu.

 Přemýšlel o tom, jak je to možné, že několik prostých slov může vyvolat tak hluboký dojem. Jako slepec tápal ve zmatku své duše a hledal souvislosti a logická vysvětlení, kterých nenacházel. Proto byl stále ciltivější a podrážděnější.

 "Jen rychle jeďme, rychle, ať brzy dojedeme do Damašku!" To byla jeho jediná myšlenka.

 Náraz větru nad ním náhle srazil shluk mračen. Oslepující bílé světlo bylo nad postavou Šavlovou jakoby proudilo z mračna roztrženého strašidelnou bouří.

 Koně stáli jako zkamenění, někteří se zhroutili. Šavel ležel tváří na zemi. Nemohl snést proud Světla, který ze zářícího kříže sjel jeho očima hluboko do jeho duše. Ležel na zemi jako mrtvý. Při tom slyšel hlas, který přicházel z nekonečné výše a zněl jako ozvěna v jeho duchu:

 "Šavle, proč pronásleduješ mne a ty, kteří hlásají mé Slovo k požehnání světa? Málo ti prospěje, budeš-li se vzpírat proti moci svého Boha, neboť ty jsi Můj!"

 Posléze, když slabé oddechnutí pozdvihlo jeho hruď, proběhlo jeho tělem zachvění, ale nemohl se vztyčit. V jeho očích pálilo ještě světlo a nevýslovně ho bolelo. Přesto cítil v sobě blaženou radost. Byl jako vysvobozený z tíhy. Vysvobozený z útlaku své domnělé lidské velikosti. Ač nemohl myslet, jednat ani chtít, ožilo v něm Slovo a stalo se mu skutečností:

 "Nic ti neprospěje, když se budeš vzpírat moci svého Boha."

 Cítil : Bůh mu zjevil svou sílu. Ještě ho oslepovalo světlo této Boží moci.

 Jeho průvodci se báli. Namáhavě se zvedali a chtěli mu být nápomocni. Pozvedli ho. Když ho postavili na nohy a jeho statné těžké tělo přivedlo svalstvo k činnosti, zpozorovali, že jeho kůň je mrtev. Starostlivě odvedli Šavla stranou cesty.

 Pak jim řekl hlasem, který zněl cize a zdálky, že mu mocný jas vzal světlo jeho očí, a že ho musejí vést.

 A pak jim vyprávěl, že Bůh k němu mluvil. Velmi se divili, neboť oni nic neslyšeli, ač viděli veliké světlo, které je všechny přemohlo.

 "A nyní," pravil Šavel, jeďme dále do Damašku. Část lidí s Luciem nechť jede zpět a přivede křesťanku do Damašku. Tam se dovíte další.

 Pak ho vyzvedli na koně a s péčí a úctou ho doprovázeli.

 Přešla noc a půl dne. Po deštivém ránu následovalo zamračené, dusné poledne. Šedé mraky, rozervané jasnými slunečními paprsky, visely hluboko dolů a spěšně letěly v doznívající bouři k horám na obzoru.

 V cele malé citadely bylo plno. Mnozí lidé již ji neopustili. Nemohli se odloučit od místa jejich velikého duchovního prožití. Událostí s touto zajatou vzešlo jim v temné bouřlivé noci světlo života.

 Jako důvěřivé děti seděli u nohou křesťanky a nechali si zvěstovat děj svého života. A zatím, co ještě udiveně naslouchali, zpola překvapeni, že se lidský život může v tak krátké době tak změnit, byli již sami z největší části na cestě být jinými. Sami však o tom ještě nevěděli.

 Magdalena s velkou radostí viděla, jak její slova zapouštějí kořeny do těchto prostých povah. Jen několik se jich postavilo stranou a posměšně se dívali po ostatních:

 "Dlouhá chvíle strážní služby je jim zpestřena kratochvílí s potrhlou křesťankou," šeptali si.

 Ovšem, že i jim bylo prožití této noci nepochopitelné, ale oni brzy našli slova, která opět umlčela nepohodlné mapomínání jejich duší ve spánku duchovní lenosti.

