ZJEVENÍ JANOVO

 

Volání z Prastvoření

určené k záchraně těch, kdo se mu neuzavřou svojí svéhlavostí a domýšlivou ješitností.

 

 

(Poznámka Pavla Krajíčka: Zde přijaté Zjevení Janovo skrz povolané lidí z blízkostí Abdrushina bylo bez číslování kapitol a veršů, oproti jak jsme na to zvykli z bible. Rozhodl jsem se ono číslování doplnit tak, aby co nejvíce souhlasilo s bibli a šlo snáze porovnávat zdejší nezkřivený text s biblickým.)

 

Jan, sluha Boží, k vám volá, lidé, jako k vám volal tehdy, když byl ještě v pozemském těle mezi vámi:

„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ A Jan volal znovu, když již neputoval na Zemi. Zvěstoval vám, co mu Bůh zjevil, co směl zřít novýma očima svého ducha. Měli jste se z toho poučit, přijmout to, a tím učinit svůj život lepším.

Ale vy jste nepřijali tato slova tak, jak byla řečena. Mudrovali jste o nich, překrucovali je a všelijak je převraceli tak dlouho, až jste je už sami nemohli pochopit. Co bylo tak prosté, to jste zašmodrchali, co vám mělo pomáhat vzhůru, z toho jste udělali slátaninu, která vás táhla dolů!

Nyní volám naposledy. Přiblížím vám zjevení Boží tak, jak jsem vám je předal před daleko více než tisícem let. Porozumíte-li mu a přijmete-li je, může se stát, že jeho pomocí budou ještě některé duše zachráněny. Nestane-li se tak, tu se, lidé, musí naplnit váš osud. Jen vy sami jste si jej připravili, nikdo jiný!

 

Kapitola 1.

4) Slyšte nyní, co vám Jan praví: „Provázej vás milost a mír od toho, který je, který byl a který přijde - tak jsem vás tehdy pozdravil.“

Dnes smím říci: „Provázej vás milost od toho, který je, který byl a který přišel a dlí mezi vámi! Provázej vás milost, milost Trojjediného Boha. Naplň vás Boží síla, vás, kteří toto čtete, aby se vaše duše otevřely v této ze všech nejposlednější hodině dvanácté. Já, Jan, jsem byl člověkem jako vy. Bůh mi však daroval přemíru milosti, takže jsem směl sloužit jeho věčným Synům. 9) Pak jsem opustil Zemi a směl jsem stoupat vysoko až na Patmos, na ostrov blažených nahoře ve Světle. 10) Ne však proto, abych se tam těšil ze všech blažeností, nýbrž aby byly naplno otevřeny oči mého ducha, takže jsem směl uzřít den Imanuele, soud Páně. Toto zření mi nebylo dáno kvůli mé osobě, nýbrž kvůli vám, lidé, abyste nepřipraveni nevběhli do záhuby.“

A slyšel jsem zvuk pozounů, tak silný a mocný, že byl schopen vzbudit i ležící v hrobě. A hlas, který úplně přehlušil jejich kovový tón, volal:

8) „Já jsem Alfa i Omega, první a poslední, počátek i konec Pravěčný, Všemocný, jsem oním „Já jsem“. Beze mne nic není. 11) Slyš mne, Jene, co uvidíš, napiš do knihy a pošli do sedmi částí světů, aby si to přečetli a mohli se stát moudrými. A jména sedmi obci světů jsou: Efezus, Smyrna, Pergamos, Tyatira, Sardés, Filadelfie a Laodicie. Pro ně poslouchej, pro ně se dívej a pro ně piš!“

12) A já se obrátil, abych viděl, kdo mě tak mohutným hlasem oslovil. Tu jsem viděl sedm vysokých svícnů, třpytících se zlatem. Ty představovaly sedm obcí světů a každý byl jiný. 

13) Sedm svícnů stálo v polokruhu a uprostřed nich byl Syn Člověka, oděný v dlouhém bílém rouchu, přepásaném zlatým pásem. Jeho vlasy a vousy byly jakoby stříbřitě bílé, jeho oči svítily jako plameny a vycházela z nich záře, která pronikala celým všehomírem.

14) Jeho tvář zářila jako slunce. 16) A z jeho úst vycházel ostrý dvojsečný meč. V ruce držel sedm hvězd, strážce sedmi obcí světů. 17) Jakmile jsem Ho spatřil, ihned jsem, naplněn bázní a uctíváním, padl na zem. Síla, která z Něho vycházela, byla tak obrovská, že jsem ležel u jeho nohou jako mrtvý. On však pokynul pravicí a pravil:

„Neboj se, jsem Věčný, jsem 18) „Já jsem“, ten Živoucí. Jsem „Já jsem“, ten Živoucí a Přítomný na věky věkův. Mám klíče pekla a smrti, abych vázal všechno zatracené a uvolňoval vše, co se polepší a napraví. (Imanuel). 19) Piš, co jsem k sedmi obcím světů mluvil kdysi. To, co jsem k nim tehdy mluvil, to pravím i dnes. Piš!“

 

Kapitola 2.

8) A Hvězda v ruce Věčného, která byla strážcem části světů Smyrny, jasně zazářila. A hlas pravil:

9) „Znám tvé skutky a tvou pokoru, Smyrno, nejsvětlejší ze všech sedmi obci světů! Zdáš se být chudá a jsi bezmezně bohatá, poněvadž plníš vůli Pána, vůli svého Boha. Také přes tebe se přežene světový soud, ale neobávej se. Přijde pokušení, aniž ti jakkoli ublíží. 10) Nestrachuj se, i když je musíš podstoupit. Buď věrnou až do nejdelší smrti a potom ti dám korunu života. Kdo vše překoná, bude zachráněn. Ten nepropadne duchovní smrti!

12) Mihotavě zaplápolala Hvězda strážce Pergamonu a mocný hlas promluvil:

„Vím dobře, strážce této obce světů, jak se namáháš, abys zachránil alespoň těch několik málo, kteří ještě lnou ke mně. Lucifer založil svou říši přímo mezi vámi a jeden po druhém se stávali jeho kořistí. Mezi vámi se šíří modloslužba a všemožná bludná učení. Po věčném Bohu se ptají již jen nemnozí. Ale pro těchto několik a pro úsilí a věrnou péči správce této obce, nebude Pergamos plně zničen. Každého ducha, který vytrvá, nasytím a obohatím svoji silou. A takový dostane nové jméno, jehož dosud nikdo neslyšel. Toto jméno je zaneseno v knize života, z níž nebude vymazáno!“

Hvězda strážce Pergamu pokojně plála, neboť ji Boží dobrota darovala mír.

18) Nyní zazářila jasněji Hvězda Tyatiry a hlas volal:

19) „Tyatiro, znám tě: Vím, že všechna tvá díla vznikla z víry a lásky. Sloužíš trpělivě a to přináší plody.

Ale Lucifer oslepil některým z vás oči tak, že považují pozemskou chytrost za Božskou a klaní se jí. Tato pozemská chytrost trůní mezi vámi jako krásná žena, která by si vás mohla všechny podmanit. Přitahuje váš rozum k sobě a nabádá vás, abyste ho učinili velkým. Ti, kteří nalézají v jejích slovech zalíbení, stali se jejími dětmi, které nechávají svůj rozum jasně vynikat a činí z něj pána nad sebou samými. Ale já přijdu, abych soudil! 22) Tato žena a všichni její přívrženci budou uvrženi do hlubiny, čímž zahynou. 24) Vy však, kteří jste ji neposlouchali, zůstanete ušetřeni.

25) Zůstaňte takovými, dokud nepřijdu!

26) Kdo odolá a vydrží až do konce, obdrží sílu, aby byl nadále bojovníkem Světla. 28) Síla, kterou jsem dostal od svého Otce, mu k tomu pomůže.“

 

Kapitola 3.

1-6) Hvězda obce světů Sardés zablikotala jen nepatrně. A hlas pravil:

„Sardés, znám i tebe! Domníváš se, že žiješ a přece jsi mrtva. Rozpomeň se přece, co jsi i ty dostala. Tvá tělesnost žije a je v činnosti, tvůj duch je však mrtev! Probuď se! Jestliže se nevzpamatuješ, zastihne tě soud tehdy, kdy to budeš nejméně očekávat. 
Mezi vámi jsou však jednotlivci, kteří udrželi svého ducha v bdělosti. Pro těch několik bude ještě i k vám seslána pomoc. A oni dostanou bílé oděvy = jejich jména nebudou vymazána z knihy života. Jejich jména vyznám před svým Otcem!“

7-13) Strážce Filadelfie zazářil. A hlas pravil:

„Já jsem ten, který drží klíče veškerého dění i klíče království nebeského! Tam, kde otevřu, nemůže již nikdo zavřít. Sám jsem ti otevřel bránu vzhůru, Filadelfie. Máš jenom nepatrnou sílu, ale podržela jsi mé Slovo a nezapřela jsi mé jméno. Tobě je otevřen přístup ke Světlu. Všichni, kteří se domnívají, že by měli nárok na život věčný proto, že patří ke kdysi vyvolenému národu, ti všichni musí poznat, že mám v tobě zalíbení pro tvoji lásku a věrnost. Zachráním tě před pokušením, které bude předcházet soudu, poněvadž ty jsi ostříhala mé Slovo.

