Ú n o s

 

 Krajinou se hnal osamělý jezdec... Mířil se svým koněm neúrodnou stepí k pohoří, které se nejasně zvedalo na dalekém obzoru. Strmé hory se tyčily k nebi, jako by hrozily a chtěly odvrátit každého vetřelce od úmyslu přiblí­žit se jim.

 Skalnatá údolí pohoří obývaly divoké kmeny, obávané pro svou ukrutnost tak, že je nikdy nikdo nenapadl. Cizinec by zbloudil v roklích tohoto prasvěta, kde, zdálo se, nebylo vůbec cest pro lidi. Obyvatelé této země však obratně lezli po suti svahů a šplhali vzhůru po příkrých horských stěnách, jako by to byly pohodlné cesty.

 K večeru dorazil osamělý jezdec do údolí, které se zařezávalo jako téměř neznatelná, úzká trhlina do skály hory. Seskočil s koně. Přitom pevně držel uzlík, který po celou dobu jízdy nepustil z rukou. Teprve nyní jej opatrně položil na zem, vyňal z brašny, upevněné na sedle koně, potraviny a vak s vodou. Nato se posadil vedle uzlíčku, v němž se něco začalo živě hýbat.

 Muž vzal uzlík na klín a sejmul lehký závoj, jímž byl zahalen. Jeho tvář se rozzářila, neboť se díval do usmívající se tvářičky dítěte, jež bylo asi rok staré. Pečoval o dítě jako matka. Opatrně je rozbalil z těsných přikrývek, láskyplně mu dal napít a nakrmil je.

 Spokojený chlapec se smál na svého ochránce, jenž se poněkud neobratně pokoušel si s ním hrát.

 Jakmile jezdec zpozoroval, že se hošík chce rozplakat, polekaně ustal a zabalil ho zase do závojů a šátků. Pak uložil pečlivě všechno do brašen, vyšvihl se na koně a zvolna vjížděl do úzkého údolí.

 Nadešla noc. V jedné jeskyni upravil jakési lůžko, na něž položil dítě, aby bylo chráněno před nočním větrem a pak si lehl sám, unavený k smrti.

 Osamělý jezdec byl na cestě již celé týdny. Toto byla první noc, kdy spal klidně. Obavy z pronásledování ho neopouštěly a nedopřávaly mu pokoje. Teprve nyní, pod ochranou divokých hor, se mu zase vrátil klid.

 Příběh tohoto muže byl neobyčejný. Vůbec nevypadal jako ochránce dětí, avšak toto dítě bylo jeho pokladem, který chránil víc než svůj vlastní život. Jeho životním úkolem bylo vychovat tohoto hocha. -

 Nic nerušilo klid obou spáčů, osudem tak úzce spjatých: Jezdce, který toto dítě uloupil, poněvadž nemohl jinak jednat - a dítěte, jež nutně potřebovalo tohoto muže, poněvadž jinak by bývalo bylo zavražděno! Teď bylo všechno ne­bezpečí daleko za nimi. Daleko byl také knížecí zámek, v němž dítě přišlo na svět. Drsné hory, které nyní přijaly oba do své ochrany, ačkoli se jinak uzavíraly každému cizinci, byly domovem tohoto jezdce. V divokých roklinách žil kmen, jehož byl knížetem. Vládl tam mnoha tisícům.

 Nikdo nemohl tušit, že ve výši dvou tisíc metrů stojí obrovský palác, postavený z velikých kvádrů. Nikdo nemohl vědět, že v onom vysoko položeném údolí, uzavřen před celým světem, žije kníže, spravující ohromné poklady. Zlato bylo totiž ve skalách a také v horských potocích. Tam nahoře bylo možno nalézt bohatství, o němž neměl nikdo tušení. Lidé střežili poklady, které nacházeli ve své zemi. Ze zlata vytvářeli šperky a z křišťálu brousili nádherné poháry a nádoby. Na úrodných svazích a v poněkud níže položených údolích zakládali kvetoucí zahrady a měnili přírodu v netušeně krásný kout země. V ráj, uzavřený v nebetyčných, strmých skalách. A nikdo neznal cestu, která tam vedla!

 Jakmile nastalo jitro a slunce vyslalo své první paprsky do jeskyně, kde spal jezdec s dítětem, muž, osvěžený hlubokým spánkem, vyskočil. Opět věnoval péči nejdříve chlapci. Když pojedl také sám, vzal dítě do náručí, ale jeho hlavičku už nezahalil do závoje, protože se již nebál pronásledovatelů.

 Před ním se rozprostíralo zlaté jitro. Muž kráčel opatrně vzhůru se svým lehkým břemenem, zkoumaje cestu krok za krokem. Ta připomínala schody a stou­pala prudce do výše. Byla však úzká, takže i kůň mohl jít jen zvolna za nimi a klást kopyto před kopyto. Znal ovšem tuto obtížnou stezku právě tak dobře jako jeho pán.

 Po těžké námaze dosáhli konečně náhorní roviny, odkud vedla vzhůru již širší cesta. Zde se jezdec opět vyšvihl na koně, aby mohl rychleji postupovat kupředu.

 Slunce stoupalo stále výš a jeho paprsky začaly pálit. Jezdec proto znovu pečlivě zahalil hlavičku dítěte. Vystupovali tak hodinu za hodinou, až se náhle zdálo, že nelze jít dál, neboť cesta končila u skalní stěny. Ve skále nebylo vidět ani jediné trhliny, kterou by člověk mohl proniknout.

 

 

 Muž sestoupil s koně, položil dítě na zem a vyrazil ze sebe dlouhé, táhlé volání. Ozvěna je vrátila. Po chvilce se pozvolna začala skála rozestupovat! Utvořila se široká mezera a vpustila je do říše neznámého knížete.

 Rozdíl mezi naskytnuvším se pohledem na kvetoucí zahrady a právě opuštěnou obtížnou cestou mezi skalnatými stěnami byl tak veliký, že dokonce i jezdec, ačkoli všechno dobře znal, si radostně a volně vydechl.

 Zářícím zrakem se rozhlížel kolem sebe, když projížděl tímto kvetoucím světem. Jako by neviditelné ruce za ním zavřely skály, neboť široko daleko nebylo vidět člověka.

 Stále častěji uvolňoval jezdec závoje, zahalující hlavičku dítěte, a pozoroval chlapcovu tvář. A vždy znovu se mu zdálo nepochopitelné, že tu jede s dítětem v náručí a že si má toto dítě ponechat, aby se jednou stalo jeho dědicem.

 V zahradách bylo ticho. Nikde se neozval lidský hlas a přece Ismáni byli všude kolem. Skrývali se pouze před zraky svého knížete. Nebylo zvykem se před ním objevovat, a to ani teď, když se po mnohaměsíční nepřítomnosti vrátil do své říše. Přicházeli jen tehdy, když je volal.

 Lidé cítili hlubokou úctu k Is-ma-elovi. On byl prostředníkem síly z výšin, kterou jim mohl předávat, a tím jim umožňoval žít. Tak si představovali Is-ma-elovi poddaní vnitřní spojení, které měl jejich kníže se Světlem. V jejich očích byl jasným křišťálem, v němž se zachycovalo Světlo, aby se pak zářivě na ně rozlévalo ve všech barvách. Mnozí z nich vídali také světlé paprsky, které jejich kníže kolem sebe šířil.

 Byl pro ně zároveň knězem i světským vládcem a oni se pokorně skláněli před jeho vyšším úsudkem. Za to žili v dokonalé kráse a harmonii. S neúnavnou pílí vytvářeli drahocenné předměty pro palác svého knížete nebo shromažďovali líbezně vonící květiny a byliny, z nichž připravovali vzácné tekutiny. Milovali svého knížete, který vyplňoval všechna jejich přání a zprostředkovával jim sílu, aby je mohli uskutečnit.

 Jeho rozkaz, kterým zakazoval vpustit jakéhokoli cizince do jejich ráje, byl jim svatým! Často pozorovali z výše svých strážních věží, jak lidé pronikli až ke skalní stěně a marně hledali cestu, která by vedla dále. Nezasahovali však nikdy, ani tehdy, když lidé zabloudili a zůstávali ležet před skalní stěnou v očekávání svého konce. Zde nesměl rozhodovat soucit, neboť vše, co se rozkládalo za jejich skalami, bylo nečisté!

 Oni však byli čistí a svou čistotu si zachovali po tisíciletí. Jejich těla měla ztepilé formy čisté rasy. Nebylo v nich nic, než stará, ušlechtilá minulost dřívějších pokolení.

 Tak jako se zahrady rozkládaly stále výše na úbočích hor a v údolích, tak byli také lidé v tomto horském národě rozděleni do kast a jejich obydlí byla položena podle jejich druhu do vyšších poloh. Úplně nahoře měla sídla nejvyšší kasta, která byla v přímém styku s knížetem. Přesto však byli všichni navzájem spojeni a přechody z jedné oblasti do druhé byly tak jemné a neznatelné, že se nikde nevytvořila trhlina nebo mezera. V tomto státě bylo všechno samozřejmé, nebylo reptání nebo závisti, když se některý člověk vyvinul z jedné kasty do kasty vyšší. Bylo to úplně přirozené, poněvadž to spočívalo v jeho schopnostech a každý se mohl cítit dobře jen tam, kde vyciťoval stejnorodost.

 Toto vědění o přitažlivosti stejnorodého nesli však tito lidé nevědomky v sobě. Žili podle zákona, nezatěžovali se tím a byli šťastní.

 Mezitím jel kníže údolím stále vzhůru, až dospěl do blízkosti svého paláce. Tam bylo vidět lidi, s nimiž byl ve spojení. Ačkoli byli všichni potěšeni, když ho spatřili, byl způsob, jímž vyjádřili svou radost, právě tak přirozený jako všechno ostatní. Nepřibíhali sem v houfech s hlasitým voláním, nýbrž skláněli hlavy tak dokonalým a ušlechtilým pohybem, že se v tom projevovala celá jejich čistá láska ke knížeti.

 Nesledovali také jezdce zvědavými pohledy, poněvadž i to se jim zdálo být nepřirozené.

 Tak dojel Is-ma-el k branám paláce, které se široce rozevřely. Službu zde nevykonávali služebníci, příslušníci nižších kast, ale lidé z kasty nejvyšší. Každá práce v paláci byla považována za rovnocennou, ať již šlo o úklid komnat knížete nebo o práci duchovního druhu. Požadavky na duchovně vysoce vyvinutého člověka byly velmi obsáhlé, neboť musel také všechny pozemské práce vykonávat se stejnou láskou. Teprve pak platil za člověka, který žije správně. Jestliže nedovedl obojí spolu sloučit, zákonitě klesal do nižší kasty, ovšem s plným vědomím, že nepatří do vysoké oblasti čistoty, která byla v okolí knížete.

 Is-ma-el zdravil všechny své věrné. Když bylo postaráno o koně, pospíchal rychle nahoru po stupních, vedoucích do jeho komnat.

 Tam předal dítě jedné ženě, která ho následovala a klesl do křesla.

 "Pečuj o to dítě! Převleč je a připrav mu lůžko, aby si mohlo odpočinout. Byli jsme dlouho na cestách a já vím, že jiné dítě by takovou námahu nevydr­želo. Je to však dítě Světla a já jsem byl určen, abych je ukryl v bezpečí, než zesílí a bude schopno chránit se samo. Všechno se muselo podařit, protože jsem byl ve své péči neustále bdělý."

 Žena, oblečená v dlouhé, bílé roucho, se lehce uklonila a s dítětem ode­šla. Is-ma-el však, vyčerpán strašným vedrem, klesl zpět do křesla a usnul.

 Splnil svůj první úkol a dopřál si klidu, který směl nyní vychutnat v naprostém bezpečí. --

 Zatím v Persii, v jednom paláci, který se nádherou téměř vyrovnal paláci knížete z hor, hledali zmizelého prince. Kníže, otec dítěte, byl úplně bez sebe, neboť tento syn měl být jeho nástupcem. Kníže měl mnoho nepřátel, kteří by rádi chlapce zabili, aby sami jednou zdědili jeho trůn. Proto se domníval, že se jeho dítě stalo obětí těchto nepřátel. Nikdo netušil, že z dalekého kraje přijel neznámý muž, který dítě vyhledal a uloupil, aby je odnesl do bezpečí před vrahovou rukou, a že toto dítě bylo více než pouhý člověk!

 To věděl jen Is-ma-el a jeho věrní. Dostal zprávu ze Světla, že na zemi žije Duch Všemohoucího Boha a je inkarnován v jednom dítěti. Královna, jež vládla v ráji Světla a měla spojení se zemí prostřednictvím Is-ma-elovým, sa­ma mu o tom podala zprávu. Nikde totiž na zemi, než u kmene Ismánů, nebyl ú­kryt, který by byl mohl chránit vyslance Světla.

 Is-ma-el byl vládcem a mohl si vybrat svého nástupce a dědice ze svého lidu. Neměl ženu a svého nástupce měl vychovávat sám. Žádný kníže však nikdy nemohl libovolně zvolit nějakého člověka jako nástupce trůnu, ale směl vždy zvolit jen toho, který byl pro tento úkol určen Světlem.

 Ismáni měli jako jediný národ na zemi ještě opravdové vědění o Bohu a prostřednictvím Is-ma-elovým dosahovali také spojení s rájem. Již po tisíce let poznávali každého svého vládce vždy podle toho, jak jednal. Vladařem se mohl stát jedině nejvýše vyvinutý. Ten, kdo všechno znal, kdo vše věděl a nikdy nenechal nějakou práci nedokončenou! Všechny tyto dary měl takto zro­zený vládce od raného dětství a všechny docházely plného rozkvětu, když do­spěl v mladého muže.

 Národ však neměl takového nástupce v době, kdy Is-ma-el opustil zemi, aby přinesl perského prince, jak mu bylo ze Světla poručeno. Vydal se tedy na cestu, on, jenž dosud nikdy neviděl svět na druhé straně vysokých hor, a od­jel do Persie. Jeho duchovní vůdce, kterého stále viděl, mu ukazoval cestu. Podařilo se mu vstoupit do paláce, aniž ho spatřil nějaký člověk.

 Is-ma-el vyvinul netušenou obratnost při provádění této krádeže. Přistu­poval k téměř nemožnému úkolu s dětskou důvěřivostí, neboť vedle něho byl stále duchovní pomocník, který mu radil, co má dělat. A tak toho dosáhl! Na­lezl dítě a uprchl s ním domů.

 Nyní měl kmen nástupce trůnu! Prvního, který přišel z jiné země a tak byl také prvním člověkem, který vstoupil na tuto půdu, aniž se zde narodil.

 A Is-ma-el mu dal jméno Abd-ru-shin, neboť toto jméno bylo určeno ze Světla. Nahradil mu otce a stal se chlapcovým vychovatelem. Učil ho veškeré moudrosti, kterou sám směl za tímto účelem čerpat, a byl nevýslovně šťastný, že smí plnit tento vznešený úkol.

 

M á š   s e   u č i t   p o z n á v a t   t u t o   z e m i

 

 Léta míjela. Abd-ru-shin vyrůstal pod ochranou a péčí tohoto muže, tak úzce spojeného se Světlem. Jeho dětství uběhlo jako krásný sen. Is-ma-el ho učil všemu potřebnému. Přitom pozoroval, že toto dítě má ve svém nitru již mnohem vyšší vědění než on. Začal mu naslouchat a sám se od dítěte učil.

 Když chlapec bezstarostně vyprávěl, Is-ma-el se nikdy na nic neptal, a jen tiše poslouchal. Jednou se společně procházeli nádhernými zahradami a těšili se z květů, které je obklopovaly. Přitom došli až k velikým skalám a tu se Abd-ru-shin zeptal svého otcovského přítele :

 "Co je za těmito skalami, proč se nedá jít dále?"

 Is-ma-el odpověděl :

 "Za těmito skalami je jiná země, která s námi nesmí přijít nikdy do sty­ku. Je drsná a nevlídná. Lidé, kteří tam žijí, jsou divocí a oškliví."

 "Cožpak žijí ještě další lidé a ti jsou jiní než my?" znovu se zeptal Abd-ru-shin. "Mluvil jsi s nimi již někdy ?"

 "Nikdy, ale často jsem je pozoroval z našich strážních věží, a proto vím, že jsou jiní než my. Jejich země je pustá a plná kamení. Obyvatelé ji neobdě­lávají, ale nechávají všechnu zeleň zahynout. Býlí přerostlo květiny, které proto zakrněly. Nemají zahrady, navzájem se nenávidí a nevěří v Boha. Všichni se pachtí jen za tím, čeho my máme nadbytek - za zlatem!"

 "Otče, odkud to všechno víš, když jsi s nimi nikdy nemluvil?"

 "Vím to od svého světlého vůdce, který zná celou zemi. Hleď, vždyť i ty jsi tam přece byl a já musel ven, abych tě přivedl."

 "Já jsem byl tam? V tom špatném světě?"

 "Ano, jel jsem mnoho dní na koni, než jsem tě nalezl a přivezl sem. Byl jsi ještě velmi maličký a já jsem měl obavy, že nevydržíš tak dalekou cestu. Šťastně jsme však přijeli a tak jsi se stal mým synem."

 Abd-ru-shin potřásl hlavou.

 "Ale pak nejsem tvým opravdovým synem!"

 "Ne," pravil Is-ma-el, "to by ses jmenoval Is-ma-el ! Ty jsi se však měl jmenovat Abd-ru-shin. Tak to chtěla tvá matka."

 "Moje matka?"

 "Ano, tvoje matka! Ona však nežije na této zemi. Je královnou a vládne ve světlé říši. Má o tebe starost a mne určila, abych byl tvým ochráncem. Vysla­la mne také ven, abych tě zachránil před lidmi, kteří tě nenáviděli už při tvém zrození."

 "Nenáviděli mne? Co je to nenávist?" tázal se chlapec.

 Tu objal Is-ma-el chlapce a řekl tiše:

 "Pokud já budu žít, nemáš poznat, co je to nenávist!"

 Abd-ru-shin však nemohl pochopit, že existují i jiní lidé, kteří jsou špatní a dělají cosi hrozného: nenávidí! Nevěřil prostě, že mohou být lidé, kteří používají slov, jež nejsou dobrá. On sám neznal jiná slova, než slova dobrá!

 Brzy zapomněl na rozmluvu, pokud se týkala lidí, ale na slova o své matce nezapomněl nikdy! Když byl sám, tiše si říkával:

 "Moje matka je královnou a vládne ve světlé říši a stará se o mne! Rád bych ji jednou viděl!"

 Jednou se zeptal Is-ma-ele:

 "Viděl jsi již někdy mou matku?"

 Is-ma-el přikývl a jeho tvář se rozjasnila.

 "Byla krásná?" zašeptal chlapec.

 A Is-ma-el řekl: "Její krásu nelze popsat slovy."

 Tu Abd-ru-shin zmlkl. --

 

 Z chlapce Abd-ru-shina se stal mladík. Vedle něho kráčel Is-ma-el jako strážce. Zavedl Abd-ru-shina do chrámu, aby se účastnil slavnosti. Kníže s ním jednal jako se synem a vychovával ho, jako by to byl člověk jako ostat­ní.

 Is-ma-el s ním chtěl mluvit teprve postupně o tajemství, jak se stal člo­věkem, neboť věděl, že to Abd-ru-shinovi nebylo známo. Jeho oči ještě nepro­hlédly.

 Is-ma-el začal hovořit o duchovní říši, která je domovem člověka. Věděl, že není nic nádhernějšího než to, že smí nyní Abd-ru-shinovi sdělit toto vě­dění. Abd-ru-shin již tak dozrál, že mohl nyní přijmout všechno, co mu dosud bylo skryto. Jednou se přímo zeptal svého učitele:

 "Když mou matkou je královna duchovní říše, kdo je pak mým otcem?"

 Is-ma-el věděl, že teď smí, ba musí na otázku odpovědět, poněvadž ji Abd-ru-shin položil sám. Přesto ještě trochu zaváhal.   Tu však Abd-ru-shin řekl:

 "Já vím, že jsem ještě příliš mladý, ale musím to vědět!"

 Is-ma-el zvolna řekl:

 "Ty jsi Synem Všemohoucího Boha!"

 Dlouho neříkal Abd-ru-shin nic. Pak pohlédl na Is-ma-ele a pravil prostě:

 "Je to pravda, já to jsem!"

 Od toho dne už nebyl Is-ma-el učitelem a vůdcem, ale podřizoval se Abd-ru-shinovi.

 Lid to viděl a považoval za zcela samozřejmé. Is-ma-el dával ovšem i na­dále lidu příkazy a nařízení, podle nichž se měli řídit, ale všichni byli pod vyšším vlivem. Lidé s údivem pozorovali účinek toho působení.

 Byli šťastní, neboť viděli v Abd-ru-shinovi svého nového vladaře. On však již tehdy věděl, že jím nikdy nebude.

 "Řekni mi, Is-ma-eli, proč jsem vlastně na zemi?"

 Is-ma-el neočekával tuto otázku a odpověděl váhavě:

 "Poněvadž se máš učit poznávat tuto zemi, Abd-ru-shine."

 Abd-ru-shin se usmál:

 "Též si to myslím. S tím ovšem souvisí rozhodnutí, o kterém jsi ty nikdy nepřemýšlel, ale já o něm uvažuji již velmi dlouho."

 Tázavě pohlédl Is-ma-el na Abd-ru-shina a tu uslyšel slova, která v něm vzbudila tak silnou bolest, že ještě dlouho po tom, když Abd-ru-shin skončil, seděl bez hnutí.

 "Ty jsi řekl, Is-ma-eli, že mám poznávat tuto zemi! Tím zajisté není mí­něna tato malá říše, která tu v rajském klidu žije stranou celého světa. Země je něco jiného, než toto krásné místo, jakým je váš svět. Musím ji poznávat takovou, jaká je! Musí to být něco zcela jiného, neboť to, jak se žije zde kolem mne, je obraz života, jak jej chce Bůh a jak jej tu lidé vedou. Jednou jsi mi říkal, že na druhé straně vysokých hor svět vypadá jinak, že tam jsou lidé špatní, kteří dovedou i nenávidět. To všechno dosud neznám a přece jsem tu proto, abych to poznal! Musím tedy k lidem, kteří žijí tam, kde to není takové jako zde! Musím vás opustit a odejít do jiné země - do ciziny, do ne­známa!"

 Ještě dlouho zůstal Is-ma-el sedět. Abd-ru-shin zatím odešel a zanechal ho samotného s jeho bolestí. Věděl, že mu nemůže pomoci, ale doufal, že jeho milovaný vůdce dojde k názoru, že je nutné, aby opustil říši Ismánů.

 Is-ma-el šel do chrámu a zahloubal se v tichou modlitbu; tu uslyšel hlas královny Světla:

 "Řekni Abd-ru-shinovi, mému synu, aby se připravil k odchodu z vaší říše! Dej mu polovinu všeho, co máš, aby šel do světa lidí dobře vyzbrojen. Nech po jeho boku odejít polovinu svého kmene. Oba jste totiž vládci a proto máte mít každý stejný díl."

 Is-ma-el poděkoval královně za tato slova a splnil všechno.  Abd-ru-shinovi řekl:

 "Chvíle, kdy nás opustíš, se blíží. Chci Ti proto již nyní předat to, co Ti náleží. Tvá matka si přeje, abys dostal polovinu ze všeho! Rozdělím národ Ismánů. Zvol si tu část, která půjde s Tebou. Zavedu Tě do klenotnic, kde si vybereš, co se Ti bude líbit. Rovněž obdržíš polovinu všech zvířat. Máš ode­jít jako kníže a Tvá světská moc má být každému již zdaleka viditelná!"

 To pronesl Is-ma-el a Abd-ru-shin odvětil pohnutě:

 "Děkuji Ti, Is-ma-eli. Urovnáváš mi cesty. Jsi strážcem Světla na této zemi!"

 Is-ma-el však pravil:

 "Jsem jím od té doby, co tato země trvá a stále se sem vracím. Pokud smím ještě přicházet na zemi, není konec. Až však toto putování bude končit, pak přijdu do těchto míst ještě jednou; přijdu, abych řekl lidem:

 "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!"

 Já však v této říši míru žít nebudu, neboť v oné době jí ještě nebude. Budu tam, kde nenávist a závist dají dozrávat svým plodům."

 

T a m   n a l e z n e š   s v ů j   n o v ý   d o m o v

 

 Kmen Ismánů splnil svou úlohu. Vymře, až Ty odejdeš. Všichni, kdo žijí v tomto ráji, dosáhnou brzy pozemské dokonalosti a po mé smrti kmen vymře. Nebude to však znamenat pro ně rozklad, pouze přechod. Ona část kmene, kterou odtud vyvedeš, bude mít vyšší úkol a bude stát kolem Tebe jako kruh! Nenajde se mezi nimi nikdo, kdo by Tě zradil. Jsou již natolik čistí, že nemohou pro­padnout temnotám. Po Tvé smrti se odpoutají od země a vejdou s Tebou do svého domova."

