Krišna

K R I Š N A

 

            Světlý paprsek rozděluje mlhu minulosti a z ní vystupuje Krišna, aby op­ravil všechno, co si lidstvo vymyslilo falešného  o něm a jeho pobytu na zemi jako připravovateli cesty pro Světlo. Před vidoucím vyvstává tehdejší doba:

            Čistý lidský květ se otevřel pro zvlášť vysokou inkarnaci.

            Sita, Krišnova matka, byla tímto květem. Rozkvetla přirozeně, nezkřivená a čistá jako tichý, čistý lotos v posvátných vodách. Vzdáleno dusné atmosféry indického jihu,  obklopeno vznešenou kastou, plynulo  její dětství harmonicky ve spojení s vysokým duchovnem.

            Jejich země byla  jedinečně krásná a vznešená a  byla od ostatního světa oddělená nepřekročitelným pohořím. Požehnané údolí se rozkládalo mnoho a mno­ho hodin cesty  ve středu mohutného, bíle zářícího  rámce obrovských ledovců. Svojí polohou mohlo údolí v zákonitém rytmu přijímat záření hvězd.

            Vzduch nad  údolím byl zvlažovaný  bublajícími vodami z  ledových výšin, provívaný jasnými  sněhovými větry a ohřívaný  příjemnými jižními vánky. Sou­měrně oplodňoval zemi vlhkostí a  teplem. Žhavé sluneční paprsky byly mírněné osvěžujícími větry  a studené vichry  byly zachycovány a  zadržovány vysokými horami.

            Tato malá země byla požehnanou říší středu v nejkrásnějším slova smyslu. Lidé se zde mohli vyvíjet čistě  a bez překážek. Spojením s přírodními silami zůstávali nedotčeni zmatenými vlivy světa.

            Nebyli zde mrzáci. Postavy byly veliké  a dobře utvářené, štíhlé a sviž­né. Jejich ruce a nohy byly dlouhé a štíhlé.

            Vůle Stvořitelova vytvořila je souměrné  a přirozené a oni v samozřejmém pochopení udržovali svá  těla tím, že se vždycky  správně pohybovali, správně dýchali, takže je nemohly tížit žádné překážky.

            To mělo za následek, že jejich  duchové mohli přijímat stálý příliv síly z nejčistších sfér. To udržovalo jejich duše  v dokonalé harmonii, a tím zůs­távala i jejich těla zdravá.

            V těchto čistých lidech bylo  tak mocné duchovní zachvívání, že chránilo celou jejich zemi jako žhavý, čistý kruh paprsků, aby se k ní nemohlo přiblí­žit nic cizího a nízkého.

            Z tohoto kmene  vyrostla Sita, čistý květ lotosu  a přinesla plod, který byl z určení " Bílého plamene" nazván Krišnou.

Kapitola 01

            Palác ve  kterém žil otec  Krišnův, král, byl  obklopen posvátným hájem. U čirých  vod, které  kolem něj  zurčely, se  dařilo četným druhům nádherných stromů. Sedm  pramenů na sedmi  nebeských stranách vysílalo  tyto proudy vod, aby osvěžovaly vzduch a zemi.

            Porosty  se  širokými  listy  a  vějíře  palem  šuměly  ve  vlhkém vánku a v prudkém žáru poledního slunce se  ve vzduchu rozstřikovaly vodopády v du­hových barvách. Palmy a veliké listy svítily smaragdovou zelení a šířily sil­né a příjemné vůně.

            Po sametovém koberci vedla úzká cestička zvolna vzhůru ke stále krásněj­ším zahradám.

            Na nejvyšším místě byl mangový háj. Byl zvláště posvátný královskému ro­du. Kameny podobné  lavičkám zvaly poutníka, aby se  posadil k odpočinku. Zde se mohl  každý lehce otevřít směrem  vzhůru v přirozeném uvolnění  těla, jaké vytváří schopnost přijímání a dává duši toužebně stoupat k bílým síním, nabí­zejícím duchovní očistění a osvěžení.

            Tak byl  návštěvník připravován, když se  ze smaragdového pásu ozářených listnatých korun náhle před ním tyčila zeď třpytivá jako sníh, široká a vyso­ká.

            Jako mocný čtyřhranný  blok se zvedal vlastní hrad  nad těmito zdmi. Ka­menné zdi byly spojené s bílou hradbou skal, jakoby je dlátem vysekal.

Branou směl projít jenom ten, kdo vážně usiloval o čistotu a krásu. Jeho tělo se mu jevilo lehčí a svěžejší  než dříve. Zbožně sklonil hlavu a odložil svou obuv.

            Z  domů osady  nesly se  vzhůru k  hradu rytmické  zvuky radostné práce. Všechna činnost malého národa byla jedinou modlitbou vděčnosti!

            Těmto čistým lidem, jejichž cílem života byla služba Tvůrci a Udržovate­li,  vládl Krišnův  otec jako  kníže. Vykonával  také službu před Nejvyšším v chrámu, jíž zasvětil svůj život. On a jedenáct rytířů nejčistšího duchovní­ho chtění mělo chránit prostor " Bílého plamene".

            Jejich předkové  jim svěřili tuto službu  jako nejsvětější statek. Silou plamene se rozzářil duch těchto mužů a působil dále na všechny jejich služeb­níky. Plamen byl nositelem síly života.

            "Bílý plamen" měl zářit přes vysoké hory a do hloubek nížin, aby pomáhal a posiloval všechny lidi.  Proto byl nejvyšším statkem všech  lidí. Ale kromě tohoto malého, vyvoleného kmene o něm nikdo nevěděl.

            Pobožnosti byly zcela přirozené, a proto plné života.

            V nejsvětější síni,  která byla skryta všem zrakům  za velikou chrámovou prostorou ve  druhém poschodí a jejíž  vysoká věž se zdála  dosahovat nebeské modře, se shromažďovalo v předem určených hodinách dvanáct rytířů.

            Zahaleni bílými plášti stáli v kruhu kolem tabule, na níž zářil bílý ká­men.  Spočíval  uprostřed  obrovského   stříbrného  zrcadla,  které  nařízeno k východu, otáčelo se  za sluncem, zachycovalo všechny paprsky  a zesílené je opět vysílalo.  Shromažďoval teplo a  světelnou sílu i  zvláštní druh záření, jež  skrývalo utajené  zdroje sil.  Tento kámen  byl pozemským  dárcem světla třpytícího se hradu  a byl také ochráncem a  nositelem Nejsvětějšího, co tito lidé měli: neboť on dával spojení s Bílým plamenem !

            Právě se rytíři shromáždili k  pobožnosti. Z jejich kruhu vystoupil nej­vyšší služebník zvaný Moudrý rytíř. Pozvedl  ruce k východu a modlil se. Jeho oči přijaly  zvláštní lesk, knížeti se  dostalo milosti, že směl  otevřít své duchovní oko a  ucho vysokým silám. Dlouho setrval  v tiché modlitbě. Ostatní zasvěcenci ve vedlejším sále zbožně  vyčkávali. Jejich duše byly široce otev­řené.

            V kulaté síni vznikla tak veliká síla, že její tlak hrozil prolomit zdi. Stříbrné zrcadlo  shromažďovalo stále silněji světelné  paprsky dopadající do místnosti a vydávalo je zprvu žlutě, pak  bíle zářící, až se na špičce kamene ukázala chvějící se zrcadlící záře, která přicházela do styku s bílým světlem shora.

            Náhle vyšlehl obrovský bílý plamen a  v témže okamžiku promluvil z Moud­rého rytíře hlas:

            "Já jsem a volám vás! Sita má  porodit syna a svět uslyší skrze něho Mou Pravdu. Chraňte toto bohatství, které vám posílám: udatného Krišnu!"

Kapitola  02

            Stalo se po několika týdnech, že kněžna Sita byla se svými paními v zah­radách. Náhle pocítila  velkou únavu, která jí byla zcela  nezvyklá a byla by ráda opustila  zpěv a hry tančících  děvčat. Její tmavé oči  hleděly neklidně kolem. Téměř bolestně pociťovala zvuk harf.

            Tu k ní přistoupila první  služebnice a přítelkyně s pohledem porozumění vstoupily obě ženy do domu. Sita  odpočívala a procitla teprve za několik ho­din z  hlubokého spánku. Viděla, že  je sama a byla  vděčná přítelkyni, která vždy jednala správně.

            Mohla tak  užívat klidu, který  ji dnes naplňoval  štěstím. Tiše hleděla před sebe a notovala si nějakou melodii. V tom naplnilo místnost jasné světlo a všechno kolem ní se lesklo v růžovém třpytu.

       Blížila se k ní světlá postava  rytíře. Měl bílé roucho se zlatým pancí­řem na prsou. V ruce držel meč. "Sito, slyš, ještě dnes vstoupí do tebe duch, kterého nazveš Krišnou." A tak nadešla inkarnace Krišny, jednoho z vyslanců ducha.

Kapitola  03

                        Léta přešla a z dítěte Krišny, které radostně pobíhalo se svými druhy ve hrách  v zahradě, se  stal snivý mladík.  Naučil se umění  vládnout zbraní a dovedl jí zacházet na lovu i v ušlechtilých rytířských hrách. Brzy však mi­nula doba dětských  her a mladíkova cvičení. Moudří  učitelé podporovali nyní jeho dary ve vědění o zákonech a krásných uměních, básních, psaní a hudbě. Krišna zvláště toužil  dovědět se více o bytostných,  které znal a miloval. Zdálo se mu,  jakoby mu přinášeli zvěsti a bohaté dary  z daleké a přece známé země.

            Síly  podivuhodného druhu  se k  němu často  blížily a  on jim  rozuměl. Všichni kolem něho  o tom věděli. Sami přece znali  ony veliké souvislosti ve stvoření a tak beze slov prožívali s dozrávajícím jinochem splnění jeho vzne­šeného určení.

            Počínaje moudrým knězem otcem, nade  všechno povzneseným a konče i nejp­rostším služebníkem, všichni ho milovali a vedli ho způsobem jemu daným. Kaž­dý se ochotně začlenil a pohlížel jen na velký cíl, který hocha čekal.

            Brzy počaly síly přírody působit na Krišnu mocným dojmem. Zvlášť slunce, které ho ráno probouzelo svými prvními paprsky. Jeho zpívající světlo mu šumělo  v uších dříve než se objevil  jeho kotouč na obzoru. Slyšel je, jakmile  se na nočním nebi  objevila první znamení světla.  Tak jako zpěv těchto paprsků vzbudil tiché štěbetání  ptactva, tak vibroval tento zvuk také spícím Krišnovým tělem.

            Při  tomto zvuku  se mu  zjevila bytost,  jejíž shlédnutí  nechtěl nikdy zmeškat. Vždyť ona dávala probouzejícímu se dni netušené posvěcení a sílu.

Byla to ženská postava se zahnutou  zlatou nádobou, která měla formu obrovského rohu. Tato nádoba byla plná jemného růžového světla.

            Byla to zvěstovatelka blížícího se dne. Někdy jela na světlém zvířeti ve zlatém oblouku a zvíře měnilo svou podobu v různých bodech sluneční dráhy. Po několik dní se objevovala vždy na témže zvířeti.

            Dlouho si nemohl Krišna vysvětlit tento  jev. Pozoroval však o to horli­věji, přemýšlel a zkoumal. Sotvaže  započalo znění světelných paprsků a obje­vila se růžová postava, vystupoval na  věž nad chrámem, na níž nejdříve dopa­daly sluneční paprsky.

            Jednou se na východním nebi objevil  obraz mocného býka, jindy zase raka a jindy skopce. Krišna si zapamatoval dny, v nichž viděl takové obrazy a brzy začal rýt do kamene  ty dny, v nichž se obrazy neměnily.  Ke své radosti poz­nal, že určitý počet dnů se vždy  opakoval, zatím co během nich měsíc čtyřik­rát změnil svou tvářnost.

            Začínal tušit rytmus stvoření a s údivem i zbožně vzhlížel k nebi, které mu zjevovalo velikost i moc Stvořitelovu.

            Všechno dění na klenbě nebes se  Krišnovi jevilo jako koloběh, jehož za­čátek  a konec  vzájemně splýval.  Stanoviště svých  pozorování cítil při tom vždy znovu jako střed.

            Duch ho  vedl k tomu, aby  na svých bílých kamenných  deskách přiřazoval čárku k čárce a znamení ke znamení, a tím chtěl a mohl pátrat dále. Nebylo to pátrání houževnaté,  jednostranné chtivosti vědění,  která by byla  činná jen v jednom směru a nad to neživá a strnulá. Bylo to uctívající poznání milosti, moci a dobroty Nejvyššího, kterého si ještě představoval ve světle slunce. Tak pracoval Krišna jako dvanáctiletý hoch.

            Jedno splývalo s druhým dohromady. Jeho mladý život byl jako šňůra záři­vých drahokamů, vzácně  a leskle se řadila perla k  perle, kámen ke kamenu ve vzácný skvost. Svět mu dával jeden obraz za druhým ze svých zázračných tajem­ství.

            Slunce, měsíc a formy celých skupin  hvězd se mu jevily jako pořádající, působící  a utvářející  síly nejvybranější  krásy. Čísla,  která mu vzrůstala z pojmů, hlásky,  kterým se snažil dát  výraz dosavadními písemnými znaménky, se podivuhodným způsobem  opět spojovaly s paprsky a  záchvěvy, které začínal zachycovat z nebeských světel.

            Svět, jak ho  nyní poznával, mu připadal jako  nádherná tkanina sahající s nebe až na zemi a připadal si v tomto vědění nesmírně bohatým. Byl naplněný nepopsatelným štěstím a  často sepjal své ruce, zatímco  v něm stoupal vroucí cit štěstí, pro který nenalézal slov. V takových okamžicích viděl veliké bílé světlo, jehož původ neznal.

            Jeho okolí pozorovalo s obdivující  radostí tiché a pilné chlapcovo sna­žení a nerušilo jeho vývoj.

            Sita nade  všechno milovala svého syna.  Celá její péče a  láska platila jen jemu. Hudba spojovala matku a syna v krásných, ale řídkých hodinách. Sna­žila se mu porozumět, ale v rozletu jeho ducha ho nemohla sledovat.

            Tak přišla doba, kdy syn byl  stále více předáván ze starostlivých rukou matčiných do přísného  vedení otcovské lásky. Rád rozmlouval  s moudrým otcem o všem, co  ho vnitřně a  vážně zajímalo. Provázeni  dvěma mlčenlivými sluhy, podnikali spolu dlouhé jízdy. Jejich  cesty vedly vysoko vzhůru do nádherných lesů hor.

            Tam nahoře, na jasném, větry ovívaném  vrcholu vyprávěl syn otci o svých zážitcích se  sluncem, měsícem a  mnoha hvězdami, o  tónech a barvách,  které vnímal, i o obrazech, které vypočítal. Otec spokojeně a s porozuměním souhla­sil a řekl :

            "To je začátek. Musíš v sobě pátrat ještě hlouběji, pak ti budou otevře­ny oči pro  všechno. Brzy budeš zralým, můj synu,  abys přijal moudrost svých předků. Jen  málo let tě  již dělí od  tvého splnění. Svaté  zákony tě moudře připravovaly,  abys stál  jistě. Jakmile  nadejde čas  tělesné zralosti,  pak i tvůj duch rozepne svá křídla k letu do říše tobě určené. Tvé nynější prožívání je pouze přípravou."

            Krišna se podivoval  slovům svého otce. Je to  možné? Všechna ta nádhera a vznešenost má být jen začátkem  jeho vývoje? Protože dovedl hluboko chápat, dolehla na něj tíže tušení tohoto zaslíbení a zmocnila se ho posvátná úzkost. Poprvé pocítil tušení veliké odpovědnosti.  Jak mnoho je žádáno od toho, komu se tak mnoho dostalo! Jeho stále více se probouzející duch se pevně roz­hodl, že vždy dostojí tomuto požadavku.

            Bylo mu, jakoby ho tento rozhovor  s otcem učinil o mnoho let zralejším. Vysoce vzdutá vlna štěstí ze zkoumání  se uhladila jako hladina jezera, jehož vlny uklidnil večerní chlad. Až bolestné očekávání zaplavilo jeho radost. Byl povolán a  vážnost této předtuchy  se položila do  jeho otevřené duše.  Znovu v něm stoupala prosba beze slov k  netušeným výšinám až k cíli dosud neznámé­mu.

Kapitola  04

            Jakmile se Krišna naučil poznávat vysoké bytostné v přírodě, rozvíjel se mezi ním  a jimi podivuhodný soulad.  Jeho láska byla stále  silnější a touto láskou, v  jejíž přirozené, nezkřivené  čistotě byla spravedlnost,  stál jeho duch v zákoně vyrovnání a harmonie.

            Láska  a spravedlnost  z něho  zářily a  přitahovaly dobré síly. Protože v jeho okolí nebylo nic, co by se této čistotě protivilo, byla láska, sprave­dlnost a čistota stále více k němu přitahována.

            Jeho okolí  to brzo zpozorovalo v  jeho zacházení se zvířaty.  Krišna už nesnesl lov. Štvaní zvěře, kterému kdysi  holdoval jako ušlechtilé hře, se mu zprotivilo. Z lásky se vzdal lovu a z lásky se mu teď zvířata přibližovala.

            Jako se zvířaty, bylo tomu i se živly. Když poznal život bytostných sfér a dovedl  se dorozumět  s bytostmi  vzduchu, vody,  ohně a  země, staly se mu sloužícími přáteli, s nimiž byl ve shodě. Nikdy je však nevyužíval k nějakému prospěchu pro sebe.

            Klid a prostota tvořily první stupeň na cestě k dokonalosti. Tyto ctnos­ti se Krišna snažil získávat.

            Tak se také stalo, že mu byla  otevřena brána moudrosti, a on poznal, že může překonávat prostor a čas. Tímto  poznáním se otevřelo jeho duchovní oko. Viděl do světlejších úrovní a stával se silnějším v pokoře před velikostí zá­konů.

            Za nocí se mu zjevovaly vznešené  bytosti, neboť jeho duch, jeho vlastní Já, nastoupilo cestu,  která ho vedla vysoko vzhůru. I  tam bylo všechno živé jako na zemi a potkával tam zázračné bytosti.

            Bytostný, kterého viděl v hávu pozemského Slunce se mu jevil jako zvláš­tní přítel. Ale Krišna brzy poznal, že nečerpá svou sílu ze sebe. Všechno to, co na hvězdách a jejich bytostných viděl, náhle poznával jako napodobení. Ja­ko by to žilo a tvořilo podle vzorů.  Svět smyslů se mu tak stal jaksi prázd­ným a o to silněji se snažil pochopit nadsmyslné.

            Žil jako rozdvojený, současně v těle i nad hmotností. Jeho duch proputo­val prastvoření a našel tam svůj  vlastní domov, protože byl na zemi inkarno­vaným duchem z prastvoření.

            Pozdější stvoření  mu připadalo jako  odlesk prastvoření. Prožíval  jiný druh jeho hutnosti a jeho stále silnější krystalizování.

            Zprvu se nemohl hned ve všem  vyznat. Světlem dýchající a zářící bytosti duchovní sféry se mu stávaly jen  pozvolna viditelnými. Jako zázrakem při tom zjistil, že se nalézá v kruhu  stejnorodých. Jeho rozum to nedovedl pochopit, ale on věděl, že tomu tak je. Věřil ve tvůrčí sílu a uctíval ji. Viděl, že ji má hledat nad sluncem a nad souhvězdími.  Ale teď poznal, že síla života, je­jíž původ  hledal mimo božství svého  národa a mimo sluneční  systém, trůnila ještě nad prastvořením. Zmocnil se ho pocit malosti a v modlitbě klesl na ko­lena.

            Krišnovo tělo  onemocnělo. Na daleké pouti  jeho ducha v jeho  domově do něho  vnikl paprsek,  který musel  přetvořit tělesnou  schránu jeho těla, aby mohlo trvale snášet toto vyzařování ducha. Zpočátku však ochromil tento papr­sek pozemské tělo. (1).

            Tak byl Krišnovi na Božský příkaz v jeho necelých čtrnácti letech urych­len slavnostní vstup do zasvěcení. Bílý plamen promluvil: Jeho otec jej měl přijmout do kruhu strážců. Když se Krišna po osmi dnech a nocích probudil z hlubokého spánku, nemohl se zprvu pohnout, neboť síla  z prastvoření vykonala obrovský tlak na jeho pozemské tělo, které tomu mělo teprve pomalu zvykat.

            Všichni kolem něj byli plni starostí  a Sita se nevzdálila od jeho lože. On však k nim nemluvil o svém  prožití, neboť ani oni by nemohli přijmout vě­dění o prastvoření. Toto vědomí bylo  vryto v jeho duši jako příkaz vyslovený někým vyšším a při tom muselo zůstat.

            Probudil se v něm nový život. Viděl teď duchovním zrakem.

            I lidsky se stal Krišna jiným, už to nebyl hoch. Výškou a štíhlostí pře­konával dokonce muže svého kmene. Jeho tvář však podržela dětský půvab a krá­su,  ozářenou výrazem  dobrotivosti a  moudrosti. Čistota  jeho silné vůle mu vtiskla pečeť přísnosti. Hrdý a královský byl  jeho zjev a jeho chůze byla po tělesném uzdravení plná důstojnosti a klidu.

Kapitola  05

            V paláci  Krišnových rodičů se  všechno strojilo k  slavnosti zasvěcení. Místnosti  byly bohatě  zdobeny květinami.  Vonný olej  byl zapálen  a šlehal zbarvenými plameny vzhůru k modrému nebi.

            Nad zemí bílých hor spočívaly nádherně klidné noci a v nich zářily hvěz­dy zvláštní velikostí a krásou.

            V zahradách hradu zavládla posvátná radost.  I lid byl pln vroucí účasti se slavností ke  cti Krišny. S uctivostí a láskou  vzhlížel k mladému knížeti a naslouchal s největší pozorností tomu, co se týkalo Krišny.

            Krišna kráčel s vnitřním klidem  vstříc svému zasvěcení. Oddával se stu­diím a práci s tím klidem a  vytrvalostí i mlčenlivostí jako dříve. I svá tě­lesná cvičení prováděl zase s největší  horlivostí a rovněž tak se učil mnoha jazykům Indie.  Rovněž měl poznávat  stav v zemi.  Byl mu ukázán  obraz Indie a jakýsi hlas mu řekl:

            Viz, všechno čeká na tebe, neboť máš být ukazatelem cesty zbloudilým dě­tem tohoto národa. Máš je vést z  hlubokého zmatku duchovní noci k jasné ces­tě, která je  přivede k Pravdě. Daleká je  cesta a těžká je práce,  kterou ti Nejvyšší přikázal. Jdi tak jako světlo, které zde svítí!

