Zázrak všedního dne
Lucien Siffrid
Všední den! Vše - den! Den Všehomíra! To znamená státi jako vědomá jednotka ve vesmíru, v duchu bdělá a živoucně působící v zázračném stvoření Boha. Vše - den! Všední den! Všehomíra den!
V nesprávné připoutanosti rozumu na hmotné, zkřivili jsme pojem "všední den" a vkládáme do těchto slov pojem "obyčejný den" nebo "jeden den jako druhý". Tím jsme strhli čistý pojem jeho vysokého posvěcení duchovního a znehodnotili jsme jej až k hranici bezvýznamného časového úseku, v němž se ochablý a ospalý duch vleče od hodiny k hodině.
Od v sebe uzavřeného pohybu země kolem její osy si tvoříme ostře vyhraněný pojem, který se však nemůže nikdy označiti slovem "všední den". Pozemský den nebo osudový den by vyjádřil přibližně pravý smysl. Nikdy však výraz "všední den".
Státi v Dnu, znamená žíti ve Všehomíru!
Státi v Bytí, býti v Bytí. Toto bytí v Bytí znamená býti v Něm, Jemu náležeti. Býti jedno s Ním, s Pánem. Trvalé vědomí, že ve věčném koloběhu smíme v jásotu a díku sloužiti živoucímu Slovu, Tvůrci a Pánu všech světů! Jako bdělí státi ve stvoření! Poznati sebe jako Jeho částečku. To jest cíl, k němuž s vroucí touhou usilujeme!
Živoucí řeč nezná "Vše - noc"! V tom je důkaz pro naše vědění, že za našeho spánku je duch bdělý. Duch nezná noc, noc ve Všehomíru. Nezatížen tlakem ve dne horečně pracujícího mozku, bdí a působí vědomě ve Dnu Vesmírném. V kosmu stojí volný a oproštěný od pout, kterými jej pozemský den zatížil.
Při vstupu do tak zvaného denního vědomí, v němž mozek, v noci odpočívající, započne opět svoji činnost, ztrácí se vědomí ducha a přechází ve stav spánku. U výše vyvinutých lidských duchů jest tento stav stavem svítání a stupňuje se časem k trvalé bdělosti ducha. Toho dosáhnouti, jest cíl našeho bytí a účel naší inkarnace na zemi.
Duch, probudivší se k bytí vesmírnému a zůstávající v něm v trvalé bdělosti, prožívá otáčení země docela jinak nežli ten, kdo se nechává spoutati rozumem. Ne že by snad odletěl z pozemského dne, ne že by toužil opustit hmotu nebo využitím tohoto poznání se vzdáliti z bytí na zemi.
Naopak, každou obrátku země prožívá vědomě jako novou možnost, jako novou nezaslouženou lhůtu milosti, která mu byla darována, aby se směl dále vyvíjeti a dále rozšiřovati své vědomí a poznání.
Opustíme však nyní obrazně otáčení se naší země i její dráhu v 365 dnech kolem slunce. Vstoupíme do dráhy, kterou opisuje kolem své osy sluneční soustava, abychom i z této brzy odešli. Vejdeme v dráhu, kterou sluneční soustava opisuje mezi většími slunečními soustavami a soustavami mléčných drah, jejichž pohyby a protipohyby se opět zapojují do koloběhu v oddílu stvoření, zvaném Ephesus. Tento světadíl se opět otáčí ve své obrovské velikosti, zapojen na jiné světadíly, z nichž všechny ve velikém věčném koloběhu celého pozdějšího stvoření se uzavírají ve svatém čísle 7.
Také tento oběh opustíme na naší obrazné pouti, abychom dospěli do duchovní říše, původu našeho bytí a východiska ducha.
Nyní víme, že jsme jako vyvinutí lidští duchové byli před tisíciletími Světlem vyvoleni, připraveni a zasvěceni, abychom v soudu směli připravovati našemu Pánu cestu, v pokoře a věrnosti. Naši duchové byli vyzvednuti na Patmos, kde přijali vysoké zasvěcení. Toto zasvěcení jest poznání Syna Člověka. Spočívá v nás.