 Zrak Is-ma-elův se stal vidoucím a on pravil:

 "Jeď na jih, Abd-ru-shine! Potom se obrať na západ až k veliké řece, jeď k jejímu prameni. Tam nalezneš svůj nový domov! Tvůj lid se spojí s kmenem, který žije v poušti bez pána a Ty tam budeš žít až do splnění svého úkolu. Dej se vést Duchem tak, jako já jsem byl veden při svém putování dalekou ze­mí, až jsem Tě nalezl."

 Opět poděkoval Abd-ru-shin svému učiteli. Na nic se už netázal, protože už nebylo, co by mu mohl Is-ma-el vysvětlit. Nyní musí získávat zkušenosti sám.

 Jeho dětství bylo chráněno, jeho mládí nebylo ničím zkaleno. Teď byl dos­ti silný, aby se odvážil boje, který čekal na něho, jako vyslance Světla.

 Abd-ru-shinův odchod z říše Ismánů byl mohutný. Průvod tisíců jezdců byl nekonečný, za nimi následovalo množství nákladních zvířat, obtížených pokla­dy. Celý národ se dal na pochod! Opouštěli svůj ráj, aby následovali svého pána do jiné země. Všichni však byli naplněni důvěrou. Věděli, že země není jejich skutečným domovem a že mohou kdekoli na zemi založit říši míru a poko­je! Všichni, kteří odcházeli, byli pečlivě vybráni - byli to nejlepší lidé kmene!

 Doširoka se rozevřely skály a po celý den a po celou noc propouštěly ty, které dosud chránily. Uprostřed průvodu jel Abd-ru-shin na bílém koni. Mohut­ný proud lidí se ubíral k jihu. Slézali dolů úzkými roklemi, až dosáhli rovi­ny a pak zamířili na západ k veliké řece, k Nilu. Dále pak směřovali opět k jihu, k pramenům této řeky.

 Abd-ru-shin se řídil přesně pokyny svého učitele. Ožívaly v něm vzpomínky na mládí a tiše se v něm probouzela touha po zemi, ukryté ve skalách, kterou lidé neznali. Jeho lid však netoužil po návratu. Byl šťasten tam, kde byl je­ho kníže. Země se mu zdála všude krásná. Na své daleké cestě žil stejným způ­sobem jako v říši zahrad.

 Is-ma-el sledoval celou Abd-ru-shinovu cestu v křišťálu. Byl klidný, ne­boť v něm viděl, že všechno jde hladce a bez překážek. Po dlouhé hodiny pro­dléval v chrámě a hleděl do křišťálu. Cítil se tak stále spojen s Abd-ru-shinem a s čistou radostí vnímal myšlenky, které mu věnoval vyslanec Světla. Viděl také, jak se v Abd-ru-shinovi probudila touha po jeho přítom­nosti a byl šťasten, neboť podle toho poznal, že ve svém úkolu nic nezaned­bal.

 Tak plynuly dlouhé měsíce. Stále ještě putovali Ismáni s Abd-ru-shinem k jihu, podle Nilu vzhůru, až přišli na poušť. Jednoho dne Abd-ru-shin věděl, že jejich cesta je u konce.

 To když potkali množství lidí. Byl to kmen Arabů, který se jim postavil do cesty. Nejdříve se zdálo, že jim chtějí zabránit v postupu, avšak nakonec je vlídně přijali.

 Abd-ru-shin se dozvěděl, že náčelník tohoto kmene zemřel, a že čekají na příchod nového vládce, který jim byl oznámen.

 "Blíží se váš kníže a přichází s velikým průvodem a nezměrnými poklady. Jede na bílém koni, ušlechtilejším než všichni arabští hřebci!"

 Tak předpověděla věštkyně kmene. Proto vytáhli Arabové ve velikém počtu, aby uvítali nového pána a doprovodili ho do svého města.

 To vyprávěli Abd-ru-shinovi, který nyní věděl, že je u cíle. Předali mu vše, i poklady, a tak se stal Abd-ru-shin knížetem mocného arabského kmene.

 Začal utvářet svou říši podle té, v níž prožil své mládí. Nebylo pro něho vždy snadné, uspořádat všechno podle tohoto vzoru. Avšak Ismáni byli jeho věrnými pomocníky. Vytvořili opět kasty a pracovali tak, jak byli zvyklí ze svého starého domova. Založili v zemi Arabů stát s řádem, na který byli zvyk­lí, a nedbali úžasu, s nímž to Arabové přijímali.

 Svým dobrým příkladem ulehčovali knížeti zavádění nových pravidel a záko­nů, neboť dokazovali činy, jak spravedlivé jsou nové zákony jejich knížete.

 Abd-ru-shin je všude zařazoval. Rozdělil Araby do stejných kast, čemuž se překvapivě rychle přizpůsobili.

 Jako první však vrátil Abd-ru-shin všem otrokům svobodu. Stali se svobod­nými lidmi a nabyli tudíž stejných práv jako ostatní, i když pocházeli z ji­ných kmenů. V prvních letech vlády musel být svému lidu knížetem i knězem a musel je vést jako děti. Abd-ru-shin nalezl tak veliké pole působnosti, že se mu zdálo nevyčerpatelné.

 Před ním ležela ohromná práce, ale vábila ho. Stále se zaměstnával novým utvářením poměrů i lidí. Nalezl v národě jednotlivce, kteří se mu stali ne­postradatelnými pomocníky. Rozuměli jeho slovům a nehloubali nad nimi, ale přenášeli je do nižších vrstev a kast, kde byla uskutečňována tak, jak to po­žadoval nový vládce. Lidem ani nenapadlo pochybovat o správnosti všech novot, neboť viděli téměř okamžitý úspěch všech těchto opatření.

 Mír a štěstí se šířily stále rychleji. Blahobyt země vzrůstal.

 Tu přišlo jednoho dne několik mužů k Abd-ru-shinovi a prosili ho, aby podnikl válečnou výpravu proti jednomu ze sousedních kmenů. Abd-ru-shin se jich tázal :

 "Co vám udělali ti lidé, že chcete proti nim bojovat?"

 Nechápavě pohlíželi mužové na svého knížete.

 "Což nejsme všichni válečníky? Necvičili jsme se v zacházení se zbraněmi proto, abychom si jednou podrobili ostatní kmeny? Nejsme tu proto, abychom si podrobovali slabší?"

 "Máme bojovníky, abychom se mohli bránit, kdybychom byli napadeni, ne však proto, abychom napadali druhé! Což nemáme v zemi nadbytek a blahobyt? Co chcete ještě víc? Jestliže půjdete svévolně do boje, můžete při tom utrpět jen ztráty. Budete zabíjet lidi a zmaříte životy z vlastních řad. Otroky ne­trpím a přivedete-li zajatce, budete je muset zase propustit!"

 "Ale vždyť tomu tak bylo vždycky! Od nepaměti vedl náš kmen války! Naši mužové jsou stvořeni jen k boji. Nejsou k ničemu, když leží ve svých chýších a lenoší!"

 "V této zemi, pod mou vládou, nemá nikdo čas k tomu, aby byl líný. Pro vaše muže se najde jiná práce, než vyhledávat po světě nepřítele, kterého by porazili. Jděte a pusťte tyto plány z hlavy. Nebudu je trpět!"

 Náčelníci odcházeli zmateni. Nechápali svého vládce. Mnozí mu nerozuměli a hledali vysvětlení. Chtěli vědět, proč nemají zabíjet a proč mají žít jinak než ostatní kmeny. Obávali se, že by je nepřátelé mohli přemoci a vzít jim všechno, co mají. Přežívala v nich víra, že člověk musí ukazovat, jak je vy­zbrojený, aby ho ostatní nepovažovali za slabocha.

 Všechny tyto pojmy Abd-ru-shin vyvrátil a nahradil je novými. Učil je žít v míru se sousedními kmeny i mezi sebou. Dal svolat všechny muže, kteří neby­li dostatečně zaměstnáni a nařídil, aby se v zemi stavělo. První měl být po­staven chrám.

 Při tom našli zaměstnání všichni. Někteří odešli lámat mramor, přiváželi ohromné bloky kamenů a tesali z nich obrovské kvádry. Kladli je k sobě a na sebe a chrám se rychle zvedal. Nevídaná horlivost zachvátila pracující muže. Přicházely stále nové pracovní síly, všichni chtěli pomáhat. Začali chápat hodnotu této práce a sami se nyní tázali, co by z toho měli, kdyby vedli vál­ky. Měli by z toho opravdu nějaký prospěch?

 Teď konečně měli mír a blahobyt. Nikdo z nich nemusel hladovět. Zvolna přicházeli ke správným názorům. Začali také budovat svá stará, napolo rozpad­lá města a stavět nové domy. Také chtěli vystavět nový palác pro svého kníže­te. Vyrojilo se plno plánů a všichni z nich měli radost jako děti z nové hračky.

 Tam, kde se díla chopí tolik rukou, musí se dostavit úspěch. Za několik roků nebyla země k poznání. Jako pilní mravenci pracovali Ismáni neúnavně me­zi Araby a podněcovali je svou neumdlévající pílí. Žili tak, jak žili dříve, a povzbuzovali ostatní svou přítomností. Byli sloupy, které vše držely a pod­píraly novou výstavbu.

 Chrám byl hotov. Dokonce i ti, kteří ho vystavěli, stáli v obdivu před svým dílem a slunili se v radosti ostatních. Teď se však ptali sami sebe, pro koho jej stavěli, protože byli jiné víry než Ismáni.

 Abd-ru-shin dal oznámit lidem, že sám provede zasvěcení nového chrámu. Měla to být veliká slavnost pro celý národ. Jezdci o tom roznesli zprávu všem příslušníkům arabského kmene. Proudy lidí přicházely do města, které nemohlo pojmout všechny ty, kdo se chtěli zúčastnit slavnosti.

 Daleko před městem byl vybudován stanový tábor, kde se lidé ubytovali. Všichni byli v napjatém očekávání, jakého nikdy nepoznali. Neměli ani tušení, jaká to bude slavnost.

 Ženy a dívky připravovaly po dlouhé týdny drahocenná roucha. Z paláce by­ly do chrámu dopraveny nádherné koberce. Pokrývaly podlahu a částečně i stě­ny. Všechny ruce pomáhaly, aby dům Boží byl slavnostně vyzdoben nejdrahocen­nějšími skvosty, které klenotnice poskytovaly.

 V tiché zbožnosti vykonávaly chrámové služebnice Ismánů opět službu jako kdysi ve své domovině. Přinášely sem ve velkých koších květiny a zdobily ol­tář.

 Nastalo jitro dne slavnosti. Tisíce lidí naplnily již v časných ranních hodinách chrám. S chvějícím se údivem prohlíželi si Arabové jeho nádheru a v jejich duších se začalo ozývat něco, co dosud nikdy nepocítili.

 Z výše zaznívala jemná hudba neznámých nástrojů. Po mnoha letech směli Ismáni poprvé zazpívat své chrámové zpěvy ke cti Boží. Ve veliké chrámové sí­ni vládlo ticho, jen hudba naplňovala prostor.

 Na vyvýšeném místě seděli bíle odění Ismáni ve slavnostním šatě a očeká­vali příchod Abd-ru-shinův. Všichni seděli v půlkruhu tak, jak sedávali v chrámu doma. Patřili do první kasty a vykonávali i zde všechny služby a práce, jimiž byli povinni svému knížeti.

 Když Abd-ru-shin vstupoval do chrámu po schodech za oltářem, zadrželi li­dé dech. Takto ještě nikdy svého knížete neviděli. Byl zahalen v bílé, třpy­tivé roucho. Na hlavě měl bílý šátek s velikým zářícím diamantem nad čelem, a to dodávalo jeho zjevu takové vznešenosti, že se všichni zachvěli v radost­ném tušení. Toužili po jeho slovech jako žíznící po doušku vody a byli šťast­ni již proto, že směli být přítomni této slavnosti.

 Abd-ru-shin mluvil. Jeho slova se nesla rozlehlým prostorem jako na kříd­lech. Ti, kteří seděli v poslední řadě, slyšeli právě tak jasně jako ti, kte­ří byli nejblíže.

 "Můj lide! Den sjednocení nadešel! Napříště nebudou již dva kmeny žít vedle sebe dvojím, rozdílným životem! Stavbou tohoto chrámu jste byli ukováni v jeden celek a budete po všechnu věč­nost navzájem spojeni. Jedna víra a jedna vůle má žít ve všech, kdo se shromáždili pod mou vládou. Chci vytvořit z kmene Arabů a z kmene Ismánů kmen nový a jeho jméno má vám navždy připomínat den vašeho sjednocení.

 IS-RA budiž jméno nového kmene!

 Tím vám teď dávám také vysvětlení, po kterém jste již dávno toužili. Dodržovali jste všechny příkazy bez reptání a proto nyní máte vědět, proč jsem vám je dával.

 Nařídil jsem mír! Protože jen v míru si můžete udržet svobodu svého jednání a myšlení. Svobodu, kterou tak nutně potřebujete, abyste mohli vytvořit na zemi něco dokonalého. Neklid a nepokoj stravuje lidi, drásá jejich nitro a bere jim všechnu sílu k roz­hodování. Nařídil jsem také, abyste udržovali mír se sousedními národy, protože použitím násilí nikdy nemůžete dosáhnout blahoby­tu. Obávali jste se, že by vás nepřátelé mohli přepadnout ve spánku, nebudete-li stále řinčet zbraněmi. Já vám však pravím, že se toho neodváží, neboť vaše bezstarostnost je pro ně nejlepším důkazem, že jste si jisti svou silou. Udržujte nadále tento klid a nepřítel se k vám nikdy nepřiblíží. Přiblíží-li se však přece jen nějaké vojsko z dalekých krajů, aby vás napadlo, je tu dosti zvědů a strážců, kteří nám to oznámí, abychom se mohli včas přip­ravit na obranu. To je ten nejdůležitější příkaz, který jsem vám musel dát. Jste totiž národem, který po celá pokolení neznal nic jiného než válku, loupež a vraždu. Učinilo vás to šťastnými? Při­nesl vám takový život bohatství? Nebo mi snad chcete dokazovat, že všechno, čeho jste dosáhli svou prací v těchto posledních le­tech, co jsem vaším vládcem, je ničím?"

 

 Mlčky naslouchal lid a napjatě se díval na knížete. Abd-ru-shin pokračoval:

 

 "Na těch, které jsem přivedl s sebou, vidíte, jakými vás chci mít. Ne proto, abyste se mně líbili, nýbrž proto, že jen takový život vás může učinit šťastnými.

 Považovali jste za svobodu všechno, co jste dělali. Ať jste již vraždili nebo dělali z lidí otroky, vždycky jste to činili v domnění, že jednáte svobodně! A přece jste při tom byli podro­beni temné vůli! Nikdo mezi vámi není svobodný. Všichni jste slu­žebníky, nikoli však  mými služebníky!  Chci jen takové služby, které vyrostou z vašeho dobrého chtění. Jedna služba není méně významná než jiná. Všechny jsou si rovny! Opravdová svoboda za­vládne také zde teprve tehdy, až každý bude vykonávat svou službu s takovou samozřejmostí, jak dýchá. Snažte se a dokážete to všichni! Domnívali jste se, že zahynete, nebudete-li na svých ko­ních znepokojovat okolní zemi. Neviděli jste, jak mnoho práce če­ká na vaše ruce, nechápali jste, co všechno musí být vykonáno! Otevřu vaše oči pro všechno. Musíte pracovat tak, abyste i v prá­ci našli radost. A chci vám dát něco, co potřebujete naléhavěji než potravu pro své tělo:    V Ě D Ě N Í   O   B O H U !"

 

 Při těchto posledních slovech poslouchali Arabové velmi napjatě, protože se jim dosud nepodařilo vyzkoumat, kterého Boha Ismáni uctívají.

 Všichni zapomněli, že sami uctívali bohy. Nyní chtěli vědět pouze o tom j e d i n é m  Bohu tohoto knížete!

 Což nebyl jejich kníže důkazem, že jeho Bůh je nejmocnější mezi všemi bo­hy? Oni ho však nikdy neviděli, byl neviditelný. Bylo pro ně těžké sledovat Abd-ru-shinova slova, když mluvil o Bohu. Chápali jen, že on sám plní ve všem vůli Boží. Chtěli se tedy vynasnažit řídit se jeho příkazy. Tím by i oni sloužili tomuto vzdálenému, neviditelnému Bohu, jemuž nemohli rozumět.

 Tak prostě přijímali tito s přírodou spjatí lidé Pravdu, kterou jim Abd- ru-shin přinášel. Všechno, co říkal, cítili jako nutnost, ačkoli jeho slova nebyla pronášena jako rozkaz. Byl to on sám, který je ovládal svou bytostí, svým zjevem a svým úsměvem.

 V den slavnosti také oznámil, že bude provedeno roztřídění lidí. Neúpros­ně musejí být vyřazeni všichni, kteří by se nechtěli podrobit novému řádu. Budou odděleni od těch, kteří chtějí započít nový život. Zařazeni pak do zvláštních společenství budou vždy pohromadě všichni stejnorodí, aby na sobě navzájem poznávali, jací jsou oni sami. Jejich dny budou vyplňovány prací stejně jako dny všech ostatních příslušníků kmene, ale nepřijdou s nimi do styku. Musejí žít jen mezi sebou a mluvit jen se sobě rovnými, dokud ze svo­bodné vůle nezatouží, aby mohli sloužit svou prací jako ostatní a aby směli vytvářet hodnoty, které by dávaly jejich zemi jinou tvářnost než dosud.

 A všichni lidé mají být zařazeni do kast jako v říši Ismánů. Svoboda má umožnit každému, kdo se vyvíjí, cestu do vyšší kasty.

 Dlouho mluvil Abd-ru-shin. A zatímco uvažoval o těchto lidech, které chtěl přetvářet, viděl kolem sebe všechny Ismány. Byl to mohutný, neochvějný kruh, jehož zářící paprsky pronikaly všechno až do nejnižší kasty. Všude stá­li na svých místech tito věrní a vykládali jeho slova těm, kdo je nemohli pochopit! Bez nich by nikdy nedosáhl uskutečnění toho, co měl v úmyslu.

 Toho dne posvětil všechny, kteří se rozhodli, že mu budou sloužit.

 Nikdy neprožili lidé něco tak silného, co by bylo možno srovnat s touto slavností. Cítili se teď tak vědomí, tak spojení jeden s druhým, že se vrace­li domů s předsevzetím uvést nové spolužití ihned v čin.

 Bylo po slavnosti. Nastaly opět všední dny. Pro Abd-ru-shina začala doba neúnavné činnosti. Zdálo se, jako by mu dodávalo nové síly všechno, co dělal nebo nařídil. Jeho život byl naplněn na celá léta dopředu.

 Abd-ru-shin měl mnoho služebníků, avšak žádného přítele. A tak se v něm probudilo přání najít přítele mezi lidmi. Obklopovalo ho sice mnoho věrných mužů, kteří se směli zúčastňovat vážných slavnostních hodin v chrámě, byli s ním však jen tehdy, když mu měli prokazovat služby. Přicházeli jen, když je zavolal. Byl pro ně příliš vznešený a ač s nimi mluvil přátelsky, vyvolával v nich pocit plachosti. Abd-ru-shin zatoužil po člověku, který by se dokázal chovat nenuceně a upřímně.

 "Všichni, kteří mě obklopují, plní sice mou vůli, avšak nevidí ve mně ducha, který mne s nimi spojuje také lidsky, " uvažoval Abd-ru-shin. "Jsem stále sám. Jedině s Is-ma-elem jsem býval šťastný." --

 

E b - r a - n i t

 

 Daleko od Abd-ru-shinovy říše žil kníže Eb-ra-nit. I on byl mocný a nezá­vislý. Když se dověděl o Abd-ru-shinovi, probudila se v něm zvědavost. Chtěl poznat tohoto knížete, který s úsměvem ovládal tak mnoho lidí, který neměl otroky a zakázal válku se sousedy. Neměl však v úmyslu poznat se s ním přá­telsky. Chtěl proti němu vytáhnout do boje. Chtěl ho porazit a vypátrat, co se skrývá za tímto knížetem, který tak zvláštně jedná! Eb-ra-nit chtěl tomuto knížeti dokázat, že když přijde někdo mocnější, než je on, a vypoví mu boj, tak bude jeho síla podlomena. Shromáždil všechny své válečníky a vytáhl proti Abd-ru-shinovi. Velmi ho lákalo ukázat v tomto případě svou sílu. O malé kme­ny se také celkem nestaral a nechával je žít v jejich chudobě, jak žertem ří­kával, avšak s každým rovnocenným soupeřem musel změřit svou sílu.

 A Eb-ra-nit... vítězil téměř vždy. Byl ještě mladý a plný radosti ze ži­vota. Jeho poddaní ho měli rádi, neboť byl spravedlivý.

 Zkoumavým zrakem prohlížel hřebce, které měl jen pro svou osobní potřebu.

 "Abd-ru-shin jezdí jen na bílých koních, pojedu mu tedy vstříc na vraní­ku, aby ihned zpozoroval rozdíl mezi námi. Jsem muž, který má rád život jen tehdy, je-li plný nebezpečí. On je však mužem míru a potřebuje klid, aby byl šťastný. Musíme být nejpodivuhodnějšími protiklady. Těším se na něho!"

 S úsměvem pronášel tato slova ke své ženě, která stála vedle něho a hla­dila šíji nádherného hřebce, jehož si Eb-ra-nit vybral. Lehký smutek zastřel tvář ženy. "Jednou podlehneš někomu silnějšímu a pak se stanu já otrokyní to­hoto vítěze!"

 Eb-ra-nit se rozpustile zasmál a řekl:

 "Až porazím Abd-ru-shina, tak už tě nikdy nevystavím nebezpečí."

 Brzy nato odejel se svými válečníky.

 Představoval si již celý průběh tohoto zajímavého boje, k němuž mělo do­jít.

 Mezitím však Abd-ru-shin dostal zprávu o blížícím se Eb-ra-nitovi. Také on se připravil k boji, neboť slyšel o útočnosti tohoto knížete. Přesto dou­fal, že k boji nedojde a že celá výprava skončí přátelsky. V čele svých bo­jovníků jel vstříc Eb-ra-nitovu vojsku. Také jeho se zmocnila nikdy nepoznaná radost, když ujížděl na svém oblíbeném koni. Arabové mávali zbraněmi nad hla­vami. Konečně se mohli opět vybouřit na svých koních!

 Podivné však bylo, že již nemysleli na to, že táhnou do války! Užívali divoké jízdy jen jako dávno postrádaného pohybu. Abd-ru-shin pozoroval toto nelíčené nadšení své družiny a radoval se s nimi. Uvažoval:

 Nyní, když je v říši vše tak dobře uspořádané, může se vydat se svými nejlepšími jezdci do světa! Široce se před ním rozkládala tato země, byl vá­žený a byl také dosti silný, aby se nemusel nikoho obávat. Abd-ru-shin chtěl navštívit sousední knížata. Dvůr faraónův měl být první, kam se s přátelskými úmysly vypraví.

 Ohlédl se a viděl nadšenou radost ze života ve tvářích svých jezdců. Je­jich burnusy vlály ve větru jako bílé obláčky. Kopyta koní se sotva dotýkala země. Mraky písku za nimi svědčily o prudké jízdě.

 Tu zvedl Abd-ru-shin ruku. Jezdci zvolnili jízdu. Ostražitost zde byla na místě. V dálce se vynořil druhý mrak písku a rychle se blížil. Eb-ra-nit se svým vojskem! Stále více se k sobě přibližovala obě knížata se svými vojsky, až stanuli bělouš Abd-ru-shinův a černý hřebec Eb-ra-nitův s funěním proti sobě.

 Pohledy knížat se do sebe pohroužily: Bystrý a zkoumavý pohled Eb-ra-nitův, klidný a tázavý pohled Abd-ru-shinův. Trvalo to několik vteřin! Pak jako první sklonil hlavu Abd-ru-shin a usmál se. Eb-ra-nit na něho pohlí­žel jako spoutaný, pak položil ruku na čelo a poklonil se.

 "Smím tě prosit, abys byl mým hostem?" tázal se Abd-ru-shin.

 Eb-ra-nit neodpověděl slovy, ale znovu se uklonil. Bílý a černý hřebec klusali vedle sebe, pak přešli do mírného trysku, až konečně se hnali jako o závod k Abd-ru-shinovu městu. Dojeli současně. Tu se Eb-ra-nit zasmál a s rozverností jemu vlastní pravil:

 "Vybojovali boj za nás, nezvítězil nikdo!"

 Opět se Abd-ru-shin usmál, ale neprozradil, že zadržoval svého koně, aby nebyl vítězem!

 Údiv Eb-ra-nitův byl nepopsatelný, když poznal Abd-ru-shinův palác v celé jeho nádheře. Co proti tomu byl jeho dům? Co proti těmto drahocenným věcem, které zdobily každou místnost, bylo všechno to, nač byl doma tak pyšný? Na okamžik byl tím vším stísněný, pak se ale jediným mávnutím přes všechno pře­nesl.

 "Je důstojný v každém směru!" pomyslil si Eb-ra-nit.

