Něco pro malé a velké děti.

 

Hadí korunka

 

od Marie Halseband

 

Byla jednou jedna princezna, štíhlých, krásných údů, zte­pilá a jemná, jak se právě na princeznu sluší. Měla též bílé, malé ručky a zdobné nožky, ale krásné tělo zakončovala hlava s tak ne­pěkným obličejem, že nikdo ze zámku nebyl s to chvíli na ni pa­třiti. I samotného krále, jejího otce, přeběhla vždy husí kůže, když vstoupil do jejího pokoje — ač jinak velmi ji miloval jako své dítě.

Z ošklivého obličeje vyzírala nejkrásnější hnědá očka a předobré, vždy k pomoci ochotné srdce tlouklo v princeznině hrudi. O tom nejlépe věděly její komorné, které však považovaly za samo­zřejmé, jestli jim princezna prokazovala tolik přívětivosti. Říkávaly mezi sebou: „Je-li některá princezna nehezká, pak jest tou nejzby­tečnější věcí na světě!"

Podobné úvahy vyciťovala princezna při všech příležitostech. Ubohá proplakala mnohdy celou noc a vstávala ráno s očima od pláče zarudlýma a konečně se ani nechtěla u dvora ukázati. Ukázala-li se, měla vždy obličej zahalený závojem, aby se lidé neděsili. Pouze její velké krásné oči zůstaly nezakryty.

Bydlela v malém, krásném domku na konci zámeckého parku, kde bývala sama, samotinká. Hrávala si tam se svými psíky, s krot­kými srnkami a jelínky, malí opeřenci důvěrně zobali z její něžné ručky, což malou princeznu nadmíru těšívalo a bavilo.

Ježto král, její otec, byl nezměrně bohat, objevovali se vždy znovu nápadníci ze všech dílů země, chtějíce se ucházeti o princezninu ruku. Mnozí z uchazečů vrátili se brzy do svých domovů, když shlédli bohatou princeznu. Těch, kteří zůstati chtěli, děsila se nebohá princezna tolik, že král nemohl se odvážiti nutiti k sňatku své milované dítě s některým z těchto mladých mužů.

Jednoho dne uslyšela princezna veselý zpěv až do svého, ve stromoví ukrytého domku. Zvědavě nakukovala větvemi a spatřila svěžího, statného muže na koni, v průvodu dvou velkých psů, blí­žiti se k paláci. Pohlížeje na stěny krásného domku v samé zeleni, spatřil závojem zahalenou tvář dívčinu a hned zavolal: „Ach, děvčátko, jak krásné máš oči! Překrásné, opravdu nevídané!"

Byla by radostí až zaplakala, neboť dosud nikdo jí to neřekl.

„Kam jedeš?" otázala se ho ostýchavě.

„Chci se oženiti s princeznou," zněla překvapující odpověď. „Je opravdu tak nehezká?"

Tu se princezna obrátila, rychle se schovala ve svém zlatém zámečku a plakala zoufalstvím. Věděla, že tento krásný muž, jenž srdce její rázem zaujal, hned se odvrátí, až spatří její obličej.

„Proč jen mne Bůh učinil tak ošklivou?" pomyslila si a byla po prvé ve svém životě hořkou a nevděčnou k Pánu.

Tu zatáhlo ji cosi za šaty. Spatřila za sebou starou, malou žínku. Zablýskala na princeznu zchytralýma očkama a posměšně se tá­zala: „Proč si nepřineseš hadí korunku? Byla bys nejkrásnější prin­ceznou!"

Udiveně naslouchalo plačící děvče; pak otázalo se bázlivě:

„Jen jestli mi ji had dá!"

Stařena zasmála se odporně:

"Musíš mu ji vzíti, až se bude koupat. Tamhle u velikého ryb­níku bydlí král hadů. Každé poledne, když slunce svítí, odkládá svou korunku a pluje daleko ve vodě."