 K polednímu zazněl do jejich uší dusot kopyt. Z věže zazněl signál. Rychle všichni běželi na svá místa. Rychle zavládl pořádek a stará kázeň v malém oddílu. Římští vojáci se zvláště vyznamenávali přísnou disciplinou. Brány vpustily ony muže, kteří sem včera dovedli Magdalenu. Jejich vůdce Lucius předal hejtmanovi pevnosti písemný rozkaz Šavlův.

 Ihned byly otevřeny brány k vysvobození Magdaleny. S údivem se dověděli Šavlovi mužové, co se v noci událo. Šeptali si o zázračném obratu Šavla před Damaškem a o velkém světle, které se jim všem zjevilo.

 Zvěstí z Magdaleniných úst o pravdě a rychlém splnění jejích slov plně přesvědčeni propukli Římané v plamenné nadšení. Plni rozechvěni a obdivu byli tito lidé nejraději táhli s Marií Magdalenou do Damašku. Nesměli však opustit pevnost. Vyprošovali si však požehnání Magdaleny a milost křtu. Magdalena jim slíbila, že k nim z Damašku pošle učedníka Páně.

 Když Šavel vtáhl do Damašku, byl již křesťany očekáván. V Damašku byl učedník Ananiáš, kterému se dostalo zprávy ze Světla. Věděli, že Šavel je nepřítelem Pána, a že dostal od farizejů a nejvyšších kněží moc a povolení zajmout všechny křesťany a soudit je. Věřili, že přišla jejich poslední hodina a shromažďovali se každého večera na tajném místě v jedné staré hrobce a modlili se.

 Duch Ananiáš vystoupil ze svého těla. Byl pozdvižen do jasného, čistého světla, v jehož nejvyšším, nejjasnějším jádru zazářil kříž.

 Ze záplavy tohoto Světla však zaznívalo znovu a znovu jeho jméno. A jeho pozemské rty formovaly hlasitě a slyšitelně slova, která k němu pronikala ze zářící záplavy Světla:

 "Vyjdi a ptej se po Šavlovi z Tarsu! Neskrývej se, ale hledej lva v jeho doupěti. Pán obrací cesty, pamatuj na to a neváhej! Pohleď, on se modlí, neboť viděl tebe v duchu a já jsem mu řekl tvé jméno. On je mým vyvoleným nástrojem k obrácení pohanů a já mu chci ukázat, kolik má trpět pro mé jméno. Polož na něho své ruce, aby prohlédl, neboť jeho pozemské oči nejsou porušené. Je oslepen jen duchem. Probuď ho silou Ducha Svatého.!"

 Ananiáš povstal a šel, veden duchem, ihned do ulice, kterou nazývali " Přímou." V jednom domě, který mu Světlo Páně označilo, se tázal po Šavlovi a našel ho ale slepého, na modlitbách.

 Šavel slyšel blížící se kroky a pootočil hlavu v tu stranu, odkud přicházel zvuk. Stal se docela jiným. Z mírně skloněné hlavy se leskla jasná záře.

 Tázavě hledal rukama místo, kde stál Ananiáš a vděčně přijímal vlnu lásky. Do jeho tiché, utrpením vzrušené tváře se vkradl záblesk radosti, když pravil:

 "Jsi to ty, kterého mi Pán přislíbil na pomoc?"

 "Ano, já jsem Ananiáš, učedník Ježíšův a přicházím k tobě Jeho jménem, abys opět viděl a byl naplněn Duchem Svatým!"

 Pak položil ruce na jeho hlavu a oči.

 Šavel klesl na kolena. Slzy proudily ze Světlem oslepených očí po tvářích a bylo mu, jakoby padal závoj za závojem i z jeho duše. Pln síly se vztyčil a prosil, aby směl přebývat v kruhu učedníků Ježíšových. Přijali ho a učili ho slovo Páně.

