Prazákony Stvoření
Susanne Schwartzkopff
V tomto pojednání nebudeme rozebírat deset přikázání, která kdysi Mojžíš přijal od Boha na hoře Sinaj, ale veliké prazákony stvoření, jež jako nervová vlákna prostupují celým stvořením, pohánějí je i udržují, a v nikdy nekončící proměně je rozkládají a znovu tvoří.
Těmto věčným zákonům je podrobeno vše: vesmír, lidé, každý tvor. Jsou velkými strážci pořádku. Dbají o to, aby po sobě pravidelně následoval vznik, vývoj, zánik a nový vznik. Bez nich by se všechno muselo rozpadnout. Udržují vše pohromadě, nastolují soulad, jejich působením se všechno rozvíjí do květu a ke zralým plodům.
Když lidé hovoří o "přírodních zákonech", nemýlí se. Prazákony stvoření jsou vetkány do části stvoření, kterou nazýváme "přírodou". Stejné zákony, jež vytvořily a udržují přírodu, však tvoří a udržují i život duchovní. Z toho je zřejmé, jak je celé stvoření nádherně jednotné. Jenom účinky zákonů - formy, které vznikají - jsou různé. Závisí na druhu části stvoření, v níž zákony působí.
Všude ve stvoření se setkáváme s trojicí. Nad stvořením trůní Trojice Boží - Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Postupujeme-li ve stvoření směrem dolů, dospějeme napři'klad až k "trojzvuku" v hudbě. Stačí, abychom se podívali na svůj vlastní život a na přírodu kolem nás, a všude najdeme nějakou trojici.
Uvědomíme si ihned, že známe trojici zrození, života a smrti, jinak řečeno - vznik, vývoj a zánik. Rostlina má semeno, stvol a plod, lidské tělo se skládá z hlavy, trupu a končetin, v rodině je muž, žena a děti. U všeho, co prodělává vývoj, se pokaždé v posledním stupni tvoří zárodek pro nový koloběh. Smrt je narozením do nového života, z plodu vzniká semeno pro novou rostlinu, po zimě přichází jaro stejně zákonitě jako po zániku nový začátek.
Ve stvoření musí všechno projít koloběhem, všechno je z místa svého zrodu puzeno k vývoji a po jeho skončení je přitaženo zpět. I lidský pozemský život opisuje kruh mezi zrozením a smrtí. Tento kruh je však součástí mnohem větši'ho, obsáhlejšího koloběhu, který má lidského ducha vést od jeho počátku až k nejvyšší dokonalosti, jaké je schopen dosáhnout. Lidský duch začíná svůj koloběh ve vrchní části stvoření, v duchovní říši. Vychází odtud jako malé duchovní seménko a klesá do hutnějších částí stvoření.
Podobně rozsévač zaseje semeno rostliny do půdy, aby se mohla vyvíjet až ke zralému plodu. Lidský duch prochází všemi světy, aby dozrál v osobnost, která si je plně vědoma sebe sama. Cesta ho vede až do nejhutnější hmotnosti na této zemi. Zde se formuje v boji a námaze, v zápase se sebou samým a svým okolím, v dávání a přijímání, až se nakonec smí vrátit tam, odkud vyšel - do duchovní říše. Zařadí se do ní jako spolupracující, sloužící článek stvoření.
Během své vývojové cesty prochází z duchovní říše přes úroveň bytostného až do hmotnosti. Na každé úrovni na sebe přijímá zábal stejného složení jako jeho okolí, aby všude stál na stejnorodé půdě. Při zpáteční cestě opět jeden po druhém odkládá, až se nakonec jako zralý duch vrací v lehkém duchovním zábalu do duchovní říše.
Opět se setkáváme s trojicí - duchovní, bytostné a hmotné. Proto nás ani nemůže překvapit, že stvořením prostupují tři velké prazákony, které všemohoucí Bůh vetkal do svého díla. Prazákony působí samočinně, není nutné mít nad nimi dohled. Jsou dokonalé, neproměnné, stejně jako je dokonalé vše, co stvořila vůle Boží. Celé stvoření se vyvíjí pod jejich trvalým vlivem.
