Harfa paprsků

 

 

Ve větvích stromu světů, jehož kořeny sahají dolů k prameni života a jehož koruna se kolébá v nepomíjejícím Světle, visí znějící harfa. Tiše hraje Světlo na její nesčetné struny a mocný nástroj zaznívá v prastarých melodiích. Byly od té doby, co krouží stvoření a budou, až bude tato země lidí dávno odváta jako zrnko prachu ve větru času. Okřídlení poslové navštěvují harfu, když mají příkaz zvěstovat Nejvyššího stvoření, jejich prst se dotýká struny harfy, z niž se ozývá sytý, mocný akord a světlý světelný paprsek šumí ze struny ven, které se dotkl a proráží si dráhu do dálky, tam, kde má být příkaz proveden. Na své cestě potkává mnoho, mnoho bytostí, které v tomto paprsku stojí a z skrze něj pulsují a v jeho zachvívajícím rytmu se začínají hýbat, tvořit a působit. Nemohou jinak, paprsek harfy světů je zasahuje tak všemocně, že se musejí spoluzachvívat. A není i nic pěknějšího pro všechny tyto bytosti, než se hýbat ve světle a v síle paprsků.

 

Ve velikých odstupech jsou rozmístěni strážci, kteří jsou tady jen k tomu, aby zachycovali paprsky harfy. Jejich oči se dívají upřeně po směru tam, odkud šumivě paprsky přicházejí a právě v okamžiku, ve kterém je zasáhne znějící příkaz Světla, zasáhnou a zadrží ho. Celý svazek paprsků je pokaždé to, co zde létá ze struny harfy a ruce strážců jej stěží zastaví, poněvadž také již oddělují svazek od sebe do mnohých jemných paprsků. V takovém jednom svazku světla jsou obsaženy všechna odstupnění jedné barvy a strážci vědí přesně, co s tím mají učinit. V jejich blízkosti čekalo mnoho pracujících na práci a ke každému musí být zaveden jeho paprsek, který potřebuje právě pro svoji činnost. Žádné váznutí nesmí nastat, každá ruka zasahuje, jakmile na ni přijde řada a zadržuje. Ale zázrak paprsků pokračuje nevyčerpatelně v cestě dále: také jemné paprsky ze svazku světla se nechají znovu dělit a vést od sebe, rozvětvují se doprava a doleva a to je veliké braní a dávání na všech stranách ve stvoření. Každý, kdo dostává je svým paprskem osvětlen a obdarován silou. A paprsek ho neúprosně popohání k čilosti.

 

Od jednoho světa k dalšímu, od jednoho strážce k dalšímu cestovaly paprsky veliké harfy ve větvích stromu světů, kterých se okřídlení poslové Boha dotýkali už od dávnověků. A stvoření rostlo a kvetlo v kráse plné síly.

 

Zde, kde paprsky berou konce, na konci jejich cesty, seděla kdysi lidská žena. Hravě nechávala zpívající paprsky klouzat skrze své ruce. Její oči se těšily z jiskřící živosti paprsků. Byly něžné jako dech, často pavučinově jemné jako tekuté měsíční stříbro, potom zase jako jásající sluneční štěstí.

 

Snící přemýšlela a tiše se přidávala do zpěvu do zpívajících tónů a její prsty zasahovaly do živého vlnění a zkoušely něžným hmatem něco z toho zadržet. Poddajně ji klouzaly až do ruky paprsky, jenž hledala a ještě jako ve snu z toho pletla věnec květů, který si nasadila. Sršely tím malé jiskry, malé zpívající jiskry.

 

Silněji teď šuměly paprsky ze zhora dolů – žena se napřímila, její oči byly přitahovány nahoru a byl jí ukázán vzdálený, tajuplný obraz: pra-prastarý strom, v jehož větvích visela veliká harfa, na niž hrály ruce andělů. Světelné paprsky zvonily a vylétaly z její strun ven do vesmíru. Byl to obraz nadpozemské krásy v nejblaženějším jasu. Ale opět to rychle zmizelo – zůstávajíc v její duši jako pěkný, nezapomenutelný sen.