Viz, přijdu brzy. Podrž co máš, aby tě nikdo nezbavil tvé koruny. Kdo odolá, toho učiním oporou v mém novém království. Stane se úhelným kamenem, který smí pomáhat nést stavbu ve jménu Božím a ve jménu mém.“

14-22) Hvězda strážce Laodicie ležela v ruce Vznešeného téměř beze svitu. A hlas volal:

„I tvá díla znám, Laodicie! Ach, že raději nejsi studená nebo horká! Protože jsi však vlažná, budeš vyvržena! Domníváš se, že jsi bohatá, že již všechno máš a že ničeho nepotřebuješ. Nevíš, jak jsi špatná a politováníhodná, žalostně ubohá a obnažená. Protři si své oči, aby prohlédly a abys viděla, proč nejsi ničím. Teprve pak přijď a vezmi ode mne zlato, které se vytříbí ohněm strádání a utrpení v ryzí, čistou a pravou víru a tím dostaneš bílé roucho, které zakryje tvoji nahotu. Snaž se a čiň pokání! Budu s tebou tvrdě nakládat, dokud se nenaučíš jednat podle mé vůle. Ty, které mám rád, kárám a trestám. Pospěš si však, nemáš už času nazbyt. Viz, stojím již přede dveřmi a ťukám! Kdo uslyší můj hlas a otevře mi, k tomu vejdu a obnovím s nim smlouvu!“

(Kapitola 2. verš 1) Poslední hvězda vzplála - strážce obce světů Efezu. A hlas volal:

„Znám tvá díla Efeze! Vím, že jsi ve jménu mém neúnavně pracoval. Někteří z vás se trpělivě snažili, odmítali lháře a opovrhovali zlými. Ale rozpomeň se přece, odkud jsi vypadl! Čiň pokání a pracuj jako kdysi. Pomysli na vše, co ti milost Boží dala! Jak jsi s tím nakládal?

Čiň pokání a konej skutky jako kdysi, nebo přijdu soudit, převrhnu tvůj svícen a pak budeš zahlazen. Kdo však všechno překoná, tomu dám plody života z ráje Božího!“

 

Kapitola 4.

Hlas umlkl, ale já jsem napsal vše, co jsem slyšel. 1) Pak jsem se rozhlédl kolem sebe a hlas, který ke mně zprvu mluvil zvukem pozounů, volal opět:

„Přistup blíže, smíš vidět, co se bude dít!“ 2) Můj duch byl pak vyzdvižen výše a tu jsem uzřel v nejvyšších výšinách stolec jako nádherný trůn, na němž seděl Jeden, který byl vůlí Boží, formou učiněný z Boží věčné vůle (Imanuel). 3) Jeho hlava zářila jako drahocenný jaspis a paprsky, jež z něho vycházely, lomily se v záři, která jej zaplavovala shůry, takže to kolem stolce vypadalo, jako by byl obklopen nekonečnou mnohobarevnou duhou.

A před stolcem bylo sedm archandělů, vyhlížejících jako planoucí sloupy. Stravovali se v čisté službě a neustále se obnovovali - čistí a jasní.

4) Kolem dokola bylo v kruhu čtyřiadvacet stolic, na kterých sedělo čtyřiadvacet Nejstarších v bělostných oděvech, s korunami věčného života na hlavách. A od stolce soustavně vycházely hlasy, hřmění a blesky, které nesly myšlenky Boží vůle do všehomíra.
6) Před stolcem se rozprostíralo celé stvoření jako průzračné skleněné moře. 8) A nad ním byly čtyři bytosti se šesti křidly. Všechny jejich oči, jak duchovní, tak i bytostné, byly otevřeny. Tyto bytosti se dívaly stále kolem dokola a bez oddechu ve dne i v noci velebily Boha a říkaly:

„Svatý, svatý, svatý je Bůh a Pán, Všemohoucí, ten, který byl, který je a který přijde!“

7) První bytost byla jako lev, plná síly a krásy. Druhá se podobala býku, třetí člověku a poslední orlu, připravenému k letu. 
9) A tyto bytosti neustále velebily Boha, až bylo celé stvoření naplněno chvalozpěvem. 10) K nim se připojilo čtyřiadvacet Nejstarších, padli na kolena a položili své koruny k nohám toho, který seděl na stolci a pravili:

11) „Pane, Tobě jedinému patří všechna pocta, sláva i čest! Ty jsi stvořil všechny věci. Tvojí vůlí se staly formou a žijí!“

 

Kapitola 5.

1) Tehdy ten, který seděl na stolci pozvedl pravici, v níž držel knihu, která byla vně i uvnitř popsána a opatřena sedmi pečetěmi. Oči všech se upřely na knihu, neboť všichni věděli, že to byla kniha života.

2) Tu předstoupil před ostatní obrovský anděl a zvolal mocným hlasem:
„Kdo je hoden otevřít tuto knihu a rozlomit její pečetě?“

3) Nato se rozhostilo veliké ticho. Ve všech nebesích, ani ve všech částech světů nebylo nikoho, kdo by byl schopen knihu otevřít, vyjímaje toho, jenž ji držel ve své ruce. Pojala mne veliká úzkost. Co by se stalo, kdyby zůstala kniha zavřená? 4) Začal jsem se chvět a ve svém nitru jsem volal k Bohu. 5) Tu se sklonil jeden z Nejstarších ke mně a pravil:

„Nestrachuj se! Pohleď, oběť byla podstoupena, pečeti mohou být otevřeny. Věčný Syn Boží, který se s milujícím slitováním snížil k lidstvu, aby nebylo na věky zatraceno, získal oprávnění pečetě rozlomit. Nevinný jako beránek, byl veden na porážku.“

Mezi tím, co se mnou mluvil, zvýšil se jas před stolcem, na němž trůnila Boží vůle. 6) A já jsem uzřel obraz nevinného a mírného beránka. Avšak - beránek se proměnil - a věčný Syn Boží, Ježíš, stanul v kruhu Nejstarších a čtyř bytostí. A moji úzkost odplavil jásot a chvalozpěv.

7) Ježíš vzal knihu ze svaté ruky Boží vůle a vysoko ji pozvedl. 8) Tu čtyři bytosti i Nejstarší padli na kolena a velebili ho. Ze zlatých misek se linul dým kadidla jako modlitby, které stoupaly k Božímu trůnu. Tóny harf naplňovaly všechno libou harmonií a 9) Nejstarší pěli nový žalm:

„Pane, Ty jediný jsi hoden vzít knihu a rozlomit její pečetě, neboť jsi vzal tíhu na sebe. Uzavřel jsi nový svazek mezi Bohem a lidmi. A kvůli tomuto svazku tekla na Zemi Tvoje krev!“

11) Ze všech stran sem proudily tisíce andělů a stavěli se dozadu za stolice Nejstarších, 12) hlasitě volajíce:

„Beránek, který z lásky a smilování prolil svou krev, je hoden veškerého velebení. Jeho jsou moc a moudrost, síla i sláva!“
A toto volání andělů se přenášelo do celého Prastvoření a dál, až dolů k pozdějšímu stvoření. 13) A všechno tvorstvo se připojilo a volalo:

„Tomu, jenž sedl na stolci, věčné Boží vůli, vůli našeho Pána, a tomu, který se nechal zavraždit jako beránek, budiž čest a sláva. Buďte velebeni a uctíváni na věky věkův!“

14) Čtyři bytosti hlasitě provolaly:

„Amen“ a společně s Nejstaršími i se všemi anděly se počaly modlit.

 

Kapitola 6.

1) Potom nastalo veliké utišení. Všichni vzhlíželi k Ježíšovi, který uchopil jednu z pečetí a rozlomil ji. Tehdy jedna z bytostí silně zvolala:

„Pojď!“

A toto volání se hromově neslo všemi stvořeními. 2) Přiklusal sněhobílý bělouš. Jeho jezdec měl korunu a třímal luk. Vítězství jej provázelo. Jel dolů do úrovní, kde lidští duchové zápasili o to, aby jim nepohasl plamen Světla. 3) Ježíš odstranil druhou pečeť a opět se rozlehlo hromové volání:

„Pojď!“

4) Tu se přihnal druhý kůň, ryzák s rozšířenými nozdrami. Na něm seděl jezdec v ohnivě rudém plášti, který pevně svíral obrovitý meč, z něhož sršely blesky. Kamkoli vkročil, vzplanula nenávist. Zabíjel mír a rdousil slitování. Také on jel dolů k lidem, aby se stali nesvornými, k sobě nepřátelskými a vzájemně se vraždili.

5) Opět zazněl hromový hlas a Ježíš rozlomil třetí pečeť.

Tu přijel jezdec v černém odění na vraném koni. Držel v ruce váhy, aby odvažoval a odměřoval lidem vše, co sloužilo k jejich tělesným potřebám. Jedněm dát, druhým odepřít - podle toho, zda jejich skutky byly dobré nebo zlé. To proto, aby rozpoutal drahotu a hlad a aby svou ochrannou ruku vztáhl jen nad znamenanými Páně. 7) Ježíš uvolnil čtvrtou pečeť a hromový hlas opět zaburácel všemi stvořeními.

