Vykoupení
od Bernarda Hermana z Curychu
Zbožně a plni vděčnosti naslouchají křesťané všech vyznání, když s kazatelen a katheder, v hovornách, knihách a listech jest stále znovu zvěstováno: „Krev Krista Ježíše, Syna Božího, očišťuje nás od všelikého hříchu!“ ( 1. Jan 1, 7. )
Lidé, zejména takoví, kteří se považují za ztracené a jsou rozerváni duševními útrapami, jsou zvlášť naléhavě „voděni ke Kristovu kříži“, t. j. je jim dáno na srozuměnou, že nemusí činit nic jiného, než kajícně složit své hříchy u paty kříže, poprositi důvěřivě Spasitele za odpuštění s tou pevnou vírou, že krev, kterou prolil, je vykoupila.
Jestliže člověk uposlechne této rady, pak platí za „obráceného“ a věří o sobě, že je „dítkem Božím“, které smí říci: „Staré věci pominuly, aj, nové všechno učiněno jest.“ (II. Kor. 5, 17.)
A věru, takové prožití může znamenat rozhodný obrat k lepšímu, může vésti k novému životu. Přesto se většina „obrácených“ zastaví u „díla vykoupení“ a větší část radosti z vykoupení tkví ve víře, že tak prostým způsobem bylo lze svrhnouti se sebe těžké břemeno hříchu.
Bláhová domněnka! Nestojí psáno právě v dopisech apoštolů, z nichž křesťanský svět odvozuje nauku a odůvodnění víry, také o touze po svatosti, bez níž žádný neuzří Pána? (Hebr. 12, 14.) Známe z podání bible třebas jen jediné Ježíšovo slovo, jímž by byl snad řekl? „Buďtež utěšeni, moji milí, i kdybyste na sebe uvalili nevím co hříchů, půjdu a dám se za vás ukřižovat. Až Otec pak uvidí téci moji krev, nevzpomene již více vašich vin. Ku konci svých pozemských dnů budete pak anděly něžně vyneseni do ráje.“
Kdo je tak otužilý, aby se nezachvěl, jsou‑li před jeho zrakem postavena tato holá slova křesťanského dogmatu o vykoupení?
Kde kdo okamžitě vycítí, že Ježíš takto nikdy nemohl mluvit, protože přišel z Boha a Bůh jest dokonale spravedlivý a jeho zákony jsou věčné. Podle těchto pravěčných zákonů je nemožné, aby někdo čistý, nevinný, ba samotná část Boha, která přinášela lidstvu jen nekonečnou lásku, podstoupila pro nás, lidské duchy, kteří jsme se vlastním falešným rozhodnutím obtížili špínou a vinou, ukrutnou smrt, jako obětní Beránek Boží, abychom my – původci svých hříchů – mohli nedotčeni odejít z tohoto světa?
Nikdy! To, co se odehrálo na Golgotě, bylo tou nejsprostší vraždou, jaká se kdy ve stvoření stala! Vzpomeňte na svatého, spravedlivého Boha, který měl býti takovým, lidstvem spáchaným zločinem usmířen! Jestliže se však v některém věřícím křesťanu vynoří tato myšlenka, tu je v zápětí opět potlačena poukazem na „nepochopitelnou lásku Otcovu, který neostříhal svého jednorozeného Syna, nýbrž obětoval jej za nás za všecky.“
Abd-ru-shin k tomu podotýká:
„Uvalte na něho všechnu vinu“ … myslí si mnozí s horlivou pobožností a nevědí co vlastně činí. Spí, ale hrozné bude jednou jejich probuzení! Jejich zdánlivá pokorná víra jest jen samolibost a bezmezná pýcha, když se domnívají, že Syn Boží sestoupil na zemi proto, aby jim sloužil a připravil pro ně cestu, po které tupě mohou pak přímo kráčeti do království nebeského. Každý měl by vlastně ihned poznati prázdnotu tohoto myšlení. Mohlo se to zroditi jen z nevylíčitelné pohodlnosti a lehkomyslnosti. Nebo to stvořila chytrost, jako vnadidlo k získání pozemských výhod!