 

"Teď vím, odkud přicházejí paprsky, které mě obklopují," pomyslela si. "Je to nebeská harfa Světla, na kterou hrají andělé Boží!"

Naslouchala ještě zbožně, vdechovala tóny hluboko do sebe a probouzelo se v ní toužebné nutkání zpívat a zářit s ní. Pečlivě urovnala své roucho, umyla si oči a ruce v čerstvé pramenité vodě a okrášlila se jako na slavnost. A jako prosba vroucně vystoupilo v jejím srdci:

 

"Nech mě znít a zářit spolu sní, ó Pane!" a spatřila okolo sebe postavy, které ji byly dříve skryty.

 

Větší, silnější a krásnější než ona sama, stály tyto zástupy cizích bytostí v  mnoho paprscích, které tekly dolů z výšiny. Čím déle se tam dívala, tím více spatřovala a zdálo se, že jsou paprsky jako by sestavovány z pouhých postav, neboť byla zde hlava na hlavě, rameno na rameni a všechno v ustavičném pohybu. Světelné paprsky všemi protékaly a každý se hýbal svým způsobem. Velicí podpírali malé, malí čile pobíhali sem a tam. Někteří upletli dlouhé pásy a provazy, z nichž byly opět upleteny žebříky a schody, po kterých se mohlo stoupat do strmých výšin. Byly také bytosti, které vzaly svůj paprsek do ruky jako nějaký meč nebo rýč a razily a upravovaly tím cesty, zbíjely stupně a všechny cesty mezi sebou spojovaly. V jiných rukou byly opět vidět malá světelná kladiva, která budovala a klepala, stavěla domy a vztyčovala hory, nebo ohnivé tyče, které společně rozžhavovaly to, co mělo být spojeno, nebo nože, které protínaly zvadlá vlákna.

 

Dlouho přihlížela lidská žena čilému ruchu, při němž ji mnohé zůstalo nepochopitelné. Ale jedno ji svítilo všude vstříc, čistý paprsek, ve kterém každá bytost pracovala.

 

"Vem si také!" zavolala na ni jedna veliká postava s veselýma očima, "pohleď sem, postav se tam do světlého zeleného paprsku, který ti pošlu!"

 

Poněkud bojácně učinila žena jak ji bylo poručeno, avšak s nadšením cítila téci palčivou sílu skrze své údy.

 

"Dbej přísně na to, abys zůstala ve svém paprsku!" volala na ni přátelská,  varující postava. "Jinak nebudeš mít sílu a nemůžeš nic tvořit!"

 

Světlý zelený paprsek ji zázračně oživoval. Rozhlížela se – byla jediná bytost, co tu stála zahálčivě, všechny ostatní neúnavně pracovaly a pod jejich pilnýma rukama vznikaly samé malá zázračná díla.

 

"Kdybych jen také mohla spolu s tímto zvonit a zářit!" opět si pomyslela. "Ale jak jen to udělám?"

 

"Zeptej se svého srdce a budeš to vědět!" zazpíval hlas.

 

"Mého srdce? zamyslela se překvapeně – a tu uviděla před sebou obraz nebeské harfy paprsků, viděla na ni hrát rukama andělů, viděla rozzařovat se struny, slyšela je znít a uchvátila ji nová touha.

 

"Kdybych jen měla také nějakou harfu, nějakou malou, jen zcela malou harfu, na niž bych mohla hrát a zpívat!"

 

Požadujíce sáhla po rytmicky svítícím zeleným paprsku nad sebou a ejhle: Nechal se zadržet, nechal se utvářet podle jejího přání a s chvějícími prsty zformovala průzračnou světlezelenou harfu, napnula její struny a podržela je až do paprsku síly, který přes ni neoslabeně a nezmenšeně plynul pryč. Jeho světlo teklo také skrze harfu, jejíž struny tiše rozechvěl. Znělo to jako první nádech probuzení. Žena tiskla harfu blaženě na své srdce:

 

"Moje, moje jsi - ó já šťastná! Nyní mohu být naladěna do nebeské hudby!"