            Často se  mu teď zjevovalo  velké bílé světlo,  které vyzařovalo na  obě strany a tvořilo  tak kříž. Poznával v této  formě výraz dokonání, nejvyššího zákona a dokonalosti. Vždycky myslel na toto světlo, jehož obraz v sobě nesl. 

         A s ještě větší horlivostí se  dal do práce, aby se pozemsky zdokonalil. Poznával  účinky všech  zákonů a  viděl, jak  působí dále nejmenší zakolísání a zakalení v nekonečně  jemném tkanivu, které si lidé  jemnohmotně kolem sebe tkají.

            A zase znovu k němu přistoupil onen světlý duch a pravil :

            "Viděl jsi předivo vašich spojení v říši tvých předků. Nyní však nadešla nová doba a ty máš vidět sítě, do kterých se všeobecně zapletl lidský rod. To je začátek tvého úkolu."

            Bylo to jakoby  ze země vystoupil šedivý závoj  a zahalil všechno světlé a čisté. Cítil se obtížen a musel klesat.

            "Tak uchopí původně čistého ducha větší hutnost a tíha, jakmile sám při­pustí  zhutnění,"  slyšel  Krišna  mluvit.  "Brzy  uvidíš bytosti, které žijí v oněch vrstvách."

            V šedivých mlhavých formách nastalo divoké víření, vyrůstaly z nich tvá­ře a postavy podivných forem. Krišna  dosud nikdy neviděl něco takového a ne­věděl, co si s  tím má počít. Ke svému údivu viděl,  že skutečně žijí, a sice ve skupinách a hnízdech, v nichž se rozmnožovaly a z nichž vycházely. Krouti­ly se jako hadi. Bylo to odporné hemžení.

            A hle  tyto zvláštní útvary se  mu chtěly přiblížit. Brzy  však došly na hranici, před níž musely zastavit. Tu  propadly v hněv. Čím více však zuřily, tím více se množily a rozrůstaly, a  tam, kde se nějaká odporná forma zvláště zvětšila, hned  k ní proudily  ze všech  stran  stejné formy, které  se na ni chtěly přiživovat.

            Krišnou otřásla  ošklivost. Proč však teď  zcela vědomě vysílal myšlenky obrany? Bylo to, jakoby do temné havěti vnikly světlé paprsky. Zahořela ohni­vou červení a úd za údem odpadal,  jedno hadí tělo za druhým se drobilo, roz­padalo a  smršťovalo. Zde poznal  Krišna moc čistých  myšlenek proti působení zla a rozhodl se vyhledávat zlo a ničit je.

            V  duchu byl  přiváděn na  místa této  země, kde  zlo zuřilo. Tam uviděl Krišna hrůzu. Jevilo se mu to, jakoby se lidé brodili v hlubokém bahně. 

          Stále vřeleji v něm vyvstávalo přání  pomocně zasahovat, aby se dolů řítící kolo konečně zastavilo a mohlo se otáčet jiným směrem. V duchu se posta­vil ke kormidlu a celou sílu  svého láskyplného chtění napřel do soukolí jem­nohmotného světa.

            Ale zdálo se, že lidé z toho nic nepozorovali.

            Tak dozrávala  v Krišnovi vůle  sestoupit k těmto  lidem, opustit čistou světlou říši hor, aby jim v  jejich temných nížinách pomáhal jako člověk mezi lidmi. Rozhodl se tak ráno v den svého zasvěcení.

Kapitola  06

            S bílých  věží zněly jasné  tóny stříbrných zvonů,  hluboké tóny velkých gongů do toho zvučely a modrou, sluncem ozářenou ranní oblohou se nesl zvučný slavnostní zpěv. Bílé obří skály odrážely vlny tónů zpět až opojivě doznívaly v údolí.  Zpívající dívky  pomalu kráčely  za zvuku  jejich zlatých strunných nástrojů branami paláce, zahradami a po cestách. Prosily Světlo o ochranu. Bíle oděni, se všemi ozdobami  svých důstojenství a úřadů, shromažďovali se muži, každá kasta zvlášť. Všechno proudilo k velké chrámové síni, v níž se modlívali k Bílému  plameni. V těchto dnech byl čistý  vzlet a kruh za kruhem se  k němu  harmonicky přidával.  Tak očekával  národ zasvěcení svého mladého příštího krále.

            Krišna shlížel  s paláce dolů na  vlnící se palmy v  zahradách. Byl oděn v dlouhý bílý hedvábný oblek, který padal až k zemi. Široký, zlatem protkáva­ný pás  obepínal jeho boky. Kolem  krku měl mnoho řad  vzácných perel. Safíry a smaragdy zdobily široké náramenní pásy. Hlavu zdobila zlatá čelenka se sví­tícím smaragdem o velikosti lískového oříšku. Za pasem měl krátkou dýku. Krišna byl sám.  Jeho duší táhl klid a mír.  Zasněn přehlížel léta svého vývoje. Rád si uvědomoval veselé hry a krásné hodiny v blízkosti své milované máti, učitelů a kamarádů.

            Teď  stál před  důležitou, rozhodnou  hodinou. Věděl  však, že již dávno uzavřel svatou smlouvu s Nejvyšším.

Kapitola  07

            Brána se  otevřela. Devět bíle oděných  mužů nejvyšší hodnosti očekávalo Krišnu  a kráčeli  s ním  po zlatých  mozaikách dlouhé  síně až do chrámového prostoru, prozářeného fialovým světlem.

            Stěna před  nejvnitřnější prostorou svítila průhledně  bíle a letící pa­prsky, vyvolané stříbrným zrcadlem, zaplavily celou síň živým světlem. Krišna seděl  na nejvyšším místě  na vyvýšené stolici  a všichni k  němu vzhlíželi v plaché lásce. Stojíce vyčkávali začátek slavnosti. Prostor ovlád­lo naprosté ticho.

            Když k nim přistoupil Moudrý rytíř a pozvedl ruku, následovalo ho ostat­ních jedenáct do nejvnitřnější síně.

            Rozeznělo se znění  chóru harf, vmísily se v  něj jásavé hlasy. Hlouběji znějící hlasy mužů odpovídaly. Zvučně přicházely s výše posvátné písně.  Krišnův duch byl pozdvižen vzhůru. Všechno, co se na zemi dělo, prožíval jako sen. Jeho  vlastní já svítilo jako duch v  moři plamenů a zářící postava mu podávala meč.

            "Já  jsem, který  přichází, První  a Poslední.  Ten, který  soudí lidské duchy. Buď mi věrný!

            Plameny osvícení, jděte stvořením. Posílám vás napřed!"

            Při tom se do Krišny pohroužil  modrý plamen světla. Vstal a na zavolání Mocného, Světlého, vstoupil do svatyně! Tam slyšel hlas otce stojícího v kru­hu rytířů před bílým kamenem:

            "Krišno, jsi povolán  před tvář Mocného, který v  sobě nese Bílý plamen. On je náš Otec. Nes jeho Světlo, které  ti dnes dá, do světa bolesti a použij je k vítězství. Na znamení, že jsi s  námi jedno v tomto svazku, dávám ti meč a prsten. Buď věrným! Budeš stát vysoko  nade vším, když zůstaneš ve vůli Bí­lého plamene. Moudrost je tvým údělem. Teď cele vstoupíš do síly!

            V modlitbě pozvedl své ruce a  Krišna učinil totéž. Za svištění a hukotu sjel dolů bílý paprsek a Krišna stál v bílém žhnutí.

            "Tak tě křtím já svým ohněm!" znělo slovo Bílého plamene.

            Krišna přijal sílu  z Božího paprsku a čisté světlo  zůstalo v něm. Jeho postava svítila a když předstoupil před shromážděné, byly jeho oči jako jasné plameny.

            Struny harf zněly a pěvci v chórech uctívali svatost Světla. A Krišna, bojovník Světla, poprvé žehnal vztaženýma rukama lidem.   

    Kapitola  08

            Po slavnosti zasvěcení  se Krišna tiše stáhnul do  ústraní. Jeho otec mu určil obydlí v  nejvyšším poschodí paláce, k němuž  se připojovaly zahrady na střechách. Tam  byl také v  blízkosti věže, která  jako první přijímala  sílu slunce. Jemu přidělení  sluhové mu opatřovali vše, co  potřeboval, a nerušili jeho klid.

            Znovu se zahloubal do pozorování hvězd a našel důležité souvislosti mezi jejich paprsky a rostlinami, zvířaty  i vlastnostmi všeho stvořeného. Zase se mu ukazovali bytostní hvězd.

            Když se v noci pohroužil do  modlitby, svítil mu paprsek Bílého plamene. Jeho modlitba neměla  slov a proseb. Bylo to jen  tiché odevzdání se ve snaze být otevřený proudům vyšších sil. Přirozeně  vzpřímený, mlčící a v sebe obrá­cený vyčkával. Rozum i pocity se odmlčely. Všechno, co ho zaměstnávalo, ať to bylo vážné nebo veselé, od něho  ustoupilo, takže se nalézal ve stavu napros­tého klidu. Pak samo sebou vytrysklo silné přání po světlém cíli, který znal. Bílé světlo nad  ním zesílilo jeho touhu mocným  proudem. V těchto okamžicích byl ve spojení se Světlem.

            A tato síla mu zůstávala, zatím co  psal, zkoumal a počítal. V duchu pu­toval vzdálenými světy. Při tom ho  často provázela světlá postava ženy. Byla průhledná jako  mlha a něžná jako  paprsek měsíce ve vodě.  Doprovázela ho do sféry stříbrně modrého světla, jejíž světy byly tak třpytné a jemné jako ona. Skláněla  se k  němu plna  dobroty. Byla  to bytostná  nositelka čistoty a lásky, ochránkyně ženství a plodnosti:  Astarté, jaká opravdu jest. Protože vládla v jasném  světle svého sférického kruhu, byla  mnohými národy uctívána jako bohyně měsíce. Její působnost byla nad hmotností a prováděla vůli Merku­rovu. Byla posvátnou  všem národům, kteří se snažili o  čistotu žen, ale její vysoké určení neznal žádný člověk.

            Přitahovalo ji Krišnovo čisté chtění  osvobodit lidi ze všech zakalených spojení.

            Přibližovala se  k němu, když pátral  po zářeních, v nichž  chtěl poznat přechody z ducha do hmotnosti.

            Plná smutku vyprávěla Astarté, co lidé učinili s pojmem čistoty. Žalova­la mu, že již nenalézá žádné spojení s pozemskou ženou.

            "Klaní se jen těm bohům, které si samy vytvořily ve svých bludných před­stavách," pravila. "Jsou  to především démoni a fantómy.  Teprve až překročíš hranice své země, uvidíš zhoubnost jejich  pobloudění. Dříve se k tobě nemůže nic z toho přiblížit."

            Teď Krišna věděl,  že přišel čas, aby opustil klid  a čistotu svých hor, a mohl tak lidem přinést spásu.

            Krišna se z toho radoval a chtěl tak učinit brzy. Musel však vyčkat zna­mení k odchodu,  neboť tento okamžik byl stanoven v  zákonitosti záření, a ne podle lidského smyslu.

Kapitola  09

            Často putoval Krišna po osamělých cestách  vzhůru do lesů a bílého poho­ří. Po  celé dny zůstával na  výšinách, poskytujících široký výhled  po zemi. V tichu soustředil  svého ducha, aniž by  se tázal na něco  jiného. Šel svou, duchem předepsanou cestou, nedotčen žádnou jinou myšlenkou.

            Často však doléhala na jeho duši  tíha jako předtucha blížícího se dosud neznámého, hrozivého nebezpečí. Dříve než opustil domov, aby šel k lidem, měl překonat ještě jeden boj. K přípravě se uchýlil do naprosté samoty, aby se po čtyřicet dní a nocí posiloval.

            Od  té doby,  co nahlédl  do temnoty  lidstva, byl  v něm hluboký smutek a s přáním pomáhat chtěl přinést záchranu i za cenu utrpení.

            Vydal se  na trnitou cestu  a věděl to.  Věděl, že lidský  duch je velmi slabý, že potřebuje  pomoc. Tušil však, že lidé  vůbec nebudou chtít přijímat prostředky ku pomoci, které nabídne. Poznal,  že by musel ostrým nožem odříz­nout zlé nitky a že to lidé nepochopí.

            Ocitl se  ve vnitřním rozporu mezi  svým úkolem a poznáním  povahy těch, které chtěl zachránit. Jeho rozpolcenost a duchovní obavy se den ze dne stup­ňovaly.

            Byl to  začátek jeho boje podle  vůle Bílého plamene. Ale  Krišna, který jinak všechno věděl, dostal tentokráte pásku  na oči, aby nepoznal účel svého utrpení. Měl je plně prožít a měl na  něm dozrát. To lidské v něm, které žilo vysoko nad lidmi nížin a stýkalo se dosud jen s více dozrálými lidmi, mělo se v něm zocelit. Proto také odešel z  jejich středu, protože poznával, jak nep­rospěšná mu byla teď jejich pomoc. Musel se odloučit od jejich druhu, aby byl zcela sám a ponechán jen sám sobě.

            Nebylo to pro  něho snadné, neboť i on musel  v sobě překonat "člověka". Teprve pak byl zralý pro svůj úkol.

            Jeho smutek byl tak veliký, že  nemohl ani jíst. Také nemohl spát. Stále prosil o poznání a jeho duch pátral po světle Bílého plamene. Ale Bílý plamen se mu nezjevil.

            Ani ve  dne ani v noci  neviděl jeho světlo a  neslyšel hřmící zvuk jeho hlasu.

            Krišna se cítil osamělý.

            Tu vystoupil zezdola mrak, zahalil vrchol  hory a Krišna se nacházel od­dělen od země  v temném šerosvitu. Zdálo se, že  vítr odpočívá, bytostné síly byly jakoby ztracené  a Krišna nevěděl, co se s  ním děje. Zhřešil proti vůli Bílého plamene? Bloudil jako poutník v poušti, osamělý, žíznící, plný staros­tí a slabosti, blízek zmírání.

            Ať hledal  jak hledal, nemohl nalézt  svoji vinu. Síla jeho  modlitby se v nitru stále stupňovala.

            Krišna trpěl. Duchovní bolesti byly  mnohem strašnější než pozemská nou­ze.

            A v  těchto mukách přistoupil k  němu Maro (Lucifer). Vystoupil  z jedné jeskyně, zahalený zvláštním světlem.

            Krišna se zarazil. Sršící jiskření bylo  toto světlo a bylo daleko vzdá­lené od klidného,  čistého světla ducha. Bdělost napnula  Krišnovy nervy. Bo­lest opuštěnosti drásala jeho srdce. A odnikud nejde pokyn, útěcha nebo posi­la.

            Kde zůstali jeho důvěrní přátelé? Jak by byl rád, kdyby se mu přiblížilo třeba jen nějaké zvíře, moucha nebo  brouk, kdyby mu alespoň svěží tráva pos­kytla útěchu. Cítil, jakoby ho všechno  opustilo, všechno živé tkaní ve stvo­ření. Teď  si teprve uvědomil,  jak byl bohatý,  a jak prázdný  byl život bez jiskry Bílého plamene.

            Byl snad mrtev? Nebo ho měla tato jiskřící bytost vést do nového života? Proč teď,  po svém zasvěcení,  nyní, kdy byl  na vrcholu své  síly, proč toto duchovní utrpení?

            Maro  k  němu  přistoupil  s  přátelským,  nasládlým úsměvem. Byl krásný a mocný. Pánovitě  stál před Krišnou, aby  mu řekl, že on  ovládá svět. Nyní, když se chtěl Krišna vydat do světa, by mu pomáhal, skloní-li se před ním.  Tak pravil Maro. Lákavý byl v kráse a síle své vládcovské vůle. A Krišna byl zdánlivě opuštěný.

            V nejhlubší bolesti pocítil však mocné  vzepětí své vůle a v duchu ucho­pil meč, který mu byl vtisknut do ruky Bílým plamenem.

            "I když ode  mne odvracíš svou tvář, přece chci  věčně jen Tobě sloužit! Pevně se přidržím síly Tvého meče, který jsi mi dal, abych jím zvítězil!" Toto vědomí proniklo Krišnou jako jásot, na kterém se zlomilo Marovo falešné chtění.

            S nebe sjel blesk.

            Krišna zvolal: "Odstup ode mne pokušiteli!"

            A Maro zmizel v temném mraku, tak jako přišel.

            Z východu vanuly něžné vánky, roznesly mlhu a světlo zářícího slunce za­lilo vrchol hory. Nad Krišnovou svítící hlavou se klenula modrá obloha.

Kapitola  10

            Zvolna a slavnostně  kráčel Krišna dolů příkrou stezkou  ke své jeskyni. Těch několik věcí, které s sebou vzal,  svázal do uzlíku a uchopil hůl. Rukou zachytil  doušek z  čistého pramene,  vystupujícího ze  země nedaleko jeskyně a pak s tichým žehnáním pohladil nemnohé  bylinky a nízký mech i kameny. Vyh­lížely z nich  vážné tváře jako něžné stíny. Líbezné  hlasy šeptaly v horském větru vanoucím nad vrcholem. Vzduch,  vonící sněhem, zvonil jako zvonky saní. Tak se s ním loučili duchové hor.

            Po příkré stráni harašilo  kamení uvolněné pospíchajícími kamzíky. Let­mými skoky se přenášeli přes špičaté skály a tlačili se k němu. Pár mohutných orlů nad ním  kroužilo, samička přilétla ve svistu křídel  až k němu a dotkla se jeho ramen. Svět hor se s ním loučil.

            Kolem jeho  hlavy zářilo světlo požehnání  a na jeho čele  ještě svítilo znamení zasvěcení dané mu otcem.

            Krišna kráčel stále dál po úzké, často až nebezpečné stezce dolů. Klidně a s jistotou šel po namáhavé pěšině.  Když minul sněžná pole a kamenné strže, zrychlil svůj krok.

            Dlouho shlížel  dolů na místo, kde  byl jeho domov. Tam  se tyčí věž, na níž směl prožít velká tajemství nebes. Tam byli bratři, strážci Bílého plame­ne a jeho milovaní rodiče.

            Ale  Krišna nešel  stezkou, která  vedla zpět  do jeho  rajských zahrad. Nechtěl s  sebou vzít průvod  a odcházet v  nádheře a vznešenosti,  oslavován svými blízkými.

            S pozdravem vztáhnul své ruce k  východu, ke kopulím a věžím domova. Pak se k nim otočil  zády a už se více neohlédl. Vzal  s sebou to nejcennější, co měl, sílu Bílého plamene, a kudy kráčel, všude zářila z jeho čisté schrány. V myšlenkách spojen se Světlem, kráčel Krišna dál po nové neznámé cestě. Chtěl jít sám. Chtěl přijít mezi lidi nepoznaný a chudý. Aniž by vzbudil roz­ruch, tiše chtěl přinášet lidem bohatství svého ducha.

            Teprve ti, kteří ho uslyší a  budou následovat, mohou být kolem něho. Ty chtěl učit.  Přál si, aby svůj  dům otevřeli poutníkovi tak,  že by mezi nimi mohl  prostě a  jednoduše vcházet  a vycházet.  Tak by  se jim mohl přiblížit a poznávat, jací opravdu jsou.

            Tak si nechal Krišna radit duchem, který v něm mluvil.

            Celý den putoval kamením dolů až  přišel do údolí, kde nebyli lidé. Bylo tam malé  jezero s množstvím  ryb. Rukou jednu  chytil, rozdělal mezi  kameny oheň a upekl ji. Pak se položil na břehu jezera a odpočíval ve spánku.

            Po krátké  bezesné dřímotě se probudil  a šel dál. Široké  koryto potoka tekoucího z jezera bylo jedinou cestou, kterou mohl Krišna sestupovat. Stromy byly vyšší a hustší. Přijaly ho krásné lesy.

            V lese  našel nový život. Obletovali  ho pestří ptáci, s  křikem vylétli papoušci, když  poznali blízkost člověka.  Z listů vyhlédla  tu a tam  veselá tvářička,  jakoby si  hrála na  schovávanou. Opičky  přibíhaly blíž, aby zase plaše a  s křikem co  nejrychleji utekly. Obepínal  ho život divočiny.  Bujné rostliny a nádherné plody uchvacovaly jeho pohled.

            Lesklé ještěrky vyhlížely ze stromů a  tančící roj gazel se nadnášel nad vysokou vlající travou, rozkládající se na hodiny cesty k východu.

            Tak putoval Krišna, zcela oddán  samotě, lesu a divokému horskému světu. Troubení stád slonů, praskot a šramot větví, vrčení panterů a řvaní tygrů, to vše prožíval ve  své největší blízkosti. Žil s těmito  tvory s tkaním a zvuky divočiny. Zachvíval se  s bytostným v jeho čistých  přírodních zákonech a byl šťasten.

            Nic ho nerušilo, nic ho neohrožovalo. Každý zvuk byl pro něho poselstvím ze světa  bytostí, které byly  kolem něho. Pln   vděčnosti  cítil dar  Bílého plamene, život v sobě a kolem sebe.

            Tyto bytosti mohl potkávat jen v lásce  a mohl je pak ovládnout svou vů­lí. Ony ho však nepotřebovaly, a proto putoval dále. Hledal teď lidi. Duch ho pudil kupředu.

            Tak šel dále a příštího dne  přišel do krajiny bohaté vodami. Vzduch byl dusný a  půda byla pokrytá vysokými  travinami na bažinách. Se  stromů visely dlouhé, až  neproniknutelné pletence mocných vzdušných  kořínků. Daleko kolem se rozprostíraly houštiny.

            Jen s  námahou si tu mohl  Krišna razit cestu. Často  musel změnit směr, neboť bytosti vody  a vzduchu před ním vyvstávaly  a varovně bránily vkročení do bažin. Krišna již neměl klidu, putoval i za noci, poháněný silou, která ho činila bdělým a posilovala ho tak, že nepostrádal odpočinek ani pokrm.

          Šumící deště se lily dolů a po několika okamžicích se zase blýskalo sluneční zlato mezi osvětlenými zelenými listy.  Z rudých kalichů květin s vyso­kými zlatými prašníky  proudily omamné vůně a nádherné,  čarovně krásné květy pohádkově třpytných orchidejí ho obklopovaly.

            Okouzlující byla krása těchto lesů a Krišna se radoval z jejich nádhery. Jak krásný svět stvořil Bůh. Vždycky, když byl tak šťasten, ponořil se do se­be a vždy myslil na Jednoho, který určoval vznik a zánik. V duchu viděl doko­nalou formu kříže a modlil se ke Stvořiteli.

