Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu v sedmi světech stvoření
- pokračování.
Ve vlnění vzduchu zněly skleněné zvony rozechvívajícím rytmem a šířily nad chrámem svatou slavnostní náladu. Kolem řadily se zástupy žen, čekajících na požehnání. Čekaly až se otevrou brány, aby je vpustily. Všechno bylo v bílých šatech, vyzdobeno bílými květinami a liliové háje skláněly se před záplavou Světla z věčnosti která se schylovala chladně jako stříbro nad Thyatirou.
V jejím lesku vzlétali vzhůru bílí holubi a zjevovali svým letem kněžkám mnohou důležitou zvěsť o bytostném dění.
Pod slunečními střechami, jež byly nádherně ověnčeny a zdobeny zlatým tkanivem, kráčeli kněží do chrámu čistoty.
V dlouhém průvodu následovali žáci, zpívajíce. Jako jediný z jejich zástupu, tak záhy povznesený, šel El‑misa po boku O‑manově, sám, pod nejnádhernějším baldachýnem. Vážnost, důstojnost a dětská pokora byly kolem něj, jako světlý obal šířily se kolem mladého kněze, který měl přijmouti požehnání nebes.
V jeho duši zněly chvějící se tóny slavnostního vyzvánění. Kde je takto slyšel? Kdysi na Thyatiře? Ne! Nahoře, na zlatově světlé hoře, kde volal hlas Boha, tam zpívaly takto zářící oblouky paprsků. El‑misa šel k chrámu, ale jeho tělo nevědělo o tom již ničeho. Kráčel vedle velekněze, jakoby se vznášel a v jeho chůzi spočívala věčná harmonie osvíceného, toho, kdo usiluje po Boží vůli.
Aniž by toho zpozoroval, uzavřely se za ním dávno brány chrámu. Posvátný mír vanul jeho duší, uklidňující jistota, že jest splněna jeho touha.
S výše proudily chóry pěvců, které odrážely svatá splnění zákonů v přírodě. Vznášely se vzhůru s jásavým zvukem zvonů a přece nesly v sobě silné pilíře mocných basových zvuků, jež byly základem těchto chórů. Byl to způsob věčného spění kupředu, jako šumění moře, zpěv vln a vod. Jásot před světlem slunce a dík vznášely se vzhůru v mocných skladbách ku poctě Boha.
To nejkrásnější mělo však teprve přijíti, píseň zasvěcení čistotě.
Bylo to, jakoby ze světlé říše zurčely věčné vody posvátných pramenů, perlící se, křišťálově jasné a čisté. Linuly se ze sta stříbrojasných strunových nástrojů, jež napnuty na zlaté rámy vyluzovaly líbezné tóny jako světelné krůpěje.
Tyto strunové nástroje byly ovládány chrámovými pannami. Svými něžnými prsty dotýkaly se jen tiše strun, které vydávaly nepopsatelně vysoké záchvěvy. K tomu zpívaly píseň věčné moudrosti, která přitékala z nejvyšších výšin, zformována ve slova.
"Pějící paprsku, stříbrojasný, z vládnoucí vůle Boží, skláníš se k věčné říši našeho svatého prastvoření! Přišel jsi dolů z nádhery svého liliově bílého kalichu, čistoto Božská, Irmingard!"
Toto zpívaly jasné, stříbrné ženské hlasy, které v sobě nesly křišťálově jasnou sílu Světla a čistotu.
Byla to melodie, kterou, jakoby jásavě a zbožně volaly dolů andělské hlasy do stvoření. A plné měkké hlasy žen zpívaly zdola nahoru:
"Irmingard, připravujeme ti cestu ze svatých světelných proudů Elisabeth, abys sestoupila dolů k nám, jež střežíme Tvůj čistě duchovní obraz!
Nech sílu své čistoty prouditi do věčných zahrad našich vyvinutých, nech stříbrné paprsky prouditi dolů, do říše pozdějšího stvoření!"
Nyní zpívaly chvějivé a znějící hlasy z úrovní ráje své jásavé nápěvy, které jen jako něžná ozvěna nesly vzhůru jméno "Irmingard" k východisku jeho prapůvodu.
El‑misa stál před oltářem, přímo pod zeleně zářící kopulí. Stříbrné sloupy v kruhu odrážely toto zelené světlo z jednoho na druhý a zrcadlily se vzájemně, ve věčném odrazu záření. Záře, stříbrně jasná záře přicházela shora, bylo to, jakoby ji nesly s sebou dolů, na světelných perutích, jasně se chvějící hlasy z nadzemsky dalekých výšin.