 

Sáhla do strun – čistě zazněly tóny a na zemi byla nová melodie, taková, kterou ona dosud ještě neslyšela. Uvnitř rozpoznala svůj vlastní hlas a hluboký hlas země, světlý jásot slunce, šepot ranního větru, bublání potůčku a veliké proudění moře. Byly v tom také hlasy zvířat, ale nade vším se vznášel její veselý lidský hlas, který posílal děkovnou modlitbu vzhůru k Nejvyššímu.

 

Musela najít svého druha, s nímž všechno sdílela - muže, který ji urovnával na zemi drsné cesty. Nyní mu mohla také něco dát, mohla mu dát odměnu za jeho námahu. Pospíchala k němu tam, kde v dálce kopal a sázel a už zdaleka k němu svítící harfa mířila vstříc.

 

"Jen podívej, podívej!" jásala, "utvořila jsem harfu ze světla a zpívá a zvoní! Poslouchej, jak zní!"

 

A zazpívala novou píseň, přitom ale stále naslouchala do výšiny, jestli k ni přijdou zvuky veliké harfy, které by zároveň mohla vzít do své písně. A paprsky ji skutečně donesly zvuky z nebeské výšiny, ona je přijala a mocně šuměly její lidskou písní. Všechny tóny země vycházely zcela z melodie z výšiny, pak tím zněly a byla v tom  jedna radost a  jedna síla.

 

"Vezmi si ji a také na to zahraj!" nabídla muži, ale on odmítl:

 

"Ne, mohu lépe poslouchat nebeské melodie, když je hraješ ty. Kdybych byl zpíval, slyšel bych jen svůj vlastní hlas. Dále hraj a já přitom chci pracovat."

 

To jí bylo i vhod a nyní doprovázela svého muže na všech jeho cestách a hrála na svoji malou zelenou harfu to, co mohla shůry vyslechnout. Ale vždy musela přitom být (stát) v nějakém paprsku, jinak zůstávala její harfa němá a prsty se mučily nadarmo, aby ji vymámily nějaký tón.

 

"Moje práce jde jednou tak dobře kupředu, od té doby co zpíváš!" řekl ji jednoho dne muž. "Podívej, jaký teď pro nás stavím pěkný dům!"

 

A tak to také bylo. Při zvucích harfy se přidával kámen ke kameni jako sám od sebe. Ze svítících, zpívajících světelných paprsků se smály veselé oči a ruce jim kynuly, když pracovali. A tu a tam slyšeli zpívat jemné hlasy v paprscích a pro ně to bylo, jako by zpívali:

 

Postavte dům, avšak ne příliš malý,

Nestavějte to pro vás samotné,

Až hvězda bude stát nad hlavami,

Jednou k vám přijde Král.

Potom široce otevřte vaši bránu,

neboť před ni stojí Král!

 

"Slyšíš, co paprsky zpívají?" zeptala se potom žena muže. "Postavte veliký dům pro Krále, aby jej nalezl připravený, až přijde."

 

A společně postavili vysoký dům s rozsáhlými síněmi a obehnali ho zahradou plných květin. Žena ozdobila všechny místnosti květy a z nejsvětlejších paprsků, které padaly na zem, zformovaly její ruce svíčky, které v sobě nosily neuhasitelný plamen. Ty postavili do všech místností domu. Každý den ozdobila dům nanovo, neboť přece nevěděla, kdy nadejde den Krále. Muž ale stavěl stále dále na domě, stále znovu bylo co zlepšovat nebo rozšiřovat. A stále musela žena být u něho se svojí harfou, aby mu zazpívala písničky, které vyslechla z daleké harfy nebes. — —

 

"Kdy tedy můžeme přestat se stavěním?" zeptala se ho neočekávaně jednoho dne.

 

"Jsi unavená?" zeptal se udiveně.