Bůh tedy bezprostředně nezasahuje do jednání lidí. Záleží jen na nich, zda se chtějí přizpůsobit, dát se nést přemocnou silou Božích prazákonů stvoření a nacházet v nich nespočet možností k vlastnímu zdokonalení, nebo zda se proti nim postaví a budou sledovat jen sobecké, temné lidské cíle.
Je zcela zřejmé, kdo při takové opovážlivosti podlehne. Právě tak je jisté, že lidstvo se již dávno odchýlilo od jasné cesty těchto zákonů. Následky toho se dnes na zemi projevují takovým chaosem, že je musí vidět i slepý.
Bůh daroval svému stvoření jako oporu a hybnou sílu tři základní zákony.
První zákon stvoření je Zákon přitažlivosti stejnorodého.
Sledujeme-li pozorně svůj každodenní život a prožitky, setkáváme se všude s tímto zákonem. Lidé často pozorovali jeho účinky. Vyjadřuje jej mnoho přísloví různých národů, napři'klad: "Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá."
Když se z nějakého důvodu sejde pohromadě větší počet lidí, netrvá dlouho a lidé stejného druhu vytvoří menší skupinky. Pozorujeme, že stejné sklony, stejné temperamenty i stejné povahy zcela nevědomky lidi sbližují. V takových případech mluvíme o "sympatii" a myslíme tím přitažlivou sílu stejnorodosti. Projevuje se to již u dětí, většinou mnohem zjevněji než u dospělých. Sejdou se hráči, pijáci, kuřáci, sportovci i lidé dychtící po moci. Sdruží se idealisté, reformátoři společenských poměrů a ušlechtilí lidé usilující o vysoké cíle.Dobro přitahuje dobro, zlo zase jen zlo.
Tento zákon se uplatňuje i v úplně jiné oblasti – při vtělování. Vývoj duchovního seménka ke zralému lidskému duchu je dlouhý. Jediné vtělení nestačí, aby člověk uzrál natolik, že by mohl vystoupit do světlých výšin. Musí se mnohokrát vrátit na zemi, až na sobě skutečně prožije, proč je tady, co je pravý smysl života a co od něho jeho Tvůrce požaduje, k jakému obrazu se má vyvinout. Proto velký koloběh jeho vývoje od východiska v duchovní říši až po návrat do ráje zahrnuje mnoho malých koloběhů. Podobně je oběh Země kolem Slunce jen malým kruhem ve větším koloběhu Slunce a celé naší sluneční soustavy kolem středu naší galaxie.
Uzavře-li lidský duch tento velký koloběh návratem do duchovní říše, nemusí se již vracet do hmotnosti, malé koloběhy se uzavřely. Navždy prožívá život ve věčnosti, pro který neplatí pozemský faktor času. Lidský duch má vrozenou schopnost přitahovat, která se od něho nedá oddělit stejně jako svobodná vůle, což je schopnost svobodně se rozhodovat. Obě tyto schopnosti bytostné nepotřebuje, protože neuplatňuje vlastní vůli, ale stále se zachvívá ve vůli Boží. Pro lidského ducha je však schopnost přitahovat kormidlem, které ho vede na cestě stvořením. Setkává se s různými jevy a třídí je. Všechno, co je stejné, lidský duch spojuje, a umožňuje tak, aby působilo v zesílené míře. Kdyby tuto schopnost neměl, sešlo by se bez výběru vše, s čím se na své cestě stvořením setká. Všude, kde musí být harmonický pořádek, by vznikal nepořádek, disharmonie.