„Ale to musím hadovi za to něco dát! Nemohu jen tak někomu něco vzíti, když mu to patří!" zvolala princezna.

„Můžeš dáti něco za dobrou radu mně," zaskuhrala stará. "Já už se postarám, aby též had doslal svůj díl."

„A čeho si přeješ?" otázala se princezna. Bylo jí těžko u srdce.

„Tvou duši!" zašeptala žena.

„Pak budu mrtva!" vzkřikla princezna. „Duši dal nám Vše­mohoucí a jedině On muže si ji od nás zase vzíti."

„Hloupá!" zasyčela stařena mezi zuby. „Teď budeš teprve jak náleží žíti. Nechci však tvé duše navždy. Chci jen ten jas, který ji obklopuje, který mne tak ruší a od ní vzdaluje. Tobě už jej nebude třeba — budoucí královně. Budeš krásná! Nestačí ti to?"

Ale princezna nechtěla, cosi ji varovalo před stařenou. Leč ta­to přemluvila princeznu sladkými slovy, malujíc jí nejkrásnější ob­razy před očima. Konečně pravila:

„Chceš se přece cizímu princi líbiti! Nuže, užij mé rady aspoň na zkoušku, aspoň jednou. Budeš-li chtít být zase ošklivou, můžeš při nejbližším úplňku korunku hadovi vrátit, tvá duše bude volná a svůj jas smí si zase podržeti."

Tu se konečně princezna vzdala. Následovala stařenu k ryb­níku, ukrytému v nejvzdálenější části palácového parku, kam zřídka kdo přicházel. Když tam došly, uslyšely, jak právě s věže vy­zvánějí poledne. Stařeny tu najednou nebylo — zmizela jako stín.

V mírně rozvlněné vodě spatřila milá princezna dva zelené hádky v rozmarném laškování. Na břehu ležely dvě zlaté korunky, oslnivě se třpytíce ve slunci. Tu zmocnila se princezny mocná tou­ha. Sáhla po korunce, ale ta změnila se v prsten, krásný, těžký prsten, jejž si nastrčila na prstík. Zlato žhnulo jako oheň; bolest procházela celým útlým tělem princezniným. Spěšně odběhla, jako by ji někdo honil a též jí připadalo, že ze stromů a keřů někdo se pronikavě, posměšně i vítězně chechtá.

Bez dechu vstoupila do svého domku a ihned přistoupila před stříbrné zrcadlo. Podivno! Byly to tytéž tahy co dříve, ale neoby­čejně zkrášlené, a překrásně vytvářené. Jedině oči nabyly stude­ného, jakoby ztuhlého vzhledu a celou tu krásu princezninu rušily.

Čím déle patřila do zrcadla, tím méně změnu pozorovala. Čím studenější stávaly se zraky, tím krásněji zářil obličej a cizejší jevila se princezna sama sobě. Maně jí napadlo, že už jednou takovou byla — ano, bylo to kdysi ve zlé, zlé chvíli! — Ale i ta myšlenka byla zapomenuta. Princezna zazvonila, aby ji komorné ustrojily do slavnostního úboru.

Přispěchavším komorným údivem uvázl pozdrav na rtech. Ce­lé se třásly, oblékajíce svou přeměnou velitelku. Psi zůstali v koutech, netroufajíce si přiblížiti se k paní. Kopla je několikrát nemilosrdně.

Překrásná vstoupila princezna do zámku, kde bez řeči veškeré služebnictvo hluboce se před ní uklánělo. Zámeckému veliteli vy­padlo žezlo z ruky při spatření princezny, dvorní velitelce údivem zůstala ústa dokořán otveřena, ba, musila si dokonce sednouti pře­kvapením! Však se za tyto dva své činy nepřestala po celičký svůj život styděti!

Ale král pustil se do neurozeného tleskání, když spatřil změ­nu své dcery a princ stal se zosobněným úžasem! Stál tu již v nádherném ústroji u trůnu.