Lidstvo se ztratilo v tisícerých bludištích a klame samo sebe ve své pošetilé víře. Jaké je v tom snižování Boha! Čím je člověk, že si troufá očekávat, že Bůh posílá svého jednorozeného Syna, tedy kus své vlastní bezbytostné živoucnosti proto, aby lidé mohli na něho uvaliti břímě svých hříchů? Proto, aby se sami nemusili namáhat prát své špinavé prádlo a odnášet temný nános, který si sami naložili! Běda těm, kterým se bude jednou zodpovídat z takových myšlenek! Je to nejdrzejší pošpinění vznešeného Božství! Kristovo poslání nebylo tak nízkého druhu. Bylo plno důstojnosti a poukazovalo kategoricky k Otci.*
Připamatujme si alespoň některá slova Ježíšova zaznamenaná v bibli, která nám ukazují, že stojí před námi a požadují, ku př.: „Neobrátíte‑li se a nebudete‑li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“ (Matouš 18, 3); „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlucte a bude vám otevřeno.“ (Matouš 7, 7); „Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž jest v nebesích.“ (Matouš 7. 21); „Budete-li zachovávati přikázání má, zůstanete v mé lásce.“ (Jan 15, 10); „Jestliže vy zůstanete v řeči mé, právě učedníci moji budete. A poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8, 31) .
Kdo by chtěl po skutečném vnitřním uvážení těchto slov ještě tvrditi, že ke svému vykoupení, mimo pevné víry, nemusíme ničím sami přispěti, ale že vše nám musí být darováno Spasitelem? Citovaná slova zřetelně ukazují, že na cestu ke světlu se musíme dostati vlastním přičiněním, vlastní námahou, že je nutné vypjetí i naší osobní vůle, chceme‑li dosíci cíle lidské touhy – ráje.
A osvětlíme‑li si to ještě s jiného hlediska, shledáme, že nikoli smrt Syna Božího, ale pravda, kterou lidem přinesl, skrývá v sobě vykoupení lidstva.
Mluvil‑li Ježíš o možnosti vzestupu lidstva, tu se jeho slova týkala vždycky přítomnosti.
„Já, Světlo, na svět přišel jsem, aby žádný, kdož věří ve mne, ve tmě nezůstal.“ (Jan 12, 46); „Já jsem dvéře. Skrze mne všel‑li by kdo, spasen bude.“ (Jan 10, 9); „Blahoslavení mírní, milosrdní, pokojní, čistého srdce atd.“ (Matouš 5, 1-12) ; „Vy jste sůl země … Vy jste světlo světa …“ (Matouš 5, 13-14) ; „I vy jste čistí, ale ne všichni.“ (Jan 13, 10). Proto mohl říci Ježíš některým, kteří ho následovali: „Vy jste solí, vy jste světlo světa, vy jste čistí!“
To jest dokonalá skutečnost. Tito lidé měli v oné době již věčný život v sobě, poněvadž nastoupili a šli po cestě, Ježíšem označené. Každý člověk, který přijal Slovo Pravdy a přivedl ho v sobě k životu, udělal tím čáru přes dosavadní nesprávné cesty a nastoupil ze svobodné vůle, z vlastní niterné potřeby říditi se tímto slovem, jiný směr. Nikoli již proti Božím zákonům, nýbrž vědomě se jim podřizuje. Podříditi se zákonům Božím neznamená nic jiného, než dobrým chtěním býti jimi vyzdvižen vzhůru ke světlu!