Nezralá duchovní seménka cítí, jak v nich vzrůstá přání a ozývá se tiché naléhání. Velmi brzy se mu poddají a jsou tažena jedním nebo druhým směrem. Proto se brzy po svém odchodu z duchovní říše oddělí duchovní zárodky, jež mají přání uplatnit se převážně při mužských - pozitivních činnostech, od duchovních zárodků, které tíhnou k činnostem vhodným spíše pro ženy - tedy více negativním, žensky přijímajícím.
Duchovní zárodek se vždy podvolí tichému vnitřnímu naléhání či přání, takže se postupně rozvíjí jedna schopnost za druhou, snaží se projevit a uplatnit.
Možnost k tomu je duchu dána ve hmotnosti – veliké škole lidských duchů. Zde žijí všechny druhy vedle sebe, aby se ve vzájemné pomoci a společném působení navzájem obrušovaly a podporovaly. Na základě zákona přitažlivosti stejnorodého se přitom stále znovu scházejí duchové stejného druhu. Určitého ducha proto při vtělení přitáhnou jen ti rodiče, kteří jsou stejného druhu jako on. Jinak to ani není možné, protože zákon přitažlivosti stejnorodého by nic jiného nepřipustil. Lidský duch získá výbornou možnost duchovně pokročit. Rodiče mu rozumí a jejich stejnorodost mu nejlépe pomáhá v jeho úsilí dostat se vzhůru.
Obvykle člověka přitáhne jen jeden z rodičů. Lidé si častokrát všimli, že děti jsou nápadně podobné jednomu z rodičů, nejen vzhledem, ale i povahou a určitým nadáním. Známe například hudebnické rodiny, kde se neustále, po celé generace, rodí děti s větším nebo menším hudebním nadáním. Lidé z toho vyvodili závěr, že nadání je dědičné.
Zdánlivě mají pravdu, přesto je jejich závěr nesprávný, protože nic duchovního, a sem patří i nadání, nemůže člověk zdědit. Může zdědit pouze hmotné, tedy tělo a tělesné dispozice.
Duchovně je každý člověk individualitou a má plnou odpovědnost sám za sebe. Nikdo se nemůže vymlouvat na dědičnost nebo hledat důvod pro ospravedlnění svých chyb a nedostatků v tom, že je zdědil po předcích. Ne, jen jeho stejnorodost ho přitáhla k lidem stejného druhu - se stejnými nedostatky nebo přednostmi, přesně v souladu se zákonem přitažlivosti stejnorodého.
Nespočívá právě v tom Boží moudrost a láska? Žádným jiným způsobem nemohu lépe poznat sám sebe, než když si uvědomím, jaké chyby mi nejvíc vadí na lidech v mém okolí. Právě to jsou totiž mé vlastní chyby. A tím, že "mi to vadí", se mi otevřou oči, abych viděl sám sebe. Bližní jsou zrcadlem, které mám před sebou a kde mohu poznat svou věrnou podobu. Dostali jsme tak silnou oporu pro svůj vývoj, stejně jako všechny Boží zákony představují silné opory pro všechny lidi dobrého chtění. Čím je lidský duch čistší, tím světlejší duše může přitáhnout. Jaká velká zodpovědnost tak spočívá na matkách, se kterými se duše snaží spojit, aby se jejich pomocí vtělily na zemi!
Působením zákona přitažlivosti stejnorodého k sobě nejsou magneticky přiváděni pouze lidé stejného druhu. Tento zákon se neúprosně naplňuje také ve světě myšlenkových forem.
I myšlenka, která konec konců vychází rovněž z ducha, má schopnost přitáhnout stejnorodé. A protože všechno ve stvoření nabývá formu, tvoří vyslané myšlenky myšlenkové formy odpovídající přesně jejich obsahu. Myšlenka lásky má proto formu lásky, myšlenka závisti získává formu závisti, a podobně.