 Jeho úcta k Abd-ru-shinovi stále více vzrůstala. Myšlenka, že chtěl proti němu vytáhnout do boje, se mu teď zdála nepochopitelná, ba téměř směšná.

Zapomněl mluvit a jen naslouchal Abd-ru-shinovým slovům. Jako důvěřivé dítě přijímal vše, co mu kníže vyprávěl.

 Všechno bylo daleko zajímavější, než co kdy ve svém životě slyšel. Viděl, že Abd-ru-shin byl mužem, který by se mohl postavit proti každému nepříteli! Porazil by je všechny, neboť bojoval zbraněmi, které byly tak ostré a zasaho­valy tak jistě, že i největší přesila byla proti nim nedostatečná.

 Ovšem i Eb-ra-nit už cosi tušil a slyšel o této tajemné moci, ale takto si ji nepředstavoval! To přesahovalo všechno jeho očekávání!

 Abd-ru-shin pohlížel do naslouchající tváře Eb-ra-nitovy a viděl v ní ví­ce, než on sám tušil, neboť Eb-ra-nit byl mistrem v ovládání a bylo těžké ho prohlédnout! I když nyní zůstávaly jeho rysy klidné, v jeho očích začínalo planout nadšení. Konečně pravil:

 "Smýšlel jsem o Tobě velmi špatně, můj kníže, a teď mne to mrzí. Považo­val jsem Tě za člověka, který spolupracuje s temnými silami a vyhýbá se proto otevřenému boji. Nyní však vidím, že to, co jsem si chtěl násilím vynutit, totiž ovládnout Tě, by se mi nikdy nepodařilo. Zvítězil bys nade mnou. Musím se teď před Tebou pokořit, poněvadž jsi nedbal na mé nepřátelství. Nemysli si však, že mne to uráží. Jsem rád, že Tě musím uznat!"

 Abd-ru-shin se těmto slovům zasmál a odvětil:

 "Bude dobře, když teď zapomeneš na všechno, co bylo! Já jsem tě s těmito myšlenkami nepoznal. Od prvního okamžiku našeho setkání jsem viděl, že máš o mně dobré myšlenky. Jedině to je rozhodující! Jsi opatrný a stále bdělý ja­ko dravec. Proto, dokud jsi mne nepoznal, musel jsi mě sledovat jako nebezpečného protivníka."

 "Stydím se teď za svou nedůvěru," pravil Eb-ra-nit a poprvé sklonil po­hled před tmavým okem Abd-ru-shinovým. Oba dlouho mlčeli.

 Pak zaplála v Eb-ra-nitových očích jiskra, která se rozhořela plamenem a on nemohl déle zadržet otázku, kterou již dlouho nosil v sobě.

 "Kde je pramen, z něhož čerpáš svoji moudrost, milý kníže?"

 Nebyla to zvědavost, která podnítila Eb-ra-nita k této otázce, ale skry­tá, hluboká touha, která teď náhle vytryskla. Abd-ru-shin viděl pohnutí v du­ši Eb-ra-nitově a pravil:

 "Čerpám z pramene Světla všeho bytí, z něhož ty sám také pocházíš!"

 Tázavě pohlédl Eb-ra-nit na Abd-ru-shina. Pak váhavě řekl:

 "Nerozumím Ti docela, ale věřím Ti a chtěl bych pod Tvým vedením najít tento pramen, aby se také v mém nitru rozjasnilo!"

 Toto vyznání muže bylo dojemné. Tento okamžik byl současně rozhodující pro celý jeho život.

 Eb-ra-nit vyskočil. Také Abd-ru-shin povstal.

 Náhle vztáhl Eb-ra-nit obě ruce k Abd-ru-shinovi:

 "Dovol, abych byl Tvým přítelem!"

 Pronesl tato slova vřele a provázel je zářivým, vítězným úsměvem. Abd-ru-shin uchopil bez váhání obě vztažené ruce a pevně je stiskl.

 Eb-ra-nit dlouho zůstal na dvoře Abd-ru-shinově a dával se zasvětit do velikého vědění o Bohu. Eb-ra-nit prožil duševní proměnu, která ho úplně změ­nila i navenek. Ztratil něco ze svého výbušného temperamentu a naučil se více ovládat. Jeho pohled se prohloubil a sám se přiblížil k lidem, kteří byli je­ho podřízenými. Nebyla to už jen spravedlnost, která z něho vycházela, ale také láska, jež ho prozařovala.

 V něčem však zůstal Eb-ra-nit jiný než Ismáni. Zůstal svobodný a pánovi­tý. Míval okamžiky, kdy se mu zdálo, že unáhleně nabídl Abd-ru-shinovi své přátelství. Tyto chvíle však zase rychle přešly. Bylo tolik věcí, na které musel myslet a jež se musel snažit pochopit! Byl stále připraven přijímat všechno, co mu Abd-ru-shin říkal.

 Společně se zúčastňovali pobožností v chrámě v kruhu povolaných Ismánů. Do všeho byl Eb-ra-nit zasvěcen a s obdivem se díval na prostou, ale všechno naplňující výstavbu v říši Is-Ra. Nikde nenašel sebemenší mezeru. Všechno by­lo promyšleno. Jedno vyrůstalo z druhého, poněvadž to jinak být nemohlo! Čím více Eb-ra-nit věděl, tím se stával pokornějším.

 Nadešel čas, kdy musel opustit Abd-ru-shina. Čím více se blížila hodina rozloučení, tím byl Eb-ra-nit mlčenlivější. Abd-ru-shin viděl jeho smutek a tázal se ho:

 "Což se nechceš již nikdy vrátit, že jsi teď tak smutný? " Eb-ra-nit na něho pohlédl s údivem.

 "Na to, že bych mohl zase přijít, jsem nepomyslel, neboť nejdříve je pře­de mnou rozloučení. Máš ale pravdu, nemám důvod, abych klesal na mysli. Vrá­tím se zase, navštívíš-li dříve Ty mne!"

 Abd-ru-shin slíbil, že tuto návštěvu brzy uskuteční.

 

E g y p t

 

 "Chci navštívit faraóna a pak přijdu také k tobě. Jinak bych možná musel proti němu jednoho dne také vytáhnout do boje jako proti tobě. A mohlo by se stát, že bych ho tak rychle nepřemohl!"

 Eb-ra-nit se zasmál tomuto žertu a pak pravil:

 "Jistě, nedá se předpokládat, že by faraón byl takto přemožen. Znám ho jako panovačného člověka, který zotročil celý národ. Mám v jeho městě dům a budu tam, až budeš prodlévat na jeho dvoře. Budu tam také jednat ve Tvůj prospěch, bude-li to zapotřebí."

 "A jaké to bude jednání, Eb-ra-nite?" ptal se Abd-ru-shin.

 "Ve všech velkých říších mám domy, v nichž občas žiji. V Egyptě jsem sta­rým kouzelníkem, rádcem faraónovým. Volá mne dříve, než podnikne nějakou vál­ku, abych předpověděl její výsledek. Žiji tam v přestrojení a ani Ty bys mne nepoznal. Tak se také dovím, kdyby se chtěl faraón obrátit proti Tobě a budu Ti moci dát včas výstrahu."

 Abd-ru-shin potřásl hlavou.

 "A je to tak nutné?"

 "Abd-ru-shine, znáš mnoho, ale neznáš lstivost, s jakou se pracuje u dvo­ra. Neznáš také nenávist, která vyrůstá ze závisti, jakmile se některý kníže stane příliš velikým. Budou Tě nenávidět stejně jako nenávidí knížete Eb-ra-nita. Budu bdít za Tebe, jako musím být na stráži také za sebe!"

 Abd-ru-shin stále ještě nechápal.

 "Raději bych byl neznámým, než abych se zaměstnával takovými úkoly. Nebo­jím se o sebe, Eb-ra-nite, neboť nic z této nenávisti se mě nemůže dotknout."

 Eb-ra-nit se prudce bránil.

 "Nenávist je had, který se plíží v temnotách. Možná, že Tvá noha mu často stoupla na hlavu, avšak jednou Tě překvapí a uštkne. Hleď, mně to působí vel­kou radost, když mohu tohoto hada sledovat a zneškodnit ho tím, že mu vytrhnu jedovatý zub. Pro mne je to hra a zachránil jsem takto život již nejednomu malému kmeni v poušti."

 "Jsem zvědav na tvou práci, kterou vykonáváš v blízkosti svých nepřátel, ale musel bych o ní vědět napřed více, než bych mohl s tebou úplně souhlasit," pravil Abd-ru-shin.

 Nemohl plně pochopit Eb-ra-nitova slova, neboť mu byla stále ještě cizí nenávist, o které hovořil již jeho učitel Is-ma-el.

 Abd-ru-shin nevěděl, že faraón mu již záviděl jeho bohatství a pokoušel se propašovat zvědy do jeho města. Nepodařilo se mu to, poněvadž státní zří­zení dovolovalo přijímat jen lidi, kteří se dali zařadit do kast.

 Zdráhal-li se tomu některý člověk, byl zařazen do kruhu nejníže stojí­cích. Do blízkosti Abd-ru-shinovy se však nedostal, neboť kolem něho byla jen nejvyšší kasta. Všechny cesty, které v jiných říších byly vetřelcům otevřené, byly zde uzavřeny.

 Když to faraón zjistil, odložil své plány na pozdější dobu.

 Abd-ru-shin se vydal na cestu k faraónovi. Čím více se blížil k městu, tím tísnivější byl tlak, který na něho padal. Ohlédl se a viděl dlouhý průvod svých jezdců a nákladních zvířat, nesoucích poklady jako dary pro krále Egypťanů. Náhle uslyšel Abd-ru-shin zřetelně hlas svého učitele Is-ma-ele:

 "Rozbij své stany před městem a přenocuj v nich. Nespi v domě faraónově!"

S údivem se Abd-ru-shin rozhlížel kolem sebe, neboť nikdy nic takového nepro­žil. Nařídil svému průvodu, aby zastavil.

 Jeden z Ismánů jel po jeho boku. Abd-ru-shin ho oslovil:

 "Dej postavit stany zde, Din-are. Chci zde zůstat přes noc a teprve ráno vejít do města."

 Din-ar předal povel dále. Jel vždy za Abd-ru-shinem, aby přejímal jeho povely.

 Brzy byl postaven velký stanový tábor před městem faraónovým. Vypadal skoro jako město. Večer seděl Abd-ru-shin ještě dlouho před svým stanem a myslel na slova Is-ma-elova, která tak zřetelně slyšel.

 V téže době se skláněl také Is-ma-el nad svou křišťálovou koulí a měl ra­dost, že Abd-ru-shin slyšel jeho výstrahu. Byl pln obav, neboť viděl temné a zmatené myšlenky faraónovy. Všechny měly jen jediný cíl: Zničení!

 Viděl veliká nebezpečí, která hrozila Abd-ru-shinovi v domě faraónově, a nebyl si jist, zdali se také zde prosadí Abd-ru-shinova moc. Snad tato sí­la, která z něho vycházela, přechodně spoutá lidi, ale temné pudy v nich zase převládnou!

 Is-ma-el si přál, aby Abd-ru-shin měl po boku jasnovidného věštce, s nímž by se mohl spojit. Pak by měl ochranu, která by dovedla zabránit všem útokům, poněvadž by mu poskytla čas k obraně.

 Is-ma-elovo přání bylo splněno ještě téže noci. Muž z kmene Ismánů přišel k Abd-ru-shinovi a vyprávěl o Is-ma-elovi, že se mu zjevil s příkazem, aby varoval Abd-ru-shina.

 Abd-ru-shin byl překvapen. Tázal se staršího již muže, jaká je to výstra­ha.

 "Jsem Ne-so-met a v této hodině jsem se stal vidoucím. Viděl jsem Is-ma-ele, který ke mně hovořil prostřednictvím křišťálové koule:

 "Chraň Abd-ru-shina, svého pána, neboť máš být osvícený. Tvoje oči pře­hlédnou dlouhé věky a ty budeš smět poznat, co je v daleké budoucnosti. Máš tak pomáhat lidem. Především však svému knížeti, který potřebuje pomoc, neboť nenávist, která teď bude sledovat jeho cesty, stále vzrůstá.      Bude ji teď potkávat všude. Varuj jej i všechny jeho věrné, aby stáli pevně na svém mís­tě, až to bude nutné."

 Tak mluvil věštec. Abd-ru-shin o tom dlouho přemýšlel. Myslel také na tí­seň, která ho přepadla, když se blížil k egyptskému městu. Teď věděl, že musí být opatrný.

 Příštího dne již časně ráno vyjel se svým průvodem, aby vtáhl do města. Tisíce lidí přibíhalo, aby spatřilo tajuplného knížete. Před faraónovým palá­cem Abd-ru-shin zastavil. Byl již očekáván. Palác byl pestře vyzdobený. Na dveřích byly barevné pásy, které svítily vstříc příchozím. V dlouhých řadách stáli otroci, oděni v pestrá roucha, která směli nosit jen na počest vzneše­ných hostů.

 S údivem pozoroval Abd-ru-shin tento obraz, který na něho působil tak ci­zím dojmem. Zvolna stoupal po stupních, vedoucích k vysoké bráně. Shora se k němu blížil průvod, v jehož čele byl faraón.

 Sestupoval slavnostně po stupních. Shlížel shora na Abd-ru-shina, který měl hlavu obrácenu vzhůru. Kníže Egypťanů odměřeně pozdravil knížete Arabů.

 "Buď vítán v mém domě a považuj jej za svůj."

 Po těchto slovech stoupal po boku Abd-ru-shinově opět po stupních nahoru. Při tom všem na Abd-ru-shina téměř ani nepohlédl. Lehká tíseň se opět kladla na Abd-ru-shina. Dosud nikdy nepocítil před žádným člověkem takové odcizení jako před faraónem. Z faraóna vycházelo cosi, co překáželo jeho myšlení.

 "Je horší, než jsem si myslel," uvažoval Abd-ru-shin. A faraón přemýšlel: "Je nepřístupný!"

 Prošli branou a vstoupili do obrovské sloupové síně starého paláce. Abd-ru-shin zůstal obdivně stát. Faraón se polichocen usmál a byl k Abd-ru-shinovi vlídnější.

 Přesto cítil Abd-ru-shin právě tuto vlídnost jako cosi nesnesitelného. Rušila ho a nedovolovala mu vystoupit z jeho zdrženlivosti.

 Faraón podnikal všechno, aby hosta rozveselil. Rozvinul nádheru, jakou neukázal dosud nikomu. Avšak Abd-ru-shin byl rozladěný ještě více, neboť cí­til úmysl, který se za tím skrýval.

 Jen jediný člověk tu dovedl Abd-ru-shina pobavit: Byla to Juri-cheo, fa­raónova dcera. Byla ještě velmi mladá a faraón s ní jednal jako s dítětem. O to byla vnímavější pro pravdu, kterou Abd-ru-shin vyzařoval.

 Podařilo se jí Abd-ru-shina trochu rozveselit a ulehčila mu vynucenou zdvořilost, které musel používat, když faraónovi odpovídal na jeho vlídnosti.

 Zvolna plynul den. Když se schylovalo k večeru, vydechl si Abd-ru-shin jako osvobozený od těžkého břemene. Marně podnikal faraón vše, aby hosta zdr­žel také přes noc. Abd-ru-shin se zdráhal a odjel pak se svým průvodem zpět do stanového města.

 Po jeho návratu se ve stanu objevil muž. Byl to Eb-ra-nit. Potěšený Abd-ru-shin ho pozdravil.

 "Jak se ti líbí faraón?"

 Posměšný úsměv provázel tato Eb-ra-nitova slova.

 Abd-ru-shin neodpověděl a velmi zvážněl.

 "Nechceš ho již nikdy navštívit, můj kníže. To by však byla pro faraóna tak veliká urážka, že by hned podnikl válečnou výpravu proti Tobě. Musíš s tímto svým nejbližším sousedem udržovat mír! Budu ho stále ovlivňovat tak, aby nic zlého proti Tobě nepodnikal!"

 Abd-ru-shin neodpověděl ani nyní. Byl velmi zamlklý. Eb-ra-nit věděl, že jeho jemné cítění bylo hluboce zraněno povahou faraóna.

 Poprvé se Abd-ru-shin setkal s člověkem, před nímž ho Is-ma-el tak důtk­livě varoval. Pojala ho hrůza, když si uvědomil, že na zemi žijí lidé, napl­nění více nebo méně tak hnusnou ješitností jako faraón.

 Myslel na dceru knížete a jeho duše se naplnila soucitem. Tak žili mezi lidmi mnozí, kteří byli čistí a toužili po Pravdě. A téměř všichni byli sta­hováni do bahna.

 Kdo však byl v sobě tak silný, aby čelil a odolal všemu falešnému lesku, který nabízel tento had? Vždyť nikdo neznal cestu, vedoucí k Bohu a nemohl ji také již vůbec najít! Měl-li některý národ vládce, jakým byl faraón, pak pro­padl zkáze!

 Faraón neslýchaně zotročoval celý národ. Nutil jej vykonávat nejhorší ot­rocké práce, aby si zachoval život. Nechával zabíjet chlapce, jako když se vybíjí stádo dobytka. Faraón o tom vyprávěl vychloubačně a vůbec nepozoroval, že tím v Abd-ru-shinovi vzbudil jenom nejprudší odpor.

 Eb-ra-nit se dovedl vmyslit do duše Abd-ru-shinovy. Také on cítil prudký odpor. Přece však žil příliš dlouho mezi těmito lidmi, než aby ho to mohlo tak citelně zasáhnout. Stále bojoval proti jejich lstivosti a byl na stráži. Pro něho to byla zajímavá hra.

 Přání, aby chránil Abd-ru-shina a staral se o něho i v jiných zemích, by­lo tím mocnější. A znovu nabídl Abd-ru-shinovi své služby.

 Nyní kníže konečně pochopil, jak bylo nutné, aby Eb-ra-nit byl tak opatr­ný. Poprvé stál před propastí nejnižších lidských vlastností a byl tím otře­sen. Přál si jen vrátit se co nejdříve do své země, aby se těšil z míru, kte­rý tam vládl.

 Avšak Eb-ra-nit to nepřipustil. Prosil Abd-ru-shina, aby s ním jel do je­ho země a Abd-ru-shin svolil. Po krátkém pobytu u dvora faraónova jeli do do­mova Eb-ra-nitova.

 "Jak krásně by se mohlo cestovat zeměmi, kdyby to všude bylo tak dobře uspořádané jako ve Tvém státě," pravil Eb-ra-nit.

 Cítil, že Abd-ru-shin byl odpuzován mravy a zvyky lidí, nepořádkem a špí­nou, která se všude roztahovala. Eb-ra-nit byl trochu stísněn při pomyšlení, jak se bude Abd-ru-shinovi líbit v jeho domě.

 Tak se přibližovali stále více k cíli. Abd-ru-shin ihned poznal tiché obavy svého přítele a ptal se sám sebe s úsměvem, kde zůstala hrdá povýšenost Eb-ra-nitova. Nezůstalo z ní nic. Jen když představoval příteli svou ženu, zaleskla se zase hrdost v jeho očích.

 Prožili radostné hodiny. Eb-ra-nitovi Arabové předvedli hostu mnoho vese­lých jezdeckých kousků a opravdu Abd-ru-shina pobavili. Společně uspořádali přátelé nové rozdělení celého státního zřízení. Abd-ru-shin byl připraven všude pomoci svému příteli.

 Nadšeně přijímal Eb-ra-nit Abd-ru-shinovy rady a hned všechno realizoval. Nemohl však dosáhnout větších úspěchů, neboť mu chyběli pomocníci, které měl Abd-ru-shin ve svých Ismánech. Musel postupovat přísněji, protože polodivocí Arabové nechápali, co jejich kníže od nich požaduje.

 

 

Cožpak všechno dobré ve vás zemřelo ?

 

 Dlouho zůstal Abd-ru-shin. Pak ho cosi nutilo, aby nastoupil zpáteční cestu. Jeho družina se opět uspořádala v dlouhý průvod, v jehož čele se vra­cel Abd-ru-shin domů.

 Jízda trvala celé týdny. Jednoho dne přišel věštec ke svému pánu a opět varoval:

 "Nechť se všichni jezdci ozbrojí! Hrozí útok, kníže!"

 Abd-ru-shin vydal rozkaz a všichni se utábořili v poušti. Postavili sta­ny, aby v klidu očekávali útočníka. Příštího dne přitáhl nepřítel. Vzduchem svištěly šípy, které měly zasáhnout lidi.

 Arabové však vyskočili na koně a zaútočili na protivníka tak rozhodně, že se stali vítězi od první chvíle. Rozrazili řady útočníků, kteří je převyšova­li počtem, a vyvolali tím u nich zmatek. Jako klín pronikli do jejich řad a rozdělili je. Dosud tichý vzduch se naplnil divokými výkřiky. Slunce jasně svítilo na zuřící boj.

 Abd-ru-shin stál stranou a pozoroval ten obraz. Jeho nervy byly napjaté, neboť boj byl pro něho něčím zcela novým. Pozvedl ruku a ze stanů vyrazily posily, které na jeho příkaz vyčkávaly dosud v ležení. Jako vítr se vrhly do víru boje a rychle ukončily bitku. Část útočníků se rozprchla všemi směry a ostatní leželi mrtví nebo zranění na zemi. Mnozí zranění vyráželi bolestné výkřiky a mnoho zajatců se nechalo odvést v poutech ke stanům.

 Teď přijel Abd-ru-shin blíže a díval se zděšenýma očima na zraněné a mrt­vé, kteří tam leželi v písku. Na všech stranách se setkával s  úpěnlivými pohledy. Abd-ru-shin obrátil svého koně a rychle odklusal ke stanům. Zajatí válečníci stáli na pálícím slunci, vzájemně spoutáni. Ochranné šátky jim byly strženy s hlav a žhavé paprsky je spalovaly.

 Abd-ru-shin vzplanul hněvem, protože nablízku nebyl nikdo, kdo by se o tyto lidi staral. Hlasitě na celé ležení zavolal na poplach. Rychle vyběhli Arabové ze stanů a shlukli se kolem svého pána.

 "Co děláte se svými zajatci? Co chcete udělat s raněnými, kteří tam leží v písku na nemilosrdném slunci a svíjejí se v bolestech? Cožpak tento boj z vás udělal jiné lidi?

 Nikdo nemá právo odpočívat, pokud se nepostará o klid svých bližních, k nimž patří i ti, kteří leží zde venku! Přineste raněné do ležení, obvažte je a zaveďte tyto zajatce do stínu! Proč jste jim vzali šátky s hlav ? Cožpak všechno dobré ve vás zemřelo?"

 Této výpravy se zúčastnilo jen málo Ismánů. Museli zůstat doma, poněvadž tam jich bylo zapotřebí více. Těch několik Arabové přesvědčili, že takto jed­nat s nepřáteli je správné. Uznali to, protože se nesměli nikdy vměšovat do věcí, které neznali ve své dřívější vlasti, a považovali počínání Arabů za zcela správné.

 Abd-ru-shin to chápal a nevyčítal jim to. Ismáni byli také první, kteří na jeho rozkaz vyběhli a pomáhali raněným.

 Arabové však nechápali svého knížete. Otroky ze zajatců udělat nesměli, proč je tedy nenechat zemřít? Ptali se Abd-ru-shina, co se má se zajatci stát. Z této otázky poznal, jak drsní byli tito lidé a jak málo jim záleželo na lidském životě.

 "Pustíte zajatce na svobodu, nebudou-li chtít dobrovolně jít s námi. To je přece to nejprostší řešení!"

 "Pane, ale oni udělají zítra totéž co dnes, pustíme-li je na svobodu."

 "A vy jste žili dříve jinak? Nemáme právo tyto lidi pozabíjet. Oni neumě­jí žít jinak. Vy byste byli patrně také jednoho dne zahynuli touto bídnou smrtí, kdybych nebyl přišel. Oni dnes prožili, že jsou ještě lidé, kteří přesto, že zvítězili, si nepočínají jako opilí. Tato zkušenost jim může pomo­ci více než všechno utrpení."

 Nejistě spočívaly zraky Arabů na Abd-ru-shinovi. Proto dodal: "Vmyslete se do postavení svých nepřátel. Potom mi snad trochu porozumíte."

 To jim skutečně pomohlo. Měli radost z myšlenky, že mohou jednat velkory­se se svými protivníky.

 Mnozí ze zajatců se s radostí připojili k průvodu Abd-ru-shinovu. Byli naplněni velkou vděčností a chtěli sloužit knížeti, který je zachránil před mučivou smrtí ve slunečním žáru. --

 

 Dávám vám nejvyšší přikázání

 

 Veliká byla radost kmene Is-Ra, když se kníže zase vrátil domů. Ještě nikdy nebyli lidé naplněni takovým štěstím a nikdy tolik netoužili po návratu svého knížete.

 Když pak přišli poslové z paláce a oznamovali velikou slavnost v chrámě, neznala jejich radost mezí. Po dlouhé hodiny chodili v průvodu kolem paláce svého knížete a vzdávali mu tímto způsobem hold.

 Šťasten byl také Abd-ru-shin, když pozoroval velikou radost obyvatelstva a sám zase volně dýchal v klidu svého paláce. Po dlouhé jízdě mu skutečně připadalo, jako by se vrátil domů, ačkoli si na zemi připadal často jako ci­zinec.

