Nesplněná přísaha
Susanne Schwarzkopff
Nepochopitelná Boží láska vyslala kdysi v pradávných dobách část svého Božství do vesmíru, aby tomuto darovala život a tvar. Vyrozený Syn Otce, Imanuel, ON, který jest Kříž Života a Pravdy, dal vznik svým bytím kolem sebe celému stvoření. Jedině skrze Něho a z Něho mohlo se utvořit, mohlo obstát. ON byl jeho věčným, nevyčerpatelným zdrojem síly. A Jeho vznešená Božská láska nesla stvořené a nezapomněla ani na ty nejmenší.
Až dolů, do nejhutnější, nejtěžší hmotnosti pronikaly paprsky Jeho bytí vším nezadržitelným, krouživým, proudícím životem. V harmonii se svým pravznikem zachvívaly se všechny kruhy dění po miliardy let.
A přece nastal okamžik, ve kterém zazněl náhle ostrý nesouzvuk stvořením, tento zvuk vystupoval ze zdola, z hrubohmotnosti nahoru, do říše čistých duchů. Byla přetížena nit, struna na světovém nástroji přetržena a její konce visely bezzvučně se chvějíce násilným roztržením hluboko dole. Ostatní struny v blízkosti usnuly, klesly dolů a brzy šklebila se široká propast ve světelném tkaní stvoření. Seshora nemohl mezerou pronikati žádný paprsek síly, poněvadž chybělo spojení. Tkanina se stočila, vznikly husté závity na obou koncích násilně zvětšené propasti, která se naplnila řítícím se černým, hutným temnem. Tam, kde bylo dosud neustále jemné, tvořivé předení, kde světelné paprsky síly, tepla, tlaku a napětí, udržování a podporování života byly dále předávány, nastalo utišení, odklon a odvrácení. A v hluboké noci tohoto propadliště, které se šklebíc rozevřelo a vzrůstalo, stál s triumfující a k nebi pozdviženou zaťatou pěstí, v měděné rudém, vířivém vyzařování ten, který chtěl tuto trhlinu a který ji vytvořil: Lucifer.
Měl býti nositelem Světla a sám povstal z nejčistšího Světla a stal se z něho nositel temnot, smrti a zničeni. Ochotně a dobrovolně následovali ho lidé, kteří se domnívali, že jsou otroky, kdyby poslouchali Božích zákonů, ale oni věřili, že jsou volní, jestliže jim panoval Lucifer. S úzkostlivými a starostlivými pohledy bylo sledováno z říše Světla dění v pozemském světě.
Zběsilým pádem řítilo se celé lidstvo do žádostivě rozevřených drápů a tlam vstříc noci temna. Jeho zánik zdál se být zpečetěn. Mělo býti dílo lásky Stvořitele přerušeno rouhavostí odpadlíka, ba zničeno? Neboť vlny tohoto dění bily až na okraj duchovní říše.
Boží láska dala kdysi stvoření život, tatáž chtěla mu i pomoci. Imanuel se nabídl pomáhati pozemskému světu, ukázati mu cestu a přinésti ještě jednou čisté Světlo.
Veliký jásot zaburácel říší Světla a zazníval až na její hranice. Tam před branou duchovní říše, bylo mezitím mnoho lidí, vrátivších se ze své pouti a dozrálých ke vzestupu do ráje. Byli to lidé, kteří putovali hmotností a opustili ji. Jásot blažených duchů zachvátil i je, neboť oni věděli o co se jedná: O záchranu lidí, nebo jejich zánik. A oni horoucně a úpěnlivě prosili Boha, aby jim dovolil, až nadejde k tomu čas, doprovázeti Imanuele na Zem a pomáhati Mu v Jeho velikém díle. Ze všech částí stvoření toužili lidé po této milosti, mnozí z radostného popudu pomáhati, mnozí také ale jenom proto, že je mohla zachrániti jen nejvyšší a nejodevzdanější služba od viny, do níž se tak těžce zamotali.
Blízko ráje stál osamělý muž. Jeho postava byla rozkazující. V jeho očích planul lesk a toužebně pohlížel ke vzdáleným, zlatým zahradám, které byli nad ním ve Světle a zářily oblaky květin. Tam toužil celou svou bytostí, do této oblažující čistoty, do této unášející lehkosti.
