Cesta ke Světlu

 

Veliká světová cesta vede skrze nivy stvoření, nahoru do říše Světla. Pokrývá ji jasný lesk, který dopadá z bran věčnosti.

Mnohé cesty do ní ústí ze všech světů. Krátké i dlouhé cesty jsou mezi nimi, přímé i propletené. Ale všechny mají jeden cíl: dosáhnout tuto světlou cestu a vejít do ní.

 

Obě strany lemují zahrady květin tak překrásně, jak nedokáže vymyslet žádný lidský rozum. Jejich krása je jiného druhu, než jaký zná země: je živoucí!  Barvy jejich květů jsou prozářeny zevnitř. Nikdy nejsou mrtvé, stále skrze ně proudí vroucí tok pohyblivého života. Všechny žíly jsou naplněny silou a blaženou lehkostí (jednoduchostí).

 

Jemně se kymácí vysoké kvetoucí stromy s jejich pohádkovými velkými květinovými zvonky v radostném větříku, tiše hrají hebké ruce na lístky a květiny nádherné melodie.  Krásní, hbití srnci se míhají houštinami, barevní ptáci poletují jako motýli opilí sluncem z listu na list, vábeni sladkým vzduchem ze zpěvavého jásavého barvitého žáru.

 

Radostně dýchá vše stvořené, co zde může žít, v tomto skvostném bytí, aby znovu vyzařovalo v radosti a kmitavé činnosti. Život, který je zde stále znovu darován z pramene Světla, neodpočívá jediný okamžik. Je pohybován a formován nesčetnýma rukama, nespočetnými postavami. Blaženost je slabé slovo pro radost ze života, která pulsuje vším stvořeným ve věčných zahradách v obrovském toku Světla. Celé bytí je zde jediným dechem v nejhlubším naplnění uctívajícího díku, povzbudivého tvoření.

 

Jsou to zářící zahrady, které lemují velkou světovou cestu jako bohatě vyšívaný lem královského pláště. Pozvedá se terasa za terasou a stále jasněji, stále krásněji pulsuje život na každé z nich. Stupeň za stupněm vede vzhůru až tam, kde již více není žádného umírání, žádné smrti, jen věčné blažené proměny v hojnosti prožívání.

 

Zde končí veliká cesta pro vše později stvořené. Jsme u cíle. Do nekonečných dálek se nyní táhnou po všech stranách kvetoucí nivy. Nabízejí těm tam prodlévajícím nikdy nekončící úkoly stále vyššího bytí.

 

Daleko, daleko od jasné světlé cesty se vine křivá temná stezka hustým křovím a pustá návrší v suchých písečných dálkách. Vyprahlá, žíznivá leží pustá země před poutníkem, který překonal rozmanité překážky, které mu tato stezka nakladla. Nikde se neotevírá výhled do úrodné nivy nebo slunné země. Ponuře se tiskne bouřkově dusná obloha na pustá území. Zmateně se dívá poutník kolem dokola – zcela jinou zemi mu přislíbily výhledy, které ho odkázaly na tuto cestu, výhledy do nádherných dálek, osvobozujících výšin a jasného pohledu. Jaká je skutečnost, tak strašlivě jiná!  Tato cesta se táhne písčinou.

 

Znaveně se poutník obrací a při prvním obrácení se zpět hledá novou odbočku, kterou při prvním výstupu přehlédl. S novou odvahou se znovu pracně prodírá úzkým průchodem, neboť tato cesta je ještě spletitější, ještě zamotanější a obtížnější než ta první. Náhle se ztiší – přece, co je to? Z houštiny v jeho blízkosti se do výšky kroutí opalizující hadi a syčí proti němu. Zděšeně uskočí na stranu, v témže okamžiku na slizké pěšině uklouznuvší a prudce padající. Rychle poutník znovu vstává, avšak z velkého pádu ho bolí končetiny.

 

Nyní to jde dále pomaleji. Zpět na hadí stezku nechce. Každý jeho krok ho ale vede na strmější, ještě kluzčí úseky cesty. Chodidlo bolestivě naráží na špičaté kameny a nenachází žádnou oporu, klouže a sjíždí a nepostupuje kupředu.

 

Hustším a hustším se poté stává křoví. Zapletené výrůstky se vinou od stromu ke stromu a blokují jakýkoli výhled. Sotva může poutník ještě dýchat v dusném parnu tohoto pralesa. Tu se zaposlouchá do praskání a křupání ve větvích. Divoká zvířata se blíží a naplněný strachem před nimi prchá tak rychle, jak jeho vyčerpané končetiny hodlají snést, stále dál – až náhle musí zastavit před propastí.

 

Co teď? Je možná cesta zpátky? Musí vyzkoušet vyšplhat do nějaké malé výšky, kvůli získání výhledu na další možnou cestu. Avšak odtud nahoru vidí, že okolo se stáčí jen propasti, široko daleko žádná záchrana. Pouze otočení se a zcela nový začátek putování mu může pomoci.