Jak pohleděl ve studené zraky krásné princezny, nesmírně se mu zastesklo po krásných očích závojem zastřené dívky a velmi po nich zatoužil.

Princezna se však ujišťovala, že ji princ musí milovati, když je tak krásná!

A bylo hned slaveno zasnoubení. Svatba měla následovati co nejdříve, ježto starý král trnul, aby snad krása princeznina neprchla tak rychle, jak se objevila. Pak by země zůstala jistě bez ná­sledníka !

V nejbližších dnech měl princ dosti příležitosti poznati dokonale svou krásnou nevěstu. Lekalo ho však její ledové srdce: Zví­řata se jí vyhýbala a kolem ní bylo stále pusto a prázdno, procházeli-li se parkem. Jednou, když malý zelený hádek mihl se jí přes cestu, křičela princezna a prudce si přála, aby všecka laková ha­věť se pobila.

Princ nemohl to pochopiti. Jakmile osaměl, hned přibíhala k němu zvířata, důvěrně se tulíce, jako činívala druhdy milované princezně, od níž dobrovolně a ráda nechala se hladit.

Princ prohledal pečlivě celý zámek a kdejaký kout v zahradě, pátraje po dívce s překrásnýma očima a závojem zastřené.

Nyní byla princezna krásná, ale oči její byly jako led. Její nepřívělivost každého přímo nutila, aby vzpomínal, jak dobrou a las­kavou i láskyhodnou druhdy bývala! Všeobecně se usoudilo, že její bývalá ošklivost byla daleko více láskyhodnou než nynější její krása.

Leč sama krásná princezna žila v těžkých dnech. Kudy kráče­la, kde se zastavila, domnívala se viděti zelené hady, v noci slyšela jejich sykot, jemné hlásky, tiché škrábání na oknech a konečně uslyšela zřetelně:

 

„Jsi nyní krásná, princezno, věru,

Cos´ obrala mne o korunu — — —

ač chlad a zloba tvého srdce

zhasily zářnou Čistotu tvou přece!

Nebe jsi ztratila, uškodila sobě!

Vrátíš-li korunku, budem šťastny obě!!!"

 

Princezna zakryla si uši hedvábnými poduškami, nechtějíc ni­čeho slyšeli. Nechtěla býti znovu nehezkou! A přece byla nešťast­na a nespokojena. Jasně cítila ztrátu něčeho krásného, co bylo v ní. Něco jí prchlo, co krásného měla a nemá více! Často chtěla o tom přemýšleti a usilovně i přemýšlela. Již se jí zdálo, že již již tomu začíná rozumět — — když ohlásili se kupci vzácných látek a ozdobných věcí. Vzbuzená ješitnost a touha nakoupiti těchto věcí, přerušily přemýšlení.

Tak uplynuly tři týdny a pozítřku měla býti svatba. Všichni vzdychali nad zlými vrtochy princezninými. I sám starý král jed­noho večera zaplakal si do žlutého šátku hedvábného a řekl své­mu zeťovi:

„Daleko krásnější byla, když byla ošklivou." Též princ řešil tuto otázku a ustanovil se na rozhodnutí. Šel k princezně a řekl jí, že si ji vzíti nemůže, neboť touží stále jen po dívce v závoji zahalené, s těma krásnýma očima. „Ale ta je přece tak ošklivá," namítla princezna. „Oči jsou zrcadlem duše," odvětil princ. „Má-li kdo tak krás­né oči, nemůže býti ošklivým, neboť jeho duše je dobrá."

Tu projelo princeznu náhlé uleknutí. To bylo to, co ji trá­pilo; duše její ztratila Světlo, jež zradila oné ženě! Její duše vo­lala po vysvobození, ale nebyla vyslyšena pro její sobectví. „Znáš tu dívku?" otázal se princ.

Princezna přisvědčila. Poprosila, aby zítra její snoubenec při­šel k jejímu domečku, kde mu pak vše vysvětlí.

