„Svatý Grál“ a „Parsifal“ v básni a legendě
Henri Huber
V poslední době, čas od času jsou ve větších časopisech a listech uveřejňována pojednání, která vědoucího upoutají svými, poněkud okázalými nadpisy: „Tajemství Grálu odhaleno“ nebo „Kdo byl Parsifal?“ atd.
Nebude snad proto na škodu, promluvíme‑li v následujících řádcích několik slov o vzniku a podstatě legend, vížících se ke svatému Grálu, alespoň tak dalece, jak to po ruce jsoucí zdroje, z nichž byla látka čerpána, dovolují.
Prvotní pověsti o svatém Grálu a o Parsifalu skládaly se ze dvou naprosto rozdílných legend a teprve později, dlouho po svém vzniku, byly sloučeny v jednu.
Slovo Grál, odvozené ve starofrancouzštině ze slova „graal“, v provençalském nářečí ze slova „grazal“ či ze středolatinského „gradalis“ znamená misku – nádobu – pohár. Toto jméno bylo již v ranném středověku opřádáno velkým kruhem bájí. První stopy vzniku těchto legend směřují do Španělska a zdají se míti původ ve sloučení maursko‑arabské, židovské a křesťanské literatury, ačkoliv prý již v devátém století našeho letopočtu jakýsi troubadour v Anglii opěvoval legendu Grálu. Leč přesných údajů o tom není.
V století jedenáctém nalézáme první písemné pojednání o Grálu v provençalském nářečí od jihofrancouzského básníka jménem Guiota, kde sám jako zdroj uvádí arabského spisovatele Flegetanise, u něhož prý v Toledě tyto záznamy nalezl, jakož i latinskou kroniku v Anjou. Současník Guiotův jménem Chrétien z Troies zpracoval rovněž legendu o Grálu.
Teprve později objevuje se v německé poesii pověst o svatém Grálu spolu s legendou o „Parsifalu“, zpracovaná Wolframem z Eschenbachu. Jeho epos „Parsifal“ napsaný mezi rokem 1205 a 1215 ideově daleko předčí všechny dřívější.
Svatý Grál má býti podle těchto bájí nádobou z nejčistšího jaspisu, ze vzácného kamene, jehož silou se Fénix v popeli omladil. Kdysi byla anděly snesena na zem a jimi osobně po dlouhou dobu střežena. Této nádoby prý použil Ježíš při své poslední večeři s učedníky a Josef Arimatejský, stoje pod křížem, do ni též zachytil krev Spasitelovu.
Později dostala prý se do ochrany vyvoleného rytířstva, nazývaného „Templáři“, v jejichž středu stál čistý král. Přísně střežili nádobu v překrásném hradě, který se podobal chrámu a byl vystavěn na hoře v jižních Pyrenejích. Tato hora byla nazývána „Monsalvat“ nebo „Monsalvage“.
Svatý Grál skýtal svým strážcům věčný život. Kdo ho spatřil, neumíral. Každého velkého pátku přilétala s nebe bělo‑třpytná holubice, jež obnovovala zázračnou moc Grálu, kladouc naň hostii.
Strážci svatého Grálu byli povoláni ke službě nebeským nápisem na nádobě. Ovšem pokora, věrnost a čistá mysl byly nevyhnutelnými předpoklady pro toto veliké vyznamenání a čest směti sloužit.
Samozřejmě, že tato látka vzbuzovala touhu mnoha básníků a spisovatelů po zpracování a tak také vzniklo o tom dosti různých spisů.
Svatý Grál byl mimo to ještě uváděn v souvislost se středověkou francouzskou sektou Albigenských, tak řečených „Cathari“ t. j. „čistých“. Zápisy z oné doby mluví o šlechtičnách, rytířích a potulných pěvcích, (troubadourech) kteří na Montséguru střežili svůj „chrám lásky Boží“. Na Montséguru stával prý chrám „nejvyšší lásky“, který své tradici děkoval z části tehdy panujícímu světu rytířských představ a dílem učení albigenských.