8) Tu přijel zsinalý a bledý jezdec na plavém koni. Byla to smrt a byla jí dána moc odstranit čtvrtý díl lidstva. A jí v patách běsnila smrt a nákaza a smečka jejich pomocníků: ničivá nákaza, hladomor a všichni neblazí pekelníci, kteří přinášejí lidem zkázu. Teď i ona byla vyslána dolů.

9) Opět nastalo ticho. A Ježíš pokojně rozlomil pátou pečeť. Tehdy přecházeli kolem ti, kteří neohroženě položili svůj život za víru v Boha a v Ježíše Krista. 11) Byli oděni bílými rouchy a bylo jim uloženo, aby čekali na ty, kteří ještě jejich řady rozšíří. Při posledním soudu bude nad jejich odpůrci a nepřáteli vynesen Boží ortel. 12) Nyní odstranil Ježíš šestou pečeť. Tu se počala Země otřásat hluboko ve svých útrobách, až se hory a moře přesouvaly. Slunce se setmělo, všechen jeho svit pohasl. A měsíc svítil krvavě, takže všechny tvory jímal děs. 13) Hvězdy padaly na zem a větry duly naráz ze všech čtyř stran.

15) Tehdy králové, vládcové, i ti, co měli moc, počali bědovat a strachem se třásli. Ukrývali se do podzemních slojí, jeskyň i rozsedlin, ale nic jim to nebylo platné. Dění bylo příliš mocné. A tehdy volali:

„Kdo obstojí před zrakem toho, který trůní na soudné stolici? Kdo se může ukrýt před spravedlivým hněvem Božím? 16) Vy, skály a hory, zakryjte nás, aby už nás Synové Boží nemohli spatřit. 17) Soudný den přišel na Zemi, budeme sklízet, co jsme zaseli. Běda nám!“

 

Kapitola 7.

Do tohoto Bohem stanoveného běsnění přírodních živlů náhle zazněl hlas:

3) „Nepoškoďte ani zemi, ani moře, dokud jsme nezpečetili služebníky Boží znamením na jejich čelech!“
1) Tu se čtyři andělé postavili na čtyři světové strany Země a zadrželi větry tak, aby se nerozběsnily, dokud by Bůh nenechal dokončit své dílo.

4) Jednalo se o sto čtyřicet čtyři tisíc lidských duchů, které Bůh vyvolil za služebníky svého Syna. Oni měli nést na svých čelech znamení Věčného a tak měli zůstat ušetřeni všech hrůz, které řádily na Zemi. Potom měli jeho věčnému Synu, Boží vůli, pomáhat při výstavbě nové říše.

9) Nyní přicházeli. Byli ze všech národů; oděni do bílých šatů a s palmovými ratolestmi v rukou. Velebili Boha za jeho velikou milost, jíž se jim dostalo, že byli vyvoleni ke službě 10) a naplněni radostí vyznávali:

„Budiž sláva Sedícímu na stolci, a našemu Bohu, jenž trůní na věčnosti a Ježíši, který se ve slitování sklonil k lidstvu! Sláva budiž věčné Trojici na věky věkův!“

11) A andělé, Nejstarší i čtyři bytosti řekli: „Amen“ a skláněli se před věčnou Boží vůlí. A dlouhý, dlouhý čas zaznívalo jen samé velebení a dík a jásot za znění harf. 13) Tu se ke mně naklonil jeden z Nejstarších a oslovil mě:

„Kdo jsou ti, kteří smějí nosit bílá roucha? Kdo je sem přivedl?“

14) Ale já to nevěděl a prosil jsem ho, zda mi to může říci. On tak učinil a pravil:

„To jsou lidští duchové, kteří prošli velikými útrapami a vnitřními boji, kteří se snažili uchovat své duše čisté skrze víru v Boha a Ježíše. Jsou to ti, kdo poznali věčnou Boží vůli, až nyní přijde soudit.

Kvůli tomu, že Ho poznali, jsou jim odpuštěny jejich hříchy. 16) Nebudou ani lačnět, ani žíznit po Slově Božím, neboť ono zůstane věčně v nich. Také nevyprahnou žárem, ani neprokřehnou chladem, poněvadž se budou zachvívat ve věčných zákonech Božích. 17) Bůh nechá setřít všechny slzy z jejich očí, neboť jejich duše budou vyzdviženy z pozemských bolestí a běd, protože je Bůh vyvolil za služebníky pro svého svatého Syna, kterému budou dnem i nocí sloužit naplněni štěstím.

A sám ten, který sedí na stolci bude mezi nimi. Neskonale bohatými, nad veškeré lidské pojmy, jsou ti, kdo smějí sloužit věčným Synům Božím!“

 

Kapitola 8.

1) Poté zavládlo na dlouhý čas ticho; svaté ticho, avšak plné očekávání, jež věštilo něco neblahého. A Ježíš maloučko pozvedl knihu a odtrhl poslední pečeť.

2) Tu předstoupilo sedm archandělů, kteří drželi ve svých rukou pozouny. 3) Před stolec byl postaven oltář, k němuž přistoupil jiný anděl, nesoucí zlatou kadidelnici. Vhodil do ní větší množství kadidla a vonný dým stoupal k Bohu - jako zobrazení veškerých modliteb.

Ten, který seděl na stolci, nepatrně pokynul. 5)  Na to vzal anděl znovu kadidlo, nakladl na ně oheň z oltáře a hořící obsah vysypal dolů na zemi. Blesky se křižovaly, hrom burácel a země se otřásala v základech.

6) Sedm archandělů pozvedlo své pozouny a patřilo na věčnou vůli Boží, sedící na stolci. Tu Věčný opět pokynul. 7) První anděl ihned přiložil pozoun ke rtům a dlouhý, táhlý tón, znějící jako bědování, rozechvěl všechna stvoření. A na Zemi padaly kroupy smíšené s krví a ohněm a třetí díl všech stromů a rostlin shořel. Věčný opět pokynul a 8) druhý anděl zadul do pozounu, jehož zvuk se nesl všemi stvořeními jako výkřik. Tehdy sjel oheň do moře a 9) třetí díl všech moří zkrvavěl, třetí díl všech živých mořských živočichů zahynul a třetí díl všech lodí shořel.

Tu se ve mně palčivě ozvalo:

„Sedm pozounů - sedm běd! Ach, lidstvo, co sis způsobilo svojí zpupnou zatvrzelostí!“

A opět pokynul ten, který seděl na stolci a 10) třetí anděl zatroubil na pozoun tak, že to proniklo všemi nebesy. Tu padla dolů hvězda a vodní toky i vodstvo země zhořkly jako pelyněk a lidé umírali, jakmile z nich pili. Na pokyn Věčného 12) zatroubil na pozoun čtvrtý anděl. Slunce se zatmělo, měsíc ztratil svoji záři a hvězdy vybledly, takže den byl stejně tmavý jako noc. A mohutný hlas jednoho z andělů volal:

13) „Běda, běda těm, kdo jsou na zemi! Ještě tři andělé! Běda, zadují do pozounů a bědy se stanou nesnesitelnými! Ale v soudu nelze zastavit to, co lidští duchové sami sobě uchystali. Jedno po druhém se musí naplnit!“

 

Kapitola 9.

1) Znovu Věčný pokynul a pátý anděl pozvedl svůj pozoun, jehož táhlý tón prolétl všemi stvořeními. Tehdy dostaly temnoty vládu nad Zemí. 3) Z hlubin se vynořila zvířata a pokrývala celou zemi jako kobylky.

4) Měla však příkaz, aby se neživila travou, ani rostlinstvem, nýbrž aby pouze napadala lidi a sužovala je. Ale těch, kteří měli na svých čelech Boží znamení, se nedotýkala. Ve svých jemnohmotných formách byla zvířata ohyzdná. 9) Měla krunýře, s nimiž chřestila, ocasy, kterými bodala jako škorpióni, křídla, pomoci nichž se rychle pohybovala z místa na místo. 7,8) Při tom měla ostré zuby a vzhled lidské příšery. 5) Po určenou dobu měla lidi vlekle trýznit. 6) Jejich sužování mělo být tak nesnesitelné, aby si lidé přáli raději zemřít. Ale právě to jim nemělo být dopřáno. Všechno toto soužení museli zakoušet proto, aby poznali, koho proklínali a koho z vlastní vůle zavrhovali. Ovšem pánem všech těchto zvířat byl Lucifer. A opět anděl mocně zvolal:

12) „Tato běda přešla, ale následují ještě dvě!“ 13) Šestý anděl zadul do pozounu. 14) Tu pravil hlas toho, jenž seděl na stolci:

„Uvolni čtyři Boží služebníky!“ 15) Tu byli uvolněni čtyři andělé, kteří čekali, připraveni na den, rok a hodinu, aby na Boží příkaz usmrtili třetinu lidstva. 17,18) S obrovskou jízdou ozbrojenců vtrhli na Zemi a rozpoutali oheň, dým a síru, usmrcujíce třetí díl těch, které před tím nezahubila smrt.

20) Ale na zemi byli stále ještě takoví, kteří se nechtěli napravit, kteří nechtěli uctívat Boha a uznávat jeho zákony.

 

Kapitola 10.