"Pane," pravil, "dopřej mi své milosti, abych také i já směl někdy sloužiti Tvému Synu na Zemi, aby mě potom mohl vzíti s sebou do své říše."
A Boži milost povolila všem prosícím, oč žádali. Každému jednotlivci byli přiděleni věrní a neúplatní pomocníci, kteří ho napomínajíce, upozorňovali na nebezpečí, které jim hrozilo dole od temnot.
A také k Chotimu, osamělému, prosícímu, přistoupil jeho pomocník.
"Musíš nyní dolů," řekl mu a jeho prst ukázal dolů. "Tvoje úloha začíná již nyní. Musíš se připravit během několika pozemských životů na příchod svého Pána. Nikdy nezapomeň, proč jdeš na Zem: Připravit sebe i lidi. Vyčkávej volání, které tě zasáhne až tě Vyslanec Boži bude potřebovat. Slib, že budeš následovat jen Jeho a jen pro Něho žít."
"Slibuji” zaznělo to opravdově z úst Chotiho.
"Vidíš, jak tvůj slib přijal na sebe tvar?" tázal se ho jeho vůdce. "Podívej se nad sebe. Vidíš jasnou hvězdu, to je tvá hvězda, tvá přísaha tak dlouho, dokud zůstaneš věren Světlu, uvidíš hvězdu ve své blízkosti také na Zemi. Rozluč se nyní. Nadešla hodina, kdy máš jíti dolů."
Choti vrhl dlouhý pohled na rozloučenou k lidem, kteří všichni byli poučováni svými vůdci, jako on.
"Zapamatuj si dobře jejich obličeje" řekl mu jeho vůdce,"abys je v jiném rouchu poznal. Shledáš se s nimi a budete si vzájemně pomáhat.”
Chotimu připadalo, jakoby tento poslední obraz neměl nikdy zapomenout. Oči všech prožhaveny svatou vůlí sloužili Bohu a nad každým z nich zachvívala se jeho hvězda, jako přísaha. A v dálce vysoko nade vším blažené zahrady ráje.
"Je čas,"připomínal jeho vůdce. "Zůstanu ti nablízku. Důvěřuj mi a potom po své pozemské pouti smíš se sem opět navrátiti."
Vzal Chotiho do náruče. Choti položil mu svou hlavu jemně na rameno a bouřným letem spěchali skrze světy vstříc svému cíli.
Na Zemi probudil se Choti opět jako dítě. Děcko prodlévalo ve svých snech v krásné zemi, ale ve dne nevědělo již o ničem. Vidělo opět státi nad sebou malou, jasnou hvězdičku a tu mu bylo, jakoby si mělo na něco vzpomenout. Ale co to bylo, nemohlo se již upamatovat. Dítě nevyprávělo nikomu o své hvězdě, ba ani ne své matce. Cítilo, že ani matka by mu nerozuměla.
Choti dospěl v muže. Měl nyní pozemské jméno. Ale žilo v něm cosi, co ho pohánělo v horečné touze a bez zastávky po všech pozemských cestách. A nyní na své pouti uviděl, jak zlé a temné bylo lidské myšleni a konání. A on tím velice trpěl.
Jednou ve snu uviděl svého vůdce zřetelně před sebou, který mu pravil: "Vzpomeň na svou přísahu."
Při těchto slovech vynořily se v bezmezných dálkách zahrady čistého Světla. A když se probudil, jeho hvězda svítila jasně před jeho očima.
Tu mu byl rozvázán jazyk a on procházel mnohými zeměmi a nemluvil k lidem o ničem jiném, než o vzdálených zemích Světla, do kterých se musí jednou všichni navrátit a nutil je, aby se stali čistými a sloužili Bohu.
Na jedné takové pouti uviděl krásnou dívku, nad jejíž hlavou zářila také malá hvězda. Tu viděl, že i ona k němu náleží a že mají jiti oba touže cestou. Další cestou kráčeli oba společně. A oba probouzeli v lidech touhu po Světle a svým čistým životem zachránili mnohé.