 

"Ne zrovna unavená," byla její odpověď," ale chtěla bych si přece jednou odpočinout a potěšit se pěkným majetkem, který jsme si vytvořili."

 

Oba právě stály ve své zahradě. Okolo byl svět plný pohybu. Bytosti vzduchu kupily na modré obloze bílé vysoké letní mraky do plných věnců, v zeleni se míhaly elfové a gnómové, snaživě opatrující rostliny a půdu a paprsky naplněné veselými bytostmi je obklopovaly – to byl obraz nejsvěžejšího a nejveselejšího života. Ale tichá nespokojenost byla ve výrazu obličeje ženy.

 

"Už se netěšíš nad naším pěkným domovem?" zeptal se muž.

 

"Ó ano," byla její neveselá odpověď." Ale vždyť nám nic nepatří. Až přijde Král, musíme mu všechno dát."

 

"Kdo ví, jestli jsme správně porozuměli hlasům," pokoušel se ji muž pomoci. "Nikdo od nás přeci nemůže očekávat nebo požadovat, že se budeme namáhat a dřít jen pro někoho jiného."

 

"Myslíš, že bychom si mohli všechno ponechat pro sebe?" zeptala se pochybovačně žena.

 

"Nevím, proč bychom to nesměli. Je to naše svobodná vůle, jednat tak nebo takto."

 

"Potom si dům ponecháme," zvolala žena. Pojď, zamkneme ho, aby nikdo nemohl dovnitř."

 

Muž ji ochotně následoval. Když vkročili do domu, zavřela žena okna, která dosud vždy zvenku pouštěla dovnitř  všechno světlo, i dveře pevně zamkla, ano, dokonce i rolety byly založeny.

 

"Ráda bych jednou viděla, jak to vypadá, když necháme svítit jen naše    svíčky," řekla přitom žena.

 

Ale bylo to zvláštní. Svíčky, které i navzdory světlým, dovnitř proudícím paprskům dříve šířily pěkné teplé světlo, hořely úplně nízko a dávaly sotva nějaký svit. Žena se namáhala přimět je, aby hořely světleji, ale to se ji nedařilo.

 

"Zkus jednou, jestli jim můžeš přivést světlo tvými paprsky," navrhl muž. Ale ani harfa nevydávala ze sebe žádné světlo a žádné nebo jen slabé tóny, neboť zde přeci nebyl žádný paprsek darující sílu, do kterého by se probouzeli a v kterém by žili.

 

"Otevřeme opět okna", řekl muž a dal se již do toho, aby provedl svoje slova.

 

"Ach, ponechej to ještě chvíli," prosila žena." Jsem tak unavená, chceme si napřed odpočinout a v temnu se spí mnohem lépe."

 

To bylo muži také vhod. Prošli nejprve ještě jednou široké síně a sály svého velikého domu a zavřeli všechna okna, jenže se začalo ze tmy rozednívat, a tak dali přednost tomu, aby si připravili na noc lože v jednom z nejmenších pokojů. Nacházel se nejdále od domovních vrat. Uložili se k oddechu a tvrdě usnuli.

 

Spali tak tvrdě, že nevnímali nic ze všeho, co se okolo nich událo. Do nynějška odpočívali při široce otevřených oknech, vítr je ovíval nad obličejem a hlasy paprsků jim zpívaly ukolébavku, když si lehli ke krátkému odpočinku. V hluboké tmě jejich uzavřeného domu je nezastihl žádný průvan, žádný hlas, žádný světelný paprsek. Když se jednou probudili po nekonečně tíživém spánku, otevřela se mezera v okně. Ale vstříc jim zela tma a bouře, jakou ještě nikdy nezažili a duněla kolem domu. Zavřeli rychle opět okna a okenice.

 

" Skutečně je při takovém počasí nejlepší spát!" řekl muž.

 

"Co kdyby ale přišel Král?" zamyslela se žena. Sklíčené upomínání procitlo v jejím srdci.

 

"Je to nemožné, aby přišel v noci a v takové bouři," uklidňoval ji muž.