El‑misa stál před oltářem, který byl jako bílá, široce rozevřená květina na světle křišťálovém podstavci. V tomto bílém, z křišťálové látky zhotoveném uměleckém díle, žhnulo a hořelo vysoké planoucí světlo.
Zvyšovalo záření a pohyb barev v kruhovém prostoru, zdobeném sloupovím. Podlaha byla jasná a hladká jako zrcadlo nejněžnějšího zlatého odstínu a průsvitná jako zlatý topas.
Pod ní tekly blýskavé, perlivé proudy čistých vod a dodávaly jí vzhledu vlnícího se, stále proudícího Světla.
"Kdo vstoupí na nejvyšší stupeň tohoto chrámu, přijal z vůle Boží čistě‑duchovní jiskru jeho věčné říše a stojí ve světle jeho lásky!"
Nejvyšším stupněm byl míněn zlatý stupeň oltáře, který byl nejvyšším před oltářem. Byl tak široký jako sál a měl obrazně znázorňovati nekonečnou šíři prastvoření a vzdálenost až do Božské úrovně.
El‑misa stál před oltářem, ale neviděl oné vybrané krásy kolem sebe. Ve svém bílém rouchu, obklopen vším tím zářivým zrcadlením světel chrámu, zářil sám ve své dětské čistotě jako bytost u bran ráje.
Jeho duch byl bdělý, žil a prožíval hodinu svého zasvěcení ke službě, ale jeho hmotná schrána byla jakoby uchvácena snem. Jeho tělo učinilo mechanické pohyby, které byly však zcela správné. Duch jeho však vpíjel do sebe mocný plamen síly, který se k němu blížil v tuto hodinu.
El‑misa cítil v sobě jak se jeho duchovní jiskra stává plamenem, jež vzplanula v tom okamžiku, kdy jej volal hlas O‑manův.
"El‑miso, volám tě do svaté služby tvého Boha zde ve hmotě!"
Naplnilo se na něm duchovní dění. Když obdržel požehnání Thaïsis, odvedl jej O‑man na jeho sedadlo, na nejhořejším stupni před oltářem, po levé straně.
Nyní nastala teprve vlastní bohoslužba. Chrámové služebnice přicházely ve svých splývajících, bílým oblakům podobných oděvech. Byl to zástup nejkrásnějších, nejušlechtilejších a nejvyvolenějších panen. Vyjadřovaly svými postavami půvab pokory, krásné ve své čisté prostotě.
Byly zcela otevřeny službě, ani jediné osobní přání nebo myšlenka neproudily jejich mozky. Jednotná byla touha po požehnání čistoty v jejich zbožňujícím přijímání.
Dle zvuků šumné hudby sfér kráčely tiše po podlaze z tekutého zlata, v paprscích zeleného stříbřitého světla, proplétajíce se mezi vysoko se tyčícími stříbrnými sloupy. Tak obklopily oltář a sklonily se v pokoře před plamenem čistoty.
Thaïsis stála v jejich středu za oltářem a sypala růže do plamene. Skvostné vůně ze zázračných essencí stoupaly vzhůru, lehce modravé světlo plnilo prostor a jasné zvuky zpívajících žen se mísily s hlubokými chóry zpěváků.
Thaïsis, stojíc v síle čistoty, ženám požehnala. Byl to pro ni nejvyšší úřad v roce. Měla při tom korunu z jemného křišťálu, se sedmi paprsky, které sahaly vzhůru, přijímaly proudy světla a vedly je skrze ni.
Když vyslovila požehnání, zdálo se, jakoby se stříbrobíle prožhavila ze zdroje síly nad ní, který však zůstal většině neviditelným.
El‑misa však uzřel tento pramen Světla, splývající shora dolů jako hvězdnatě zářící plášť, který v sobě skrýval všechen život a všechno se z něj rodilo.
V tomto plášti modrého světla vznášel se stříbrobílý oblak, který nabýval vždy více tvaru lilie. Z tohoto liliového tvaru protékaly paprsky žehnající kněžkou.
El‑misa byl vzrušen. Jeho údy se chvěly. Ovanul ho chlad jako jemný závan větru z ledově čisté výše. Modlil se:
"Pane, nechej i mně píti paprsek z čistého pramene!"
Nepřehledné průvody žen nebraly konce, všechny kráčely kolem plamene a přijímaly ze zdroje paprsků.
Zpěvy se řadily k sobě, chóry se střídaly s hymnami žen. Za znění zvonů otevřely se opět brány a propustily lid.