A když se přiblížila poslední hodina Chotiho, splnil Bůh jeho prosbu a vzal s ním současně i jeho choť. A tak ve snu proběhli opět velikou vzdálenost, až ke svému domovu. Záříc radosti, přistoupil Choti ke svému vůdci, aby mu poděkoval a s ustrnutím uviděl, že tento byl hluboce zarmoucen. A když se Choti kolem sebe rozhlédl, zpozoroval, že mnoho známých obličejů chybí.
"Jsou ještě dole na Zemi?" tázal se úzkostlivě se zlou předtuchou v srdci.
Vůdce obrátil svůj obličej na stranu a zvolna pravil: "Mnozí se zřítili a nevrátili se." Po nějaké chvíli k tomu připojil:"Vy, kteří jste zůstali věrní, musíte ihned zpět na bojiště. Bude vám dána zvýšená síla, tentokráte to bude mnohem těžší. Jdi opět dolů jako bojovník Boží. Vzpomeň na svoji přísahu."
Opět začala pozemská cesta Chotiho. Narodil se tentokráte jako mocný vládce, vyvolený, aby byl vzorem celému národu, a tak ho zachránil.
Ale nyní poznaly temné moci, že zde jest nebezpečný protivník a vyslaly své nejchytřejší a nejobratnější pomocníky, aby ho přiměli k pádu. Mocnému vládci bylo lichoceno nejlichotnějšími a nejchytřejšími slovy. "Ty jsi lepší než ostatní", šeptaly mu temné mocnosti do ucha,"jsi nejčistší a chceš sloužiti jen Bohu. Viz tyto nízké davy, které žijí jen svým smyslným žádostem, ty naproti tomu se snažíš k výšinám. Opravdu zasloužíš si zvláštní odměnu."
Z počátku odmítal Choti takové našeptávání od sebe jako nedůstojné, ponenáhlu však nalezly ohlasu nejen v jeho sluchu, ale i v srdci. A jako mocného spojence nalezlo temno v postavě krásné ženy, která lichotila jeho ješitnosti tak dlouho, až ho roznítila pro sebe a svoji lásku, že bojoval o vládu a moc, jako o nejcennější statky, takže Choti zapomněl všeho dřívějšího. Nemyslel více na svoji úlohu na Zemi, zapomenuta byla i jeho hvězda, kterou již dlouho neviděl. Nyní doléhalo na něho často nevysvětlitelné břímě. Ale když chtěl přemýšleti o tom, jaké je to břímě, nechala královna zavolati tanečnice, které musely zpívati a tančili, obletovati ho sladkými slovy, takže opět se nechal lehce omámiti a opět zapomněl.
Když tentokráte Choti opustil Zemi a překročil onen svět, nemohl již ve svištivém letu letěti vzhůru. Jako olovo viselo to na jeho údech a musel učiniti zastávku již v blízkosti Země.
Pln zoufalství namáhal se pozvednouti nohy, ale nemohl s nimi téměř pohnouti. A když se rozhlédl kolem sebe, uviděl, podobné zoufalé postavy, jako byl on sám. Křečovitě držely mnohé z nich žalostné plechové koruny na svých hlavách, jiní se snažili opět a opět krášliti se cetkami zaslepujícího brokátu a když se podíval na sebe dolů, uviděl, že i on sám je ověšen týmž, jako ti ostatní. Zmocnila se ho ošklivost a hrůza ho rdousila. Chtěl utéci, utéci před sebou samým. Ale kam? Tu ho napadlo v nouzi nejvyšší slovo, slovo, které dlouho nepřešlo přes jeho rty: B ů h.
Jako výkřik o pomoc, vyrazil je ve svém zoufalství. Okamžitě cítil se být o něco lehčí, mohl dále vykročili a uviděl nyní po svém boku postavu, která jej radostně podporovala. Nebyl to jeho starý vůdce, na kterého se nyní bolestně upamatoval - nesvítil tak jasně tento přítel - starý vůdce byl daleko vzdálen, nemohl dolů do těchto nížin. Ale jeho nový vůdce pomáhal mu zvolna kupředu. A když se Choti smutně tázal: "Kde to jsem?" Tu odpověděl: "Ty jsi nyní tam, kam nyní patříš, ještě v blízkosti Země a její tíže. Zapomněl jsi úplně na svoji přísahu?"