 

Ano, tma byla kolem domu, poněvadž světelné paprsky z harfy paprsků se stáhly zpět z blízkosti lidí.

 

Nemohly být neupotřebeně promrhány, k tomu byly příliš vzácné. Tak je poslové Boží vyslali do jiných míst velikého stvoření. A tím dopadla na domov lidí tma.

 

Hrozně špatné počasí se kupilo nad nimi, když nic netušíce spali a nechtěli si připustit žádné zanedbání.

 

Náhle je z výšiny vyrušil úder blesku. S bledými tvářemi se dívali - nový úder blesku zatřásl domem v jeho základech.

 

"Král!" volali zděšeně.

 

Byli dalece vzdáleni i od vstupní brány a takto však slyšeli teď mocný hlas, který volal:

 

"Otevřete!"

 

"Když otevřeme, musíme vydat náš dům - - !" řekla žena.

 

Oba mlčeli a třásli se. Nikdo se nepohnul. Ještě jednou zaduněl venku úder vůči bráně a potom nastalo ticho.

 

Ale bylo to smrtelné ticho zděšení a strachu.

 

Nakonec to oba lidé už nevydrželi. Loudali se temnotou ke vstupní bráně a špehovali malou štěrbinou ven. Zde viděli oblohu černou jako noc osvětlovanou mihajícími blesky, které se stáčely okolo jejich domu v plamenných kruzích. Vypadalo to, jakoby shromažďovaly strašnou sílu v tomto stáčivém, kroužícím pohybu, a která se musí v příštím okamžiku vybít.

 

"Slyším teď opět harfu ve větvích stromu světů!" zašeptaly strachem bledé rty ženy. "Ale je to strašlivá píseň, kterou zpívá – je to píseň smrti! A vidím také její struny – ale neklouzají tam po nich ruce andělů - ne, údery však provádí ruka meče, která je vyvolává a z ni jsou házeny ven blesky! Zde jsou - Jeho poslové! Ó, Jeho hněv je nad námi, protože jsme na Něho zapomněli a pohrdali Jím! 

 

"Co máme učinit?"

 

Oba zakryli své oči, aby už neviděli bolestivé blesky, jenomže slyšeli jejich svištící rachocení a kmitání a hrom soudu jimi vrhl k zemi.

 

"Modli se se mnou!" naříkala žena.

 

Ale nenacházeli žádná slova ve svých hrůzou prodchnutých srdcích. Nyní se jedním úderem vrhla všechna síla, která se nashromáždila v křižujících plamenech na nebeské klenbě, zeshora dolů na zem – a praskání, pukání a hřmění roztrhlo dům v prostředku, takže se jeho trosky rozpadly v jednom okamžiku. Zahrada byla od nich pokryta. Veškerá práce dlouhých let byla zničena. A otřesy země vzaly lidem poslední oporu. Omráčeni zde leželi – osleplý oslňujícími světly, ohluchlý drásajícím třeskotem. Nemohli už o ničem přemýšlet, žádné slovo v nich již nebylo, jejich nitro bylo jako vyhloubené (vybrané).

 

Po čase, který byl věčností v jejich ničivém utrpení a tíži, vzhlédli. Před nimi stál Král - samotný plamenný Kříž.

 

"On je tak mocný!" pošeptala žena, "teď teprve poznávám, kdo je Král! Slitování, Pane, měj s námi slitování, začni pomocí nás ještě jednou naše dílo!"

 

"Pro Tebe!" bylo jediné slovo, které ze sebe vydal muž.

 

"Rozbito je, co jste budovali, rozbito vámi samými!" znělo jim vstříc.

 

"Dokážete-li žít v mém paprsku, aniž byste shořeli, smíte si ještě jednou naposledy postavit pozemský dům!"

 

+

 

Od té doby opět hraje nebeské světlo ve strunách harfy paprsků. První paprsky dosahují přímo opět zemi a osvětlují tam, kde jsou paprsky zadrženy a zachyceny. Žít v tom mohou jen pokorní, ti, kteří opravdově chtějí sloužit.