            A Krišna stále ještě nenašel člověka. Člověka, nad kterým duchové plaka­li. Jaký  pak asi je ten,  kterého Stvořitel postavil do  veškeré té nádhery, ten, kterému byla dána možnost všechno ovládat a používat?

            Krišna myslel  na několik cizích lidí,  kteří přišli k jeho  lidu. Našli cestu k  moudrosti jeho otců. Přesto  však jim zůstávali stále  poněkud cizí. A ti vyprávěli o  lidech, kteří slavili divoké orgie,  když se chtěli modlit, kteří válčili, loupežili, byli divocí ve svých vášních a nikde neměli pokoje. Kdo jsou ti lidé, kteří se tak zapletli do zlých sítí svého jednání a chtění?

          A duch hnal Krišnu k nim.

Kapitola  11

            Měsíční  světlo pronikalo  hustým lesem.  Všechno zvířectvo  odpočívalo. Chvílemi tiše zaznělo pípnutí ptačího hlasu,  tak tiše jako ve snu. Palmy šu­měly a vysoká tráva  šelestila ve větru. V dálce zahučel hrom  - nebo to bylo vzdálené řvaní šelmy?  Jakoby se země tiše chvěla a  každý, i sebe opatrnější krok zvířete bylo v houštinách slyšet.

            Jak se tu bystřily pozemské smysly poutníka, kterému bylo otevřené stvo­ření  až do  těch nejhlubších  tajemství jemnohmotnosti  a bytostného. Den za dnem a noc za nocí ukazoval mu  svět nové zázraky. Jak zde neměl být šťasten, stále bohatší a vděčnější od hodiny k hodině?

            Chtěl předstoupit před lidi a ukázat jim, jak jsou krásné všechny pokla­dy, ze  kterých se mají těšit,  jen když to všechno  budou správně vidět. Jak chtěl učinit lidi bohatými! Což je  zde někde opuštěnost, strach, bída a utr­pení jakéhokoliv druhu, když lze nalézt tepoucí život Boží lásky v každém pa­prsku, v každém kmeni, v každé rostlině  i v krůpěji rosy? Celý svět může být nový!

            Ale kde byl člověk? Dosud ho ještě neviděl.

            A přece -  co to bylo za zvuky,  které zdáli zněly hustým lesem?  Byl to křik opic nebo hádka vzrušených ptáků? Co to bylo za bubnování a pískání, ja­ké vysoké ječivé tóny, podobající se  hlasu rozčilených pávů? Pak zase ticho, mumlání mnoha hlubokých hlasů a pak žalostný mužský zpěv. Tam někde v houšti­nách musejí být lidé!

            Zarudlá planoucí  zář se chvílemi  vmísila mezi větve  a měsícem ozářené listy. Znovu  Krišna zaslechl bubnování a  pak ostré trylky píšťaly.  Byla to odporná píseň, vyluzující docela zvláštní  způsob zachvívání. Napjatě a velmi pozorně Krišna  naslouchal. Co to bylo  v těch tónech? Nebezpečí  a pokušení, dusný jed byl v této písni!

            Tyto tóny přitahovaly pestré, třpytivé nitky v opojných barvách, výpary, lidskými smysly nevnímatelné, zato  však dráždící jemnohmotnou schopnost vní­mání, vábily a omamovaly současně.

            Co to bylo  za oči s pohledy hladových  hadů a jaká to těla  se třpytivě kroutila nad zemí, ba i ve vzduchu?

            Krišna stál na okraji měsícem ozářené paseky. V jejím středu stál dřevě­ný chrám.  Kolem chrámu stálo  shromáždění lidí. Nějak  se Krišnovi nelíbili. Připadali mu jako vyvrhelové lidstva. Mezi nimi seděl v šerosvitu muž s dlou­hou bradou.  Byl zahalen v šedivé  cáry, s vlněnou čepicí  na hlavě. Z dlouhé píšťaly vyluzoval tóny, které Krišna  slyšel. V šedožlutých výparech se shromažďovalo klubko  odporných tvarů přitahovaných těmito  tóny, které měly vliv na nižší jemnohmotné úrovně. Všechno bylo žluté, šedé a třpytilo se jedovatou zelení. Hadí oči, hadí těla, hadí zuby a prazvláštně nasládlý, odporný zápach krve. Jemnohmotné nitky se napínaly jako popínavé rostliny kolem lidí, uchvá­cených zvědavostí, kteří bez dechu pozorovali, co se před nimi na zemi děje. Z jednoho  koše vystupovali hrubohmotní hadové.  Vysoko vztyčeni zvedali své hlavy a  kolébajíce těly sem a tam tančili  podle hudby. To bylo všechno. To  ostatní, mnohem  strašnější, lidé   neviděli, a  přece se  to jemnohmotně zachytávalo na jejich šatech, viselo to ve vlasech žen a lepilo se jim na ru­ce. Jejich nohy byly tím omotány, takže se neodvážili je pozvednout, a dokon­ce se to mísilo i do jejich osobní aury.

            Krišnu zahalila ošklivost.  Téměř by na ně výstražně  zavolal, ale co by to pomohlo?

            Mezitím se měsíc chýlil k západu.  Stíny zhoustly a ohně pohasly. Vrátil se klid. Dva psi prohledávali tábor.  Ke Krišnovi se přiblížili vyhublí koně. Opice slezly s  větví a pospíchaly na střechu  zpola zbořeného chrámu. Nějaký slon těžce vstal a ze zvednutého chobotu vyrazil krátké zatroubení.

            Zvířata zpozorovala příchod Krišnův, člověk nikoliv.

Kapitola  12

            Začínal nový den. Růžově se zbarvily jemné mlhy, které s prvními sluneč­ními paprsky vystupovaly z bažin.

            Krišna viděl, že  chrám je obydlen a vstoupil do  jeho brány. Tísnivě na něj dolehla pochmurnost  tohoto místa. Když si jeho  oči přivykly na temnotu, uviděl hrubé,  černě hnědé stěny  sloupů, zdobené hrubě  řezanými pochmurnými hlavami a postavami. V pozadí se tyčila veliká černá, dřevěná socha. Její té­mě neslo korunu zdobenou sedmi hlavami. Z ramen obrovské postavy se natahova­ly divoce zkreslené paže a ruce nesoucí symboly.

            Byl to  jen hrubý, pozemský pohled  na prostor, který snad  většina lidí mohla pochopit. To  bylo to dobré. Běda však těm,  kteří se otevřeli nebo do­konce odevzdali vlivům duchovních dějů, které se tu zhutňovaly po mnohá desí­tiletí.

            Z krví zbarvených podstavců hrůzných forem bohů i ze země to rudě žhnulo jako vařící krev. Bledé tváře sebou škubaly v rudé záplavě a bolestné naříká­ní doléhalo k uchu Krišnovu. Lidské  i zvířecí postavy s vyčítavě umírajícíma očima a bolestně znetvořenou tváří, bílé  a zelené, třpytivé jak mušle, pole­tovaly zde jako pavučiny. Lepkavé, špinavé a odporné se plížily kolem, aby se zase náhle rozplynuly.

            Tak to vypadalo v tomto chrámu, jehož sloupy byly natřené krví zvířecích a lidských obětí. Pod zemí se  šklebily hrůzné lebky zavražděných, navrstvené jako zdi.

            Jak mohli spát lidé v  tomto prostoru, naplněném takovými hrůzami? Děti, děvčata,  ženy oděné  pestrými šátky,  dřepěly na  zemi a připravovali pokrm, který svou vůní příliš nevábil. Kolem nich seděli muži a žvýkali nějaké listy a gumu. Byl mezi nimi i zaklínač hadů  a trpaslík s vysokou čepicí a ošklivým obličejem.

            V tom uviděli Krišnu. Rychle vyskočili a obklopili ho. Nabízeli mu jídlo a k pití nějaké víno, které však odmítl. Z jídla však něco přijal, aby je ne­pohněval.  Cizí muž,  kterého přijali   do svého  středu a  zahrnuli otázkami i drobnými dary, se  ihned těšil jejich veliké důvěře.  Ani jim nenapadlo, že cizinec ještě nepromluvil ani slovo.

            Klidně nechal odplynout příval jejich  slov. Pochopil jejich smysl přes­to, že mu byla řeč neznámá. Tito  tvorové mu byli mnohem cizejší než zvířata, která přece nebyla stejného druhu jako on.

            Od těchto lidí ho dělila nezměrná  propast. Musel se učit ji překlenout, aby mu mohli rozumět. Zatím se mu to zdálo skoro nemožné a byl si jasně vědom toho, že je musí brát jako děti, jako nezralé, nesprávně vychované děti. Bylo mu jich líto a nedovedl se na ně zlobit.

            Ženy byly plaché a styděly se  před tichým, vážným mužem. V jeho tmavých očích bylo tolik síly a přísnosti, že ji sotva snesly. Cítily, že všechny je­jich lstivé lichotky  vyjdou naprázdno, že jsou dokonce  směšné. A neměly nic jiného, co by mu mohly dát. Dosud  si nikdy nepřipadaly tak hloupé a prázdné, a pocit  této chudoby  činil ty  dobré z  nich plachými  a ty špatné číhavými a podrážděnými.

            Průvodce slonů  se ukázal být  chytrým, dobrým mužem.  Mnoho procestoval a dovedl vyprávět  o zvířatech. Byl stále  výmluvnější a brzy se  rozhodl, že musí dovést Krišnu ke králi kmene Jadavů. Nevěděl, proč je to nutné, ale když uviděl Krišnu,  probudilo se v jeho  duši toto rozhodnutí, jakoby  je byl již dávno v sobě nosil a jen na  ně zapomněl. Krišnův pohled ho vůbec tak zvláště dojímal, jakoby měl před tímto cizím poutníkem kleknout a říci mu:

            "Zde jsem, pane, čiň se mnou podle své vůle!"

            Nikdy ho nepotkalo něco podobného. Nikdy  o něm nic nevěděl, a přece ja­koby byl tohoto cizince  očekával. Skoro se sám na sebe zlobil  a pak si zase připadal jako hlupák a dětina.

            Proč  se měl  vnucovat cizinci,  který se  tak náhle  objevil v divočině a ještě byl jiný než on. Cítil jako  vnitřní rozkaz, že "druh patří k druhu," a proto ho chtěl dovést ke králi.

            Radoval se, že by byl jásal.  Tento tichý, smutný muž, kterému tygr roz­trhal ženu a dítě, neměl nic jiného než lásku ke svému slonu, velikému Ambo­vi. Nebyl zbožný, ale dobrý, prostý a důvěřivý jako dítě.

            Tichý, v sebe uzavřený, neměl přátel ani nepřátel. A přece rád pomohl ze všech sil každému,  kdo byl v nouzi. Proto ho  měli všichni rádi. Amba, dobrý a silný pracovník, mu pomáhal vydělávat a  on se s ostatními o výdělek dělil. Amba byl bdělý a věrný jako pes a byl dobrým strážcem.

            Brzy všichni zpozorovali, že Hindu  věnoval velkou důvěru cizinci, který přátelsky vystupoval a měl pro každého slovo, které nutilo k přemýšlení. 

          Tak řekl trpaslíkovi:

            " S trpělivostí sis na sebe vzal  své břímě a poneseš je mnohem lehčeji, než kdybys reptal. Až se zase vrátíš, budeš jej prost."

            Trpaslík  byl veselý  tovaryš. Smířil  se se  svou nepodařenou  postavou a žil jako tulák. Svým groteskním zjevem  vzbuzoval všude soucit, a proto ne­měl nikdy bídu. Všude, kde mohl, pomáhal svým společníkům. Krišnovi samozřej­mě nerozuměl, ale toto slovo mělo v sobě nějaký smysl, který mu pomáhal. Nep­řemýšlel o něm, ale nesl jej ve svém duchu.

            A zaklínači hadů pravil Krišna:

            "Zahoď píšťalu a následuj mne, jinak se budeš zaplétat do sítě svých tó­nů až do konce tohoto světa!"

            Zaklínač to vzal doslovně, následoval Krišnu na každém kroku, ale od své píšťaly se nechtěl odloučit.

            Jedno z  děvčat hořce plakalo.  Nechtěla tančit, protože  se bála chrámu a otec ji za to zbil.

            "Neplač," řekl jí cizinec, "ale raduj se, že zde nemůžeš tančit, protože tvé cítění je čisté. Proto budeš kdysi klečet před trůnem Nejvyššího."

Kapitola  13

            K poledni se  kejklíři vydali na cestu. Pralesem  ujížděl pestrý průvod. Koně, několik koz, malý vozík, za ním děti a ženy, pak koše a s hady na dlou­hých tyčích a vedle nosičů zaklínač s píšťalou. Průvod uzavíral Hindu se svým slonem, na jehož hřbetě seděl Krišna.

            Trpaslík  byl hned  zde a  hned zase  jinde a  žertoval. Večer zastavili u malého  jezera. Bylo  zde parno  a  dusno.  Na jižním  břehu byly  jeskyně, v nichž chytali hady.

            Krišna tu však nechtěl zůstat, řekl to Hindu a ten tiše přikývl. Rozlou­čili se s ostatními. Děvčátko plakalo, trpaslík škádlil Hindu a zaklínač hadů pískal na svou píšťalu a zůstal zde.

            Krišna však se svým průvodem jeli do města Jadavy.

            Putovali tři dny. Za noci odpočívali v džungli v chýši z rostlin, kterou dovedl Hindu postavit. Noci byly krásné a současně hrůzné. Osamělost divočiny je obklopovala. V  houštinách mručela skrytá zvěř a v  dálce řvali tygři. Jen děti této země se dovedly tak úplně oddat tajuplnému světu a sžít se s ním.

           Hindu byl výborný vůdce a  současně věrný, bdělý služebník. Slon pomáhal svému pánovi, jak jen dovedl. Udával směr a prorážel cestu.

            Posledního  večera v  třetí den  přišli do  horské krajiny  a Hindu vedl Krišnu do skalních  chrámů, které dal vystavět jeden z  mocných knížat ke cti bohům.

            Z  hrubého, zvětralého  kamene se  zvedaly groteskní  obří postavy bohů. Zprvu nenápadné, ale čím déle spočíval zrak na skalách, tím více postav viděl z nich vyrůstat.  Ale nikdo z  lidí neviděl a  nebyl by mohl  snést pohled na jemnohmotný obraz, který se naskytl Krišnovi  při vchodu do chrámu. Při tomto pohledu by musela každého roztřást ošklivost, jako záchvat horečky.

            Při vchodu do jeskyně stálo obrovské  temné zobrazení boha, z jeho těla, vytesaného z  kamene, strnule zíraly  obličeje. Hrůzou strnulé  a krví zalité lidské tváře byly k tomu připoutané. Krůpěje potu a krve stékaly s kamenů té­to modly, kterou vytvořili lidé chvějící se strachem před svými mučiteli. Sám král, který dal zbudovat tento pomník své doby k bohům, byl zde připoutaný ve věčných mukách, až se  mu dostane poznání. Ale jeho zbídačené obě­ti, utrýzněné biči hlídačů otroků v krvi až ke smrti, visely na něm i na jeho díle.

            Může takové  dílo soustředit nějakého  věřícího k povznesení  a vzestupu ducha? V  celém okolí bloudily jen  bytosti zrozené ze strachu.  Strach padal z bran  tohoto chrámu,  strach a  neklid, horečné  vnitřní vzrušení, surovost a útlak svědomí.

            Pod malým čtverhranným vchodem,  orámovaným kamennými znaky, stál Krišna a mnohokrát zhluboka vydechl, než vstoupil do chrámu.

            Blížilo se k němu zelené světlo  a žhnoucí, nenávistí plné oči vzhlížely k němu ustrašeně všude, kam se podíval.  Kamenné modly, které by se lidem je­vily jako umělecká práce, Krišna ani neviděl. Hrůzné bylo vidět kolem nich se pohybující, zeleně světélkující vraždychtivost, plnou strachu a krvelačnosti. Ohavné formy podobné  psům, opicím, supům, žabám a hyenám,  se na něj hrnuly. Musely se však zastavit ve velkém kruhu kolem něho. To je překvapilo a znepo­kojilo.

            Hindu, který zůstal  zbožně stát, viděl jen zevnějšek  chrámu a svou ro­zechvěnou náladu připisoval moci bohů. "Durga"  byl velmi mocný a stále poža­doval krvavé oběti.

            Krišna teď vstoupil do jeskyně žebráků a strnul. Nelidské postavy, které tu viděl, převyšovaly svou hrůzou to,  co vyvolali démoni. Pln hněvu vstoupil mezi ně, jak tu seděli v křečovité  extázi a stáli jako postavy z kamene, za­házené špínou a ověšené cáry. Kolem sebe měli hutné, jemnohmotné zdi. Surově zacházeli tito lidé s plamenem, který jim Bůh svěřil jako živoucí světlo. Byli na to  pyšní a připisovali si k dobru to,  že své bídné pozemské tělo pro svou blaženost sami násilím mučili  až k smrti. Světlo, které v nich hořelo, bylo nyní již jen zpola spálený knot, který neměl ani olej k potravě, ani kyslík k  udržování svého plamene. Temně blikajíc  bojovalo, aby nemuselo zhasnout. Chtělo být doslovně živo z ničeho!

            Krišna stál mezi  nimi jako hořící pochodeň. Jeden z  nich se nemohl ani pohnout. Stál  zde již léta nepohnutě  se zdviženou rukou. Ruka  byla strnulá a jako zkamenělá. Oči seděly v  kožené kostnaté tváři jako černé vyvstávající skleněné perly. Vlasy a vousy se podobaly šedozelenému mechu a celé tělo bylo vyhladovělé a vpadlé, neživé, strnulé a zchátralé.

            Nad ním se vznášela bledá, skoro vyhaslá tvář jeho ducha. Nebyl ve vzne­šených říších,  jak se domníval, ale  byl železnými řetězy přikován  ke svému zmučenému tělu. Bez síly k vzestupu,  bez vědění a bez touhy propadl duchovní smrti.

            Žádný z nich  nemohl poznat, co je život, láska  ke Stvořiteli a dík. Se svými, skoro udušenými  plameny, seděli v klecích, které  se již nedaly otev­řít.

            Krišna neotevřel ani ústa a teprve později pravil k Hindu:

            "Tyto mrtvé již  nikdo neoživí, starejme se, aby  živí pro ně nezemřeli. Jen několika z těch, kteří rozumí, ukážu cestu k životu.

            "Pane, ale toto jsou přece svatí mužové," řekl Hindu.

            "Otevři své oči a následuj svou bdělou vůli, a brzy uvidíš, co je svaté. Řekl jsem ti již: Tito jsou mrtví. Ty však žij, abys mohl vidět."

            Krišna dobře  věděl, že musí s  Hindu takto mluvit. Hindu  mu sice zcela nerozuměl, a  proto ho slova jeho  pána zaměstnávala tím více.  Byl jako dítě s bdělými smysly, které lačně přijímá a  vděčně chápe všechno, co se mu dává. To, čeho se mu dostalo podáním lidí, se nikdy nezmocnilo jeho ducha. Byl před tím chráněný pro své určení.

Kapitola  14

            Pokračovali v putování. Hluboké lesy  se prosvětlovaly a hory zůstaly za nimi. Louky s vysokou trávou a křovinaté pastviny se rozkládaly do dáli. Půda byla dílem vlhká a bažinatá, dále  však před pahorkatinou dobrá a úrodná. Da­řilo  se tam  nádherným stromům  s velkými  šťavnatými listy  a bílými květy. A také  stromům s  kožovitými, tence  špičatými, oválnými  listy a  s mnohými vzdušnými kořínky.  Malé říčky probíhaly  mezi loukami a  nad tím se  klenula modř nebes.  Cesty byly lepší, urovnanější  a vedly na široké  silnice. Potom začínaly pastviny a na nich byly vztyčené stany pastýřů.

            Velká stáda šedivých zebu vířila na silnicích mnoho prachu. Konečně bylo v dálce vidět věže  vysoko položeného místa, širokou řeku  a vysoko nade vším bíle se třpytící pás, vládnoucí širokému kraji.

            Nedaleko silnice narazili na čtverhrannou zeď,  v níž byla brána. Na zdi sedělo několik supů. Hindu šeptem pronesl několik slov:

            "Je to  popraviště, pane, ty to  víš, vidím to na  tvých očích, které se tak hluboce dívají, když vidí zatracence."

            Hindu začal již svého pána pozorovat  a jeho schopnost cítění byla velmi jasná.

            Asi sto kroků dále byl pahorek ohraničený oštěpy.

            "Chystají hranici, bude to spalování mrtvoly," řekl Hindu.

            Když  dojeli k  prvním domům  bílého města,  nad nímž  trůnil palác jako skvoucí se  koruna, vystoupil poutníkům  vstříc strážce. Zkřížil  své ruce na prsa a hluboce se sklonil k zemi.  Hindu oslovil muže a vysvětlil mu, že jeho pán přišel navštívit krále.

            Jistota jeho vystupování ukázala strážci, že  má co činit s lidmi, kteří mají jen dobré  úmysly. A královská důstojnost tichého  velkého muže vzbudila v jeho duši hlubokou úctu. Už nemohl a nechtěl se více tázat.

            Z domu vycházely ženy a děti  a zamyšleně pohlížely za oběma muži. Jedna z nich,  asi třicetiletá,  je zvolna  následovala. Hindu  umístil svého slona v hospodě a pak šli dále.

            Krišna cítil velkou touhu shlédnout palác vlastníma očima. Zvlášť myslel na krále, o kterém již slyšel. Věděl, že jím bude přijat jako syn.

            Široko daleko byl znám kníže Jadavů a byl velmi proslavený svým bohatst­vím, dobrotou a ušlechtilostí. Rovněž tak byla proslavena jeho krásná choť.

           Když přešli most  přes širokou řeku, Hindu se  hluboce sklonil před svým pánem a beze slova zůstal stát. Pochopil, že Krišna chce být sám.

            Když došel  k veliké bráně,  Krišna se zastavil.  Viděl vysokou ozářenou síň s  mnoha sloupy a zlatými  ozdobami a nikde ani  člověka. Přesto se brána před ním otevřela jako neviditelnýma rukama a Krišna vstoupil.

            Kráčel síní a nadzvedl cinkající dveřní závěs. Ale v šerém, pestrými ko­berci a nástěnnými svícny vyzdobeném pokoji nikoho neviděl. A přece - něco se v koutě pohnulo - v šátcích zahalená žena na zemi plakala. Mohla to být otro­kyně. Pozvedla svůj krásný obličej zalitý slzami. Tmavé oči byly zahalené zá­vojem a kolem úst se rýsovala hluboká, modravá vráska bolesti. Na kolenou le­žel zlatý meč.