 Všude mu planula vstříc láska lidu a pomáhala mu zapomenout na všechnu ošklivost, kterou viděl a prožil na dvoře faraónově, i na bolest, kterou po­cítil v divokém boji v poušti. Jako závoj se to položilo na tyto vzpomínky a zahalovalo všechno zapomenutím.

 S radostnou silou pracoval Abd-ru-shin zase na výstavbě své země, která dělala veliké pokroky. Ponechával teď věštce Ne-so-meta stále ve své blízkos­ti. Jeho prostřednictvím měl podivuhodné spojení s Is-ma-elem.

 Tím bylo umožněno Is-ma-elovi radit a pomáhat. Tak budoval Abd-ru-shin novou říši. S obdivem pohlížel Is-ma-el na svého někdejšího žáka, který ho o tolik předstihl, že se teď mohl sám u něho učit.

 Stále velkorysejší výstavba zjednodušovala vedení země. Abd-ru-shin dal vytesat zákony do kamene a postavit je na mohutné sloupy před chrámem. V chrámě dal vytesat na stěnu všechna přikázání, která chtěl dát národu při příští slavnosti.

 Veliký den se blížil. Přilákal zase nesčetné davy lidí do knížecího měs­ta. Tisíce jich naplnilo chrám, když Abd-ru-shin řídil slavnost. Tisíce lidí slyšelo nové zákony, které jim dal. Byly vytesány do kamene a teď je vtesal sám kníže do srdcí lidí.

 V průběhu let museli čím dál více měnit svůj život, aby mohli pokračovat v rychlém vývoji. Nyní jim již nepřipadalo tak těžké pochopit a uznávat spra­vedlnost v zákonech, o nichž věděli, že nesmějí být porušovány.

 Všechno, co jim Abd-ru-shin dával, bylo pro ně jen znamením jeho veliké lásky k nim, i když se při tom museli měnit. Činili tak s vědomím, že všechno slouží jen k ulehčení jejich života. Přísné a neúprosné byly nové zákony, ale lidé již dosáhli takové zralosti, že jim dovolovala vytušit blahodárnou spra­vedlnost, která spočívala ve všem.

 Tyto zákony byly pojaty tak, aby odpovídaly svéráznosti těchto lidí. Byly jednoduché a srozumitelné i neučenému. Byly formulovány tak, aby je nebylo možno libovolně vykládat nebo překrucovat. A Abd-ru-shin mluvil v chrámě před velikým zástupem lidí:

 

 "Jednou provždy vám dnes dávám pravé, nedotknutelné Slovo o právech a povinnostech člověka!

 Kdo si však chce dělat nárok na právo, musí si být nejdříve vědom svých povinností. Neboť obojí musí být v rovnováze, chce-li člověk žít podle vůle Boží!

 Žádný člověk nemá soudit druhého; žádný člověk to nemá také požadovat od jiného!

 Každý má jít  svou  cestou a mluvit  svou  řečí, aby se nestal napodobeninou svého bližního!

 Nikdo nechť nevzhlíží k tomu, jehož shledává krásnějším než sebe, a ať ho proto nenapodobuje! Vždyť každý člověk je stvořený tak, aby v sobě také měl nějaký druh krásy.

 Dávám vám nejvyšší přikázání, z něhož se musí odvíjet všechna ostatní přikázání:

 Plnění povinností vůči Bohu!

 Z toho vzniká plnění povinností vůči bližním; z toho pak vy­růstá plnění povinností člověka vůči zvířatům a rostlinám!

 Člověk je před svým Bohem malý a hloubá o svých povinnostech, které vůči němu má.

 Splňovat tyto povinnosti však znamená být přirozeným a přiro­zeně žít. Člověku byly dány vznešené ideály. Dřímají v hloubi je­ho duše. Dovolte jim procitnout. Nepotlačujte každé hnutí, které vás chce oblažit. Je to začátek na cestě k plnění povinností vůči Bohu. Cesta k tomu však vede přes plnění povinností k lidem! Po­máhejte svým bližním a podporujte je, tím plníte to, čím jste jim povinni! Neboť vy, lidé, putujete světem proto, abyste navzájem na sobě uzrávali. Nijak vám neprospěje, nepůsobíte-li nikomu bo­lest proto, že se uzavíráte a prcháte před lidmi. Zanedbáváte tím svou povinnost!

 Nebe poznání se s požehnáním otevře tomu, kdo se s lidmi spo­jil a pak se opět dokázal uvolnit, poněvadž ve zpětném působení mohl při tom prožít všechno, co nutně potřeboval a co i druhému přispívá k pokroku.

 Vezměte dary, které vám byly dány pro vaše putování a nechejte je vykvést. I kdyby se vám zdály nepatrnými ve srovnání s dary a vlohami vašich bližních, přece máte všichni stejná práva!

 Záleží jen na tom, jak je využíváte a zda přinesou škodu nebo požehnání. I když se vám tyto dary zdají být bezvýznamnými, mohou přinést mnohem více užitku, budou-li vámi správně použity, než ty, které se zdají větší, ale nejsou plně využity.

 Každý nevyužitý dar nebo síla stanou se pro člověka osudnými!

 Jedině člověk, který plní své povinnosti, má právo žít v tom­to stvoření! On jediný má právo na bytí!

 Z tohoto nejvyššího přikázání vyvozujeme také přikázání:

 Pečujte o krásu!

 Krása je v celém stvoření. Každý tvor ji projevuje svým způ­sobem. Jen jediný tvor ji nechal zakrnět: člověk! Přirozenost a krása jsou jedno.

 Krása není něco hledaného a vymyšleného, je a byla tu vždy. Nemění se s odcházející dobou, ale stojí vždy živá mezi vámi v nezměněné podobě. Tisíceronásobná, a přece prostá. Všude vám vstupuje do cesty a vy, lidé, byste se z toho měli radovat a učit se. Měli byste ji nechat v sobě vyrůstat právě tak, jak žije v každé rostlině i zvířeti.

 Máte být krásní k poctě svému Stvořiteli!

 Nepřecházejte kolem svých bližních, i když jsou oškliví, a nemyslete si: Od tebe se nemohu ničemu naučit!

 Podívejte se jednou na ně klidně, aniž se budete posmívat je­jich slabostem, a poznáte, že znetvořili právě to, co bylo určeno k tomu, aby je učinilo krásnými!

 Buďte bdělí ve všem, co vidí vaše oči!

 Nechci vám dosazovat žádné soudce, kteří by měli rozhodovat o tom, zda je některý člověk v právu nebo ne, zda může mít nároky vůči druhému, nebo se jich musí vzdát. Své chyby máte poznávat sami na sobě! Vy sami máte umět posoudit, kde máte práva a kde povinnosti. Vždyť nikdo nemá brát, kdo nemůže dávat!

 Živá jsou přikázání a nesmějí být vtlačována do strnulých fo­rem. Proto nedosazuji žádné soudce.

 Nemá vám být určováno, co máte činit, a co nikoli, neboť by tím byl dán základ všemu zlu. Bylo by to ospalé klesnutí do poho­dlnosti.

 Tak jako mnohé nervové provazce procházejí vaším tělem a oži­vují každý úd, tak máte být v pohybu i vy, lidé, kteří tvoříte tělo národa. Žádná část velikého celku nesmí být nečinná, neboť tím by již ochromovala své okolí!

 Vaše jednání a konání musí vzájemně do sebe zasahovat, od nejvyšší až do nejnižší kasty a odtud zase proudit zpět a pulso­vat až do nejvyšší kasty. Tím vzniká věčný koloběh, jehož živý proud posiluji já sám tím, že čerpám ze Světla, abych žehnal vaší práci."

 

 Abd-ru-shinovo "Amen" doznívalo a vznášelo se chrámem. Obrátil se a krá­čel zvolna po stupních vzhůru. Z kopule chrámu proudilo dolů zlaté světlo a zahalovalo postavu knížete. Lidé se za ním dívali se zarosenýma očima, jako by se od nich vzdalovala postava ze Světla.

 Jeho slovo se však v jejich srdcích stalo živým a oni plnili jeho přiká­zání.

 Abd-ru-shin viděl pokrok svého lidu a znovu v něm procitlo přání učinit tímto způsobem více lidí šťastnými. Potom však si vzpomněl na faraóna a na mravní úpadek jeho lidu a bylo mu hrozně.

 Což nebyl jeho kmen nezkrocený a přece naplněný ušlechtilou hrdostí? A jeho věrní Ismáni nebojovali hrdinsky za vítězství Světla? Měl pomocníky, kteří se za něho bili s celým svým živým přesvědčením. Bez nich by byla pro něho nenávist v říši Egypťanů příliš těžkým břemenem. --

 Abd-ru-shin k sobě zavolal věštce Ne-so-meta. Často teď bývali spolu.

 "Ne-so-mete, rád bych mluvil s Is-ma-elem. Můžeš se pokusit o spojení?"

 Ne-so-met se hluboko uklonil před svým pánem.

 "Is-ma-el má totéž přání, které jsi sám projevil. Čeká na Tvá slova."

 Oba šli do jiné komnaty, kde je nesměl nikdo rušit. Místnost byla naplně­na modrým světlem a v jejím středu stál sloup. Ne-so-met zapálil na plochých miskách vzácné vonné byliny, rozetřené na prášek.

 Vůně příjemně působila na smysly Abd-ru-shina i Ne-so-meta.

 Potom věštec odhalil křišťálovou kouli, spočívající na sloupu a upřeně do ní pohlížel. Dlouho čekal, než pokynul Abd-ru-shinovi, aby přistoupil blíže.

 V křišťálu se zcela jasně zrcadlil obličej Is-ma-elův a jeho hlas zdál se vznášet v této téměř temné komnatě.

 "Zdravím tě, Abd-ru-shine! Čekám již dlouho na Tvé zavolání. Mám Ti ozná­mit veliké věci."

 "Mluv, Is-ma-eli, poslouchám," odpověděl Abd-ru-shin.

 Is-ma-el pravil:

 "Svolej družinu svých nejvyšších pomocníků a zůstaň s nimi o samotě po západu slunce. Den dovršení Tvé pozemské pouti nadešel a ze Světla přijdou poslové, kteří Ti chtějí na zemi sloužit. Blíží se Královna Světla! Bude k Tobě mluvit a věštec ji při tom bude moci spatřit. Já pak budu u tebe v té­to veliké hodině."

 Pak zmizela tvář Is-ma-elova a křišťálová koule byla opět prázdná.

 Abd-ru-shin dal shromáždit povolané. Všichni šli do nejvyšší chrámové sí­ně. Poprvé směli povolaní Ismáni vstoupit do této posvátné místnosti, kde ji­nak prodléval jen Abd-ru-shin sám.

 Z růžově červené nádoby pod kopulovitým stropem se do místnosti lilo měk­ké světlo. Stěny byly jako stříbrná zrcadla a podlaha se leskla bílým mramo­rem. V kruhu stály lenošky s vysokými opěradly, na které se posadili Ismáni.

 Abd-ru-shin však přistoupil k vyvýšenému křeslu, podobajícímu se trůnu, vedle něhož stál v očekávání věštec. Oba se posadili. Zdáli doléhaly tiché tóny do této podivuhodné síně, která svým třpytem připomínala jiný svět.

 Ismáni se pohroužili v modlitbu a věštec měl oči upřené vzhůru. Dlouho tak seděli a čekali. Tu se rozšířil věštcův zrak a on se lehce dotknul ruky knížete. Abd-ru-shin povstal a jasně vnímal slova, která k němu pronikala s výše:

 "Můj synu Abd-ru-shine, který jsi byl zrozen ze Světla! V Tobě spočívá Parsifal, svatý strážce Grálu, který vznikl z Imanuele, vyrozeného Syna Boží­ho! Sestoupil jsi dolů ke mně a ode mne k Zemi. Přijmi mou ochranu a duchovní znamení, které Tě zcela spojí se zemí. Kruh Světla Ti má propůjčit duchovní moc a podřídit Ti všechny lidské duchy.   Tvoje bytí přinese lidem netušené osvobození!

 Navlékám Ti náramek, který Ti navždy podřizuje jak všechny světlé pomoc­níky, tak i pozemské bojovníky. Jeho paprsky obklopí zemi i všechny světy a spočinou na Tvé paži jako symbol Tvé moci, jako zářící kruh Světla!"

 Abd-ru-shin cítil, jak se cosi ovinulo kolem jeho paže, kterou zpola zve­dl do výše. Stříbrem vyšívaný rukáv jeho roucha sklouzl a všem se otevřel duchovní zrak a viděli třpytící se náramek, který obepínal paži Abd-ru-shinovu. Věštec však viděl mnohem více.

 Viděl Elisabeth, vznešenou královnu, jak stojí ve své zářivé kráse před Abd-ru-shinem a vkládá náramek na jeho paži. Viděl, jak se zvolna vznáší do výše a mizí.

 Tichá hudba naplňovala ještě dlouho síň a v srdcích vyvolených doznívala posvátnost této chvíle.

 Od tohoto okamžiku měl Abd-ru-shin v očích svých vyvolených v sobě něco, co ho od nich nesmírně vzdalovalo. Přesto, že stále více zvětšoval svou po­zemskou moc, zdálo se, jako by byl obrácen ke Světlu. Ismáni to cítili, když s nimi hovořil. Jeho hlas jako by přicházel z dalekých světů.

 I s povolanými se staly velké, viditelné změny, které pomáhaly povznášet celou zemi.

 Abd-ru-shin založil v kruhu svých vyvolených společnost, která se zabýva­la jen pracemi pro chrám a palác. Pod vedením starých Ismánů, kteří v tomto smyslu působili již ve své staré vlasti, byli k tomu vyvolení Arabové zasvě­cováni do umění zlatnického, jiní brousili drahokamy a křišťál a opět jiní pletli ze zlatých nitek košíky a rohožky.

 Dále byla zřízena tkalcovna, ze které vycházely nádherné látky. Povolané ruce vytvářely také koberce zářivých barev. Obrovská stavba s mnoha síněmi byla velikým pracovištěm. Byla tu zastoupena všechna řemesla a v každé míst­nosti učil a posuzoval práci jeden Ismán. Abd-ru-shin dal postavit sedm sa­mostatných sálů. Kolem každého byl háj. Tyto sály byly vystavěny v kruhu, takže tvořily jakýsi prsten a byly neobyčejně krásné. V nich směli prodlévat s Abd-ru-shinem jen vyvolení a konat tam své pobožnosti. Každého dne v jiné síni a každý den v jiném, k tomu příslušném rouchu a barvě.

 Každý den se jim zdálo, že přicházejí do krásnějšího prostředí. Avšak po­té co stáli v bílém světle sedmé síně, prožívali zlaté světlo první síně zno­vu se stejnou silou.

 Stěny sálů se leskly jako z perleti, ale v různobarevném světle vypadaly pokaždé jinak.

 Každá síň měla zvláštní tvar a také uspořádání sedadel v nich bylo roz­ličné. Sedadla neměla podobu židlí, ale zvedala se z podlahy ve tvaru malých, pozlacených vyvýšenin.

 Kouzelné byly však háje, které obklopovaly každou síň. Po vysokých, temně zelených stromech poletovali pestří ptáci. Byly tu stinné palmy a květy vzác­né krásy vydávaly omamnou vůni. Vůně se vznášela nade vším, nad orosenými trávníky i nad velikými květy, plovoucími na vodě.

 Krásnější, než byly v říši Ismánů, se zvedaly stánky Boží, jejichž koru­nou byl chrám. V každém stánku Božím žil kněz, který kázal Slovo Pravdy ve jménu Abd-ru-shinově. Tak byl uspořádaný stát Is-Ra až do nejmenších podrob­ností.

 Léta plynula. Abd-ru-shin netoužil po tom, aby opustil svou zemi, a přece musel často myslit na Eb-ra-nitova slova, který ho varoval před faraónem.

 

N a h o m e

 

 Když si Abd-ru-shin představil, že by tento mocný nepřítel mohl jednou vpadnout do jeho kvetoucí, spořádané říše, zhrozil se. Nebylo v něm bázně, neboť jeho Arabové byli vycvičeni ve válečnictví právě tak jako v denní prá­ci. Přesto však vyslal k faraónovi posla a pozval ho k sobě na návštěvu. Prá­vě tak vyslal posly ke svému příteli Eb-ra-nitovi, aby ho pozvali.

 Svolal všechny povolané, kteří měli být stále v jeho blízkosti, pokud tu budou hosté. Velitelem celého dvora byl An-go-net, starý Ismán, jemuž podlé­hali všichni služebníci paláce. Pokyny mu dával sám Abd-ru-shin.

 Pod vedením An-go-netovým se brzy rozvinula živá činnost. Byly zařizovány komnaty pro hosty a zdobeny nádhernými předměty. Jedno křídlo paláce bylo vyhrazeno pro dceru faraónovu a manželku Eb-ra-nitovu.

 Když všichni znali své úkoly, opustil Abd-ru-shin palác, aby jel vstříc svému příteli Eb-ra-nitovi. Opět provázel knížete veliký zástup Arabů. Stří­brné kování koňských postrojů se lesklo na slunci. Abd-ru-shin jel na jiném bělouši, který byl ještě ušlechtilejší. Jeho postroje byly zdobené drahokamy a bílá hříva poletovala ve větru. Ještě nikdy nejel Abd-ru-shin tak vyzdoben.

 Z dálky viděli Arabové, kteří měli nesmírně bystré oči, ležení stanů, nad nímž vlála faraónova vlajka. Ohlásili Abd-ru-shinovi, co viděli, a brzy se rozletěli jejich koně směrem ke stanům. Již zdáli zazníval k jezdcům hlasitý křik a chraptivý zpěv. Abd-ru-shin byl zneklidněný a obrátil se na jezdce, který jel za ním:

 "Dej znamení, aby si připravili zbraně, neboť nám hrozí nebezpečí."

 Sotva dořekl Abd-ru-shin tato slova, uvolnil se od stanů houf jezdců a jel Arabům vstříc. Abd-ru-shin pozvedl ruku s bílým šátkem, který ohlašoval jeho přátelské úmysly. Útočící jezdci strhli své koně a zastavili se. Očeká­vali Abd-ru-shina, který byl brzy se svým průvodem u nich. S údivem pohlíželi Egypťané na bájného knížete Arabů.

 "Vy jste bojovali?" tázal se Abd-ru-shin, neboť zpozoroval stopy v písku a četné zajatce.

 Egypťan, který byl vůdcem oddílu, se výsměšně zasmál.

 "Dělali jsme otroky, pane! Nechtěli poslechnout a pokoušeli se uprchnout. Proto tu byl malý boj. Tam v písku leží několik zahrabaných mrtvol. Máme že­ny, pane, chceš je vidět?"

 Mlčky přikývl Abd-ru-shin a dal se zavést ke stanům, v nichž na bobku se­děli zajatci. Zděšen viděl zkřivené tváře s úzkostnýma očima, které na něho pohlížely v očekávání nových hrůz. Čtyři veliké stany byly naplněny polonahý­mi lidmi.

 "Odkud jsou tito lidé?" tázal se Abd-ru-shin vůdce ozbrojenců.

 "Byl to malý kmen, pane. Přepadli jsme je, protože jejich kníže měl ukrý­vat poklady, které jsme hledali. Nic jsme nenašli, a proto jsme se pomstili. Špatné dáme na trh a dobré dopravíme do paláce faraónova. Ve svém stanu, tam­hle, mám já svou odměnu, ženu knížete a jeho dceru. Ty si ponechám!"

 Egypťan se odporně zasmál.

 Jen s námahou se Abd-ru-shin ovládl.

 "Ukaž mi je také," pravil.

 Na okamžik se v očích Egypťanových zaleskla nedůvěra. Pak váhavě kráčel ke svému stanu.

 Všechny jeho otvory byly uzavřené. Dusný vzduch uvítal přicházející. Vnitřek stanu byl plný špíny. Byla tam tma, takže oči si musely nejprve zvyk­nout na rozdíl mezi oslepujícím světlem slunce a touto chmurnou místností.

 Konečně rozeznal Abd-ru-shin nějaké obrysy. Jeho pohled padl na dvě po­stavy, které tu vedle sebe seděly na lůžku z hadrů. Nejistě udělal Abd-ru-shin krok hlouběji do tmy k lidským postavám a sklonil se nad nimi.

 Díval se do temných očí ženy, která ve veliké úzkosti objímala štíhlé tě­lo děvčátka.

 A toto děvče vzhlédlo k Abd-ru-shinovi zrakem, v němž byla nevýslovná hrůza. Nevědomky se Abd-ru-shin usmál do těchto očí, ačkoli i v něm procitla hrůza, kterou byla naplněna dětská duše.

 Jeho úsměv však vrátil dívence důvěru. Její pohled se stal prosebným a rty se chvěly. Abd-ru-shin se od něho odtrhl a obrátil se na vůdce. Pohle­dem sklouzl k trhlině u vchodu do stanu a venku spatřil své Araby, jak tu stáli připraveni ve dvou hustých řadách.

 "Obě tyto ženy a všechny zajaté mi předáš!" Z úst Egypťanových, jemuž platil tento rozkaz, se vydral výkřik. Abd-ru-shin přistoupil těsně k němu. Tu se na něho Egypťan vrhl se zakřivenou dýkou v ruce.

 Vzplanul zoufalý boj. Bylo slyšet jen těžké oddychování Egypťana, který ztrácel sílu. Náhle bylo ticho, pak bylo slyšet slabé zachroptění. Z prsou Egypťana se řinula krev.

 Také venku mezi stany se odehrával zuřivý boj. Arabové sekali kolem sebe jako šelmy a útokem překonávali všechny překážky.

 Ze stanů se vyhrnuli zajatci. Byli zbaveni svých pout. Ve stanu vůdcově se k Abd-ru-shinovi tisklo dítě, hledajíc u něho ochranu. Jeho matka propukla v osvobozující pláč. Abd-ru-shin zvedl lehkou postavičku se země a vynesl ji ven. Matka šla za nimi.

 Rozrušeni a přece se zářícíma očima stáli tu jeho Arabové a projevovali radost nad vítězstvím. Jen v Abd-ru-shinovi byl hnus, který nemohl potlačit. Jak se mohou tito lidé smát, jak mohou mluvit, když právě zabíjeli!

 Také on zabil, poprvé ve svém životě. Nikdy na to nezapomene! Nikdy ho neopustí tato vzpomínka, i když se to stalo v nejvyšší tísni!

 Když Arabové spatřili svého knížete, rychle se seběhli a obklopili ho. Plni zájmu si chtěli prohlédnout malou postavičku po jeho boku. Děvče se úz­kostlivě tlačilo k Abd-ru-shinovi a skrývalo svou tvář v záhybech jeho roucha.

 "Zeptejte se zajatých, chtějí-li se vrátit do svých domovů! " nařídil Abd-ru-shin. Tu pravil jeden z Arabů:

 "Pane, oni nemají žádného domova. Egypťané u nich všechno zpustošili. Chtějí být otroky u nás, budou-li moci u Tebe zůstat."

 "Řekněte jim, že nemám žádné otroky. Mohou však jít s námi."

 Pak se kníže obrátil k děvčeti, které stálo těsně u něho.

 "Jak se jmenuješ?"

 "Nahome."

 "Chceš jít se mnou, Nahome? A bude mne provázet také tvá matka do mé ří­še? Budete bydlet v mém paláci."

 Oči Nahome se zářivě upřely na knížete a bledé tváře kněžny zčervenaly radostí. Chtěla padnout k zemi před Abd-ru-shinem, aby mu poděkovala, on ji však uchopil za ruku a vedl ji ke koním.

 Poražení a spoutaní Egypťané zde stáli a dívali se, jak se Arabové vzda­lují. Abd-ru-shin věděl, že se navzájem lehce zbaví pout, jakmile budou sami. Posadil Nahome před sebe na koně a předal kněžnu svému věrnému služebníkovi.

 "Zpět domů!" zvolal Abd-ru-shin a četa jezdců odklusala.

 S údivem kráčela Nahome za Abd-ru-shinem, když procházeli palácem. Její oči ulpívaly na drahocenných předmětech a nemohly se odtrhnout. Kníže toho nedbal. Náhle se musel zastavit, neboť Nahome se chytila jeho roucha a zastavila ho.

 Byl tu mramorový bazén, zapuštěný do zdi, obklopený zelenými rostlinami a v něm plavaly malé, třpytivé rybky. Nahome, plna obdivu, se zastavila a nadšeně vykřikla.

 Abd-ru-shin se tomu zasmál a měl radost. Myslel na to, že se dosud nikdy nestalo, aby někdo v jeho tichém paláci zajásal nad něčím krásným, i když to bylo jen toto malé děvčátko. Když kráčeli dále, pozoroval Nahome a byl stále šťastnější při pohledu na bezmezný údiv, odrážející se ve vyhublé tvářičce. Zůstával stát, když se ona zastavila, a nevědomky zadržoval dech, když Nahome přestala dýchat.