„Čistí rytíři“, Albigenští, střežili na Montséguru vzácný drahokam, nazývaný kámen Světla nebo také svatý Grál. Tento kámen měl býti drahokamem, který prý vypadl kdysi z koruny Luciferovy a měl ztělesňovati přání a touhu po čistotě ztraceného ráje.
Před sedmi sty lety bylo papežem Innocencem III. vedeno proti kacířskému rytířstvu na Montséguru a proti Grálu veliké křižácké tažení, které končilo tím, že Montségur byl rozbořen a srovnán se zemí. Jednoho dne byl král strážců Grálu otráven a rytíři a panny, střežící Grál, byli jako mučedníci své víry upáleni. Čtyřem odvážným stoupencům prý se přesto podařilo s nasazením vlastního života Grál zachrániti a ukrýti ho v jeskyni někde v Pyrenejích.
Richardu Wagnerovi zůstalo vyhraženo, aby v nejvýš prohloubené inspiraci napsal svou operou „Parsifal“ dílo nesmírné velikosti, dílo mnohem těsnějších a životnějších vzájemných vztahů oproti prvotním bájím, rozděleným ve dva druhy. Jeho Parsifal, uzdravující pozemským kouzlům podlehnuvšího a tím onemocněvšího kněze‑krále Amforta, kráčející středem nadšením uchvácených rytířů a strážců vzhůru po stupních oltáře, jako král Grálu a žehnající svatou nádobou přítomným, patří k tomu nejvznešenějšímu, co lidská schopnost formovati slova a hudbu kdy vytvořila.
Abd-ru-shinovo Poselství Grálu přináší jak o svatém Grálu tak i o Parsifalu, jakož i ve všem ostatním něco úplně nového, přesvědčivého, dokonale souvislého. V jeho přednášce „Svatý Grál“ čteme :
„Mnohé jsou výklady básnických skladeb o Svatém Grálu. Nejvážnější učenci a badatelé zabývali se tímto tajemstvím. Mnohé má vysokou mravní hodnotu. Všechny výklady mají však tu velikou chybu, že ukazují jen výstavbu od země vzhůru. Chybí však hlavní věc, t. j. světelný paprsek shůry, který by teprve mohl přinésti oživení a osvícení. Všechno, co usiluje ze zdola nahoru, musí se zastaviti na hranicích hmotného. I v tom případě, když jest dopřáno dosíci nejvýše dosažitelného. Ve většině případů možno za příznivých podmínek uraziti však sotva polovici této cesty. Ale jak daleká jest ještě cesta ku pravému poznání svatého Grálu!“
A dále:
„Badatelé uchylují se s pravé cesty, kterou z části chovají v sobě básnické skladby. Jen ty dávají tušiti pravdu. Dávají ji jen tušiti, protože vznešená vnuknutí a zasněné obrazy básníků byly příliš silně zpozemštěny rozumem, který při dalším podání spolupracoval. Básníci propůjčili tomu, co duchovně přijali při další reprodukci obraz svého dočasného pozemského okolí. Chtěli lidem smysl své básně učiniti srozumitelnější, což se jim vzdor tomu nepodařilo, protože sami nemohli dospěti k vlastnímu jádru pravdy.“
Právě zde působí přemocnou silou zjevení, že svatý Grál jest něčím skutečným, něčím podobajícím se ráji, ne však ráji na této zemi, nýbrž je nutno hledati ho v nevýslovně světlých výšinách. Abd‑ru‑shin o tom píše:
„Na nejvyšším východisku věčného duchovně‑bytostného stojí hrad Grálu, duchovně viditelný a hmatatelný, protože jest ještě stejného duchovně‑bytostného druhu. V tomto hradě Grálu jest místnost, která se nachází až na nejzazší hranici k Božskému. Jest tedy ještě éteričtější než všechno ostatní duchovně bytostné. V této místnosti chová se jako zástava věčné dobroty Boha Otce a jako symbol jeho nejčistší Božské lásky, a zároveň jako přímé východisko Božské síly: Svatý Grál!