            "Skryla  jsi se  zde ve  své veliké  bolesti, Jakondo,  a proto jsem byl k tobě přiveden. Vstaň  a pojď se mnou. Věřím, že  jsem přišel v pravou hodi­nu." Krišna slyšel svá slova a sám se tomu divil. To se nyní stávalo často. Žena poslechla  jako ve snu. Vzala  meč, skryla jej v  záhybu svých šatů a šla za ním.

            Nevěděla, co se jí stalo. Cizinec k ní přistoupil jako zjevení z vyšších říší a  vedl ji nyní palácem,  jakoby zde byla cizí.  Viděla kolem něho tolik záře i světla a věřila, že je to  jeden z bohů, který ji přišel odvést do své říše.

            Krišna viděl znamení smrti v tomto domě a věděl, že proto Jakonda truch­lí. Jakmile  však Jakonda zpozorovala, že  Krišna jde ke králi,  nechtěla jít dál. Chvěla se a zůstala stát.

            "Pojď a následuj mne!" řekl Krišna, "brzy už nebudeš trpět."

            Vstoupil do  sálu, který byl černě  vyzdobený a stál před  márami, které byly zakryté látkami zdobenými knížecím  znakem. Jen zlatý meč scházel. Kolem byl kruh plačících žen.

            V záhlaví már, osvětlený plápolajícími světly, stál král, vysoký, vážný, s dlouhými tmavými vousy a s dobrotivýma očima. Po jeho boku stála žena. Tázavě pohlédl na Krišnu, který obklopený obloukem zlaté záře, stál před ním jako obraz  boha. Nemohl ze sebe vypravit ani  jediného slova. V němé bo­lesti a pln důstojnosti ukázal rukou na mrtvého.

            "Ano, králi Jadavů, přicházím v  pravou chvíli!" opět slyšel Krišna svůj hlas. "Neboť  je vůle Nejvyššího, aby  se ti dostalo útěchy  ve tvém utrpení. Jsem k tobě poslán shůry, protože ve  tvé říši má dojít k osvícení lidí skrze Krišnu.

            Tento zde, tvůj syn, ti zemřel  a všichni ušlechtilí želí jeho smrti. Já ti však  pravím: Nepoutejte ho svým  nářkem na sebe, protože  tohoto bezpráví byste  nemohli odčinit.  Přišel jsem,  abych vám  otevřel oči, abyste poznali následky svého jednání. Všechno na zemi má být nové, začněte s tím v této ho­dině. Důstojně  pochovejte tělo, které  on opustil ,  ale upusťte od  starých pohřebních zvyků a ty jako král buď příkladem!"

            Nestavte hranici a nedělejte lidem divadlo. Neupalujte ženy a upusťte od nesmyslných obětí. Vizte, jak tím věšíte na ducha řetězy, které ho poutají ke hmotnosti. Nečiňte to, je to hřích!"

            V tomto okamžiku bylo slyšet hlasité  volání a výkřiky. Všichni se vzru­šeně ohlédli, služebníci  vpadli dovnitř a hlásili, že  se blíží zástup lidí. Jako zeď seřadili  se vojáci kolem paláce, aby nikdo  nemohl do něj vniknout, ale nějaká žena hlasitě volala:

            "On je světlý duch a přišel nás spasit!"

            Rozechvěn naslouchal král těmto slovům u rakve svého syna. Přistoupil ke Krišnovi a podal mu ruku.

            "Ať jsi  kdo jsi," pravil,  "zůstaň u nás!  Budu jednat podle  tvé vůle, protože ti chci sloužit."

            Krišna byl šťasten královskou důvěrou  a radostně přijal podávanou ruku. Potom dal  král předvolat ženu, která  tak hlasitě volala. Byla  to ta, která Krišnu zpovzdálí následovala. Mluvila, jakoby byla naplněna duchem:

            "Raduj se, neboť váš pán  přišel! Natrhejte ratolestí palmových a tanče­te, protože on přináší mír. Sláva Jadavě, v níž přebývá. Mladý král je mrtev, ať žije  Krišna, náš pomocník. Dvě  vznešená světla mu svítí  po boku a skrze něj proudí bílý plamen!"

            Žena byla jako beze smyslů, zhroutila se k zemi a musela být odnesena.

Kapitola  15

            Král  splnil své  slovo. Tiše  pochoval tělo  svého mrtvého syna hluboko v posvátném háji.  Květiny krášlily hrob  a nad ním  měl být vztyčen  pomník, zhotovený rukou  umělce a měl  znázorňovat postavu a  podobu zemřelého. Avšak jeho ženy, koně  a zbraně nebyly vydány ohni, jak  to zákon předpisoval. Král jednal podle rady Krišnovy.

            Kněží se nad tím velmi pohoršili, hledali důvod, aby mohli učinit Krišnu neškodným. Prudce ho  nenáviděli přesto, že ho neznali a  nic o něm nevěděli. Ale báli se ho.

            Hindu žil tiše v osamělosti v blízkosti řeky. Nikdo ho neviděl s Krišnou a on jakoby ho ani neznal. Ale měl všude oči a bděl nad svým pánem.

            Krišna žil ve velké úctě u  královských manželů jako syn, neboť královna řekla:

            "Bohové nám dali znovu syna, kterého nám vzali!"

            Od té doby, co Krišna vstoupil do domu, všude zavládl klid, mír a požeh­nání.  Všechno, co  podle jeho  slov činili,  mělo viditelně  dobré následky. I ženy přestaly naříkat. Viděly přece, že král naklonil svůj sluch cizinci.

           Za královy  pomoci mohl Krišna  velmi rychle získat  pro své učení  malý kruh důstojných mužů. Naslouchali mu  s velkou horlivostí, když naplněn silou Bílého plamene zvěstoval jim jediného Boha. K těmto shromážděním býval na je­ho přání přiveden i průvodce slona.

            Krišna chodil mnoho mezi lid. Všude  tam, kde bylo utrpení, zavítal neo­čekávaně. Vždy našel  útěchu, často však slova, která  lidem nikdy nevymizela z paměti. A když od nich odcházel, byli posíleni.

Kapitola  16

            Tak vtáhnul Krišna do říše lidí. Na pozemské půdě mělo nyní započít jeho působení. Vůle Bílého  plamene mu připravila půdu, do  níž mohl rozsévat svou duchovní setbu.

            Ona  žena z  národa Jadavů  směla  poznat,  jaký vznešený  duch jim  byl v Krišnovi poslán. Rozšířila tyto zprávy po městě a brzy pronikly do celé ze­mě.

            Lid naslouchal, kněží  a mudrcové si šeptali. Kouzelníci  se ptali svých duchů a zaklínali  ho. Snůška neuvěřitelných pověstí v  krátkém čase obetkala tajuplného cizince. Prý  do něj vstoupil duch mladého krále,  aby v jeho těle mohl dále panovat nad svým lidem. Utvořilo  se mnoho stran a rovněž tak mnoho mínění se navzájem potíralo.

            Kasta kněží požadovala  dodržování pohřebních zvyků a dostala  se tak do rozporu s králem. Byla velmi mocná a z toho vyplynul strašlivý rozkol v náro­dě.  Král však  stál pevně  a jistě,  neochvějný před nenávistnými výhrůžkami a nedotčen tajnými útoky  svých protivníků. Jeho palác byl  den ode dne záři­vější a každý  kdo vešel i odcházel, cítil  posvátnost a sílu od té  doby, co zde dlel Krišna.

            Královna byla osvobozena od temných závojů své duševní choroby, která ji neopustila od narození jejího zemřelého syna. Její podivuhodné oči zářily za­se vlídným leskem jako kdysi, když byla téměř jako dítě dána králi za ženu. Život,  kterému nerozuměla  a který  jí byl  vždy jen bezúčelným zajetím v temném, avšak zevnějším  leskem pokrytém místě, měl najednou  smysl a účel. Rozuměla  bolestem těch,  které se  staly příliš  brzy ženami, utrpení příliš časného mateřství, kterému byla podrobena ještě s nezralým tělem a neprobuze­ným duševním životem jako těžkému osudu. Několika málo slovy rozptýlil Krišna tento tlak nad její bytostí a osvobodil ji od toho.

            Nežalovala nad svým, bez porozumění  stráveným životem, ale začala od té hodiny znovu žít.  Radovala se, že bolestné zkušenosti  jejího mládí přinesly teď zralé ovoce. Ve vzpomínkách mohla všemu rozumět. Bylo jí, jakoby byla ce­lý život čekala  jen na tento okamžik, který ji  tak překvapil a vypadal jako zázrak, když k nim Krišna vstoupil.

            Nyní mělo všechno svůj smysl. Lesk a bohatství paláce, který měl náležet jejímu synu,  moc jejího manžela, který  vládl mnoha okolním zemím  a láska lidu. Její srdce, v utrpení dozrálé,  se otevřelo jako květ ve sluneční záři. S veškerou láskou, jíž byla schopna, usilovala ke Světlu.

            Po celé hodiny dovedla naslouchat, když Krišna rozmlouval s jejím manže­lem o poměrech v národě a když  radil dobrotivému a zkušenému ve veškeré vla­dařské činnosti. Jeho moudrá a prostá  slova zněla jako andělské hlasy. Každé z nich mělo tak významnou váhu, že  dovedlo v okamžiku osvobodit duši od vel­kého břemene.

            Otázky,  které lidstvo  po staletí  sužovaly, byly  často krátkými slovy zodpovězené a ujasněné. Připadalo jí, jakoby teď mohl člověk vystupovat osvo­bozený a čistý do lepších světů.

            Už nemohla být  smutná a neplakala již. Neznala  žádné bolesti, která by mohla tísnit duši. Byla šťastná, protože jejich duch byl probuzen.

            Také drsná a přísná vážnost krále se změnila. Hrdé, skoro strnulé držení jeho těla  ustoupilo klidné jistotě a  důstojnosti a tmavé oči  dostaly milý, dobrotivý lesk.

            Krišnovi  se dostalo  velkého daru  milosti, když  našel v tomto moudrém a dobrotivém muži otcovského přítele a současně oddaného žáka. V pokoře za to děkoval Nejvyššímu.

            Všechno v paláci věrně sloužilo mladému králi. I ženy se snažily vzbudit jeho  zalíbení  a  získat  jeho  úctu.  Plachá  Jakonda se téměř překonávala. V tichém  uctívání ho  následovala a  vyhledávala jeho  blízkost. Jednoho dne stála u dveří jeho pokojů se zlatým mečem v rukou. Hluboce se uklonila. Potom k němu vzhlédla plna plachosti a úcty s úzkostí, zda přijme její dar.

            "Šest měsíců  přešlo od té doby,  co jsi přišel do  našeho domu jako náš pán. Šest měsíců jsem potřebovala k  překonání bolesti nad ztrátou svého cho­tě. Šest měsíců  jsem střežila jeho zlatý meč, který  jsi i se mnou zachránil před smrtí ohněm.

            Nyní jsem se překonala tak, jak to  žádáš. Od té chvíle, kdy jsi pronesl svá rozkazující slova,  nevolala má vůle již ducha  manželova zpět do nízkých pout země a žádná bolest se  již neprobudila. Útěcha z vysokých říší proudila na mé bolestné rány jako vzácný olej.

            Já sama nemohu  již náležet žádnému muži. Čemu  měla zabránit smrt ohněm pod donucením zákona, toho chce dosáhnout láska duchovní věrnosti ve svobodné vůli. Tak jsi mne to učil. Ale meč, který jsem kdysi v dětském vzdoru zadrže­la, aby ho nikdo jiný nedosáhl, tento  meč chci nyní položit tobě k nohám pro boj, který brzy začne. Je to  největší klenot mého minulého rodu. Jen věrnost a čistota jím vládly, a proto je hoden Tebe: Smím prosit, abys ho přijal?" Krišna položil svou ruku na její černé vlasy a řekl jí:

            "Věděl jsem Jakondo, že ho přineseš.  Pohleď, on mi patří! Překonala jsi svou bolest  pro mne, ale vznešenější,  než jsem já, ti  to tisíckrát oplatí. Zůstávej v pokoji!"

Kapitola  17

            Jakonda měla  pravdu: Brzy potřeboval  meč. Od hranic  přinášeli zvědové stále nepokojnější zvěsti. Jeden z knížat temné krve, plný nenávisti, vyzbro­jil bandu surových  lupičů. Poštval ho Maro, který  spřádal nitky zloby proti Světlu šířícímu se na zemi.

            Mezi lidmi vyšších kast bujelo  podezírání. Jejich trůny se začaly otřá­sat, moc zaklínačů a kouzelníků v chrámech byla zákazy krále ohrožována.  Kde tu  byla ještě záruka  jistoty proti probuzení  lidu: Nebezpečný byl tento muž, byl jedem a sžírajícím ohněm pro tradice, víru a staré uspořádání. Lidé začali vzhlížet ke Krišnovi. Bylo kolem nich jasno. Vždyť jim dokázal slovem  i činem, že  se mohli osvobodit  od všeho skličujícího.  Žádal od nich ovšem činy, ne slova, činy vycházející z ducha, které se musely důsledně projevovat také v pozemském jednání.

            Měla být slavena slavnost Durgy, trvající mnoho dní. To byla příležitost přesvědčit sebe i lid o svévolnosti cizince. Báli se jen krále, který chránil Krišnu svou mocí, a proto byl nenáviděný.

            Věrný Hindu měl v těchto dnech mnoho práce. Jeho bdělostí bylo umožněno, že král byl zpraven o každém úmyslu svých odpůrců. Krišna se o tyto věci nes­taral. Byl  prožhaven svatým ohněm nové  vlny síly z vyšších  sfér. Cítil své spojení s Bílým  plamenem tak jako kdysi doma ve  světlé říši bílých hor. Byl pln radosti. Zářivě zprostředkovával svému okolí v hojnosti dary ducha.

          Jeho duch  se často pohroužil  a přijímal pak  sílu a zprávy,  o kterých s lidmi nikdy nemluvil.  Pátral také ve hvězdách a  vyvozoval z toho důležité závěry pro nadcházející dění.

            Nad Indií výhrůžně letěly rudě paprsky  boha války. Země se dunivě chvě­la. Lidé propadli strachu a hrůze a obětovali stále více krvavých obětí. Rudá záře zalila oblohu a dusné písečné bouře vřely nad zemí. Mezi lidem bylo mno­ho řečí o velikých převratech, jež se odehrály kdesi vysoko v horách i na ma­lých jižních ostrovech, které vybuchovaly v ohni a plamenech.

            Po  dlouhé době  dešťů, které  rozvodnily mocné  řeky a zaplavily široké okolí, přišlo velké  horko a sucho. Rozšířily se  močály a zahnívající plochy země způsobily těžké horečky mezi lidmi i zvířaty.

            Bylo mnoho mrtvých  v chudých chatách i v  palácích bohatých. Nemocní se žlutými, hrozně znetvořenými obličeji a  modrými rty byli odnášeli do chrámů, kde svým horečným dechem ohrožovali ještě všechny zdravé.

            Polomrtví tábořili kolem  žlutých řek, do nichž vedly  bílé schody. Pos­lední svou naději na uzdravení hledali v ošklivě bahnitých a strašně zapácha­jících vodách. Tak smutně to vypadalo v té obrovské Indii a lidé se nedovedli osvobodit od tíživého tlaku, který na nich spočíval.

            Oni nevěděli, že  sami trvale obživují tento mučivý  stav. Naopak, stále více a hlouběji  se zamotávali do pevných, nerozpletitelných  nitek, které si sami vytvářeli svým  jednáním, chtěním a myšlením. Ba  naopak, ještě si stále víc nakládali tím, že ve  svých chrámech holdovali krvavým, hrůzyplným scénám obětování v bláhovém domnění, že si tak  od bohů vyprosí milost a pomoc. Tito lidé měli strach, příšerný strach ze všeho.  Neskláněli se v díku a v radost­ném uctívání, ne, lezli po zemi a třásli se strachem.

            Taková byla doba,  ve které se čistá vůle  Krišnova chtěla přiblížit li­dem, naplněným zmatenou úzkostí.

            Jeho duch prohlédl  hloubky lidské bídy. Prosil Bílý  plamen o sílu, aby mohl zanést světlo do těchto temnot. Teď  ovšem si již byl vědom toho, jak to bude těžké probudit lidi z jejich horečnatého spánku.

            Když se  Krišna pohroužil do své  moudrosti, byl mu všechen  zmatek země cizí. Nyní však, kdy jeho poslání  vyžadovalo, aby se vmísil mezi lidi, kteří dále slepě ryli jako krtci, zachvátil ho  svatý hněv. On, tak pokorný a milu­jící služebník  a pomocník, neznal nikdy předtím  hněv. Nyní v  něm vyšlehl často jako  plamenný sloup, jeho  oko hrozivě svítilo  a jeho hlas  zněl jako ocel. Pak  byla jeho vůle  neochvějná. A nad  ním bíle svítilo  světlo Bílého plamene.

            Tak  také vstoupil  Krišna do  chrámu Durgy.  Lidé, kteří  se v  mučivém strachu třásli na zemi, mu zděšeně uhýbali. Rozlézali se před ním po čtyřech, plaše a číhavě se po něm zespod dívali. Nebyli podobni lidem.

            Z obětního kamene Durgy tekla krev. Nasládlý zápach lidské krve se mísil s kouřem zelených pochodní rovněž natřených krví. Krev kapala z nožů a z odě­vu kněze, jehož křečovité ruce byly zakrvácené. Tento muž, zakuklený v hrozné masce a v  divokých ozdobách, vykřikoval v extázi a  divoce koulel očima. Lid však jednotvárně mumlal takzvané "obětní zpěvy".

            Šest mladých, krásných dívek zbavených oděvů, klečelo ještě před obětním kamenem. Ruce  měly svázané na  zádech. Hnědé tváře  byly bledostí až  šedivé a oči, v nichž nebylo slz, zkaleně trnuly strachem a počínajícím šílenstvím. Jako anděl hněvu kráčel Krišna se  zdviženým mečem až k obětnímu kamenu. Jedinou ranou srazil knězi masku s  tváře, která rozťata na dva kusy, odpadla jako  slupka. Zlou  vášní rozrytá  zločinecká tvář  strnule zírala na Krišnu, "hanobitele chrámu."

            Třesoucí  se nositel  moci chtěl  vyrazit: "Zadržte  zločince! "  ale ze suchých, leknutím rozevřených  rtů vyšel jen chraptivý sten.  Nikdo se nepoh­nul. Strnulí  strachem a pocitem, že  byli přistiženi při zločinu,  stáli zde kněží, sluhové a kouzelníci, kteří by  byli svou převahou lehce mohli spoutat jednoho muže.

            Co to však  bylo za tlak, který na  ně dolehl? Ani zdaleka žádný  z nich nepomyslil postavit se proti Krišnovi. Nezměrný údiv zadržel vztek, který mo­hl vypuknout každým okamžikem. Krišna se ohlédl kolem sebe. Jeho planoucí oči se setkali s očima věrného Hindu, který následoval svého pána.

            "Ven s vámi.  Krvavá lázeň je u konce! Kdybyste  měli oči, oslepli byste hrůzností svých zločinů! Ony se však tisíceronásobně valí na vás, obepnou vás jako hadové a uškrtí k smrti. Což chcete být navždy připoutáni k zemi?

          Pravím vám, odhoďte tyto zvyky jako  jedovatého plaza, oblečte se do bílých oděvů,  vykoupejte se v  čisté vodě, očistěte  se od obětí  a modlete se prací a radostí. Pak se zbavíte strachu. Teprve až toto ďáblovo popínavé býlí s vás spadne, budu  vám moci ukázat světlo vedoucí  k životu. Nyní prohlašuji jménem krále: "Chrámy jsou uzavřeny. Trest smrti tomu, kdo do nich vstoupí!" Za třeskotu zbraní  vešli vojáci do chrámu a  obsadili všechny prostory. Kněží byli okamžitě  obklopeni a vyvedeni. Všechen lid  po skupinách vytlačen široce  otevřenými branami.  Socha bohyně  v nadživotní  velikosti zírala  do prázdného prostoru, obklopená zeleným kouřem a výpary. Před ní ležela mrtvola dívky. Ostatní žijící oběti však byly osvobozené a ženy se jich ujaly.

            Se skloněnou  hlavou zastrčil Krišna  svůj meč a  vyšel z chrámu.  Jasné světlo jeho zjevu  rozehnalo pusté démony a fantómy.  Jedinou ranou jeho meče odpadli po tisících s nevinných obětí,  které se jich nemohly zbavit, protože o nich nevěděly.

            Krišna začal osvobozující boj, ale lidé  o tom nevěděli a nerozuměli mu. Viděli jen zevní skutky. Jeho zákroky  se jim jevily jako donucování a vměšo­vání se do jejich osobní svobody. Považovali to za surovost a násilí vůči je­jich nejvyšším kněžím.

            Jedni tupě  mručeli, druzí hněvně  zaťali své pěsti  proti králově moci. Mnozí zamyšleně  potřásali hlavami a  hloubali, zda vzepření  se proti zvykům a kněžstvu je správné.

            Padaly ojedinělé otázky:  "Není ti nějak svobodněji? Je  možné, že kněží chybovali? Jsou oběti hříchem? Je tento vykupitelem nebo zločincem?"

            Bylo však slyšet i jiné :

            "Není možné, abychom my falešně věřili,  musí tedy být v neprávu on! Po­mátl krále a je nebezpečný právu a pořádku!"

            "Ano, ale vyléčil královnu, která byla  předtím pološílená! A teď je za­se, ale trochu jinak! Považuje ho za svého syna. Možná, že on ho dokonce odp­ravil!"

            "Jakonda ho asi miluje?"

            "Přitahuje k sobě všechno: moc, zlato, lásku!"

            "Je to  nejhorší kouzelník, chce  být dokonce i  králem, takový přiběhlý podvodník! Žádný neví, odkud přišel. Je nutno lidi před ním chránit!"

            "Ale dosud nic zlého neučinil, chce nám přece jen pomáhat, chce nás vést k životu, což jste neslyšeli? Kdyby byl  zlý, z čeho by vznikal pocit osvobo­zení?"

            Proneslo to dvanáctileté děvčátko. Za to ji jeden z mužů ohrožoval kame­nem.

Kapitola  18

            Kolo se roztočilo  a nikdo nechytal za loukotě.  Krišna se radoval. Síla ducha jím  proudila. Bílý plamen  k němu  mluvil  jasným hlasem a  vedl ho od chrámu do chrámu, s místa na místo, od města k městu, z kraje do kraje.

