Rozsévač

 

Vysoko nahoře nad nebem a zemí stojí v paprsku Božího Světla Rozsévač. Dalece vanou záhyby jeho roucha, které je tkáno z bílého třpytu Světla a světlé je Jeho čelo, Světlo září z Jeho mocných očí, proudy Světla pramení z Jeho rukou. Jeho ruce jsou stále naplněny. Spočívají v nich zlatá semenná zrna a On nepřetržitě rozsévá svá zlatá semena do vesmíru. Když opouštějí Jeho ruku, rostou jim malá křidélka, každému zrníčku jeden pár a s jejich pomocí semena odlétají ven do daleka. Vznášejí se nahoru a dolů, na všechny strany, do nejvyšší výše a dolů do hlubiny. Na všech stranách čekají natažené otevřené ruce na zlatá semenná zrna, která Rozsévač rozsévá ze své hojnosti. Na všech stranách stojí pomocníci Boží bděle a připraveně, aby se ani jedno neztratilo, aby každé došlo tam, kam má dojít.

 

Vždy jsou pomocníci zde, velcí i malí, okřídlení i neokřídlení, všichni naplněni stejnou pílí, stejnou radostí. Zachycují vznášející se semenná zrna, kypří půdu, která již čeká na zasetí. Opatrně vkládají drahocenné bohatství do měkké otevřené půdy a přikrývají každé zrníčko. Žádné nesmí zmrznout, žádné nesmí hladovět nebo strádat. Brzy natahuje semenné zrno své jemné kořeny až do země, drží se pevně na ornici, která jej obklopuje a nyní může také nahoru růst, opět vstříc Světlu, z kterého přišlo. Ó jaká radost, když se probojuje ke Světlu! Pomocníci Boží si podávají paprsky, které potřebuje k růstu, přivádějí je k zázračné květině, která rychle rozkvétá ze zlatého zrna. A jiní pomocníci kupí mlhy, shromažďují vodu, pohánějí větry, aby nic nechybělo svěřeným chovancům. Stále podává jeden pomocník ruku jinému, nikde není nejmenší mezera, každý dává dále, co obdrží a ještě něco přidá: hřejivý tlak, formující posouvání a pohlazení, milující pohled.

 

Rychle zrají zázračné květiny ve svých zlatých kališích, rychle dospívá jejich plod a trousí kolem sebe nová semena. Zahrady pohádkové nádhery a krásy vznikají tam, kam padne zlaté semenné zrno a nikdy to není stejná květina, která vypučí, každá je jiná než její sousedka. Pod péčí pomocníků Božích rozkvétají stále nové zázraky.

 

Nikdy není ruka Rozsévače prázdná. Stále je plna zlatých zrn. Rozhlíží se a vidí kvetoucí zahrady, vidí letící semenná zrna a sleduje je pohledy. Jsou okřídlená a odevšad vylétají do všech světů, každé tam, kde nalezne svoji půdu.

 

Ty nejkrásnější, ty s nejsilnějším chvěním letí do Ráje a tam letí blaženým přímo až do srdce.

 

A v srdcích rozkvétá ihned zázračná květina se zlatým kalichem se zlatými listy. Čistí duchové se dívají a mlčí. Usměvavě se dívají jeden druhému do očí, není třeba žádného slova. Jeden vidí kvést zázračné květiny v srdci druhého.

 

Ona nepomine. Je živá. Kdo ji v sobě nese, nese v sobě blaženost. Kdo ji v sobě nese, v tom září světlo.

 

Jsou také semenná zrna, která letí až dolů k zemi. Neboť ruka Rozsévače stačí všude a On rozsévá svá semena do všech říší stvoření. Když letí dolů, tak si musejí vzít na sebe kabát, aby se staly těžšími, tak těžkými jako země, jinak by letěly hned zase pryč, vznesly by se vytaženy vzhůru a lehce do výše. Ale zde jsou opět pomocníci Boží, jsou malí, avšak mohou tkát hbitě. A tkají semenným zrnům hutné kabáty. Ty klesají nyní dolů, připraveny pro lidi. A kdo tu stojí s otevřeným srdcem, tomu vletí také zde přímo do srdce, přímo do středu jeho bušícího, toužebného lidského srdce a v tom zapustí kořeny. Zázračná květina potom v lidském srdci rozkvétá. Její zlatý jas není tak světlý a silný jako nahoře v čistém světle. Ale to by také lidské srdce nemohlo na zemi snést. Puklo by v horoucím štěstí, muselo by zaniknout před vysokou silou žáru. Avšak zázračné květiny osvětlují také tato srdce a lidé opět vědí, že existuje něco svatého. I oni mlčí o své zázračné květině. Může se mluvit o zázraku Světla? Neexistuje pro to žádné pozemské slovo. Pomalu začínají ti šťastní poznávat také zázračnou květinu v ostatních.Na paprsku oka ji vidí. A i oni se usmívají a mlčí.

 

Ruce Rozsévače nejsou nikdy prázdné. Rozsévá ze své hojnosti do žíznícího stvoření. Neunavuje se. Daruje a daruje. Také na zem dopadají zlatá semenná zrna a klíčí a rostou. Chtěly by na zemi vykouzlit zahrady, pohádkově krásné zahrady, jaké kvetou a voní nahoře ve světle, ve zlatém jasu. Pomocníci Boží opatrují zlatá semenná zrna na zemi. Avšak semena mrznou. Chybí jim láskyplné ruce. Zde, kde musejí nést hutné kabáty, potřebují pěstitele, kteří přecházejí také v pozemském kabátu jako oni. A ti na sebe nechávají čekat. Málokteří, ach jen málokteří chrání a pečují o zrna, která jejich lásku potřebují a ani nerozkvetla napřed na zemi nepatrná zahrada.

 

Ještě rozsévá Rozsévač svoji setbu. V nebeské lásce dává ze své hojnosti. Ale když se žádné ruce nenatahují po Jeho daru, když nikdo nechce, co je přeci úplnými zázraky a přislíbeními, potom – ano potom se ruka jednoho dne zavře.

 

A potom si lidé uvědomí, že jsou ubozí, beznadějně chudí, bez Světla, bez krásy, bez života.

 

 

***