1) Shůry sestoupil dolů vznešený anděl v celé své nádheře a mohutnosti. Jeho roucho jej obklopovalo jako oblak, paprsky, vycházející z jeho hlavy, zářily duhovými barvami a jeho tvář svítila jako slunce. Jeho nohy se podobaly ohnivým plamenům, které vyšlehovaly, stravovaly se a přece se neustále obnovovaly ve službě Věčnému. 2) Postavil se nad celé pozdější stvoření, neboť nad ním dostal moc od svého Pána. 3) Potom zvolal mocným hlasem, až se to rozléhalo všemi stvořeními jako sedm burácejících hromů. Co však volal, bylo tak strašlivé, že to vším otřáslo.

4) Bylo mi velmi úzko, ale přesto jsem chtěl zaznamenat, co jsem zaslechl v burácení hromů. Tu ke mně shůry zazněl konejšivý hlas:
„To, co jsi slyšel, skryj v sobě! Nepiš, co anděl volal silou rachotu hromů nad pozdějším stvořením!“ Děkoval jsem z celé duše Bohu, že to nemusím psát, ale v mém nitru je to uchováno na věky.

5) Anděl se vysoko vztyčil, pozvedl svou ruku a 6) přísahal Trojjedinému Bohu, z jehož vůle všechno vzniklo, že hříšnému lidstvu již nezůstane žádný čas na pokání. 7) Jakmile sedmý anděl zatroubil na svůj pozoun, dospěje všechno ke konci. Pak nechť se dokoná všechno, co je stanoveno podle věčných zákonů Božích. Všechna shovívavost nechť má svůj konec. 8) Anděl držel v ruce knížečku a já jsem opět uslyšel hlas shůry, který ke mně pravil:

„Jdi a vezmi andělovu knížku k sobě!“

9) Přistoupil jsem k mohutnému andělovi, poprosil jsem ho o knížku a on pravil:
„Vezmi si ji a osvoj si její obsah! Potom ti již nedopřeje klidu, i když se ti obsah bude zpočátku zdát mírný!“ 10) Vzal jsem knížečku z ruky anděla a celou si ji osvojil. Její obsah se mi zdál zprvu líbezný a sladký.

11) Když jsem jí však pochopil v celku, tu se mne zmocnil hněv a anděl pravil:
„Hleď, to co jsi nyní přijal, musíš předat dál. Musíš znovu hlásat všemu lidu a všem pohanům to, co jsi již kdysi zvěstoval.“

 

Kapitola 11.

1) Anděl mi dal do ruky odměrku a poručil mi:
„Vyměř chrám Boží, prostor svatyně i nejsvětější část. 2) Nádvoří však neměř, neboť napříště již nebude součástí chrámu Božího. Boží město a Boží chrám na Zemi budou vydány pohanům. A oni je zničí kvůli lidské nevěře!“

A anděl dále zvěstoval:
3) „Dva svědkové všemohoucího Boha putují po zemi v lidské podobě, prostě a bez okázalosti: 4) Před vznešeností Páně jsou však jako věčně zelené olivové stromy a jako planoucí pochodně, jak to již prorokoval Zachariáš (Parsifal - Abd-ru-shin a Marie - nikoli Marie z Nazaretu).

5) Proti těmto svědkům vyrážejí se sykotem tu a tam temnoty, ale nemohou jim ublížit. 6) Bůh a Pán jim dal moc nade vším bytostným, které v době jejích pozemského putování může podle jejich vůle lidstvu způsobit jakékoli trápení, tak jako se dělo za časů Mojžíšových v Egyptě. Přinášejí Světlo a Pravdu od Boha, od Všemohoucího, ale lidé je nechtějí slyšet.

A jelikož všechny útoky na ně byly marné, temnoty se znovu vzchopily. 7) Jako strašlivé zvíře se pozvedají z hlubin, bojují proti nim a zdánlivě je přemáhají. 8) Budou temnotami spoutáni a ponecháni ležící jako mrtví („mrtvý“ zde znamená „být vyřazen morální vraždou - pomluvou“). Pravěčný Bůh se sklání ke svým dětem a volá je, aby během této doby vystoupily vzhůru k němu. 10) A lidé, kteří kolem nich procházejí bez kajícnosti a s nevírou, ve svém nitru triumfují nad tím, že ubili Pravdu a Lásku a zbavili Zemi Spravedlnosti. Oba svědkové Světla se stali nepohodlnými těm, kteří je nechtěli uznat.

11) Ale v době, kterou Věčný předem přesně stanovil, oba svědkové vycházejí ze všech protivenství neporušeni. Živých, kteří měli ze zdánlivého vítězství zběsilou radost, se zmocňuje veliké zděšení.“

13) A Země se chvěje a člověku bude velmi úzko. Tak stihla i šestá běda lidstvo. Ale dle andělových slov není mezi šestou a poslední bědou žádné časové rozpětí. Boží vůle sedící na stolci pokynula k soudu nad lidstvem a 15) poslední anděl zatroubil na pozoun. Pronikavě to zaznělo všemi stvořeními a všechno tvorstvo zadrželo dech, neboť nadešel konec všech věcí.

A z nebe zaznívaly hlasy:
„Nyní se staly říše všech částí světů vlastnictvím našeho Pána, Syna Člověka a Ježíše, Syna Božího. Syn Člověka bude nyní vládnout na věky tak, jak to činil již od věků.“

16) A Nejstarší vstali ze svých stolic, padli na kolena a modlili se:
17) „Pane, všemohoucí Bože, který jsi byl a který jsi na věky věkův! Děkujeme Ti, že nyní necháváš proudit celou svoji moc a sílu a že jsi uplatnil svoji neomezenou vládu.

18) Nyní jsi zahubil všechny ty, kteří stáli proti Tobě, proti Bohu. Soudil jsi všechny, kteří Tě neuznali. Svázal jsi odpůrce, který kazil hmotnost. Těm ale, kteří Tě poznali, bude nyní dána jejich odměna. Stanou se Tvými služebníky a jejich duše budou naplněny blažeností!“

19) Zatímco se Nejstarší takto modlili, viděl jsem, jak se široce otevřela brána nejsvětějšího chrámu tam nahoře, ve všehomíru. A z ní se linulo světlo a paprsky dolů na místo, kde Věčný uzavřel novou smlouvu s lidstvem, aby byli jistí jako v arše za časů Noe. A paprsky utvářely spojnici a andělé po nich vystupovali vzhůru a snášeli se dolů! Ale na pozdější stvoření dopadalo krupobití, blesky se křižovaly a hrom burácel, země se chvěla, jakoby byla otřásána věčnými silami a myšlenky Boží vůle zněly jako zvučící hlasy celičkou zemí.

 

Kapitola 12.

1) A byl mi ukázán obraz:
Na nebi se zjevila ženská postava zázračné krásy. Vycházely z ní světelné paprsky, jakoby bylo jejím šatem slunce. Stála na srpku měsíce, jehož jemný svit halil její nohy. Na hlavě měla korunu se sedmi nádhernými drahokamy, které zářily jako hvězdy. 2) Z prostředního nejkrásnějšího kamene tryskaly paprsky, které tkaly zlatý záhal kolem děťátka, které vstupovalo, radostně se usmívajíc, z jejího klína. A toto děťátko bylo Pánem světů, o kterém předpovídali proroci. 3) Také v hlubinách se to pohnulo. A z nich se s mručením a syčením přibližoval netvor, mající sedm hlav, poněvadž si chtěl podmanit sedm částí světů. Každá z jeho hlav měla korunu, neboť bylo jisté, že docílí, aby se stal králem všech těchto částí pozdějšího stvoření, pakliže by právě narozené děťátko zmizelo. 4) Proto se tento odpůrce vrhl vpřed, přinášeje na své cestě zkázu všemu, s čím se setkal. Chtěl zničit toto děťátko.


Vysvětlivka: Ženská postava je Prakrálovna Elisabeth. Že při tom Parsifal vystupuje jako dítě, je obrazným znázorněním nástupu do jeho úkolu, týkajícího se velké očisty světů. Formou dítěte je naznačen počátek zvláštního úkolu Parsifala, neboť jen v tomto úkolu je dítětem, které zkušenostmi, získanými v prožití, uzraje v muže pro všechno, nad čím musí zvítězit, aby se splnilo zaslíbení. A je to také jen tento zvláštní úkol, který se Lucifer snaží již od samého začátku v dítěti zničit, aby tím netvor zabránil splnění, při kterém on sám, se vším svým falešným působením, bude Parsifalem spoután.


5) Hoch však byl urychleně vzat k Bohu, ke svému Otci, aby u Něho, Věčného, zůstal až do chvíle, kdy bude netvor přemožen. 6) A královna nebes se odebrala do svých zahrad.

7) Tu se znovu blížil hukot. Tentokrát to však bylo jasné znění a jásavý hlahol. Archanděl Michael nastupoval se zástupy svých věrných andělů k boji, jenž mu přikázal Bůh. Zaútočil na netvora, který si mezi tím přivolal své šiky temných. 8) Světlo se střetlo s temnem. A Světlo, přicházející od Boha, zvítězilo. 9) Lucifer, který vzal na sebe podobu netvora, byl svržen i se svými temnými šiky ze všech nebes.

