Láska  k  bližnímu

 

Maria Halseband

 

 Tiše a nikým nepovšimnut seděl muž uprostřed nadšením jása­jícího davu, který kolem něho proudil. Naslouchal šťastným hlasům, které si mezi sebou tiše rozprávěly a jeho duše rozechvěna vnímala jejich zvuk.  Myslel si !

„Ty dobrotivý Bože, tam na nebi, víš jistě nejlépe, proč jsi zavřel mé oči před svou vznešeností. Všichni ostatní ji vidí, vyciťují podivuhodné věci a jejich bytosti jsou tím cele naplněny, jen já tu stojím vedle nich slep. Mohu jen klečet před tebou a mod­lit se : Nech mě jít správnou cestou, milý Bože ! Chci o to usilovat dnem i nocí!“

Zvolna povstal a vykročil nahoru k malému domku, jehož bí­lá střecha do daleka svítila. Přešel kolem dvou žen, které rozjasněnými zraky pohlížely vzhůru.

„Ty jistě vidí kříž, „ pomyslel si muž.

Marně však obracel svůj toužebný zrak vzhůru - neviděl nic, nikde nezahlédl světlou zář. Zkrušen šel kolem zahrady a stoupal po svahu vzhůru. Pak se vrhl za keř do trávy a s tichou zbožnosti pohlížel dolů k světlému domu, který skrýval muže, jenž ho dnes ob­daroval nejsvětlejším a nejkrásnějším prožitím a z jehož rukou při­jal Boží požehnání.

Nechť  mají druzí více otevřený zrak pro duchovní svět než on a nechť požívají od Boha větší milosti, jistě si to zasloužili buď svým nynějším a nebo dřívějším životem. On směl dnes prožít tolik divů a milosti, že nesmí být ani na chvíli nespokojen, i když nic neviděl ze svatého světla. Přelétl horu dlouhým pohledem na roz­loučenou a pak pohroužen do sebe, vydal se po stinné lesní cestě dolů k nádraží.

Po celé týdny pokračovala jeho obvyklá práce svým pravidel­ným tempem. Muž se pilně přičiňoval na svém malém polním hospodář­ství a když večer, k smrti unaven, klesl na lůžko, přecházela záře velikého prožiti do jeho snů a přinášela mu svěží sílu, V těch několika málo hodinách klidu, jež mu zbývaly, čítal pilně v knize a často se v něm probouzela žhavá touha uvidět světlo.

Kdyby aspoň jednou mohl vidět zářit kříž z Božího Vyslance. Nikdy však nenechal dlouho klíčit ve svém nitru toto přání. Vždy sepjal ruce a říkal:

„Odpusť mi, milý Bože, že jsem tak nevděčný a že si tak má­lo vážím tvé dobroty!“

Osení na polích bylo již pěkně vzrostlé, když strašlivý ži­vel všechno zničil. Bouře a přívaly postihly celý kraj. Pole byla zaplavena, dobytek v nebezpečí a lidé zoufalí. Mužův dům stál na malé vyvýšenině. Ačkoliv to bylo jen několik metrů, přece zůstal jeho dům a část pozemků uchráněny od zhouby.

Pomáhal sousedům zachraňovat dobytek a na svém malém hospo­dářství poskytl útulek všem. Večer, když se zkrušení lidé nasytili silné polévky, přinesl svou knihu a předčítal jim. Tiše mu všichni naslouchali, jejich srdce se utrpením otevřela a tak se stalo, že děkovali muži pevným stiskem rukou a radostnými zraky.

Lidé setrvali u něho dva dny. Pak voda opadla a nastala tvrdá práce dáti znovu všechno do pořádku. V neděli se scházeli opět u muže a ten jim předčítal. Pouze jeden sedlák, tvrdý stařec, míval vždy plno otázek i pochyb a stále něco kritisoval. Jednoho dne vyprávěl muž také o slavnosti, kterou, prožil a líčil nejvyš­ší duchovní štěstí mnohých, jichž zralí je otevřen a kteří vidí zářiti živoucí kříž Vyslance Božího.

„Tys jej viděl ?“ ptal se staroch rychle.

Tu schýlil muž hlavu hluboko na prsa.

„A ty nám chceš tady dokazovat, že jej druzí viděli ?“ volal posměšně stařec.