Podle zákona přitažlivosti stejnorodého směřuje myšlenka od svého původce tam, kde najde myšlenky stejného druhu. Tento jev již lidé nejednou pozorovali, jenom nepoznali zákon, podle něhož probíhá. Vznikne-li napři'klad někde na zemi silná nová myšlenka, netrvá dlouho a je vyslovena téměř ve stejný čas také na jiných místech a dozví se o ní veřejnost. Mnohokrát se stalo, že několik vynálezců učinilo ve stejné době stejný objev. Lidé pro to našli rčení: "Viselo to ve vzduchu."
Tímto neurčitým konstatováním mají do jisté míry pravdu, protože myšlenky putují zcela volně, neomezuje je prostor ani čas. Nově zformovaná myšlenka proto záhy nalezne někde na zemi stejnorodé prostředí a vyvolá v něm podobné myšlenky.
Každá myšlenka, kterou zformujeme, se vydá do vesmíru, protože všechno ve stvoření je v ustavičném pohybu. Je pak magneticky přitažena k myšlenkám stejného druhu, z nichž se staly živé formy. Tak vznikají takzvané sběrny myšlenek, které můžeme nazvat i centrálami síly. Spojí-li se totiž myšlenky stejného druhu, velmi zesílí, jako je tomu při každém spojení.
Tím by však ještě nebyl koloběh dokončen, nevytvořil by se trojzvuk. Myšlenkové formy zesílené stejnorodostí se opět vracejí ke svému původci, aby mu přinesly štěstí nebo bolest, podle druhu myšlenky, kterou vyslal a vyvolal v život. Bylo to jen v jeho moci! Myšlenkové formy na něm ulpí, tísní ho, nebo ho posilují, trápí ho a zatěžují, nebo ho povznášejí.
V myšlenkových formách je velká moc, měli bychom jich mnohem, mnohem více dbát! Přinášejí jednotlivcům i celým národům požehnání nebo neštěstí. Nikdo se v tomto případě nemůže zbavit své ohromné odpovědnosti, protože každý z nás přispívá k utváření světa myšlenkových forem.
Tím, že se myšlenky zformují - je v nich přece také duchovní síla - vznikne cosi živého, co již nevyzařuje pouze zpět na svého původce, ale působí i na jiné lidi, kteří jsou tomu přístupni.
Dobrými myšlenkami proto můžeme posilovat lidi, kteří se neuzavírají dobrému, můžeme hojit rány a bojovat za Světlo, které podporuje stvoření. Naopak nenávistnými myšlenkami můžeme dohnat člověka, který je jim otevřen, k takovým činům, jaké by možná sám od sebe nikdy nevykonal. Tak se můžeme podílet na strašlivých činech, které nás naplní hrůzou, a to jen proto, že jejich pachatele posílíme svými vlastními myšlenkovými formami, podobnými jeho myšlenkám!
Kdo pozná tuto skutečnost se všemi jejími závažnými následky pro lidstvo a dokonce pro celé stvoření, pochopí, že jedním z nejdůležitějších požadavků, které na nás Bůh klade, je čistota myšlenek. Je-li v něm ještě živá alespoň jiskřička čistoty, bude se snažit, aby se jeho duševní život ubíral novou cestou. Na ní do jeho srdce zavítá mír, jaký dosud neznal!
Jak je hluboce oblažující, když můžeme cítit, že nás obklopují čisté myšlenky lásky a chtění pomáhat, které pro nás vyslali jiní, aby nám pomohli a posílili nás v nějaké vnitřní nebo vnější nouzi! Tyto myšlenky skutečně existují. Prožijeme-li to, poznáme obdivuhodnou velikost Božích zákonů.