 Konečně přišli do té části paláce, kde měla Nahome bydlet. Vstoupili do rozlehlé místnosti, v jejímž středu byl veliký, vodou naplněný bazén. Kolem na podlaze seděly bíle oblečené ženy.

 "To jsou ženy, které ti budou pomáhat, až si budeš hrát."

 "Já si přece nehraji!" pravila Nahome.

 "Vždyť jsi přece ještě velmi mladá!"

 "Já jsem mladá? Je mi osm let. Za dva roky se mohu vdávat!"

 Abd-ru-shin se smál.

 "Za dva roky se chceš vdávat?"

 "Nechci, ale mohla bych!"

 "Co tedy podnikneš s těmi, které si měly s tebou hrát?"

 "Mohou mi pomáhat, když se budu oblékat. Mohou mi šít nové šaty, schovávat šperky a provázet mne palácem."

 Abd-ru-shin se znovu zasmál. Cožpak se tu v paláci rozsvětlilo od té do­by, co přišla Nahome? Byl snad šťastnější tento jindy tichý a téměř vážný kníže? S Nahome vstoupil do velikého paláce život. Její smích budil nádherné komnaty ze spánku. Všude začal proudit život, neboť Nahome byla všude.

 Tváře Ismánů změkly, když běžela kolem nich svým rychlým krokem. Úsměv přeletěl jejich tváře, když Nahome očekávala knížete po každodenní ranní po­božnosti.

 Do hájů nesměla vstoupit, ale stávala toužebně před zlatou branou a díva­la se do zeleně keřů. Její ruka se natahovala po vzácných, vonících květinách v blízkosti brány. Někdy se jí podařilo něco utrhnout. Pak si Nahome zastrči­la květinu za pás a smála se, když na ní spočinul Abd-ru-shinův pohled. Čeká­vala, že bude za to pokárána, ale nestalo se tak nikdy.

 Matka Nahome žila zcela uzavřeně sama pro sebe. Truchlila pro svého za­vražděného manžela. Nahome byla naplněna takovou životní radostí, že se zača­la vyhýbat truchlivé blízkosti matčině.

 Vyhledávala Abd-ru-shina. Nikde si před ní nebyl jist. Našla ho všude. Jen před síněmi modliteben a před chrámem zůstávala stát. Tam její odvaha selhávala. Po dlouhé hodiny stávala u maličké brány, která vedla ze zahrady paláce do chrámu. Tam čekávala na Abd-ru-shina.

 

Milosrdenství naplnilo jeho srdce

 

 Nahome byla šťastná až do dne, kdy se dověděla, že v Abd-ru-shinově domě bude brzy hostem faraón. Ihned se vrátila hrůza, kterou stále ještě v sobě nevědomky nosila ode dne svého zajetí Egypťany.   Marně se ji snažil kníže uklidnit. Byla ochromena strachem, neboť cítila, že faraón chystá proti Abd-ru-shinovi něco zlého.

 "On Tě zabije, pane! Pak budu zase sama!"

 "Nemůže nám nic udělat, Nahome ! Není tak silný. Cožpak jsem ho už jednou nedokázal porazit?"

 "Ty jsi bojoval poctivě, ale faraón bojuje lstivě jako had, pane. Celý náš národ učinil nešťastným. Jeho vojáci nás přepadli a oloupili. Zničili pa­lác mého otce proto, aby našli zahrabané poklady. Nemohli však nic objevit. Zabili mého otce a naše služebníky umučili k smrti. Musela jsem se na všechno dívat! Nepouštěj toho člověka do svého domu!" Abd-ru-shina dojímala bolest dítěte, ale nemohl ustoupit. Tu pravila Nahome:

 "Pane, budu střežit tvůj spánek, abych věděla, že jsi v bezpečí!"

 S nesmírným pohnutím hleděl Abd-ru-shin do tváře Nahome, jež k němu vzhlížela. Člověk, který se o něho bál! Dítě, které chtělo obětovat svůj spá­nek, aby nad ním bdělo! Všechno, co ho dosud u Nahome těšilo, její veselá po­vaha a její smích, všechno se prohloubilo.

 Přemýšlel, kolik bolesti muselo toto dítě již vytrpět, jak se od ní osvo­bodilo a snažilo se, aby také on byl veselý.

 Nahome se smála a žertovala jako dítě, které v životě nezakusilo nic těž­kého, a on to přijímal, aniž pomyslel na to, odkud Nahome přivedl. On byl přece to jediné, co na zemi milovala. Zničil by její život, kdyby ji nechal samotnou!

 "Smíš být na stráži, Nahome," pravil Abd-ru-shin a přemýšlel, že některá ze služebnic bude u ní, aby ji uložila na lůžko, až ji přemůže spánek.

 Příštího dne vjeli Egypťané do města. Faraón a po jeho boku jeho dcera Juri-cheo.

 Bohatě obtížení velbloudi přinášeli dary, které předstihovaly vše, co kníže dal kdysi faraónovi. Faraón se chtěl ukázat.

 Abd-ru-shin to pozoroval s odporem. Kolik slz a kolik krve asi lpělo na těchto pokladech! Nevznikly v radostné práci, nýbrž pod ranami biče nelid­ských dozorců.

 Abd-ru-shin viděl pracovat pro tohoto knížete lid, národ izraelský, který uctíval téhož Boha jako on. Milosrdenství naplnilo jeho srdce. Kéž by mohl pomoci těmto zotročeným lidem a osvobodit je!

 Jeho díky faraónovi byly nucené. Nucená byla i jeho zdvořilost. Hledal slova. Tu se dotkl jeho sluchu měkký hlas. To promluvila Juri-cheo a překle­nula propast, která se rozevřela mezi oběma knížaty.

 Nahome nebylo vidět. Vzdalovala se tabule. Abd-ru-shin rozuměl této zdr­ženlivosti.

 Tak brzy faraóna neočekával. Kde zůstal Eb-ra-nit? Proč nepřijel na jeho pozvání ? Což ho poslové nezastihli? Den ze dne ho Abd-ru-shin očekával, ne­boť tu měl být již dávno.

 Komnaty, ve kterých bydleli hosté, byly vzdáleny od komnat Abd-ru-shinových. Viděl, jak se v očích faraónových probudila závist a pozo­roval nervózní neklid, který byl ve všech jeho pohybech. Umínil si, že příš­tího dne promluví s faraónem o boji, který měl s Egypťany.

 Nemělo k tomu však dojít, neboť přijel Eb-ra-nit. Když mu Abd-ru-shin vyprávěl o svém úmyslu, byl Eb-ra-nit zděšen.

 "To jsi chtěl udělat ? Tys chtěl říci faraónovi, že Tvoji Arabové zabili Egypťany? Nikdy by ti to faraón neodpustil přestože to nebyli jeho válečníci, ale zdivočelá horda. Byli to lupiči, kteří si nezaslouží jména Egypťané! Nik­dy nepůjdou k faraónovi, neboť nesmí vstoupit do jeho země. Táhnou od kmene ke kmeni, zajímají lidi a prodávají je pak na trzích otroků. Za válečnou egyptskou vlajkou se jen skrývají. Faraóna to však nijak nezajímá. Jistě by našel důvod, aby Ti pod nějakou záminkou vypověděl nepřátelství."

 Opět nerozuměl Abd-ru-shin jednání faraóna, ale neříkal nic. Byl rád, že má konečně u sebe přítele. Eb-ra-nit přijel sám, neboť byl na válečné stezce a proto se zpozdil se svým příchodem.

 Jeho srdečný smích naplňoval dům a přivábil také Nahome. Stála za závěsem a naslouchala. Nakonec to už nevydržela. Opatrně rozhrnula těžké záhyby. Tu ji Eb-ra-nit spatřil. Jediným skokem byl u záclony a chytil děvče za ruku. Přivedl Nahome do komnaty.

 Nahome zčervenala. Chtěla se obrátit a odejít. Abd-ru-shin ji však zadr­žel.

 "To je můj přítel, Nahome," pravil tiše.

 Nahome neříkala nic. Nepozvedla oči, ale litovala, že se nechala překva­pit. Tajně pozorovala Eb-ra-nita, který se zase bavil s Abd-ru-shinem a jí si nevšímal. Poznala, že je dobrý a že miluje jejího pána.

 Brzy se připojila k veselému smíchu obou a zapomněla na svoji plachost.

 Po sedm nocí bděla Nahome a nic se nepřihodilo. Služebnice, která byla v její blízkosti, neměla nikdy příležitost uložit ji ke spánku. Nepodlehla spánku. Nakonec ji Abd-ru-shin prosil: "Cožpak nevidíš, že je to zbytečné, Nahome? Není tu přece žádné nebezpečí! Večer si lehni a spi, mám o tebe oba­vy."

 "Spím ve dne, když je Eb-ra-nit u Tebe, Pane!"

 "Uvidíš, že to bylo zbytečné, Nahome!"

 "To bych byla ráda, Pane ! Ale budu hlídat dál."

 Opět seděla Nahome, napolo skrytá za záclonou a čekala na to, čeho se to­lik obávala. Noc byla tichá a nikde se nic nepohnulo.

 Abd-ru-shin nikdy nespal, pokud byli služebníci v jeho blízkosti. Nepřál si být hlídán. Teď tu seděla Nahome.

 Její zrak se snažil proniknout tmou a její zbystřené ucho naslouchalo každému šelestu. Ale nic se nepohnulo!

 Nahome zemdlela. Protřela si oči, vstala a přešla několikrát sem a tam, a když ji únava přešla, znovu se posadila na své místo.

 Po chvíli jí opět klesla víčka na unavených očích. Namáhavě se probrala z dřímoty, vyskočila a procházela se.

 "Unavuje to, když běhám jenom v této místnosti. Půjdu na chodbu. Tam mohu také všechno pozorovat," myslela si Nahome a vyšla ven na chodbu, která byla široká a neměla oken.

 Zvolna, tichým krokem se procházela chodbou, která vedla jen do komnaty Abd-ru-shinovy. Kdo nechtěl vejít do Abd-ru-shinovy ložnice, ten tu neměl co pohledávat. Náhle se Nahome bleskurychle sklonila a přitiskla ucho na podla­hu. Zřetelně slyšela kroky bosé nohy, blížící se chodbou!

 Nahome pospíchala zpátky do Abd-ru-shinovy komnaty. Přistoupila k jeho lůžku a lehce jím zatřásla. Abd-ru-shin se probudil.

 "Pane," zašeptala tiše, "kdosi se sem plíží! Musíš vstát, abys ho mohl chytit!"

 Pospíchala zase ven a schovala se za svou záclonu. Tu přicházela temná postava! Nahome se zachvěla, neboť postava vklouzla do Abd-ru-shinovy komna­ty.

 Nahome se vplížila za ní a dívala se skulinou do komnaty. Člověk se sklo­nil nad ložem a hmatal po něm. Jeho ruka držela lesklou dýku!

 Vetřelec se zaraženě narovnal a chtěl se obrátit. Tu vzplanulo na sloupu světlo a ozářilo mužovu tvář. Dvě ruce ho uchopily a vytrhly mu dýku. Těžce dýchaje, ležel člověk na zemi. Byl pevně spoután.

 Nahome přistoupila blíže a postavila se vedle Abd-ru-shina.

 "Kdo tě poslal?"

 "Můj pán!"

 "Lžeš, co jsi tu chtěl?"

 "Vyzkoumat Tvé tajemství, pane!   Měj slitování, musel jsem tak jednat," naříkal Egypťan.

 Abd-ru-shin zavolal své služebníky. Ti vynesli spoutaného zajatce. Naho­me, chvějíc se vzrušením, stála vedle Abd-ru-shina. Ten pravil:

 "Zachránila jsi mi život, Nahome!"

 Neříkala nic, jen slzy jako velké perly se jí řinuly po tvářích.

 Příštího dne se Abd-ru-shin ani slovem nezmínil o nočním přepadení. Viděl však neklid faraónův a jeho potměšilé pohledy, které neustále vysílal k Abd-ru-shinovi.

 Nahome, jako vždy, nebyla přítomna. Dcera faraónova seděla však u ní. Ta­ké Nahome neříkala nic o noční události, neboť věděla, že by tím způsobila Juri-cheo velkou bolest. Jen na rozloučenou jí Nahome pošeptala: "Dávej pozor na svého otce, nenávidí mého pána."

 Najednou zde faraón neměl stání. O svém najatém vrahovi nic neslyšel, ani ho neviděl. To ho tížilo mnohem více, než kdyby mu byl Abd-ru-shin žaloval.

 "Dlouho jsem již zneužíval Tvého pohostinství, šlechetný kníže! Ty jsi nestrávil pod mou střechou ani jedinou noc. Nemohu se zhostit obavy, že jsi se tam necítil bezpečný a to mne velmi mrzí. Prokázal jsem nyní pravý opak ve Tvém domě a přál bych si, abys mi to brzy oplatil!"

 "Nikdy jsem nespal pod cizí střechou a také tak nikdy neučiním. Nechci však zapírat, že i ve vlastním domě může být nebezpečno, jestliže v něm nocu­je mnoho cizinců."

 Faraón zbledl. Abd-ru-shin klidně pokračoval:

 "Měl jsem jednou hosta, který mi záviděl mou moc. Nemohl však proti mně nic pořídit, ani ve spánku, ani ve dne. Nemůže mi ublížit. Jsem chráněn tako­vým způsobem, že nic zlého se ke mně nemůže přiblížit. Každý, kdo se pokusí mne přepadnout, musí se považovat za ztraceného."

 Faraón se s námahou usmál.

 "Ty jsi skutečně záviděníhodný muž, kníže! Jsou to nadpozemské pomoci?"

 Abd-ru-shin se místo odpovědi jen usmál. --

 

Jak jsi mohl přijít na tuto zemi, Pane ?

 

 Po odchodu Egypťanů bylo v Abd-ru-shinově domě zase klidněji, jen Eb-ra-nit vnášel svou veselou povahou do svého okolí ruch a život. Brzy však i on opustil knížete. Nahome měla opět vytouženou samotu. Směla být po dlouhé hodiny s Abd-ru-shinem a bavit ho. Provázela ho na jeho procházkách a vyjížď­kách.

 Jen myšlenka, co dělá Abd-ru-shin s těmi mnoha bíle oděnými Ismány v chrámě a v síních, nedopřávala jí klidu. Čekávala vždy před branou a doufa­la, že ji Abd-ru-shin jednoho dne vezme s sebou, aby jí ukázal svá tajemství. On však o tom nikdy nepromluvil ani slovo. Nevšímal si jejích tázavých pohle­dů, když ji potkával před zlatou branou. Nebo to snad nechtěl vidět?

 Konečně to Nahome nemohla již vydržet a zeptala se přímo:

 "Co je skryto v chrámě, že tam nesmím vstoupit? Proč mne nikdy nevezmeš do těch síní?"

 "Nikdy jsi se na to netázala a nikdy jsi mne také o to neprosila, Nahome. Cestu tam máš otevřenou, přeješ-li si po ní jít."

 "Ale pane, to jsi mohl říci již dávno!"

 "Však jsi se mne mohla také již dávno zeptat!"

 Abd-ru-shin však věděl, že to neučinila proto, že jí v tom bránila plachost.

 "Modlíte se k Bohu, když jste v chrámě?"

 Teď již Nahome otázky nepotlačovala.

 Nyní Abd-ru-shin věděl, že musí začít zasvěcovat Nahome do svého vědění. Nedala mu také pokoje, dokud všechno nevěděla.

 Pro Nahome začal podivuhodný čas. Seděla po boku Abd-ru-shinově, na­slouchala jeho slovům a vnímala Pravdu. Zbožně spočívaly její oči na knížeti, který jí vyprávěl o Bohu.

 A pak směla poprvé vstoupit s Abd-ru-shinem do chrámu. Její pohled blou­dil sloupovými síněmi. Nádherné obrazy a sochy ji uchvátily. Směla vidět se­dadla vyvolených a stála vedle trůnu Abd-ru-shinova, který odtud řídil slav­nosti.

 Vešli do první síně, která se leskla zlatými paprsky, vstoupili do druhé, ve které bylo mírné modré světlo, do třetí, kde azurově modré světlo měnilo prostor v kousek nebes, do čtvrté, která svítila jasnou zelení a jejíž stěny byly jako proudící pramenitá voda, do páté, která byla naplněna růžovou čer­vení a do šesté síně, ve které se šířilo světlo barvy jemně fialové jako ob­láček.

 Nahome byla jako u vytržení, když stanula před branou sedmé síně. Abd-ru-shin šel napřed a oslněná Nahome ho následovala. Bílý lesk sedmé míst­nosti byl příliš silný pro její oči. Zářivě se lámala světla broušených křiš­ťálů, přecházela do sebe a zahalovala Abd-ru-shina i Nahome jako do bílého žáru.

 Vyšli zase ven do háje. Nahome byla tichá. Nemohla mluvit o tom, co vidě­la. Háj se svými bublajícími prameny jí zase vrátil vnitřní klid. Posadili se na mramorovou lavičku.

 Nahome zavřela oči a zhluboka oddechovala. Konečně pravila:

 "Pane, to všechno je tak krásné, jako by to bylo ze světa Světla, z něhož k nám přicházíš."

 Abd-ru-shin odpověděl:

 "Jsou to jen velmi slabé napodobeniny, které jsem pozemsky dal vytvořit! Sedm posvátných hájů v mém domově nelze vylíčit lidskými slovy a napodobovat lidskými díly. Také tam je v každém háji síň jako zde, ale nedá se s těmito srovnávat."

 "Jak jsi mohl přijít na tuto zemi, Pane? Je přece tak bídná a stojí tak nízko, že ani nemůže vycítit Tvoji velikost."

 "Jsem tu, abych se učil, Nahome, abych sbíral zkušenosti. Já vím, a velmi mne to bolí, že všechno, co nyní vytvářím, chtějí lidé zničit. Nic neponechá­vají v původní čistotě! Až tu nebudu, budou chtít zbořit můj chrám a vyloupit sedm síní. Budou se snažit lámat kámen za kamenem. Jedovatý bude jejich dech, jímž budou chtít otrávit moje věrné. Nepodaří se jim to však.

 Vrátím se nazpět do svého domova, ale přijdu znovu! Až potom vstoupí moje noha na tuto zemi, budu opět budovat. Nepřivedu pak k Bohu jediný malý kmen, nýbrž všechny lidi této země, kteří toho budou ještě schopni. Budu však muset začít s mnohem menšími prostředky, než jsem začínal nyní. Pak tu již nebude žádných lidí z kmene Ismánů, kteří by se postavili jako moji pomocníci proti vládnoucím temnotám.

 Budu muset shromažďovat své věrné a stále znovu budu muset vysílat po ze­mi své volání, než se všichni sejdou. Budou to lidé všech národů, kteří usly­ší mé volání a budou je následovat. Nepatrný, jako zrnko písku, nastoupím svou úlohu. Budu se muset vyhrabávat ze sutin. Šedivý bude můj oděv od prachu a lidé mne, svého krále, hned nepoznají. Nebudou již mít oči, které by mohly vidět královskou hodnost pod šedivým šatem.

 Opět budu muset bojovat, ale tentokráte ostrým mečem. Svou cestu nebudu moci razit láskou, kterou jsem dával vám. Vy jste mne slyšeli, ale pozdější lidé si budou zacpávat uši, aby neslyšeli můj hlas. On však bude tak mohutný, že i hluší jej uslyší a země jej bude odrážet dunivou ozvěnou. Hory se roze­vřou a z potoků se stanou řeky! Všechno bude zvěstovat mé jméno ve své řeči. Pak již nebude žádného zbabělého ukrývání před Slovem. Všechny chyby budou vytaženy na světlo. Neúprosně budu všechno soudit já, meč Boží!

 "Toto místo však nebude moci být zničeno lidskou rukou; ponoří se do hlu­bin a vynoří se až tehdy, až budu opět na zemi. Vynoří se opět všechno, co jsem nyní dal vytvořit. I kdyby mezitím přešla tisíciletí."

 "Pane, což jsi již vykonal všechno a brzy od nás odejdeš? "

"Dosud jsem všechno nedokončil. Is-ma-el mi oznámil volání a výkřiky o pomoc jednoho ná­roda. Viděl jsem tento národ a jeho bědy volaly ke mně. Je to Izrael, národ, který úpí pod vládou faraónovou. Chci ho osvobodit svým bytím na zemi. V jeho blízkosti již žije osvoboditel, který vyvede tento národ ze všech běd. Na dvoře faraónově povstane mstitel, kterému dám ze síly Světla. "

 "Ty chceš jít ještě jednou ke dvoru v Egyptě, Pane?"

 "Budu muset ukázat osvoboditeli cestu, po které má jít. Budeš mne prová­zet."

 V Nahome zase procitla veliká úzkost, ale nic o tom neříkala. Doufala, že do té doby uplynou ještě léta.

 Brzy se účastnila denních pobožností v síních a sedávala vedle knížete. Byla jedinou ženou mezi vyvolenými. Také Nahome nosila předepsaná roucha v barvách jednotlivých síní. Sama však bývala zahalena hustým závojem. Při pobožnostech nikdo neviděl její obličej. Pomalu již nikdo nevzpomněl na to, že přišla do paláce z cizího kmene a nyní zde zaujímala místo kněžny. Stalo se to samozřejmostí jako všechno v životě knížete.

 Pro národ Is-Ra ztělesňovala vznešenou ženu, k níž bylo možno přibližovat se jen v čistotě. Stala se vzorem pro ženy. Teprve nyní byl stát úplný a to přítomností Nahome, která přijímala ze Světla sílu a ženám národa předávala čistotu.

 

M o j ž í š

 

 Přešlo několik let v dokonalé harmonii. Nahome již nemyslela na Egypt, ani na faraóna. Tu pravil Abd-ru-shin:

 "Čas nadešel ! Pojedu do Egypta!"

 Nahome se lekla, ale odpověděla s úsměvem:

 "Budu Tě ale provázet, Pane."

 V posledních letech vykonali spolu mnohé cesty, nyní však v Nahome vznikl zase veliký neklid a starost o život Abd-ru-shinův.

 V poušti před městem faraónovým bylo zase postaveno ležení. Příštího dne dal Abd-ru-shin rozkaz k pochodu do paláce. Když stanul před Nahome, pravila tiše:

 "Nemohu jít s Tebou ke dvoru, pane, zůstanu zde. Vrátíš se přece zase, než nastane noc?"

 "Ne. Zůstanu v paláci, dokud nepromluvím s mužem, který má osvobodit Iz­rael!"

 Úzkostlivě čekala Nahome na návrat Abd-ru-shinův. Když se konečně vrátil, byla přešťastná. Dlouho však ještě žili ve stanovém městě v poušti. Eb-ra-nit byl u nich a vyprávěl jim o nových plánech, které měl faraón.

 Ještě jednou jel Abd-ru-shin ke dvoru faraónovu. Spojení s Mojžíšem, kte­rý se měl stát podle předurčení osvoboditelem Izraele, bylo pevně navázáno. Abd-ru-shin splnil také tento úkol.

 Mojžíš opustil dvůr faraónův i Juri-cheo, která ho vychovala, a odešel do samoty, aby tam uzrál pro svůj úkol. Abd-ru-shin se vrátil s Nahome domů. --

 Návrat knížete přinesl opět mnoho nového pro celý stát. Z řad povolaných jmenoval Abd-ru-shin mnohé, kteří se museli věnovat nejen duchovním, ale také pozemským úkolům a provádět v zemi rozkazy jeho jménem.

 

Budeš stále po mém boku, neboť ti důvěřuji

 

 Počet obyvatel rychle vzrůstal. Od té doby, co nebylo otroků, připojovaly se stále nové kmeny, až se Is-Ra stal mocnou zemí. Kmen se připojoval ke kme­ni, ale tak, že z žádného cizího kmene nepřicházeli lidé do knížecího města. Nově přicházející byli zařazováni do kast.

 Abd-ru-shin dosadil do jednotlivých kast vedoucí z kruhu svých vyvole­ných, kteří přesně znali jeho vůli a mohli jednat samostatně.

 Tím se stával kruh, který kolem sebe utvořil, stále užším, neboť mnozí byli vysláni ven a již nikdy se nevrátili ke dvoru. Všichni šli radostně, ale touha po tichých pobožnostech v chrámě a v síních je nikdy neopustila.

 Kolem Abd-ru-shina bylo ticho a Nahome jednou žalovala:

 "Jsi nyní tak osamělý, když téměř všichni vyvolení tě opustili. Je kolem nás prázdno. Chybí mi dobré tváře Ismánů, které dělaly z paláce říši míru."

 "Ismáni mají úkoly, které musí splnit pro blaho lidí. Proto odešli. Brzy dostanu strážce, který mi byl Is-ma-elem již oznámen. Přijde sem s jednou že­nou. Najdou ho na hranicích říše polovyhladovělého a žíznivého. Věštec ho již viděl. Je ze země egyptské a žena je egyptskou tanečnicí."

 "A co tu chce ? Není to jistě nic dobrého, jestliže podniká cestu od fa­raóna až k Tobě."

 Je vyslán, aby mne zničil, bude to však nejvěrnější služebník, jakého kdy budu mít!"

 Nahome mlčela, ale nevěřila příliš ve věrnost Egypťanů.