 

Takže ještě jednou kolem všech nebezpečí, hadů a divokého zvířectva, cesta ho povede přes trny a kameny, nechce-li najít v propasti svůj konec. Není pro něj žádného klidu a oddechu, neboť všude hrozí nebezpečenství, číhají nepřátelé, kteří ho mohou přepadnout.

 

Teprve když se poutník drží pečlivého výhledu na začátek svého nového putování, až když stočí oči a srdce ke splácení, pak může mezi všemi bludnými cestami znovu objevit dávno zarostlou správnou stezku, která ho jednoho dne dovede na velkou světlou cestu, kterou pozemské lidstvo tak docela zapomnělo, že už o ní národní písně a pověsti více nevyprávějí.

 

Žádná vedlejší cesta ho nesmí zlákat k odbočení z úzké, sotva ještě rozeznatelné cesty, která je pokryta po tisíciletí sutinami. Pralesní obři navíc leží napříč poraženi bleskem a musí být přelézáni. Plevel je vyrostlý do výšky muže a kutálející se hromada kamenů nemá konce. Vyschlé jsou osvěžující přátelské prameny po straně cesty, od té doby tu již více nejsou žádní pomocníci, kteří jim přivádí nebeskou rosu. Bez pokrmu a pití zůstává poutník dlouhý čas na ztracené cestě a musí v sobě překonat každou obavu a každé váhání, než mu z dáli zazáří první tlumené ranní červánky.

 

Z dalekých, vzdálených výšek proudí sem dolů světelný třpyt, až na zarostlou pěšinu, a tento cestoval skrze nekonečné světy, než dosáhl až sem. Ale cestou neztratil nic ze své síly, přestože daroval těmto světům sílu k životu. Pochází z věčného, nevyčerpatelného pramene Světla, z rukou Jediného, Pravěčného, Všedržitele.

 

Kde je cesta zcela zarostlá, tam si nemohou oživující záření Světla prorazit cestu, zde je domovina temnoty a zločinecké havěti. Avšak kdo hledá Světlo, ten nyní vezme sekeru do ruky a prodírá se dál tím, co zatarasuje cestu. 

 

Silné paže již pracují. Musí po obou stranách odkrýt cestu a každý jeden krok znamená obtížnou práci. Ruce se nesmí stát unavenými, neboť plevel je jako had, kterému stále znovu narůstají odseknuté hlavy, jestliže je uťala rána mečem. Jakmile ruka přestane bojovat a plít, narůstá to s příšernou rychlostí nanovo do výšky.   

 

Avšak úsilí v potu tváře jsou jednoho dne nečekaně odměněna; kde odkryla cestu, tam náhle dopadají z výšky světlá záření, která ji zpevňují a rozšiřují. Tato jsou jako tisíc silných paží, které spalují ohněm jejich vnitřního života vše choré kolem. Mocní pomocníci jsou tu obstaráni poutníkům!

 

A kdo pak ještě zaslechne velké tajemství, které tiše zvěstují větry, o kterém šeptají neviditelné bytosti, že člověk může tyto úžasné pomocné paprsky použít jako zbraň a nástroj, ten se stává nepřemožitelným bojovníkem a průkopnickým vůdcem. K ostré zbrani a ke hbitému nástroji se připojují a přimykají paprsky do ruky tomu, kdo si je plnou důvěrou přivlastní a kdo je umí stmelit svým vlastním nejvnitřnějším bytím.

 

Poté to jde velkými kroky vzhůru, dále a dále a světlé paprsky ukazují stále cestu vpřed. Kdo je v sobě nese, ten už nemůže minout správnou cestu.

 

Nahoře ve věčných výšinách, tam kde světová cesta ústí do šumícího moře Světla, to září jako obrovské slunce. Oslněn musí poutník zavírat oči před jeho leskem.

 

Pomalu, docela pomalu a pozvolně si nejprve oči zvykají na tento jas. Pak konečně spatří v ohnivé záři otevřenou bránu a v jejím otvoru září a blýská se, leskne se a žhne světově veliký Kříž z nejčistšího zlata. Sněhově bílé holubičí perutě se vznáší v jasné zářící gloriole (svatozáři) nad bránou. Padají z nich doběla rozžhavené světelné kapky do srdce Kříže, který se rozpaluje do všech barev, které darují stvoření život.

 

Navěky nedosažitelný pro stvořené je zářící Kříž v otevřené bráně. Avšak proudy síly, které neustále vymršťuje do veškerenstva v pulsujícím pohybu, osvětlují, oživují, prozařují vše živoucími plamennými svazky.