Stojíme nyní obrazně v duchovnu a prožíváme den vesmírný. Pod námi víří světy zpívajíce, zachvívajíce se a znějíce ve vzájemné hře barevných paprsků, sledujíce své dráhy v přísné zákonitosti a splňujíce tím vůli Pána. Také ono nepatrné zrnéčko prachu - země - ve světadíle Ephesu vidíme se otáčeti. Inkarnovaní tam duchové prožívají s každým otočením země kol její osy jeden pozemský den, zatímco my, zde v duchovnu, jsme stále v témže stojícím času, ve Dnu vesmírném.
Určením ducha jest, aby životem v něm obsaženým povznesl hmotu a utvářel ji postupně k rajské kráse. Duch však tuto svou úlohu přece nesplňuje. Nerozpoznává hřích, který jej připoutává ke hmotě, kterou měl oživovat. Tak bude toutéž hmotou, kterou měl svou duchovní silou povznésti spoután, stávajíc se stále těžším a ztemnělejším a bude vlečen ze dne na den, od jednoho otočení země ke druhému, od roku k roku, od staletí ke staletí a od tisíciletí k tisíciletí, až bude v konečné fázi živoucího čtverce - setby - vzrůstu - zrání - rozpadu - stržen hmotou do rozkladu, do duchovní smrti. Tím je mu pak vzata možnost, aby se někdy probudil a stal se opět vědomým.
A těmto lidským duchům přijíti v poslední hodině ku pomoci, k tomu jsme byli pečlivě připravováni a vysláni k inkarnaci na zemi. Vyzbrojeni vším, čeho je třeba ke splnění této vysoké úlohy, byli jsme v pravou hodinu pozemsky přivedeni před Pána, abychom vstoupili do své úlohy.
Pozorujme nyní sami sebe s této duchovní výšky. Nelze rozeznati ani nejmenšího rozdílu mezi těmi, které máme zachrániti a mezi námi samotnými. Také i my se vlečeme ze dne na den, s námahou potlačujíce starosti. Různými teoriemi a hesly se snažíme zamaskovati smrtelně nešťastný výraz tváře. Zkřiveně a nepřirozeně se vyhýbáme přímým pohledům. Po léta již žijeme pohromadě a ani dnes ještě není možno promluviti otevřené, důvěru vzbuzující slovo, aniž bychom přitom nepociťovali tesklivost, že se nám toto slovo po krátkém obíhání všemi možnými instancemi a vždy pod příkazem mlčenlivosti a zbavení důvěry navrátilo zase zpět.
V nás dřímá poznání Syna Člověka. V tom spočívá také naše úloha, připravovati a ulehčovati mu jeho pozemskou cestu. Ale toto poznání doslova dřímá. Ono spí. Neboť že jsme v tom až dosud úplně selhali, je strašlivá skutečnost. A že stále ještě selháváme, i když nám byl Pán vrácen, se rovná duchovní smrti. Co zde na Svaté Hoře ještě hledáme? Povolané, kteří selhávají, Pán nepotřebuje. Tuto skutečnost nelze popřít, neboť kde kvete udavačství, pokrytectví, závist, nedůvěra, ješitnost, zbabělost a povýšenost, nejsou povolaní tím, čím býti mají. Domýšlivost a opovážlivost tam, kde má býti pravá pokora.
Či není to opovážlivost, volající výhružně k nebesům, čekáme-li stále na události a zázrak Boží, zatím co největší zázrak, jaký kdy země viděla, ten největší zázrak milosti, který všichni směli prožíti - navrácení Pána a počínající tím záchrana před úplným materielním zhroucením se již splnil?
Tento zázrak nám byl darován jako poslední možnost, poznati JEJ a konečně se docela obrátiti.
Nebo můžeme snad tvrditi, že toto prožití nám proniklo do nejhlubšího nitra, mluvíme-li o tom otřepanými frázemi? Fráze přináší rozum a přece právě ten by se měl ze zázraku nejvíce naučiti. Přece však rozum, který nejvíce volá po důkazech, nechce tento důkaz, který leží nabíledni, vůbec viděti.
Ničemu jsme se nenaučili. Prázdnými jsme zůstali!