Byl vypuzen až do pozdějšího stvoření a jakýsi hlas volal:
12) „Lidské děti, běda vám! Lucifer přichází k vám dolů, naplněn zuřivou zlobou. Je mu ponechána jen krátká doba ke splnění jeho choutek. Běda vám, jestliže zmužile nevytrváte.“ Nebesa však šuměla plesáním nad pádem zloducha. 13) Jakmile netvor poznal, že se již neudrží nahoře, pokusil se pronásledovat vznešenou postavu ženy. 14) Ta se však vznesla jakoby na křídlech do výšin, kterých již nebyl schopen dosáhnout. 15) Tehdy po ní plivl jedovatými a záštiplnými slinami a chtěl ji zasáhnout pomluvami a zlomyslnou lží, 16) ale země vsákla do sebe všechno dříve, nežli se mohl ke Spanilé přiblížit.

17) Tu si netvor ve své zlobě vytkl, že bude od nynějška potírat všechno, co bylo v jakékoli souvislosti s královnou nebes.


Poznámka:  Znenáhla v lidech zahladil vědomosti i vědění o královně nebes. V tom se žena  ochotně stala jeho svolnou otrokyní, jakož i pomocnicí při rdoušení všech opravdových ctností.


 

Kapitola 13.

1) Vstoupil jsem do světlého písku na okraj moře, abych se podíval, co se tam dělo. Tu se z vln vynořilo zvíře, mající sedm hlav a deset rohů a na rozích mělo koruny.

Podobně jako mají služebníci Boží na svých čelech napsána jména z knihy věčného života, mělo toto zvíře na každé ze svých hlav napsáno jméno zlořečeného prokletí. Dívat se na to bylo úděsné.

2) A to zvíře vzešlo ze símě Lucifera, bylo zvířetem Antikrist. A bylo skvrnité jako pardál, poněvadž jeho oděvem byla lež. Jeho nohy měly sílu medvědích tlap, byly dostatečně silné, aby je unesly a také aby mohly ničit vše, co se mu stavělo na odpor. Jeho tlama, podobná tlamě lví, byla schopná zhltnout vše v jeho dosahu.

3) Bylo-li zraněno v boji, jeho rány se okamžitě zhojily. A lidé se zvířeti velice obdivovali a 4) klaněli se Luciferovi, který dal zvířeti velikou moc. Velmi se podivovali a pravili:
„Kdo se vyrovná Antikristovi? Kdo se opováží vystoupit proti němu? Zvěstuje nám podivuhodné věci, které lidské ucho dosud neslyšelo. Jeho znalost a chytrost je vyšší, než všechno ostatní!“

A lidé věřili všemu, co jim zvíře oznamovalo a hlásalo. 5,6) Tak začalo rouhání se Bohu. Zvíře rozšiřovalo lži o věčných věcech a 8) mezi lidmi nebylo nikoho, kdo by se mu postavil na odpor, vyjma malého zástupu těch, jejichž jména jsou zapsána v knize života a kteří jsou služebníky Všemohoucího. Ostatní se ale rouhavě smáli, věřili zvířeti a zapomněli na věčné zákony Boží. 10) Nevěděli již, že ten kdo tasí meč, mečem zajde a ten, kdo poutá duše, že bude také sám na věčnosti spoutaný. Zákony Boží jsou neoblomné: Co člověk zaseje, to také sklidí! 11) Zatím co jsem ještě pln zděšení zíral na zvíře, zahlédl jsem, jak ze země vylézá jiné zvíře, mající jen dva rohy, takže mohlo být pokládáno za beránka.

Avšak jakmile promluvilo, hned jsem poznal, že i toto zvíře je netvorem, totiž hříchem, který zachvátil celou zemi a pronikl jí. 12) Toto zvíře se nadýmalo, dělalo se mocným, zavádělo lidi a činilo z nich služebníky Antikrista.

14,15) Přikazovalo, že lidé mají stavět obrazy Antikrista a těmto obrazům měla být svěřena moc k lidem promlouvat a pomáhat jim. Běda však lidem, kteří se na to spoléhají! 16) Tento druhý netvor ukázal lidem, že by pomocí svého myšlení a jednání mohli získat znamení na své pravé ruce. Toto znamení, podle něhož by se mohli vzájemně poznávat, spojovalo ty, kteří byli oddáni Antikristu. 17) A k úspěšnému i vhodnému provozování pozemských obchodů nebylo třeba, aby byl obratným ten, kdo měl znamení zvířete na své ruce.

Kdo však byl úplně podroben tomuto druhému zvířeti, hříchu, tomu na čele vyvstalo temné znamení, takže byl duchovnímu zraku lehce poznatelný. 18) V tomto znamení se zachvívalo číslo zvířete, totiž - šest set šedesát šest (666). Kdo má oči k vidění a ducha Božího, ten také pozná v tomto čísle nekonečnou moudrost Boží, neboť to je také číslo člověka, který vyzýval k pokání proti hříchu. To znamená, že také toto číslo, tak jako každé jiné, nese v sobě zřetelně jak světlé, tak i temné stránky. –

 

Kapitola 14.

1) - A viděl jsem Syna Božího, Ježíše, Lásku Boží, jak stojí na vysoké hoře a u něho sto čtyřicet čtyři tisíc těch, kteří byli vyvoleni za služebníky Pravěčného. Všichni měli na svých čelech napsáno jedno věčné jméno. Všichni očekávali Pána světů, k němuž je měl Ježíš dovést.

2) Shůry, ze všech nebí, zaznívaly nadpozemské zvuky. Znělo to brzy jako hukot povodně, brzy opět jako rachot mocného hromu a do toho zaznívaly chvějivé tóny nebeských harf. 3) K Pánu světů, který seděl na stolci uprostřed Nejstarších a zvířat, stoupala nová píseň. Této písni, tomuto chvalozpěvu se nenaučí nikdo jiný, než oněch sto čtyřicet čtyři tisíc, kteří mají na svých čelech Boží znamení. 4,5) Ze zástupu ostatních lidí je vyzvedla vzhůru nekonečná Boží Láska a péče a Boží smilování. To je naučilo poznat své hříchy a tím se od nich osvobodit. A i když jsou neustále lidskými duchy, přesto jsou před Božím pohledem čistí, díky svému čistému chtění a věrností své služby. 6) Při pozorování tohoto zástupu jsem viděl jak přiletěl dolů z nebe vznešený anděl, který směl zvěstovat lidstvu nový svazek s Bohem.

7) Hlasitě provolal:
„Bojte se Boha a vzdávejte mu čest! Uctívejte toho, jenž všechny věci učinil. Uctívejte pravěčnou Boží vůli, Pána všech světů. Slyšte lidé, nadešel čas soudu!“

8) Ihned za ním přiletěl druhý anděl, právě tak vznešený a volal ještě hlasitěji; na lidi:

„Nyní padla opora hříchu na zemi. Opora, která všechny zavedla a zapletla do svých osidel, takže byli jako vínem opilí a neovládali své smysly!“

9) A třetí anděl, který letěl za oběma, volal ještě silněji:

„Kdo vzývá Antikrista nebo má jeho znamení na ruce nebo na čele, ten 10) pocítí hněv Boží z číší, které Bůh nechá vylít na zem. 11) Nenajde již klidu ani ve dne ani v noci, neboť nyní se dozví koho vzýval a koho znamení nosí, ale nebude to již moci napravit. Bude se soužit tím, že shoří ve věčném ohni a jeho výkřiky budou stoupat vzhůru jako dým a tím, že i on se rozplyne jako dým a jako neužitečný zajde. 12) Zde však toužebně čekají ti, kteří mají na svých čelech Boží znamení a zachvívají se podle Božích přikázání a jsou blaženi vírou ve věčnou Trojici!“

13) A hlas z nebe ke mně volal:
„Piš! Blahoslavení mrtví, kteří nyní v Pánu zemrou! Jejich díla je následují a oni smějí ve vyšších sférách na nich pokračovat ve svém tvoření. Smějí dále sloužit Pravěčnému. Všechny boje jsou za nimi, smějí nyní pracovat v klidu a míru. Práce bude pro ně štěstím a blažeností!“

A já jsem psal. Když jsem však dopsal, pohlédl jsem vzhůru. 14) Tu jsem viděl, jak připlouvá bílý oblak a na něm - Syn Člověka seděl na zlatém trůně. Vycházely z něho paprsky a záře. Paprsky se navzájem spojovaly do tvaru kříže, takže bylo zřejmé, že On je věčná Pravda. Na hlavě měl zlatou korunu všech korun a jeho ruka uchopila srp, který vysílal modré blesky do všehomíra.

15) Tu vystoupil anděl z brány chrámu a oslovil jej:
„Pane, nastala doba žní. Dej srpem znamení a žeň na zemi započne.“

16) A ten, který trůnil na oblaku, udeřil srpem až vydal jasný zvuk, který způsobil ozvěnu ve všech stvořeních. 18) Přišly zástupy andělů a na zemi začaly žně. Z chrámu pak vystoupil ještě jeden anděl, který měl v ruce kosíř, jaký používají vinaři. Dostal příkaz udeřit kosířem na vinici země, aby byly sklizeny hrozny. 19) Ale jak již kdysi Syn Boží zvěstoval, byly to špatné hrozny, které byly vhozeny do lisu hněvu Božího, aby byly zničeny, a byly to prázdné klasy, které anděl, jenž vládl ohni, vrhl do plamenů.

 

Kapitola 15.