Také při modlitbě hraje zákon přitažlivosti stejnorodého důležitou, dokonce tu největší roli. Podle vážnosti, čistoty a hloubky citu vystoupí modlitba až tam, kde se setká se stejnorodostí. Odtud se člověku, který modlitbu vyslal, dostane posily, splnění, odpovědi na otázku, nové síly. A když člověk po smrti odloží hutný pozemský šat, své tělo, působí na něho opět zákon přitažlivosti stejnorodého. Podle svého druhu a vnitřního stavu, tedy i své tíže, se dostane do úrovně, kde se setká s lidmi podobného smýšlení. Bud' se celý blažený povznese do výšin, kde se může udržet díky své lehkostí, nebo klesne do hutnější úrovně, je sražen do noci a zoufalství. Zde musí až do znechucení prožívat od druhých, co dělal dříve sám, a poznávat tak sám sebe, dokud se v něm konečně neprobudí vřelá touha po lepším, po dobru. Stejné se přitahuje, nestejné odpuzuje. Pokusí-li se člověk obejít tento zákon - a~ z neznalosti, nebo že chce všechno vědět lépe - pocítí následky, které mu zřetelně ukážou, že jde po nesprávné cestě. Když byly například objeveny "krevní skupiny", přestaly smrtelné komplikace při transfúzích krve, protože se nadále spojovalo jen stejnorodé. Jak zhoubné následky mívá často křížení nestejných druhů, můžeme vidět v rostlinné i živočišné říši. Nedbají-li lidé Božích zákonů, vede jejich činnost jen k nezdarům.
Připomeneme ještě krátce jiné úsilí o spojení podle zákona přitažlivosti stejnorodého. Je to touha po spojení druhů, které jsou rozděleny na více částí a snaží se opět spojit.
Při pohledu shora - z prastvoření - vidíme, že směrem dolů se všechno dál a bohatěji rozvětvuje. Proto je stvoření rozmanité a mnohotvárné, má nepřeberné bohatství forem. Pro přirovnání si představme, jak se stále jemněji, samozřejmě opačným směrem, rozvětvují větve stromu.
Tyto rozdělené formy do určité míry připomínají, že patří k sobě, a uchovávají si touhu po spojení. Muž a žena touží po spojení, aby společně vytvořili harmonický celek. V něm pak mužské a ženské sily působí společně a jednotně.
Touha po spojení vysvětluje, proč se opačné póly přitahují a protiklady doplňují. Teprve u takto uzavřených druhů se uplatňuje zákon přitažlivosti stejnorodého.
Stejně tak se k sobě připojují duše a tělo, které nikdy nemohou spolu splynout, protože jsou různého druhu. Při určité teplotě a síle svého vyzařování se však k sobě magneticky připojí. Je-li tělo nemocné nebo staré, změní se jeho vyzařování a teplota, a duše se musí od těla uvolnit. To je pozemská smrt. I ve spánku se pevné spojení duše s tělem uvolní, protože vyzařování těla zeslábne. Při probuzení se ale magnetické spojení duše s tělem plně obnoví.
Druhý zákon stvoření je Zákon zvratného působení.
V předešlých odstavcích jsme hovořili o vývojové cestě lidského ducha, jak ji stanovil Bůh. Člověk se však žel již dávno odchýlil od této nádherné, Světlem ozářené cesty a zabředl do bahna a hustého křoví.
Stále jen sobecky požadoval a postavil svou vlastní vůli před váli Boží. Místo aby se podřídil nesmírné moci prazákonů stvoření, snažil se neustále stavět se proti nim. Všude, kde mohl uplatňovat vliv, se Bohem chtěná harmonie a krása změnila v disharmonii a temno.
Kdo je schopen vlastnrího úsudku, uzná, že takové konání nemůže zůstat natrvalo bez trestu. Lidstvo tak vyvolalo zvratné působení, které se již nad ním rozpoutává plnou silou. Účinky zákona zvratného působení zasahují velmi ostře jednotlivce i celé národy.
Co znamená zákon zvratného působení?
Každý ví, že když zaseje pšenici, nemůže sklidit žito nebo oves. To je naprosto nemožné. Kdo si však uvědomuje, že v duchovní sféře to platí stejně? Zaseji-li lásku, sklidím lásku, zaseji-li nenávist, zasáhne mne nenávist.
Bude desetkrát silnější, než vyšla ze mne, protože si ze sběrny stejného druhu přitáhne posilu.