Dlouho trvalo vycházení z chrámu, než El‑misa byl tak ponořen v modlitbu, že toho nezpozoroval.
Teprve až O‑man mu položil ruku na rameno, opatrně, aby jej z jeho přemýšlení a modlení nevylekal, pozvedl své oči.
"Jsi velmi šťasten můj synu," pravil O‑man. "Není tu třeba žádných slov, tvůj duch žije ve věčnostech!" O‑man měl pravdu, El‑misa prožíval věčnosti.
Všechno se v něm rozvíjelo s úžasnou silou a rychlostí. Měl silný plamen chtění, který nemůže již nikdy uhasnouti. Ve věčně plynoucích obrazech blížila se mu jeho budoucnost a zahalila jej, předurčujíc ho, do tkaniva pečujících pomocníků.
Stál nyní jako plně procitlý duch uprostřed v soukolí pozdějšího stvoření a měl vědění, poznání, jež si měl ve hmotě kus po kuse uvědomovati. Živoucí síla jím proudila. Hnalo jej to k činům.
O‑man to věděl a zaváděl jej moudře do všech hmotných misií ošetřovatele v kraji. Duchovní vedení převzala Thaïsis, která jedině mohla mu vysvětlovati ze svého vědění a vésti El‑misu; hmotné vzdělání ve státnictví náleželo O‑manovi. Dny a noci El‑misovy byly vyplněny stálou činností, nejkrásnější hodiny byly však u Thaïsis.
V její blízkosti byl posvěcený mír. Ona mu přinášela svou bytostí jasný, zářivý klid světlých zahrad. Mluvili spolu o Bohu, o Jeho svatém stvoření a Jeho věčném Synu, který chce, pro později stvořené, osvoboditi svět od zla.
A El‑misa se otázal:
"Co jest zlo?"
Tu vyprávěla Thaïsis o Luciferovi. V duchu El‑misově nastala bouře. To byl boj a hněv ducha, který chtěl jako vědoucí strhnouti povolaným pásku s očí, jednu za druhou. El‑misa téměř vykřikl :
"Nyní musím hledati zlo!"
Bylo to, jakoby musel vyskočiti a vrhnouti se do jeho divokých šedých vln.
"Nespěchej, El‑miso, ono beztoho přijde! Žádný duch nemůže ujíti svému splnění, které jej nutí k rozhodnutí. Ty jsi již v kole dění a budeš na místě, až se naplní tvůj čas. Využij přítomnosti, toho je nyní třeba!"
Avšak myšlenky na Lucifera nenechávaly El‑misu již v klidu, vždy znovu se k nim vracel.
"Cítím, že se blíží zlo i nad Thyatiru a chci se s ním střetnouti!"
"Vyzbroj se ve hmotnosti vším, staň se břitkým jako meč." pravil O‑man. "Neočekávej je zde, do tohoto svatého chrámu nemůže vniknouti, příliš svítivě září kruhy jeho duchovní síly a svatě ochraňován je tento stánek, jelikož Síla Boží s požehnáním se tu dotýká hutnosti.
Ale v cizině, v proudech světa, budeš vtažen do jeho vírů. Až lodě tvého otce tě ponesou přes moře a naučíš se znáti mravy a národy jiných říší, pak se střez. Nechraň se před tvými nepřáteli, ale napřed patř na ty, kteří se k tobě blíží s přívětivostí."
El‑misa se velmi podivil. Je snad něco falešného na Thyatiře?
Náhle vyvstal v něm touto řečí O‑manovou nový pojem: odpor, protiklad. Mrak se položil na jeho čelo.
Toto byla pro El‑misu nová, velmi podivná věc, že O‑man takto mluvil. On, který vedl chrámovou školu čistoty na Thyatiře a prožhavoval ji svou čistou duchovní silou, láskou své bytosti, přísností a jasností svého rozumu! On, který byl pravým mudrcem a jehož působivá síla myšlenek a slov byla známa a obdivována u všech vysokých kněží a velikánů země, mluvil o zlu, o pokřivenosti čisté síly, o lži mezi lidmi! On varoval. Jak strašný musel býti "jed proti Bohu", že dovedl tak působiti, že mohl jako plazící se oheň zdola nahoru zžírati, až do jemné jemnohmotnosti.
A v El‑misovi pohnula se vždy silněji vzpomínka.
Byla to vzpomínka jeho ducha na strašlivý poklesek Luciferův. Přesto dřímalo to ještě v jeho vědomí. Jen jako sen vplížilo se to občas obrazně do jeho myšlení.
