Sen
Marie Halseband
„Pane, učiň zázrak!“ úpěnlivě prosil muž.
Klečel u rakve a stále jen opakoval svoji zoufalou prosbu. V rakvi ležel jeho jediný syn, jeho chlouba i naděje. Syn, který mu byl vším, o něhož se staral, pro něhož žil, pro něhož šetřil a nyní mu ho náhle krutý osud vyrval.
„Bůh je nemilosrdný,“ řekl po chvíli starý muž beznadějně a namáhavě povstal.
Sedl si vedle rakve na židli a nemohl odvrátit oči od bledého mladého obličeje, na kterém bylo ještě teď patrno něco z veselé mysli hochovy, která tolik obšťastňovala otce. Ano, mladík býval vždy pln radosti, byl jako slunný den a otci byl pravou potěchou. Ale dával také on, otec, svému synovi vše, co mu mohl dát měl?
„Cizímu hostu,“ jak se s podivem před několika dny dočetl v knize, kterou mu jeho syn dal. Starý muž ji četl jen potají, nechtěl připustit, že ho zaujala až do hloubi nitra. Také nyní vzdorovitě odsouval každou myšlenku na tuto knihu a vzpomínal na minulé časy.
Jak šťastné bylo jeho mladé manželství a kolik sladké radosti přišlo do domu s malým baculatým a růžovým synáčkem! Příliš brzy však skončilo toto krásné štěstí úmrtím jeho mladé ženy.
„Bůh je krutý!“ volal tehdy v bezmocném žalu a hořkosti. Pak vzal do náručí svého synka, který si vesele hrál, přitiskl ho ke svému srdci a slíbil, že mu vynahradí i maminku. A nedodržel snad všechno, co slíbil? Žil s hochem radostně a vychoval z něho dobrého člověka.
„Tatínku, proč máš vždycky tak zlý pohled, když mluvíš o Pánu Bohu?“, ptal se jednou chlapec.
„Protože mi vzal všechno, co jsem miloval,“ zněla otcova odpověď.
„Ale vždyť máš mne!“ řekl tehdy malý a přitulil se k otci, který byl slovy dítěte otřesen až do hloubi duše.
Od té doby začal otec zase hledat cestu k Bohu, jen skrytě a sám pro sebe, ještě nedůvěřivě, váhavě a s úzkostnou námahou, aby to nikdo nevěděl, zvláště ne jeho synek.
Léta ubíhala. Otec a syn žili v srdečné shodě, sdíleli spolu radost i žalost. Syn jenom občas zavrtěl hlavou a řekl:
„Proč mne tak šetříš? Jsem přece zdráv a mohu si vydělat sám. Vždyť tolik peněz nepotřebuji.“
Otec se usmál a mínil:
„Peníze jsou moc, jsou to nejdůležitější, co dnes potřebujeme.“
„Peníze,“ zvolal syn, „učinily člověka zlým, lakotným, ješitným a bezcitným. To nemůže být to nejdůležitější.“
„A co to tedy má být?“ ptal se otec pobaveně.
„Správný život,“ odvětil syn, „konat dobro, radostně kráčet přímou cestou s vírou v Boha.“
„Bůh mi vždy seslal tu nejhlubší bolest,“ řekl hořce starý muž.
„To abys poznal, že tím můžeš vyřešit svou karmu, otče!“
„Co je to karma?“ ptal se otec.
„To je osud, který sis sám připravil v dřívějších životech, otče. My oba jsme už vícekrát žili. Ty o tom pochybuješ?“
„Může být,“ řekl otec, „ale proč mám pykat za něco, o čem nevím?“
Tu přinesl syn knihu a tiše ji položil před otce. Dále se již o tom mezi oběma muži nemluvilo a žádný projev otce neprozradil, že knihu četl.
Jednoho dne vstoupil syn do otcova pokoje. Z jeho tváře zářila nesmírná radost.
„Odcházím na dva dny,“ řekl, „řekni mi na cestu nějaké milé slovo.“
Otec pohladil synovu ruku a v duchu se ptal, proč je syn tak šťastným.
A nyní ležel před ním syn bez života. Štěstí skončilo.
„Ne, ne! To není možné! Bůh nemůže být tak ukrutný!“ sténal starý muž, klesaje znovu pod nejtěžší bolestí. ---
„Otče, co je s tebou, ty pláčeš!“ volal teplý, mladý mužský hlas starého muže z jeho těžkého spánku. Muž se vztyčil a hleděl bezradně kolem sebe. Seděl ve svém pohodlném křesle, vedle něho svítilo příjemné světlo stojací lampy a – nevýslovně krásné bylo, že před ním stál jeho syn, ještě v plášti, zdráv, přinášející do pokoje proud čerstvého zimního vzduchu.
Byl to tedy jen sen – díky Bohu – sen, který ještě teď starého muže rozechvíval. Mladý muž se díval na otce starostlivě. Ten ho však náhle k sobě přivinul, vzal jeho hlavu do dlaní a políbil ho na tvář.
Při tom sklouzla z kolen starého muže kniha, v níž před usnutím četl. Mladý muž ji s úsměvem zvedl a podal ji otci. Tomu vstoupil do tváře lehký ruměnec a on zajíkavě řekl:
„Styděl jsem se s tebou mluvit o tom všem krásném, co jsem v knize nalezl. A teď k tomu ještě přišel ten příšerný sen, ve kterém jsem zase pochyboval o Boží dobrotě. Nyní si připadám ještě horší! Budu ti ten sen vyprávět později, až na něj budu moci klidněji myslet. Ale řekni mi, co je s tebou, můj drahý chlapče? V posledních dnech záříš vnitřním štěstím a dnes to cítím ještě mnohem víc! Je kolem tebe něco zvláštního!“
„Byl jsem u muže, který tuto knihu napsal,“ řekl syn. „Nosil jsem už dlouho stříbrný kříž a dnes jsem byl povolán ke službě Grálu.“
Odložil plášť a starý muž uviděl, jak se na klopě saka třpytí zlatý kříž. Dlouho se díval na toto malé znamení, pak pozvedl oči vzhůru k synovi, který se na něj prosebně a pln očekávání díval. Byl to jeho syn, jeho potěšení, který vždycky kráčel klidně a s jistotou po dobré cestě a který dnes – to vycítil starý muž jasně – se dal vůbec tou cestou opravdu nejlepší. Musel spolknout své pohnutí, nežli byl schopen odpovědět. Pak měkce řekl:
„Zítra si o všem pohovoříme, můj synu. Dnes už je dosti pozdě. Ale neopovaž se už jet k Abd-ru-shinovi sám, to ti říkám předem. Tvůj starý otec chce být také při tom, i kdyby měl sedět v tom nejzadnějším koutku, aby se mohl s tebou radovat a děkovat za to z nejhlubšího srdce. A nyní – dobrou noc, můj synu!“