1) Potom mi byl ukázán obraz ze všech nejkrásnější. Sedm andělů stálo a drželo ve svých rukou sedm posledních strastí, jimiž měl být dovršen poslední soud. 2) Opět jsem viděl stvoření, rozprostřené jako průzračné skleněné moře, pod nímž šlehaly plameny zničení. Avšak na okraji stvoření stáli na skleněném moři ti, kteří zůstali vítězi nad Antikristem, nad jeho obrazem i znamením a nad jeho číslem.

Oblečeni v bílá roucha, drželi v rukou harfy 3) a zpívali ke cti a chvále Boží. Zpívali žalm Mojžíše, služebníka Božího a chvalozpěv ke slávě Boží:
„Pane, všemohoucí Bože! Tvá díla jsou a zůstávají v Pravdě a Spravedlnosti. Celý svět je jat bázní k Tobě a velebí Tvoje nejsvětější jméno! Ty jediný jsi svatý, Ty jediný jsi Pánem, Ty, Trojjediný Bůh. Ze všech konců světa budou přicházet a uctívat Tě, neboť Tvoje cesty jsou zjevné očím všech lidí. Nyní vidí, jak Tvoje dobrota s milosrdenstvím je vedla až do konce.“

5) Za tohoto chvalozpěvu se chrám nahoře ve Světle otevřel úplně 6) a vyšli z něho andělé sedmi strastí. Jejich bílá roucha spínaly zlaté pásy a jejich vlas zdobily zlaté obroučky. 7) Lev sedící před stolcem nejvznešenější Boží vůle se pozvedl a dal sedmi andělům sedm zlatých číší, naplněných až po okraj Božím hněvem. 8) I Síla, vycházející z těchto číší byla tak mocná, že jí byl naplněn celý chrám. Zdál se jí být přímo zahalen jako dýmem a nikdo do něho nemohl vstoupit, pokud číše hněvu nebyly vyprázdněny.

 

Kapitola 16.

1) Z chrámu bylo slyšet až sem mocný hlas, který volal: 
„Služebníci Boží, nastal čas, abyste vylili číše Božího hněvu. Jděte a učiňte tak!“

2) Poté přistoupil první anděl až k okraji skleněného moře, nachýlil se a vylil svoji číši na zem. Tu vzkypěla krev ve všech lidech, kteří nesli znamení Antikristovo. Všechno jejich zlé snažení je zpětně tvrdě zasáhlo a na jejich tělech se utvořily ošklivé zhnisané vředy, takže se svíjeli v bolestech.

3) Potom následoval druhý anděl a vylil svou číši do moře. Moře se rozvlnilo a rozbouřilo, zbarvilo se rudě jako krev a všechen život v něm odumřel.

4) Když pak třetí anděl vylil svou číši do proudů a pramenů, staly se i tyto vody krvavými. 5) A bytostný strážce všeho vodstva hlasité zvolal:
„Pane, Bože, Ty Věčný, jak jsi spravedlivý! Svatý jsi na věky věkův. Tvoje zákony se naplňují. 6) Lidé nechávali téci krev a nyní ji necháváš téci Ty! Prolévali krev svatých a proroků a nyní nechť ji pijí! Nezasloužili si nic jiného!“

7) A anděl od Božího oltáře zvolal: 
„Ano, Pane, Tvoje soudy jsou pravé a spravedlivé!“

8) Nyní vyprázdnil čtvrtý anděl svou číši přímo do středu slunce. A slunce naráz pálilo jako oheň dolů k zemi tak silně, že lidé téměř zmírali vyprahnutím. 9) A tehdy, když se domnívali, že zhynou žárem, rouhali se Bohu. Dobře věděli, že On vládne všemi těmito strastmi, ale nepřiznávali to a ani se Boha nedovolávali. Naopak, proklínali Ho a nečinili pokání. 10) I pátý anděl vyprázdnil svou číši - a to přímo nad trůnem Antikrista, na němž seděl v okázalé nádheře. Všechno světlo na zemi pohaslo a nastala úplná tma. 11) Lidé byli jati úzkostí a strachem, trpěli nevýslovná muka, způsobená vředy a krutým, úmorným žárem. Svíjeli se a skřípali zuby, ale i tehdy se rouhali Bohu a ani teď cestu k pokání a k nápravě nenalezli. 12) Nyní vylil svou číši šestý anděl. Tu vyschly velké vodní toky. 13) Netvor Antikrist a třetí zvíře, hřích se společně radili. Výpary jejich dechu zhoustly v postavy, podobající se žabám. 14) Byli to nečistí duchové, kteří vycházeli znovu vábit lidstvo, svolávali mocné, vládce a krále ku dni zúčtování, ovšem zamýšleli pak bojovat proti Bohu. 15) Avšak den Boží přichází jako zloděj v noci, tehdy, kdy je nejméně očekáván. Blaze tomu, kdo bdí a očekává svého Pána, takže mu může vyjít oděný vstříc.

17) A nyní přistoupil ještě sedmý anděl a vylil obsah své číše do vzduchu. A hlas shůry oznámil: „Dokonáno jest!“

18) A tehdy naplnily myšlenky Trojjediného Boha celé stvoření - mocně jako zvučící hlasy, že v jejich hukotu, který byl větší, nežli rachot silné bouře, nebylo nic slyšet. Blesky se křižovaly nepřetržitě a země se otřásala tak, jako dosud nikdy. 20) Města byla zničena, ostrovy se propadaly do moře a hory mizely. 21) A z nebe padalo krupobití na bědující lidi a ubilo každého, koho zasáhlo. Ale lidé si to ještě nevzali k srdci. Rouhali se Bohu i při této sedmé strasti a nečinili pokání.

 

Kapitola 17.

1) Jeden ze sedmi andělů, kteří vylévali sedm číší Božího hněvu, přistoupil ke mně a pravil:
„Pojď, chci ti ukázat soud nad ženou, která nastolila své panství nade všemi zeměmi. 2) Všichni pozemští vládci a králové se jí podřídili a pili z jejího zdroje, až zcela opojeni, nebyli schopni nic rozeznávat!“

3) A v duchu mě odvedl na poušť. Zde seděla rozmařilá žena, zpupná a sebevědomá, na šarlatově rudém zvířeti, které mělo sedm hlav a deset rohů, na jejichž čelech byla napsána jména rouhání.

4) Žena byla oděna do nejpřepychovější nádhery. Byla zahalena v purpurové roucho, jakoby byla královnou. Stala se vládkyní země pomocí zvířete. Ověsila se zlatem, drahokamy a perlami, aby nikdo neviděl její nahou prázdnotu. V ruce držela zlatý pohár, který byl až po okraj naplněn zlomyslnostmi, lží a ostudnostmi. 5) Přes její čelo se široce táhl nápis: „Babylón, matka veškerých špinavostí a ohavností na zemi.“

6) Byla zpita krví, kterou nechala na zemi prolévat, krví všech svědků Ježíšových. Když jsem tuto ženu spatřil, zděsil jsem se a nechápal jsem, kdo by to měl být!

7) Anděl mi konejšivě řekl:

„Proč se bojíš? Vysvětlím ti to, co se ti zdá být tajemstvím ve spojitosti s touto ženou i se zvířetem se sedmi hlavami, nesoucími deset rohů. 8) Zvíře bylo, nyní už není, ale opět se vynoří z propasti. Pak však musí propadnout zatracení. Až se to stane, potom všichni ti, kdo nejsou zapsáni v knize života, ustrnou a zděsí se. Budou se třást, až zpozorují, že zvíře, na němž byli závislí, bude svrženo do věčného rozkladu.

9) Rozumíš nyní tomu, co vidíš? Netvor, kterého jsi již viděl bojovat proti vojskům Michaela, je vládce rozumu, Lucifer. A žena kterou nese, je pozemská chytrost. Zaprodala se mu za to, že osvítil její rozum všemožnými vědomostmi a dopomohl jí k opanování pozemského.


12) Hlavy a rohy, to jsou pozemští vládcové, kteří používají své moci, aby bojovali proti Ježíši a proti Bohu, proti Nejvyššímu. 13) V tom jsou jednotní, ačkoli by se vzájemně nejraději rozsápali. Budou se protivit Trojjedinému Bohu a Bůh je ponechá po nějaký čas činit, co jim libo.


Potom však povstane ten, jenž se jmenuje Boží vůle (Imanuel) a povolá k sobě své povolané a vyvolené. 16) Srazí ženu se zvířete tak, aby všichni ti, kteří chtějí bojovat proti Bohu, byli přinuceni ženu pošlapat. Ženina okázalost se promění v cáry, její domněle veliké vědomosti, její zdánlivé moudrosti, s ní budou strženy. Tak zůstane ležet na zemi před zrakem všech lidí ve své nahé prázdnotě. A netvora samého - spoutá.“

 

Kapitola 18.