Jako úder hromu dopadlo toto slovo na Chotiho. Jeho přísaha. Jak mohl na ni jen zapomenout? A kde byla jeho hvězda? Kde byli ti ostatní, kteří také měli nad sebou hvězdu? A jeho společnice z dřívějška? Ach, žádné světlo nebylo nad ním. Ronil hořké slzy bolesti, síla prožití donutila ho klesnouti na kolena.
"Nesmím ho již nikdy vidět ?” tázal se bezútěšně,"dám za to vše, uvidím-li nad sebou zářiti svoji přísahu jako hvězdu."
"Jestliže ji opět přijmeš z plna srdce, jestliže znovu slíbíš, že znovu nezklameš, nýbrž, že budeš žít jen svojí přísaze, může ještě jednou nad tebou zazářiti,"řekl pomocník.
Ještě nikdy se Choti tak vroucně nemodlil, jako nyní. Znovu a znovu prosil Boha, aby mu svojí milostí poskytl ještě jedenkrát příležitost, aby ukázal, že to míní opravdově se splněním své staré přísahy.
A Boží milost dala mu novou lhůtu. Jeho vůdce, dříve nežli měl jíti znovu na Zem, ho důtklivě napomínal. Tentokráte nalezne na Zemi Božího Vyslance. Bude inkarnován v Jeho blízkosti, aby se s Ním se vší určitostí setkal. Tento Boží Vyslanec měl již označiti nastávajícího Mesiáše, měl mu proraziti světlou cestu pozemskou temnotou a postaviti lidstvo před rozhodnutí, chce-li býti zachráněno Světlem nebo zajiti v temnotách.
"On bude na Zemi nejčistším", řekl vůdce Chotimu. "Jeho Božská čistota bude prozařovat pozemským obalem. Podle toho Ho poznáš a služ Mu. Tím se připravíš, aby jsi mohl pomáhati a sloužiti, jak jsi slíbil v poslední době, Nositeli soudu. Nezapomeň na svoji přísahu. Udrž svoji duši čistou."
Choti narodil se v Judei jako syn urozeného muže. Byl čilý duchem a jeho moudrost vzbuzovala všude pozornost. V jeho srdci byla výstraha, která ho vzdalovala všemu lidskému snažení a jejich malicherným starostem. Ale, poněvadž se držel v ústraní, aby zůstal číst, nebyl ani daleko vzdálen od vysokomyslnosti a ješitnosti a jakmile vstoupil na žebřík lidského úspěchu, ocitl se denně v nebezpečí, že se chytí do jemných temných smyček, které ležely kolem něho rozestřeny. Avšak ještě viděl svoji hvězdu. Byla sice mizivě malá, poněvadž on neživil a neposiloval dostatečně její světlo čistým chtěním. Ale přesto byla varovným a upomínajícím znamením.
Celou Judei zazněla zvěst o synu tesařově z Nazaretu, který činil všude zázraky a mluvil silou nebes. Chotiho to nutilo k poznání tohoto muže, o kterém slyšel tolik divuplného. Ale mohl-li to být Vyslanec Boží? Prostý, neučený muž, který vyšel z lidu? Nemusel přijíti nejprve k urozeným, aby získal tyto pro sebe? Opovrhoval snad jimi a miloval prostý lid? Pak nechtěl Choti také o něm ničeho vědět.
Brzy rozpoutal se náruživý boj o tohoto člověka, pro něho i proti němu. Choti ho viděl jen z dálky, cítil sice něco neobvyklého, co z něho vycházelo, cítil nutící sílu z pohledu jeho očí a vycházející ze slov nikdy neslyšených. V jeho blízkosti se rozhořelo.
Jakmile přišel domů, zmocnily se ho opět pochyby, tento nemohl být zachránce - Mesiáš. Jinak úplně si ho představoval. Mocného, urozeného, náležejícího k jeho třídě. Tento se po ni vůbec neptal.
A tak byl zmítán rozporem sem a tam a opět uchvácen kouzlem, které vycházelo z Ježíše.
Přišel konec. Choti náležel také k radě, která Ježíše vydala do rukou Pilátových. Neodvážil se, aby pozvedl svůj hlas proti ostatním hlasům.