            Se zástupem svých věrných přitáhl za jásotu stoupenců, obdivován cizími, obávaný a nenáviděný, milovaný a opěvovaný v písních nadšení.

            Jezdil na bílém koni uprostřed vlajících praporů nebo mluvil se zad věr­ného slona, kterého vedl Hindu a viděl jejich šedivé duše a palčivé bolesti.

            "Násilím bych vám měl otlouci s duší škváry, abyste byli konečně svobod­ní  a slyšeli  mé volání:  Nespěte, lidé,  nebo zemřete!  Čiňte jen jeden den s radostí  to, co  vám přikazuji,  a brzy  bude ve  vašem tmavém domě lehčeji a jasněji, ale  pospěšte si, máme  příliš mnoho práce,  než odklidíme všechny trosky. A neházejte kameny po svých bližních, každý ať si hledí svého, abyste byli hotovi, než  přijde Ten, který vás bude  učit lásce. On je vyšší  než já a zavede vás do vašeho domova."

            V údivu stály zástupy. Beze slov, ano téměř bez dechu spočívalo nad nimi napětí, když  Krišna mluvil. Když však  skončil a pozvedl ruce  k žehnajícímu pozdravu, tu se  prolomily zadržené city nadšení, touhy,  radosti a vděčnosti a hlučely jako mocná bouře.

            Jakmile však zazněly bubny a  Krišna opouštěl místo, ustupovalo množství zpět. Skláněli se v neznámém zachvění hluboce k zemi. Utvořili širokou ulici, kudy mlčky táhl Krišna se svými průvodci dále.

            Co tu zanechal? Tisícové mu němě  naslouchali, stáli zde pohnutě a s ro­zechvěným  nitrem, přemýšleli  a mnozí  se modlili.  Ale jen  sem tam některý z tisíců neklesl zpět do tuposti dosavadních dnů.

            Z tisíců jen tu a tam některý!

            Ve skrytu se však stahovaly temné  moci. Ne však mezi nižšími a chudými. Ne, byli to vážení, mocní nositelé  důstojnosti, přední bohatí muži, kteří se jim oddali. Maro svolával vojsko a člověk mu vycházel vstříc.

            Pohodlnost, ješitnost, ctižádost a domýšlivost spolu s panovačností, žá­dostivostí po vlivu, strachem před  směšností, to všechno otevíralo dveře po­kušení bludných, kalných vábení. Maro zaséval zmatek a setba vzcházela.

          Krišna viděl  všechno, co se děje.  Věděl, že je to  krize jako následek toho, že ostrým nožem vyřezal vředy. Stál ve světlém kruhu jasných pomocníků, kteří kolem něho tvořili ochranný plášť.

            Krišna pohlédl vzhůru.  Poznal působení síly Světla na  zemi a věděl, že je vykonavatelem vyšší  vůle. Jeho rty zformovaly slovo,  které našel napsané v oblacích i hvězdách. Ale jeho rty šeptaly jen v myšlenkách. Toto slovo bylo svaté a nikdo na zemi nebyl zralý k tomu, aby je znal. Dnem i nocí, v bdělos­ti i ve spánku bylo v něm toto slovo. Když se mu důvěřivě otevřel, tu do něho proudil život a všechno jasně leželo před ním.

            Toto slovo znělo: Imanuel.

            V tomto jméně bylo všechno a Krišna se sotva odvažoval na ně myslet. To­to jméno  ho vedlo. Přitahovalo  jeho ducha světelným  poutem vzhůru do  jeho světlé říše a  tam přijímal Krišna v okamžiku  poznání, která ho uschopňovala pochopit celá tisíciletí vývoje.

            Jak byl vděčný za tuto milost.  Směl být průkopníkem! Měl vytrhnout lidi ze zmatku muk, které si sami vytvořili a ukazovat jim cestu ke Světlu.

            Byl také  stále ve spojení  se svým pozemským  domovem v bílých  horách. O tom však nevěděl nikdo, ani věrný Hindu.  Často se také vracel do svého ny­nějšího otcovského domu a vstupoval do kruhu svých vyvolených pomocníků. Mlu­vil k nim o vůli Bílého plamene, aby mohli rozumět jeho slovům a činům. A oni se v  důvěře namáhali následovat  ho pozemsky a  také duchovně na  nejtěžších cestách.

            A tyto cesty byly stále těžší  a nebezpečnější pro pomocníky. Zuřící ne­návist kněží, kterým  byly vzaty slavnosti obětí a  byli donuceni sloužit pod dozorem podle  Krišnovy vůle, nechtěli-li být  zbaveni svého úřadu, postavení i majetku. A tato  nenávist neznala mezí. Byla tajně  živena a skryté jemnoh­motné formy jí vytvářené strašlivě rostly a zatěžovaly všechny stejně smýšle­jící. Ve skrytu byla chystána vzpoura proti královskému domu.

            Tak hrozil  nepokoj a od hranic  říše se blížící vpád  zuřivého souseda, jehož divoká nenávist byla namířená i proti měniteli víry.

            Lidé trpěli. Pro velké deště a po nich následující sucho se ocitli v ne­bezpečí hladu. Nemoci se množily. Utrpení  mělo otřást lidmi, aby zráli. Bylo mnoho těch, kteří zase odpadli od Krišny a reptali. Domnívali se, že se staří bohové mstí, že se hněvají pro zakázané oběti a kněží je v tomto bludu podpo­rovali.

            Ti odpadlí však byli nejhoršími nepřáteli. Všechno, co jim Krišna v lás­ce daroval, obrátili v nenávist proti němu. Zmateni upadali v zoufalství nebo omámení. Marovi pomocníci se zuřivě vrhali na tyto opuštěné duchy.

            Krišna  však nemeškal.  V neúnavné  práci rostla  jeho bdělá  vůle. Jeho duchovní pomocníci mu dali poznání všeho nebezpečí a jeho pozemští podporova­telé připravovali zbraně. Válka proti všemu,  co se vzpíralo čisté vůli, byla nevyhnutelná. Z jeho pomáhající a ochraňující lásky se stal šlehající plamen, který vypaloval všechno špatné, aby bylo připraveno místo pro požehnání. Jeho jediným cílem bylo očistění od tohoto moru.

            Jestliže se dříve zdál být milujícím pomocníkem, který jim ukazoval ces­ty, jež sice poznali, ale nešli po nich, stal se teď v hodině splnění rušite­lem všeho, co nebylo dobré vůle. Vždyť v neodvratně se otáčejícím kole vývoje nebylo  možné zastavení  ani návrat,  nýbrž jen  stálé pokračování podle vůle Nejvyššího.

            Krišna to  věděl. V zákonech nebylo  možno měnit ani to  nejmenší k vůli nedbalým lidem.  Ani on nemohl nic  měnit, neboť jeho vůle  byla jako zvonivý paprsek vpravená do svaté vůle Nejvyššího.

            A protože  se Krišna takto  zachvíval ve vůli  Páně, zdařilo se  mu i to nejtěžší, co začal. Jen nesměl nic promeškat, stále musel své chtění přeměňo­vat v  čin přísně a  bezohledně. Někdy to  bylo těžké, neboť  ani ti nejlepší z jeho pomocníků  mu nerozuměli. A  provádět něco, co  není pochopeno, je  to nejtěžší i pro ty nejlepší. Jestliže byli skromní, pak alespoň dovedli uznat, že si  sami připravili mnohou  těžkou překážku, kterou  pak museli překonávat s hořkou bolestí.

            Krišna viděl, jak sami se sebou  zápasili, a miloval je proto. Ale často byl mezi nimi velmi smutný. Ztížili mu boj proti zlu. Vždyť s tím musel začí­nat stále znovu u svých pomocníků. Nehněval  se na ně pro to, že nevěděli tak mnohé  o následcích  činů a  nesprávných myšlenek  i falešně řízeného chtění. Když sílil  jeho duch ve světle  Bílého plamene, prosil za  ně, ježto mu byli nejmilejšími na zemi.

            A tak  se přece musel splňovat  bod za bodem, jak  to chtěla vůle Bílého plamene. Teprve když starý, na kněžstvu závislý sousední král, vybičovaný Ma­rovou nenávistí, ve spolku s fanatickými štváči proměnil celé pohraničí v mo­ře plamenů, dovolil velmoži válečné tažení.

            Mezitím získali nepřátelé náskok a hordy jezdců prováděly hroznou pomstu za uražené  bohy. Neproniknutelné řady  lidí se posouvaly  stále kupředu. Ale nad jejich počínáním nebylo požehnání.

            Vyrovnaně radil a přikazoval Krišna  všem svým přátelům. Ani slovo před­hůzky nepřekročilo jeho rty. Zahanbeni zdvojnásobili všichni své snažení pod­le jeho vůle.

            "Že chyby, které se staly při dobré vůli, mohou tak hořce bolet," pravil král své  choti, "to nás Krišna  již naučil. Nemožnost nápravy  toho, co bylo zmeškáno, je největší bolest na zemi."

            Nyní  však nastalo  nové nebezpečí:  V horlivosti  teď dělali jiné chyby a tam, kde Krišna musel dříve pohánět, měl teď co brzdit.

            Nepřátelé však řádili dále. Vraždy a  krev i požáry letěly nad zemí, nad níž v noci hořela rudá hvězda války.

            Nyní  se Krišna  chystal, aby  sám táhl  do boje  a to  přivodilo obrat. Z války za nedotknutelnost dogmatu se stala  svatá válka Světla. Jako voj ví­tězů letělo  Krišnovo vojsko vstříc  nepříteli. Byl slabší  počtem bojovníků, ale bohatý důvěrou a odvahou. V zástupu hořel plamen přesvědčení. Než se dot­kli předvoje nepřátel, zdvojnásobila se Krišnova  ozbrojená moc a den za dnem přibývalo nových posil.

            V mlčenlivém obdivu a vděčné úctě  prožívali jeho věrní tuto velikou po­moc. Viděli, jak všechny věci, za které se postavili, se rychle a dobře daří. Uctívali Krišnu stále víc a šeptali si domněnky o jeho původu.

                        Krišna žil s nimi. Sdílel s nimi námahy často těžkých jízd i chvíle od­počinku a krátké hodiny radosti. Na  dlouhých pochodech se k němu tlačili li­dé, chtěli ho  vidět, ptát se ho, chtěli od  něho požehnání a poučení, útěchu a povzbuzení. A on je neodbyl, když k němu přišli z opravdové touhy ducha.

Jeho služebníci však byli často příkří k prosícím a nedovedli je správně vést. Ponejvíce posuzovali jejich žádosti  jednostranně sami ze sebe a tak bylo mezi lidem a jeho pomocníky mnoho těžkostí. Lidé však nespravedlivě při­pisovali Krišnovi pochybení jeho pomocníků. On však stál nedotčen nad tím ja­ko jasné světlo.

            Když jeho služebníci stále více viděli a prožívali, jak jsou s ním hnáni z boje do  boje, od vítězství  k vítězství, jak  hravě vítězili tam,  kde bez ptaní poslechli a  jak museli na rozdíl od toho  krvácet a trpět, když chtěli umdlévat,  pak poznávali  sílu Bílého  plamene a  uctívali ji.  Ale nepřátelé a ti, kteří  nebyli jeho služebníky, věřili,  že se v něm  znovu zrodil Višna a prohlásili ho za boha.

            Krvavé boje skončily. V divokém úprku opouštěla vojska sousedního národa zemi. Krišnovy boje za nimi dobývali sousední země.

Kapitola  19

            Krišnova moc rostla a on se modlil:

            "Pane, nechal  jsi mne postupovat  podle Tvé vůle,  Tvá přísnost buď  se mnou, abych nepochybil!"

            Davové uctívání  bylo Krišnovi ještě nepříjemnější  než jejich nenávist. Poznával, že téměř není možno vyhubit  jejich mylné představy o všech důleži­tých otázkách  života a smyslu  jejich bytí a  zprostředkovat jim místo  toho poznání zákonů stvoření a jejich účinků.

            Kdekdo věřil, že Krišna je na vrcholu své moci také šťasten. On však vě­děl, že z nejvyšší ruky přijal také odpovědnost za tyto lidi. Hluboká vážnost se položila na celou jeho bytost. Stal se velmi tichým. Všude viděl chyby li­dí a  duchovní zmatek, všude povinnost  a práci pro sebe  samého. Trnité bylo pole jeho činnosti.

            Tak jako dříve mu nestačili navalit do cesty dost kamenů a léček, tak ho nyní mučili svým uctíváním. Se smutkem v srdci přebýval mezi nimi.

            Jeho činnost vyžadovala ve dne v noci nejbystřejší pozornost. Byl učite­lem, vůdcem, státníkem a knězem a  jeho pomocníci rozvíjeli své dary pod jeho vedením. Veliká říše, která se sjednotila pod jeho vůlí, mohla pozemsky velmi prospívat, ale lid se měl duchovně očistit, a to byl ten nejtěžší úkol. Nech­těl lidi kárat  a vnucovat jim poznání, pro které  byli ještě příliš nezralí. Svému královskému příteli řekl:

            "Jsou ještě  jako děti a mnozí  mezi nimi ještě méně  než děti. Tak, jak žijí, vidí i své bohy. Jak se sami  bojí, tak se bojí i svých bohů. Aby mohli poznat Boha, musejí se nejprve naučit správně žít. Žít jako lidé se svobodnou vůlí. S tím mohu já jen začít. Dokončí to Jiný, který přijde po mně."

            "Jak dlouho to však bude trvat?" ptal se král Jadavů.

            "To nelze vypočítat na roky a  dny. Jsou to vývojové etapy podle zákona," odpověděl Krišna.

            Král byl jen člověkem, rád by  byl vtěsnal všechny své představy o veli­kých vývojových obdobích do prostoru a času. Krišna se pokoušel dát mu hlubší výhled. Chtěl ho chránit před omylem  a z něj vyrůstajícího zklamání, protože ho miloval. Brzy  zpozoroval, že mu není rozuměno.  Tu poprvé zatoužil Krišna po svých bílých horách k dvanácti strážcům.

Kapitola  20

            Kruh světla, planoucí a zvučící,  vibroval nad Krišnou. Každý den vyhle­dával hodinu prohloubení. Byla mu osvěžením.  Jen ve chvějícím se paprsku bí­lého světla  nacházel odpověď na všechny  své otázky. Přibližovali se  k němu čistí pomáhající duchové, které potřeboval.

            Tak se mu po dlouhé době zase zjevila Astarté.

            Zvonivě jako jemný krystal a namodrale  jiskřící jako led snášely se pa­prsky a kruhy z blížící se hvězdy.  Nepocházelo to z hutné látky hvězd, které Krišnův duch již viděl. Byl to mnohem jemnější druh, který se podle zákonité­ho chtění zformoval na úrovni, kterou prožhavila Astarté.

            Zahalená touto formou, skláněla se  k duchu ve hmotnosti svým proudícím, produchovnělým zářením. Chvějící se Krišna  slyšel její hlas, který zněl jako čisté zvonky. Zahalovalo ji prostředí  chladné a osvěžující jako vzduch sněž­ných polí, čisté a milé jako vůně květů.

            "Přináším ti dech z ráje," pravila  Astarté. "Nyní jsi viděl lidské utr­pení a můžeš  porozumět mé bolesti. Víš ještě, jak  jsem ti řekla: "Žena poz­dějšího stvoření mne již nepoznává. Proto tekly mé slzy. Chtěla jsem jí pomá­hat, a nemohu již. Cesta k pozemské  ženě je mi uzavřena. Její chtění usnulo. Ty, Krišno,  ji můžeš a máš  probudit, neboť jen jejím  prostřednictvím můžeš přivést lidstvo zpět k životu. Ona musí předcházet, neboť ona selhala. Násle­duj mne, abys poznal, co chci od ženské ctnosti!"

            Zvonění zesílilo, paprsky se zjasnily  a jasnější i lehčí letěly vzhůru. Krišnu zahalilo modré  světlo. Na modravé hladině ležel  stříbrný lesk měsíce a třpytivě si pohrával ve vlnkách  chvějících se zrcadel. Stromy se nakláněly sem i tam, potoky zurčely, oblaka plula a kolem byly krásné krajiny. Spanilé bytosti  tkaly z nádherně se  třpytících vláken koberce, klesaly dolů, ale odkud braly vlákna na tkanivo? Odkud vzory ke skvostným obrazům pů­vabu a ctností?

            Působily v přemocné vůli, která jejich sféru pronikala.

            Astarté  stoupala vzhůru  a vedla  Krišnu dále.  Tam nahoře  ve zvučícím světle byla zlatá brána. Dvě světlé postavy jim vyšly vstříc a podaly jim ru­ce. Vedly je do zahrady plné nádherných květin. Všechny květiny světa zde byly v plném počtu, žádná nechyběla a každá byla vybrané krásy. Vysoko vztyčily své světlé kalichy vstříc Světlu.

            Překrásní ptáci pěli do šumotu včel a vážek. Ze zlatého chrámu přilétaly bílé holubice. Zářící a svítivá byla  tato sféra světla. Astarté byla ve svém lesku proti tomu matná a bledá.

            "V těchto nebeských zahradách je  prazdroj čistoty a věrnosti," pravila, "zde nalezneš ty ctnosti, které se zachvívají podle zákona Boží vůle."

            Na modrém  moři plul světelný  ostrov. Na něm  kvetly bílé lilie  v plné nádheře.

            Ve středu bílé nádhery stála  zlatá lilie, ozářená růžovým světlem vzdá­leného, hvězdami posetého pláště.

            "To je pramen čistoty a věrnosti," šeptala Astarté.

            A potom uviděl Krišna, obestřený  paprsky Světla, královskou paní, která byla snášena dolů zářícími stupni Světla. Touto překrásnou postavou procházel paprsek bílého Světla, "Bílý plamen".

            V koruně královské paní jiskřilo sedm světelných hvězd, podobných nebes­kým  ctnostem, které  měl poznat  jako ty  nejdůležitější. Její růžově zářící plášť se vlnil daleko dolů a na jeho lemu tkaly a působily spanilé bytosti.  Vykvétaly z něj květiny. Všechno, co svět nazývá krásným, bylo vyživováno ze záření  těchto spojujících sil, které procházely  tímto Božským Světlem a Božskou silou a ustavičně působily  dále. Věčné bylo působící vlnění tohoto pláště, který zářil jako prožhavený hvězdami.  Směl spatřit a poznat její ob­ličej  - První,  formou učiněnou,  Královnu ženství,  jak ochraňovala zahradu čistoty a zahalovala ji s péčí širokými záhyby svého pláště.

            Krišna se zachvěl. Vzrušen, skryl obličej do rukou. V jeho duši byl sou­časně jásot a vzlyk.

            Když se  Krišnův duch vrátil zase  na zemi, byl sám.  Ale obraz duchovní čistoty a věrnosti nikdy nevymizel z jeho paměti.

Kapitola  21

            Když byl Krišna takto vyzdvižen, udála se s ním také zevně veliká promě­na. Stal se ještě světlejším. Nádech nepřístupnosti a převahy spočíval na je­ho bytosti.

            Spatřil zdroj čistoty a rychlostí duchovních dějů byl cele uchvácen tím­to nesmazatelným, přemocným dojmem. A mělo to být tak, neboť Krišna měl znovu upravit cestu k čistotě.

            Ještě  dlouho žil  v duchu  v blažených  zahradách čistoty. Prožité mohl v sobě proměnit v jasnost a klid jen v odloučenosti a v modlitbě.

            Osamělý putoval tichými zahradami, které obklopovaly rozlehlý palác. Se­dal u zlaté nádrže, ve které tichý  lotos rozkládal své sněhobílé květy v mě­síčním světle večera.

            Tam vzpomínal  na zahradu, v  níž se mu  dostalo pojmu o  čistotě. Musel tento pojem přeměnit  a učinit jej lidem srozumitelným.  Dosud však ještě byl naplněný jeho původní formou a nemohl tak učinit. Tu se objevila znovu Astarté, zářivější a radostnější než dosud. "Zavedu tě  do říše žen, které  tkají osudy," řekla mu,  "mnohému se tam naučíš."

            Tentokráte Krišna  cítil, že cesta  nevede tak příkře  vzhůru. Jen mírně stoupala do jemnějšího, světlejšího okolí.

            Viděl se v  kruhu světelné mlhy, jen několik  stupňů nad hrubohmotností. Kolem něho trvale plynuly jemné formy. Dlouho kráčel po měkkém mechu až došel k mohutnému stromu, jehož dlouhé větve sahaly vysoko nahoru.

            Svým tvarem byl podobný dubu. Obrovský  byl jeho kmen a mocné kořeny sa­haly do hlubších sfér a pronikaly ještě  i jimi. Kolem tohoto stromu se rozk­ládaly rozlehlé  zahrady. Byl to strom  světa. Z valících se  mlh vystupovaly tři postavy jako rozhořívající se světla právě rozsvícená. U paty stromu svě­ta se staly zřetelněji viditelnými.  Skrze ně proudila vlákna, která utvářelo bytostné.

            Bytostnými silami spřádaly tyto postavy  vlákna z ducha do obrazů, které se snášely dolů  a při tom se zhutňovaly trvale  vzrůstající tíží. Před první a nejmladší  ženou  se  zrcadlily  a  svítily  krásné  obrazy vzniku, zrození a vzrůstu.

            Krišna to pozoroval s údivem. Bylo  mu, jakoby slyšel tichá slova se rtů spřádajících žen, které jemnými prsty hbitě  vázaly něžné nitky, aniž by však tím smíchávaly různé  druhy. S výšin zářivě proudila  světelná vlákna, zvlášť k nejmladší, která seděla  na nejvyšším místě. Držela zlatou  misku, ze které soukala točící se nit. Kolem ní  se tkal světelný život. V mnoha vznikajících praformách klesal se zrcadlením, byl přijímán tvořícími a pomáhajícími bytos­tmi a šířil se.

            Druhá z žen se zdála Krišnovi  zralejší a drsnější. Hlavu měla zahalenou závojem. V jejím klíně se shromažďovala jemná  látka této sféry. A ona ji vá­zala světlými  nitkami z rukou sestry.  Kolem ní vznikaly jako  zrcadlo čisté výtvory všeho  vznikajícího. Všechno, co  bylo vytvořeno a  dokončeno, je zde v obrazech a klesá ke zhutnění. Činné síly bytostné říše pak na tom tvoří dá­le.

            Krišna zaslechl v sobě slovo: "Dílna".  Mělo zvuk a světlý lesk a šířilo kolem sebe duchovní čistotu a krásu.