Thaïsis to viděla a bylo pro ni zadostiučiněním zříti, jak v El‑misovi započala příprava k jeho misii. Byl ochraňován jako klenot ze Světla a obklopen čistými záchvěvy, duchy, s ním téměř stejného druhu.
Když Is-ma-el vyšel kdysi do hmoty, bylo všechno již na Thyatiře připraveno.
Pro kněžku Thaïsis to bylo, jako by i ona přijímala z blízkosti tohoto ducha ve hmotě teprve úplné doplnění. Mateřská byla její láska k tomu, o kterého pečovala v duchu od jeho vstupu do pozemské schrány a jehož již dříve očekávala z moudrosti zvěstování ze Světla.
Moudří věděli o nebezpečí z pokřivení ducha, věděli, že toto jednou hrozí i Thyatiře a přijali prostřednictvím Thaïsis zaslíbení:
"Nebojte se a očekávejte toho, který přijde přede mnou, ku poznání protivníka; neboť stavím oproti "jedu proti Bohu" jeho, "vyvoleného Bohem"!
Nyní se již blížila doba zralosti. Shromáždil ještě poslední moudrosti a obdržel vysoké školení v ovládání sil. Toto bylo zasvěcením, které bylo uděleno jen povolaným ze Světla.
Pouze kněžka směla je předati své nástupkyni nebo vyvolenému duchu. Při zasvěcení vešel duch do styku s oněmi nejvyššími silami, jež jím pronikly jako zázračné proudy. Mohl však tohoto stupně jen pak dosáhnouti, byl-li skutečně dokonalým. Pak působila síla až do nejhlubší, nejhustší hmoty. Tím snadněji pak působila v oněch lehkých, světlých hmotnostech, v nichž se nalézal El‑misa.
Přesto viděli občas při svých cvičeních, která uvolnila jejich světlé duchy z obalů, a postavila je do vesmíru, zakalování mnohých jinak tak světlých dálek. Z hlubin se to plížilo vzhůru, valilo jako jemný kouř a přijímalo formy, které chtěly sahati podivně zkřivenými prsty po výšině, po čistých, světlých světech.
Ale ještě byla čistota na Thyatiře tak silnou, že tyto stíny nemohly vzhůru a také nemohly pevně zakotviti. Často šel duch El‑misův velmi dalekými cestami. Byl si toho také vědom.
Bděl nad Thyatirou.
Velmi často navštívil v duchu lidské duchy na různých ostrovech i na jiných světových tělesech. Nalezl a miloval všechny, poznal všechny poměry a všechny jejich zvláštnosti.
Nový okruh školení mu vzkvetl.
Když přišel ze své pouti v duchu opět zpět k hmotně plnému vědomí, které nebylo nikdy zcela vypnuto a povzbuzovalo jej k různým zkušenostem a pozorováním, tu věděl z prožitého téměř všechno.
Avšak duch El‑misův neputoval světy jen pro vlastní orientaci, ale působil tam přípravně, něco se stalo v živoucích poměrech těchto věčně pohyblivých úrovní a světů za jeho přítomnosti.
Spojoval se v lásce se vším stvořeným, vyvinutým i dosud nevyvinutým. V tomto bytí přijímal všechno, poznával zformované i ještě nezformované, vytvořené i ony tvořící bytosti stvoření. Ony ženoucí, utvářející druhy, jejichž počet a zvláštnosti jsou tak mnohotvárné legiony.
Jako duch kdysi proputoval úrovněmi stvoření a právě tak také nyní úrovně pozdějšího stvoření.
Miloval všechny tvory silnou, pečující láskou tak něžné a přece velké všemocné síly, že lidský duch jí nemohl nikdy dobře pochopiti.
Pouze kněžka Thaïsis vznášela se s sebou v tomto prožívání, aniž by to vyslovila. Jako v rozhovoru dvou stejně zladěných strun, čistých v duchovním cítění, dovedli se doplňovati a si rozuměti.
Dokonce i O‑man zdál se při tom ještě zůstávati pozadu. Se stále bohatější silou prožívání El‑misova ducha nedržel krok. Brzy to pocítil El‑misa jako odloučení svého uzpůsobení směrem vzhůru, přesto, že mu dobře rozuměl a vysoko jej cenil, jako v den svého vstupu do chrámu. Byli spojeni, ale El‑misa stál nyní vědomě nad O‑manem i ve hmotném bytí.
V El‑misovi probudilo se zcela náhle toto poznání o síle jeho ducha. Nemusel to vysloviti, jen myšlenkově uvésti v pohyb, aby se to stalo i ve hmotě vědomé.