Ježíš vyjádřil tento zákon nádherně prostě slovy: "Co člověk zaseje, to sklidí!"
Jeho výrok je jako všechny jeho výroky všeobsáhlý. Týká se nejen přírody, ale celého stvoření. Zákon vyjádřený těmito slovy nelze obejít, nelze jej ani odsunout stranou. Projeví se ve stanovenou dobu, stejně jako se semeno objeví v určitý čas nad zemí v podobě mladé rostliny.
Zákon zvratného, neboli zpětného působení se zakládá na věčném požadavku Boha - Tvůrce, že smíme přijímat, jen když dáváme. Nejprve je vždy nutné dávat.
S našimi činy je to stejné jako s našimi myšlenkami. Naše skutky a dokonce i úmysly je vykonat se formují, jsou přitahovány stejnorodými centrálami a odtud se k nám vracejí mnohonásobně zesílené. S formou, kterou jsme takto vytvořili, zůstáváme spojeni jakoby pevnou pupeční šňůrou tak dlouho, až nastane zpětné působení. Když prožijeme následky svých činů, spojovací vlákno odpadne. Tak se tvoří náš osud, kterému také říkáme karma. Připravili jsme si jej sami svým myšlením, svými slovy a skutky. Co jsme dali, dostaneme zpět, protože "jaká mince, taková odměna".
Jabloň dává jablka v době sklizně. Člověk sklízí ovoce svého myšlení a jednání bud' v tomto pozemském životě, nebo na onom světě, nebo v některém příštím pozemském životě. Ten mu často přinese ovoce jeho dřívějších pozemských životů, postaví je před něho a ukáže na ně:
"Podívej se, co jsi vytvořil! Odčiň všechno, aby to od tebe odpadlo a zaniklo. Pak budeš moci vystoupit výš a konat lepší skutky!"
Spravedlnost od nás žádá, abychom napravili, co jsme dělali nesprávně. Mohli jsme se přece svobodně rozhodnout pro každou myšlenku i každý čin. Člověk se musí stát svobodným duchem, který si s plnou odpovědností tká koberec svého života. Záleží jen na něm, zda si do něho vetká květy, nebo trny. Tento koberec je malou částí velikého tkaní ve stvoření a měl by se harmonicky připojit k velkému květinovému vzoru. Vetkáme-li do něho temná, nehezká vlákna, naruší soulad, musí být odstraněna a je nutné utkat nová vlákna. Bůh a Pán nám k tomu dal mocného pomocníka. Je to síla dobrého chtění, která je schopna dobýt nebe!
Když ji v sobě roznítíme, prožhavuje naše nitro, stravuje strusky tížící naši duši a pozvedá nás k nebesům!
Na všech svých cestách se setkáváme s láskou, pomáhají nám silní pomocníci. Kdyby člověk neodstrkoval svévolně stranou všechny pomoci, nemusel by vůbec klesnout a padnout!
Každá rána osudu, která na nás dopadne, znamená krok vpřed na naší životní cestě, protože slouží k odčinění starých vin. Nezasáhne nás nic, než k čemu jsme kdysi dali podnět. Protiproud dobrého chtění staví kolem nás ochranný val. Síla dobrého chtění přitahuje podobné síly z vesmíru a takto zesílená nás může - když se jí podvolíme - povznést vysoko ke Světlu, z dosahu zpětnému působení. Proto se zpětné působení zeslabí a nakonec se projeví pouze symbolicky.
Při vtělení hraje důležitou roli přitažlivost stejnorodého a rovněž zvratné působení. Podle zákona zvratného působení se musí mnoho duší opět vtělit na zemi, aby zde napravily to, v čem dříve chybovaly, a rozuzlily a vyčerpaly tak svou karmu.
Naše osudové nitky, které jsme sami utkali, nás zákonitě vedou na to místo, k tomu národu a do té rodiny, se kterými jsme spojeni.