            Třetí a poslední z žen tkala nitky budoucnosti. Z toho co vzniklo, vyví­jelo se ve zvratném působení nové  bytí. Všechny nitky proudily jejíma bílýma rukama a její vidoucí zrak vnikal do nejskrytějších tajemství budoucnosti. Tak  byl Krišna  zasvěcený do  vědění o  bytí a  vzrůstu, o lásce, smrti a znovuzrození. Působení těchto  tří žen se šířilo do  kruhu jejich bytí dolů až do dění  hmotnosti. Daleko dopředu viděl zrak žen  a obrazy působících sil se rozšiřovaly pod jejich tkajícími prsty.

            "Jsi připravovatel cesty jako mnozí, kteří  tu již byli a ještě přijdou. Ale Bůh, který  nás osvěcuje a udržuje, vyšle část  ze sebe podruhé. Změní se nebe a lidé, tvůj lid bude již nahoře ve svém domově a tvé jméno zůstane mezi lidmi jako  božské. Avšak velké  doby Božího působení  se musí vrátit  znovu, protože lidé se  nepolepší. Povodně, války a hrůzy je  teď ničí, avšak mnohem tvrději bude do nich bít pěst síly. Ty, Krišno, se vrátíš teprve tehdy - a to ne v těle -, až Syn Boží potřetí vkročí do kruhu země. Pak bude uzavřen třetí kruh Božského působení  a nastane buď vykoupení nebo  zhroucení veškeré hmot­nosti!"

            Tak slyšel Krišna  šeptat moudrou ženu, ne však  slovy, ale živým tkaním budoucnosti. Při tom se v  jemných, mlžných látkách rozvíjely zrcadlově jasné obrazy, kterým ani on, Krišna ještě nerozuměl.

            První vznik formy z vůle Prasíly oslnivě svítil a úplně mátl jeho ducha. Vzrušeně stál před tajemstvím, jehož závoj mu byl sice odhrnut, ale které ne­mohl zcela pochopit a proniknout do něj, dokud měl pozemské tělo.

Kapitola  22

            Krišnova péče teď směřovala k tomu, jak by mohl správným způsobem zpros­tředkovat lidem a činit jim srozumitelným  všechno, co směl z milosti Nejvyš­šího vidět. Věděl, že toho může být schopen jen v souladu s Bílým plamenem. K tomu potřeboval modlitbu, neboť divoká vřava světa doléhala na něho ze všech sil. On sám byl za  všechno odpovědný. Jeho věrní, bdělí služebníci vy­konávali svou práci z nejlepších svých sil. Avšak nejen v duchovním, ale i ve světských věcech byla jeho vůle a jeho rozhodnutí konečným závěrem.

            Krišna věděl, že nikdy nebude moci mluvit k lidem o svém nejvyšším vědě­ní. Nemohli  ho sledovat, musel  je však donucováním,  vedením a zákony  učit všemu, co shromáždil svým věděním a prožíváním a svými zkušenostmi s vysokými duchovními souvislostmi.  Vypátral příčiny jejich bloudění  a podle toho mohl vydávat svá nařízení. Bystrým myšlením sledoval účinky svých ustanovení.

           Nejvznešenější z  indických bohů, obdivuhodný  Indra, se Krišnovi  často zjevoval v nádherném kruhu záření. Žil  ještě ve víře části velkého indického národa, ale již jen jako krásný sen, který byl vytlačován hněvivými polobohy. Původně  platil za  vládce vzdušného  živlu a  byl spojený  se všemi  vyššími a čistšími záchvěvy.

            Také  Indra byl  bytostný pomocník.  Teprve nyní  mu Krišna zase umožnil spojení s lidmi stejně jako Astarté.

            Krišna odpočíval u rybníka s lotosy v tichu své zahrady, když zpozoroval čerstvé, čisté ovanutí vzdušného živlu, ale kolem něho se nepohnula ani palma ani keř.

            Ale na místě, z nějž vycházel pohyb vzduchu, se pohybovala voda a nad ní se vytvářela jemná, oválová vrstva mlhy. Zvětšovala se a byla světlejší, hrá­la v opalizujících barevných tónech, v nichž převládala modrá a zelená a sná­šela se  až ke Krišnovi. Jádro  se rozzářilo a ukázaly  se obrysy krásné, uš­lechtilé mužské hlavy.

            V klidné poloze, nohy u sebe, seděl bytostný na obrovském oblačném polš­táři. Jeho jasná  tvář, ovládaná světlem hluboce modrých  očí, byla obklopena barevnou duhou vystupující  z jemné mlhy. Proudil z něj  pohyb mlh a pestrých světelných paprsků,  které poněkud vzdáleny, kroužily  kolem něho. Vyvolávalo to dojem, jakoby seděl v jasném, barevném slunci. Pestré nitky z něj tryskaly vzhůru v harmonicky krásných pohybech. Dolů směřující nitky paprsků však byly matné a pohaslé a  ty, které měly vést k lidstvu, byly  zaschlé a neživé. Tak se zjevil Indra mudrci.

            Jak byl  zcela jiný, než  obrazy vzniklé ve  fantazii lidí. I  zde viděl Krišna zase rozdíl mezi skutečným životem a zkřivenými lidskými pojmy. "Původ jejich utrpení tkví v přeceňování jejich rozumu, " pravil Krišna. Indra souhlasně pokynul hlavou a odpověděl:

            "Všechny bytosti žijí v blaženosti, jen lidé samotní znají utrpení. Svým jednáním a falešným  směrem svého chtění zkřivili přívody sil  shůry a my jim již nemůžeme pomáhat. Tak si sami škodí, neboť se více vzdalují od jediné po­moci. Síla, která  nám dává život, je však plná  takové lásky, že nyní vysílá pomoc nejsilnějšího druhu.  Jen my dovedeme tušit, jaká je  to láska. Lidé už ne.

            Jak jsi omilostněn, Krišno, že se ti dostalo takové pomoci! Viz, brzy ti bude dána  také síla, abys  mohl měnit lidské  mínění. Všechny čisté  bytosti vyšších  kruhů se  přibližují k  tobě, jenž  jsi schopen  poskytnout spojení. Všichni doufají a působí s tebou ve službě Světlu."

            Nad Krišnou se klenul modrý  dóm naplněný světlem hvězd. Zázračnou silou byl přitahován vzhůru. Jeho zrak ve spěchu ani nepozoroval jemnohmotnost. Ob­klopovaly ho a přijímaly světlejší a lehčí kruhy. Jakoby se nořil do tekoucí­ho,  temně modře  svítícího proudu,  jehož klidné  vlny plynuly  do věčnosti. Odevšad sem pospíchaly něžné bytosti  vzduchu. Zářivá, zasněná místa plula ve stříbrobílém lesku na vodách jako ostrovy. Čím výše stoupal, tím bylo všechno jasnější, klidnější,  bezčasovější a bezprostorovější. Před  jednou branou se však Krišna zastavil. Byla pevně zavřená. Krišna  jí však  prošel a  stoupal v  paprsku proudícího  Světla nahoru. Stoupal výš a výše a pod ním  se rozkládala ozářená města a nádherné krajiny, hory a jezera jako zázračné vzory vší nádhery, kterou poskytovala Země.

           Všude bylo plno vznášejících se  jemných bytostí, které pilně pracovaly, aby svou činností prospěly stvoření.  Všude vládla radost a neúnavná činnost. Krišna neviděl ani jeden smutný, unavený  a dokonce neveselý obličej, ani je­den pohyb,  který by svědčil o  bolesti nebo špatné náladě.  Tato úroveň byla prosta bolesti. Vznášela se v zákonech Světla.

            Ale on neměl čas, nemohl se zdržovat, stoupal stále výš. Jeho cesta však již nevedla přímo vzhůru, nýbrž v  kruzích vodorovně. Putoval z kruhu do kru­hu, od stupně ke stupni a vnímal nádheru stvoření. Jako jemné krajkové tkani­vo zasahovala záření do sebe z různých úrovní a svítila jako žhavý kov.  Záplava světla proudila bez přestávky těmito jemnými krajkami a oživovala je. Podobaly se obrovským plícím,  jejichž tkaním proudí krev a udržuje je ve stálém  pohybu. Všechny kruhy byly  obydlené a byly dokonalé  ve své kráse a zákonitosti.

            Tak se  Krišna blížil k  mocnému, hučícímu, podivuhodnému  moři, v jehož dálkách vysoko nahoře zářilo svaté Světlo.

            Osamělost, až  téměř úzkost obestřela  i jeho silného  ducha, v němž  se probouzela vzpomínka, jakoby to všechno byl již jednou proputoval.

            V tom  vystupoval ze zdola  vzhůru svítící hvězdný  květ - nebo  to byla hvězda? Její  světlo bylo stříbrně modré  a Krišna poznal, že  je to Astarté. Vzhlédla k němu a on zaslechl její hlas:

            "Zde to  bylo, na tomto místě,  kde světlonoš z nejvyšší  síly, Lucifer, poprvé selhal. Zde se v něm pohnula  chtivost moci a chtění vědět všechno lé­pe. Pak se  pokoušel prosazovat svůj princip ve hmotnosti.  Zde stál na prahu a poprvé poznal, že se už nikdy víc nemůže vrátit zpět nahoru, neboť zde jed­nal proti  zákonu, on, který měl  lidem usnadňovat, aby v  tomto zákoně žili. Odtud počal jeho pád v duchu.

            Vím, Krišno, že  tvůj duch je zralý, aby  pochopil věrnost všech bytost­ných. Proto také  pochopíš, jak se nám všem Lucifer  zprotivil. Jak mu člověk mohl propůjčit  svůj sluch? I k  tobě se ještě jednou  přiblíží, neboť zde je práh. Čím vyšší duch, tím strašnější je také jeho útok. Buď bdělý, Krišno!"

           Bez námahy stoupal  dále vzhůru. Měkký plášť ho zahalil  a nesl ho dále.  Dlouhou dobu nic nevnímal. Pak se náhle  uviděl v zářícím sále, z jehož neko­nečné, modrozlaté,  klenuté výše proudilo  světlo jako vodopád.  Na nejvyšším konci sálu bylo vyvýšené  zlaté křeslo. Sál byl tak veliký, že  by v něm mohl kroužit jeden svět,  ale to si mohl Krišna uvědomit  jen na okamžik, poněvadž sám byl  mimo prostor a  čas. Zde byla  v ještě zvýšené  míře tato stupňovaná blaženost a hřejivá lehkost. Vůně, lesk a teplo, které nepostrádalo svěžesti, vanuly sem a tam.

            A teď se před jeho oslněnými zraky zase zjevila vznešená paní s hvězdnou korunou.

            "Elisabeth!" Nevěděl, jak mu to bylo řečeno.

            "Viz mého syna!" tak pravil její hlas.

            Nebe se otevřelo a světlo v  proudící hojnosti neslo zářivého rytíře do­lů. Měl na hlavě korunu. Byla to tvář mladého muže lemovaná bílými, skvoucími se kadeřemi. V ruce držel meč, jehož rukojeť měla tvar kříže.

            Krišna poklekl, sklonil hlavu a zkřížil ruce na prsou.

            "To je  Ten, kterému sloužíš," pravila Elisabeth.

            Tu uviděl Krišna na jeho hlavě svítit Bílý plamen. Šlehal vzhůru vysoký­mi jazyky až nastalo spojení paprsků, které nebyl schopen sledovat. Z Parsifala šlehaly bílé plameny a shora do něho proudilo bílé Světlo. "Kde jsem?" zašeptal Krišna.

            "V hradě Grálu!"

            "Tvůj svatý duch mne osvítil. Poznávám  Tě, Pane, nyní vím, že přicházíš z Boha."

            A Parsifal položil zářící hrot svého meče na Krišnovu hlavu. Naplněn plamenným světlem meče, nastoupil Krišna zpáteční cestu sférami. "Nyní vím, komu ve věčnosti sloužím. Parsifal to bude, který přemůže Lucifera."

Kapitola  23

            Tyto svaté zážitky, vlastní to Krišnův život, si vyžádaly nejkratší část jeho bytí. Bylo plno práce, nepokoje a nebezpečí. Celé bytí bylo naplněné tr­valým bojem.

            Stále bylo kolem  něho lidé, kteří ho potřebovali.  Všichni byli závislí na jeho vedení a na jeho radách. Vyprávělo se mnoho zázračného o jeho pomoci, která  se  s  překvapující  rychlostí  dostavila  tam,  kde byla čistá důvěra a vlastní spolupráce.

            Tak odstraňovala Krišnova přítomnost rychle nemoc a duševní tíseň, že mu lidé začali stavět oltáře a uctívat ho jako boha.

            Zvlášť silně působila síla jeho  přítomnosti na davy. Jakmile jeho věrní opustili  palác, aby  mu připravili  cestu, hned  se shromažďovaly  davy lidí a dovedli na něho čekat celé hodiny. Když mluvil, bylo kolem takové ticho, že bylo slyšet šumot palem. Bez dechu přijímali lidé vše, co jim říkal.

            Stará obětiště  se vyprázdnila a  ztichla. Těžce na  nich ulpívalo temno z minulosti a Krišna do nich nikdy nevstupoval.

            Jeho cesty  byly stále řidší, neboť  lidé začali putovat k  němu. Úmorné horko jim nedovedlo zabránit v jejich  čekání. Čekali hodiny, ano i dny. Při­nášeli k němu těžce nemocné. Musel vždycky procházet nářkem a nemocí.

            Když ho dlouho  neviděli, začali být vzrušení. Bylo  nutno utvořit kolem něho silnou tělesnou stráž. Vedl ji věrný Hindu.

            Stále ještě  jezdil Krišna na  svém věrném Ambovi.  Divocí holubi lítali kolem něho, když se Krišna procházel  v zahradách. Zpěvné ptactvo se shromaž­ďovalo v jeho blízkosti, a dokonce i  plaché volavky se sem slétaly z rozleh­lých močálů v celých hejnech.

            Nad místem jeho pozemského pobytu  se trvale vznášela zlatá světelná zá­ře. Byla to blízkost zářících  světlých postav, které ho pomocně obklopovaly. Zahrady paláce rozkvétaly ve zvláštní kráse a hojnosti.

            Pomoc Božského Světla byla stále nad Krišnou.

            Od  té doby,  co mu  bylo zvěstováno  jméno Pána,  kterého znovu  poznal v postavě  Parsifala, od  té chvíle,  kdy mu  vznešená Pramáti ukázala pramen čistoty, stal se z moudrého a osvíceného kněz Světla.

            Nezapomenuta zůstávala v něm  přemíra prožití a nezapomenutelná velikost všeho  stvořeného. Propast,  která ho  dělila od  lidí, byla nezměrně veliká. Způsob, kterým mu sloužili a jakým se k němu blížili, byl požadující, bouřli­vý nebo blouznivý. Vždy však sobecký.

            Všechno, čemu je učil, je na okamžik naplnilo, věřili, že mu také rozumí a chtěli činit, co od nich požadoval. Aby  v duchu i v těle dosáhli všeho to­ho, co jim poskytoval jako naději na krásné plody jejich setby.

            Ale jak  těžká byla tato cesta.  A jak málo se  chtěli namáhat. Jak bylo příjemné se domnívat, že předstihli ostatní lidi.

            Stále znovu  a vždy více  duchů pokušení se  hlásilo, podněcovali ctižá­dost, ješitnost a chtění vědět  všechno lépe. Následek byla opět domýšlivost, zmatek a pád. Z velikého počtu posluchačů zůstal jen malý zástup opravdu spolehlivých. Lidé začali s kultem, který živil  mnohé sobecké myšlenky a chtivost majetku. Byly vyráběny a prodávány malé  oltáře a amulety a všechny možné věci. Luciferova družina se opět vmísila do řad lidí.

            Krišna prý měl  dát podnět ke všem těmto  pomatenostem. On, čistý, který zcela žil v  Božských zákonech a nechtěl nic jiného  než otevřít lidstvu oči, aby už konečně bylo vidoucí. Všude, kam dohlédl, viděl vzrůstat moc Lucifero­vu. Toho Lucifera, o kterém mluvila Astarté. A také v Krišnovi vystoupil nyní nepopsatelný odpor k tomuto odpůrci.

Kapitola  24

            Temné žluté výpary ležely nad krajem. Z kráterů sopek vystupovaly sloupy kouře, žár  a sucho mořily člověka  i zvířata. Nad močály  se chvěl horečnatý vzduch. Ovzduší  bylo nasycené hrozícím nebezpečím.  Kolem velkých, špinavých řek leželo  tisíce nemocných. Na  umírající pálilo ještě  slunce, které stěží pronikalo výpary. Všude ležely zdechliny zvířat a zamořovaly vodu i vzduch.

           Krišna chodil po cestách a přinášel zmírnění, vydával nařízení, aby zabránil hrozícímu moru. Avšak tupě a temně reptalo množství, které jakoby zčás­ti zezvířečtělo pod tlakem svých ran.

            Krišna opouštěl velká  města jedno po druhém a  setřásal jejich prach se svých nohou. Lidé se mu zošklivili.

            Putoval v hájích kajícníků a mudrců,  ale i zde ho brzy zachvátil tentýž pocit prázdnoty,  ošklivosti a marnosti. Ješitnost  a sebeláska rozbíjela své stany všude.

            Přepadl ho stav úzkosti a omámení. Jeho duch ho hnal stále více do samo­ty. Oprostil  se ode všech, kteří  byli dosud kolem něho.  Zůstali v osamělém háji, kde na něho měli čekat.

            Jako kdysi na posvátných výšinách jeho čistého domova, zavolala ho samo­ta a vytáhla ho vzhůru do stále většího ticha, stejně tak se teď dařilo Kriš­novi jako tehdy, když k němu přistoupil Maro, "pán země".

            Pohlédla na něj bolest, vzhlédla k  němu smrt. Obzor se zatemnil. Krišna viděl zemi pokrytou strašlivými stíny. Smutek jeho srdce byl k neunesení. Oslepující paprsek prolomil hlubokou temnotu kolem něho a z paprsku vystoupila postava divukrásného anděla se svítícími perutěmi. Jeho oči byly jako zlato, obličej z  alabastru a hlas jako burácení hromu.  Prsa kryl zlatý štít a oděv byl bělejší než sníh. Anděl nesl  v obou rukou mísu, která zářila jako rubín. A Krišna pil ze svítící nádoby.

            Světlý Boží posel zmizel a Krišnu znovu obklopila temnota.

            Teprve  nyní si  Krišna připomenul  jeho hlas,  který nemohl zapomenout. Přemýšlel o slovech, která anděl pronesl.

            "Já jsem Pán, tvůj Bůh, nebudeš mít jiných bohů mimo mne!"

            To mu řekl anděl, posel Nejvyššího.

            Krišna promýšlel tato slova, v nichž cítil zákon. Jemu to bylo samozřej­mostí.

            A znovu  vystupovaly z temnot  postavy. Hluboko ze  země slyšel žalující hlas ženy:

            "Přinesla jsem sémě ducha na tuto  zemi, zárodek, který byl ve hmotnosti určený k tomu nejvyššímu, a pozemská žena ho zkřivila!"

            V uších  Krišnových to zaznívalo  žalobně jako věčná  bolest. Zase jedna bytostná, která žaluje na lidského ducha!

            V tom - co to bylo? Krišna pocítil, že se k němu blíží obrovská mocnost. Srdce se chtělo zastavit.

            Nad zemí vystupovala obrovská, celý vesmír vyplňující tvář s ledově mod­rýma očima a výsměšně se smějícími ústy. Obzor se zabarvil rudou hnědí.

            "Já jsem pán světa," pravil hlas. "Ty, svatý, jdi spokojeně cestou, kte­rou už šli mnozí. Upusť od bludu, že bys mohl člověku darovat pravý život. Já ho znám lépe než ty a dávám mu to,  oč stojí jeho smysly. Dám ti část své mo­ci, budeš-li mne následovat."

            "Jak jsi zaslepen, ty padlý, myslíš-li si, že tvé svody mohou zlákat to­ho, kdo touží po Světle! Znám tě teď podle této tváře a věz, že se tě již ne­bojím. Budu proti  tobě bojovat ještě neúprosněji, neboť  slyším, jak všechno živé na tebe žaluje. Všechno čisté se od tebe odvrátilo, tvůj druh nemůže již více dosáhnout  spojení s čistotou. Jak  by ses mohl znovu  povznést na tvých zlomených perutích. Můžeš škodit jen těm,  kteří jsou ti rovni. Očekávej však toho, který tě odzbrojí!"

            Rudá měď oblohy se strašlivě zbarvila. Mocně se tyčila Luciferova posta­va nad zemí. Jen nebe zůstalo klidné.  Se shora vycházela zářivá modř a zlaté světlo, zatímco dole se ještě v temné vrstvě tísnily rudé barvy. Hory a stro­my praskaly a řítily se. Lucifer drtil zemi svou pěstí.

            S výše přicházelo světlo, měnilo se v postavu mladého muže v bílém hávu. Na příkaz svého Otce nastoupil dlouhou pouť po zemi a země se zjasnila.

           Lucifer se skryl před tímto jasem, vycházejícím z Božského. Avšak lidské mínění stálo proti Světlu!

            Znovu vyrašilo trnité křoví a  Lucifer opět zvolna vystupoval na obzoru. Pronikavý, výsměšný smích odpůrce se chvěl nad světem.

            Opět neviděl Krišna nic než tmu.  Byl velmi smutný, protože se zdálo, že Lucifer zvítězí. Byla to nesnesitelná  muka, bolest, jakou Krišna dosud nikdy nepocítil.  Srdce se  křečovitě stáhlo,  ale nejen  srdce Krišnovo,  ale celé stvoření krvácelo. Temnotou kanuly těžké krůpěje  dolů do nížin a všechny pa­daly na hlavu Luciferovu.

           Krišna pohlédl dolů do jeho temné říše. V hrůze zavřel oči. Modlil se:

           "Pane, dopustíš, aby něco takového přišlo na zem? Je to konec Tvého nádherného stvoření?" 

           Vtom se nebe podruhé otevřelo a znovu sestoupila světlá postava anděla.

           "Vzpomeň si na meč v hradě Grálu!" řekl hromový hlas nebes.

            Tato slova  byla Krišnovi velikou  útěchou, věděl, že  bude vidět dějiny světa od tohoto dne až do jeho konce.

             Na osamělé  výšině našel Krišna  jeskyni a ubytoval  se v ní.  Ve stavu duchovního povznesení viděl toto dění. Mocné bytosti, které k němu přistoupi­ly, ho hluboce  vzrušily. Jeho tělo bylo jako prázdná  schrána, studené a bez pohybu. A přece muka neměla konce.