Jemně otevření duchové jeho okolí okamžitě pocítili tuto sílu a zvláště O‑man byl od tohoto okamžiku jeho nejvyšším služebníkem. Odehrálo se to beze slova, jakmile El‑misa si uvědomil svého ducha.
Stále více rozvíjelo se nyní El‑misovo působení do hmoty. Spojil se silným chtěním se všemi bytostnými, kteří mu byli milujícími, pečujícími pomocníky.
Mocné proudění síly obklopovalo El‑misu, který uměl dobře této síly využíti. Obrátil se nyní ku světu. Netrávil již dny a noci jako dosud v uzavřené práci a cvičeních.
Počal s O‑manem opouštěti zahrady chrámu, aby se vmísil mezi lidi. Obchodní místa a domy velkých míjel v tuto dobu. Mnohem více vábilo jej to k lidem, kteří obdělávali půdu své vlasti, aby bohaté výtěžky přírody pro sebe a všeobecnost spořádaně a užitečně utvářeli.
Jeho duch jej vedl k těm lidem, kteří ve stvoření Páně působili v lásce a díku k Jeho poctě. Tu zmocnila se ho mocná láska k oněm lidským duchům. Láska, která byla velmi prostá, čistá a tichá. Na širých plochách vnitrozemí byly pěstovány plody, jež byly lidem na Thyatiře hlavní potravou. V jemné volné hmotě této hmotné úrovně jsou těla zcela jiného druhu, nežli na této zemi ve světadílu Ephesu.
Proto také mohli lidé přijímati onu jemně utvářenou potravu, která, podobna rýžovým plodům, slouží tam jakožto druh moučné stravy. Když je tato mouka ze zrn vymleta, jsou z nich formovány a sušeny zcela lehké, řídké chleby.
Poněvadž lidé na Thyatiře byli zcela spojeni se Světlem, byla výživa jejich těl jednoduchá a snadná. Vychutnali z každé nejmenší substance plnou hodnotu a plně jí využili. Jako jejich hmotná těla potřebovala světlo, teplo a vlhkost vzduchu ku své výživě a také jich plnou měrou využila, tak doplňoval onen jemný chléb ještě to, co chybělo v jejich potravě.
Dělníci, kteří byli vyvoleni k pěstění a užitečnému zpracování těchto polních plodin, byli vysoce ctěni a váženi; neboť jejich práce nebyla lehkou. Oni byli služebníky a otci celého národa a jejich práce, kterou z lásky konali, byla v lásce ctěna a hodnocena.
Jejich malé usedlosti, které měli propůjčeny jakožto svobodní lidé z celkového majetku národa, vzkvétaly uprostřed oněch úrodných krajin. Rodily ovoce a vinnou révu a měli též krásné květinové zahrady. Leč tyto byly značně jednodušší než zahrady města a chrámových budov.
Jednoduchost to byla, která El‑misu tak přitahovala, prosté bytí tohoto prostého lidu. Též ho velmi zajímalo, jak se chovali vůči životu a Světlu.
Putování s O‑manem bylo tiché a rozvážné a řídké rozhovory, jež spolu vyměnili, hluboce procítěné. Jen když vstoupili mezi pracující, do polí často vlhkých a horkých, když tito právě dělili své jídlo a poutníky k němu pozvali, tu stal se El‑misa hovorným.
Nalezl způsob těchto prostých lidí, zahrál píseň na jejich chvějných strunách a oni se tím stali otevřenými a volnými. Podivně zněla jim slova, která tento mladík promlouval, bylo to, jakoby rozuměl nejtišším pohnutkám jejich prostých žalů a radostí.
Vždyť to bylo, jakoby je prohlédl a v každém z nich řídil jeho osobní cítění a myšlení do souzvuku s veškerenstvem. Nikdy nebyli tak veselí, tak míruplní a tak plni díků ke svému Stvořiteli, jako když El‑misa procházel se svým ctihodným průvodcem jejich poli.
Brzy se to stalo míruplnou slavnostní hodinou, která byla označována jako dar nebes, když přišel O‑man s El‑misou. Mladí i staří se radovali, děti a ženy přicházely též ze dvorců na pole, aby spatřily mladistvého "požehnaného Páně".
Brzo věděli, kdo to je a pojala je velká důvěra k němu. Jakmile tuto získal, nebylo mu za těžko rozšiřovati v nich setbu Světla podle vnuknutí, jež mu přicházelo shora.