 Začala doba práce, jakou Šavel ještě nikdy nepoznal. Světlo svítilo v jeho duchu a jeho veliké dary byly prožhaveny a posilněny jeho silným chtěním.

 Netrvalo dlouho a Šavel, jakožto Pavel, hlasitě zvěstoval Slovo Páně a vyvracel útoky farizejů jejich vlastními zbraněmi. Ve školách Damašku vzplanul prudký boj a nenávist Židů se obracela v prvé řadě proti Pavlovi. On však byl naplněn duchem a nedbal toho.

 Počet stoupenců mocně vzrostl, když se staly známými činy a slova učedníků i změna Šavlova. Také příběh Marie Magdaleny se v lidu rozšířil a ona přivedla velký zástup k obci Damašku, neboť ona začala vyučovat mezi ženami. Také zde založila domov pro děvčata, který nesl její jméno. Byly tam poskytovány rady a pomoci všem, kteří se o to ucházeli.

 Dnem i nocí byla v čilé práci a získala si mnoho vděčných přátel. Marii Magdalenu naplnila velká síla a uschopňovala ji stále znovu k nové činnosti. Všechna práce se jí rychle dařila a přinášela ovoce. Budilo to dojem, jakoby Marii Magdaleně rozkvétal nový plodný život, krásný okruh působení mezi ženami. Ale zákeřná práce Židů, kteří pronásledovali Pavla, zasáhla brzy celou obec. Začalo pravidelné pronásledování.

 Maria Magdalena byla varována. Vzplanulo před ní velké Světlo a slyšela hlas:

 "Brzy bude naplněna tvá cesta, služebnice Páně, pospěš, aby ti nebyla cesta zkrácena vražednou rukou. Buď ještě jednou nástrojem, neboť Pavel je ve velkém nebezpečí. On však je teprve na počátku svého působení a jeho činnost se rozšíří daleko mezi národy.

 Pospěš, vyjdi o půlnoci k bráně a vzkaž pro Pavla se třemi pomocníky. Odtamtud budete spuštěni dolů přes zeď, abyste ještě za ranního šera dospěli ke skalnímu chrámu. Oni jsou na nejlepší cestě, aby vás zajali a vydali mučitelům."

 Opět byla bouřlivá noc, když Maria Magdalena pospíchala k učedníkům. Chtěla jim ihned předat zprávu. Všichni byli shromážděni v místnosti nasycené jemnou vůní pryskyřice z hořících světel. Právě se modlili, když Magdalena tichými kroky vešla zadními dveřmi do domu.

 Čekala, až daleko slyšitelný hlas Pavlův skončil a pak zaklepala na nízké, dvoudílné dvéře.

 Horní část dveří se málo pootevřela. Hospodyně opatrně, až úzkostlivě vyhlédla. Když poznala Magdalenu, uklidnila se její ustrašená tvář a do černých očí vstoupil radostný lesk. S hlubokou úklonou ustoupila stranou a vpustila Magdalenu.

 Mnoho shromážděných vyšlo již předními dveřmi z místnosti. Několik sedadel a tmavých dřevěných lavic stálo v nepořádku kolem čtyř hrubých, holých zdí velké místnosti, která předtím sloužila asi za stáj.

 Ve středu místnosti stála ještě skupina mužů v rušném hovoru. Mezi nimi Pavel a Ananiáš. Ostatní byli mladí žáci, kteří s velkou horlivostí rozprávěli o větách Pavlových. Ten vmísil sem tam do jejich hovoru několik krátkých slov v řecké řeči.

 Ve své horlivosti ani nepozorovali příchod Marie Magdaleny. Náhle objevili ženu, která k nim přistoupila. Pavel k ní vztáhl ruce jako k požehnání se slovem: " Pokoj!"

 V tom zazněl prudký úder na vrata vnějšího dvora a způsobil, že se všichni shlukli. Letem vyběhly všechny zprávy z úst Marie Magdaleny. Výstrahu Páně zvláště zdůraznila. Ihned pochopila, že pronásledovatelé jsou již při práci. Rychle dala znamení a pět lidí tiše pospíchalo zpět cestou, kterou přišla Maria Magdalena.