            Znovu uviděl zemi a všechno, co  nyní shlédl, se velmi změnilo. Jen pří­roda, která byla chráněna čistými bytostnými, zůstala krásná. Nad světem trů­nil mocný démon  se zlatým bičem. Pod jeho šlehy  rostla obrovská díla, která činila lidi pyšnými, bohatými a povýšenými, nikoliv však šťastnými.

            A zase  znovu bylo totéž  jako před dávnými  časy. Znovu byla  země plná nářku, války a hrůzy a zcela temná. Stále ještě spočívala Luciferova pěst nad zemí.

            V tom opětně přišlo Světlo do temnot.  S nebe sjel bílý paprsek. Země se zatřásla. Proražená temnota se rozlétla na  strany a jako těžký závěs tlačila dolů všechno, co  bylo ze stejné látky. Z čistého  nebe přijímala země světlý lesk.

            Za hrozného řevu se Lucifer obrátil  k zemi zády. Nemohl snést jasný pa­prsek Světla. Ten  ho však následoval krok za krokem  až do nížin tak daleko, že ho Krišna již nemohl sledovat.

            Lucifera již nebylo vidět a celé  stvoření si oddychlo. Svět byl očistěn jako po těžké bouři. V bíle svítících kruzích se nad ním vznášela Svatá Holu­bice Grálu.

            Po dlouhé cestě  se vrátil bílý paprsek z nížin  zase nazpět. Lucifer ho však nenásledoval. Ale světlý paprsek se změnil v kříž, zůstal na zemi a nesl světlem proniknuté rysy Syna Člověka.

            Krišna snil o změně svatého dění, až  se jeho duch v pozemském těle zase probudil.

            "PANE", modlil  se, "dej, abych plnil  Tvá přikázání a sloužil  Ti až do věčnosti."

Kapitola  25

            Tři dny a tři noci strávil tak Krišna v odloučenosti, ničím nerušen. Vě­děl, že jeho služebníci drží věrně stráž. Klid a štěstí naplňovaly jeho duši. Po tomto mocném prožití se nemohl vrátit k lidem. Jeho tělo potřebovalo klid, jeho duch úlevu. Vždyť stál v bezprostředním mocném záření Syna Božího.  Protože si uvědomoval sílu bílého Světla  a vědomě se jí dovedl otevřít, cele ho pronikala. Protože se přiblížil plnému pochopení velikosti oběti Boží lásky, muselo ho toto prožité hluboce vzrušit.

            Všechno, co mu bylo z ducha darováno, prožil Krišna dodatečně ještě zno­vu pozemským rozumem. Přijaté musel  pozemsky přeměnit tak, aby mohli rozumět ještě nevyvinutí lidé jeho národa. To bylo pro něho to nejtěžší.

            Krátká doba Krišnova vzdálení zdála se jeho průvodcům věčností. Plni úz­kosti očekávali jeho návrat. Bylo jich dvanáct a Hindu, jeho nejvěrnější, byl jejich vůdcem. Sám král, který Krišnu nechtěl opustit ve dnech tohoto duchovního zápasu, podřídil se z lásky k němu vedení prostého průvodce slonů.

            Za to  se mu v duchu  dostalo zářivé koruny, která  byla mnohem cennější než jeho  nezměrné bohatství, které  bylo tak velké,  že na války  mohl vydat vzácné drahokamy i zlaté desky a desateronásobek na stavby ke cti Nejvyššího. Hojnost jeho bohatství nebylo možno odhadnout, ale zářící láska, kterou čistě duchovní na  něho vylévali proto,  že se učinil  sloužícím služebníkem Božího služebníka, převyšovala všechny pozemské poklady.

                        Ve  své přirozenosti  byl Hindu  velmi moudrý.  Byl v  důvěrném spojení s divokou přírodou a neomylně poznával lidí.  Král byl přesvědčen o jeho věr­nosti, a proto ho následoval. Ostatní se řídili příkladem krále.

            Muži, jinoši i ženy čekali na Krišnův návrat. Zvolna míjel čas. Horko je skličovalo a chyběla práce. Proto k nim přistupovalo mnohé pokušení, ale myš­lenka na jejich  pána je udržovala bdělými. Nespatřili  mlhu zatemnění, která je  chtěla zahalit  v omamný  spánek. Ubránili  se únavě,  která jako olověná vlákna chtěla proniknout jejich duše.

            Připravovat pokrmy  bylo jim vítaným  zaměstnáním. Muži hledali  byliny, ženy pletly jemné  košíčky a rohože z vláken vysokých  rostlin. A přece jitro druhého dne se plížilo jako věčnost.

            Přišly deště, pak opět pálilo slunce. Neopustili však místo, kde s Kriš­nou rozloučili.  Se samozřejmou věrností vyčkávali.  Společná vůle je spojila v harmonický celek. Tak si vytvářely hodnoty  pro věčnost, o jakých nic netu­šili.

            Když k nim Krišna zase přišel, našel Hindu bledého, vpadlých tváří a ho­řících očí. Žvýkal betel a seděl se sepjatýma rukama, pohřížen v hluboké myš­lenky a vyčkával svého pána. Král  se modlil. Měl vidění. Viděl Krišnu, svého pána před zářícím křížem. Tento obraz ho udržoval v bdělosti.

            Krišna  všechny pozdravil  s  přátelskou  vlídností. Jeho  pohled změřil všechny věrné a pak s nimi sdílel prostou večeři. Tak, jakoby se nebylo událo nic zvláštního.

Kapitola  26

            Při cestě domů navštívili mnohé osady a města. Přišli také k velkému pa­láci, který stál ve středu roviny  na velké skále. Byl obklopen širokou řekou a blýskavé věže  se tyčily nad  čtyřhrannými zdmi. Nepopsatelná  byla nádhera této stavby a  hojnost jejích ozdob byla bez konce.  Jen bujná fantazie Indie mohla vyvolat toto uctívání bizarních postav model.

            "Vizte,"  pravil Krišna,  když se  celý průvod  přiblížil k  břehu řeky, "pohleďte na toto místo, jak je veliké,  nádherné a bohaté. A nezůstane z něj ani kámen na kameni,  ani plíšek zlata. A jak se stane  s tímto nadbytkem po­zemského bohatství, tak se  bude dít i s mnohým jiným v  této zemi. Dříve než nadejde nový čas, bude ze všeho jen prach a popel."

            Zamyšleně pohlíželi jeho průvodci na krásný obraz.

            "Nevěřte svým přáním, ale slyšte, co  vám pravím: Nebude to dlouho trvat a nebudete mne mít mezi sebou. Vím, že to všechno musí pominout a s tím ještě mnohé jiné. Viděl jsem mnohé, co ještě není a již na tom tkají osudová vlákna pozemského lidstva. Ani to však nemá trvání.  Skutečná a živá je jen vůle je­diného Boha.  Nic nemá trvání  mimo Něho. Jedině  jeho láska a  spravedlnost, které jsou z něho a zůstávají v něm na věky. Můžete mi rozumět?"

            Přikývli.

            "Neupírejte proto  své naděje na lidské  dílo a pozorujte také  svůj cíl jen s přihlédnutím  k velkému dění Božímu. Je  jen jeden jediný cíl a  tím je vykoupení světa ze smrti a zničení. Nepočítejte a nepřete se. Pozemské štěstí nemá být vaší touhou. Ovoce vašich  činů dozraje teprve, až se Svatá Holubice potřetí bude vznášet ve svítícím se jasu Božím nad zemí.

            Vidím ji nyní jen jako znamení, ale nebude to dlouho trvat a bude přebý­vat na zemi jako nyní přebývá ve věčnosti.

            Ale běda lidem! Nebudou jí dbát, budou umírat a hynout jako dosud ve ví­ru zla.  Znáte Mara. Já však  znám Toho, který jej  stvořil. Teprve až Božský přijde, Maro zahyne."

            "Pane, tedy ty nejsi bůh, jak oni tě nazývají?"

            "Ach, vy lehkověrné děti, což nemůžete sami rozeznat, vy, kdož jste byli stále se mnou, co  je lidské, a co je Božské? Což  jsem vám stále znovu neří­kal, že jsem stvořený tak jako vy?"

            Zahanbeni sklonili své  hlavy. Vskutku jim to Krišna  říkal, ale nemohli to pochopit. Byl jim přece tak vzdálený, tak nedosažitelně vysoko a vznešený. 

          Za této  rozmluvy došli k  městu a byli  přivítáni vojáky a  služebníky. Kníže Sariputa poručil, aby vznešeného krále důstojně přijali.

            Lid obklopil  Krišnu a jeho  průvodce. Vjezd do  mocných zdí, obložených jemnými  plátky zlata,  se podobal  triumfálnímu pochodu  táhnoucímu skvělými ulicemi palácového města. V myšlenkách  malého zástupu však zněla slova Kriš­nova a byla v silném protikladu k radostnému jásotu lidí.

            Otevírala se jedna  brána zářícího města za druhou.  Hostům se ukazovala krása, hojnost nádherných květů, mír půvabných zahrad a zurčících pramenů.

           Na nejvyšších stupních před zlatou bránou vykročil kníže Sariputa vstříc vznešenému návštěvníkovi.  Byl oděn v  bohatý šat a  vzácný kámen zářil  jako třpytná krůpěj  rosy na jeho čele.  Jeho ušlechtilý obličej však  jevil stopy bolesti  a osamělosti.  Přes jeho  hnědé, lesklé  oči přeletěl chvílemi temný stín.

            "Vznešený králi," zaznělo se rtů  Sariputy, "tak nazývám tebe, proslave­ného Krišnu. Již dlouho bylo mou touhou přiblížit se k sídlu tvé vznešenosti, ale těžká obava mne stále zdržovala."

            "Vím to, kníže, tvá doba ještě nenadešla."

            Sariputa vážně a zkoumavě pozvedl oči ke Krišnovi.

            "Pane, prosím  tě, vejdi do  mého paláce a  považuj ho za  svůj majetek. Touha mé duše zvítězila: Smím být tvým žákem?"

          "Tys vyslovil svou prosbu, Sariputo, počítej se mezi mé následovníky!"

          To bylo  všechno, co Krišna odpověděl,  ale knížeti se v  tomto okamžiku vedlo podivuhodně. Jakoby ho uchopily  pevné paže a podpíraly ho. Neviditelné bytosti řídily  jeho cestu. Jeho tělo  a mysl byly osvobozené  od těžké tíhy. Cítil se radostným a mladým jako znovuzrozený.

            Cokoliv podnikl,  všechno se mu  tisíceronásobně vracelo zpět.  Nikdy se nemohl osvobodit od svého majetku, jenž  pro něho byl tísnivým břemenem. Jeho země byla bohatá, půda přinášela mnoho  pokladů a a všechno, co vlastnil, mu­sel nechat pracovat z donucení své vlastní vůle. Vytvořil mnoho štěstí. Nikdo v jeho zemi nebyl bez práce a bez chleba. A přece ho tlačilo bohatství, nikdy neselhávající přebytek, jako kámen až do  té chvíle. Jeho bohatství se mu do­sud jevilo jako kletba a rád by  se ho byl zbavil. Krišna však několika slovy dal jeho duchu mír, cíl a domov. Útlak od něho ustoupil.

            "Pane, čím  to je, že od  této chvíle, co jsi  na mne pohleděl, vyciťuji svět i sebe sama jinak?"

            "Poskytl jsi sluch svému duchu, Sariputo,  chtěl jsi se sám osvobodit od tíživých pout. Veliká je tvá vůle k životu".

            "Pane, nerozumím tvým  slovům. Domnívám se, že jsem  dosud toužil jen po smrti."

          "Míníš smrt svého těla, já však mluvím o tvém Já, které může být věčné."

          Sariputa se pohřížil v přemýšlení.

            "Pane, vidím, že každé tvé slovo mi dá práci na několik dnů. Jak mám teď dohnat to, co jsem promeškal?"

            Stále ještě stáli mužové na nejvyšším stupni široké terasy, která posky­tovala nádherný  výhled na věže a  zdi paláce a zahrad  a do shonu kvetoucího města. Služebníci  vzhlíželi plni úcty  k vznešenému. Obdivovali  svého pána, který  zcela zapomněl,  že má  dbát povinností  hostitele a uvést vznešeného, důstojného hosta do svého domu podle přísných předpisů tradice.

            Jakoby rozuměl  myšlenkám okolostojících, pokynul Krišna  k bráně a pra­vil:

            "Vstupme!"

            "Pane, vejdi do svého majetku!" řekl  Sariputa a kráčel branou paláce za svým hostem.

            V síni kolem  zlaté nádrže s tryskající vodou  je očekávaly ženy. Bohatá byla jejich roucha. I ony byly vyzdobené perlami, zlatem a drahokamy. Lehkým pokynutím ruky pozdravil Krišna ženy. Neodvážily se mu přiblížit. Pozvedly tváře, v nichž bylo možno číst tklivý pohled odevzdání.

            "Tyto ženy  jsou jako krásná  zvířata, dobře živené  a bohatě vyzdobené, ale nemají v  sobě život, který dal Bůh každému  tvoru jako dar. Užíváním po­zemských statků nechaly zakrnět svého ducha. Jsou přesycené a líné, proto ta­ké nemáš žádné děti."

            Tato Krišnova  slova zarmoutila knížata  jako obžaloba. Pohybem  pravice dal ženám znamení, aby zmizely. Zklamaně odešly.

            "Pane, co mám činit, abych tuto chybu napravil?"

            "Dej jim  činnost a radost a  poskytni jim svobodu. Pak  žij podle učení a vyvol si nové ženy."

            Sariputa  přilnul ke  Krišnovým slovům  a žádné  z nich nezanedbal. Jako hladovějící přijímal do  sebe každé z nich. Radostně  se chtěl vrhnout vstříc a jásavě hlásat o veliké spáse.

            Ohleduplně spravoval nyní  svou zemi a požehnání práce  se spojilo s po­žehnáním majetku.

            Lid však již  neměl sloužit déle modlám. Krása  chrámů, oltářů a sloupo­vých síní se zdála Sariputovi prázdná a studená. To proto, že se napil z pra­mene  života, pryštícího  z Krišnova  učení. Silně  cítil rozdíl  mezi mrtvým vlastnictvím a živě tvořícím požehnáním  bohatství. Radostně plnil vše, co mu Krišna přikázal. Jeho požehnané působení se rozšířilo na celou zemi.

            Lid již neobětoval  ze strachu šklebivým modlám, ale  modlil se a praco­val. Tak vznikl z tohoto lidu čistý, ušlechtilý kmen, který přežil tisíciletí a nesl v sobě víru v Boha. Povolaný národ!

            Lidé se stali  pěknějšími a lepšími. Ale jako  všude, kam Krišna přišel, zpustly a vyprázdnily se chrámy. A jako všude, tak i zde reptali kněží.

          Sariputa připojil svou říši k říši Krišnově. I to rozzlobilo kněze. Byli  nespokojení. Vyhledávali nepřátelství a vyčkávali příznivou dobu k útoku.

         Teprve  po mnoha  měsících se  vrátil Krišna  do svého pozemského domova k národu Jadavů. Nebylo pro něho lehké  rozloučit se Sariputou. Kníže se však brzy rozhodl  následovat Krišnu do země  jeho přátel, jakmile to  Krišna bude považovat za vhodné.

            Nejdříve však musel  ve své vlastní zemi položit  pevné základy k novému pořádku. Lid  byl schopen přijímat  všechno pomalu. Sariputa  chtěl sám ještě zavést  všechny státní,  náboženské a  hospodářské změny.  Nepřátelé měli být skutkem přesvědčeni, že z nové setby  uzraje dobré ovoce. Sariputa řídil kor­midlo jistou rukou.

Kapitola  27

            Byl nejvyšší čas, že se Krišna se svými průvodci vrátil do svého domova. Sucho, horečka a hlad šířily nové bědy a nouzi po zemi. Nespokojenci podněco­vali a staré zvyky zase skrytě bujely.

            "Jaké to bude,  až se obrátím k světu zády?"  tázal se Krišna svých přá­tel. "Mějte oči otevřené, abyste poznali,  jak jsou lidé slabí, nepevní a ne­vypočitatelní. Nezachovají si  mnoho z doby probuzení a  znovu propadnou svým hříchům. Bude  ještě hůře a zlo  se strašlivě rozšíří ve  všech krajích země. Jsou však někteří,  kteří již nebudou chtít usnout.  Jejich duch je probuzený a jejich pouť je  povede vzhůru. Budou se vždy  vracet, tu i onde a  touha po Nejvyšším zůstane v nich.

            Kdykoliv  vyslanec Světla  dokončí svůj  kruh na  zemi, pokaždé  přijdou i oni. Budou s ním spojení ve svaté  vůli Bílého plamene. A tak jim budou ti­síciletí učební dobou  pro tento čas, ve kterém mají  být zralí. To bude pak, až Božské  spoutá svého odpůrce.  Vy jste mezi  těmi, kteří se  budou vracet, a proto vám to říkám.

            Střezte to,  co jsem vám řekl,  jako svaté tajemství, ze  kterého budete jednou skládat účty  před Pánem. Jste mi milí jako  bratři, mé oko spočívá na vás se starostlivou láskou.

            Když jsem putoval úrovněmi zemřelých, s hrůzou jsem poznal, jak těžko se mohou uvolňovat od hmotnosti. Proto vám říkám: Osvoboďte se duchem, nenechej­te se zadržovat hmotou!

            Všude, kde poznáte, že lidem hrozí  toto nebezpečí, snažte se je varovat a poučit. Ne však mnoha slovy, ale  příkladem. Lidé nejsou vcelku ještě zralí pro tak mnohé vědění. Proto není ještě vhodná doba, abyste jim o tom vyprávě­li. Snažte se  však nejprve sami, neboť jestliže vy  pochopíte, je to pro vás nebezpečnější  než pro  ještě nevědomé,  protože vy  máte vědění. Udržujte se čistými, aby vás jiní mohli následovat."

            "Pane," pravil Hindu, "mně je tak úzko! Když tak mluvíš, tu mi často na­padá, že říkáš všechno jako na rozloučenou.  Má duše je smutná. Je mi do plá­če. Chceš nás tak brzy opustit?"

            "Neopustím vás dříve, než budu zavolán.  Pak odejdu okamžitě. Až mne za­volá Bílý  plamen, pak nadejde  má hodina. A  nedám se zadržet  ničím, žádným poutem stvoření.  Rozumíte tomu? Viděl jsem  Světlo, v němž je  všechen život a má touha letí jen k tomuto Světlu!"

            Smutně svěsili hlavy. Připadali si  tak nehodnými. S úlekem každý viděl, jak mnohé mu ještě schází.

            Od té doby, co Krišna směl  vidět Božské Světlo, byl jeho duch povznesen vysoko do  jiných sfér. Jeho pozemští  pomocníci vykonávali jeho vůli.  On ji pronášel. Jeho duch však spočíval v nádheře hradu Grálu.

Kapitola  28

            Bylo mnoho práce. Očekávaly je nové  boje, slovem i zbraněmi. Král musel udržovat přísnou správu nad všemi služebníky a národem. Bylo vidět, že zákony se v nich  ještě nestaly živými. Zase znovu  se rozšiřoval plevel. Houževnatě se objevoval stále znovu.

            Kněží byli zbaveni svého úřadu, chrámy byly zavřené nebo zbořené. Lid se kolem nich plížil s plachými pohledy. Všude vládla železná přísnost.

            Radost vládla u  všech, kteří žili podle Krišnova  učení. Mír a spokoje­nost dýchala v jejich domovech a dařilo se jim v blahobytu. Chaloupky chudých tak jako paláce bohatých svítily leskem spravedlnosti a každý mohl vidět, kdo žije podle zákonů Božích.

            Krišnova ducha  se zmocnila velká  touha. Složil všechnu  svou pozemskou práci do rukou svých věrných služebníků.  Před jeho zrakem pracovali na setbě jeho vůle a říše se brzy radovala z míru, bohatství a harmonie.

            Ve chvílích odpočinku se Krišna procházel  se svými věrnými v tiché zah­radě. Král a  Hindu byli stále v jeho  blízkosti. Mnoho k nim mluvil  o době, kdy s  nimi již nebude. Král  smutně potřásal hlavou. Nemohl  pochopit, že by on, stařec, měl přežít Krišnu.

            "Ještě nepřišel tvůj čas, musíš ještě počkat," řekl Krišna, který zodpo­vídal každou myšlenku dříve než byla vyslovena. "Ty však," obrátil se na Hindu, "mne předejdeš."

            A duch Hindův byl v tomto okamžiku prozářený jasným paprskem.

Kapitola  29

            Nádherné noci se  zářivě klenuly nad nebem Indie  a veliká zářící hvězda stála za noci bezprostředně nad obzorem.  Lidé si šeptali o mnoha zaslíbeních a v chrámech  se modlili ke Krišnovi.  Jen zřídka se teď  ukazoval lidu. Jeho moudrost, dobrotivost a síla jeho pomoci proudila k nim skrze jeho pomocníky. Jakkoliv se lidé  zpočátku snažili být v jeho  blízkosti, stali se skromnými, když jim řekl:

            "I kdybyste byli  ode mne sebe víc vzdáleni, ale  jednali podle mé vůle, vycházející z vyšších  zákonů, přece byste my byli blízcí.  Když jste však ve dne v noci v mé bezprostřední blízkosti  a neplníte tuto vůli, jsem a zůstanu vám vzdálený. Proto vykonávejte mou vůli po všechny časy a budete šťastni."

           Krišna viděl  blížící se čas  odloučení. Bytostní mu  našeptávali zákony svých záření  a on vypočítával běh  své hvězdy v jejich  smyslu. A viz, obraz nebes ukazoval blízké zavolání ze Světla. Krišna byl připraven.

            S nikým  však o tom nemluvil.  Radoval se se svými  přáteli, těšil se ze zahrad, zvířat a krásné hudby, která  mu vždycky byla přítelkyní. Když kráčel lesem nebo kvetoucími  zahradami, byli kolem něho všichni  ti bytostní, kteří ho nechávali poznávat  lásku Stvořitele. Spojení s věčnými  silami bylo stále silnější a pevnější a povznášelo ho vzhůru.

            Na Krišnovo přání  uspořádal král nádhernou slavnost. Měla  to být slav­nost v  úzkém kruhu. Přesto  se jí zúčastnilo  několik set mužů  a žen. Podle zralosti svého ducha byli přítomni lidé ze všech kast.

            V zahradách  svítily pestré lampy, na  vodách se kolébaly gondoly  a nad vlnami se nesl slavnostní zpěv.