Zdrcen novými, zoufalými pochybami a se srdcem sevřeným jemu nevysvětlitelnou úzkostí, šel vzhůru na Golgatu a viděl tam několik věrných, kteří plačíce, stáli kolem kříže. Jeho zraky zabořily se do obličeje zmučeného a tázaly se neustále: Jsi to Ty nebo nejsi? A Choti zapomněl na všechno kolem sebe pod vlivem této otázky, která ho úplně opanovala. Blížil se více a více a když se jeho rty otevřely, aby tuto otázku hlasitě vykřikl, zasáhl jej pohledl Ukřižovaného, který jej zasáhl tak, jako když blesk zasáhne silný dub. Neboť tento pohled v jediném okamžiku roztrhl všechny závoje, jež měl před očima a on uviděl Božskou čistotu v neposkvrněném lesku před sebou a nad Jeho hlavou mezi trnovou korunou světelnou korunu, zářící bělostí.
Byl to ON.
Choti Jej poznal příliš pozdě. Bylo mu, jakoby se trnová koruna z hlavy Ukřižovaného snesla na jeho vlastní čelo a zabořila se do něj hluboce, zarývající se bolestí.
Bylo již příliš pozdě.
V tomto okamžiku byl by Choti rád učinil konec svému životu, ale neodvážil se. Nesl znovu své břímě nesplněné přísahy s nikdy neutuchající bolestí v sobě, až do své pozemské smrti.
Kdo mohl v kalné úrovni onoho světa znovu poznati onoho Chotiho, který kdysi stál s prosbou před branami ráje? Kde zůstalo jeho královské držení a jeho touhyplný slib očí? Trosečník se pohyboval se sklopenýma očima pustými, odlehlými ulicemi, sklíčen tíživým tlakem své nesplněné přísahy. Mučil se hloubavými otázkami, prozkoumával opět a opět svůj uplynulý pozemský život a viděl opět a opět hlavu s trnovou korunou před sebou a mumlal sám pro sebe: pozdě, pozdě.
Jediné přáni pohánělo jej ustavičně dále: opět zpět na Zem. Snad mohl v novém pozemském bytí přenésti se přes svůj žal, který se ustavičně tázal: co mám vlastně činiti?
A tak procházel jedním pozemským životem za druhým, až nadešla hodina, pro kterou před tisíciletími se zaslíbil. Přísaha, kterou Choti kdysi složil, donutila jej také znovu na Zem do blízkosti Imanuele, jemuž se zaslíbil.
Tentokráte byl učencem, který neúnavně a bez odpočinku bádal ve starých spisech, hledal a nenacházel nikde odpověď na svoje zoufalé otázky.
A tu byl přiveden k Božímu Vyslanci. Najednou zdálo se být světlo v jeho duši. Při slovech Nositele Světla vystoupila z jeho nejhlubšího nitra vzpomínka: viděl sama sebe, v cizím rouchu a slyšel se mluvit: s l i b u j i. A v dalekých dálavách zasvitla na okamžik maličká hvězda.
Byl to klam, či byla to skutečnost ? Snil snad? Byl tento ten očekávaný Vyslanec Boží, zachránce lidstva? Choti chtěl uvěřit. Ale mnohé pochyby a rozkladné myšlenky a otázky, které v sobě po tisíciletí živil, nezmizely okamžitě. A temnoty uviděly svoji moc a posílily jeho pochyby vždy novými a novými otázkami.
Neustále pozoroval Božího Vyslance. Rozkládal každé Jeho slovo tisíckrát. Vykládal si ho tak a opět jinak, až všechna jasná prostota a průzračnost Božího Slova byla rozkouskována a zamotána. A za svůj vlastní zmatek činil rouhavě zodpovědna Božího Vyslance. A tu se dostavilo také to, co přijití muselo. Poloviční víra byla brzy zničena a z kolísavého stal se odpadlík. Co jeho lepší já vždycky uchopilo a roznítilo, to vzplálo nyní v nesmyslné nenávisti, poněvadž temné vlny se uzavřely vysoko nad jeho duší.
Jest možná větší nenávist, nežli nenávist nečistoty proti čistotě? Ve své bezmocnosti strhnouti s sebou dolů čisté, stupňovala se nenávist Chotiho až k uskutečnění. Tu zasáhl hněv Nejvyššího. Ruka, kterou kdysi Choti pozvedal k přísaze, byla mu v těžké nemoci ochromena. Visela po jeho boku ztrnulá a nepohyblivá. Choti byl poznamenán.