Následující noci ležela princezna na lůžku, nespala, ale pře­mýšlela, co učinit. Zbývaly ještě tři dny! Lhůta dojde a ona bude navždy spojena se zlobou! Slyš, to jsou hlásky hadů, co k ní dolé­hají:

 

„Už jenom tři dny — pak dost:

Ztratíš celou svou Věčnost,

Světlo nebes, pomni, bys ztratila!

Kéž nebyla bys se raděj' zrodila!!

Korunku mi přines, nevěstinko,

než měsíc ti svitne na okénko!"

 

Tu svitlo najednou princezně poznání, co jí vlastně nejvíce chybělo! Našla po řadě týdnů opět důvěrná slova modlitby a tím i osvícení, co počíti.

Druhého dne, když poledne vyzváněli, odebrala se k rybníku. Trny věšely se jí na šaty, větve padaly jí před nohy, ale ona šla statečně vpřed. Šepotavé hlásky syčely jí vstříc, jak bláhová je, chce-li se zbaviti své krásy, teď, kdy mohla by míti tisíce nápad­níků!

Jak vstoupila na břeh, spatřila svůj obraz ve vodě krásnější než dosud, ale se studenýma, mrtvýma očima. Zabolelo ji to nevý­slovně. Bleskurychle rozhodnula, sňala prsten, který se ihned v ko­runku proměnil a položila jej do trávy. Hned objevil se zelený had v křoví a vzal si svůj majetek.

Kolem princezny zavládl zase nový, smavý život. Ptáci zpí­vali a důvěrně přiskakovali, srnky přiběhly z houštin a třely své krky o princeznin šat. Voda jemně se vlnila. Z vlnek vyhlížely něžné obličejíčky a přívětivě se na ni usmívaly. Jedna rusalka připlula blíže ku břehu o řekla:

„Lidské dítě! Nemůžeš trpělivě nésti, co Pán na tebe vložil? Každý člověk nese si na zemi tělo a obličej jak si je svým dří­vějším bytím vytvořil. Nuže, bylas několik krátkých týdnů opět tak hezká jako kdysi, nebo tak ošklivá, jmenuj si to jak ti libo! Teď jsi zase tak ošklivá jak jsi byla a jaká v tomto životě máš být, ale budeš přec krásnou, budeš-li dobrou a budeš-li žíti Čistotě.

Uslyševši tato slova, princezna hořce zaplakala; bylo jí jasno, že se vlastně hádala s Bohem o svůj osud. V slzách rozplynula se v ní ona ztuhlost, jež ji po celé týdny ovládala.

Tu zaslechla kroky. Zmatena zastřela si závojem obličej; byl opět ošklivý. Objevil se princ.

„Ejhle! tu jest mé děvčátko s krásnýma očima", zvolal ra­dostně. Princezna sňala závoj a ukázala mu svou nehezkou tvář. Pak mu vypravovala vše. Domnívajíc se, že jako všichni ostatní odejde, podala mu ručku na rozloučenou. Leč milý princ podržel pevně ručku a upřímně ji tiskna, řekl:

„Nyní jsi teprve má ze všech nejkrásnější princezna!"

A vedl si ji zpět do zámku. Srnky a zvířata z celého parku táhly za nimi jako slavnostní průvod.

Starý král mnul si oči, nasadil si brýle a jal se opět tleskati, tak byl potěšen změnou své dcery. Všechny dvorní dámy i dvorní páni klaněli se, řkouce:

„Jak je krásná!"

To pravili, protože teprve nyní viděli, jaká čistota a dobrota kolem princezny zářila. Od toho dne nikdo v celé zemi neviděl, že by princezna ošklivou byla, neboť se snažila býti dobrým člově­kem a přála si býti vzorem všem paním v celé zemi, jak se sluší na královnu.

Byla velmi šťastna se svým princem; též děti její nikdy nepo­chopily, že by jejich matička byla nehezkou! Byla jim tou nejkrás­nější a nejhodnější maminkou na světě!

 

* * *