To opětně dokazuje, že uposlechnutí a následování zákonů Božích, o kterých lidem stále znovu hlásali všichni světlem vyslaní poslové a konečně i sám Ježíš z Nazareta, mohlo přinésti lidstvu vykoupení již před jeho smrtí na kříži. Bylo k tomu skutečně třeba jeho krve? Byl by Ježíš prosil v Getsemanské zahradě Otce, aby, možno‑li, odňal od něho kalich utrpení, kdyby pouze jeho smrt mohla lidstvo zachránit?
Jest zde daleko více skutečností, které ukazují, že událost na Golgotě lidstvo nevykoupila, naopak, tím více obtížila.
Podívejme se na podobenství Syna Božího o nevěrných vinařích. (Matouš 21, 33-43 ) :
Majitel vinice v čase sklizně poslal znovu své služebníky, aby přinesli ovoce. Vinaři však s nimi špatně nakládali, ba je i usmrtili. Tu poslal pán na vinici svého syna, aby věrolomným ukázal, jak vážný je jeho požadavek. Místo toho, aby syna poslouchali, zabili ho, doufajíce, že se zmocní majetku. Za to ztratili nejen vinici, ale i život!
Kdyby bylo církevní dogma o vykoupení správné, pak by toto podobenství muselo míti jiný závěr. Snad takový, že by pán vrahy svého syna nejen nepotrestal, ale povýšil je do stavu šlechtického a dal jim vinici a všechny své statky darem.
Co Ježíš svým podobenstvím vyjádřil, to se později strašlivě splnilo. Při potupné smrti svatého Syna na kříži země se chvěla, skály pukaly, slunce ztratilo svůj svit a opona chrámová se roztrhla od shora dolů. Tak projevila se bolest nesčetných služebníků Božích nad nepochopitelným zlým nakládáním se Synem Božím a jeho vraždou. Nemohli pochopit tento čin, jehož se dopustili lidé, lidé, pro něž Ježíš, aby jim pomohl, opustil blaženost svého Otce a sestoupil k zemi. –
Jidáš, jehož vyhraněné rozumovosti použilo jedem soptící zlo ke zradě Syna Božího, odešel po svém neblahém činu do chrámu, hodil svůj krvavý žold kněžím pod nohy a šel se oběsit (Matouš 27, 3). Kdyby byl Jidáš nástrojem Božím, jímž měl býti obětní beránek přiveden na porážku, bylo by třeba, aby takto skončil?
A za několik desítek let po vraždě, spáchané na Golgotě, přišlo při vojenských zápletkách o život statisíce příslušníků židovského národa, nádherný chrám v Jerusalémě byl rozbořen a zbylí židé vyhnáni z vlasti. Jejich potomci se až dodnes toulají světem bez domova, jsou v opovržení, nenávidění a pronásledováni na celém světě.
Bylo by k tomu mohlo dojít, kdyby se nebyli stali věrolomnými vinaři, kteří zavraždili syna? Došlo by k tomu, kdyby ho poslouchali?
Abd-ru-shin ve své přednášce „Smrt Syna Božího na kříži a poslední večeře“ píše následovně:
„Při smrti Kristově roztrhla se opona chrámová, která dělila Nejsvětější od lidstva. Tato událost považuje se za symbol toho, že obětí smrti Spasitelovy přestalo v téže chvíli odloučení lidstva od Božství a že se vytvořilo přímé spojení.
Ale tento výklad jest nesprávný. Ukřižováním odmítli lidé Syna Božího jako očekávaného Mesiáše! Tím stalo se odloučení lidstva od Božství větším! Opona se roztrhla, protože Nejsvětějšího nebylo pak již třeba. Otevřelo se zrakům a nečistým proudům. Symbolicky vyjádřeno, nevkročilo po tomto skutku Božské již na zemi. Tím stalo se Nejsvětější zbytečným. Tedy právě opak dosavadních výkladů, ve kterých opět jako tak často projevuje se jen veliká vypínavost lidského ducha.