Jak by to jinak bylo možné, že člověk vydává bezmyšlenkovitě byť i jen jediný groš k nevýhodě celku a k osobní škodě Pánově, když přitom přece všichni musíme vědět, jaké těžké starosti tím Pánovi znovu a znovu způsobujeme? Jak jinak by bylo možné, aby po modlitbě před jídlem, v níž jsme vyslovili dík za Jeho dobrotivě stále připravený pokrm, připojili ihned na to kritiku jídla a vtipkovali nebo žehrali na změnu v pořadí jídel nebo dali výraz své nespokojenosti, jestliže polévka přijde někdy na stůl o něco později než obyčejně.
Jaká nepřeklenutelná propast leží zde mezi poznáním, které v nás má býti živé a mezi způsobem našeho života. A při tom tak skvěle dovedeme mluviti o rouhačích Bohu, o vědátorech k rozumu připoutaných, kteří ve své spoutanosti a geniálním bláznovství popírají právě onu sílu, skrze níž jedině jsou schopni žít a jejíž pomocí jedině také ji samu mohou popírati.
Ale mnohem hůře jsme na tom my, neboť předstíráme, že jsme tuto sílu Světla, jíž se po léta labužnicky opájíme, poznali a při tom přece ještě můžeme tak falešně jednati.
Jsme na tom mnohem hůře nežli lidé, kteří se nevědomě vydali temnu za nástroje. Hledáme v nich temno, ačkoliv bychom ho v nich vůbec hledat neměli. V nás, pevně zachycen, sedí Lucifer. A to v každé nečisté myšlence.
Jak chceme poznati Čistotu, která chladně, s odstupem, neúprosně musí všechno od sebe zapuditi, neprožijeme-li poslední velikou milost Světla.
Jak chceme poznati Lásku, která se ke každému z nás přibližuje, vždy dávající, vždy pomáhající, přijímáme-li její Božskou přirozenost jakožto osobní vyznamenání s vnitřní rozkoší, zasazujíce jí právě tím bolestivé rány.
Jak můžeme poznati Vůli, šlapeme-li po Jeho milosti? A my po ní šlapeme svým pojetím života, svědčícím o spánku našeho ducha. Jinak tomu ani nemohlo být, než jak se stalo. Pán musel pomoci. Nebo: Byla by vyvstala pochybnost, kdybychom byli věřili na jiné východisko, neboť: Zajištění našeho denního chleba je spravedlivá odměna naší víry v Něho!
V četných hodinách čtení smíme s obdivem a napětím a čistým účastenstvím sledovati příkladný život a snažení lidských duchů ve hmotnosti.
Čistota myšlenek, pokora srdce, úplné sebeovládání a sebeodevzdání ve splnění Boží vůle, čistý citový život, bezpodmínečná vyrovnanost jejich bytosti, ovládání osudu, vědomé spojení s bytostným - to jsou ctnosti těchto připravovatelů cest. Nám to však není přece nic platné, že oni jsou příkladnými vzory, když my se ze svobodné vůle nesnažíme je následovat. Teprve pak budou tyto hodiny společného čtení tím, k čemu nám byly milostivě dány: k prožívání Dne vesmírného ve vědomém ovládání osudu, který jsme si sami utkali - životem ve Svatém Slově v době putování dnem pozemským.
A přece - jak přecházíme kolem těchto vzorů aniž bychom z nich čerpali živoucí užitek, tak chodíme denně, ba každou hodinu kolem nejvyššího vzoru, kolem života samého: Kolem PÁNA!
A poněvadž On jest zákonem, přibližuje nám tím také zázrak všedního dne, který spočívá ve zvratném působení děl námi vytvořených, které se nyní projeví v mocně stupňované síle Světla, davše každému prostou skutečnost a tím každý ukáže vše, co si na duchovních hodnotách v působení dokonalého zákona natkal. Tato skutečnost se projeví u každého jinak a bude pro něho zázrakem všedního dne.
Snese se na lidského ducha a bude věrným zrcadlem jeho vnitřní zralosti, které si od zpečetění v době přípravy pro službu Svatému Grálu získal.
Taková jest skutečná skutečnost, zázrak všedního dne, poznání účinků Jeho vůle, Vše - Svatého - Zákona!
