Zlatý klíč

 

 

Šeptá a šepotá to ve starých bájích a zvěstích o zlatém klíči, který otevírá všechny dveře. Ještě o něm ví duše národa a ví také, že on smí být položen jen do čistých rukou. Kdo ho použije jen k uspokojení své zvědavosti, ten ho poskvrní a i nejvřelejší slzy lítosti nemohou znovu omýt tmavé skvrny, jež se vryly do skvostného zlata.

 

Avšak kdo ještě ví, co je to za klíč, před kterým se všechno uzamčené rozevírá? Klíč opravdové moci? Kdo ho již jednou měl ve své ruce?

 

Veliká je touha po tomto klíči; neboť je mnoho zamčených dveří a bran, před nimiž si člověk bezradně zoufá nebo dokonce se i musí zastavit. Často tluče veškerou mocí vůči dveřím, které se nechtějí otevřít, ale zůstávají zamčené. A smutně musí člověk poznat svoji bezmocnost.

 

Země je obehnána takovými zamčenými branami. Všechny, které z ní pokračují do dálky a do výše, všechny, na kterých by člověk chtěl kráčet dále k větším výhledům, jsou uzavřeny závorou pomocí pevně zavřené brány. Z toho důvodu si mnoho klíčů člověk sám vykoval a mnohé z nich jsou světlé a stříbrně se lesknoucí. Nesou jména jako „touha“ nebo „láska“, „touha po výzkumu“, „touha po domově“ a „vůle pomocníka“.

 

Ale oni jsou příliš slabí, aby odemkli velké pevné brány kolem dokola uzavřené země. Jen nejprvnější malé branky se otevírají jejich tlaku a jen krátká trasa zbývá potom před lidmi, kteří tyto branky otevřeli. Minimální je výhled, který se jim nabízí na nové trase a ve zklamání se většina obrací, dojdou-li k dalším zamčeným dveřím. Spokojí se v budoucnu s tím, že obdělávají svoji zemi a varují dokonce i svoje děti, aby se nevydávaly na tak beznadějné cesty, jak to oni kdysi učinili.

 

„Nic za tím není“, říkávají dětem, ve kterých stále ještě žije touha po velikosti. „Za zamčenou branou není nic. Je lepší, nepátrat dál. Máme zemi a její poklady, ty jsou naše. O víc se nemáme starat.“

 

Ale ne všechny děti a ne všechny duše se s tím spokojí. V mnohých zůstává neutišitelná touha po více světla, více velikosti, po hlubším vědění. A tyto jsou to, jejichž duše v toužebných nocích budou vyvedeny neviditelnýma rukama do světů, které mohou vidět jen ve snu. Duše potom rozšiřují své záchvěvy a zachvívají se nahoru tam do světla, které je nad touto zemí. Zde obdrží také zvěst o zlatém klíči, jež může otevřít všechny brány. A ptají se:

 

„Kde je tento klíč? Kdo ho zná? Kdo ho má? Neboť víme nyní, že za zavřenými branami přijde teprve to nejkrásnější, že se tam nacházejí říše, v nichž světlo nikdy nezachází. A chtěli bychom moci také denně těmito brankami kráčet a ostatní vést k horám, které se lesknou ranním světlem.“

 

Jejich vůdce jim odpovídá:

 

„Věčný Král má zlatý klíč, jenž otevírá všechny brány.“

 

A poté se ptají dále:

 

„Dá věčný Král také nám Svůj zlatý klíč, abychom mohli stoupat nahoru do nebeského světla?“

 

A odpověď jim zní vstříc v zaslíbení a povzbuzení:

 

„ON přijde také k vám!“

 

Již tisíciletí jsou brány stvoření zavřeny. Ale nebyla to Boží Vůle, že by to tak mělo být. Měla připravené pro lidské děti větší štěstí. Pomalu se měli dát svojí cestou ze země vzhůru do stále krásnější, stále světlejší, stále blaženější říše. Stupeň za stupněm byly by vedeni pomáhajícíma rukama, pokud by zvolili tuto cestu čistých srdcí a silné důvěry. Ale poněvadž upadli do moci temna, zabouchly sami brány, které na začátku lidské cesty byly všem otevřené. A s pádem lidského ducha do temnoty přišlo také zapomnění o ní. Brzy již více nevěděl, že branami kdysi proudilo nejsvětlejší světlo. Myslel si, že to snad vždy bylo tak a nikdy nebude jinak, než že se musí setkávat všude se zavřenými dveřmi.

 

Jak krátká je paměť lidstva! Jak rychle jsou milosti Nejvyššího zapomenuty a jak je člověk odhodlán, vznášet obžaloby proti Tomu, který mu přispěl jen dary lásky!

 

Avšak nyní je to tak, že jen Nejvyšší může opět otevřít, že On sám má v ruce klíč, před kterým se všechny brány rozevírají. Neboť klíč je Jeho SLOVO, Slovo Pravdy, nesoucí světlo do každé tmy, jež všechno osvětluje, co bylo doposud nejasné a kalné. Člověk zná už jen svoji zemi a to co s ní souvisí v nejbližší blízkosti – ale vědění o stvoření se mu naprosto ztratilo!

 

Posmíváni bývají ti, kteří mluví o jiných světech, v nichž také žijí a působí lidé, nebo dokonce o vyšších říších, do nichž čistý lidský duch, který odložil a nechal za sebou všechno hmotné, může vejít. A tato neznalost činí člověka nejistým a nesvobodným a vede ho špatným směrem. Žádná cesta mu už neříká, kam jde, žádný průvodce už zde nestojí, který poukazuje na cíl. Nikdo nemůže z vlastní zkušenosti podat zprávu, co za mocnosti vládne nám a našemu světu – a brány zůstávají uzavřeny, ty brány, za nimiž proudí veliký život stvoření.