Svatý Grál jest nádoba, ve které se to nepřetržitě vlní a šumí jako rudá krev, aniž kdy přetéká. Je ozářen nejsvětlejším Světlem a jen Nejčistším ze všech duchovně bytostných jest dopřáno hleděti do tohoto Světla. To jsou strážci svatého Grálu! V básních se praví, že jen nejčistší z lidí jsou určeni k tomu, aby byli strážci Grálu. To však milostí obdařený básník příliš zpozemštil, protože se nedovedl vyjádřiti jinak.
Žádný lidský duch nemůže vejíti do tohoto posvátného prostoru. Ani po svém návratu ze hmotnosti, kterou prošel i ve své nejdokonalejší duchovní bytostnosti není ještě dosti éterický, aby mohl překročiti práh, tedy hranici tohoto prostoru. I ve své nejvyšší dokonalosti v bytostném jest k tomu dosud příliš hutným. Další zéterisování znamenalo by však pro něho úplný rozklad nebo shoření, protože jeho druh již svým původem nehodí se k tomu, aby se stal ještě světlejším a zářivějším, tedy ještě více éterickým. Nesnese toho.
Strážcové Grálu jsou věční, čistě duchovní, kteří nikdy nebyli lidmi. Jsou to vrcholky všeho duchovně bytostného.“
A o Parsifalu vykládá nám Abd‑ru‑shin v pozdějších přednáškách: (Duchovní úrovně I. a II.)
„Básníci dnes známých pověstí o Grálu nejsou vůbec prvními, kteří se tím zabývají a kteří při prohloubení své práce mohli ještě jednou vytušiti několik světlých výhledů.
Daleko, daleko zpět jsou časy, v nichž pronikly první zprávy o hradu Světla a jeho obyvatelích z duchovních úrovní až dolů k zemi. S nimi také přišla zpráva o svatém Grálu …
… Pozemským básníkům jistě tanuly v mysli pozemské osoby, které daly zevní popud k formě básně. Přece však při své práci čerpali mnohé v duchovním prohloubení a nevědomě z pramenů, kterých sami neznali.
Protože však nakonec opět pilovali svým rozumem a tak se snažili pozemsky zkrášliti a učiniti vše lehce srozumitelným, bylo i to málo, co k nim mohlo proniknout z neznámých úrovní, vtlačeno do hrubohmotnosti, zmenšeno a změněno.
Nevyplatí se již uváděti ještě nějaké podrobnosti. Já dávám skutečnost. Každý člověk si z ní může vzít to, co jeho duch žádá.
Je však nutno předem ještě poukázat na některé body a tak vysvětliti mnohým různé omyly. Tím se také usnadní, aby ti, kteří mají být zasvěceni do vyšších poznání, mohli se hned z počátku přenést přes všechny nesprávnosti, zahnízděné na zemi.
Skutečně existuje hrad, v němž Amfortas byl nějakou dobu nejvyšším strážcem. V tomto hradě jest nádoba, nazvaná „Grál“, věrně střežená rytíři. Tam také kdysi Amfortas padl a tam také byl zaslíben příchod velkého pomocníka.
To však nebylo na zemi, ani to nebyl vznešený hrad Světla v prastvoření, kde se toto událo.
Hrad, o němž došly sem tyto zprávy, nachází se ještě dnes jako nejvyšší bod v úrovni, která je polem působení stvořených. Tito vytvořili ve svém nejčistším chtění a uctívání Boha napodobeninu hradu Světla, který z nejvyššího místa prastvoření září dolů a jest skutečným hradem svatého Grálu a současně také výchozí branou ze sféry Božského záření.