 Brzy nato přivedli zbědovanou dvojici ke dvoru. Hrdého, vzpřímeně stojí­cího muže a mladou ženu, která se styděla ve svých hadrech. Byl to kněz Nam-chan a chrámová tanečnice Ere-si. Se vztyčenou hlavou stál kněz před Abd-ru-shinem, ale tanečnice s hlavou skloněnou.

 "Co tě přivádí k mému dvoru, Nam-chane?"

 Ten mlčel. Tanečnice se však ujala slova, když se před tím knížeti hlubo­ce uklonila.

 "Nechceme lhát, pane, ale Nam-chan nechce také mluvit o tom, co ho pohnu­lo, aby sem přišel se mnou. Chci Ti říci pravdu, neboť jsme mnoho trpěli, než jsme přišli k Tobě. Musíš vědět všechno. Pak můžeš určit, co se s námi stane. Cestou sem jsme hladověli a byli bychom již málem umřeli, kdyby nás nenašli Tvoji lidé.

 Poslal nás faraón, abychom vyzkoumali Tvé tajemství. Nařídil, abychom na hranicích Tvé země byli oloupeni a zanecháni bez pomoci. Stalo se však sku­tečně vše, co mělo být jen předstíráno.

 Byli jsme opravdu oloupeni a vzdáleni daleko od Tvé země, takže jsme moh­li jen tušit směr, ve kterém ležela. Samotni a bez ochrany jsme vykonali da­lekou cestu, která nás ještě dělila od Tvé říše. Prosím Tě, pane, nevyháněj nás! Vykaž nám nějaké místo ve své zemi, kde bychom mohli žít, abychom se ne­museli vracet!"

 Abd-ru-shin pohlédl na Nam-chana, který tu stál mlčky, jako by neslyšel slova ženy. Viděl stud na čele mužově, který ho nutil k mlčení.

 Nam-chan zůstával i v tom nejhlubším ponížení, kdy byl vydán na milost a nemilost, nedotčen vším, co se dělo kolem. Ve svém studu byl hrdější než kdy jindy.    Když to Abd-ru-shin viděl, nabyl přesvědčení, že Nam-chan je opravdu tím, kdo mu byl Is-ma-elem oznámen jako nejvěrnější strážce.

 Abd-ru-shin povstal a přistoupil těsně k egyptskému knězi.

 "Nam-chane, nevidím to, co Tě ke mně zahnalo, totiž bídu a nouzi, nýbrž vidím předurčení, které tě ke mně vedlo. Musel jsi ke mně přijít, abys ve službě mohl rozvinout své veliké schopnosti. Budeš stále po mém boku, neboť ti důvěřuji."

 Nedůvěřivě pohlížel muž do očí Abd-ru-shinových. Pak se jeho obličej roz­jasnil. Abd-ru-shin vyřkl slova, která potřeboval a která ho opět přivedla k sobě. Také tanečnice naslouchala ve šťastném údivu slovům knížete. Tu se Abd-ru-shin obrátil i k ní:

 "Také ty smíš zůstat v paláci. Budeš první tanečnicí na mém dvoře."

 Oba tito lidé, čistí jako děti, se nemohli vzpamatovat. Z největší bídy byli náhle přeneseni jako do pohádkové země. Domnívali se, že sní. Ere-si chtěla před Abd-ru-shinem padnout na tvář, jako to musela činit před faraó­nem, ale on jí v tom zabránil. Neměl rád tyto známky poníženosti a poddanst­ví.

 Kradmo se blížila Nahome. Nedůvěřivě pozorovala vše, co v sobě mělo něco společného s Egyptem. Ere-si sklonila hlavu, když spatřila Nahome. Styděla se za svoji nahotu. Tu se Nahome slitovala.

 Dala přinést oděv pro Ere-si a sama byla přítomná, když se mladá tanečni­ce oblékala. Usmívala se Ere-sině radosti, když se směla ozdobit také šper­kem.

 Nam-chan byl časem uveden Abd-ru-shinem do svého úřadu. Stal se zástupcem knížete a prvním mužem u dvora. Také Nahome byla uklidněna. Vyjádřila to před Abd-ru-shinem slovy:

 "Jemu můžeš svěřit svůj spánek, Pane!"

 To byl projev její největší důvěry. --

 

Is-ma-el  neodpovídá!

 

 V říši Ismánů panoval hluboký smutek: Is-ma-el, jejich pán a vládce ulehl a očekával smrt.

 Byl stár a neměl již mnoho času strávit na této zemi. V celém paláci vládlo mlčení. Jeho věrní byli na stráži, aby odchod knížete nebyl ničím ru­šen.

 Starý kníže ležel s klidnou tváří a duchovním zrakem sledoval ještě jed­nou celý svůj život. Jeho vysoký vůdce stál ve vzpomínkách vedle něho a povz­buzoval jej slovy: "Následuj mne! Povedu tě, abys přivedl Syna Světla do své říše!"

 Zase ujížděl po cestách, až nalezl Abd-ru-shina. Znovu se odvážil loupe­že, s touž jistotou, se stejnou důvěrou ve své vedení pronikl do paláce, vzal s sebou dítě a přivezl je do své skalní říše.

 Dětství Abd-ru-shinovo bylo zde slunné. Is-ma-el, který nikdy nemiloval žádnou ženu, byl zcela zaujat péčí a láskou k vyslanci Světla. Jedinou jeho snahou bylo, zajistit mu krásné mládí. Úsměv projasnil rysy starého muže, ne­boť před sebou viděl mladíka Abd-ru-shina. Jasný zrak, přímé držení těla a touha dobývat vyzařovaly z celého jeho zjevu. A Is-ma-el slyšel hlas:

 "To je tvé dílo! Ty jsi se přičinil, aby tato mladá tvář neměla bolestné rysy nepochopeného bytí!"

 Radost a hrdost, avšak i hluboká pokora naplňovala Is-ma-ele, že mohl prožívat tento okamžik.

 Pak se jeho zrak zkalil a on viděl ještě jednou odchod Abd-ru-shinův. Is-ma-el si svou říši s ním rozdělil. Nejraději by mu byl dal všechno, to by však znamenalo, že měl ještě přání: Dovol mi zůstat u Tebe!

 Teď je Is-ma-el starý a proto takto přemýšlí. Tehdy to byla pro něho jen poslušnost a tvrdost vůči sobě samému!

 Jeho myšlenky jsou zasvěceny lásce k Abd-ru-shinovi. V posledních letech sedával jen u své křišťálové koule, aby sledoval Abd-ru-shinův život. Při tom však plnil své povinnosti knížete právě tak přesně jako dříve. Jen jedna věc ho trápila: Neměl žádného nástupce. Kmen zůstane bez pána!

 Is-ma-el věděl, že ve své říši nemá nikoho, kdo by mohl zastávat jeho místo. Bude muset proto dosadit místo sebe několik svých věrných. Všichni bu­dou plnit své povinnosti právě tak, jako by ještě žil. Nebudou však mít silné vedení, neudrží v sobě ten věčný pohyb. Nebudou pokračovat ve výstavbě, ale budou chtít pouze udržovat říši v jejím nynějším stavu. Všechno v nejlepším úmyslu, aniž pomyslí na to, že stav klidu je již úpadek!

 Nebyli zrozeni k vládě a zůstanou vždy jeho služebníky, i kdyby mohli užívat své svobody. Při každém jednání se budou tázat: Jednal by tak také Is-ma-el, náš kníže? Proto nevytvoří nic nového. Tím nebude v život uvedeno nic, co by vytvářelo nový kruh.

 Tak to však bylo předurčeno. Vždyť všichni měli vymřít a vejít do ráje, protože splnili svou úlohu. Is-ma-el, veliký věštec,  spojený se  Světlem, viděl, jak vytrvale padá na jeho zemi jemný déšť písku. Viděl, jak se hory pohybují a jak mnohé z nich  se řítí a jak se objevují široké trhliny ve ska­lách. Zahrady postrádají láskyplných rukou svých zahradníků. Zdivočely.

 Nezadržitelně padal stále ještě šedivý déšť písku na celou zemi a při­krýval ji stále výš. Stavby zvětrávaly, poslední zvířata vymírala a písek přikrýval jejich těla, která časem ztvrdla pod jeho tíží jako kámen. Zvířecí těla a zbytky staveb byly vtlačeny do tohoto písku. Nad údolím zuřily bouře, avšak těla, která se rozpadávala ve svých hrobech, je již neslyšela. Ležela obklopena poklady.

 Is-ma-el viděl: Lidé,kteří přicházejí na místa, kde kdysi bývala říše Bo­ží, šlapou nevšímavě po nesmírných pokladech, které odpočívají hluboko v zemi pod jejich nohama. Co je žene na toto posvátné místo?

 Is-ma-el je klidný. Nenajdou nic, neboť všechno, co je tu skryto, je chráněno Světlem. Je to tak chtěno, aby se všechno propadlo a zašlo dříve, než temný ovládne kmen Isma a všechno rozmetá. Isma neotevře své brány. A tak poplyne čas až ke dni soudu!

 Den soudu!

 Is-ma-el slyší pozouny soudu nad zemí, nade všemi světy. Vidí:

 Jeho někdejší říše Isma! Déšť již nepadá, země dříme. Tu se země zachvě­je, z hlubokých trhlin vyráží oheň, vznikají propasti a jámy, které vedou k tomu, co se propadlo! Is-ma-el shlíží hluboko do těchto propastí, poznává tu odpočívající poklady a vidí, jak jsou zvedány a vynášeny na povrch pohybu­jící se zemí. Vidí vystupovat staré hroby.

 Is-ma-el vidí, jak země vyvstává v novém lesku, jakého nikdy neměla, a vidí Pána světů: ABD-RU-SHINA! Toho, který nese v sobě Ducha Božího a při­náší zemi opět mír. A on směl být strážcem Abd-ru-shinovým!

 Na tváři Is-ma-elově spočívala zlatá záře. S hasnoucím zrakem prožívá Is-ma-el Zlatý věk.

 Tiše se přiblížila smrt a uvolnila spojení mladého ducha se starým tělem.

 

 "Pane! Pojď! Is-ma-el neodpovídá!"

 Věštec stanul před Abd-ru-shinem, který tu sám seděl ve své komnatě. Abd-ru-shin vzhlédl:

 "Is-ma-el je pro tebe nedosažitelný. Opustil zemi."

 "Nemáš poznat nenávist, dokud já budu žít!" Tak pravil Is-ma-el.

 

Mojžíš osvobodí Izrael

 

 Is-ma-el byl mrtev a nenávist kolem Abd-ru-shina začala nabývat stále hutnějších forem. Nemohla ještě k němu, neboť byl chráněn a střežen Nam-chanem.

 Nahome byla stále plná starostí a prosívala Nam-chana:

 "Nenechávej mého Pána nikdy samotného! Chraň ho, neboť je stále v nebez­pečí."

 Nam-chan klidně pravil:

 "Vím to a jsem stále kolem něho. Znám faraóna a vím, že je jeho nejhor­ším nepřítelem. Znám také cesty, kterých zpravidla používá. Buď bez starosti, Nahome. Budu bdělý."

 Skutečně se také zdálo, že faraón již nic nepodnikl proti Abd-ru-shinovi od té doby, co nedostal žádnou zprávu od Nam-chana. Patrně ztroskotal také tento plán. Od Eb-ra-nita však přicházeli poslové, kteří požadovali zostřenou pozornost. Eb-ra-nit žil ve svém domě v Egyptě a byl důvěrníkem faraónovým. On jediný věděl, že jeho nenávist dostoupila nyní svého vrcholu. Od té doby, co Mojžíš opustil jeho dvůr, byl si faraón jist, že se tak stalo pod Abd-ru-shinovým vlivem.

 Opět přišel věštec ke svému knížeti a oznámil: "Mojžíš se blíží ke Tvému domu, Abd-ru-shine! Brzy bude u Tebe."

 Abd-ru-shin myslel na Juri-cheo, která Mojžíše vychovala a milovala ho jako matka. Proto řekl Eb-ra-nitovu poslu:

 "Vyřiď svému pánovi, že prosím dceru faraónovu, aby mne navštívila. Moj­žíš se blíží k mé zemi a byl by šťastný, kdyby ji při svém příchodu mohl zde pozdravit."

 Posel se poklonil a spěšně opustil palác. Soucit s faraónovou dcerou, která vynaložila vše, aby zachránila a zkrášlila život židovského dítěte, přiměla Abd-ru-shina k tomuto činu.

 Juri-cheo znala jen jediný smysl svého života a nyní byla úplně sama bez ochrany vydána všem faraónovým obviněním. Abd-ru-shin věděl, jak tato Egyp­ťanka trpí, mimo jiné, nejvíce svou osamělostí.

 Týdny uběhly, než přišla Juri-cheo. Hluboce zahalená seděla na svém koni, provázena svým služebnictvem. Bylo neobvyklé, aby knížecí dcera cestovala pouští samotná, avšak Juri-cheo neměla jinou volbu. Musela se vydat na cestu bez vědomí faraónova.

 Abd-ru-shin ji přijal pln dobroty a Nahome se postarala o její ubytování v paláci. Poprvé po dlouhé době byl zase klid a mír kolem dcery faraónovy. Zřejmě ožila v této láskyplné péči.

 Nahome bývala u ní často a hovořívala s ní. Juri-cheo se opět usmívala a její rysy ztratily trochu ze své tiché trpkosti a uvolnily se.

 Abd-ru-shin se ptal na faraóna.

 Juri-cheo odpověděla tiše:

 "Je mrtev, Abd-ru-shine! Získala jsem tím svobodu. Pánem Egypta je teď můj bratr Ramses. Otec mne nenáviděl a bál se mne. Svůj život dokončil tak, jak jej žil. Jeho poslední myšlenkou byl Izrael a Abd-ru-shin! Za všechno či­nil odpovědným Tebe: Za to, že Mojžíš opustil jeho dvůr, i za to, že se Izra­elité bouří. Tím vším jsi prý vinen Ty. Ramses musel odpřisáhnout, že nepře­stane, dokud Tě nezničí.

 Udělám všechno, co je v mé moci, abych odvrátila každý útok, který by Ti hrozil. Spatřím-li ještě jednou Mojžíše, vrátím se zpět ke dvoru, abych vědě­la o všem, co Ramses chystá."

 Abd-ru-shin s uklidňujícím úsměvem řekl:

 "O mne neměj starost, Juri-cheo. Prokázala jsi jednomu národu tak velikou službu, že máš nyní žít v klidu. Zůstaň zde, na mém dvoře, a buď s námi šťastná. Také Mojžíš bude mít radost, když bude vědět, že jsi tu. Přicházejí­cí doba bude strašná pro Egypt, neboť bude muset skládat účty za své činy.

 Mojžíš osvobodí Izrael a odejde s ním ze země, i kdyby se tomu Ramses vzpíral! Jen když se změní ve svém nitru, může se zachránit před strašnou smrtí, která je mu určena, bude-li se vzpírat propustit národ izraelský!"

 "Pane, Ramses se nedá nikdy přimět k tomu, aby propustil ujařmený národ, protože složil faraónovi strašlivou přísahu, která ho navěky poutá k otci. Přísaha, daná umírajícímu, se musí dodržet, jinak jdeme vstříc hroznému osu­du. Stihne ho to tak jako tak, neboť Ramses je zasvěcen zkáze!"

 Abd-ru-shin zavrtěl hlavou.

 "Cožpak nevíš, Juri-cheo, že nikdy není pozdě pro člověka, aby jednal správně, a že se může kdykoli osvobodit? Ramses není zasvěcen zkáze, jestliže přijde k poznání!"

 "Pane, my Egypťané máme všichni jednu velikou chybu. Neopouštíme cestu, na kterou jsme se jednou vydali, i kdyby nás vedla do zkázy! Pohleď na můj život. Zvolila jsem cestu, která mne musela přivést tam, kde jsem dnes. Osa­měle skončí můj život, zemřu bez láskyplné lidské duše a budu uložena do hro­bek faraónových, obklopená svými poklady a nabalzamovaná, abych tam vyschla jako mumie.

 Tak to jde již po celá tisíciletí. Je to stále totéž. Nikdy jsem nepo­myslela na to, že bych to mohla změnit. Žena neporušuje staré, posvátné tra­dice svého národa. Měla jsem čekat celý život na to, že jednou dosednu na trůn faraónů. A teď se stalo něco jiného."

 Ze  slov Juri-cheo zněla hluboká odevzdanost. Byl to již přechod k fata­lismu.

 Abd-ru-shin to všechno poslouchal mlčky. Neřekl nic, ani když Juri-cheo na něj pohlédla v očekávání odpovědi.

 "Pane, Ty mi nyní nebudeš rozumět, protože v naší zemi je vše úplně jiné než u Tebe. Zde vládne spravedlnost, a u nás libovůle. Zde má každý člověk svou určenou cestu, avšak nejde po ní trpně, nýbrž stále pln očekávání. Pro­žívá skutečně každou minutu.

 My však čekáme na to, až budeme položeni do hrobky, jako naši předkové. Více to skutečně není! Nemáme nic vlastního. Všechno nám bylo předáno a všechno jsme převzali. Moc je nám propůjčena, abychom ji jednoho dne mohli zase propůjčit jinému člověku. Jsem stará žena a od života nečekám již nic."

 Tu pravil Abd-ru-shin:

 "V tom případě se sama ovšem olupuješ o vzduch, který potřebuješ k dýchání!"

 Juri-cheo umlkla, zasažená těmito slovy, pro ni tak podivně znějícími. Nebylo v nich žádné dobroty, žádného politování, žádného porozumění. Pohlédla na Abd-ru-shina. Takto ho nikdy neviděla.

 "Pane, tak jsem Tě ještě neviděla. Nechceš mně vysvětlit, proč jsi odpo­věděl tak ostře na mé líčení? Já přece vím, že všechno to, co dělám já i co říkali moji předkové, je nesprávné. Vidím úpadek, který tím přivodili. Marně se snažím najít v tom nějaký užitek, nenacházím však nic, co by bylo dobré. Nevidím žádnou možnost, jak to změnit, i když po tom tolik toužím. Pravil jsi, že jsem vykonala mnoho, když jsem lidu izraelskému zachránila osvobodi­tele, který mu byl předurčen. Také jsem tomu vždycky věřila, když se o mne pokoušelo zoufalství. Pak jsem vídávala Mojžíše, jako dítě, jako mladíka, stát přede mnou s díkem v očích a to mne uklidňovalo.

 Nyní je i tomu konec a já se ptám sama sebe: Neměla jsi čas vykonat mno­hem víc? Bylo to správné, že sis nechala určovat svůj život otcem jen proto, že byl faraónem a že mohl rozhodovat o životě svých poddaných?

 Nyní je konec mému sebeuklidňování. Už je nenacházím. Chtěla bych začít od začátku, abych vše mohla zařídit jinak. Věřila jsem, že je mou povinností obětovat budoucímu důstojenství kněžny všechno, co by učinilo můj život krás­nějším a bohatším. To, že jsem se chovala k Mojžíšovi jako k svému synovi, bylo v mých očích nedostatkem svědomitosti vůči mému národu."

 Juri-cheo hleděla před sebe beznadějně. S posunkem bezmocnosti skončila svou řeč. Mlčela dlouho, pak se opět otevřely její rty. Váhavě a plaše vyprá­věla Juri-cheo o tom, co dosud nosila v sobě jako největší tajemství svého srdce.

 "Když jsem začala v Mojžíšovi vidět více než hračku nebo rozmar, když on mne miloval jako svou matku, tu přišel ke dvoru mého otce jeden kníže. Chtěl mne učinit svou ženou a já jsem s ním měla odejít na jih do jeho domova. Byla jsem ještě mladá a nechtěla jsem se rozhodnout. Myslela jsem na Egypt, jemuž jsem měla jednou vládnout a...na Mojžíše!

 Byla jsem přesvědčena, že jen kvůli svému lidu jsem odmítla stát se jeho ženou. Nebyla to však touha po moci, nýbrž starost o Mojžíše, který tu byl cizincem. Co by z něho bylo, kdybych ho opustila? Rozhodla jsem tedy, že dám zamítavou odpověď knížeti, jehož jsem milovala. Nikdy jsem však na něho neza­pomněla a stále jsem doufala, že se vrátí."

 Juri-cheo opět umlkla. Pak dodala ještě tišeji:

 "Všechno, co se mi do té doby zdálo cenným, stávalo se mi lhostejným. Šperky, roucha i moc. Jenom k jednomu jsem se upjala, k Mojžíšovi. Měl mi nahradit všechno, neboť jsem to udělala kvůli němu!

 Když byl Mojžíš starší, viděla jsem, že potřebuje jiné lidi než mne a že nikdy nemohu naplnit jeho život, že mi uniká. Mnoho jsem o tom přemýšlela. Nemohla jsem však Mojžíšovi dávat ani nejmenší vinu, neboť nebyl nevděčný. Byl jenom přirozený a já jsem byla nepřirozená, pokřivená. Poprvé mi bylo jasno, co to znamená být nositelem staré kultury. Věděla jsem, že to, co lidé považují za ideál a co jim, pyšným, dovoluje, aby se povyšovali nad ostatní, je méně než bezcenné. Pak mi však napadlo: Je to tvůj osud, podrob se mu! Tak jsem se stala takovou, jakou jsem nyní."

 Abd-ru-shin pravil klidně:

 "Ty si myslíš, že máš již tento život za sebou, poněvadž se necítíš již natolik mladou, aby ses odvážila bojovat proti předsudkům?" "Pane, mám život za sebou, sama jsem jej promarnila. To, co je ztraceno, nemohu zavolat na­zpět!"

 Abd-ru-shin se usmál. Pak pravil:

 "Mýlíš se, Juri-cheo! Není to konec, i když tento život skončíš. Vrátíš se zpět a budeš žít lépe. Byla jsi již častěji na zemi, neboť tvoje duše ne­zůstává zavřená v hrobce. Vždycky se zase osvobodí a vtělí se do jiného po­zemského těla. Nic není ztraceno a nic není promarněno, poznáš-li všechno ještě v pravý čas.

 Neoddávej se tomuto zbytečnému hloubání. Začni působit v tom novém, kte­ré je vlastně tím nejstarším, ještě v tomto životě. Pak nebudou tvé poslední pozemské roky tak bezobsažné, jako byly ty první." Juri-cheo naslouchala po­zorně Abd-ru-shinovým slovům. Pak řekla:

 "Já vím, můj kníže, že jsi blízko věčné moudrosti! Věřím Tvým slovům, ale nevidím žádnou cestu a nemám nic z toho vědění, které spočívá v Tobě."

 "Chci ti dát, co potřebuješ, aby se ti zase vrátila radost, Juri-cheo. Dostane se ti také vědění o Bohu, abys s ním opět získala spojení. Pak se mů­žeš opět klidně vrátit do své vlasti, neboť ať budeš kdekoliv, Bůh bude všude s tebou!"

 Abd-ru-shin četl v očích ženy vroucí prosbu, aby k tomu obdržela od něho sílu. Přikývl s úsměvem, aby ji povzbudil.

 Juri-cheo se nemohla tak rychle přeorientovat. Poctivě se však snažila porozumět Abd-ru-shinovým slovům. Příliš mnoho starého muselo být nejdříve odplaveno, než se uvolnilo místo pro nové.

 Věštec oznamoval: "Mojžíš se blíží ke Tvému domu, může to trvat již jen několik dnů, než dojde až sem!"

 Při zprávě o brzkém příchodu Mojžíšově se v Juri-cheo probudila tak hlu­boká radost, že se jí tím dostávalo netušeného vzletu. Najednou zapomněla na svůj věk, který jí dříve překážel. Plna očekávání prožívala dny, které ještě zbývaly do příchodu Mojžíše.

 Byly to opět mateřské myšlenky, které ji naplňovaly. Prosté, a vlastně a stále tytéž:

 "Bude mít radost, až mne uvidí? Nezapomněl na mne za všechna ta léta, co byl vzdálen?"

 Juri-cheo naplňovala úzkost, že by ji toto shledání mohlo zklamat. Stále v ní ještě byla pouta minulosti, od kterých se mohla osvobozovat jen těžce.

 Abd-ru-shin přijal Mojžíše, který se vrátil z ciziny se svou ženou Cipo­rou. Dal jim vykázat ve svém paláci komnaty, v nichž si mohli odpočinout a kde nalezli oděv.

 S vrozenou obratností se oblékla Cipora do drahocenných látek a za chví­li se změnila v ženu, která se v domě Abd-ru-shinově ničím nelišila od ostat­ních. Půvabně kráčela rozlehlou síní. Její krok byl lehký a pružný, jako krok ušlechtilého zvířete. Cipora zanechala mravů svých otců právě tak rychle, ja­ko se navenek přizpůsobila svému okolí.

 Pak nadešel okamžik, po kterém Juri-cheo tak dlouho toužila. Mojžíš sta­nul před ní. Cítila jeho synovskou lásku tak, jak si to přála, a zbytek str­nulosti, který na ni doléhal a v okamžiku shledání ji ovládl silněji než kdy jindy, rychle s ní spadl. Shledání uvolnilo všechna pouta v duši Juri-cheo.

