Hovory o knihách
V nakladatelství „Der Ruf“ v Mnichově vyšla řada knih, jichž obsahem jsou životopisy a události velkých zakladatelů náboženství. (Dosud vyšly: Zoroastr, Lao-Tse, Buddha, Mohamed).
Tato díla mohou být považována za důmyslný doplněk k Abd-ru-shinovu Poselství, protože představují v životném podání pozemský život a rozvoj již jmenovaných nositelů Pravdy a to ve věrném rámci jejich časové a národní kultury.
Řekl-li jsem „zakladatelů náboženství“, je třeba toto označení brát velmi opatrně.
Z latiny vzaté slovo „religio“ bylo sotva kdy správně ohraničeno v podstatě svého pojmu. V překladu znamená „religio“ to, co se dá nejlépe vyjádřiti slovy: poměr člověka k Bohu, nebo v přeneseném smyslu: učení o Bohu a jeho stvoření. Všem lidem, kteří Boha, Božství a z něho vzniklé stvoření poznávají a mají k němu kladný poměr, musí vysvitnouti že náboženství může být jen učením o skutečném působení Božím, o neposunutelných zákonech stvoření jako o něčem, co má nezměnné trvání.
Pak musí být zakladatelé náboženství vždy jen hlasateli takového učení, které se zabývá jedinou Božskou Pravdou a z ní vzniklým stvořením. Podle toho musí všechna náboženství, pokud byla rozšiřována opravdu osvícenými hledateli Pravdy a jejími nositeli, představovati jedno a totéž velké, zákonité učení o Tvůrci, stvoření a o zákonech, v nichž a podle nichž má člověk žít, vládnout zemi, budovat stát a tak dále.
Rozlišovati mohou se tato učení jen růzností svého podání, svou souvislostí s dobou, kulturou a rasou. Vnitřní jádro podstaty musí však zůstat jedno a totéž:
Toto poznání, které obšťastní i opravdového historického badatele, se čtením shora uvedených knih opravdu potvrzuje. Dává též pochopitelné tušení o velikosti stále jiného a přece téhož thématu.
Je nutno dodati, že každé dosavadní historické badání anebo jakékoli nábožensko-filosofické podání bývá zastíněno nedokonalostí všech ústních zpráv. Všude vystupuje mezerovitost tak zvaného vědeckého studia a často také úplné zkroucení smyslu, protože slova byla falešně vykládána nebo falešně přeložena.
Výše uvedené knihy jsou pojaty a podány zvláštním nadáním k tomu povolaných lidí, což v jiném vyjádření znamená: tryskají z intuitivního tvoření zvláště omilostněných a pro tuto práci vyhraných spisovatelů. Dnes je už mezi lidmi běžné vědomí, že všechna veliká díla lidské tvorby - možno vzpomenouti i Goetheho - děkují za svůj vznik jen milosti vnitřního spojení s kosmickými prasilami.
Čtenář těchto knih, je-li vážně založen, vycítí a se stále stoupajícím údivem porozumí, jak všechny zde líčené události a skutečnosti se v základě kryjí se všemi dosud známými historickými poznatky a jak také tu a tam často zrovna na nejdůležitějších místech ujasňují nesrozumitelnosti a dávají vysvětlení, z nichž vyplývá mnohem větší bezmezerná a důsledná souvislost všeho dění.
Jistě bude každý čtenář číst každou z těchto knih se stupňovanou radostí a po jejím odložení bude se cítit obohacen.
Řeč těchto knih připomíná básnickou krásu nejlepší literatury.
Promluvíme v tomto časopise jen zběžně o jednotlivých knihách.
„Ephesus.“
Děj knihy rozvíjí ranný vývoj lidstva, který je dějinně již zahalen téměř neproniknutelnou temnotou. Jsme uvedeni do údobí, v němž lidé žili ještě zcela spjati s prazákony přírody a vesmíru. Viděli smysl života poznáním k službě ve stvoření.
Míním tím ono údobí, které označujeme v pověstech jako rajský věk lidstva, v němž dosud nebylo rozdělení pojmů dobra a zla. Vztah člověka k zemi byl proniknut vroucí bytostností.
Země dávala ochotně člověku vše, čeho potřeboval. Člověk však si bral také jen to, co bylo k životu nutné. Bylo tu úplné vyrovnání mezi plodnou zemí a po ní kráčejícím člověkem. Člověk také obýval jen ty části země, které mu byly zákony přírody připraveny.
„Zoroastr“.
Zaratushtra.
„Pozemská pouť proroka z Iranu. Tak jak se před duchovním zrakem nezměněně probouzí a jak se také prokáže jako správný.“-
Časově v dějinách patří tato kniha na místo druhé. Je však napsána jako poslední v řadě. Její řeč a podání jest snad jednou z nejkrásnějších.