A v této hlouběji ležící napodobenině působil kdysi Amfortas a padl, když podlehl zlému vlivu Lucifera, vyšvihnuvšího se z hlubin až k němu vzhůru. Jeho chybou bylo, že následoval na krátký čas tento vliv a oddal se pohodlnému užívání pyšného rytířského života.
Tím vystoupil z rovnováhy nutného pohybu své úrovně, kterou prazákony stvoření samočinně vynucují na každém, kdo má zůstat na stejné výši. Na krátkou chvíli se zastavil a tím vytvořil překážející mezeru v proudění síly Světla.
Tak byl jeho pád nevyhnutelný a strhl jej dolů a mezera, kterou vytvořil, byla ranou, kterou nesl. Na prosby věrného rytířstva dostalo se již předem zprávy o příchodu čistého pomocníka, který má zastavit rozklad.
A Parsifal při své pouti všemi částmi stvoření splnil toto zaslíbení tak jako splní všechna zaslíbení, která kdysi byla dána tvorům celého stvoření. Avšak toto splnění jest zcela jiné než jak to uvádí báseň.
Toto vylíčení stvoření přináší i zde plné vyjasnění a odstraňuje všechno co bylo dosud nesprávné.
Jsou to tedy jen části jedné zprávy z napodobeniny hradu Světla, jež mohla proniknout k prohloubeným duchům pozemských básníků a býti jimi přijata při jejich práci. Zpráva tedy nepřišla z nejvyššího hradu Grálu. Tam bylo přece nemožné zvěstovati příchod Parsifalův, protože Parsifal byl a jest prvním v celém stvoření, z nějž teprve mohlo vzniknout celé stvoření. … a mimo něj nikdo nikdy nebyl králem svatého Grálu!
Z tohoto důvodu musí zcela samozřejmě býti ten hrad, o němž básníci mluví, níže než vlastní hrad Grálu, protože Parsifal teprve později rychle prošel stvořením, aby je osvobodil od zlého vlivu Luciferova a jeho samého spoutal na dobu tisíce let království Božího ve hmotnosti.
Tak přišel na své pouti všemi částmi stvoření také k onomu hradu, v básni nesprávně vylíčenému. Tam také vtáhl jako král svatého Grálu, kterým jest od počátku a věčně jím zůstane, protože on sám pochází ze Světla. Také zde nezůstal, nýbrž dosadil za Amforta nového nejvyššího strážce pro nádobu, kterou uctívali jako obraz svatého Grálu.“
Závoj, zastírající náš zrak, mizí a naše užaslé oko patří na obrazy takové krásy a vznešenosti, že citliví, všemu skutečně čistému a ušlechtilému otevření lidé, sklánějí kolena před touto oslepující nádherou.
Poznáváme, že vše bylo světlem již dávno připraveno pro nynější dobu. Básníci svými díly směli nám přinésti zvěst o svatém Grálu, i když hodně zkomolenou. Všechny práce básníků byly jen náznaky, ukazujícími na pozdější dobu. Na onu dobu, v níž se právě nalézáme; kdy smíme míti účastenství na nedozírné milosti, směti všechno to, co bylo až dosud milostí obdařenými lidskými duchy pouze slabě načrtnuto, spatřit před svým duševním zrakem v celé své pravdivé živoucnosti a živé pravdivosti. A v tutéž chvíli smíme také poznati cestu, jež nás vede blíže k tomuto zázraku.
Zvěst nová jak rosa dolů s nebe kane,
cestu ukazuje, k vlasti pravé, toužně ždané.
Největší hodina lidského rodu,
svými slednými údery, jak hlahol zvonů
přináší světům všem
dávno zaslíbenou, novou zem,
království Božího říši – tisíce let!
A stará báj, jež v zašlém věku dřímá,
„Světlem Pravdy“ vstává, oživena …
zatím co my – jimž závoj padá náhle s očí,
pospícháme s jásotem vstříc Grálu
a jeho králi – Parsifalu,
jenž v čele kráčí s námi, k nebi blíž,
svým Slovem vede nás ve vytouženou říš.