Mám-li na svědomí křivdu na některém bližním, nevyhnutelně se s ním setkám - už v tomto nebo v jiném životě - abych napravil, čím jsem se na něm provinil.
Když jsem k němu byl bezcitný, naskytne se tentokrát příležitost, abych mu v nesobecké lásce prokazoval službu. Pokud jsem někoho trápil panovačností, smím mu tentokrát sloužit, a tak bychom mohli uvádět další při'klady. Jestliže jsem některému člověku dosud nepoděkoval, dostanu příležitost mu nějakým způsobem poděkovat. Buďme proto vděční za vše, co smíme učinit dobrého!
Nikdy nemůžeme vědět, zda nemusíme poskytnout právě tuto pomoc, tuto podporu, abychom rozuzlili starou vinu a odčinili tak něco důležitého. Nepřejděme kolem žádné příležitosti, která se nabízí, aby nám pomohla. Neodsunujme stranou nic, co se nám postaví do cesty. Velmi často tím sloužíme nejen některému bližnímu, ale ještě mnohem víc sami sobě! Pak se najednou cítíme volní a lehcí a ani nevíme proč. Není to klam.
Uzavřel se jeden kruh, něco vyžitého odpadlo a my jsme o břímě lehčí.
Při narození nevládne nespravedlnost. Narodíme-li se do chudé nebo zámožné rodiny, do příznivých nebo nepříznivých poměrů, musíme si uvědomit, že jsme podnět k tomu dali již dříve. Místo, kde smíme znovu začít další pozemský život, je vždy takové, kde můžeme nejlépe poznávat a uzrávat. Nabízí nám právě ty možnosti, které nezbytně potřebujeme, abychom mohli navázat na stupeň, který jsme opustili v minulém životě. Nemůžeme přeskočit žádný vývojový stupeň! Pokud jsme se v minulém pozemském životě zastavili na nízkém stupni vývoje, musíme tentokrát pokračovat ve svém vzestupu na tomtéž místě.
Když si někdo dobrovolně zkrátí pozemský život, nic tím nezíská a na onom světě nepostoupí ani o krůček dál. Úkol, který nesplnil v pozemském životě, trvá i po odložení pozemského těla a dožaduje se splnění. Všechno je jediné, veliké, jednotné bytí, kterým pulsují stejné zákony!
Poznáme-li tuto neodvratnou "nutnost odpykání", jak ji vyžaduje spravedlnost a harmonie ve vesmíru, pochopíme také pro někoho často tak záhadný jev, že skutečně dobří lidé musí prožít ještě mnoho neštěstí, která se na ně mnohdy řítí přímo lavinovitě. Vysvětlení je jednoduché: musí ještě sklidit, co dříve zaseli, musí odčinit staré viny. Protože nyní usilují o dobro, jsou jim v rychlém sledu přiváděny do cesty staré požadavky, aby se od nich co nejrychleji osvobodili. Pro každého, kdo se radostně snaží projevovat dobré chtění, pak jednou nastane den, kdy nutnost odpykání skončí. Vydechne si a zbaven velké tíže spěchá vzhůru po nové cestě vedoucí ke světlým výšinám!
Čím více člověk usiluje o Pravdu, o čistotu, o Světlo, tím více zjemňuje a odlehčuje své jemnohmotné tělo - zábal, který mu zůstane po odložení pozemského těla. Čím více však člověk lpí na pozemském, touží po pozemských věcech a požitcích, čím horší je jeho chtění, tím více jeho jemnohmotné tělo zhutní a tím i ztěžkne. Mocně se pak na něm projeví třetí zákon stvoření:
Třetí zákon stvoření je Zákon tíže.
V souladu s tímto zákonem se kdysi na počátku stvoření oddělilo z výšin prastvoření duchovní, bytostné a nakonec ještě těžší a hutnější hmotné a klesalo do hlubin. Hmotné kleslo do největší vzdálenosti od světlé praduchovní oblasti.