1) Shůry se snášel další anděl, z něhož zářilo světlo, až se země rozjasnila. 2) Volal mocným hlasem:
„Vězte mocný Babylón, říši rozumu a lidských pozemských vědomostí, jak padla. Byla shromaždištěm veškerých nečistých myšlenek, lží chvástavostí a sebezbožňování, vší ješitnosti i vlastního svéhlavého chtění a domýšlivostí na vlastní vědomosti. 
Opředla všechny lidské duchy, veliké právě tak jako malé. 3) Opojila vládce i krále natolik, že věřili v její vlastní znalosti a domýšleli se, že se rovnají Bohu. Obchodníky naučila vypočítavosti a lstivosti, takže před nimi prchala věrnost a spravedlnost. Podrobila si všechny národy až na malý zástup, který nyní obklopuje Syna Člověka.“

4) Tu zazněl shůry jiný zvučný hlas:
„Odstup od ní, lide můj, ty zástupe mých věrných! Nestýkej se s ní ani dost málo, aby ses od ní neposkvrnil jakýmkoli dotykem. 5) Ve všech nebesích je známo její provinění a Bůh zváží její hříšné jednání. Vyhni se jí, neboť kdo se bude v soudu nacházet na straně zločinců, musí s nimi zahynout!“.

A hlas znovu vyzýval zástup bojovníků:
6) „Chopte se jí a naložte s ní tak, jak to činila ona! Nechte jí poznat, že plody jsou takové, jaké byla setba. Ale každé zaseté zrnko vydá více plodů. Proto i ona musí sklidit mnohokrát víc, nežli zasela. Nechte ji pocítit těžkosti a utrpení, neboť těžkosti a utrpení přinesla těm, kteří na ní lpěli. Stala se obrazem hříšné země, která musí být v soudu zničena. Je ještě pyšná, cítí se být královnou a nepozoruje, jak politováníhodnou se ve své nahé prázdnotě stala. 8) Ale strasti ji postihnou v jeden den. Dotknou se jí zejména lačnost, útrapy a smrt, neboť Bůh a Pán je silný a spravedlivě soudí! Ale všichni ti, kdo k ní lnou, vládci, králové, mocní, obchodníci a všechny falší vedené duše lidí, zděšeně uzří, jak tato žena, představující lidské vědomosti, bude souzena. 9) A oni budou úpět a bědovat, neboť poznají, že všechno, co od ženy přijímali, pranic není. Ano, je to méně než nic, neboť jejich duše budou vydány záhubě.

Dosud však nevidí, že je soud zasáhne stejným způsobem, protože opustili Boha, rouhali se mu a lpěli na této ženě!“

21) Světlem zářící anděl pozvedl veliký kámen a mrštil jim do moře, až voda vysoko vystříkla. Kámen klesl ke dnu a zmizel v hlubině. Nato anděl zvolal:
„Viz, takový bude konec Babylónu, nadutých lidských vědomostí! Jedním rázem budou zavrženy a přestanou existovat. 22) Jejich pustý povyk a stejně tak i jejich planý pokřik, který se z tohoto Babylónu ozýval a naplňoval jej, oněmí. 23) Falešné světlo, které z nich svítilo, zhasne. A s tímto Babylónem zajdou všichni, kteří na něm byli závislí!“

 

Kapitola 19.

1) Shůry zaznívaly hlasy velikého zástupu:
„Aleluja! Bohu, našemu Pánu, budiž sláva a chvála, úcta a čest! 2) Spravedlivé a neomylné jsou jeho soudy. Zničil svět, mařený falešnými lidskými znalostmi. Nechal jej potrestat tím, čím zhřešil!“
3) A druhý chór hlasů jakoby odpovídal:

„Aleluja! Velebení těch, kteří jsou Jeho, bude od této chvíle stoupat jako zápalná oběť vzhůru k Bohu na věky věkův!“
4) Tu jsem viděl, jak čtyřiadvacet Nejstarších spolu se čtyřmi bytostmi padlo na kolena před stolcem, na němž seděla Boží vůle a vzývali ji blaženým voláním:
„Amen! Aleluja!“

5) A ten, který seděl na stolci řekl:
„Velebte Boha a Pána, vy jeho služebníci, a všichni, kteří před ním cítíte bázeň, malí i velcí!“

6) Tu vyvolení služebníci Boží odpověděli a jejich hlasy zaznívaly jako šumící vody i dunící hrom:
„Aleluja! Boží vůle, Všemohoucí, se ujal svého království. Náš Pán je králem všech stvoření, je Pánem všech světů!

7) Jsme šťastní a blažení, že mu smíme sloužit! Jemu chceme vzdávat čest, jeho oslavná doba nastala, na Zemi povstane nové království. Je znamenitě připravováno. Všichni, kteří umějí pomáhat při jeho výstavbě, musí být opravdoví a spravedliví. Pak bude z tohoto království vycházet záře a planout až k nebesům!“

9) Tu jeden anděl přistoupil ke mně a pravil:
„Piš! Blažení ti, kteří jsou povolání k novému svazku s Bohem!“

A dále zvěstoval:
„To jsou skutečná Boží slova, střez je!“

10) Tu jsem padl k jeho nohám a vzývaje ho, děkoval mu, ale on mi pravil:
„Nedělej to, smíš vzývat jedině Boha! A já jsem také služebník Boží, jako ty. My všichni jsme v novém svazku bratry. My všichni žijeme slovy Ježíšovými a toho, který je naším Pánem. Pohleď tam!“

11) Prst andělův směřoval vzhůru. Díval jsem se. Nebe se nad námi otevřelo jako zlatá brána, z níž vycházela přemíra jasu a záře, takže všechno až dolů k pozdějšímu stvoření bylo zaplaveno nebeským světlem. A z této záře vyjel na divukrásném sněhobílém koni ten, který soudí Zemi i svět ve spravedlnosti a jehož jméno je Věrný a Opravdový. Ano, Pán je věrný a opravdový a jeho činy jsou spravedlností!

12) Jeho oči se podobají plamenům, které silou své záře pronikají vším, nač pohlédnou a před nimiž nemůže obstát nic nečistého. Na jeho hlavě jsou koruny všech světů. Na jeho čele je napsáno jméno všech jmen, které se nikdo neodváží vyslovit, neboť je to jeho jméno (Imanuel).

13) Byl oděn do bílého roucha, jež je Slovo Boží. 14) Za ním následovaly na bílých koních nebeské voje, oděné v roucha ze vzácného bělostného plátna. 15) A jeho slova byla jako ostrý meč, jenž vycházel z jeho úst, neboť přišel soudit všechny, kdo nevěřili v Trojjediného Boha a nepoznali jeho Pravdu. Nad těmi, kteří se dobrovolně neskloní před jeho žezlem, bude vládnout železnou holí. 16) Na jeho přepásaném oděvu zářilo jméno: Král všech králů a Pán všech pánů.

On však jel vstříc netvoru, aby učinil konec jeho panství. 19) Netvor shromáždil kolem sebe všechny mocné vládce a krále země i všechny falešné proroky a učence, všechny, kteří měli na pravé ruce znamení zvířete. Chtěl bojovat proti Králi světů. Ale Světlo zvítězilo nad temnotami. 20) Lucifer i se zvířetem, jemuž dal moc, byli jati a živi svrženi do bahna zatracení, které svým vlastním počínáním utvořili.

21) Ostatní však byli usmrceni mečem toho, který seděl na koni. Jeho Slovo přivodilo jejich konec.

 

Kapitola 20.

1) A byl mi ukázán jiný obraz:
Tu jsem viděl jednoho, jenž přicházel z nebe, který vyhlížel jako anděl, ale byl víc než služebník Boží. Kráčel královským způsobem k propasti, v níž byl Lucifer. Byla mu dána moc nade vším. Měl klíče od propasti a otevřel ji. (Parsifal - část Imanuele, která v něm působí).

Nesl dlouhý, těžký řetěz, jímž 2) svázal Lucifera 3) na tisíc let, vhodil ho opět do propasti, kterou uzavřel a vchod zapečetil. A tento, jenž má moc nade vším, jednal podle vůle Boží, neboť  on sám byl Boží vůlí. Chtěl, aby Lucifer nemohl zasahovat svým rušivým vlivem v nové říši tisíce let. Lidským duchům bylo dovoleno, aby se směli zúčastnit výstavby této říše zcela nerušeně. Měli dokázat, že byli proniknuti opravdovým poznáním. 4) Všichni, kteří kdysi ztratili svůj život pro Slovo, všichni, kteří věrně svědčili pro Ježíše a všichni, kteří měli znamení Páně na svých čelech a nebyli poskvrněni znamením zvířete na ruce i na čele, ti všichni směli žít se Synem Člověka a pomáhat při jeho vznešeném díle. 5) Ostatní však, jejichž duch byl již dlouhý čas mrtev, nebyli živými a museli zahynout. Blaze tomu, kdo má podíl na říši Syna Člověka! 6) Nad takovým nemá duchovní smrt žádnou moc. 7) Až se však naplní tisíc let, bude Lucifer uvolněn ze svých pout a okovů. 8) Vyjde znovu, aby sváděl svět a lidské duchy. A s ním přijdou jeho trabanti, nečistí duchové, kteří mu přisluhují.

Jestliže si služebníci Nejvyššího v pozemském uchovají čistotu, nenabude nad nimi Lucifer moc. 10) A shůry přijdou ozbrojení bojovnici, pomohou lidem v boji a Lucifer bude znovu spoután a uvržen do propasti. Ale tentokrát již na věky!