Smrt na kříži nebyla také nutnou obětí! Byla vraždou, pravidelným zločinem! Každé jiné vysvětlení jest jen opis, který má buď platit jako omluva nebo vznikl z nevědomosti. Kristus nijak nepřišel na zemi s úmyslem nechati se ukřižovat. V tom také spasení nespočívá! Vždyť Kristus byl ukřižován jako obtížný hlasatel Pravdy, pro své učení.
Ne jeho smrt na kříži mohla a měla přinésti vykoupení, nýbrž Pravda, kterou podával lidstvu ve svých slovech.“*
Ježíš byl ukřižován pro své učení. Velmi dobře věděl, že ztemnělé lidstvo, zejména náboženští vůdcové židovstva ho nenávidí tou nejkrutější nenávistí, poněvadž jeho mocné slovo stálo proti jejich mělkosti jako trvalá obžaloba, a oni si musili přiznat, že jejich moc jde vstříc rychlému zániku. Proto chtěli Ježíše za každou cenu umlčet, dokud měli ještě trochu moci.
Ježíš zemřel pro hříchy lidstva, ale svou smrtí nemohl smýt naše viny! Své špinavé prádlo si musíme sami vyprat – to je jedině naší věcí!
Ale jak je možno se očistit, jak se lze zbavit svého břemene?
Již s hlediska lidského pojmu práva víme, že za zločin musí pykat ten, kdo ho spáchal a ne někdo nezúčastněný. V celém stvoření vládne zákon zvratného působení, podle něhož každý čin, ať dobrý nebo zlý, dříve či později se nevyhnutelně vrátí zpět ke svému původci. Cokoli do světa postavíme, zesíleno se nám vrátí zpět. Co člověk zaseje, to sklidí!
Najde se nyní člověk, který by si nepřiznal, že je zapleten v řetěze vin, který ho pevně svírá? A který by v důsledku tohoto poznání netoužil po vykoupení? Přesto má člověk obvykle za to, že vykoupení je nutno hledati někde ve veliké dálce, nechápe, že s ním může a musí začíti ještě dnes! Leč jak se to má stát?
Jak? Zcela prostě! Přijme svým nitrem Slovo Pravdy a snaží se je v obrazech pochopit. Slovo v něm zmohutní, oživne v jeho nitru, takže člověk nechce nic jiného, než říditi svůj život všemi silami podle vůle Boží a nikdy již vědomě páchati bezpráví.
Od tohoto okamžiku lze pak dohlédnouti již na konec řetězu všech provinění, neboť ke starým vinám nebude již připojovati nových – leda snad nevědomě – a teď může začíti s rozvazováním starých zauzlenin. Vina sama o sobě nemůže být nikdy prominuta. Jedna za druhou musí se vrátit k nám až jsou všechny odpykány a tím smazány.
Trvale dobrým chtěním a vzrůstajícím poznáváním Pravdy stane se duše člověka světlejší a lehčí, až se nakonec utvoří kolem ní světlá zeď, která temné zpětné účinky, jako jinorodé, propustí k člověku jen oslabené nebo je úplně odrazí. Tak se může státi, že člověk, usilující ke Světlu, vyčerpá svou vinu, která se k němu vrací a jež by se jinak nad ním převalila jako těžká rána osudu, již jen symbolicky. Zákonu zvratného působení je učiněno zadost, vina je smazána, jeden článek řetězu odpadl.
Plněním vůle Boží je tedy člověku dána možnost smazati všechny své viny, takže může stoupati vzhůru do světlejších úrovní, aby konečně mohl vejíti do říše ducha u nohou Božích.
Je na bíledni, že nám nespadne do klína, ale že se musíme opravdově o to přičinit. Již tento požadavek se zdá mnoha lidem přílišný. Ne nadarmo Ježíš kdysi řekl: „Neboť těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji.“ (Matouš 7, 14.) – –
Poselství Grálu nám také vysvětluje, proč učení Ježíšovo mohlo ještě otevírati lidem cestu k věčnému životu, přesto, že bylo lidmi tak hrubě zkřiveno a namnoze falešně vykládáno.