Podle zákona tíže musí lidský duch po odložení pozemského těla klesnout nebo vystoupit do té úrovně, kde je stejná tíže a hutnost, jakou má jen to jemnohmotné tělo. Nyní už na to nemá sebemenší vliv, nemůže sám volit, ale je podroben zákonu. Čas, kdy mohl volit, minul a teď se musí vřadit tam, kam patří podle své tíže a druhu.
Zákon tíže a zákon přitažlivosti stejnorodého působí v jednotě. Při spojení stejnorodého působí vždy i tíže, která je "hlavní hybnou pákou" vývoje lidského ducha.
Lidský duch svými rozhodnutími ovládá tuto páku, je však potom vázán na následky, které z nich vyplynou.
Zákon tíže je všeobecně známý, je ovšem považován pouze za fyzikální zákon, to znamená zákon působící ve hmotě. Předchází mu ale zákon duchovní tíže, o kterém jsme se již zmínili. Stejný zákon prostupuje všemi úrovněmi stvoření.
Součástí prazákonů je ještě mnoho dílčích zákonů, které se pozvolna učíme poznávat. Jeden vyplývá harmonicky a zákonitě z druhého a odpovídá příslušné úrovni stvoření.
Prošli jsme ve velkých rysech cestu stvořením. Přivádí nás nakonec zpět k bodu, ze kterého všechno vyšlo:
k Všemohoucímu Bohu, Stvořiteli a Udržovateli všeho života. Stejně jako On působí ve Svaté Trojici, kdy jsou Tři v Jednom, tak i tyto tři zákony stvoření vyúsťují v jeden všeobsahující zákon stvoření -
Zákon pohybu.
Bůh, který jediný je život, vyzařuje sílu. Tato síla se projevuje pohybem. Bůh je počátek a východisko pohybu.
Z pohybu se vyvinulo celé stvoření a pohybem je také udržováno. Ve věčně stejném pohybu proudí Boží síla až do posledních výběžků stvoření, pulsuje každým tvorem, listem i zdánlivě nehybným kamenem. A tento všezahrnující pohyb uvádí v činnost i tři "strážce pořádku" - tíži, stejnorodost a zvratné působení. Pohyb je uvádí v činnost, mohou působit pouze v pohybu, bez pohybu si je nelze představit. Pohyb je základem všeho, udržuje vše svěží a zdravé. Proto Bůh požaduje i od člověka:
Pohybuj se, vnitřně i zevně! Dbej, aby vnitřní pohyb, to znamená čilost tvého ducha, držel krok s pohybem stvoření kolem tebe, chceš-li zůstat zdráv, nechceš-li zemdlít a zůstat pozadu! Pohyb stvoření, který se nikdy nezastaví a který závisí na Boží sile neustále vyzařující do stvoření, tě jinak odvrhne stranou a rozdrtí!
Celé stvoření na nás volá:
Hýbej se, duchem í tělem, pak budeš růst, bude ti přibývat sil a rozšíříš oblasti svého působení! Můžeš celý blažený spolupracovat na velkém tkalcovském stavu Božím, v Jeho nádherném stvoření! Boží prazákony působí ve stvoření s dokonalostí, která nás naplňuje nezměrnou úctou. Poskytují pomoc a oporu každému, kdo se horlivě snaží. Člověka, který se podle nich řídí, vynesou vysoko vzhůru do výšin, po nichž touží a které smí již zde vytušit. Bude tam zažívat věčné štěstí z tvoření.
Toho, kdo se ve směšné domýšlivosti opováží postavit se proti nesmírné moci Božích prazákonů, musí potkat zkáza. Človíček nikdy nemůže ovlivnit nebo pokřivit některý Boží zákon.
Můžeme a máme z nich odposlouchat ještě mnohé, abychom konečně dozráli v osobnosti pomáhající budovat stvoření. Jsme teprve na samém začátku poznání, co vše spočívá v zákonech stvoření, jaké nepřeberné možnosti a nesmírné bohatství jevů v sobě ještě skrývají.