„Věřím tomu,“ pravil muž, pozvedaje hlavu a jeho oči se rozzářily. „Věřím tomu,“ opakoval, „a já jej také ještě uvi­dím !“

Starý sedlák pokrčil posměšně raněny.

„Kdybys nám mohl říci, žes ten křiž viděl ty sám, pak bych ti věřil, i tomu muži z hory, „ pravil odcházeje ze světni­ce.

Nedělní kroužek se rychle menšil a za krátký čas nepři­cházel již nikdo. Starý sedlák strhl svými pochybnostmi i ostat­ní. Mimoto, pole se opět zotavila, byla znovu obdělána a znovu se zazelenala. Nač by si tedy lidé lámali ještě hlavu otázkami o Bohu !

Pak přišla druhá pohroma. Byla ještě hrůznější a rychlejší než první, neboť tentokrát se protrhla hráz řeky a voda zaplavila širé lány. Neštěstí bylo tím větší, poněvadž přišlo v noci a ni­kdo nebyl na to připraven.

Volání o pomoc probudilo muže ze sna. V šerém ranním sví­tání viděl, jak kalná vodní hladina dosahuje až k jeho malému pahorku. Pospíchal na pomoc, ale dostal se jen k nejhořejším statkům, neboť voda byla příliš hluboká a nedala se přebrodit.

Z narychlo shledaných trámů a dveří od chlévů udělali vory, na nichž převáželi lidi, vylézající z oken nebo vikýřů svých obydlí do bezpečí. Muž pracoval za tři a zachránění mužové mu věrně pomá­hali. Zachraňovali dobytek, který se ještě neutopil a odháněli jej na pahorek.

Dům starého sedláka stál trochu stranou, v místě, v kterém byl proud nejdravější. Stařec seděl obkročmo na hřebenu stře­chy, jež se pod ním chvěla a praskala. Zachránci přišli v nejvyš­ší čas, neboť voda už strhla a odnesla celé kusy střechy. Stařec by se byl už dlouho neudržel. S přetíženým vorem plavili se nyní k pahorku. Již byli téměř u břehu, když padající trám zasáhl muže a roztříštil mu hruď.

Opatrně přenesli smrtelně zraněného do jeho domu a polo­žili ho na lavici. Nyní tu ležel těžce dýchaje a rukou pevně sví­ral předmět zavěšený na stužce kolem krku. Tiše seděli umáčení, stísnění lidé kolem zraněného, který jim již dvakráte pomohl a prokazoval samé dobrodiní. Styděli se, že tak rychle zapomněli na jeho slova a přestali ho navštěvovat.

Muž však neslyšel mumlajících hlasů vedle sebe. Šťastně a bezbolestně se díval do příjemného světla. Bíle oděný muž stál před ním a s úsměvem mu podával ruku, řka :

„Vstaň, ty věrný ! Tys žil tak, jak to žádá Bůh. Za to smíš vejíti do nebeských zahrad !“

Jak volně a blaze bylo muži, když kráčel po boku krásného vůdce k zářící zlaté bráně, z které vycházel oslňující lesk.

„Blahoslavení, kteří neviděli a přece uvěřili !“ pravil vůdce vedle něho. Pokynul k otevřené bráně, v které stál Imanuel, z jehož těla zářil kříž.

Ubohé a rozdrcené tělo mužovo se na lavici zachvělo radosti. Jeho oči se úžasem rozevřely a zazářily, když zvolal:

„Kříž - ó, jak září !“

Proud krve vytryskl z mužových úst, tělo se zhroutilo a znehybnělo. Před mužem se otevřela zlatá brána vedoucí k lepšímu. světu, kdo mohl trvale žíti ve světle, které jeho duše tak bo­lestně hledala.

Rozechvěni poklekli sousedé kolem ztichlého muže, který jim umíraje pomohl ještě jednou. Starý sedlák se po chvíli těžce zvedl a sňal s police všem známou knihu. Všichni ho pozoro­vali s tichou ostýchavostí.

Stařec ji rozevřel a pravil stísněným hlasem :

„myslím, že mu bude nejmilejší, budu-li z ní čísti. Bu­deme se opět scházet pod svatým znamením kříže. „

Tu se jim zdálo, jako by se místností mihla světlá zář a jako by se mrtvý v tomto okamžiku usmál.