 V zadním dvoře bylo ticho. Liduprázdné a opuštěné byly ulice vlhké deštěm, kudy ve spěchu běželi. Neznali cestu a utíkali směrem k horám.

 Tak došli k malé zamřížované brance, která nebyla zavřená. Vedla na starou věž, na kterou se vcházelo z přízemí, zatím co venku sahala hluboko dolů do hlubokého, ale suchého příkopu.

 Mocné kamenné zdi byly temně šedé a drsné, porostlé hustými travinami a křovím. Zezdola zela temnota. Bylo mrtvé ticho. Maria Magdalena pohlédla s hrůzou dolů. Při tom zpozorovala mocné rumpály, kterými byly dopravovány velké koše krmiva do městských stodol. Napadla jí slova, která jí byla řečena:

 "Nechejte se tam spustit dolů!"

 Přiměla silné mladé muže, aby připravili koš. Vpravili do koše velkého, těžkého Pavla, který se jen s odporem poddával plánu tohoto útěku. Ananiáš ho napomínal k poslušnosti. Pak zaskřípal rumpál pod silnýma rukama tří mladých mužů. Magdalena viděla koš klesat do hloubky zvolna a těžce a její srdce ustrašeně bilo. Rozechvěná nakláněla se přes zeď věže. Podaří se útěk? Třesoucí se a povolený provaz naznačoval, že koš narazil na pevnou půdu. Muži ho ihned vytáhli zase nahoru.

 Ananiáš a Magdalena vyčkávali ve velkém napětí. Viděli jak se za nimi zvolna blíží zář světel z městských ulic. Jejich předrážděné uši jakoby již vnímaly hlasy v šumotu nočního větru. Tři mladí žáci, kteří jim pomáhali, nutili a radili plni úzkosti, aby oba vstoupili najednou do koše.

 "Snadno se tam vejdou dva dorostlí lidé a my získáme čas, jinak by se mohlo stát, že Pavla ještě dole zajmou."

 To je dohnalo k rozhodnutí odvážit se posledního. Oba se svěřili koši, do kterého se vešli. Strašné bylo trhnutí, když se koš pod tíhou propadal do hloubky než začal rumpál správně a stejnoměrně pracovat. Prudké leknutí projelo Marií Magdalenou při rychlém klesání do hloubky. Vydrží to lana? A v tom se začali zase pomalu snášet, klidně a jistě.

 Koš se již téměř dotýkal země, když náhle padalo lano se svištěním dolů. Prudkým nárazem zastavili na zemi. Rozechvěni vylezli oba z koše. Pavel tu již nebyl. Asi odešel napřed.

 Se shora zněly hrozivé výkřiky a těžké kameny padaly do příkopu. Oba uprchlíci, přitlačeni ke zdi věže, se zvolna plížili pod její ochranou směrem k horám.

 Ještě dlouho slyšeli výkřiky Židů a hluk. S bolestí mysleli na oběti, které padly do rukou pronásledovatelům. Kdo z nich byl tak duchapřítomný, že rychle přeřízl silné lano rumpálu?

 Teprve teď cítila Maria Magdalena jak jí bolí tělo od náhlého pádu. Cesta vedla tmavým, promoklým křovím vzhůru k prvním pahorkům, kde se ještě lepily na skály jako ptačí hnízda malé čtyřhranné domky s plochými střechami. Nebyly již obydlené, jen pozůstatky staré pastýřské osady.

 V šerém svitu, který oznamoval příchod slunce, se vznášely ranní mlhy. Na zemi byla ještě noc, ale nebe bylo již světlejší. Temné mraky zmizely a po krátké chvíli naprostého ticha se zvedl noční vítr po bouři.

 Promočení a podrápaní putovali nahoře po svazích tito dva unavení učedníci Páně a hledali stezky k chrámovým jeskyním.

 "Pavel nám dá znamení, až budeme na místě," utěšovala Maria Magdalena.