Kniha zasahuje do doby, kterou dnes označujeme vědecky asi jako předhistorickou, to znamená tisíciletí před Kristem. Známe sice nějaké zprávy ze skrovných pramenů, to však nestačí k vytvoření jasného a souvislého obrazu. Zoroastr jest zvěstovatelem jediného světlého Boha, který je prapůvodem celého stvoření a z jehož vůle vznikly prazákony stvoření, podle nichž se celé stvoření i pozdější stvoření formují a žijí. Ve smyslu našich dnešních náboženských pojmů byl Zoroastr prorokem. Jinak vyjádřeno nositel Světla a Pravdy, který vedl lidstvo své doby na cestu ke světlu.
Život a působení Zoroastrovo je pojmem literárně historickým, ale mlhavým a částečně také zfalšovaným. V této knize prožijete živé bytí a působení jedné z velkých světlých postav lidstva. Tvůrčí jas označuje jeho pozemský život, vztahy k jeho národu a lidstvu a účinek jeho učení na jeho dobu a následovníky.-
„Lao-Tse.“ - „Buddha.“
Dvě stejné knihy podávají dvě rozličné události. Obě však mají mnoho společného a to umožňuje srovnávati je.
Oba tito nositelé Pravdy působili na této zemi asi v téže dějinné době (v šestém století před Kristem). Místem, kde žil a působil Lao-Tse jest Čína, kdežto Buddha působil v Indii a v Tibetu.
Oběma jest společné vysoké duchovní školení, jehož se jim dostalo v klášteřích jako přípravy pro jejich působení mezi lidmi.
Při tom nelze srovnávati pojem duchovního školení a kláštera s dnešním označením a představou. Je nutno obě tato slova chápati v jejich prapůvodním čistém slova smyslu.
Duch u duchovní věda jsou dnes zaměňovány rozumem a rozumovou vědou. Klášterem (claustrum) rozumíme uzavřené, od života odloučené společenství za účelem nějakých náboženských cvičení.
V uvedené předkřesťanské době bylo duchovní školení oběma nositelům Pravdy Lao-Tsemu a i Buddhovi jen hledáním spojení s Božskými prasilami bytí a tím také poznáním velké zákonitosti všeho druhu. Klášter však byl druhem svaté školy, v níž nejčistší a nejschopnější učitelé předávali zvlášť nadaným žákům takové znalosti a poznání stvoření. Pojem nějaké určité uzavřenosti klášterů byl více jen přibližný a měl sloužit jen k možnosti většího soustředění.
Zatím co Lao-Tse pocházel z širokých vrstev lidu - i když to byla zevně ne zrovna nejnižší kasta - byl Buddha z knížecího rodu a sám panovníkem malé říše v Himalaji. Lao-Tse stává se rádcem na dvoře veliké čínské říše, Buddha nejvyšším knězem daleké země, kterou si vybral, když se za účelem vlastního osvícení vzdal pozemského knížectví.
Dnešní srovnávací věda stojí na stanovisku, že kolébka všech bílých plemen stála na náhorní rovině vnitřní Asie. Tato bílá plemena musela být jako nejvýš kultivované lidské rasy v dětské době svých dějin nejblíže pravému poznání Boha. Proto čteme tyto dvě knihy, zvláště Buddhu se zvláštním pocitem, jako bychom prožívali vnitřní vývoj svých vlastních předků.
To ovšem nemá v žádném případě znamenati pokus podkládati západním lidem kulturní znaky východu. Jde tu více o mnohem původnější věci a životní znaky, které platí universálně pro všechny lidi stejného duchovního stupně.
„Mohamed.“
Pozemská pouť Mohameda, proroka, probíhá asi o tisíc let později než život obou předešlých nositelů Světla. A skoro ve středu tohoto tisíciletí je zjevení a působení Kristovo. Vývoj doby byl stále spěšnější a naléhavější. Ovšem odváděl také lidi stále více od cest pravého poznání a správného života.
Proto byl poslán lidstva zvěstovatel Pravdy a narodil se v národě Arabů. Mohamed, abych použil dnešních slov, dovedl zcela autoritativně seshora prosadit své Božské učení zřízením velekněžského a státního nástupnictví. Mohamed a mohamedanismus staví - a to je jen málo lidem známo - úplně na pravdě, kterou na tento svět přinesl Ježíš Kristus. Nebylo jen dosti času a možností tuto Pravdu prožívat a propracovat. Musela se ve skutečnosti prosazovati zevní mocenskou organisací.
Chcete-li, snažil se Mohamed zříditi na této zemi opravdový stát Boží jako obraz pravzoru viděného ve vyšším vesmírném řádu. Proto je Mohamed se svým učením velmi blízký zmatku naší dnešní doby.
Je jistá tragika v dějinách lidstva, že smrt jeho velkých proroků a nositelů Pravdy znamená vždycky obrat k úpadku. Z toho vzniká vždy znovu veliká vina národů a lidí, která čeká na své odčinění.
Je zbytečno mluviti kriticky o řeči a stylu této knihy. Stavba vět a básnická síla slov odpovídají vysoce duchovnímu obsahu.
Čtení těchto čtyř knih může mnohým hledajícím lidem otevříti oči.
Dr. A. F.