Brousil jejich ducha pro všechno čisté a krásné ještě více, vkládal seménka věrnosti a věděl, že mu Světlo dalo živoucí sílu, která je nechá v tichosti zesíliti, když je zasel. Mocně v něm vzrůstala síla svatého Slova, které přinášel z chrámu čistoty a věrnosti ve vůli Boží lidem.
Čím více dával z tichého, čistého modlení, z lásky ke Světlu, vypravuje a vyučuje to, co tak živoucně v sobě nosil, tím silněji přitékala k němu láska. Shora proudilo k němu vždy více milující síly, od lidí ji však přijímal z jejich důvěry, z jejich radosti když ho uzřeli.
El‑misa pociťoval vždy více štěstí. Bylo mu, jakoby byl den ku dni bohatší. Avšak čím více dával, tím více přijímal a tím širší, bohatší stávalo se také opět jeho dávání.
Až dosud přijímal do sebe moudrosti chrámu, nyní však čerpal z živoucí síly, k níž se přiblížil v době svého duchovního vývoje. Teprve však v převádění naučeného nabylo pro něj toto plného života.
El‑misa byl velmi šťasten. Pozoroval, že síla, kterou obdržel, také z něho zářivě působila. Kamkoliv přišel, bylo brzy možno zjistiti ještě silnější pohyb v práci i v hovoru, naskytla-li se však nějaká námaha nebo překážka, ihned jeho zásah uvolnil každé napětí. Ať již mezi zvířaty nebo mezi lidmi a zvířaty či předměty. Obzvláště však cítily se v této době v přírodě přitahovány rostliny a zvířata. Že rostlinám se pod jeho rukou zvláště dařilo, to poznal El‑misa již dávno. Avšak lásku zvířat pociťoval nyní nápadně od doby, kdy tak mnoho prodléval mezi prostými lidmi v přírodě.
Pozoroval jemným cítěním pro všechno bytostné zářivá spojení, jež mu byla novými, viděl zrakem, který mu dotud nebyl otevřen, podivuhodné útvary myšlenek a citových výtvorů.
Byly tak krásného, svítivě čistého druhu, jako květiny na polích a byly ještě živeny posilujícími silami bytostného působení. Se svými východisky byly spojeny jasně světlými zářícími vlákny a vždy znovu zářícími stejnorodými útvary podporovány.
El‑misovi bylo někdy, jakoby se díval do říše zázračně krásného slunečného pletiva, které, jako světadíl Thyatira, působilo v celku, jakož i v jednotlivostech jako zářící hvězdná obloha.
Nerad a přece poslušen silnějšího vnitřního tlaku, rozloučil se El‑misa s krajinami a lidmi, jež si zamiloval.
Jeho putování platilo přece jeho vývoji a on se učil tomu, co mu okamžik poskytl. Nyní blížila se doba, která jej měla uvésti do praktických, hmotných věcí. Dříve chtěl však El‑misa přesně znáti vrstvy lidí v Thyatiře.
Proto putoval podél pobřeží. Po navštívení rolníků, chtěl seznati také rybáře a lodníky i drobné cestující obchodníky.
Tyto cesty kolem četných útesů a jeskyní podél břehů byly značně obtížnější pro oba kněze. Pro El‑misu bylo to však přesto zvlášť rozkošné; neboť vždy více planula v něm láska k přírodě.
"Krásná jest naše země. Myslíš, O‑mane, že jest ještě jedna tak krásná země na tomto světě?"
"Jest otázkou, El‑miso," byla O‑manova odpověď, "jak daleko dovedeš posunouti hranici své představivosti. Pro mne jest tak dalekou a mnohotvárnou, že se neodvažuji, hledati přirovnání."
"Mínil jsem jedině představu naší hmotné hvězdné koule, O‑mane a chtěl jsem přirovnávati, zdali jedna ze zemí na ní může se rovnati naší."
"Z tebe mluví láska ku tvé hmotné vlasti, El‑miso a tvoje nezkušenost. Vyčkej doby, která tě zavede do dáli, pak můžeš přirovnávati, jestliže tě to pak bude ještě drážditi."
V El‑misovi se probudil pud putovati od místa k místu, aby shromažďoval zkušenosti. Kdekoliv narazil na lidi, ať v osamělých, stranou stojících chatách nebo v poněkud větších rybářských obcích, všude navázal spojení s lidmi, všude vložil sémě věrnosti do setby, kterou rozséval, živoucí zrno věrnosti, která vykvétá z lásky k Bohu.
Lidé se probouzeli vždy více k radostným záchvěvům ku cti Boží. Milovali Pána, sloužili mu svým bytím. Měli své tiché, rozjímavé hodiny díků, seskupeni v kruhu koleni plápolavého plamene a zpívali společně zpěvy, které zněly líbezně nad vlnami.
