Bratr Bonifác
Marie Halseband
Ve vysokém kapitulním sálu Brixenského hradu seděl v okenním výklenku kníže biskup a naslouchal pozorně slohu hubeného opata, který seděl naproti němu s knížečkou v ruce.
Poslední zápis bratra Bonifáce zní, pravil a opět četl. V době velikonoční léta Páně 1402. Dnes v noci stanul opět veliký anděl před mým ložem, podával mi svítící pergamen, na němž bylo napsáno: „Když však Syn Člověka přijde“!
Biskup udeřil pěstí do stolu a pravil: „Máte to v tom vašem klášteře zplozence pekla. Tenhle bratr Bonifác je nebezpečný. Ohrožuje svými proroctvími moc církve. Kristus, Syn Boží, je mrtev a my jsme jeho zástupci. Druhý Kristus nebude trpěn. Jak znějí ta slova co o tom napsal ?“
Opat listoval v knize a četl dále v jasném, krásném, malovaném rukopise: „Bude míti ohromnou moc z Boží milosti, neboť pak přijde Poslední Soud ! Všechny duše živé i mrtvé musí klásti účty ze svého konání. Syn člověka přinese zemětřesení a vodní pohromy, hlad a nákazy. Bude žíti zde na blízku po jistou dobu a jako znamení pravosti bude z něho svítit zářící kříž.“
Biskup zahalil se těsněji do svého fialového šatu a zamyšlen díval se do prázdna: „Kniha bude spálena“, pravil po chvíli. „Ví někdo mimo klášter o bláznovství bratra Bonifáce ?“
„Pane, všichni sedláci ho znají, mají ho rádi, pravil opat a třeba, že on sám mnoho nemluví, přece již mnohé proniklo ven. Lidé šeptají si o tom neuvěřitelné pohádky. Je nejvyšší čas, že se cosi stane.“
Biskup pokynul a zvolal do sálu: „Martine, rychle pero a pergamen a posel ať rychle osedlá koně. Pošleme rytíři z Klammu nového domácího duchovního. Černý rytíř je nám zavázán.“
„Však on přijme již bratra Bonifáce správným způsobem. Pane opate, váš klášter bude prost všeho kacířství, dříve než se vrátíte domů.“ Opat se hluboce uklonil a spokojený úsměv přeletěl přes jeho tvrdý obličej.
Na horském výběžku týčil se skvělý hrad nad údolím Innu. Byl chráněn vysokými a opevněnými pevnými zdmi. Četné věže a cimbuří dodávaly mu majestátního vzhledu, na malé věžičce u padacího mostu stál mnich a pohlížel dolů do zeleného údolí zalitého sluncem, kterým se vinul Inn, jako stříbrná páska. Tam dále bylo vidět i široký čtyřhran kláštera, který dnes časně ráno opustil. V modravé dálce leskly se sněhem pokryté vrcholky hor a úzký, bledý mnichův obličej zarděl se tichou radostí nad tímto krásným pohledem. Těžce jen loučil se s tímto obrazem. Avšak přijíždějící četa jezdců připomněla mu ošklivou skutečnost. Z blízkého pahrbku zazněly krákoravé ptačí skřeky. Tam visela na šibenicí strašlivá postava - dnes ráno byl konán soud.
Pestrobarevná četa jezdců blížila se úvozem, na hřbetech koní leskly se čabraky, na hlavách jezdců vlály pestré chocholy a jejich drátěné košile leskly se v slunci. Před nimi jel rytíř na černém koni, jsa oděn v černé brnění se spuštěným hledím. Na jeho přilbici vlála černá péra. Zvedací most byl spuštěn, až jeho řetězy, zámky a závory skřípěly. V okamžiku byl dvůr naplněn hlučícím zástupem. Hlukem pronikal řehot koní, smích a hlasité kletby. Se skřípotem pozvedl černý rytíř své hledí a pohlédl nahoru na věž, kde se mu mnich hluboce ukláněl. Rytíř sáhl svou rukou v železných rukavicích na sebe. Tam zašelestil na jeho spodním šatě dopis Brixenského biskupa.