 Tato útěcha však byla určená více jí než Ananiášovi, jenž vzpřímeně kráčel před ní.

 "Nepotřebujeme žádného znamení než to, které nám dává Pán. Já vím, že jsme na pravé cestě!"

 Marii Magdaleně však byla tato cesta velmi těžká. Nemohla již tak statně chodit jako dříve.

 "Buď klidná a neobávej se, brzy budeš u cíle. Běh tvého života spěje ke konci. Pak budeš smět prožít radosti Světla!"

 Tak to šeptalo k útěše kolem ní. Světelné paprsky kroužily před ní v pestrých, jemných kruzích, chladivé ruce ji vedly a podpíraly, aby mohla jistě kráčet. Přesto bylo její čelo pokryté studeným potem. Bodavá bolest v levém boku ji co chvíli nutila k odpočinku. Již téměř nemohla jít dál.

 "Ananiáši, jdi za Pavlem, já nemohu jít tak rychle.!

 "Budou-li nás hledat, chytí tě, Maria Magdaleno."

 "Pak je to vůle Páně, že musí jít přes mne dříve než dosáhnou jeho, vyvoleného. Chci vykonávat svou službu až do konce!"

 Její síla se projevila ještě jednou. Byla to však již jen vnitřní, duševní síla. Tělesné síly byly již téměř vyčerpané. Její hodina nadešla.

 Ananiáš ji zavedl stranou do jeskyně poskytující ochranu před drsným větrem a ležící v krásné, slunečné poloze. Výhled na vystupující výšinu Antilibanonu nad nekonečnými dálkami uchvacoval svou krásou.

 Magdalena však z toho již nic neviděla.

 Hlava jí klesla, suchá horkost se střídala s mrazivým chvěním. Toužila po klidu a chladném nápoji. Poprvé po dlouhé době sama potřebovala utěšující slovo a pomocnou ruku. Její život byl dosud zasvěcen jen službě jiným. Nikdy při tom nemyslela na sebe. Proč však jí dal Pán nyní onu slabost a uhasínání? V čem pochybila? Tato otázka zachmuřila její duši.

 Ananiáš připravil lože. Přichystal všechno tak dobře jak mohl a slíbil brzy přinést pokrm a džbán vody. Chtěl se vrátit zpět do Damašku, aby přivedl pomoc.

 "Ananiáši, pamatuj na Pavla, ne na mne! Brzy přijde má hodina. Před ním je však ještě jeho úkol!"

 Ananiáš přikývl, položil svou ruku na její hlavu. Její tělo se uvolnilo a naplnil ji veliký klid. Jeskyni ozářil světlý lesk a tvář světlého posla Božího se sklonila nad nemocnou. Jemné paprsky vycházely ze světla, které stále sílilo a vytvářelo stupně jako zářící žebřík vedoucí do nejvyšších, nejsvětlejších výšin.

 Radostně a jásavě zněly hlasy shůry. Kolem zazářily jasné tváře, které ji byly tak milé, tak známé a přece tak vzdálené a svaté.

 Opět kolem ní vanula vůně bílých pomerančových květů a probouzela v ní vzpomínku na vzdálenou horkou zemi, v jejímž třpytivém písku si hrálo dítě u jejích nohou. Tolik pozemského štěstí bylo v tomto obrazu, ve vzpomínce na překrásnou dobu mládí. Pak opadaly květy ze zlatých větví a proud ji nesl na svém stříbrném zeleném hřbetě ve zlatém člunu k zemi, na které spočívala temná pěst moci. Opět u ní bylo toto slunečné jasné dítě.

 Pak zahučel a zasvištěl vítr pouště. Stála před branou bíle zlatého města. Nad ním žhnulo Světlo zářivější než světlo slunce a z něj na ni vyhlížela bílá tvář.

 "Já, Is-ma-el tě vedu!" pravil.