11) A znovu jsem viděl veliký jasný stolec a toho, jenž na něm seděl, Pána a soudce všech světů. Před jeho zářícím obličejem ustupovalo všechno, co nemohlo v soudu obstát. Viděl jsem, jak lidští duchové předstupovali před soudnou stolici:
12) Velcí i malí, urození i prostí - všichni se museli dostavit, aby přijali svůj rozsudek.

A byly otevřeny jejich knihy, v nichž byly zaznamenány myšlenky, slova i skutky každého jednotlivého člověka a jeden každý dostal to, co si sám připravil. Věčná spravedlnost nezná ani tu nejmenší odchylku v posuzovaní. Byla však také přinesena kniha života, v níž jsou zaznamenána jména služebníků Všemohoucího. . ! . . . 13) A před soudnou stolici musejí předstoupit také všichni, jejichž duch se nacházel ve smrtelném spánku, i když jejich těla byla ještě v činnosti. 14) A ti byli vydáni věčné smrti. Přicházeli duchové ze všech úrovní, jak z výšin, tak i z oblastí temna. Všichni dostali odměnu, jakou si sami připravili.

15) Čí jméno však nebylo zapsáno v knize života, ten propadl rozkladu, aby provždy zanikl. A to je duchovní smrt, která je horší než pozemský zánik.

 

Kapitola 21.

1) Potom jsem viděl nové nebe a novou zemi, neboť všechno staré zašlo. Všechno bylo nové. Pozdější stvoření bylo zbaveno všeho temna a veškerého zla, hříchů.

2) A já, Jan, který vám toto oznamuji, jsem viděl, jak povstalo svaté město, nový Jeruzalém, podle obrazu toho města, které je v nebesích.

Tento nový Jeruzalém byl opravdu nádherně vyzdoben k přijetí věčného Syna Božího, našeho Pána. 3) Ten, který seděl na stolci, zvolal radostným hlasem:

„Pohleď tam - to je obydlí Boží mezi lidmi! On, Syn Člověka, Syn věčného Boha, bude bydlet mezi nimi. Oni budou jeho lidem a on sám, Imanuel jim bude Bohem a králem. Šťastný to lid! 4) Všechny slzy budou setřeny. Smrt už nebude vzbuzovat strach, nýbrž bude lidem otvírat cestu do říše Světla. Nebudou je již sužovat utrpení, žal a bolesti, protože se všechno stalo novým. Staré zašlo!“

5) A ten, který seděl na stolci promluvil znovu:
„Jene piš, co ti přikazuji! Všechna tato slova jsou pravá a nepochybná. 
Pohleď, všechno je nové! 6) Všechno je dokonáno. Já jsem na věky věkův, počátek i konec. Ve mně se uzavírá všechno dění. Žíznícím chci dávat ze studnice vody živé. Mají pít do sytosti. 
7) Kdo překoná sám sebe, ten toto všechno prožije. Já budu jeho Bohem a králem a on bude mým služebníkem. 8) Kdo však selže, stane se nevěřícím a nepozná mne, kdo utone v hříších, kdo bude páchat zločiny a rouhat se, toho údělem budou muka, zatracení a rozklad. To je to nejhorší, to je duchovní smrt!“

9) Potom ke mně přistoupil jeden se sedmi andělů, kteří vylévali na svět soudné nádoby Božího hněvu a pravil ke mně:
„Pojď a podívej se, co ti ukáži!“

10) A v duchu mne vedl na vysokou horu a ukázal mi nové město, svatý Jeruzalém. Bůh ho nechal vystavět podle vzoru shůry. 
11) Celé město bylo prodchnuto Boží nádherou. Paprsky, které z něho vycházely, podobaly se třpytu skvostných drahokamů a jasu zářících jaspisů. 12) Kolem města se táhla mohutná vysoká zeď, v níž bylo dvanáct bran. U bran drželo stráž dvanáct andělů a na branách byla napsána jména vyvolených Páně. 13) Do každého nebeského směru vedly tři brány. 14) Mezi branami se rozkládalo dvanáct ploch, na nichž byla napsána jména Ježíšových učedníků. 15) Anděl, který se mnou mluvil, měl měřící hůlku, aby mi ukázal, jak veliké je svaté město. 16) Jeho délka, šířka i výška byly naprosto stejné, takže bylo vystavěno do krychle. (Svaté město je splnění, nacházející se ve světlých výšinách, nikoli na zemi.)

18) Jeho zdi byly sestaveny z jaspisu a město samo bylo z ryzího zlata, jež bylo tak tenoučké a průsvitné jako sklo. 19,20) Plochy zdí byly osázeny jaspisy, safíry, chalcedony, smaragdy, sardonyxy, karneoly, chryzolity, beryly, topasy, hyacinty a ametysty. 
21) Dvanáct bran byly perly a ulice města ryzí zlato. 22) A rozhlížel jsem se kolem, ale v městě jsem nenašel chrám, neboť celé město je chrámem Božím, protože v něm přebývá jeho Král, sám věčný Bůh. 23) Město také k osvětlení vůbec nepotřebuje sluneční či měsíční světlo, neboť je osvětlováno vznešeností Boží. 24) Všichni, kdo k němu smějí dospět, putují ve stejném Božím světle, které shůry proniká jejich dušemi. Pozemští králové odloží své koruny a vcházejí do města, aby uctívali a velebili Boha. 25) Brány města nebudou nikdy uzavřeny, 27) neboť nic nízkého nebo hříšného se k nim nemůže přiblížit. Jenom ti, kteří jsou zapsáni v knize života, mohou jimi vcházet i vycházet. Čistá radost naplní všechny duše, neboť jejich král je s nimi.

 

Kapitola 22.

1) Anděl mi ukázal proud živé vody, která tam protékala, jasná jako křišťál a která měla svůj zdroj u trůnu Božího. 2)  Z obou stran proudu byly stromy života. Dvanáctkrát v roce dávaly plody a jejich plody měly léčivou moc.

3) Pak nebude na Zemi nic, co by nemohlo vstoupit do svatého města našeho Krále. Jeho trůn bude postaven uprostřed města a Syn Boží, Ježíš bude s ním. Neboť On a Syn Boží Ježíš jsou jedno. A právě tak Ježíš a věčný Bůh jsou jedno a Imanuel je jedno s Bohem. Lidé, v tom vězte Božské tajemství Trojjedinosti našeho Boha, jak to bylo od počátku a zůstane na věky. Zmlkněte a klaňte se!

Král sám bude mezi lidmi, 4) bude jim dovoleno hledět na jeho Božský obličej a jeho jméno bude zářit na jejich čelech. 5) Už nebudou potřebovat žádnou pozemskou moudrost, neboť Bůh, který dlí v jejich středu, je osvítí tak, že mohou v Jeho jménu všechno vědět a také všechno dokázat. Bude jim vládnout od nynějška na věky.

6) A věčná Boží vůle mi řekla:
„Toto všechno je naprostá pravda. Bůh a Pán vyslal svého anděla, aby ti ukázal, co se brzy stane. Tvým prostřednictvím to chce zvěstovat lidstvu. 7) Hleď, přijdu brzy! Blahoslavený je ten, kdo si slova předpovědí v této knize osvojí a bude se jimi řídit!“

8) Takto hovořil ke mně, k Janovi, Všemohoucí, soudce a vládce světů. Toto všechno jsem slyšel a viděl. 
Padl jsem k nohám anděla, který mi toto všechno ukázal velebil jsem jej.

9) Ale anděl mi v tom zabránil a řekl:
„Ne, mne nesmíš velebit, uctívej samotného Boha! Já jsem služebník Boží jako ty a bratr všech těch, kteří přijmou slova, jež jsi zaznamenal v této knize.“

10) Potom anděl připojil:
„Nezapečeťuj předpovědi této knihy, neboť čas naplnění se blíží! 11) A všechno se musí naplnit, nechť jsou lidé zlí a nečistí nebo zbožní či svatí. Nech je jít dál cestou, kterou již započali, nechtějí-li se sami obrátit. Sklidí jen to, co zasévají!“

A znovu volal ten, který seděl na stolci :

12) „Viz přijdu brzy! Přinesu soud a každého jednotlivce odměním podle jeho skutků. 13) Já jsem tvůrce a soudce, počátek a konec, první a poslední. 14) Blahoslavení ti, kteří dodržují má přikázání. Tak mohou vejít branami do nového města a jíst plody života. 16) Jene, posílám tě, abys svědčil ve všech obcích světů. Já jsem původcem všeho stvořeného, Světlo z Boha. 17) Kdo toto slyší, ten řekne:

„Přijď! A když někdo žízní, nechť přijde a nabere si vody života tolik, kolik potřebuje!“

18) Já, Jan, dosvědčuji, že jsem pravdivě zapsal slova, která jsem směl vyslechnout. Přidá-li k nim někdo něco, co pochází od něho, bude za to sklízet strasti, o kterých se v této knize píše, poněvadž svůj rozum staví nad Světlo, přicházející z Boha. 19) A jestliže někdo z těchto slov něco odejme, bude mu odejmuta jeho účast na plodech věčného života i ve svatém městě.

20) Jako svědek a Boží posel volám:

„Amen, Pane, přijď brzy!“

21) Se všemi těmi, kteří přijmou slova této knihy do svého nitra, budiž milost Trojjediného Boha.

A m e n .


Přijato lidmi, kteří Sloužíce Světlu byli k tomu omilostněni.