Podobně, jako kdysi židovští učenci znetvořili svým mudrlanstvím Mojžíšem zvěstované desatero Božích přikázání, tak obklopili křesťanšti církevní učitelé a koncily Ježíšovo učení obsáhlou stavbou výkladů a článků víry, které nikdy nebyly s to přiblížiti širšímu křesťanskému světu pravý život ducha. Bylo by jinak došlo k mučení, k úkladným vraždám, církevním sporům a náboženským válkám mezi vyznavači křesťanství?
A přece během této doby našli se lidé, kteří skutečně žili silou Poselství Ježíše Krista a kteří, vítězíce, mohli opustiti svá pozemská těla. Kdo byli tito lidé?
Nebyli to ti, kteří volali: „Pane, Pane,“ ale kteří činili vůli Otce nebeského! I kdyby byli věřili, jako jejich současníci, že v ukřižování Ježíše Krista spočívá naše vykoupení, pak jim tato veliká láska Spasitelova byla trvalou vzpruhou, aby žili podle jeho slov. A tato potřeba srdce přivedla je pak úplně samočinně na cestu života, prozářila a zjasnila jejich duše, unášejíc je po jejich pozemské smrti vzhůru do blaženějších sfér.
V životě nezáleží na náboženském vyznání, nýbrž na tom, jaký vnitřní postoj jsme zaujali, jaké je naše smýšlení.
Na tom záleží, abychom slovo Pravdy pohroužili až do hlubin svého nitra a oživili je v sobě, aby nás plně pronikalo, vniklo nám – obrazně řečeno – „do masa a krve“, takže znalost zákonů Božích stane se přirozenou potřebou našeho nitra – nutností podle nich také skutečně žít.
Všestranně hledané, otrocké ospravedlňování se ze skutků, je právě tak nesprávné, jako lenošné přijímání nauky, že Spasitel pro nás již přece všechno udělal a my se před Bohem můžeme dovolávati jen jeho lásky, abychom obstáli v soudu.
Před svou smrtí řekl Ježíš k učedníkům;
„Ještěť bych měl mnoho mluviti vám, ale nemůžete snésti nyní. Když pak přijde ten Duch Pravdy, uvedeť vás ve všelikou Pravdu!“ (Jan 16. 12-13.)
Lidé, mezi nimiž Ježíš žil, mu nerozuměli a předčasné ukončení jeho života mu zabránilo, dáti lidem vědění o Bohu. Místo toho žádal na nich víru. Současně odkázal své okolí na příchod „Ducha Pravdy“, který zasvětí lidstvo do všeliké Pravdy!
Věřící, odhoď masku slepé víry, která ti zbraňuje poznávat skutečnost, staň se vědoucím a tím také živým!
Je v tom hluboký význam, jestliže Abd-ru-shin praví: (Přednáška: Smrt Syna Božího na kříži a poslední večeře) .
„Kdo vážně přemýšlí, pozná také Pravdu a tím i pravou cestu! Myšlenkově líní lidé a zahaleči, kteří neudržují v pořádku a pohotově s veškerou pozorností a úsilím lampu, kterou jim Bůh svěřil, tedy schopnost zkoumání a osvícení mohou snadno jako pošetilé panny v podobenství promeškati hodinu, kdy k nim přijde „Slovo Pravdy“. Protože se nechali uspati v mdlou pohodlnost a slepou víru, nebudou pro svou lenost schopni uvítati nositele Pravdy nebo ženicha. Musí pak zůstati zpět, když bdělí budou vcházeti do říše radosti.“
Nepřiznávejte se proto k smrti, ale staňte se svobodnými!“ Sejměte nepřirozené pásky s očí, které vám brání v jasném rozhledu! Stůjte jako živoucí v divuplném stvoření vašeho Boha!“
* „Ve Světle Pravdy“ str. 229.
* „Ve Světle Pravdy“ str. 359.