To byla jejich bohoslužba. Chrám v Thyatiře navštěvovali jen o velikých dnech zasvěcení v roce. Jejich práce a povinnost toho jinak nepřipouštěla.
El‑misa byl však prvním chrámovým služebníkem, který vyhledával lidi ve všedních dnech. Toto pociťovali jako novotu a jako dar od Boha.
El‑misa nalézal jen radost; vždyť všude mezi lidmi byla radost, štěstí a blahobyt. Všude nalézal krásu. Nebylo ničeho, co by bylo nepřirozené nebo pokřivené. Proto také byla mezi všemi tvory velká, tichá, samozřejmá harmonie.
Všichni tvorové ve svém vyzařování a působnosti doplňovali se vzájemně ve skvostné spojitosti.
El‑misa ji cítil v jásotu ptactva, zpívajícího v libých hájích jižních zátočin, cítil ji v radosti lidí, v jejich děkovných hymnách, které šuměly a zněly jako čisté, perlící se vody. Cítil ji v činnosti a šepotů živlů, jež působily tak nevýslovně mírně a laskavě a v konání mnoha bytostných, jež viděl spolutvořiti v soukolí světa tím, že spojovali, budovali, podporovali a pomáhali.
Jásot z Boží lásky jinocha téměř omamoval a jen ve svých písních nacházel slova, jež se mu zdála hodna chváliti lásku Boží.
Bylo to, jakoby tato slova byla vybrána z proudů Světla, které v duchovním osvícení byly nad El‑misou vylity. Slovo za slovem vycházelo z jeho rtů, jakoby se jeho duch zajikal v nadšeném zření.
Slovo za slovem, tón za tónem perlil se nádobou milosti a pravdy, kterou směl býti.
O‑man naslouchal. Kus za kusem psal současně na malou tabulku, v zázračných záchvěvech psal proudění tohoto osvíceného zpěvu. V uvolněných tělech lidí na Thyatiře měl každý záchvěv nekonečné působení.
Tak se z toho utvářelo působení ve hmotě. Stávalo se, že se k El‑misovi nápadně přidružovala zvěř. Když zpíval v lese, tu přicházeli ptáci, zpíval-li na moři, pak přilétaly celé zástupy bílých kachen a krahujců; usadily se kolem obou mužů, jakoby chtěly naslouchati.
Co však El‑misu tak zvláště naplňovalo, byla radost, že se bytostné blíží, že to bylo, jakoby se spojovalo se zvuky, jež proudily z jeho úst, část jejich vyzařování s vyzařováním hmotným a jakoby to způsobovalo někdy podivuhodné události a obraty zvláštního druhu.
Pak pozoroval, mlčky přemýšleje, vlny moře, které za zvuku těchto tónů zvolna uhlazovaly své divoké hřebeny. Poznal při tom, jak vzdušní, v záchvěvech paprsků, které byly skrze něj vyslány, přispěli svým bytostným druhem k tomuto působení.
Divoké rozbouření povětří se tak zmírnilo, neboť tento bytostný způsob projevu ustoupil tiššímu, lahodnějšímu. Vynořily se jiné postavy, které vyhlížely z modravě opalisujícího vzduchu jako hebkými závoji mlh dolů na vlny.
Jejich zpěv stal se zcela milým a lahodným a El‑misovi bylo, jakoby jim mohl rozuměti.
"Oni sice nemluví naší řečí, O‑mane, ale jejich chtění vyzařuje pojem, který my vnímáme. Mohu se s nimi skutečně dorozuměti. Také ony tóny, které zpívám nebo hraji, vznikly touže cestou, jsou zajedno se Slovem, se Světlem, se Silou. Posvátný dík za to budiž mojí modlitbou!"
Zřídka kdy El‑misa tolik mluvil. Většinou kráčel mlčky vedle přítele a výměna jejich moudrostí děla se bez řeči, tak dobře si rozuměli. Tak byli jednotni, tak stejné bylo jejich smýšlení, jejich vědění a jejich výměna, že věděli vždy, co druhý z nich řekl nebo cítil, aniž by o tom museli pronésti slovo. Takovou byla jejich harmonie.
"Vím, že se nyní blíží chvíle mého rozloučení. Podniknu první cestu."
"Řekla ti Thaïsis, že je doba příznivá?" O-man pohlédl pátravě na jinocha. "Těšíš se?"