 

Ve Slově Pána ale spočívá moc. Ono vrhá ven paprsky Pravdy do veškerenstva a před naším oslněným zrakem se otevírají světy za světy, které všechny jsou uspořádány ve Vůli Věčného, které procházejí svými drahami, jak to On určil a jak je to pro blaho celku. Stvořitelovy svaté, nezvratné a mocné zákony procházejí a prožhavují všechno dění od nejmenšího až k pranejmocnějšímu, nic nemůže ven z jejich věčně živého působení, vše je jimi neseno a šumí jako proud až tam ke svému cíli, do moře.

 

Zlatě září klíč v ruce Pána. Jeho světlo na tom spočívá, Jeho síla v něm plane. Proto může všechnootevřít a žádný zámek před ním neobstojí.

 

A teď nastala světová hodina, kdy Pán přinesl zlatý klíč na zem, aby ho lidé směli vzít do ruky a s ním se osvobodit ze svého zajetí. Tíseň se šíří kolem dokola země a každý, koho to táhne ven, může opět vejít na daleké cesty a stoupat k vysokým horám. Otevřeno je stvoření, které bylo dlouho knihou se sedmi pečetěmi a zůstává nadále před hledajícím, toužebným pohledem člověka! Teprve nyní cítí hrobovou tíseň, v niž žil, nyní ho ovanul čerstvý ranní vánek výšiny a to probouzí netušenou sílu v jeho duchu.

 

Kdo zlatý klíč uchopí čistýma rukama, v jeho ruce se zaleskne a takto svoji moc rozvine. Ale v klíči žije také požadavek: nesmí zůstat ležet nečinný. Zastrčí-li ho člověk do své kapsy a domnívá se, že by ho měl nyní jistým vlastnictvím, pak sebe klame. Marně ho bude jednoho dne hledat – klíč zmizel z kapsy lenivého.

 

Ne, chce, aby se s ním hýbalo, chce otevírat! Jdi s ním od dveří ke dveřím a dotýkejte se jich – otevřou se a nové, lákavé cesty se budou před tebou nacházet a můžeš putovat k dalekým výšinám. A brzy se opět objeví brána, která bude chtít být otevřena a za tím nalezneš nový, ještě další výhled do zářivých dálek. To je to, co zlatý klíč Věčného Krále chce od tebe, ó člověče! Svaté Slovo rozvine svoji moc jen v neúnavné činnosti ducha.

 

Mnoho cest vede vzhůru z hmotnosti do nepomíjejících výšin, avšak všechny nakonec ústí do jediné veliké, široké ulice. Jako svazek světlých paprsků, který odbočuje z jednoho jediného paprsku plamene, se tak táhnou rozmanité stezky stvořením a čím dále to jde dolů, tím hojnější se stávají. Ale všechny paprsky pocházejí ze světla výšiny, ze kterého jim přitéká síla. -

 

Když člověk opustí zemi, když odloží svoji hrubohmotnou schránku, potom stojí ihned před branou. Temná je brána před člověkem, který na zemi hledal temno a to se otevírá ke svému přistupujícímu; neboť nyní je zde hodina, ve které musí sklízet, co zasel ve svých pozemských letech. Ulice v hluboké noci leží před ním a ona ho vede tam, nutí ho tam, kde ho jeho díla očekávají v děsu a hrůze.

 

Avšak světle a lákavě spočívá brána světla na onom světě před hledajícím Světlo a světlé postavy ho obklopují, aby ho pěčlivě doprovázely na tato místa, poněvadž to dobré, co on chtěl a způsobil, se zformovalo ve světlé útvary.

 

Nic si nemůže člověk vzít s sebou ze všeho svého pozemského vlastnictví, když je opouští, jen zlatý klíč si smí ponechat ve své ruce. A když stojí na onom světě, na druhé straně, potom spatří obšťastněn jasné světlo, padající ze zlata klíče na jeho cestu. Pro toho, kdo u sebe nosí tento klíč, není žádné tmy v celém stvoření. S ním je zlatý lesk Pravdy. Brána za branou se otevírá před tímto dalece vpřed dopadajícím paprskem Světla, jehož moci je podřízeno stvoření.

 

A dosáhl-li lidský duch konečně velikou ulici, ze které žádné vedlejší cesty již neodbočují, potom ho přivede světlo ze zlatého klíče až k té poslední, nejsvětlejší brance, před kterou neúplatní strážci se zkříženými meči drží stráž. Kdo klíč může předložit neposkvrněný, v nejčistším lesku, tomu otevřou poslední branku a on vstoupí do věčné říše Boží, kterou Jeho Láska připravila zralým lidským duchům jako jejich domov, do ráje.

 

Potom uvidí v nezměřitelně vzdálených výšinách Toho, který sedí na zvýšené židli a který má položenu knihu se sedmi pečetěmi na svém klíně. Vylomeny jsou pečetě a široce je otevřena kniha. S klíčem Pravdy Věčný Král pečetě vylomil a obrací list za listem a každý opět září v čistém světle. A blažený lidský duch se nemůže vynadívat lesku a krásy.

 

Očištěno je opět stvoření skrze Slovo, všechny světy ho do sebe přijaly a velebí Syna Člověka IMANUELe jako svého Pána a Krále.

 

Vem si zlatý klíč, který ti Pán dal ve Své milosti, do své ruky, ó člověče a vyzkoušej jeho moc na všech zavřených dveřích a branách! Je-li tvoje ruka čistá a tvůj duch živý, tak se otevřou blažené nivy před tvým zrakem a ty stoupáš nahoru tam, kam tě volá láska Všemohoucího!

 

     Oblažující štěstí je navždy tvé skrze

 

Světlo Pravdy!

 

***