 Mojžíš si od Abd-ru-shina vyžádal přesné pokyny, podle kterých chtěl v Egyptě jednat. Abd-ru-shin byl pro Mojžíše nikdy nevysychajícím pramenem, z něhož mohl věčně čerpat.

 "Kéž bys mohl být stále v mé blízkosti, Abd-ru-shine, abych slyšel Tvá slova, když je potřebuji! Jsem však rád, že jsi mne kdysi vyhnal do samoty. Tím ve mně dozrála touha osvobodit Izrael."

 "Nyní jsi dost silný, Mojžíši, a dovedeš Izrael k cíli. Bude se nazývat národem vyvoleným a nikdy nezapomene tvého jména. Daleká bude cesta, která tě povede do země zaslíbené, ale nemůžeš na ní zbloudit, budeš-li naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Nyní jsi již tak daleko, že můžeš vykonat tento veliký čin!

 Mne již neuvidíš, až povedeš svůj lid a také teď mohu pomoci jen k tomu, že ti dám sílu, kterou potřebuješ ke svému úkolu."

 Vděčně pohlédl Mojžíš na Abd-ru-shina.

 "Bez Tvé síly nebyl bych ničím, můj kníže! Bez Tvé pomoci bych to nedo­kázal."

 "Dám tě střežit v Egyptě. První vlákna budeš spřádat v domě mého příte­le, neboť je možné, že na začátku tvého úkolu ti bude hrozit nebezpečí. Eb-ra-nit tě ochrání před vším. Jemu důvěřuj, i když bude desetkrát za den jiným člověkem. Nevěř, že je to rozmar, i když se ti něco bude zdát nepocho­pitelným. Člověk ho nemusí chápat, ale musí ho mít rád."

 Mojžíš slíbil, že se zachová tak, jak si Abd-ru-shin přeje. Jeho odchod se blížil. Nemohl se téměř dočkat, až začne se svou činností. S ním odešla i jeho žena Cipora. Juri-cheo zůstala však ještě u dvora Abd-ru-shinova.

 Po Mojžíšově odchodu bylo v paláci zase ticho. Všichni zasvěcení, kteří věděli o záměru Izraelity, žili v jistém vzrušení, pokud byl Mojžíš v domě.

 Teď šlo zase všechno svým klidným chodem. --

 

Is-ma-elovo  varování

 

 Věštec Ne-so-met seděl sám ve své tiché komnatě. Žil v ještě větším úst­raní, než všichni ostatní vyvolení. Od smrti Is-ma-elovy se nepodíval do křišťálové koule. Teprve teď ucítil v sobě zase tuto touhu. Šel do místnosti, kde stál křišťál.

 Seděl před ním dlouho a díval se do zrcadlících se hlubin. Oko však ne­mohlo zahlédnout ani nejlehčího zakalení. Ne-so-met chtěl již odejít, když se v křišťálu utvořilo cosi, co nemohl hned rozeznat.

 Pak uviděl:

 Mnoho lidí, kteří se horlivě snažili lámat ohromné balvany ve skalách. Viděl jiné, kteří stavěli pyramidu a viděl dlouhý průvod lidí v bílých pláš­tích. Byli to vyvolení!

 Napjatě se díval do křišťálu.

 Pak spatřil Ne-so-met vnitřek pyramidy. Byla to hrobka. Zlatem pobité dveře ji uzavíraly. Bylo jich sedm za sebou. V Ne-so-metovi se ozývalo tiché, nejisté tušení. Viděl hrobku knížete a otevřený kamenný sarkofág, ve kterém ležela zlatá rakev.

 V rakvi však spočíval... .

 Odskočil s výkřikem hrůzy! Těžce oddychoval a pak rychle opustil míst­nost. Křišťál zůstal prázdný na svém místě.

 Znovu a znovu to táhlo Ne-so-meta zpět. Nemohl jinak. Avšak obraz, který viděl, se již neobjevil, a Ne-so-met se proto začal pomalu uklidňovat.

 "Klam," mumlával často, když sedával ve své komnatě, pohřížen v přemýš­lení. "Nemohu to říci svému knížeti, neboť je to příliš nepravděpodobné. Pa­trně jsem to neviděl tak, jak to je, anebo se to stane mnohem později."

 Potom však Ne-so-met viděl:

 Poušť a v ní stanový tábor. Mnoho Arabů, které všechny znal, neboť pat­řili k průvodu Abd-ru-shinovu. Jasná, měsíčná noc, tak jasná, že ji Ne-so-met mohl považovat za den. Jen ticho bylo všude. Stany byly uzavřené a před stanem knížete viděl Ne-so-met ozbrojené strážce. Ve stanu spal kníže. Stál zde však Mojžíš ! Co chtěl Mojžíš ve stanu knížete v noci, když kníže spal?

 Na stan padl jakýsi stín, stín, který se položil na knížete, podivně těžký a černý...

 A tu?    Ne-so-met vyskočil se zoufalým pohledem! Pot se perlil na jeho če­le, vyběhl z místnosti, jako by ho někdo honil. Za ním bylo skutečně něco, co mu nedopřávalo klidu:

 Hlas Is-ma-ele!

 "Ne-so-mete!" volal hlas, "proč jsi se polekal? Všechno, co jsi viděl, řekni svému knížeti, aby mu to bylo výstrahou, aby neopouštěl palác! Proč od toho utíkáš? Je tvým úkolem, abys všechno viděl. Nesmíš polekaně utíkat, bá­zeň ani strach se tě nesmí zmocnit! Zde máš stát, pokud neučiníš vše, co pat­ří k tvému úkolu. Tvému zraku nebude ukázáno nic, co bys nemohl snést. A nemůžeš-li vykonávat svůj úřad, pak to řekni svému pánovi a nenechávej ho v domnění, že stojíš na svém místě jako věrný strážce!"

 Ne-so-met slyšel výhružný, varovný hlas, ale nemohl ho uposlechnout, byl jako ochromený.

 Chodil palácem, jako by byl obtížen těžkým břemenem.

 Znovu a znovu ho to mocně přitahovalo ke křišťálové kouli. Musel se zno­vu dívat, neboť to byl jeho úkol.

 Díval se do Egypta a viděl Eb-ra-nita. Posel ujížděl pouští a nesl po­selství Eb-ra-nitovo. Opět se tu objevil stan knížete Abd-ru-shina v měsíčním svitu. Posla k němu vedla zářící stopa. Kůň pádil pískem směrem ke stanu Abd-ru-shinovu. Z téhož směru, souběžně s poslem Eb-ra-nitovým, přijížděl ještě jeden jezdec.

 Ne-so-met se chvěl a úzkost ho dusila, neboť viděl dráhu druhého jezdce, která se černě táhla pískem. Oba jezdci byli stále stejně vzdáleni od stanu, a přece mohl temný jezdec předhonit bílého!

 Na jednom místě je svedla cesta dohromady.

 Ne-so-met viděl krátký a prudký boj. Viděl, jak bílý jezdec klesl do písku, jak tvář temného se ďábelsky zkřivila, viděl, jak stále více se blíží ke spícímu ležení v poušti, jak je dosahuje... jak se plíží s dýkou v zubech ke stanu Abd-ru-shinovu.

 Napolo v bezvědomí klesl Ne-so-met k zemi. Ležel tu po dlouhé hodiny, aniž se pohnul.

 "Nemohu to říci," zabědoval konečně, "nemohu."

 "Ne-so-mete!" volal hlas Is-ma-elův, "Ne-so-mete! Probuď se, buď silněj­ší! Stihne tě vina, budeš-li mlčet!"

 "Zasáhne mne pohled mého knížete, budu-li mluvit! Pohled, který nemohu snést! Je to klam, můj mozek je nemocen a já šílím! To přece nemůže být! Stá­le jsem se toho bál a teď ve mně propuklo šílenství. Musím se vzpamatovat, tyto obrazy hrůzy nesmím ukazovat svému knížeti! Pochyboval by o mých jasných smyslech! Musím se zase uklidnit." Tak sténal Ne-so-met. To byla jediná odpo­věď, kterou měl na varování Is-ma-elovo. --

 

 Juri-cheo opustila dvůr Abd-ru-shinův. Abd-ru-shin se jí tázal ještě jednou: "Nechceš zde zůstat?"

 Juri-cheo se však nedala zdržet. Odjela zpět na egyptský dvůr. Chtěla se pokusit usnadnit Mojžíšovi cestu a být mu nápomocnou. --

 Abd-ru-shin byl sám. Přehlížel svůj pozemský život. Viděl svou práci a výstavbu, kterou vytvořil v těchto letech. Měl z toho radost, a přece se v něm znovu ozývala tichá touha, která ho přepadala tak často, když býval sám. Jeho duše se uvolňovala a začala se zvedat nad pozemskou sféru. Táhlo ji to stále výše, vstříc Světlu. Tam byla stejnorodost, která byla Abd-ru-shinovým domovem.

 Nahome přistoupila k Abd-ru-shinovi. Přivolávala ho zpátky. Pochopila však touhu, která ho nesla vzhůru. Bála se, poněvadž vyciťovala ohromnou vzdálenost, která ležela mezi ní a Abd-ru-shinem. Prosila ho dětsky, aby ji nikdy nenechával samotnou, aby od ní nikdy neodcházel.

 Poprvé hovořil Abd-ru-shin o tom, že se blíží doba jeho odchodu, že opustí zemi, aby se pak ještě jednou vrátil. Řekl jí, že by tento návrat ne­byl nutný, že se tak však stane kvůli lidem.

 Nahome měla jen jediné přání: Jít s Abd-ru-shinem, až opustí zemi a být zase s ním, až se opět na zem vrátí! --

 

 Věštec viděl dlouhý průvod mnoha bílých jezdců

 

 Poslové Eb-ra-nita stále přinášeli zprávy o Mojžíšovi. S radostí slýchal Abd-ru-shin o silné víře Mojžíšově a o jeho úspěších. Všechno, co od Boha vyprosil, se okamžitě splňovalo, neboť bytí Abd-ru-shinovo na zemi bylo také současně silným soustředěním Božského Světla. Těsné spojení, které bylo vy­tvořeno Abd-ru-shinovým životem v pozemské sféře, umožňovalo, aby ke zpětným účinkům docházelo ihned po nějakém činu a aby byla zkrácena cesta, která le­žela mezi činem a zpětným působením.

 Mojžíšovy modlitby nepotřebovaly teprve hledat dalekou cestu jednotlivý­mi sférami ...neboť nacházely v Abd-ru-shinovi, živém to Duchu Božím na ze­mi, ohlas vyprošeného ihned, a tím také splnění.

 Jako rána za ránou dopadaly události a zasahovaly národ egyptský.

 Pozvolna se stalo Abd-ru-shinovo vyzařování tak silným, že lidé v jeho okolí téměř onemocněli. Trvalé, vysoké duchovní napětí, které v době egyp­tských pohrom panovalo kolem Abd-ru-shina, bylo pro lidi nesnesitelné. Již ani vyvolení nemohli vydržet toto záření.

 Abd-ru-shin to brzy zpozoroval a rozhodl se, že změní místo svého poby­tu. Vyvolení museli zůstat v paláci, poněvadž se stali příliš citlivými a vnímavými. Abd-ru-shina museli doprovázeti lidé, kteří nikdy nebyli s kní­žetem v přímém spojení, a byli proto méně přístupní síle Světla.

 Jen Nahome snášela toto ohromné Světlo. Byla jím jen posilována a po­vznášena. Byla jako vždy po boku Abd-ru-shinově. Její vroucí přání bylo spl­něno. Byla tak čistá, že jako jediný člověk nebyla zasažena tímto zářením. Mohla proto zůstávat u Abd-ru-shina.

 Eb-ra-nitův posel přivezl svému pánovi nazpět zprávu, že Abd-ru-shin rozbil své ležení blízko egyptských hranic. Provázel průvod jezdců, až se utábořili se svými stany v poušti. Pak jel sám dále k Eb-ra-nitovi.

 Po několika dnech táhla kolem ležení výprava Egypťanů. Byla to horda loupežníků, která kdysi uloupila Nahome. Neodvážili se blíže, ale poznali tá­bor! Věděli, že tam dlí Abd-ru-shin, jejich nepřítel, který je zbavil jejich vůdce a kořist odvedl do své říše. Radili se mezi sebou, jak by se Abd-ru-shinovi pomstili. Jejich nový vůdce, který nebyl Egypťanem, nýbrž mí­šencem, v jehož žilách kolovala černošská krev, navrhl plán pomsty. Brzy nato jeli jezdci dále do Egypta.

 Jakýsi muž chtěl mluvit s faraónem a nedal se odbýt. Konečně ho přivedli před Ramsesa. Právě u něho seděl starý mág, jeho důvěrník a rádce, ve skuteč­nosti však Eb-ra-nit.

 "Co jsi mi chtěl tak nutně říci mezi čtyřma očima? Copak jsi nemohl své tajemství svěřit mým otrokům?"

 Plíživě přicházel muž blíže. Přistoupil až těsně k faraónovi.

 "To, co ti chci říci, je určeno jen pro tvé ucho, vznešený faraóne. Ne­mohu to říci ani před tímto starcem."

 "Nesmysl!" Faraón byl rozzloben. "Mluv, nebo nás nech na pokoji. Mně je lhostejné, co mi chceš říci!"

 "I tehdy, když se to týká knížete Abd-ru-shina?"

 Číhavě pozvedl muž svá oční víčka. Lstivé oči pozorovaly faraóna. Avšak Ramses slyšel již tolik narážek a náznaků, které se nakonec ukázaly vždy zce­la bezcennými, že ani teď se neobjevilo žádné zvláštní napětí na jeho tváři. Ani se nepohnul.

 Muž sebou škubnul a jeho tlusté rty, které prozrazovaly jeho černošský původ, se začaly chvět a obnažovaly při tom bílé zuby. Faraón se trochu pole­kal. Ukrutnost, která se projevila na tváři muže, ho zaujala tak, že byl ochoten vyslechnout zprávu.

 "Tento stařec je můj důvěrník. Smí slyšet všechno, neboť já mu také všechno řeknu. Mluv tedy!"

 Ještě jednou vrhl cizinec svůj pohled, plný nedůvěry, na Eb-ra-nita a pak začal mluvit.

 "Vím, kde v poušti má kníže svůj tábor. Nenávidím ho, neboť on to byl, kdo zabil vůdce našeho kmene. A já ho zabiji..."

 Faraón prudce vyskočil. Jediným skokem přistoupil k muži.

 "Ty ho chceš zabít? Tolik si důvěřuješ?"

 "Zabiji ho! Avšak ne pro mne, nýbrž pro tebe, protože vím, že ho chceš zničit, vznešený faraóne. Jenom jediná věc by mne před tím mohla zadržet. Můj kmen se toulá bez domova v poušti, protože je vykázán ze své země. Zabiji Abd-ru-shina, poskytneš-li nám opět domov ve své zemi!"

 Hlasitě a výsměšně se zasmál faraón. Zatím co cizinec mluvil, vymyslel si svůj plán. Chtěl použít tohoto polodivocha jako svého nástroje!

 "Ty si myslíš, že ti mohu jen tak beze všeho důvěřovat? Jestliže jednoho dne přijdeš ke mně a řekneš mi, že jsi ho zabil, pak ti to nebudu moci hned věřit. Nebudu mít důkaz! Na slovo míšencovo nemohu usadit nějakou loupežnic­kou bandu ve své říši! Byla by však možnost, jak mne přesvědčit.

 Kníže Is-Ra má tajemství, jež nikdo nezná. Je to tajemství jeho moci. Ale rozuměj mi dobře. Toto tajemství přináší však moc jenom knížatům! Všem ostatním lidem přinese jistou smrt!"

 Faraón věděl, že zvítězí, jakmile chytí míšence na jeho pověrčivost. Černoši se velice báli jakýchkoli kouzel. Muži se opravdu začala třást kole­na.

 Tu pravil Ramses rychle:

 "Jak vidíš, není to lehké provést tuto vraždu. Jen v noci a ve spánku můžeš přepadnout knížete, neboť jen tehdy kouzlo, které z něho vychází, ztrá­cí svou moc. Jen pak se smíš odvážit uloupit jeho tajemství."

 Cizinec, který se nabídl faraónovi, že Abd-ru-shina zavraždí, se opět uklidnil. Otázal se ještě:

 "Když ti přinesu toto tajemství, vyplníš pak mé přání? Budeme smět opět bydlet v Egyptě?"

 Ramses milostivě přikývl. Muž padl před ním na tvář, políbil jeho stře­víc a pozpátku se odplížil z místnosti.

 Když odešel, pohlédl faraón na svého starého rádce. Eb-ra-nit se s náma­hou ovládal. Stálo ho to mnoho práce, aby teď neodhodil masku.

 "Zde selhává i tvoje umění, starý ďáble! To může provést jen tento muž se svou divokostí a ukrutností!"

 Eb-ra-nit se ovládl.

 "Bojím se, že ani on na to nestačí," zamumlal. Jeho myšlenky však byly úplně jinde. Kroužily kolem Abd-ru-shina. nejraději by odtud utekl, ale musel se pokusit zachránit, co se dalo. Musel přemluvit faraóna! Ale což nebyl vrah již na cestě a nebyl by tedy nejvyšší čas jednat?

 Suše se Eb-ra-nit rozloučil a jako shrbený stařec se vyplížil z paláce. Ze svého domu vyslal však ihned posla,  který nosíval poselství  Abd-ru-shi- novi.

 "Jeď tak rychle, jak jen můžeš! Jde o všechno! Ty víš, kde kníže žije! Varuj ho!"

 Muž ihned provedl rozkaz. V téže chvíli vyskočil však také vrah na svého koně. Oba cválali k ležení Abd-ru-shinovu. Jejich cesty se přibližovaly stále více, až se konečně setkaly. Posel Eb-ra-nitův poznal vraha podle popisu.

 "Znič ho!" proletěla jím myšlenka a ihned zaútočil. Na vteřinu temný za­váhal, než si uvědomil, že jde o jeho život a že je to muž, který chce chrá­nit knížete!

 Vytrhl od pasu svou zakřivenou dýku. Tělesně byl zdatnější. Krátký zápas a posel Eb-ra-nitův klesl k zemi zalitý krví. Vrah se vyšvihl zase na koně a jel s kratičkými přestávkami dále dnem i nocí. Jel po mnoho dní, než dojel k cíli.

 Noc, ve které se stala vražda, byla jasná jako den, ale vraha chránil stín temnot. Plížil se pískem jako had a pronikl až do stanu spícího knížete.

 Bezhlučně se nad ním sklonil, dotkl se svýma temnýma rukama Abd-ru-shinova těla a našel třpytící se náramek, který ho hned zaujal. To by­lo tedy tajemství Abd-ru-shina, knížete Is-Ra!

 Při tomto doteku se však Abd-ru-shin probudil. Jeho oči, nic netušící a ničeho se nelekající, se setkaly s očima vrahovýma. Probuzení však polekalo vraha, neboť v něm byla pevně vryta slova faraónova, že jen spícímu může uloupit tajemství. Bleskurychle zvedl dýku a vrazil ji do srdce Abd-ru-shinova...

 Jediným trhnutím strhl vrah náramek své oběti a pak rychle zmizel zaha­len nocí.

 Arabové našli svého knížete. Nahome našla svého zavražděného Pána, který od ní odešel bez rozloučení. Následovala ho i do posmrtné říše a po jeho boku se vracela s ním do jeho domova!

 Arabové nesli svého mrtvého knížete do jeho města.

 Věštec viděl dlouhý průvod mnoha bílých jezdců. Nesli bílého knížete.

 Podruhé prožil věštec všechno, co směl vidět, aby mohl včas varovat své­ho pána. Neslyšel sice již hlas Is-ma-elův, ale jeho slova: "Stihne tě vina, budeš-li mlčet!" stále duněla v jeho nitru a zcela ho naplňovala.

 S velikou námahou byla postavena pyramida, do níž byl uložen milovaný kníže k odpočinku. Kmen Is-Ra do ní pochoval i svou milovanou kněžnu a po­stupně byli v prostorách pyramidy uloženi také všichni vyvolení.

 Věštec, jako poslední z Ismánů, procházel neklidně palácem. S touhou, splnit svůj úkol. Bolest hlodala v jeho nitru a Ne-so-met nenacházel klid, který hledal.

 Osamělý stával před křišťálovou koulí, ale ta zůstávala prázdná. Neměl již co očekávat. Byl vyvržencem!

 Samoten stál u pyramidy, ve které všichni odpočívali. Jen vítr hvízdal v místech, kde ležela těla těch, kteří odešli z této země. Vyčerpán, opřel se starý věštec o drsný kámen. Byl unavený až k smrti.

 "Pane! Zůstal jsem sám jediný ze všech. Slituj se a nenechávej mne na této zemi jako planý plod! Vezmi mne do své říše! Dovol mi odčinit, v čem jsem pochybil a nech mě to odpykat!"

 Tu zadul vítr kolem starce silněji a zdálo se, že se nebesa opět pro ně­ho otevřela! Jeho pohled se rozšířil, závoj padal za závojem. S mladistvou silou přikročil věštec ke svému poslednímu dílu.

 Uchopil dláto a vytesal do kamene vše, co viděl. Pak vzpřímeně prošel sedmerými dveřmi do hrobky svého knížete a uložil tabuli na hrob Abd-ru-shinův.

 Dlouho stál věštec se zkříženýma rukama před místem odpočinku Abd-ru-shina knížete Arabů, tělem učiněného Slova Božího.

 

 

 * * * * * * *

 

 

 ABD-RU-SHINOVA  NÁHROBNÍ   DESKA  MLUVÍ

 

 Věštec, jako poslední z Ismánů, procházel neklidně palácem. S touhou, splnit svůj úkol. Bolest hlodala v jeho nitru a Ne-so-met nenacházel klid, který hledal.

 Osamělý stával před křišťálovou koulí, ale ta zůstávala prázdná. Neměl již co očekávat. Byl vyvržencem!

 Samoten stál u pyramidy, ve které všichni odpočívali. Jen vítr hvízdal v místech, kde ležela těla těch, kteří odešli z této země. Vyčerpán, opřel se starý věštec o drsný kámen. Byl unavený až k smrti.

 "Pane! Zůstal jsem sám jediný ze všech. Slituj se a nenechávej mne na této zemi jako planý plod! Vezmi mne do své říše! Dovol mi odčinit, v čem jsem pochybil a nech mě to odpykat!"

 Tu zadul vítr kolem starce silněji a zdálo se, že se nebesa opět pro ně­ho otevřela! Jeho pohled se rozšířil, závoj padal za závojem. S mladistvou silou přikročil věštec ke svému poslednímu dílu.

 Uchopil dláto a vytesal do kamene vše, co viděl. Pak vzpřímeně prošel sedmerými dveřmi do hrobky svého knížete a uložil tabuli na hrob Abd-ru-shinův.

 Dlouho stál věštec se zkříženýma rukama před místem odpočinku Abd-ru- shina knížete Arabů, tělem učiněného Slova Božího.

 

 

 Dávejte pozor, lidé (1), neboť zde putuje v říši stínů duševně (2) i pozemsky (3) dokonalý.

 Zbabělá ruka vraha (4) ho poslala pryč, jeho, který byl moudřejší než posvátný ibis (5). On byl jasnou plochou lesklého stříbra, do kterého se na sebe dívají naše ženy (6). On byl čistý a světlý a byl hoden nosit korunu (7), která mu nyní spadla s hlavy.

 Až se na obloze objeví znamení Ryb (8), teprve pak přijde král, který se mu bude čistotou rovnat. Bude chudý jako pták ve vzduchu (l0) a bude vyslán, aby zašlápl falešného hada (9). Až do té doby bude Abd-ru-shinovo žezlo (11) odpočívat. Žádný vládce nás nepovede tak jako On.

 Bědujte bratři (12) a plačte, vy osamělí, odešel od nás ten, který nám byl otcem. On nám dával pokrm (13), poutal zlo (14) a učil nás moudrosti (15), neboť byl moudřejší než všichni.

 Nyní se, má země, staneš kořistí nepřátel. Cizí nohy (17) zanechávají stopy v našem písku; cizí šípy (16) sviští nad námi. On, který nás chránil, je opět v nebesích, odkud sestoupil.

 Uplynulo pět let (19), než byla postavena pyramida (18), ve které je skryta tato deska. Písek přikryje toto posvátné místo, písek je bude chránit před cizími zraky. Slunce a hvězdy (20) je nikdy neuvidí, dokud On opět ne­vstoupí na tuto zemi. Neboť On bude opět chodit zde nahoře a po jeho boku bu­de nejvěrnější srdce, které se vždy zachvívalo v rovnováze (21). Všechno, co mu bývalo milé, bude u něho: i jeho ušlechtilý válečný kůň pozdraví radostně svého pána (22), až přijde, aby soudil zemi.

 Bude sedět na zlatém trůně (23) a slunce, měsíc i hvězdy (24) mu budou podřízeny. On drží misky Božího hněvu v rovnováze (24), takže nepřetečou bez jeho vůle.