0 několik hodin později, černý rytíř z Klammu roztáhl široce své nohy obuté již do lesklých střevíců, opřel se pohodlně ve své lenošce a zadíval se s temnou tváří na mnicha, který tiše vstupoval dovnitř.
„Bratře Bonifáci, vy víte, že jsem soudcem kláštera“, pravil. „Jste u mne obžalován z čarodějství a věštectví a magie. Odvolejte!“ „Pane rytíři, Bůh je se mnou“, pravil mnich pokorně, „nemohu odvolat.“ „Tak ti dám čas na rozmyšlenou“, zasmál se rytíř z Klammu hrubě a otevřel dveře. Ihned vstoupili dva zbrojnoši, chopili se mnicha a táhlí ho po schodech dolů, rytíř kráčel napřed a otevřel skrytou železnou branku a z ní proudil k ním dusný vzduch. Zbrojnoši zapálili pochodně na stěnách chodby ve které byl proražen postranní otvor. Mnich byl strčen do díry. Když dopadl, slyšel, jak za ním byly kameny opět zavaleny. Za živa pohřben, pomyslel si a pak byl zachvácen dlouhou mdlobou, když přišel k sobě, obklopovalo ho matné, příjemné světlo. Poznal, že leží v malé čtyřhranné místnosti. Nahoře ve zdi bylo malé nepatrné, zamřížované okénko. Bylo zazděno a přece tudy přicházelo světlo. Když sáhl rukou na okénko, ležel tam malý chlebíček. Mnich blaženě pojedl, cítil se podivuhodně posílen a pohroužil se v hlubokou modlitbu. Pak hledal ve svém hábitu a projela jím veliká radost, neboť jeho pergamen, pero a malý kalamář tam ještě byly. Posadil se na podlahu a začal psát. Často přepadla ho při tom silná únava a oči se mu zavíraly: Ve spánku vídal po každé kvésti na oknu velikou lili a z této lilie kladla podivuhodná ženská ruka chléb na římsu. Z toho žil bratr Bonifác a tak psal příběh o příchodu Syna Člověka, který měl zůstat budoucímu pokolení.
Když byla práce u konce, sklonil hlavu, na chladnou kamennou zeď a pohlížel se zářícím zrakem vzhůru k okénku. Tam zasvitlo náhle z lilie nadpozemsky jasné světlo a nádherný zjev ženy přistoupil k němu, pojal ho za ruku a pravil.
„Pojď ty věrný! Přivedu tě k svému Synu, který se bude jednou nazývat Synem Člověka. Tam nahoře smíš zůstat až budeš moci jednoho dne vložiti svou práci do povolaných rukou a tím skončíš své poslání na zemi.“ - Blaženě vznášel se bratr Bonifác k Božskému světlu.
Staletí přešla a hrad zmizel. Křoví a mech pokrývaly místo, kde kdysi stál. Jednoho dne seděli čtyři lidé na paloučku nad nímž se kdysi zvedala věž vévodící zemi, jejíž opuštěnosti trpěl a zemřel bratr Bonifác. Přes léta kynula jim bílá střecha domu, kde bydlí Syn Člověka a lidé, kteří byli služebníky Božího Vyslance, pohlíželi tam s pokornou láskou.
Tu snesla se dolů duše bratra Bonifáce, vyprávěla jim svůj příběh a řekla jim, kde by mohli najít pergamen, svědčící o Synu Člověka. Na místě kde bývalo kdysi okénko jeho vězení, rostla malá polní lilie. Tu měli lidé utrhnout. To mělo být znamením Vyslanci Božímu, že bratr Bonifác dokončil své pozemské dílo a směl se navrátit do světlých výšin.
Čtyři lidé kráčeli rozechvěni a bez hlesu svou cestou. Jejich zraky dívaly se zbožně na maličkou lilii, která měla býti brzy vložena do požehnaných rukou Syna Člověka.