Ale i toto strašlivé varování neprobudilo v něm již cit. Byl štván sem i tam nejstrašlivějším nepokojem, vždy stejnými otázkami, vždy stejnými nenávistnými myšlenkami, nenacházel pokoje ve dne ani v noci a toužil po smrti, jako jediném, konečném vysvoboditeli.
Mezi tím přiblížil se k Zemi soud. Vyslanec Boží shromáždil kolem sebe těch několik věrných, kteří nalezli k Němu cestu. Tu to propuklo. Země se zhroutila, rozšklebila se na všech koncích. Chrlila oheň a vodu ve stravujícím a zničujícím množství, nakažlivé nemoci přepadly lidstvo a kosily jich denně tisíce, nebesa sesílala smrt zničení, šílenství a krveprolití, noc a zmatek. V této zkáze Země byl odklizen i Choti. Jinak k němu přišla smrt, než on si to myslel - nikoliv jako vytoužený vykupitel, nýbrž jako nejvyšší děs, mučivými bolestmi.
A Choti nacházel se opět na nepřehledné úrovni popele v nejtemnějších temnotách. Blesky se křižovaly neustále hrozivě sem a tam a osvěcovaly na malý okamžik tuto úroveň, takže mohl zběžné poznati svoje okolí. Nejodpornější bahno střídalo se s dusivým prachem popele na opuštěných plochách a nepřehledné zástupy lidí vlekly se ve špinavých, rozedraných, temných oděvech, které si stahovaly hluboko do obličeje, vstříc neznámému cíli. Jejich údy byly těžké a jako železné břímě a nesnesitelná tíže to viselo nad nimi. Jako výkřik smrti opuštěně umírajících zněly do dálky nekonečně táhlé, žalostné tóny, neviditelný tlak, proti němuž se všichni marně vzpírali, nutil je vstříc nejčernějším temnotám.
A tak to šlo ve vzrůstajícím zoufalství dál a dále, až do nekonečna. Najednou olověná pokrývka nad nimi se roztrhla a je zasáhlo prudké, oslnivé Světlo z nedosažitelných dálek. V tomtéž okamžiku všichni pocítili, že jsou hnáni vírem a viděli s nepopsatelným zděšením, před nímž úplně oněměli, že jsou odtrženi od Světla a že se řítí do temné, bezsvětelné hlubiny, ze které není již uniknutí. Jeden snažil se přidržeti druhého a současně setřásti ze sebe tíhu sousedovu. Chvějíce se a křečovitě roztřeseni ledově studeným strachem, uviděli nyní ve vzdáleném lesku obrovskou, světelnou postavu, prozářenou zlatým křížem Světla, nad jejíž hlavou vznášela se Svatá Holubice. A tu poznali obličej Toho, kterého na Zemi ze vši síly nenáviděli, pomlouvali a kterého potírali plnou zlobou a úzkostí temnot.
Byl to ON.
ON, který byl Světlo a záchrana a oni nemohli již k Němu.
A opět bouřlivěji zmocnil se jich vír koloběhu, do něhož byli vehnáni. Nyní věděli všichni, že jdou vstříc konečnému zničení a toto poznání bylo vrcholem jejich strasti. Tu poznali, jak byli již kdysi blízko životu a záchraně a jak ji sami vlastní vinou ztratili. A poslední výkřiky zoufalství pronikaly ječivě vzhůru ke Světlu:
Pozdě!
Kroužící kruh valil se dolů. Světlo, kterým opovrhovali a které haněli, tlačilo je nezadržitelnou mocí dolů, vždy dál a dále od Světla.
A tak začínalo zničení, které je tisícerými bolestmi mělo zahubit, mělo je jako nepotřebné lidské duchy rozemlíti a během tisíciletí zničiti až k nejmenším, nevědomým duchovním seménkům, ze kterých kdysi vznikli.
Nechtěli tomu jinak. Nikdo neušel soudu, který si sám vytvořil. Ani Choti ne. Nesplněná přísaha, porušený slib ho zničil. Nebylo ho již více.