 Všude na zemi zřídí dokonalost (25). Tam, kde lidé nebudou chtít pos­lechnout, donutí je ostřím svého meče (26). Na všechno přiloží měřítko (27), takže obstojí jen to, co je dokonalé (28). Žádné veslo (29) se nepohne v proudu a žádný strunový nástroj (30) nezazní bez jeho vůle. Lidé, pohleďte do nebe jako do zrcadla (31). Sedíte a přemýšlíte (32), jak byste mohli do­končit nehotové (33). Vy blázni, nafukujete se (34) a přesto vytváříte jen kusé dílo. Dokonalé bude jen to, co vám on nařídí vykonat. Až on bude chtít, bude stát číslo tři (35) v kruhu na znamení toho, že kusé dílo je u konce.

 Dávejte pozor na toto posvátné číslo (36). Častokrát se vrátí, až jednou kolo velikého dění při tom, jak se otáčí, vyšle blesk (37). Ohnivě vyletí k nebi. Pak nastane nová doba, kdy holubice bude vládnout nad ibisem (38). Mnoho říší a korun (39) se zhroutí; jeho koruna bude zářit jasněji než všech­ny ostatní. Jeho koruna bude vládnout nad zemí i nad mořem. Dávejte pozor, lidé, dávejte pozor (40) a slyšte, co vám může věštec oznámit o budoucích ča­sech:

 Trojnásobná bude (40b) nouze, která se přižene na lidské pokolení: na­kažlivé nemoci (41), hladomor a veliké zemětřesení, které neponechá kámen na kameni (42). Zámek ani závora (43) nemohou před ní ochránit. Trojnásobná i podruhé (44) bude přicházející trpká nouze: vojenská ležení (45), úkladné vraždy (46) a veliké umírání. Až po okraj bude naplněn pohár jedu (49), z ně­hož lidstvo musí vypít svůj soud.

 Neúprosně pálí slunce (47) na pyramidu (48), obydlí těch, kteří odešli, když unavené nohy nesou kolem potulného poutníka (50). Budete bez domova, li­dé, váš domov (51) bude zničen a již nenajdete svá obydlí. Dávejte pozor na věštcův hlas, jen dávejte pozor a slyšte (52)! Neklidně pobíhá šakal (53) pouští a nezanechává za sebou stopy v písku.

 Hustě a nezadržitelně  pokrývá písek skříně plné drahocenných věcí, vlastnictví našeho vládce Abd-ru-shina. Běda, že již neprodlévá mezi námi! On byl drahocennější než vy všichni! Zapalte vykuřovadlo ve zlatých obětních miskách (54) k jeho poctě. On byl naší ochranou a naším pánem. Držel misky hněvu (55) zdvižené nad námi, ale nenaklonil je. Jeho dílo přineslo mír a rozkvět (56). Nyní od nás mír a klid odešly na celá tisíciletí. Velké palá­ce se hroutí v trosky; bez domova je pták (57), který pod jejich ochranou pln důvěry stavěl hnízdo. Ptačí hnízdo padá i s kvádry, které (58) se zdály být postaveny na věčnost.

 Ale dávejte pozor, lidé (59). Tam, kde nyní ještě stojí Abd-ru-shinův královský palác, leží ukryta v zemi posvátná písma (60), která vyprávějí o těchto časech. S nimi byla zakopána i nádoba plná nádherných drahokamů. Me­zi nimi jsou tři veliké, nesmírně vzácné diamanty které jsou jako nejčistší voda a září, jako by byly položeny do ohně (61). Čekají, až Abd-ru-shin opět vstoupí na tuto zemi. Bude nosit největší z nich, až jako král bude opět cho­dit po zemi. Oba ostatní budou zdobit ušlechtilé ženy, které k němu náleží. Šťastné to kameny, které mu smějí sloužit! Nejsou chladné, ony žijí a pod ze­mí čekají na svůj den.

 Až do těch vzdálených dob již nedosáhnete vy lidé ničeho dokonalého (62). Vršíte kámen na kámen (63), ale zatímco stojíte s údivem před svým ve­likým uměním (64), boří vánek vaše stavby (65). Maličcí lidé, čím jste bez něho? Váš život brzy pomíjí jako vlna (66); stopy vašich největších činů nej­sou hlubší než stopy ptáka v písku (67). Měli jste rozkvétat jako květiny (68) a být zahaleni vůní jako květ lotosu. Na to zapomínáte.

 Vaše myšlení je zaměřeno jen na poklady (69), jako byste je nahromadili a jako byste ze zlata narazili mince. Což on vás to učil? Zlato jste měli používat na klenoty a vzácné nádoby, jak on to učil. Vy jste je však snížili na ďábelské dílo. Plodiny vašich polí prodáváte za zlato (70). Kdo vás tomu učí, mává nad vámi kopím (71). Stali jste se otroky zla. Dávejte však pozor, lidé, dávejte pozor a slyšte věštce (72)! Vy sami jste si uzavřeli přístup ke štěstí a míru (74) na celá staletí.

 Častokrát se vrátí toto posvátné číslo (73), než se dokonalost (75) uká­že zase na zemi. Pak bude opět spojení z výšin dolů (76) a až se ve věčném koloběhu (77) hvězd bude blížit znamení Ryb (78), učiní věčná moudrost (79) krok k vaší záchraně. Dříve vás však strádání a hlad přinutí padnout na kole­na (80). S vámi budou trpět zvířata (81), která zapletete do své zkázy. Když budete úpěnlivě prosit, aby svítilo slunce, spustí se déšť (82); vody (83) se zdvihnou bouřlivě proti vám. Hrabete (84) hluboko, ale to, co najdete, nesta­čí (85). Hlad vás požírá jako dravé zvíře (86).

 A hvězdy (88) se třpytí nad vodami (87) v jedné daleké zemi, kde neuctí­vají posvátného ibise (89). Tam rozkvétá růže nádherné vůně i barvy, spojená s nejvyšším světem. Tato růže (90) je osamělá, její osud není dosud dovršen. Posvátný pták (91), který jí přinesl zprávu, odlétá. Misky Božího hněvu se sklánějí k zemi (92). Dříve, než bude Měsíc v úplňku (93), postihne zkáza ta­ké tuto Zemi. Její města (94) budou vypálena a všechna nádhera zajde. Zničeny a zkaženy budou pokrmy (95), úroda na poli (96) bude podupána, dřív než do­zraje. Zvířata (97) jsou štvána a zabíjena. Šípy (98) sviští. Všechny zámky (99) se otevírají. Běda, až vyjde Slunce (100). Bude svítit na korunu bez vládce (101), na zpustošenou zemi a zničenou růži. Třikrát běda lidstvu (102).

 Začíná nové tisíciletí. Pečeť času bude zlomena (103). Věčně putují ve své kráse hvězdy (104); vše, co vytváří člověk (105), je podrobeno změnám. Válka a neklid (106) táhnou znovu a znovu zemí; velcí vládcové přicházejí a zanikají (107). Moře se vlní od břehu ke břehu (109): Velmi daleko na nej­vyšším nebi vychází nová hvězda (108). V ní se má objevit spása lidstva. Do té doby to však bude trvat ještě dlouho, velmi dlouho.

 Změna následuje za změnou. Na určitou dobu nastane také čas hojnosti. Vody se hemží rybami (110) a stopy v písku (111) vedou k lovné zvěři, která se množí (112). Opět se objevuje posvátné číslo (113) a s ním zaslíbení štěs­tí a klidu pro lidstvo. To, co lidé umějí, je však nedostatečné (114) jako před věky a jejich moudrost spočívá na hliněných nohách (115). To, co chce radostně usilovat vzhůru (117), zahrabou hluboko do země (116), kde se to rozpadne a zajde. Vznešená Isis sama drží misky hněvu (118) nad zemí a Osiris (119) se smutně dívá na prázdné oltáře (12O), na nichž již není uctíván pos­vátný ibis (121).

 Avšak ještě jednou budou lidé velebit bohy při jejich uctívání (122). Je jim přinášeno množství drahokamů (123), drahocenných nádob i spon (124). Bla­hobyt zemí roste. Na pokraji pouští (125) vznikají veliká stanová ležení a z nich táhnou dlouhé zástupy naložených nákladních zvířat k úrodným nivám (126-128), kde se kolébají nádherně zelené stromy skýtající stín (129) a kde soumar (13O) kráčí k vodám (131).

 

 

 Z vysokého místa (132) pohlíží věštec na přicházející doby, jednou blíž, podruhé dál. Vidí, jak po tisíciletích vystupuje to, co písek zasypal: Abd-ru-shinovy stavby (135), Abd-ru-shinova moudrost (133). Slunce vysoko na obloze (134) si na nich smí pohrávat svými paprsky a svítí na to, co bylo v jeho době souměrně a nádherně uspořádáno (136/137). Růže (138) a Lilie (139) půvabně a čistě rozkvetou, až náš vládce Abd-ru-shin sestoupí opět k zemi (14O/141) a vkročí mezi pozemské lidstvo.

 On však přinese změnu: před Apisem (143) a ibisem (144) se klekalo; On zvěstuje říši zcela nahoře ve vesmíru (145). Jeho hvězda (146) stojí na nebi a září víc než měsíc (147). Věštci (148) poukazovali na toho, který přijde, aby usmrtil zlo (149) plížící se v temnotách a přinesl léčivou sílu (15O) pro všechno, co zde dole leží. Polní plodiny (151) poskytnou hojnost potravy a radostně nasytí lidi, takže budou vzdávat díky hrou na harfu (152).

 Na jedné hoře (154) bude zbudován oltář (153), kde bude uctíván nejvyšší z bohů. Lidé, přineste sem všechny poklady (156), které vykopete ze země (155/157), abyste ozdobili toto posvátné místo. Moudrosti shůry (158) při­pravte obydlí (159), aby prodlévala u vás, neboť vaše vědění (160) je prázdné a to, co vyzkoumáte, zmizí jako stopy ptáků (161) v písku. Zůstane-li však opravdová moudrost u vás, bude vědění růst jako ptáci (162), kterým se sype zrní (163). Ze všech stran bude přicházet nové vědění.

 Až se za oné daleké doby znovu přiblíží posvátné číslo (165) a přinese s sebou dokonalost (166), bude se země hýbat s velikým duněním. Hory budou pukat (164) a měsíc (167) ztratí svou zář; šípy (168) budou svištět v temno­tách a zasahovat. Ze všeho, co tu bude, zůstane ušetřeno jen málo (169). Málo bude těch, jejichž moudrost (170) se obrátí k východu slunce,  aby získali opravdové vědění. Moře (171) bude hučet a bouřit jako nikdy předtím. Mohutné vlny všechno pohltí. Země duní a její povrch s rachotem puká (172); oheň a láva se rozlévají široko kolem.

 Na Abd-ru-shinově paži bude opět zářit náramek plný vznešené síly (173), který mu nyní uloupila zbabělá ruka vraha. Neklidně musel náramek putovat po zemi. Nikomu nepřinesl štěstí a podněcoval lidi ke zlým činům, dokud nebyl uložen do klína země. Abd-ru-shin však přijde k hoře (174), v jejíchž hlubi­nách na něho čeká tento šperk. V pravý čas vystupuje nahoru (175), stále výš a výš, až jej věrnost vyzvedne (176). Pak již nikdy neopustí paži našeho vládce a bude mu dodávat sílu a ochranu. Rychle se naplní to, co věštec vidí (177). Pečeť za pečetí se láme.

 Ta, která je s ním uložena zde v pyramidě, čistá věrnost, která bývala opravdovou radostí našeho vládce, bude opět u něho. Zde v hrobce (179) odpo­čívá ta, kterou si cenil nade všechno. Jeho smrt zasáhla její srdce (180). Šest (181) krát pět (183) století bude zde dole dřímat její tělo. Se slzami a nářkem jsme tě pochovali, Nahome, nejmilejší ze všech kněžen. Tvá chůze (182) byla tak lehká, zdálo se, že se jen vznášíš. Vesele zněl tvůj hlas a tvůj smích byl perlivý. Umlkl téhož dne, kdy nám byl uloupen vládce. Do tvé hrobky (184) postavily tvé věrné ženy tvé poklady, aby tě obklopovaly až do onoho vzdáleného dne, kdy zde tvé tělo bude nalezeno. Úsměv, který jsme milo­vali, zjasní tvou tvář, až nádherné misky (186/187), skříň plná drahokamů a řetězů (185) a zlaté veslo (188), které tvá malá ručka tak ráda hravě ovlá­dala, budou rozloženy před tvým zrakem.

 Ještě dlíš mezi živými, nejvěrnější příteli našeho vládce, ty Abd-ru-shinův meči (189). Přijde však den, kdy se hrobky otevřou a přijmou tvé tělo, aby odpočívalo v blízkosti tvého vznešeného pána. Jsi šťasten, ne­boť se smíš navrátit, abys mu sloužil, až bude opět králem na zemi. On tě (191) povolá před svůj trůn (192), abys mu pomáhal zřídit říši na zemi. A ta­ké ten (190), který krotil jeho koně a cvičil je pro vítězné bitvy, bude opět stát před vznešenou Abd-ru-shinovou tváří a znovu mu bude slibovat věrnost. Čtyřnásobná bude schrána (193) toho, který mu bude přidružen, aby nosil jeho štít a meč. Tito pomocníci budou čistí a jasní jako nejskvostnější obětní vo­da ve zlatých nádobách (194) a budou ostří jako hrot meče (195). Na čele po­nesou Abd-ru-shinovu pečeť (196) a bude do nich vloženo věčně dokonalé (197). K nim se přidá ten, který bude nejmoudřejší spravedlností (198) ve věčné říši, kterou Abd-ru-shin založí zde na zemi. Blažení, třikrát blažení ti, kdo jsou vyvoleni za jeho pomocníky.

 Dbejte na to, jak vydechujete a na zvuk své řeči (199), vy pomocníci Abd-ru-shinovi. Musíte být na stupních chrámu jako ušlechtilé nádoby (200). Všechno nafoukané (201) musí zmizet, až náš král na vás přiloží své měřítko (202). Máte být jako zrcadlo, radostně a jasně vyzařovat vzhůru obraz země (203). Lesk nebe (204) se bude od vás odrážet čistě a jasně. Všechno je nové, staré (205) se rozpadlo a již nežije. Také země za mořem (206) budou žít v bezpečí pod žezlem našeho krále. Co je šikmé a co je přímé, se dobře sloučí (207) a jen pro to, co je křivé, již nebude místa. Divoký pták (208) bude krotký a nebude škodit stádu. Kameny, které zakulatilo věčné vlnění moře (209), a trámy ze vzácného dřeva (210) budou svezeny z celého světa na stavbu posvátného místa. Dokonalost opět přijde na zem (211).

 

 Dávejte pozor, lidé (212). Přijde čas, kdy zvíře (213) bude opět takové, jak bylo kdysi stvořeno, kdy sluch bude moci vnímat chvějící se zvuky vesmíru (214) a kdy se lidský duch bude vznášet nad tím, co je připoutáno k zemi (215). Osedlejte Abd-ru-shinova oblíbeného koně, aby ujížděl tryskem (216) říšemi. Jemu, vládci budou podrobeny všechny koruny.

Až bude posvátné číslo více než naplněno (217), až ibis (218) přinese zprávu do zemí, kde je ještě uctíván jako posvátný pták, skloňte se, Osiris (219) a Isis (220); kopí bude opět spočívat v Abd-ru-shinově ruce a had (221) bude učiněn neškodným. Nádherní ptáci s růžovými perutěmi (222) nesou k zemi nádobu (223), která se třpytí a září a je plná nejčistší síly. Meč na­šeho vládce (224) ničí všechno zlé, co se vzpírá (225). Jen jedním okem se dívá měsíc k zemi (226), když vtom sjede dolů blesk (227), aby oddělil čisté od nečistého.

 Na obloze vystupuje znamení Vodnáře (228) a začíná veliká doba, největší a nejposvátnější na zemi. Čtyřnohá zvířata (229) a ptáci (230/231), lidská srdce (232) a rostliny (233) vzniknou v kráse a síle, posvátné číslo přináší dokonalost (234). Dávejte pozor, lidé, dávejte pozor a slyšte (235):

 Na silném oři přijede Abd-ru-shin (236), až v budoucnosti bude vidět jen srpek měsíce (238) a veliké W (237) bude významně zářit na obloze. Z písku vystupují pyramidy (239), do nichž jsme uložili jeho tělo. Mocně ho to sem táhne; vtom narazí při chůzi na zdivo (240), které dosud spočívá v písku. Zdi tvoří pravidelný osmiúhelník. Kopejte, kopejte, neboť na tomto místě jsou nesmírné poklady: nádherné drahokamy, zlato a vznešená moudrost (241), ke které zná klíč (242) jedině On.

 S nebe budou sjíždět blesky a hory budou pukat (243), války (244) a vzpoury (245) budou pustošit zemi, ale Abd-ru-shin bude bydlet v míru se svými služebníky (246). Líbezně se rozvije Lilie v čistotě a cudnosti (247). Pohled na ni přináší lidem radost. Plameny (248) opravdové zbožnosti stoupají vzhůru ze svatyně. Abd-ru-shinova hvězda (249) stojí plna zaslíbení na oblo­ze. Září z ní sedmero barev a hvězda září jasněji než měsíc (250). Dvě slunce svítí nad zemí: nové je větší a mocnější (251) než staré (252). Až přijde, vzedme se moře (253) a znovu zatopí širé země, nad nimiž kdysi hučelo.

 Jiná území vystoupí z vod, neboť jejich posvátné číslo se naplnilo (254). Budou tam nalezeny prastaré nádoby (255), jsou převrácené a prázdné. Zlato a stříbro, které v nich bylo skryto, leží nedaleko (256), ale během ti­síciletí ztmavlo. Ostré meče (257), které kdysi jako blesky (258) protínaly vzduch, jsou zrezavělé a naříkají. Stany (259) lidí, kteří se tu kdysi rado­vali ze Světla, jsou spáleny a už se nenajdou. Ale stopy obrovských zvířat, která zde žila, jsou patrné v měkkém mořském písku. Velcí hadi (26O), dravá zvířata (261), koně (262), rostliny (263) a stromy vymřely a kameny (264) le­ží roztroušeny. Až do těchto pustin vstoupí Abd-ru-shinova noha, probudí se k novému životu. Abd-ru-shine, náš vládce, jak jsi veliký a skvělý! Tvé žezlo (265) sahá přes všechny země. Běda nám, že jsi od nás odešel tak brzy. --

 Král vtáhne (268) do svého města. Je to syn tesaře (269). Jeho žezlem (267) je kříž, jeho říší jsou duše (266). Chce vylít dobro na celou zemi (285). Země ho však nechápe, nádoby (270) jsou uzavřeny a nic nepřijímají. Zlí ptáci (271) pohlcují požehnání jako zrní. Slunce ztratí svou záři (272), když tento vznešený bude zavražděn (273). Jeho koruna (274) klesá do prachu. Prostě a bez veškeré nádhery přišel (275), prostě a bez veškeré nádhery od­chází (276), chudobný bude položen do hrobu (277). Zdá se, že zlo (278) vyma­zalo číslo tři. Znamení Ryb (279) nepřineslo požehnání, které mělo zachránit svět.

 Až se posvátné číslo (28O) naplní naposled, stojí nová hvězda (282) u slunce (281) a měsíce (283), ale září jasněji než ony. Kusé dílo (284) se musí stát dokonalým, co bylo dole, snaží se vzhůru (287), neboť nadešla pos­vátná doba Holubice (289). Šťastní jsou lidé, kteří ji prožijí. Miska (288) milosti je naplněna tolik, až přetéká.

 Z meče (29O) našeho vládce září posvátné znamení a jeho kopí (291) pře­mohlo hada, který vždy rodil jen zlo. Donutil ho, aby zůstal za pevnými zámky a závorami (292). Běda světu, až Pán bude muset jeho pouta opět uvolnit!

 Posvátné číslo tři (293) zářivě pozvedl a jeho koruna (294) vládne i nad hrobem a smrtí, a Světlo shůry (295) září na něho, když sedí na zlatém trůně (296). Je svatý, povznesený nade všechno. Mírná jest jeho tvář jako tvář otce a přísná jako tvář spravedlivého soudce. Mírnost a přísnost bude rozdělovat ve své době. Podobno obětnímu plameni (297) bude před ním vystupovat uctívání.   Had (298) se kroutí a svíjí a falešná moudrost (299) musí zahan­bena ustoupit stranou.

 Pak budou struny (300) opět znít čistě. Prastaré věštby (301) vyprávějí o době, která nyní přišla. Vůle nejvyššího z bohů zkřížila vůli lidskou (302) a na znamení toho bude vztyčen prapor (303) ve městě stanů (304), kde král bydlí. Se zraků lidí bude sňata páska (305), aby viděli poklady, které proudí shůry, a aby se naučili otevírat své nádoby (306). Pětinásobná (307) je síla, která je jim dána, jestliže prostě a bez falše (308) postaví tělo i ducha (309) do služeb vládce. Pak znovu vypučí i to, co již téměř uschlo (310), a najdou léčivou sílu ve všech rostlinách.

 Pták vyvstane v kráse (311) a najde bezpečné sídlo (312), neboť budou znovu postaveny posvátné chrámy i paláce. Jejich tvary jsou dokonalé (313) a zachvívá se v nich nejčistší uctívání. Jako se květina otevírá (314) v pa­prsku slunce, tak se otevírají duše Světlu shora. Nejčistší tóny (315) zazní ze všech strunných nástrojů. Prastaré moudré předpovědi (316), které předví­davě pěly o této době, se stanou pravdou.

 Teprve nyní člověk chápe poklady země a jak je má používat ke své spáse (317). Znovu se učí ovládat síly vesmíru (318). Je sňata kletba ze zvířat (319), která lidé strhli s sebou do zkázy. Všude panuje obšťastňující rovno­váha (320). Zpěvně zní veslo ve vodách (321), to zlaté veslo, které kdysi dr­žela malá ručka Nahome. Tak jako se zkrocený šakal (322) přidruží ke stádu, tak bude překonáno zlo.

 Znovu člověk objevuje věčné přírodní zákony. Moudrým opatrováním (323) se učí překonávat tíži těl. Dokonalému dává nové formy (324) a všechno tíhne vzhůru (325). Co se chce ještě vzpírat, je zašlápnuto a zkroceno pod nohou vládce (326). Celé stvoření je zrcadlem (327), ve kterém se odráží Božské. Přestaly vzájemné spory lidí, co bylo špičaté a hranaté (328), zaobluje se (329).

Dokončeno jest věštcovo vidění z vysoké vyhlídky (330).

Ulomte pečeť (331) od vchodu do hrobky (332), ze které září kříž. Nalez­nete tam uložené Abd-ru-shinovo pozemské tělo (335) a u něho veškerou moud­rost (333) a klíč k duším (334).

 Abd-ru-shin, náš hrdina, náš král, již neputuje v říši stínů. Vládne světu, vesmíru. Zanechte bědování, lidé, jásejte a pějte mu chválu. Odešel od nás, ale vrátí se opět na věky.

 Toto je mé znamení (336), které jsem vlastní rukou vyryl do kamene ve dnech, kdy je Osiris (337) pro nás zahalen. Hranatá nádoba na puklém prahu (338) je ten, kdo toto zvěstuje. Těžce doléhá hněv Boží na svět, protože zá­vist (339) a lest (340) se vplížily do Abd-ru-shinova stanu (341).

 Toto je mé věrné dláto (342), které vytvořilo všechny značky.

 

 

 Vyobrazení oné desky máme tady: Abd-ru-shinova náhrobní deska mluví

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Za života Abd-ru-shinova v naší době, byla omilostněným lidem

 z jeho nejbližšího okolí podána z duchovní říše živá svědectví

 o událostech, které jsou nejvýznamnějšími mezníky

 v dějinách pozemského lidstva.

 **************************************************************

 Názvy knih jsou následující

Efesus - o životě a pozemském působení Hjalfdara v předhistorické době.

Atlantis - zpráva posledního krále Atlantidy Ororuna před zánikem země.

Krišna - o životě a pozemském působení Krišny, služebníka Světla v Indii.

Egypt, Nemare, Faraoni - ukazuje pomoci ze Světla pro Egypt.

Mojžíš

Život Abd-ru-shinův na zemi

Perští rodiče, V říši Ismánů, Vyvolený národ - další obrazy o dětství

               a životě Abd-ru shina za jeho prvního pozemského putování.

Nahome - Čistá Lilie přichází, aby sloužila Světlu.

Říše Inků - obrazy z amerického kontinentu.

Zoroaster - život a působení připravovatele pro Slovo Pravdy v Íránu.

Laotse - život a působení připravovatele pro Slovo Pravdy v Číně.

Buddha - život a působení připravovatele pro Slovo Pravdy v Indii.

Mládí Kassandřino, Kassandra - Láska Boží se sklání k Řecku - Tróji.

Maria z Nazaretu - o životě pozemské matky Ježíše.

Jan Křtitel

Dětství Ježíšovo

Život Ježíšův na zemi

Neznámé ze života Ježíšova,

Maria z Magdaly

Apoštolové

Svědectví Janovo - zpráva nejmilejšího učedníka Pána Ježíše.

Mohamed - život a působení připravovatele pro Slovo Pravdy v Arábii.