 

Spatřit Kříž, znamená začít nový život. Jeho pohled je dění, je proměna. Zde poté nalezla nejhlubší touha naplnění. V úctě padne na kolena, kdo je obdařen tím, moci vpíjet do sebe tento Život. Pravda a Život mu proudí naproti ze záření Kříže, Světlo a Síla. V Kříži jest cíl a smysl všeho bytí sloučený v praposvátném tajemství. Toto Slunce nikdy nezapadá, tento Pramen nikdy po věčnost nevyschne.

 

Tam Tě vede Tvá cesta, Ty světový poutníku, až k místu, kde spatříš Světlo Kříže. A v Kříži tušíš blízkost toho, který říká stvoření:

 

„Já jsem ta Cesta, Pravda a Život, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

 

Existuje jen tento jediný cíl pro všechny cesty. Také cesta země, která je dosud ještě stále temná a zarostlá, jen s námahou prorážená z bludiště spletení, má zde znovu nacházet. Nemá se už déle táhnout pouštním pískem, nemá končit v propasti, nemá vést do propadliště. Do života, do šťastného činného života ji může člověk s pomocí boží Síly znovu nasměrovat.

 

Jsou to nově postavené ukazatele všemohoucí rukou, na kterých stojí k přečtení: Cesta do Světla. Tyto ukazatele musíš následovat, hledající poutníku, který opravdově toužíš po jasu a teple Světla. Potom najdeš blažené zahrady, smíš je projít povznesen radostí, smíš se podílet na jejich kráse, kterou do sebe žíznivě vpíjíš pro Tvé posílení.

 

Cesta do Světla – kdy uchopí znovu později stvořené lidstvo do ruky sekeru, aby ji odkrylo? Kdy znovu oživí obětavost horlivé věrnosti srdce všech skrze velké společné dílo!

 

Kde jsou mnozí společně ve sdružené modlitbě a službě, kde mnozí otevírají svá srdce, tam může stékajíc uhánět paprsek Světla a Síly s dvojnásobnou silou, neboť jeden udržuje a posiluje druhého. Kde jsou činné mnohé ruce, tam spolupomáhá také mnoho světlých záření.

 

Narůstá touha v lidských duších, nalézt domov ve Světle, od kterého v sobě nesou malou jiskřičku. Tato jiskřička je probuzena! Nyní nabádá, nezapomenout jejích velkých bratrů, navrátit se domů k nim, k velikým čistým plamenům! Dokud duše znovu nenaleznou zapomenutou cestu, nemohou dojít pokoje, nemohou nalézt mír. Čas snění a spaní je u konce!

 

Zemi zasáhl budíček z věčnosti nespočetnými tóny a paprsky a bez toho, že by to věděla, je jimi každá jedna duše proniknuta až do jejího nitra. Volání z výše jsou pro spící ostrými meči, avšak pro probuzené plné touhy jsou to zvuky z domova.

 

Leckteré oko se zdvihá nyní vzhůru a spatřuje, stanouc se vidoucím, Kříž Světla v otevřené bráně. Poté zná lidské srdce jen ještě jednu vroucnou touhu: tam, do této čistoty, tohoto lesku dorůst, ve Světle žít navěky! Dlouho byla brána pro lidstvo uzamčena, nyní se po dlouhé noci rozevírá. Na nás je to nyní, vystavět tam cestu veškerými našimi silami.

 

Hledejte ztracenou stezku lidstva vy, děti země! Nenechte se svést od mnohých, mnohých cest, které vás budou hlasitě vychvalovat skrze lákající a svůdce. Květiny kvetou také na těchto cestách, ale tyto hýří jedovatě žádostivými a omračivě nečistými barvami temnoty. Vzbuzují v duši neklid, nikdy harmonii a pokojný mír. A pouze první kroky vám dají zdánlivé štěstí. Poté následují hořké zklamání, nouze a nakonec zoufalství zbloudilce.

 

Úzká, nenápadná cesta, ta je ta pravá, která stěží rozpoznatelná, hustě zarostlá je jen s námahou ještě k nalezení. Můžete ji také rozpoznat tím, že po ní nejde velký dav, nýbrž jen málokdo na ní pracuje, málokdo ji hledá. Avšak tito nemnozí mají pokojný svit v očích a pomocné slovo na rtech pro každého, který se chce s nimi sdružit.

 

Na této malé skupině spočívá Boží požehnání! A když se nyní falešné rozpadá v trosky a pohřbívá se pod nimi, co na něm lpí, potom se úzká pěšina svítíc vyzvedne z noci, bude růst a rozšiřovat se, aby všichni, kteří se vydali na cestu, spěchajíc Světlu vstříc, na ní našli prostor pro své putování.

 

Pak vede cesta země konečně opět tam, k veliké světové cestě, pak našlo lidstvo domov. Světlo z výše je vede a žehná mu. A všem pak září před očima Kříž Života a Pravdy.