            Všechny duše naplňoval zvláštní  zármutek. Královna seděla vedle Krišny. Neodvážila se na něho podívat, neboť ji zneklidňoval pohled jeho očí do dáli. Její ruce se chvěly.

            Mlčky přijímaly pokrmy, které jim Krišna sám podával a pili ze svítícího jaspisového kalichu,  naplněného krvavě rudým vínem.  Když Krišna pozvedl ka­lich a podal jej králi, zářil  kalich podivuhodným světlem. "Viděl jsi," pra­vila královna k Hindovi, "jak se víno rozžhavilo?"

            Na všem spočíval slavnostní klid,  míruplná blaženost a hluboká posvátná vážnost. Cítili se spojeni jako nikdy předtím.

            V tom se blížilo zvenku, ze shora, mocné hučení. Zvedla se bouře, ampule spadly a zhasly.  Tu i tam vyšlehly vzhůru plameny,  byly však ihned uhašeny. V sále byly stráže, tvořily ochranu a pomoc i nutnou obranu.

            Nad městem strašlivě řádila bouře, ale jen krátce. Přece však způsobila, že lidé byli zaměstnáni sami sebou.

            Věrný Hindu  stál s pozdviženýma  rukama a pohlížel  vzhůru. Měl vidění. Současně se začátkem bouře se vysoko  nahoře v kopuli síně zjevil zářící bílý plamen, vysoký a štíhlý jako sloup a oslňující jako blesk.

            "Znamení, pane, jdu napřed!"

            To byla poslední  slova. Jeho velké, těžké tělo  kleslo na zlatou dlažbu síně. Všichni se  sběhli kolem mrtvého. Leknutí, starost  a smutek zachvátily všechny. Jen věrná  Jakonda zvedla svůj pohled a  hledala Krišnu. Ale nemohla ho najít. Zmizel.

            Starostlivě pátrali po Krišnovi. Hlodala v  nich bolest a úzkost o něho. Ale Jakonda řekla:

            "Nestarejte se již, já vím, kde je: odešel domů!"

            A oni jí uvěřili.

            Hindu byl pohřben s nejvyššími poctami.

Kapitola  30

            "Krišna se vrátil do svého domova." Čím více zdlouhavých a těžkých hodin minulo od této veliké události, tím  více všechny znepokojoval onen výrok Ja­kondy. Vzpomínka se v nich chvěla stále bolestněji a stávala se vždy živější. Do jejich duší se vplížilo  bezútěšné postrádání a pociťovali hořkou prázdno­tu. Ať již byli kdekoliv a cokoliv  počali, při všem se cítili opuštění, osa­mělí, rozbolavělí a bez útěchy.

            Osiřeli.  Ten, který  jim poskytoval  dech jejich  životu, který jim byl teplem celého jejich žití, plamen, který je živil, hřál a osvěcoval, je opus­til. Odešel  bez rozloučení, bez posledního  slova a stisku ruky.  Jak lidská byla jejich bolest, i když ji ovládali!

            Připadali si prázdní, podobní roztržené  šňůře perel. A přece silou věr­nosti a  němé bolesti podpírali  jeden druhého. Ve  své bolesti silně  cítili lásku  jednoho  k  druhému.  Vnitřní  touha  pomáhat  je  obklopila a spojila v duchovní svazek. Přitahováni ke světlu své touhy, všichni jednoho cíle, by­li jako jeden duch v mnoha tělech.

            "Takovými jsme měli být vždycky, tak jednotní, tak spojení! Tomu nás mu­sela naučit teprve bolest," řekl  král ostatním. Avšak výrok Jakondy, "vrátil se domů," ho znepokojoval ve dne v noci.

            A tak  se stalo, že  jeho silná touha  ho tak spojila  s jeho pánem,  že v obraze viděl jeho světlou cestu:

            Na krásných koních jely tři velké, bíle oděné postavy a vedly sněhobílé­ho koně  na uzdě. Ještě nikdy  nespatřil tak nádherné zvíře.  Měl dlouhý bílý ocas a vlající hřívu. Šel jakoby tančil. Růžové nozdry se chvěly, oči se les­kly, stříhal  ušima. Netrpělivě hrabal,  když čekal před  branou paláce krále Jadavů.

            Letící bouře zuřila a zvířila husté mraky prachu. Stěží bylo možno otev­řít oči. Domy se třásly, lidé  prchali nebo bezmocně bojovali proti síle bou­ře.

            Skvostná brána se tiše otevřela a  Krišna vystoupil. Mlčky se vyšvihl na koně a pozdravil jezdce. Beze slova se rozletěli hustým prachem a zmizeli ja­koby je pohltila bouře.

            Kolem krále nebylo nic než prach, vířící bouře a hrozný strach, že ztra­til stopu pána.

            V tom se však husté závoje  rozptýlily. Orkán se uklidnil a prach zvolna klesal k zemi. Jeho očím se zjevil jasný oblak a jeho touhyplný duch jej sle­doval.

            Jasný oblak stále více prozařoval prachem. Letěl rychle kupředu.

            Jako věrný  pes, který našel stopu  svého pána a nechce  ji opustit, tak pevně se celou silou  své vůle držel tohoto zjevu. A do  toho se vpletla myš­lenka: Jakou sílu dává bolest a touha lidskému duchu!

          Tato myšlenka rozechvěla  královu duši. Znělo to jako  potupa, jako vý­čitka, že se jeho chtění nesnažilo vždy tak věrně.

            "Ó Věčný, Pane  našeho pána, pomoz svému služebníku!"

            Vroucně stoupala jeho prosba k Bohu.

            Viděl, jak  se daleké roviny mění  v bažinatý kraj s  křovinami. Krajina přecházela v prales a pak to stoupalo  vzhůru. Viděl, jak se skláněl den, jak zase hvězdy  bledly a uhýbaly  novému dni. Viděl,  jak světelný třpyt,  který skrýval milovaného pána, stoupal stále výš do divočiny až do obrovského poho­ří, na něž sotva člověk vstoupil.

            Pohltila je úzká rokle. Král již nemohl dále proniknout. Myšlenka na tu­to cestu  nikdy nevymizela z  jeho vzpomínek. Pevně  a jasně se  do nich vryl tento obraz.

            Zvolna a  kalně se valil den  za dnem kolem Krišnových  přátel. Teď bylo třeba  utěšovat tázající  se a  žalující lidi.  Bylo třeba  udržovat je v tom duchu, který Krišna požadoval, a tak bylo čím dál tím více práce.

            Lidé slavili posvátné  slavnosti ke cti boha Vinšny,  který podle jejich mínění dlel na zemi jako Krišna a  nyní je opět opustil, aby zase jednou při­šel znovu.

            Obklopili chrám, v němž stála  drahocenná schrána ze zlata, opatřená vy­rytými výjevy činů ze života Krišnova s posvátnými symboly a s bohatou výzdo­bou. Vůně  vzácných bylin a zapalovaná  kadidla vystupovala k nebi  na počest Krišnovi, který vystoupil na nebesa a vrátil se domů.

            Jen zasvěcení věděli,  že Krišna je ještě na zemi,  ale své vědění dobře skrývali. Nemluvili o tom mezi sebou, ale tím mocněji rostlo jejich přání vy­pátrat místo, kde se Krišna zdržuje.

            Jednoho dne přitáhl do Jadavy Sariputa se stem věrných. Posel mu hlásil: "Krišna, pán, se vrátil  domů. Ty však nastup svůj úřad na  zemi. Jdi do země Jadavů, kde jsou  všichni služebníci shromážděni a truchlí.  Převezmi úřad od starého krále.  Ve tvé ruce bude  spojená říše rozkvétat a  ty budeš pastýřem národa ve smyslu Krišnově. Všechno se bude dít tak, jak se má stát!" Sariputa následoval posla. Ten ho vedl ještě kus cesty, ale žádný z jeho průvodců ho neviděl. Pak se posel s knížetem rozloučil a odjel směrem do hor. Tak vyprávěl Sariputa svým přátelům. Král Jadavů němě přikývl, povstal a dal Sariputovi  znamení, aby ho  následoval. Sariputa se  stal králem země. Starý král však hledal cestu, kterou uviděl v duchu a následoval Krišnu. Jeho věrná žena ho doprovázela.

Kapitola  31

          Brány hradu v horách se otevřely. Krišna se vrátil domů. S hukotem prou­dily zpívající tóny světla ze stříbrného zrcadla, které se stále ještě otáče­lo současně s pohybem slunce a dávalo svému tekoucímu světlu proudit nad les­klými korunami stromů, nad smaragdovými trávníky, nad sedmi posvátnými proudy vod z čistých výšin a skrze jemnou mlhu vodotrysků. Švitořivě poletovali ptá­ci nesčetných barev s větve na větev a pěli svou jásavou píseň.

            A jako kdysi  při slavnosti jeho zasvěcení, táhl  průvod okrášlených žen zahradami.  Všechny kasty  mu vycházely  vstříc s  odznaky svých důstojenství a v slavnostním hávu. Slavnost byla stejná jako při jeho zasvěcení.

            Kopule hradu čněly k temně modrému  nebi a vyzařovaly bílé světlo, které přijímalo stříbrné  zrcadlo ve svatyni.  Dokonce i Krišna,  jehož oči odvykly v zakalených nížinách zářivému lesku, si  musel rukou zaclonit oči před touto nádherou.

            Před otevřenou branou stálo dvanáct  strážců v zářícím světle. Bíle sví­tily jejich pláště. Hojné, dlouhé kadeře a brady byly rovněž bílé. Tváře však zářily tak jako kdysi krásou, čistotou  a mladistvým napětím. Vzali Krišnu do svého středu a vedli ho do domu jeho otců.

                        Ve  zlaté hale  předsíně vystoupil  Moudrý rytíř  z kruhu  svých bratří a pozdravil syna. V  tichém pozorování viděl z něho  vyzařovat běh jeho dosa­vadního života,  jeho zralost a jeho  velikost i sílu jeho  dokonání. A tu se stalo něco, co nikdo nepamatoval za celou  dobu, co žil Moudrý rytíř v zámku, ani za vlády jeho předků. Kruh dvanácti se sklonil před jedním z nich hluboko k zemi.

            V pozadí čekal zástup mladých zasvěcenců se zářícími tvářemi a s planou­címa očima na zavolání, které je mělo přivést ke Krišnovi. Jejich srdce hoře­la v radostném,  posvátném úžasu, neboť viděli toho,  který od jejich dětství naplňoval všechny  jejich myšlenky a  jejich ducha hlubokou  úctou. Vzhlíželi k němu plni lásky  jako k dlouho očekávanému otci, který  se vrátil domů. Je­jich probudilý  duch cítil tušení nadcházejících  nádherných prožití s jejich Mistrem, o kterém slyšeli již tolik krásného.

            Plny  dobrotivosti spočinuly  Krišnovy planoucí  zraky na  nich. Jednomu z nich řekl:

            "Vím, že jednou  povedeš tuto říši. Tvá matka ti  dala krásu a moudrost. Přijmi věrnost k  Bílému plameni jako dědictví tvého otce.  Pro tvé určení tě miluji a chci být tobě a tvým bratřím učitelem." Pak všechny pozdravil dobrotivým pohledem a pozdviženou rukou.

            A jak Krišna slíbil, moudře vedl  mládež k vyšším poznatkům svého učení. Zvláště mnoho dobrého  prokázal krásnému jinochu Subhadovi. Těšil  se z toho, co našel v otevřených letících duších. Těšil se z chápání nezkřivených duchů, jehož na své pouti postrádal. Setba jeho slov vzrůstala bezprostředně.

            Opět bydlel  Krišna v pokojích pod  věží, k nimž vedly  rozsáhlé terasy. Pestré květinové zahrady k němu vysílaly své bohaté vůně. Opět trávil své no­ci na věži a rozmlouval se všemi bytostnými, kteří k němu přicházeli.

            Jako síť jemných nitek rozkládalo se to kolem něho. Zářivé, čisté a sil­né stoupaly nitky  vzhůru a obetkávaly čistou cestu, po  které mohl jeho duch vystupovat až do říše Světla. A po této čisté cestě záření posílal k němu Bí­lý plamen  své posly. Dostalo se  mu svaté přípravy, aby  jeho duch mohl plně a vědomě prožít lehké a rychlé odloučení. Tiše si razil světlou cestu.

            Za  dne shromažďoval  Krišna kolem  sebe své  žáky. O  mnohém rozmlouval s bystrým Subhadem, který do sebe přijal  moudrost otců a Krišnovo slovo. Ale také dvanáct  strážců sedělo ve  svítícím kruhu a  plni úcty kolem  něho nas­louchali moudrosti jeho řeči. Nebyl jim  roven věkem, a přesto je daleko pře­vyšoval jasností. Uváděl je do  tajemného vědění o obrovském stvoření, pochá­zejícího  z jediného  Boha a  o jeho  vzniku a  úrovních. Blaženě naslouchali a jejich zjasnělí duchové s ním vystupovali vzhůru po cestách moudrosti.

Kapitola  32   

          Jednoho rána mluvil Krišna o světlém domově ducha, z něhož všichni vyšli a o jejich návratu do něho. Mluvil k nim o milosti, kterou našli před Nejvyš­ším, protože se pevně přidrželi touhy po jeho čisté věčné říši.

            Řekl jim, že lidé všeobecně nejsou  takoví. Vyprávěl, jaké on je nalezl. Jak  mu  čistí  duchové  a  bytostní  žalovali,  že musejí bezmocně přihlížet k úpadku hmotnosti, protože nečisté síly zbujely a zadusily všechno, co zase­la láska Boží. A popisoval jim boj na zemi s duchem záporu.

            Zatím co  tak mluvil, začal zářit  ve světle ducha a  všechno, co říkal, nebylo již z něho, nýbrž ze Světla. Jeho hlas zněl z dálky jako znění mocných zvonů. Všichni pohnutě naslouchali.

            Duch je našel  zralými, aby přijali radosti říše a  její nádheru od toho Jediného, který je  stvořil. Nekonečně, celé dny a  noci by rádi naslouchali, když k nim Krišna mluvil. Náhle však byli přerušeni.

            Krišnova  planoucí tvář  změnila svůj  výraz, přijala  na sebe pozemskou bdělost, když pravil:

            "Nastupuji cestu domů. Jeden z říše spáčů pracně dostoupil až sem v tuto hodinu. Osvícen svou věrností, prožije zde  mé odloučení. Ponechte ho ve svém středu, neboť je zralým, když nalezl  cestu sem. Je bohatý léty pozemského by­tí, bohatý prožitím ducha a bohatý věrností k Světlu!"

            V tom se  otevřel zvonící perlový závěs nad vchodem  do zlaté haly. Tiše přistoupil služebník a šeptal Moudrému rytíři poselství. "Můj synu, poutníci, které jsi oznámil, očekávají pokryti  prachem, se zkrvavenýma nohama a rozed­raným šatem před první branou. Blaženi jsou ti, kteří ji dosáhnou!"

            "Vedla je věrnost, otče, věrnost ke Světlu!"

            V tom jakoby kruh osvícených seslal poutníkům sílu. Světlé brány se ote­víraly jedna za druhou. Bez námahy  stoupali po mnohých stupních nahoru, osl­něni nádherou paláce.  Pokryti prachem se blížili k  poslední bráně. Jeden ze služebníků je přijal. Vedl je ke  zlatým nádržím, ve kterých se mohli očistit od prachu putování  a zaměnil jejich zaprášené obleky  za bílá roucha. Jejich suché rty  osvěžil kalichem, který  jakoby v sobě  choval živý oheň,  protože mladiství, síla a svěžest pronikla oběma starými lidmi. Přesto v pokoře sklo­nili hlavy a bosi kráčeli zlatou síní, když je strážce zavolal.

            Tiše vstoupili zvonivým závěsem do zlatého sálu dvanácti. Vedeni duchem, nalezli namáhavou stezku.  Nedbali námahy, kráčeli po ní  a věrně se navzájem podporovali. Teď byli u cíle.

            "Pane, teď chci klidně zemřít a nebo, je-li to tvá vůle, vrátit se k li­dem, když jsem tě opět uviděl blízko vznešenosti Nejvyššího!"

            "Ty, můj pomocník, kdysi král Jadavů na zemi, vrátil ses domů. Zde u os­vícených  ve službě  Bílému plameni,  vyčkej svého  povolání ze Světla!" řekl Krišna.

            "Nyní však je zde hodina, v níž mne volá TEN, jemuž  náležím!"

            Pozvedl se, doprovázen  dvanácti a následován oběma poutníky  a vešel do svatého místa. Překrásně zpívalo světlo slunce, jehož zlaté paprsky se lámaly v nádherném daru ducha z lidské ruky, ve stříbrném zrcadle. Na bíle planoucím kameni se tvořil plamének a stal se plamenným sloupem.

            Hlas moudrého rytíře volal: "Krišno, volám tě, dokončil jsi!"

            V  několika minutách  se odloučil  duch osvíceného  z jeho  těla. Světle a lehce  stoupal  vzhůru  plně  si  vědom  minulosti, dokončení a procitnutí. Nacházel se v záplavě Světla zase jako služebník Boží ve hradě Grálu.

 

----  o   O   o  ----

 

 

 

 

Komentář

 

1)         Vysvětlení takových  dějů podle zákonů  stvoření lze nalézt  v Poselství Grálu, v knize,  "Ve světle Pravdy" od Abd-ru-shina.

            Hrubohmotné pozemské tělo člověka může  být harmonicky spojeno jen s vy­vinutým lidským duchem pozdějšího stvoření,  takže duch může skrze ně působit v hrubohmotnosti.  Při bezprostředním  spojení těla  s vyšší  úrovní, v tomto případě  s duchem  prastvoření, tedy  jedním z  prastvořených, musí přirozeně nastat  překážka spojení.  Tato překážka   může být  zeslabená jen  za pomoci a pečlivé přípravy ze Světla. Bez pomoci ze Světla bylo by takové spojení vů­bec nemožné a nastal by tu jakýsi  druh krátkého spojení, které by tělo zabi­lo. Ohromný tlak by krátkým spojením  prorazil spojení s pozemským tělem, což se rovná pozemské smrti.

            Kdo by chtěl namítnout, že prastvořený duch Krišnův vstoupil přece podle vyprávění již při inkarnaci do připravovaného těla a musel tak již tehdy způ­sobit toto  krátké spojení, ten nechť  si přečte přednášku o  "pohlavní síle" v Poselství, kde najde vysvětlení.

            Vtělenému  prastvořenému chybělo  dosud až  do zralosti  těla spojení se zevnějším  světem. Duch  nemohl zářit  skrze tělo,  protože toto působí během dětství jako izolační vrstva. Teprve  vznikající pohlavní síla spouští mosty, způsobí spojení pro vnější svět, takže vtělený duch může pak zevnitř prozařo­vat pozemské tělo.

            To  byl okamžik,  v němž   musel Krišna  dojít do  bezprostředního styku s prastvořeným a kdy  měl vnitřní prožití návštěvy v  tomto prastvoření. Jeho duch mohl tělo  prozářit a přijímat záření z prastvoření.  Tak bylo jeho tělo poprvé prožhaveno neobvyklým tlakem, jakému nebylo zvyklé. Protože však Kriš­na byl z určení Boží vůle pečlivě připravován, nastalo jen přechodné bezvědo­mí a ochromení jeho hrubohmotného těla.

            Pozemská těla,  která mají splnit takový  zvláštní úkol, jsou vyššími by­tostnými  pomocníky vyvíjena  zvláštní  vrstvou  spojení, která  je viditelná i hrubohmotně a  má schopnost snést  neobvyklý tlak a  ochránit tak tělo.  To vysvětluje  čtenáři přesné  splnění zákonů  stvoření i  při tomto dění, které prožil Krišna ve svém čtrnáctém roce, kdy nastala jeho pozemská zralost. Tato zralost byla  vyšším tlakem vtěleného  ducha z prastvoření  zevnitř urychlena o několik let.

 

 

 

DOSLOV

 

          Toto dílo  patří k té části  literatury Grálu, jež seznamuje  čtenáře s osudy mimořádných historických osobností, a to  z pozemského i duchovního hlediska. Knihy ukazují bezprostřední pomoci a vedení, kterých se lidstvu od jeho prvo­počátků dostávalo ze Světla.

            Vznik  těchto spisů  je pro  způsob dnešního  myšlení poněkud  neobvyklý. Obsah knihy byl duchovně přijat, nikoliv  sestaven či vymyšlen. Žádné dění ve stvoření se totiž neztrácí, nýbrž zůstává nesmazatelně zachováno.

            Schopnost  k  přijetí  a  napsání  těchto  knih  obdrželi vyvolení lidé z blízkosti Abd-ru-shina, autora knihy Poselství  Grálu "Ve Světle Pravdy", jež vysvětluje z hlediska zákonů stvoření i všechny popisované nadpozemské děje.

Přijatá líčení sledují zcela určitou vývojovou linii událostí. Každý, kdo směl takto přijímat,  zachytil jinou stránku skutečnosti. Z  toho důvodu jsou některé stejné události vylíčeny z různých zorných úhlů.

            Pravdivost přijatého může každý nezaujatý, Pravdu hledající čtenář prožít ve svém vlastním nitru. Vycítí, že  pero nebylo vedeno fantazií, nýbrž děním, probuzeným z tajuplného mlčení. S  úžasem, možná hluboce pohnut, bude pozoro­vat, jak se odhalují závoje zakrývající dosud skrytou minulost. Tak může zís­kat duchovní přehled,  který ho dovede k poznání  souvislostí od minulosti až po dnešní dobu, ve které se uzavírá kruh všeho dění.

 

Abd-ru-shin píše:

 

            " Kdyby  lidé v průběhu  tisíciletí nejednali stále  tak, jak ještě  nyní jednají, kdyby všechno, co jim mělo  být ku pomoci, stále znovu nepřekrucova­li, aby  to přizpůsobili svému lidskému  myšlení a pozemským přáním,  bylo by dnes zde na zemi pouze jediné jednotné  učení, které vychází z vůle Boží. Ne­existovalo by tolik různých náboženských vyznání.

            Vše, co  dosud nauky na zemi  přinesly, by sjednocené tvořilo  jen jediný stupeň k  podstavci, který má  zaujmout Pravda, jak  to bylo lidem  častokrát v mnohých zaslíbeních zvěstováno.

Nebylo by rozdílů v pojetí, tím méně v naukách samých!

            Neboť  všechny nauky  byly kdysi  Bohem chtěny,  byly přesně přizpůsobeny jednotlivým národům a zemím a  zformovány podle jejich tehdejší duchovní zra­losti a vnímavosti.

 

Ti,  kteří jednotlivé nauky  přinesli, byli připravovateli  cesty pro samotné Slovo Pravdy."

 

* * *