"Těším se, O‑mane, protože se nyní přibližuje moje naplnění. Nemám však oné vlastní radosti, radostné chuti k cestování a k vnějším zážitkům. Cítím, že se blíží něco vážného, nejvážnější nebezpečí pro duchy na Thyatiře a proto mne to nutká. Musím jíti vstříc tomuto nebezpečí. Půjdu však teprve pak, až nadejde čas. Že nastane brzy, vím, nevím však kdy to bude."
Za tohoto hovoru došli na malé návrší u moře. Dole, dosti daleko v zázemí, zněly písně zemědělských dělníků a rolníků. Malé sídliště svítilo svými jasnými domy za smaragdově svítícími loukami. U jejich nohou prostírala se nízká a hustá tráva, jako hedvábný koberec.
Dole se volně proháněly všechny druhy zvířat. Velká jehňata poskakovala vzhůru k pahorku, jakmile uviděla lidi. Byla sněhově bílá a měla zářivé zlatočervené oči. Hlasy jejich byly jasné a mečivé. Táhla daleko v kruhu přes lučiny, doznívajíce a tiše mizíce v parách moře.
Od moře to šumělo a hučelo nesmírně temným duněním, jakoby se tam dole k západu slunce hromadila hrozící vzdušná vojska. Zdálo se, že chtějí všechna výhružně vystoupiti:
El‑misa je viděl na jemném stříbrném pásu, který uzavíral moře na obzoru, vylézati vzhůru a pomalu jako stíny vystupovati na oblohu.
A stíny přijaly tvary.
"Vidíš to také, O‑mane? Viděl jsi kdy něco takového se obraceti proti Thyatiře? To jest zlo! Hleď, jak jsem měl pravdu, že vás brzy opustím. Mé celé chtění, celé přemýšlení se nese již jen k onomu okamžiku.
Nebudeme zde již déle prodlévati. Chtěl bych býti zítra při východu slunce u Thaïsis.“
Tu počal svištěti vítr, stíny se blížily jakoby hnány bouří.
"Co to jest?" pravil O‑man. "To není hmotné, co se tu blíží."
"Neptej se nyní, blíží se nepřítel."
To byla jediná slova El‑misova. O‑man ustoupil tiše stranou. El‑misa zůstal státi na malém vrcholku pahorku, pohlížel vzhůru k nebesům a zdál se býti ponořen do modlitby.
Jen zcela krátce trvalo toto ticho, ale postačilo, aby obličej El‑misův se rozzářil. Pocítil spojení s proudy sil, pro něž nenacházel slov.
To byla El‑misova modlitba. Jejím základem byla pokora. Jen tato, čistá a prostá, dovedla vůlí otevříti všechny jemné cesty, až vzhůru k oné hranici, odkud mu byla darována vyšší síla.
"Pane, já nevím ničeho. Jsem ničím před Tebou a konám jen vůli Tvou!"
To byl konec jeho pobožnosti. Stíny mraků se rozdělily, chtěním svého ducha odvrátil jemnohmotné útvary. Tvary zla, jež mu byly dosud cizí, odumřely. O-man to zřel s uctivým obdivem.
"El‑miso, ty jsi se ubránil nepříteli!“
Vzal ho za ruku a radostně kráčeli dolů s pahorku, na cestu k Thyatiře. —
Nyní šuměly vlny kolem lodi. El‑misa, syn kupce na Thyatiře, vyjel na nejkrásnější z mořských lodic přes temněmodré vlny přístavu, na širé moře.
Čtyři jiná plavidla následovala. Vezla na vzdálené ostrovy látky a skvostně broušené jeskynní krystaly, aby vyměnila své zboží za výrobky těchto zemí.
El‑misa, mladý kupec, měl příležitost na daleké cestě občerstviti všechny své vzpomínky a znalosti. Viděl, že během svých školních let, která jej zdržovala většinou v chrámě, nic nezapomněl, co kdysi ze zkušeností a pozorování dobře přijal.
Výchova na Thyatiře byla totiž taková, že děti byly svým otcem plně zasvěceny do jeho činnosti. Žily s ním, v ní, prožívaly starosti, úspěch a omyl a učily se při své bdělosti všemu hravě.
El‑misa si dobře rozuměl s vůdcem své lodi, který byl dobře vycvičeným cestujícím kupcem. Byl to jeho starý přítel, jménem Nebu, hbité chytrosti, velké obratnosti a okouzlující přívětivosti. Jeho tichý humor měl smysl a byl jako úsměv večerního slunce a když umlkla jeho obchodní chytrost, tu se objevila duše, která mohla patřiti spíše zbožnému dítěti, nežli tak rozvážnému obchodníkovi a dobrodruhovi.