 A hleděla do zářící řady bílých komnat, do vlnících se palmových zahrad a zlatých sálů. Otevíraly se před ní zázračné jeskyně, v nichž dleli blažení lidé. Bylo to sedm posvátných jeskyní, každá v jiné barvě a ve všech byly ony podivuhodné postavy se zářícími, dozrálými obličeji. Byla mezi nimi jediná žena, zahalená v závoji, nejzářivější, nejčistší z postav a podobala se právě rozvité květině. Viděla Nahome u Abd-ru-shina, jejíž pozemskou matkou byla kdysi jako Aloe.

 V sedmé jeskyni bylo bílé světlo, které oslňovalo oči. Z tohoto bílého lesku zářila ještě jedna postava. Bíle oděný muž s mečem a jiskřícím náramkem. Na oděvu byl obraz holubice. Světlo jeho očí bylo jako zlato. Ukázal vzhůru a řekl zvonivým, lahodným hlasem :

 "My se opět shledáme."

 Před očima Magdaleny se rozsvítil světlý kruh a pak již tohoto Zářícího neviděla.

 Maria Magdalena usnula dlouhým, posilujícím spánkem.

 Ananiáš odešel, aby přinesl pomoc a posilu.

 Bylo však určeno, aby osaměle skončila svou pouť, kterou kdysi při hledání Pána také osaměle začala.

 Horečka se utišila a bolesti pocházející od zlomeného žebra jí byly odňaty. Viděla zase obrazy. Její duch se spojoval se Světlem. Nyní již nebyla osamělá. Světlé ženy k ní přicházely a občerstvovaly ji duchovní potravou.

 Opět k ní proudila síla čistoty. Ale ne jako tehdy, když Ježíš, Světlo Boží, dlel ještě na zemi. Tentokrát planula Lilie bíle, svítivě a ukrytá v klínu Svatého Grálu. Vysílala jen své světlé proudy všemi sférami dolů do zahrad čistých duchů, do třpytící se světlemodré jeskyně, v níž čekala matka Ježíšova na své působení. Byla to její světlá postava, která přišla dolů k Magdaleně.

 "Tak jako tys byla se mnou, tak jsem nyní já s tebou,"

pravil její hlas. Přináším ti sílu čistoty ze zdroje života, kterou sis vytoužila jako to nejvyšší. Ona ti pomůže při vzestupu. Lehce opusť svět, vždyť tě očekávají radosti vyšších říší.

 Všechno je jediný let v kruhu Božského dění a bytí. Všechno je zcela jiné, mnohem krásnější, bohatší a světlejší než se, vy lidé, domníváte. Jak veliká a na lidské chápání povznešená je hojnost stvořeného v prastvoření, tak veliký se jeví duchu, vynořujícímu se ze hmotnosti, předstupeň později stvořených úrovní, které smějí blažení lidští duchové oživovat spolu s mnoha jinými světlými formami, které ještě ani neznáte a nedovedete je pojmenovat.

 Teprve až vstoupíš do věčnosti, bude před tebou viditelná daleká cesta až k BOHU !"

 Duše Marie Magdaleny se uvolnila, vyprostila se ze své pozemské schrány a vystupovala vstříc Marii z Nazareta. Její nohy stoupaly po jemné růžové stezce. Krásná hlava se mírně sklonila a věnec světla ozářil její bílý šat.

 "Uvidíš Ježíše," pravila "a Toho, který ještě přijde. Tomu pak budeš na zemi sloužit. Teprve pak se uzavře kruh tvého putování, tak jako nynější smrt uzavírá kruh tvého nynějšího pozemského života, neboť duch jde dalekými cestami."

 Bylo to, jakoby světlá nitka se napjala až k prasknutí vzhůru a pak se přetrhla.

 Volně vzlétla duše Marie Magdaleny vzhůru do stále většího jasu až v lesku světla zlaté brány uviděla Ježíše, zjasnělého Syna Božího tak, jak se jí zjevil po své smrti. Světlé proudy ji uchopily a nesly ji na světlý ostrov, kde měla dlouho prodlévat a načerpat novou sílu.

 

 ********

 

 Konec I. dílu